9 As 107/2021- 51 - text
9 As 107/2021 - 54
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: J. W., zast. Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Pod kaštany 245/10, Praha 6, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, zast. Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 193/20, Děčín, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 8. 2019, č. j. KUUK/113962/2019/DS, JID: 135945/2019/KUUK/FD, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 3. 2021, č. j. 78 A 27/2019 - 35,
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 3. 2021,
č. j. 78 A 27/2019 - 35, se zrušuje.
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 8. 2019, č. j. KUUK/113962/2019/DS, JID: 135945/2019/KUUK/FD, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti v celkové výši 20 342 Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Václava Voříška, advokáta se sídlem Pod kaštany 245/10, Praha 6, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
[1] Žalovaný rozhodnutím uvedeným v záhlaví zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Ústí nad Labem (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. MMUL/OPA/OKS/183550/2018/TomM. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Žalobce se přestupku dopustil tím, že dne 27. 4. 2018 v 8:57 hod. v Ústí nad Labem v ulici Pasteurova poblíž objektu č. p. 6 při řízení motorového vozidla tovární značky Škoda, registrační značky X, porušil povinnost účastníka provozu na pozemních komunikacích, když nerespektoval svislé dopravní značení B28 „Zákaz zastavení“, čímž porušil povinnost stanovenou v § 4 písm. c) zákona o silničním provozu. Za to mu byla uložena pokuta ve výši 1 500 Kč dle § 125c odst. 5 písm. g) tohoto zákona a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), který ji zamítl rozsudkem uvedeným v záhlaví. Nepřisvědčil námitce o možné podjatosti oprávněné úřední osoby, kterou označil za účelovou. Dal však naopak žalobci zapravdu, že výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně neobsahuje formu zavinění přestupku, jelikož neuvádí, zda se daného přestupku dopustil úmyslně či z nedbalosti. Výslovné označení formy zavinění není uvedeno ani v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí ani v rozhodnutí žalovaného. Oba správní orgány se však zaviněním zabývaly, jelikož shodně poukázaly na skutečnost, že u daného přestupku postačuje zavinění nedbalostní, a proto byly naplněny podmínky materiální stránky přestupku. Správní orgán I. stupně pochybil, když formu zavinění ve výroku ani v odůvodnění neuvedl. Toto pochybení nenapravil ani žalovaný. V případě přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu není vyžadováno úmyslné zavinění, tudíž pro něj postačí zavinění z nedbalosti. Je zřejmé, že žalobce daný přestupek spáchal přinejmenším z nedbalosti, přičemž se jednalo o nedbalost vědomou, neboť je držitelem řidičského oprávnění již od roku 2009, a musí tak vědět, že svým jednáním může porušit či ohrozit zákonem chráněný zájem, přičemž spoléhal na to, že jej neporuší či neohrozí. Absence rozlišení mezi vědomou a nevědomou nedbalostí neměla v posuzovaném případě vliv na výši uložené sankce. Správní orgán I. stupně ji totiž uložil na samé dolní hranici zákonného rozpětí uvedeného v § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu. Vada spočívající v neuvedení formy zavinění ve výroku rozhodnutí tak neměla v daném případě vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), který ji zamítl rozsudkem uvedeným v záhlaví. Nepřisvědčil námitce o možné podjatosti oprávněné úřední osoby, kterou označil za účelovou. Dal však naopak žalobci zapravdu, že výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně neobsahuje formu zavinění přestupku, jelikož neuvádí, zda se daného přestupku dopustil úmyslně či z nedbalosti. Výslovné označení formy zavinění není uvedeno ani v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí ani v rozhodnutí žalovaného. Oba správní orgány se však zaviněním zabývaly, jelikož shodně poukázaly na skutečnost, že u daného přestupku postačuje zavinění nedbalostní, a proto byly naplněny podmínky materiální stránky přestupku. Správní orgán I. stupně pochybil, když formu zavinění ve výroku ani v odůvodnění neuvedl. Toto pochybení nenapravil ani žalovaný. V případě přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu není vyžadováno úmyslné zavinění, tudíž pro něj postačí zavinění z nedbalosti. Je zřejmé, že žalobce daný přestupek spáchal přinejmenším z nedbalosti, přičemž se jednalo o nedbalost vědomou, neboť je držitelem řidičského oprávnění již od roku 2009, a musí tak vědět, že svým jednáním může porušit či ohrozit zákonem chráněný zájem, přičemž spoléhal na to, že jej neporuší či neohrozí. Absence rozlišení mezi vědomou a nevědomou nedbalostí neměla v posuzovaném případě vliv na výši uložené sankce. Správní orgán I. stupně ji totiž uložil na samé dolní hranici zákonného rozpětí uvedeného v § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu. Vada spočívající v neuvedení formy zavinění ve výroku rozhodnutí tak neměla v daném případě vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.
