9 Afs 224/2023- 88 - text
9 Afs 224/2023 - 91
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: Celní jednatelství Zelinka s.r.o., se sídlem K letišti 1088/59, Praha 6, zast. Mgr. Janem Slunečkem, advokátem se sídlem Týn 640/2, Praha 1, proti žalovanému: Celní úřad pro Pardubický kraj, se sídlem Palackého 2659, Pardubice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 5. 2023, č. j. 41790 2/2023
590000
11, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 8. 2023, č. j. 52 Af 10/2023 48,
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 8. 2023, č. j. 52 Af 10/2023 48, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
[1] Předmětem projednávané věci je otázka, zda má žalobkyně, jíž bylo vyměřeno clo a přeplatek následně vrácen, nárok na úrok z vrácené částky cla (neoprávněně zadržované).
[2] Generální ředitelství cel rozhodnutím ze dne 20. 2. 2023, č. j. 10508/2023 900000 311, zrušilo třicet dva dodatečných platebních výměrů vydaných Celním úřadem pro Kraj Vysočina a zastavilo celní řízení, ve kterém vystupovala jako solidární dlužník z titulu nepřímého zástupce kontrolované osoby žalobkyně. V důsledku citovaného rozhodnutí vrátil dne 17. 3. 2023 žalovaný na účet žalobkyně uhrazené doměřené clo a úroky z doměřeného cla. Jelikož žalovaný nevyplatil žalobkyni úrok podle § 251c odst. 1 písm. b) ve spojení s § 254 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), uplatnila žalobkyně proti jeho postupu námitku podle § 251a odst. 4 daňového řádu. Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím námitku žalobkyně zamítl.
[3] Žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobou, kterou krajský soud jako nedůvodnou zamítl. Nejprve zrekapituloval právní úpravu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013, kterým se stanoví celní kodex Unie, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „UCC“), a následně s odkazem na § 66 zákona č. 242/2016 Sb., celního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „celní zákon“), vyloučil aplikaci § 254 daňového řádu. Dle krajského soudu žalobkyně neuvedla, proč by se měla úprava z nesprávně stanovené daně aplikovat na oblast cel. Dále krajský soud citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2023, č. j. 4 Afs 219/2022 68, který řešil otázku vycházející z podobného skutkového základu a sdílející podobnou právní úpravu, proto krajský soud neshledal důvod se od citovaného rozsudku odchýlit. Žalobkyni s jejím nárokem odkázal na řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), tento postup aproboval i Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku. II. Obsah kasační stížnosti a další vyjádření účastníků řízení
[4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla výše označený rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Navrhla zrušit napadený rozsudek a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[5] Stěžovatelka namítala, že krajský soud vyložil čl. 116 odst. 6 UCC nesprávným způsobem, respektive, že je nepřípustné, aby právo na výplatu úroků vzniklo pouze, nebylo li by neoprávněně vybrané clo vráceno do tří měsíců. Odkázala na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 28. 2. 2022 ve spojených věcech C 415/20, C 419/20 a C 427/20, z něhož jednoznačně vyplývá, že zásady unijního práva brání takové vnitrostátní právní úpravě, která by odepřela, či nadměrně ztěžovala možnost domáhat se platby úroků ze cla uloženého v rozporu s unijním právem. Stěžovatelka obsáhle citovala z uvedeného rozsudku SDEU a ze stanoviska generální advokátky Ćapeta ve spojených věcech C 415/20, C 419/20 a C 427/20; dále z rozsudku SDEU ze dne 18. 1. 2017, ve věci C 365/15, včetně stanoviska generálního advokáta Sánchez Bordony ve věci C 365/15.
[6] Na základě uvedených rozsudků SDEU a stanovisek generálních advokátů dospěla k závěru, že krajský soud nereflektoval závazný právní názor SDEU, který dovodil povinnost členských států vyplatit subjektům v postavení stěžovatelky požadovaný úrok. Konkrétně stěžovatelka z citovaných rozsudků dovodila, že je povinností členských států přijmout podrobná pravidla pro výplatu úroků v případě vrácení peněžních částek vybraných v rozporu s unijním právem. Této povinnosti odpovídá § 254 daňového řádu.
[7] Stěžovatelka uvedla, že se obrátila na Ministerstvo financí se žádostí o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., přičemž její žádosti nebylo vyhověno s odůvodněním, že o požadovaném úroku je vedeno řízení u příslušného správce daně podle § 254 daňového řádu. Stěžovatelka též poukázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2022, č. j. 14 Af 29/2020 29, a jednání Generálního ředitelství cel, které ačkoliv proti tomuto rozsudku městského soudu podalo kasační stížnost, nakonec ji vzalo zpět a tamní žalobkyni úrok z neoprávněného jednání správce cla přiznalo a vyplatilo. V případě jiných subjektů tedy postupují celní orgány v souladu s přímo použitelnými předpisy Evropské unie a judikaturou SDEU, k tomu upozornila na § 8 odst. 2 daňového řádu. Pro případné další pochybnosti Nejvyššího správního soudu stran výkladu citovaných ustanovení daňového řádu a celního zákona navrhla, aby se v takovém případě kasační soud obrátil s předběžnou otázkou na SDEU.
[8] Žalovaný ve svém vyjádření navrhl kasační stížnost zamítnout. Odkazy stěžovatelky na rozsudky SDEU a stanoviska generálních advokátů se již zabýval Nejvyšší správní soud v odst. [26] a [27] rozsudku č. j. 4 Afs 219/2022 68. Za nepřípadnou označil argumentaci rozsudkem městského soudu č. j. 14 Af 29/2020 29, tento se zabýval rozdílnou (dřívější) právní úpravou, přičemž ani za její účinnosti nebyla dána možnost přiznat úroky z neoprávněného jednání správce cla, jak v odst. [28] rozsudku č. j. 4 Afs 219/2022 68 konstatoval kasační soud. Poukázal na skutečnost, že stěžovatelka ani neuvedla, v čem spatřuje skutkovou a právní shodu dříve projednávané věci s nynější.
[9] Stěžovatelka reagovala na vyjádření žalovaného replikou, v níž uvedla, že má dle názoru Generálního ředitelství cel i za současné právní úpravy nárok na úrok podle § 254 daňového řádu. Stěžovatelka proto formulovala a navrhla, aby Nejvyšší správní soud předložil SDEU předběžné otázky zda je v souladu s unijním právem vykládat § 66 celního zákona tak, že tento vylučuje právo domáhat se úhrady úroku ze cla stanoveného neoprávněně a v rozporu s unijními předpisy, a to zejména v kontextu rozsudku SDEU ve spojených věcech C 415/20, C 419/20 a C 427/20 a rozsudku C 365/15; zda je v souladu s unijním právem, aby v takovém případě byla dotčená osoba odkázána, aby se domáhala náhrady škody namísto vyplacení úroku, a to zejména v případě zhoršené důkazní situace dotčené osoby; a zda jsou obecné soudy členských států vázány judikaturou SDEU ve věcech výkladu práva EU.
[10] Stěžovatelka následně učinila čtyři návrhy na doplnění dokazování, a sice rozsudkem SDEU ze dne 8. 6. 2023, ve věci C 322/22, v důsledku kterého neobstojí argumentace žalovaného z důvodu komplikovaného postupu podle zákona č. 82/1998 Sb.; rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2024, č. j. 3 Afs 194/2022 60, který podporuje její argumentaci; Oznámením o platbách úroků v případě úhrady cla v souvislosti s opatřeními na ochranu obchodu v návaznosti na pravomocný rozsudek Soudního dvora ze dne 4. 7. 2019, sp. zn. 2019/C 224/02, které potvrzuje stěžovatelčiny závěry; a vyjádřením Generálního ředitelství cel, které jednalo za Ministerstvo financí, k žalobě stěžovatelky v rámci soudního řízení, v němž se domáhala náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., z tohoto vyjádření vyplývá, že postup dle citovaného zákona je značně složitý.
