č. 220/2000 Sb. I. Kontrolovanou osobou ve smyslu $ 3 odst. 2 zákona č. 166/1993 Sb., o Nejvyš- ším kontrolním úřadu, je ta, kterou za takovou označí Nejvyšší kontrolní úřad v plá- nu kontrolní činnosti či v jeho doplněních. xx II. Plán kontrolní činnosti Nejvyššího kontrolního úřadu je věcné a časové vy- mezení jednotlivých kontrolních akcí pro následující rozpočtový rok, jehož obsa- hem je předmět a cíl kontroly, určení kontrolovaných subjektů (tzv. kontrolovaných osob) a časového průběhu kontroly.
č. 220/2000 Sb. I. Kontrolovanou osobou ve smyslu $ 3 odst. 2 zákona č. 166/1993 Sb., o Nejvyš- ším kontrolním úřadu, je ta, kterou za takovou označí Nejvyšší kontrolní úřad v plá- nu kontrolní činnosti či v jeho doplněních. xx II. Plán kontrolní činnosti Nejvyššího kontrolního úřadu je věcné a časové vy- mezení jednotlivých kontrolních akcí pro následující rozpočtový rok, jehož obsa- hem je předmět a cíl kontroly, určení kontrolovaných subjektů (tzv. kontrolovaných osob) a časového průběhu kontroly.
Prejudikatura: č. 603/2005 Sb. NSS: a č. 1382/2007 Sb. NSS. 2432 Loterie: správní poplatek za provozování ostatních sázkových her k položce 21 písm. b) přílohy (sazebník správních poplatků) zákona č. 634/2004 Sb., o správ- ních poplatcích k zákonu č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách Základem správního poplatku dle položky 21 písm. b) přílohy zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, je rozdíl mezi celkovou výší vsazených čás- tek u příslušné hry a celkovým součtem výplat výher z příslušné hry bez ohledu na to, v kolika provozovnách či zařízeních je tato hra provozována a na základě kolika povolení je tato hra provozována, pokud se stále jedná o tutéž hru ve smyslu zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené rozhodnutí městského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Dle ust. § 82 s. ř. s. každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu, trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky anebo hrozí-li jeho opakování.
Před vlastním hodnocením kasačních námitek považuje Nejvyšší správní soud za vhodné zopakovat podmínky, které musí být kumulativně splněny, aby žaloba dle ust. § 82 s.ř.s. mohla být úspěšná: „Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením (tj. "zásahem" správního orgánu v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), který byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka), přičemž „zásah“ v širším smyslu nebo jeho důsledky musí trvat nebo musí hrozit opakování „zásahu“ (6. podmínka).“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005 - 65, publikovaný pod č. 603/2005 Sb. NSS).
Vzhledem k okolnosti, že Nejvyšší správní soud již v předchozím rozsudku ze dne 19. 9. 2007, č. j. 9 Aps 1/2007 - 68, vyslovil, že podmínka uvedená výše pod č. 4 byla splněna, posuzoval Městský soud v Praze vázán v tomto smyslu závazným právním názorem pouze splnění podmínek ostatních.
První kasační námitkou stěžovatel rozporuje fakt, že kontrolovanou osobou bylo Ministerstvo financí a že stěžovateli byla fakticky odepřena možnost účastnit se této kontroly. Ačkoliv stěžovatel podřazuje tento stížní bod pod ust. § 103 odst. 1 písm. d) s.ř.s., obsahově je nutno ho podřadit pod písm. a) cit. ustanovení.
Základním procesním režimem, kterému podléhá každá kontrola prováděná Nejvyšším kontrolním úřadem, je tzv. kontrolní řád zakotvený v ust. § 19 až 31 zákona č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o NKÚ“). Ten v ust. § 19 odst. 1 cit. zákona obecně konstatuje, že kontrolním řádem se řídí postup při výkonu kontroly a vztahy mezi Úřadem, orgány Úřadu, členy Úřadu a kontrolory pověřenými kontrolní akcí na straně jedné a kontrolovanými osobami na straně druhé. Zákon o NKÚ tudíž pracuje s pojmem kontrolovaná osoba, avšak nikterak ji blíže nevymezuje. Konkretizaci tohoto pojmu podává až plán kontrolní činnosti, což je dle internetových stránek Nejvyššího kontrolního úřadu (http://www.nku.cz/pages/cs/kontrola/kontrolni-cinnost.htm), „věcné a časové vymezení jednotlivých kontrolních akcí pro následující rozpočtový rok. Jeho obsahem je předmět a cíl kontroly, určení kontrolovaných subjektů (tzv. kontrolovaných osob) a časového průběhu kontroly. …Podkladem pro sestavení plánu kontrolní činnosti jsou podněty prezidenta, viceprezidenta a členů NKÚ. Podněty vycházejí jak z vlastní kontrolní činnosti, tak od Poslanecké sněmovny a Senátu, jejich orgánů a vlády České republiky. Plán kontrolní činnosti, schválený Kolegiem NKÚ, předkládá prezident NKÚ k informaci Poslanecké sněmovně a vládě České republiky. Zveřejňuje jej ve Věstníku NKÚ.“ Zjednodušeně řečeno tak je možno dospět k dílčímu závěru, že kontrolovanou osobou je ta, kterou za takovou označí Nejvyšší kontrolní úřad v plánu kontrolní činnosti či v jeho doplněních. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že dle čl. 97 Ústavy České republiky je základní pravomoc Nejvyššího kontrolního úřadu vymezena jako kontrola hospodaření se státním majetkem a plnění státního rozpočtu. Tudíž i na kontrolovanou osobu je nutno nahlížet prismatem tohoto hlediska. Není tak a priori rozhodné, jaká osoba je kontrolována, určujícím je majetek, resp. hospodaření, které je předmětem kontroly. Nejprve je totiž nutno specifikovat předmět kontroly a teprve poté definovat osobu, u níž bude kontrola prováděna (když její vymezení je velmi široké - viz ust. § 3 odst. 2 zákona o NKÚ).