[3] Krajský soud dále nesouhlasil s námitkou, že nebyl dostatečně prokázán subjekt přestupku. Žalobce v reakci na výzvu správního orgánu I. stupně ze dne 12. 6. 2018 k zaplacení určené částky dle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu v podání ze dne 30. 7. 2018 sdělil, že vozidlo řídil on. V případě, kdy bylo zjištěno porušení zákona o silničním provozu naplňující podmínky dle § 125f odst. 2 tohoto zákona, aniž by byla známa osoba, která se tohoto porušení dopustila, správní orgán nejprve osloví provozovatele vozidla a dá mu možnost buď zaplatit určenou částku, nebo sdělit údaje o totožnosti řidiče. V případě sdělení údajů o řidiči následně správní orgán vede řízení o přestupku s tímto řidičem. Správní orgán I. stupně v dané věci postupoval v souladu se zákonem, když na základě žalobcova sdělení, že vozidlo řídil on sám, s ním zahájil řízení o přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu.
[3] Krajský soud dále nesouhlasil s námitkou, že nebyl dostatečně prokázán subjekt přestupku. Žalobce v reakci na výzvu správního orgánu I. stupně ze dne 12. 6. 2018 k zaplacení určené částky dle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu v podání ze dne 30. 7. 2018 sdělil, že vozidlo řídil on. V případě, kdy bylo zjištěno porušení zákona o silničním provozu naplňující podmínky dle § 125f odst. 2 tohoto zákona, aniž by byla známa osoba, která se tohoto porušení dopustila, správní orgán nejprve osloví provozovatele vozidla a dá mu možnost buď zaplatit určenou částku, nebo sdělit údaje o totožnosti řidiče. V případě sdělení údajů o řidiči následně správní orgán vede řízení o přestupku s tímto řidičem. Správní orgán I. stupně v dané věci postupoval v souladu se zákonem, když na základě žalobcova sdělení, že vozidlo řídil on sám, s ním zahájil řízení o přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu.
[4] Dle § 137 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), platí, že záznam o podání vysvětlení nelze použít jako důkazní prostředek. Žalobce se nicméně mýlí v tom, že své sdělení ze dne 30. 7. 2018 pokládá za záznam o podání vysvětlení. Z § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu vyplývá, že sdělení údajů o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku se považuje za podání vysvětlení, což však neznamená, že by se podání obsahující sdělení automaticky považovalo za záznam o podání vysvětlení. Žalobcův výklad by znamenal faktickou nepostižitelnost řidiče, který by v reakci na výzvu dle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu sdělil, že vozidlo řídil on. Správní orgán by tak nemohl vést řízení o přestupku s provozovatelem dle § 125f tohoto zákona, avšak s výjimkou sdělení o totožnosti řidiče by neměl žádný důkaz o pachateli některého z přestupků dle § 125c uvedeného zákona. Nemohl by tak dotčeného řidiče - provozovatele postihnout. Sdělení ze dne 30. 7. 2018 je proto dostatečným podkladem pro zjištění pachatele přestupku a žalobcova námitka, že subjekt přestupku nebyl prokázán, není důvodná.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodu podřazeného pod § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Krajský soud nesprávně posoudil právní otázku vad výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Dokazování zavinění a podřazení zjištěného zavinění je v přestupkovém řízení nutné provádět vždy, jelikož jde o jeden ze znaků skutkové podstaty. Jak starý tak nový zákon o přestupcích stanoví povinnost uvádět konkrétní úsudek o formě zavinění ve výroku rozhodnutí. Nadto i v odůvodnění svého rozhodnutí správní orgán I. stupně jen mimoděk podotkl obecnou skutečnost, že dle § 3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, stačilo k odpovědnosti za přestupek zavinění z nedbalosti. Daná věta nevypovídá o formě zavinění přestupku. Výrok rozhodnutí nesplňuje zákonné náležitosti. V odůvodnění poté chybí jakákoliv úvaha o konkrétní formě zavinění.
[6] Krajský soud nesprávně posoudil právní otázku vad výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Dokazování zavinění a podřazení zjištěného zavinění je v přestupkovém řízení nutné provádět vždy, jelikož jde o jeden ze znaků skutkové podstaty. Jak starý tak nový zákon o přestupcích stanoví povinnost uvádět konkrétní úsudek o formě zavinění ve výroku rozhodnutí. Nadto i v odůvodnění svého rozhodnutí správní orgán I. stupně jen mimoděk podotkl obecnou skutečnost, že dle § 3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, stačilo k odpovědnosti za přestupek zavinění z nedbalosti. Daná věta nevypovídá o formě zavinění přestupku. Výrok rozhodnutí nesplňuje zákonné náležitosti. V odůvodnění poté chybí jakákoliv úvaha o konkrétní formě zavinění.
[7] V projednávané věci nebyl prokázán subjekt přestupku. Správní orgán I. stupně vycházel pouze z podání vysvětlení, které bylo učiněno před zahájením řízení a v němž stěžovatel nepopřel, že vozidlo na daném místě zaparkoval. Krajský soud poté připustil, že podání vysvětlení nelze v obecné rovině použít k dokazování. Následně vycházel z úvahy, že pokud by podané vysvětlení nebylo důkazem, byl by řidič nepostižitelný, a proto je nutné jej za důkaz považovat. Tím nesprávně posoudil právní otázku přípustnosti záznamu o podání vysvětlení, čímž aproboval rozhodnutí, v němž nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav. Argumentace soudu nic nemění na tom, že správní orgán I. stupně nedisponoval žádným důkazem o subjektu přestupku. Pokud listina, na které se podání vysvětlení nachází, není záznamem o podání vysvětlení, tak stěžovateli není zřejmé, čím jiným by byla. Z konstantní judikatury plyne, že podání vysvětlení před zahájením řízení neslouží k dokazování, ale k tomu, aby si správní orgán učinil rámcovou představu o možném spáchání přestupku. V řízení nebyl proveden důkaz ani výslech obviněného, ze kterého by se skutečnosti uvedené v podání vysvětlení potvrdily. Nelze snižovat důkazní standard a provádět nepřípustné důkazy jen proto, aby určité jednání mohlo být postiženo. Nelze-li vytýkané jednání prokázat, má být řízení o přestupku zastaveno. Identickou situaci již Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) posuzoval v rozsudku ze dne 10. 4. 2019, č. j. 1 As 406/2018 - 34, v němž uvedl, že k dostatečnému zjištění pachatele přestupku nepostačuje vycházet pouze z podání vysvětlení učiněného před zahájením přestupkového řízení, jelikož dle § 137 odst. 4 správního řádu záznam o podání vysvětlení nelze použít jako důkazní prostředek. Správní orgány tedy nemohly založit svá zjištění ohledně pachatele přestupku pouze na tomto sdělení. Krajský soud tedy rozhodl v rozporu s judikaturou NSS.
[8] Následně stěžovatel na dvanácti stranách uvádí svůj nesouhlas s vyvěšením svého jména a jména svého zástupce na webových stránkách NSS a žádá, aby jeho žádost o důslednou anonymizaci soudních rozhodnutí NSS vyřídil vyjádřením, že věc patří do kompetence státní správy NSS.
[8] Následně stěžovatel na dvanácti stranách uvádí svůj nesouhlas s vyvěšením svého jména a jména svého zástupce na webových stránkách NSS a žádá, aby jeho žádost o důslednou anonymizaci soudních rozhodnutí NSS vyřídil vyjádřením, že věc patří do kompetence státní správy NSS.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Zcela se ztotožnil se závěry krajského soudu a odkázal na jeho odůvodnění a obsah správního spisu. Trvá na tom, že postupoval v souladu se zákonem a napadené rozhodnutí nebylo vydáno v rozporu s platnými právními předpisy.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost je důvodná.
[12] Dle stěžovatele správní orgán I. stupně pochybil, když ve výroku rozhodnutí neuvedl formu zavinění a v odůvodnění poté kromě obecného konstatování o dostatečnosti zavinění z nedbalosti chybí jakákoliv úvaha o zavinění. Dle § 93 odst. 1 písm. d) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), se ve výrokové části rozhodnutí o přestupku, kterým je obviněný uznán vinným, kromě náležitostí podle správního řádu uvede u obviněného, který je fyzickou osobou, forma zavinění. Stěžovateli je tak třeba dát zapravdu, že správní orgán I. stupně pochybil, když ve výroku svého rozhodnutí neuvedl formu zavinění přestupku. V odůvodnění poté uvedl, že pro spáchání daného přestupku zákon o silničním provozu vyžaduje nedbalostní zavinění. Žalovaný chybu ve výroku napadeným rozhodnutím nenapravil. Na první straně napadeného rozhodnutí poté uvedl, že se stěžovatel kvalifikovaného přestupku dopustil z nedbalosti. Na třetí straně uvedl, že u přestupku dle zákona o silničním provozu stačí nedbalostní zavinění. Krajský soud následně konstatoval, že toto pochybení nezpůsobuje nezákonnost napadených správních rozhodnutí, přičemž uvedl, že v případě posuzovaného přestupku se jedná o nedbalost vědomou, jelikož stěžovatel musel vědět, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, a bez přiměřeného důvodu spoléhal na to, že jej neporuší či neohrozí.
[13] Nejvyšší správní soud se obdobnou situací, kdy správní orgány formu zavinění neuvedly ve výrocích svých rozhodnutí ani v jejich odůvodnění, zabýval např. v rozsudcích ze dne 21. 6. 2018, č. j. 9 As 348/2017 - 38, či ze dne 17. 10. 2019, č. j. 4 As 264/2019 - 33, v nichž dospěl k závěru, že takové pochybení nezákonnost rozhodnutí správních orgánů bez dalšího nezakládá. Není důvod se od tohoto závěru v projednávané věci odchýlit. Absence stanovení konkrétní formy zavinění neměla vliv na samotné rozhodnutí ani výši trestu. Správní orgán I. stupně uložil sankci dle § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu na samé dolní hranici zákonného rozpětí ve výši 1 500 Kč. Stěžovateli tedy nebyla forma zavinění přičtena k tíži. Ani v případě zjištění nejnižší formy zavinění, tedy nevědomé nedbalosti, by správní orgány nemohly stěžovateli uložit mírnější trest. Námitka ohledně neuvedení formy zavinění způsobující nezákonnost správních rozhodnutí proto není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud se obdobnou situací, kdy správní orgány formu zavinění neuvedly ve výrocích svých rozhodnutí ani v jejich odůvodnění, zabýval např. v rozsudcích ze dne 21. 6. 2018, č. j. 9 As 348/2017 - 38, či ze dne 17. 10. 2019, č. j. 4 As 264/2019 - 33, v nichž dospěl k závěru, že takové pochybení nezákonnost rozhodnutí správních orgánů bez dalšího nezakládá. Není důvod se od tohoto závěru v projednávané věci odchýlit. Absence stanovení konkrétní formy zavinění neměla vliv na samotné rozhodnutí ani výši trestu. Správní orgán I. stupně uložil sankci dle § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu na samé dolní hranici zákonného rozpětí ve výši 1 500 Kč. Stěžovateli tedy nebyla forma zavinění přičtena k tíži. Ani v případě zjištění nejnižší formy zavinění, tedy nevědomé nedbalosti, by správní orgány nemohly stěžovateli uložit mírnější trest. Námitka ohledně neuvedení formy zavinění způsobující nezákonnost správních rozhodnutí proto není důvodná.
[14] Stěžovatel dále tvrdil, že nebyl dostatečně zjištěn subjekt přestupku, jelikož správní orgán I. stupně při zjištění totožnosti pachatele vycházel pouze z jeho sdělení ze dne 30. 7. 2018, tedy ze záznamu o podání vysvětlení, který neslouží pro samotné dokazování. Uvedenou námitku shledal NSS důvodnou. Stěžovatel jako provozovatel vozidla, kterým byl dne 27. 4. 2018 spáchán přestupek dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, byl výzvou správního orgánu I. stupně ze dne 12. 6. 2018 (č. l. 2 správního spisu) vyzván, aby sdělil údaje o totožnosti řidiče, který řídil dotčené vozidlo v době spáchání daného přestupku. Stěžovatel sdělením ze dne 30. 7. 2018 (č. l. 3 správního spisu) na tuto výzvu odpověděl, že dotčené vozidlo řídil on. Na základě tohoto sdělení jej správní orgán I. stupně shledal vinným z přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) uvedeného zákona.
[15] Prohlášení stěžovatele o spáchání přestupku učiněné v rámci sdělení ze dne 30. 7. 2018 bylo možné považovat za dostatečný podklad pro vedení přestupkového řízení zahájeného z moci úřední vůči němu, neboť o něm zprvu neměl správní orgán I. stupně důvod pochybovat. Dle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu platí, že sdělení totožnosti řidiče vozidla se považuje za podání vysvětlení. Podání vysvětlení však s přihlédnutím k § 137 odst. 1 věty první a odst. 4 správního řádu není možné použít jako důkazní prostředek, a proto v rámci řízení o přestupku již není možné vycházet pouze z něho. Tento závěr vyplývá z konstantní judikatury NSS (srov. např. rozsudek ze dne 6. 10. 2020, č. j. 10 As 259/2020 - 27, nebo v kasační stížnosti uvedený rozsudek č. j. 1 As 406/2018 - 34). Správní orgány tak nemohly založit svá zjištění ohledně osoby pachatele přestupku pouze na výše uvedeném sdělení stěžovatele.
[15] Prohlášení stěžovatele o spáchání přestupku učiněné v rámci sdělení ze dne 30. 7. 2018 bylo možné považovat za dostatečný podklad pro vedení přestupkového řízení zahájeného z moci úřední vůči němu, neboť o něm zprvu neměl správní orgán I. stupně důvod pochybovat. Dle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu platí, že sdělení totožnosti řidiče vozidla se považuje za podání vysvětlení. Podání vysvětlení však s přihlédnutím k § 137 odst. 1 věty první a odst. 4 správního řádu není možné použít jako důkazní prostředek, a proto v rámci řízení o přestupku již není možné vycházet pouze z něho. Tento závěr vyplývá z konstantní judikatury NSS (srov. např. rozsudek ze dne 6. 10. 2020, č. j. 10 As 259/2020 - 27, nebo v kasační stížnosti uvedený rozsudek č. j. 1 As 406/2018 - 34). Správní orgány tak nemohly založit svá zjištění ohledně osoby pachatele přestupku pouze na výše uvedeném sdělení stěžovatele.
[16] Je třeba připomenout, že v přestupkovém řízení, tak jako v trestním řízení, nelze zjištění o totožnosti pachatele založit pouze na doznání určité osoby učiněném před zahájením řízení. Správní orgán I. stupně si tak měl ohledně totožnosti řidiče obstarat další důkazy. Na věci nic nemění ani skutečnost, že stěžovatel byl v průběhu správního řízení nečinný, resp. že se dne 26. 9. 2018 bez omluvy nezúčastnil ústního jednání před správním orgánem I. stupně (protokol o ústním jednání na č. l. 9 správního spisu). Pokud se správnímu orgánu v průběhu přestupkového řízení nepodařilo stěžovatele vyslechnout, a podpořit tak zjištění plynoucí z podání vysvětlení přípustnými důkazními prostředky, nemohl ho uznat vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Měl tedy toto řízení v souladu s § 86 odst. 1 písm. c) zákona o odpovědnosti za přestupky zastavit a zahájit řízení o správním deliktu provozovatele vozidla dle § 125f zákona o silničním provozu. K závěru krajského soudu uvedenému v bodě 29. napadeného rozsudku, že tento výklad znamená faktickou nepostižitelnost řidiče, NSS uvádí, že již ve výše uvedeném rozsudku č. j. 10 As 259/2020 - 27 konstatoval, že na tomto výkladu nespatřuje nic problematického. Zákon o odpovědnosti za přestupky je nastaven tak, že v případě, že se u obdobných přestupků nepodaří ztotožnit řidiče, nastupuje odpovědnost provozovatele vozidla. Tato kasační námitka je tedy důvodná, neboť krajský soud, stejně jako před ním žalovaný, akceptoval procesní postup správního orgánu I. stupně, odporující judikatuře NSS.