[11] Žalovaný reagoval na důkazní návrhy stěžovatelky tak, že rozsudek SDEU ve věci C 322/22 na její argumentaci nedopadá, jelikož se týká nerovného přístupu různých osob k vrácení neoprávněně vybrané daně a nerovného úročení přeplatku. Článek 116 odst. 6 UCC upravuje placení úroků v případě pozdního vrácení neoprávněně vybraného cla a § 66 celního zákona zamezuje dvojímu úročení přeplatku na cle, když vylučuje § 254 daňového řádu, zároveň je dána možnost domáhat se náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Ve vztahu k návrhu stěžovatelky na doplnění dokazování rozsudkem č. j. 3 Afs 194/2022 60 žalovaný uvedl, že jím opět argumentuje nepřípadně, jelikož se týkal otázky, zda měla tamní žalobkyně nárok na „druhý“ úrok podle § 254 daňového řádu z důvodu nesprávného postupu správce daně, nebo zda by jeho přiznání bránil zákaz anatocismu.
[12] Stěžovatelka zaslala Nejvyššímu správnímu soudu ještě doplnění kasační stížnosti, kterým reagovala na nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2025, sp. zn. I. ÚS 2293/23, který zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Afs 219/2022 68. Zdůraznila, že Ústavní soud postavil najisto, že právo Evropské unie zakládá nárok na výplatu úroků za období, po které bylo dotčeným osobám v rozporu s unijním právem znemožněno disponovat s peněžními prostředky. Ústavní soud též vyjádřil konkrétní pochybnosti stran postupu podle zákona č. 82/1998 Sb., zejména zmínil časovou náročnost, povinnost splnit zákonné podmínky pro přiznání náhrady škody, neefektivitu postupu a faktickou nerovnost adresátů právních norem před zákonem. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[13] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 102 a násl. s. ř. s.). Poté přistoupil k přezkumu rozsudku krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost je důvodná.
[15] Nejvyšší správní soud předesílá, že skutkově obdobnou věcí téže stěžovatelky se již kasační soud zabýval, a sice v rozsudku ze dne 15. 4. 2025, č. j. 1 Afs 334/2024 58, kterým zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2024, č. j. 9 Af 4/2024 61. Kasační stížnost stěžovatelky v nyní projednávané věci je včetně všech doplnění totožná s kasační stížností v řízení vedeném pod sp. zn. 1 Afs 334/2024. Předmětem tamního řízení bylo jiné rozhodnutí celního úřadu o námitce stěžovatelky, kterou se domáhala přiznání nároku na úrok z nesprávně stanoveného cla podle § 254 daňového řádu. Rozhodující senát neshledal důvod se od závěrů rozsudku č. j. 1 Afs 334/2024 58 odchýlit, proto z něj v rámci posouzení nyní projednávané věci vyšel a v podrobnostech na něj níže odkazuje.
[16] Podle § 3 odst. 1 celního zákona [p]ři výkonu působnosti podle tohoto zákona se postupuje podle daňového řádu, nestanoví li přímo použitelný předpis Evropské unie nebo tento zákon jinak.
[17] Podle § 66 celního zákona se při správě cla neuplatní ustanovení daňového řádu o úroku z nesprávně stanoveného cla.
[18] Podle čl. 116 odst. 6 UCC [p]okud celní orgány clo vrátí, nejsou povinny platit úrok. Úrok však musí být zaplacen, jestliže rozhodnutí o vrácení cla nebylo provedeno do tří měsíců ode dne přijetí tohoto rozhodnutí, s výjimkou případů, kdy nedodržení lhůty bylo mimo kontrolu celních orgánů. V takových případech se úrok platí od data uplynutí tříměsíční lhůty do doby, než je clo vráceno. Úroková sazba se stanoví v souladu s článkem 112.
[19] Pro posouzení mezi účastníky sporné otázky je stěžejní jednak judikatura SDEU, jednak nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2293/23, kterým Ústavní soud zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Afs 219/2022 68.
[20] Krajský soud v napadeném rozsudku vycházel z rozsudku č. j. 4 Afs 219/2022 68, který se dle názoru krajského soudu vyjádřil k citovanému rozsudku SDEU ve spojených věcech C 415/20, C 419/20 a C 427/20. Posouzení krajského soudu tak stojí výhradně na rozsudku kasačního soudu, v němž čtvrtý senát dospěl k závěru, že pokud unijní úprava vylučuje placení úroku, nejsou celní orgány povinny tamnímu stěžovateli tento úrok vyplatit. Ústavní soud rozsudek č. j. 4 Afs 219/2022 68 zrušil, jelikož měl za to, že tamní stěžovatel měl legitimní očekávání stran vzniku nároku na úroky z neoprávněného vybraného cla v souladu s relevantní judikaturou SDEU (blíže viz body 31. a 40. nálezu sp. zn. I. ÚS 2293/23).
[21] Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 1 Afs 334/2024 58 shrnul podstatu argumentace rozsudku SDEU ve spojených věcech C 415/20, C 419/20 a C 427/20, přičemž dvě z těchto tří spojených věcí se týkaly do určité míry obdobných skutkových okolností – tamním společnostem bylo uloženo zaplatit clo, které uhradily, poté bylo toto clo zrušeno a zaplacené clo jim bylo vráceno; společnosti se následně domáhaly úroku z chybně vyměřeného cla. SDEU v tomto rozsudku dovodil, že zásady unijního práva zahrnují též nárok subjektů na vrácení úroků z peněžních částek, jejichž zaplacení jim bylo uloženo v rozporu s unijním právem, tj. na základě nesprávného výkladu, nebo na základě nesprávného použití unijního práva (viz odst. [19] až [22] rozsudku č. j. 1 Afs 334/2024 58).
[22] Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2293/23 zdůraznil, že dle SDEU nárok na úroky z neoprávněně stanoveného cla vyplývá z obecné unijní zásady vrácení protiprávně vybrané daně, přičemž není rozhodné, že úprava UCC takový nárok nezákládá. Pravidlo stanovené v čl. 116 odst. 6 UCC je naopak výjimkou z obecné unijní zásady, která se uplatní v situacích přímo souvisejících s rychlostí celního odbavení, kdy je v krátkém čase po odbavení zboží upravena výše cla a celní orgán i daný subjekt s touto výší souhlasí (srov. bod 37. nálezu sp. zn. I. ÚS 2293/23 a tam citovanou judikaturu SDEU).
[23] Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci, obdobně jako v rozsudku č. j. 1 Afs 334/2024 58, dospěl k závěru, že krajský soud pochybil, když se bez dalšího ztotožnil s rozsudkem kasačního soudu č. j. 4 Afs 219/2022 68 a potvrdil tím závěr žalovaného, že stěžovatelce nevznikl nárok na úrok z nesprávně stanoveného cla podle § 254 daňového řádu s odůvodněním, že § 66 celního zákona aplikaci tohoto ustanovení daňového řádu vylučuje. Jak vyplývá z judikatury SDEU, výplata úroků z nesprávně stanoveného cla je obecnou unijní zásadou a čl. 116 odst. 6 UCC představuje výjimku z tohoto obecného pravidla.
[24] Krajský soud měl v projednávané věci řádně posoudit, z jakého důvodu došlo ke zrušení dodatečných platebních výměrů, kterými bylo stěžovatelce nesprávně vyměřeno clo. Bylo li důvodem pro jejich zrušení vyměření cla v rozporu s unijním právem, lze v souladu s judikaturou SDEU dospět k závěru, že stěžovatelce nárok na úrok z takto neoprávněně stanoveného cla vznikl. Krajský soud se však důvody zrušení dodatečných platebních výměrů nezabýval a blíže je nezjišťoval. Napadený rozsudek je proto nezákonný.
[25] Judikatura SDEU dovodila příslušnost členských států ke stanovení podrobných pravidel pro výplatu úroků ze cla vybraného v rozporu s unijním právem. Zároveň však musí tato pravidla respektovat zásadu efektivity a rovnocennosti – nesmí nadměrným způsobem ztěžovat nebo bránit uplatnění nároku na výplatu úroku (srov. bod 74. rozsudku SDEU ve spojených věcech C 415/20, C 419/20 a C 427/20). Postup předestřený krajským soudem, který stěžovatelku s uplatněním nároku odkázal do řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., nesplňuje požadavky SDEU. Účelem řízení podle tohoto zákona není v první řadě hrazení úroků z neoprávněně zadržovaného cla, nýbrž náhrada škody způsobené nezákonným rozhodnutím (§ 7 zákona č. 82/1998 Sb.; k důkaznímu břemenu poškozeného srov. rozsudek NSS č. j. 1 Afs 334/2024 58, odst. [35], [36] a tam citovanou judikaturu Nejvyššího soudu). Prokázání existence škody a příčinné souvislosti může být v nynější situaci pro stěžovatelku značně obtížné. Možnost domoci se náhrady škody dle citovaného zákona je pouze teoretická a značně nejistá, přitom z judikatury SDEU vyplývá opačný požadavek, a sice přímočarý postup k úspěšnému uplatnění nároku, který nebude stěžovatelku nadměrným způsobem zatěžovat. Ostatně stěžovatelka doposud úspěšně neuplatnila svůj nárok podle zákona č. 82/1998 Sb.
[26] Rovněž je nesystémové, aby o nároku rozhodovaly orgány v civilním řízení. Ústavní soud v citovaném nálezu upozornil, že při posuzování tohoto nároku je nezbytné hodnotit, zda byl původní platební výměr stanovící clo zrušen z důvodu rozporu s unijním právem, k tomu jsou třeba znalosti problematiky cel, a proto by o této otázce měly rozhodovat celní orgány. Opačný přístup by vedl ke značné administrativní zátěži (viz bod 61. nálezu sp. zn. I. ÚS 2293/23). Uvnitř veřejné správy se též rozhoduje i o nárocích daňových subjektů na úroky z nesprávně stanovené daně. Krajský soud proto pochybil, když bez dalšího přisvědčil postupu žalovaného a stěžovatelku s jejím nárokem odkázal na uplatnění náhrady škody vůči státu podle zákona č. 82/1998 Sb.
[27] Postup zvolený stěžovatelkou odpovídá i zásadám efektivity a rovnocennosti vyplývajícím z judikatury SDEU, subsidiární použití daňového řádu ostatně celní zákon předpokládá (§ 3 odst. 1 celního zákona). Daňový řád obsahuje v § 254 podrobná pravidla pro výplatu úroků z nesprávně stanovené daně, která splňují požadavky rozsudku SDEU ve spojených věcech C 415/20, C 419/20 a C 427/20; daní se navíc podle § 2 odst. 3 písm. a) daňového řádu rozumí také clo. Ačkoliv § 66 celního zákona vylučuje aplikaci § 254 daňového řádu, z citované judikatury plyne, že je použití § 66 celního zákona v případech cla vyměřeného v rozporu s unijním právem vyloučeno.
[28] Nejvyšší správní soud pro úplnost doplňuje, že nepředložil SDEU předběžné otázky navrhované stěžovatelkou, jelikož již existuje judikatura SDEU, která na spornou otázku stran výkladu čl. 116 odst. 6 UCC a nároku na úrok ze cla vyměřeného v rozporu s unijním právem dává jasnou odpověď, což ostatně potvrdil ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 2293/23 Ústavní soud. K návrhům stěžovatelky na doplnění dokazování kasační soud uvádí, že při svém rozhodování ze stěžovatelkou předkládaných rozsudků SDEU a Nejvyššího správního soudu vycházel, jelikož je s nimi obeznámen z vlastní rozhodovací činnosti. Dokazování oznámením ze dne 4. 7. 2019, sp. zn. 2019/C 224/02, a vyjádřením Generálního ředitelství cel soud neprováděl pro nadbytečnost, jelikož výše uvedené závěry bylo možné učinit na základě citované judikatury Ústavního soudu a Soudního dvora. IV. Závěr a náklady řízení
[29] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto rozsudek krajského soudu zrušil (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu zde uvedeným (§ 110 odst. 4 s. ř. s.). Krajský soud tedy bude muset nejprve z příslušného správního rozhodnutí ověřit, z jakých důvodů byly zrušeny či změněny platební výměry, kterými celní orgán stěžovatelce (nesprávně) stanovil clo. Pokud dospěje k závěru, že se tak stalo z důvodu porušení unijního práva (např. z důvodu nesprávného sazebního zařazení zboží), pak bude na místě stěžovatelce přiznat nárok na úrok z nesprávně stanoveného zaplaceného cla. Stěžovatelka by pak takový nárok mohla uplatnit postupem podle § 254 daňového řádu, který by se v souladu s judikaturou SDEU ve věci uplatnil bez ohledu na § 66 celního zákona.
[30] O náhradě nákladů řízení rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 3, věta první, s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 22. dubna 2025
JUDr. Radan Malík
předseda senátu