č. 48/1994 Sb. a č. 229/2003 Sb. Pronajme-li si nájemce pozemek, který je veřejným prostranstvím ve smyslu $ 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, pak jeho povinnost hradit nájemné vyplývající ze sou- kromoprávního nájemního vztahu nenahrazuje veřejnoprávní povinnost platit místní poplatek za zvláštní užívání veřejného prostranství dle $ 4 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích.
č. 48/1994 Sb. a č. 229/2003 Sb. Pronajme-li si nájemce pozemek, který je veřejným prostranstvím ve smyslu $ 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, pak jeho povinnost hradit nájemné vyplývající ze sou- kromoprávního nájemního vztahu nenahrazuje veřejnoprávní povinnost platit místní poplatek za zvláštní užívání veřejného prostranství dle $ 4 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích.
Podstatou sporu v projednávané věci je posouzení právní otázky, zda placení nájem- ného z užívaného pozemku na Loretánském náměstí v Praze, který se nachází před budo- vou sídla stěžovatele a na němž má stěžovatel vyhrazena parkovací místa, osvobozuje stěžo- vatele jako nájemce od placení místního po- platku za zvláštní užívání tohoto pozemku ja- ko veřejného prostranství, a zda uzavřením nájemní smlouvy došlo k vynětí této části po- zemku z prostoru veřejného prostranství, a tím i k vyloučení aplikace zákona o míst- ních poplatcích. S ohledem na charakter posuzované věci Nejvyšší správní soud považoval za vhodné nejprve připomenout teoretická východiska, z nichž vycházel ve své argumentaci, spolu s relevantní právní úpravou dopadající na uvedený případ. Podle teorie správního práva jsou veřejná prostranství jako materiální statek jedním z možných předmětů veřejného užívání, me- zi něž patří zejména voda, pozemní komuni- kace, krajina, les, ovzduší, některé druhy energií a kmitočtové spektrum. Veřejným uží- váním se rozumí užívání všeobecně přístup- ných materiálních statků, které odpovídá jejich účelovému určení, předem neomeze- ným okruhem uživatelů (Hendrych, D. a kol., Správní právo, 5. vydání, Praha : C. H. Beck, 2003, s. 261 až 264). Veřejné užívání je mož- no dále rozlišit na obecné a zvláštní. Možnost obecného užívání vzniká přímo ze zákona, k jeho vzniku tedy není třeba žádného povo- lení. Obecné užívání současně nevylučuje z užívání veřejného statku ostatní uživatele, okruh uživatelů je neomezený. Jakmile užívá- ní jakýmkoli způsobem omezí či vyloučí z uží- vání ostatní uživatele, je nutno na ně pohlížet jako na užívání zvláštní (nejde-li dokonce o užívání protiprávní). Institut veřejného prostranství se po roce 1989 poprvé objevil v právní úpravě obsaže- né v zákoně o místních poplatcích (ve znění účinném od 1. 1. 1991), a to v souvislosti se zakotvením oprávnění obcí k vybírání míst- ních poplatků. Z důvodu jednotnosti právní úpravy pak novela zákona o místních poplat- cích č. 229/2003 Sb. s účinností od 1. 1. 2004 zrušila vlastní definici veřejného prostranství a v současnosti zákon toliko v poznámce pod čarou, která sama není závazným pravidlem pro interpretaci daného zákonného ustano- vení, odkazuje na jedinou legální definici to- hoto pojmu obsaženou v ustanovení $ 34 zá- kona o obcích (obecní zřízení). Podle tohoto ustanovení jsou veřejným prostranstvím „všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, ve- řejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecné- mu užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru, K této definici uvádí odborná literatura následující: „Po obsahové stránce tato defini- ce vymezuje veřejné prostranství jednak z věcných hledisek, a to tím, že uvádí v úva- hu přicházející pojmenovatelné druhy či ty- py veřejných prostranství, dále pak vymezu- je veřejné prostranství znakem jeho obecné přístupnosti (což platí jak pro nepojmenova- telné, tj. tzv. další prostory,tak pro tzv. po- jmenovatelné druhy či typy veřejných pro- stranství), a dále je vymezuje i z pohledu vlastnických charakteristik. Klíčové jsou dva poslední znaky, charakterizující veřejné (čí veřejná) prostranství jako přístupné (pří- stupná) každému bez omezení a to bez ohle- du na vlastnictví k tomuto prostoru. To ve svém důsledku znamená i příslušné omeze- ní práv vlastníka, který musí respektovat, že takovýto prostor (byť je v jeho vlastnictví) nemůže být např. vlastníkem oplocen, či ji- nak uzavřen, neboť tak by ztratil svojí funk- ci veřejného prostranství. Vlastník takového prostoru je povinen omezení spojená s jeho povahou veřejného prostranství strpět“ 975 1934 (Koudelka Z., Ondruš R., Průcha P., Zákon o obcích (obecní zřízení) - Komentář, Praha : Linde, 2002). Podle ustanovení $ 1 písm. c) zákona o místních poplatcích obce mohou za užívání veřejného prostranství vybírat poplatek. Po- platek za užívání veřejného prostranství se vybírá za jeho zvláštní užívání, kterým se ro- zumí provádění výkopových prací, umístění dočasných staveb a zařízení sloužících pro poskytování lunaparků a jiných obdobných atrakcí, umístění skládek, „vyhrazení trvalé- ho parkovacího místa“ a užívání tohoto pro- stranství pro kulturní, sportovní a reklamní akce nebo potřeby tvorby filmových a tele- vizních děl ($ 4 odst. 1 zákona o místních po- platcích). Poplatek za užívání veřejného pro- stranství platí fyzické a právnické osoby, které veřejné prostranství shora uvedeným způsobem užívají. Sazba poplatku za užívání veřejného prostranství činí až 10 Kč za každý i započatý m2 užívaného veřejného prostran- ství a každý i započatý den. Za užívání veřej- ného prostranství k umístění prodejních ne- bo reklamních zařízení, lunaparků a jiných atrakcí může obec zvýšit sazbu až na její de- setinásobek. Obec může stanovit poplatek tý- denní, měsíční nebo roční paušální částkou (srovnej $ 4 zákona o místních poplatcích). Předmětem poplatku jsou tedy zvláštní způsoby užívání veřejného prostranství, které jsou zákonem stanoveny taxativním výčtem. Jiný způsob užívání veřejného prostranství nelze místním poplatkem zpoplatnit. Důvo- dem zpoplatnění je přitom omezení užívání daných prostor veřejností ve prospěch určité- ho subjektu a poplatek tak má vedle funkce fiskální spíše úlohu regulační. © Prostor, jenž splňuje zákonné znaky veřej- ného prostranství, je veřejným prostranstvím ze zákona (ex lege). Příslušná obecně závazná vyhláška, jíž obec zpoplatňuje užívání veřej- ného prostranství, pouze deklaruje již existu- jící stav (k tomu srovnej nález Ústavního sou- du ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. PI. ÚS 21/02, publikovaný pod č. 211/2005 Sb.: „Podle f 14 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, obec určí, obecně závaznou vy- hláškou, místa, která v obci podléhají po- 976 platku za užívání veřejného prostranství. Jedná se o rozhodování, které je v samostat- né působnosti obce ve smyslu f 35 zákona o obcích. Při tomto rozhodování je obec vá- zána nejen definicí veřejného prostranství, obsaženou v f 34 téhož zákona, ale i celým systémem územního plánování a stavební- ho řízení podle zvláštních předpisů.“). Obec je tedy při označení veřejného prostranství na svém území vázána shora citovanou zákon- nou definicí veřejného prostranství obsaže- nou v ustanovení $ 34 zákona o obcích, za zá- sadní lze přitom považovat, že při vymezování veřejného prostranství je nezbytné vycházet z jeho podstaty, tj. že se jedná o prostranství, jehož užívání je určeno široké veřejnosti. Zpoplatnění zvláštního užívání se nemusí týkat všech veřejných prostranství. Je proto nutné v obecně závazné vyhlášce provést přesnou specifikaci veřejných prostranství pro zvláštní užívání dle $ 4 odst. 1 zákona o místních poplatcích zpravidla uvedením názvu místa nebo jinou charakteristikou jeho umístění v obci, aby byla vyloučena záměna a současně nebyla narušena právní jistota ob- čanů. K míře konkrétnosti určení míst (veřej- ného prostranství) se ve svých rozhodnutích vyjádřil také Ústavní soud, který z hlediska ochrany právní jistoty občanů považuje za nutné, aby „veřejné prostranství bylo v obec- ně závazné vyhlášce určeno co možná nej- přesněji“ (srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2004, sp. zn. PL. ÚS 50/03, publikovaný pod č. 567/2004 Sb.). Zákon o místních poplatcích dále v žád- ném ze svých ustanovení nestanoví, že by ve- řejným prostranstvím mohly být jen pozem- ky ve vlastnictví státu nebo obce. Veřejným prostranstvím tak mohou být i pozemky ve vlastnictví jiných subjektů, než jsou stát nebo obec, může jít i o vlastnictví soukromé, pod- mínkou je jejich veřejná přístupnost bez omezení (Pelc, V., Místní poplatky, úplné znění zákona o místních poplatcích s vysvět- livkami, 2. aktualizované vydání, Praha : Lin- de, a. s., 2004, s. 61). Je-li pozemek splňující zákonné znaky ve- řejného