Jak vyplývá z kontrolního závěru č. 05/36 (http://www.nku.cz/kon-zavery/K05036.pdf) nazvaného „Nemovitý majetek státu spravovaný Fondem dětí a mládeže ˝v likvidaci˝“, cílem kontroly bylo prověřit postup při nakládání s nemovitým majetkem státu spravovaným Fondem dětí a mládeže „v likvidaci“ . Z kontrolního závěru je zřejmá rovněž i kontrolovaná osoba: „Kontrolovanou osobou bylo Ministerstvo financí (dále jen „MF“), na které ze zákona přešla dnem 1. ledna 2005 veškerá práva a povinnosti FDML. MF převzalo spisovou a účetní agendu FDML“, a to z důvodu, že v době provádění kontroly byl aplikován čl. I bod 6. zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Je proto logické, že Nejvyšší kontrolní úřad zvolil jako kontrolovanou osobu pro uvedený předmět kontroly Ministerstvo financí, neboť to jediné bylo dle zákona oprávněno jednat ve věcech fondu. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani způsob právního nástupnictví Ministerstva financí, neboť tak bylo určeno speciálním zákonem (mj. stejným, na základě kterého byl ustanoven do funkce likvidátora i stěžovatel, a to rovněž procedurou odlišující se od obecného postupu pro likvidaci). Stěžovatel proto v tomto řízení nemůže účinně rozporovat způsob, jakým byla kontrola provedena či k jakým závěrům bylo dospěno, a to z toho důvodu, že Nejvyšší kontrolní úřad postupoval zcela v mezích daných mu právním řádem; kromě uvedeného je nutno zdůraznit, že ze žádného ustanovení zákona o NKÚ nevyplývá ani povinnost kontrolované osoby, tj. Ministerstva financí, přizvat ke kontrole stěžovatele. Proto je tato námitka nedůvodná.
Jestliže stěžovatel dále tvrdí, že zásah byl zaměřen přímo proti jeho osobě, neboť fakticky byla kontrolována jeho činnost, Nejvyšší správní soud se s tímto jeho závěrem neztotožňuje. Předně je nutno zopakovat, že kontrolován byl postup při nakládání s nemovitým majetkem. A dále, že stěžovatel jako likvidátor fondu vystupoval jako tento fond, nikoliv jako soukromá osoba. Správcem majetku byl tedy fond, nikoliv stěžovatel, proto v případě, kdy by fond nebyl ke dni provádění kontroly zrušen, byl by kontrolovanou osobou tento fond, nikoliv stěžovatel vystupující v pozici orgánu fondu jako právnické osoby. I tato námitka stěžovatele tak není důvodná.
Stěžovatel dále zdůrazňuje, že následky kontroly pro jeho osobu stále trvají v podobě prezentace jeho výkonu funkce v médiích a dále rovněž i v trvajícím trestním řízení. Jak již Nejvyšší správní soud vyslovil v předcházejícím rozsudku v této věci, na kontrolní závěr není možno pohlížet jako na důsledek nezákonného zásahu (č.l. 76), a to ani v případě, kdy kontrolní závěr představuje podnět dalších orgánů (správních či trestních) k zahájení dalších řízení, neboť v těchto řízeních je postupováno dle příslušných procesních pravidel. Stěžovatel v nich má případně možnost uplatňovat svá práva, tj. mimo jiné i např. namítat, že skutečnosti uvedené v kontrolním závěru nejsou pravdivé. Kontrolní závěr tak případně představuje pouze jeden z důkazních prostředků, které příslušný orgán hodnotí ve vzájemné souvislosti s jinými důkazními prostředky, mezi které je nutno počítat i případnou procesní obranu stěžovatele. Rovněž tak pro danou věc není rozhodné, jak byl kontrolní závěr prezentován v médiích, neboť i pro případy neoprávněného nařčení určité osoby (pomluvy) zná právní řád České republiky adekvátní prostředek obrany (např. žaloba na ochranu osobnosti), kterým však není žaloba proti nezákonnému zásahu ve správním soudnictví.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že Městský soud v Praze se při přezkoumání žaloby stěžovatele řídil závazným právním názorem učiněným Nejvyšším správním soudem v předcházejícím rozsudku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí městského soudu v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem dle § 109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1, větu první, s. ř. s., za použití § 120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Správnímu orgánu dle obsahu spisu žádné náklady řízení nad rámec jeho obvyklé činnosti nevznikly, proto mu soud nepřiznal jejich náhradu.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. června 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu