9 Afs 91/2022- 43 - text
9 Afs 91/2022 - 44 pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Molka a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: Ing. Karel Kuna, se sídlem Velké Hamry 393, Ústí nad Orlicí, insolvenční správce P. K., zast. JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem Kostelní náměstí 233/1, Litoměřice, proti žalovanému: Generální finanční ředitelství, se sídlem Lazarská 15/7, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 12. 2020, č. j. 66160/20/7700 10124
202542, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2022, č. j. 10 Af 4/2021 55,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[1] Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) celkem 31 dodatečnými platebními výměry vydanými ve dnech 18. 12. 2018 a 19. 12. 2018 doměřil P. K. na základě dokazování daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2014 až červenec 2016 a uložil mu povinnost uhradit penále. Žalobce se proti všem platebním výměrům odvolal. Rozhodnutím ze dne 13. 1. 2020, č. j. 570/20/5300 21441 712772, Odvolací finanční ředitelství (dále též „OFŘ“) dodatečné platební výměry změnilo tak, že daň z přidané hodnoty doměřilo na základě pomůcek. Žalobu proti tomuto rozhodnutí OFŘ Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) zamítl rozsudkem ze dne 20. 10. 2022, č. j. 6 Af 14/2020 69. Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) kasační stížnost proti tomuto rozsudku městského soudu zamítl rozsudkem z dnešního dne, č. j. 9 Afs 212/2022 37.
[2] OFŘ opravným rozhodnutím ze dne 27. 5. 2020, č. j. 20620/20/5300 21441 712772 (dále také „opravné rozhodnutí“), opravilo výše zmíněné rozhodnutí o odvolání č. j. 570/20/5300 21441 712772 postupem podle § 104 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a to tak, že do výroku rozhodnutí o odvolání doplnilo chybějící informaci o tom, že daň byla stanovena podle pomůcek (§ 98 odst. 1 daňového řádu). Žalobcovo odvolání proti opravnému rozhodnutí žalovaný zamítl v záhlaví uvedeným rozhodnutím.
[3] Žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.
[4] Městský soud uvedl, že z opravného rozhodnutí je zřejmé, že jeho výrokem byly opraveny body 1 až 31 výroku rozhodnutí o odvolání č. j. 570/20/5300 21441 712772, kterými OFŘ postupem podle § 116 odst. 1 písm. a) daňového řádu změnilo výrokovou část dodatečných platebních výměrů správce daně. Došlo tím tudíž rovněž ke změně výroku dodatečných platebních výměrů. Opravné usnesení tedy změnilo rozhodnutí o odvolání č. j. 570/20/5300 21441 712772, které původně změnilo dodatečné platební výměry. Tento postup vychází z logiky daňového řízení, které tvoří jeden celek a při změně prvostupňového rozhodnutí rozhodnutím v odvolacím řízení tvoří obě rozhodnutí rovněž jeden celek. Došlo li tedy k opravě rozhodnutí o odvolání, měla tato změna vliv i na dodatečné platební výměry.
[5] Ačkoliv je opravné rozhodnutí stručné, je z něj zřejmé, z jakých důvodů OFŘ považovalo neuvedení informace, že daň byla stanovena podle pomůcek, za zřejmou nesprávnost. Městský soud měl ve shodě s žalovaným za to, že již z odůvodnění rozhodnutí o odvolání č. j. 570/20/5300 21441 712772 jednoznačně vyplývalo, že daň byla stanovena podle pomůcek. Smyslem § 98 odst. 1 daňového řádu je informovat daňový subjekt o stanovení daně podle pomůcek, a to proto, aby mohl proti rozhodnutí uplatnit v odvolacím řízení adekvátní obranu. V tomto případě došlo k přechodu na pomůcky až v rozhodnutí o odvolání, nicméně žalobci nebylo znemožněno hájit v dalším řízení svá práva. Žalobce byl o přechodu na pomůcky vyrozuměn během odvolacího řízení výzvou podle § 115 odst. 2 daňového řádu, na kterou také reagoval. Opomenutím tudíž nijak nebyl zkrácen na svých právech.
[6] Pochybení OFŘ bylo podle městského soudu okamžitým selháním v duševní nebo mechanické činnosti osoby, která rozhodnutí o odvolání č. j. 570/20/5300 21441 712772 vyhotovovala, a tedy zřejmou nesprávností, kterou bylo možné opravit postupem podle § 104 odst. 1 daňového řádu. Nejednalo se o materiální změnu obsahu rozhodnutí, jeho skutkových či právních závěrů, ke které podle judikatury NSS nesmí opravou zřejmých nesprávností dojít. II. Obsah kasační stížnosti žalobce a vyjádření žalovaného
[7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž navrhl jeho zrušení z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[8] Namítl, že OFŘ opravným rozhodnutím neopravilo své vlastní, opravované rozhodnutí, ale ve skutečnosti jím (opětovně) změnilo dodatečné platební výměry správce daně. Navíc opravným rozhodnutím ve skutečnosti nedošlo ani k opravě rozhodnutí OFŘ, ale k doplnění výroku opravovaného rozhodnutí o další změnu, která v něm nebyla uvedena, tedy k rozšíření opravovaného výroku dodatečných platebních výměrů o další změnu. K tomu však OFŘ nemá podle § 104 odst. 1 s. ř. s. pravomoc, městský soud měl proto napadené rozhodnutí zrušit.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zrekapituloval procesní postup ve věci, odkázal na své vyjádření k žalobě a zopakoval svůj názor, že se jednalo o zřejmou nesprávnost, kterou bylo možné opravit postupem podle § 104 odst. 1 daňového řádu. Stěžovatel tímto postupem nebyl nijak zkrácen na svých právech. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Posoudil ji v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] NSS nejprve uvádí, že v rozsudku z dnešního dne č. j. 9 Afs 212/2022 37 dospěl k závěru, že neuvedení informace, že daň byla stanovena podle pomůcek, přímo ve výroku rozhodnutí OFŘ o odvolání č. j. 570/20/5300 21441
712772, nebylo samo o sobě pochybením, které by vedlo k jeho nezákonnosti. Šlo nicméně o formální pochybení.
[13] Předmětem nyní projednávané věci je otázka, zda OFŘ mohlo toto pochybení napravit vydáním opravného rozhodnutí podle § 104 odst. 1 daňového řádu. Stěžovatel má za to, že nikoliv. V kasační stížnosti nijak nebrojí proti závěru městského soudu, že absence informace o stanovení daně podle pomůcek ve výroku rozhodnutí o odvolání č. j. 570/20/5300 21441
712772 byla zjevnou nesprávností. Jediný argument, který proti postupu OFŘ v kasační stížnosti vznáší, je, že opravným usnesením došlo nejen k opravě rozhodnutí o odvolání č. j. 570/20/5300 21441
712772, ale také k doplnění dodatečných platebních výměrů, k čemuž § 104 odst. 1 daňového řádu nedává OFŘ pravomoc.
[14] Již městský soud však v napadeném rozsudku správně uvedl, že řízení před správcem daně tvoří s odvolacím řízením jeden celek. Odvolací daňové řízení je totiž „založeno na apelačním principu, dle kterého odvolací daňový orgán, má li napadené rozhodnutí správce daně za nezákonné nebo nesprávné, může tyto vady sám napravit, a to včetně nového zjištění skutkového stavu.“ (viz rozsudek NSS ze dne 12. 3. 2020, č. j. 9 Afs 238/2018 39, bod 36 a judikaturu tam citovanou, a rozsudek rozšířeného senátu ze dne 24. 6. 2020, č. j. 1 Afs 438/2017 52, č. 4053/2020 Sb. NSS). Dává li tedy § 116 odst. 1 písm. a) daňového řádu odvolacímu orgánu pravomoc rozhodnutí správce daně změnit, pak rozhodnutí správce daně a odvolacího orgánu v takovém případě rovněž tvoří jeden celek. Odvolací orgán totiž prvostupňové rozhodnutí správce daně nenahrazuje beze zbytku svým rozhodnutím, ale pouze jej mění.
[15] Pokud následně dojde postupem podle § 104 odst. 1 daňového řádu k opravě výroku rozhodnutí odvolacího orgánu vydaného podle § 116 odst. 1 písm. a) daňového řádu, může se tato změna již z povahy věci promítnout také do konečného znění výroku prvostupňového rozhodnutí správce daně. Právě k takové situaci došlo v nyní projednávaném případě, jak je popsáno v odst.
[4] tohoto rozsudku. Nelze proto přisvědčit stěžovatelově argumentu, že k takovému postupu žalovaný neměl podle § 104 odst. 1 daňového řádu pravomoc. Mohl li žalovaný podle § 104 odst. 1 daňového řádu opravit zřejmou nesprávnost ve výroku svého rozhodnutí, mohl ji napravit také v té části výroku, kterou měnil odvoláním napadené dodatečné platební výměry. Jeho rozhodnutí tudíž není nezákonné z důvodu namítaného stěžovatelem.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1, věta druhá, s. ř. s.). O věci rozhodl bez jednání postupem podle § 109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje soud zpravidla bez jednání.
[17] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 25. května 2023
JUDr. Pavel Molek předseda senátu