prostranství ve vlastnictví obce a chce-li jakýkoli subjekt toto veřejné pro- stranství užívat způsobem, který spadá do re- žimu zvláštního užívání, nelze vyloučit, aby byl užíván na základě nájemní smlouvy uza- vřené mezi obcí a subjektem, který má zájem tento pozemek užívat. Nájemní vztah svým charakterem spadá do roviny soukromopráv- ní, jedná se o závazkový právní vztah upravený občanským zákoníkem. V případě obce, která, rozhodne-li se, že pozemek pronajme na zákla- dě nájemní smlouvy, schvaluje nájemní smlou- vu rada obce v samostatné působnosti [$ 102 odst. 2 písm. m) zákona o obcích). Mezi účastníky řízení je v této souvislosti sporné, zda v případě uzavření nájemní smlouvy a placení sjednaného nájemného je stěžovatel jako nájemce nadále povinen hra- dit také místní poplatek za zvláštní užívání ve- řejného prostranství (zde za vyhrazení parko- vacích míst před budovou sídla stěžovatele na Loretánském náměstí), či zda vznikem ná- jemního vztahu dochází k vynětí předmětné části pronajatého pozemku z veřejného pro- stranství, a tedy i k vyloučení aplikace zákona o místních poplatcích a vyhlášky hlavního města Prahy. Při řešení této otázky se Nejvyšší správní soud ve shodě se závěry městského soudu přiklonil k výkladu, že souběh plateb nájem- ného a místního poplatku za užívání veřejné- ho prostranství má své právní i faktické opodstatnění. Vycházel přitom z následují- cích úvah: Jak již Nejvyšší správní soud uvedl výše, v předmětné věci je nutno důsledně odlišo- vat hledisko soukromoprávní a veřejnopráv- ní. Nájemní smlouva a na jejím základě vznik- lý nájemní vztah zakládá nájemci oprávnění pozemky užívat namísto jeho vlastníka (rovi- na soukromoprávní). Podstatou a důvodem platby místního poplatku za zvláštní užívání veřejného prostranství je skutečnost, že kon- krétní část veřejného prostranství nelze ostat- ními subjekty užívat, tj. že na této části veřej- ného prostranství je vyloučeno jeho obecné užívání (veřejnoprávní rovina). Je-li veřejné prostranství veřejným statkem, pak poplatek za jeho zvláštní užívání představuje odvod za omezení práv ostatních uživatelů. Je tedy zřejmé, že poplatek za užívání veřejného pro- stranství a nájemné představují dva zcela od- lišné instituty a z tohoto hlediska není možno hovořit o dvojí platbě za užívání téhož. Shod- né závěry se objevují také v dřívější judikatu- ře správních soudů, např. v rozhodnutí Kraj- ského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 9. 1998, čj. 10 Ca 154/98-21, v němž tento vyslovil, že „nelze dovodit, že by placení ná- jemného z užití části silnice osvobozovalo nájemce od placení místního poplatku. Je to- mu tak z důvodu, že nájemní vztah mezi vlastníkem silničního pozemku a nájemcem je vztahem občanskoprávním, který se řídí předpisy soukromého práva, kdežto správa a vybírání poplatku předpisy práva veřejné- ho. Již pro tuto okolnost nelze pro účely vy- měření poplatku, představujícího příjem ob- ce, zohlednit, že žalobce za zvláštní užívání silničního pozemku platí státu nájemné“. Pokud tedy pozemek splňující zákonné znaky veřejného prostranství zároveň není ve vlastnictví subjektu, který jej užívá, může to- muto subjektu vyvstat povinnost platit za je- ho užívání vlastníkovi nájemné, a to i v přípa- dě, že tímto vlastníkem je obec, která tak (stejně jako jakýkoli jiný vlastník) naplňuje své oprávnění vyplývající jí z vlastnického práva. Nikomu, ani obci, totiž nelze upírat možnost poskytnout vlastní věc jinému za úplatu na základě řádně uzavřené nájemní smlouvy. V opačném případě by došlo k po- rušení zásady rovnosti vlastnického práva. Pozemek mající charakter veřejného pro- stranství tak případně lze užívat i na základě uzavřené nájemní smlouvy mezi obcí jako pronajímatelem a jiným subjektem jako ná- jemcem, tato smlouva však nemůže mít vliv na povinnost subjektu platit místní poplatek za užívání veřejného prostranství obci. Ke shodným závěrům dospěla i odborná literatura komentářového typu (Kadečka, S. Zákon o místních poplatcích a předpisy sou- visející. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2005, s. 49), z níž zdejší soud považuje za vhodné ocitovat následující: „Poplatek za užívání veřejného prostranství není práv- ním titulem k užívání pozemku ve vlastnic- tví jiného, nenahrazuje dohodu s vlastní- kem, ani případnou další soukromoprávní 977 1934 platbu. Uživatel je proto povinen (vedle pla- cení místního poplatku obci) uzavřít s vlast- níkem předmětného pozemku | dohodu opravňující ho k užívání pozemku (nejčas- těji ve formě nájemní smlouvy) a případně mu zaplatit nájem. To platí i v případech, kdy vlastníkem pozemku je obec, neboť vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Jak je tedy uve- deno v odborné literatuře [Koudelka, Z. Právní předpisy samosprávy. 2. doplněné vy- dání. Praha : Linde, 2001, s. 195], vedle míst- ního poplatku může obec jako vlastník vybí- rat i nájem čí jinak označenou platbu za užívání její věcí. Obec si pak musí být vědo- ma jiného právního režimu pro výběr míst- ního poplatku jako veřejné dávky v řízení podle zákona o správě daní a poplatků a re- žimu výběru nájmu jako soukromoprávní platby s možností vymáhání při neplacení jen občanskoprávní žalobou u soudu“ Uzavřením nájemní smlouvy tak pronaja- tý prostor neztrácí charakter veřejného pro- stranství, a je-li užíván zvláštním způsobem, s nímž zákon o místních poplatcích spojuje vybírání místního poplatku, byla městská část prostřednictvím svého úřadu oprávněna tento poplatek stěžovateli vyměřit. V daném přípa- dě pak platby nájemného představují příjem rozpočtu hlavního města Prahy jako vlastníka pozemku, kdežto platby místního poplatku představují příjem rozpočtu městské části, která vykonává správu místních poplatků. Nejvyšší správní soud rovněž považuje za důležité podotknout, že při posuzování před- mětné věci si byl vědom závěrů, k nimž do- spěl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, publikovaném pod č. 211/2005 Sb. V tomto rozhodnutí Ústavní soud vyjádřil, že „právní závěr, podle něhož by byl vlastník pozemku povinen pla- tit poplatky za zvláštní užívání svého po- zemku, který byl jako veřejné prostranství 978 označen obecně závaznou vyhláškou obce, by mohl být, podle okolností, v rozporu s ústavní ochranou vlastnictví. V takovém případě by totiž došlo ke zpoplatnění výkonu vlastnického práva veřejnou mocí. Umístíli tedy např. vlastník pozemku označeného ja- ko veřejné prostranství na svůj pozemek re- klamní zařízení (Což je jeden z příkladů tzv. zvláštního užívání veřejného prostranství), .. neměl by zásadně být subjektem poplatko- vé povinnosti za zvláštní užívání veřejného prostranství“ V praxi se proto v obecně závazných vy- hláškách obcí objevují ustanovení, která vlastníky či spoluvlastníky pozemků částeč- ně nebo úplně od povinnosti platit poplatek osvobozují. To je i případ vyhlášky hlavního města Prahy č. 24/2003 Sb. HMP, která v $ 5 písm. c) stanoví, že poplatek se vedle osvobo- zení vyplývajícího ze zákona neplatí „za uží- vání veřejného prostranství v případech, kdy toto prostranství použije pro vlastní po- třeby jeho vlastník“. Dle názoru zdejšího soudu však shora uvedené závěry není možno bez dalšího apli- kovat také na osoby nájemců veřejného pro- stranství. Nájemní vztah je na rozdíl od práva vlastnického jako práva věcného závazkovým právním vztahem existujícím a zavazujícím pouze jeho smluvní strany. Jak již bylo uvede- no výše, vlastnické právo všech vlastníků (te- dy i obcí) má stejný zákonný obsah a ochra- nu. Vlastnické právo je ovládáno zásadou rovnosti - má stejnou ochranu a stejné ústav- ní, resp. zákonné záruky. Ani obci tak nelze upírat možnost poskytnout vlastní věc něko- mu za úplatu. Bude-li ovšem veřejné pro- stranství nájemcem užíváno zvláštním způso- bem, kdy dojde k omezení či vyloučení jeho obecného užívání ostatními subjekty, pak užívání pozemku na základě nájemní smlou- vy bude bez vlivu na povinnost subjektu pla- tit vedle nájemného také místní poplatek. 1935 Daň z příjmů: k pojmu „účetní jednotka“ k $ 24 odst. 2 písm. zi) zákona č. 586/1992, o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňova- cí období roku 2001 Při posuzování toho, co je „účetní jednotkou“, je nutné respektovat obsahově to- tožné či obdobné vymezení tohoto pojmu i podle cizího práva. Skutečnost, že se jed- ná o zahraniční subjekt, a pouze proto jej český zákon o účetnictví jako účetní jed- notku nevymezuje, ještě sama o sobě neznamená, že se nejedná o účetní jednotku v obecně chápaném smyslu tohoto institutu.
Česká republika - Ministerstvo zahraničních věcí proti Magistrátu hlavního města Prahy o vyměření místního poplatku za užívání veřejného prostranství, o kasační stížnosti