Nejvyšší správní soud je v řízení o opětovné kasační stížnosti vázán závazným právním názorem, který sám v téže věci vyslovil v předchozím zrušujícím rozsudku, neboť i přípustnost samotné opětovné kasační stížnosti je omezena na důvody, kte- Yu“ ré Nejvyšší správní soud v téže věci dosud nevyřešil [$ 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.]. Tato vázanost právním názorem je prolomena v případě změny skutkových zjiš- tění či právních poměrů nebo dojde-li k podstatné změně judikatury, a to na úrovni, kterou by byl krajský soud i každý senát Nejvyššího správního soudu povinen re- spektovat v novém rozhodnutí. Takový případ nastane např. tehdy, uváží-li v mezi- dobí mezi prvním zrušujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu a jeho rozho- dováním v téže věci o opětovné kasační stížnosti o rozhodné právní otázce jinak Ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva, Evropský soudní dvůr, ale i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v řízení podle $ 17 s. ř. s. nebo plénum či kolegi- um ve stanovisku přijatém podle $ 19 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud je v řízení o opětovné kasační stížnosti vázán závazným právním názorem, který sám v téže věci vyslovil v předchozím zrušujícím rozsudku, neboť i přípustnost samotné opětovné kasační stížnosti je omezena na důvody, kte- Yu“ ré Nejvyšší správní soud v téže věci dosud nevyřešil [$ 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.]. Tato vázanost právním názorem je prolomena v případě změny skutkových zjiš- tění či právních poměrů nebo dojde-li k podstatné změně judikatury, a to na úrovni, kterou by byl krajský soud i každý senát Nejvyššího správního soudu povinen re- spektovat v novém rozhodnutí. Takový případ nastane např. tehdy, uváží-li v mezi- dobí mezi prvním zrušujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu a jeho rozho- dováním v téže věci o opětovné kasační stížnosti o rozhodné právní otázce jinak Ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva, Evropský soudní dvůr, ale i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v řízení podle $ 17 s. ř. s. nebo plénum či kolegi- um ve stanovisku přijatém podle $ 19 s. ř. s.
III. Posouzení věci rozšířeným senátem C.. V tomto případě předkládající senát především poukazuje na stávající rozpornou judikaturu k otázce možnosti zkoumání ni- cotnosti podkladů exekučních rozhodnutí, kterou spatřuje v kolizi právních názorů vy- slovených v rozsudku ze dne 2. 8. 2006, čj. 2 Afs 189/2004-65, a v usnesení ze dne 24. 11. 2004, čj. 1 Afs 47/2004-74. Právní názor obsa- žený v označeném rozsudku je citován výše, právní názor v označeném usnesení je však předkládajícím senátem citován nepřesně. První senát se v něm zabýval situací, kdy v rámci přezkumu exekučního rozhodnutí byly vzneseny námitky proti daňové kontrole a proti nedostatečnému označení pomůcek v rozhodnutích a vyslovil, že se soud „ve fází exekučního řízení nemůže zabývat skuteč- nostmi, které nastaly před vydáním vykona- telného výkazu nedoplatků, tedy v řízení vy- měřovacím“, ale současně i vyslovil, že „v řízení exekučním může soud zkoumat jen samotnou existencí titulu ..“. Z toho plyne, že předchozí rozhodnutí to- hoto soudu označená předkládajícím sená- tem v otázce možnosti zkoumat nicotnost (neexistenci) exekučních titulů nejsou v koli- zi. Předkládající senát však s tímto dosud za- stávaným souladným právním názorem zjev- ně nesouhlasí. I to je zákonným důvodem k předložení věci rozšířenému senátu, ovšem jen za situace, že je devátý senát v řízení o předmětné kasační stížnosti oprávněn či povinen tuto otázku zkoumat. Rozhodne-li Nejvyšší správní soud podle $ 110 odst. 1 s. ř. s. o zrušení rozsudku kraj- ského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu říze- ní, zaváže jej současně podle odst. 3 téhož ustanovení svým právním názorem pro další postup či rozhodnutí. Závazným právním ná- zorem ve smyslu $ 110 odst. 3 s. ř. s. je třeba rozumět ve zrušujícím rozsudku vyjádřený závěr o aplikaci a interpretaci práva, jež bylo nebo mělo být užito v rozhodované věci a jímž se tento soud zabýval ke kasačním ná- mitkám, nebo jímž se zabýval nad jejich rá- mec v mezích $ 109 odst.2a3s.ř.s. Možnost účastníků řízení napadnout no- vé rozhodnutí krajského soudu je pak omeze- na $ 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle něhož je nepřípustná kasační stížnost směřující proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud závazným právním názorem neřídil. Jak vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05%, zajišťuje toto ustanovení, „aby se Nejvyšší správní soud ne- musel znovu zabývat věcí, u které již jeden- krát svůj právní názor vyslovil, a to v situa- ci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil..“. : V dané věci, ač kasační stížnost nerespek- tování závazného právního názoru krajským soudem formálně namítá, fakticky takovou námitku neobsahuje. Stěžovatelé totiž za zá- vazný právní názor označují argumentaci, kterou Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku vůbec neužil. Naopak závazný práv- ní názor směřující k povinnosti zkoumat ni- cotnost platebních výměrů a vykonatelných vý- kazů nedoplatků v dalším řízení před krajským soudem respektován byl, ovšem tyto akty byly krajským soudem shledány existujícími, byť vadnými - ovšem v intenzitě odpovídající © Publikovaném pod č. 119/2005 Sb. ÚS. pouhé jejich nezákonnosti, kterou by bylo možno skutečně zkoumat jen při jejich přímém napadení žalobou. Proti závaznému právnímu názoru skutečně ve zrušujícím rozsudku obsa- ženému pak kasační stížnost stěžovatelů logic- ky nesměřuje; ten totiž mířil v jejich prospěch umožněním zkoumání nicotnosti (existence) aktů, na nichž stály exekuční příkazy. Přípustnými kasačními námitkami kasač- ní stížnosti napadající druhé rozhodnutí kraj- ského soudu tak jsou jen námitky proti práv- nímu posouzení charakteru vad platebních výměrů a vykonatelných výkazů nedoplatků. Jen v těchto mezích opravňuje kasační stíž- nost Nejvyšší správní soud k přezkumu zá- konnosti tohoto rozsudku krajského soudu. Lze tedy shrnout, že $ 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. limituje přípustnost kasační stížnosti ve vztahu k právní otázce již dříve v téže věci Nejvyšším správním soudem závazně posou- zené. Nelze-li závazný právní názor podrobit kognici k námitkám účastníků, nelze tak uči- nit ani z iniciativy soudu. Toto omezení je odrazem závaznosti práv- ního názoru pro krajský soud v dalším řízení ($ 110 odst. 3 s. ř. s.), a tím, že vylučuje mož- nost brojit proti němu kasačními námitkami, vylučuje i možnost Nejvyššího správního sou- du, aby sám svůj původní závazný právní ná- zor k nové kasační stížnosti v téže věci revido- val. Tím je zaručen i požadavek legitimního očekávání a předvídatelnosti soudního roz- hodnutí. Patří-li tyto zásady předpokládající stejné rozhodování soudu v obdobných pří- padech k základním atributům právního stá- tu a jsou-li naplněním zásady spravedlivého procesu, pak tím spíše musí být respektovány při opakovaném rozhodování v téže věci za situace, kdy je rozhodováno za stejných po- měrů jako při předchozím rozhodnutí. Není-li tedy v dalším řízení změněn skutkový stav, nepřichází v úvahu změna aplikace práva na tento stav při rozhodování o nové kasační stížnosti. Není však vyloučeno, že se v dalším řízení před krajským soudem v důsledku do- plnění řízení postupem podle $ 77 s. ř. s. změ- ní skutkový stav natolik, že vede k jinému 1075 1723 právnímu posouzení. Taková změna skutko- vých a právních poměrů může být důvodem kasační stížnosti opřené buď o tvrzení o ne- respektování závazného právního názoru, ne- bo o tvrzení akceptující tuto změnu, ale smě- řující proti novému posouzení. Za takové situace nepřichází trvání na závazném práv- ním názoru v úvahu proto, že řešen je zcela ji- ný skutkový a zpravidla i právní stav. O tako- vý případ se však zde ve vztahu k otázce předložené devátým senátem rozšířenému senátu nejedná. Závazný právní názor vyslo- vený ve zrušujícím rozsudku osmým senátem totiž směřoval pouze k povinnosti zkoumat existenci (nicotnost) správních aktů, které vedly k vydání exekučních příkazů. Krajský soud však oproti svému prvnímu rozhodnutí a zcela mimo závazný právní názor provedl samostatné a nové posouzení těchto aktů, proti čemuž také směřuje kasační stížnost. Je- jí přípustnost v této části se však rozhodování rozšířeného senátu nijak nedotýká; posouze- ní zůstává na devátém senátu. Kromě změn vyvolaných novými zjištění- mi v dané konkrétní věci se promítají do dal- šího řízení i skutečnosti na tomto řízení ne- závislé. Krajský soud podle $ 75 odst. 1 s. ř. s. sice vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, ovšem vázanost skutkovým stavem, jak výše uvedeno, je narušena ustanovením $ 77 - tedy zákonnou možností soudu dopl- ňovat dokazování; k tomu může dojít i v říze- ní před Nejvyšším správním soudem podle $ 109 odst. 1 s. ř. s. Stejně tak může být naru- šen i právní stav, a to změnou či zrušením rozhodného právního předpisu, za situace bránící aplikaci původního předpisu; podob- ně i deklarací protiústavnosti předpisu Ústav- ním soudem. I zde je však třeba konstatovat, že k ničemu takovému v době po vydání zru- šujícího rozsudku Nejvyšším správním sou- dem nedošlo. Pro úplnost je třeba konstatovat, že i když nenastane v dalším řízení změna skutkových ani právních poměrů, není závaznost právní- ho názoru vysloveného ve zrušujícím rozsud- ku Nejvyššího správního soudu absolutní. Průlom může nastat i při podstatné změně 1076 judikatury, a to na úrovni, kterou by byl kraj- ský soud i každý senát Nejvyššího správního soudu povinen akceptovat v novém rozhod- nutí. Tak by tomu bylo v případě, že jinak o rozhodné právní otázce uvážil Ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva, Soudní dvůr Evropských společenství, ale i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v řízení podle $ 17 s. ř. s., případně že by bylo k roz- hodné otázce přijato stanovisko pléna či ko- legia podle $ 19 s. ř. s. To vše za situace, že by se tak stalo v mezidobí mezi opakovaným roz- hodováním Nejvyššího správního soudu v té- že věci. Závaznost těchto rozhodnutí stojí jed- nak na sjednocovací funkci určitých orgánů v rámci soudní hierarchie, jednak na skuteč- nosti, že i mimo přímou závaznost rozhodnutí toho kterého soudu v konkrétní věci lze dů- vodně předpokládat stejné posouzení v pří- padech obdobných. Tato zásada se ostatně uplatňuje nejenom ve správním soudnictví, ale i v soudnictví obecném. Ve vztahu k vlivu odlišného posouzení obdobné právní otázky Ústavním soudem na závazný právní názor při opakovaném odvolacím rozhodnutí lze poukázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007. Nejvyšší soud zde vyslovil, že pokud soud prv- ního stupně nerespektuje závazný právní ná- zor a místo něj aplikuje rozhodnutí Ústavního soudu, neporuší odvolací soud procesní pra- vidla, pokud takové rozhodnutí potvrdí. I zde je však třeba konstatovat, že žádné ta- kové rozhodnutí vylučující zkoumání nicotnos- ti exekučních titulů v řízení o žalobě proti exe- kučnímu příkazu nikým vydáno nebylo, nehledě k tomu, že pokud by se tak stalo, musel by tříčlenný senát nezbytnost aplikace takové- ho judikaturního zvratu rovněž posoudit sám. IV. Shrnutí Z uvedeného je zřejmé, že v dané věci de- vátý senát rozhodující o dané kasační stížnos- ti není oprávněn se od závazného právního názoru vysloveného v téže věci již dříve os- mým senátem odchýlit a nemůže sám ani vy- volat rozhodnutí rozšířeného senátu o této otázce proto, že se jí v rámci jím rozhodované kasační stížnosti nemůže věcně vůbec zabý- vat; je ke kasační námitce oprávněn jen k po- souzení, zda krajský soud závazný právní ná- zor respektoval, či nikoliv, a k posouzení nových právních otázek o správnosti práv- ních závěrů krajského soudu ohledně exi- stence předmětných správních aktů. Rozšířený senát tak uzavřel, že zruší-li Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stíž- nosti rozhodnutí krajského soudu, je vyslove- ným právním názorem vázán nejen krajský soud, ale také Nejvyšší správní soud sám, roz- hoduje-li za jinak nezměněných poměrů v té- že věci o kasační stížnosti proti novému roz- hodnutí krajského soudu. Změny původně vysloveného právního názoru se senát, který o nové kasační stížnosti rozhoduje, nemůže domoci ani předložením věci rozšířenému senátu postupem podle $ 17 s. ř. s. Návrh devátého senátu tak směřuje proti právnímu posouzení otázky, která kasační ná- mitkou nebyla vznesena a kterou není sám oprávněn znovu posuzovat; nenastala ani žádná z podmínek závaznost právního názo- ru narušujících a současně vyžadujících akti- vaci rozšířeného senátu. 1724 Mezinárodní ochrana: zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné Řízení před soudem: vázanost dřívějším rozsudkem v téže věci k $ 16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákonů č. 2/2002 Sb., č. 350/2005 Sb. a č. 165/2006 Sb. k $ 17 soudního řádu správního kčl. 13 a 18 směrnice Rady 2004/83/ES o minimálních normách, které musí splňovat státní pří- slušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (v textu též „kvalifikační směrnice“) k čl. 23 odst. 4 písm. i) a j) směrnice Rady 2005/85/ES o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka (v textu též „procedurál- ní směrnice“) I. Použití $ 16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, nevyžaduje existenci pravo- mocného rozhodnutí o vyhoštění. Je pouze třeba, aby byla prokázána existence „hrozícího vyhoštění“, a tudíž zcela postačuje vydání rozhodnutí o vyhoštění. JI. Pokud ustanovení směrnice Evropského společenství jasně a jednoznačně vy- žaduje odklon od stávající judikatury Nejvyššího správního soudu z období před uplynutím lhůty pro transpozici dotčené směrnice, je Nejvyšší správní soud povi- nen tento judikatorní odklon učinit a není přitom povinen postoupit věc k rozhod- nutí rozšířenému senátu dle $ 17 s. ř. s. III. Použití $ 16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, vykládaného v souladu s čl. 13 a 18 směrnice Rady 2004/83/ES a čl. 23 odst. 4 písm. i) a j) směrnice Rady 2005/85/ES vyžaduje třístupňový test: 1) zda hrozí stěžovateli vyhoštění, vydání ne- bo předání k trestnímu stíhání do ciziny; 2) zda mohl žadatel požádat o udělení me- zinárodní ochrany dříve; a 3) zda je z postupu žadatele patrné, že žádost o meziná- rodní ochranu podal „pouze“ s cílem vyhnout se tomuto hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny. Tyto tři podmínky musí být spl- něny kumulativně; v případě nesplnění byť jedné z nich nelze $ 16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, aplikovat. 1724
a) Václav S. a b) Miroslava S. proti Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem o daň z příjmů