[16] Je třeba připomenout, že v přestupkovém řízení, tak jako v trestním řízení, nelze zjištění o totožnosti pachatele založit pouze na doznání určité osoby učiněném před zahájením řízení. Správní orgán I. stupně si tak měl ohledně totožnosti řidiče obstarat další důkazy. Na věci nic nemění ani skutečnost, že stěžovatel byl v průběhu správního řízení nečinný, resp. že se dne 26. 9. 2018 bez omluvy nezúčastnil ústního jednání před správním orgánem I. stupně (protokol o ústním jednání na č. l. 9 správního spisu). Pokud se správnímu orgánu v průběhu přestupkového řízení nepodařilo stěžovatele vyslechnout, a podpořit tak zjištění plynoucí z podání vysvětlení přípustnými důkazními prostředky, nemohl ho uznat vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Měl tedy toto řízení v souladu s § 86 odst. 1 písm. c) zákona o odpovědnosti za přestupky zastavit a zahájit řízení o správním deliktu provozovatele vozidla dle § 125f zákona o silničním provozu. K závěru krajského soudu uvedenému v bodě 29. napadeného rozsudku, že tento výklad znamená faktickou nepostižitelnost řidiče, NSS uvádí, že již ve výše uvedeném rozsudku č. j. 10 As 259/2020 - 27 konstatoval, že na tomto výkladu nespatřuje nic problematického. Zákon o odpovědnosti za přestupky je nastaven tak, že v případě, že se u obdobných přestupků nepodaří ztotožnit řidiče, nastupuje odpovědnost provozovatele vozidla. Tato kasační námitka je tedy důvodná, neboť krajský soud, stejně jako před ním žalovaný, akceptoval procesní postup správního orgánu I. stupně, odporující judikatuře NSS.
[17] K nesouhlasu stěžovatele a jeho advokáta s vyvěšením jejich osobních údajů na internet vyjádřenému v kasační stížnosti NSS připomíná, že se jedná o porozsudkovou agendu a že není namístě předkládat tento požadavek znovu státní správě NSS. Předseda NSS už totiž na obdobnou žádost opakovaně zareagoval. Naposledy tak učinil vůči témuž advokátovi přípisem ze dne 25. 11. 2019, č. j. S 139/2019 - 7, v němž jasně uvedl, že dalším žádostem téhož advokáta a stejného obsahu již odmítne bez dalšího vyhovět. Za této situace je nynější opakovanou žádost, jíž se stěžovatelův zástupce znovu domáhá odpovědi, kterou již od věcně příslušného orgánu opakovaně dostal, nutno pokládat za účelovou. Nyní rozhodující senát také v souladu s jasným vyjádřením předsedy NSS mu tuto žádost znovu nepředkládal, stejně jako ji nepředkládal správě soudu, neboť odpověď na svou žádost již stěžovatelův zástupce obdržel dříve.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Z výše uvedených důvodů NSS rozsudek krajského soudu podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. Jelikož již v řízení před krajským soudem byly dány důvody pro zrušení rozhodnutí správního orgánu [§ 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.], NSS zrušil i rozhodnutí žalovaného a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení vázán právním názorem NSS (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).
[18] Z výše uvedených důvodů NSS rozsudek krajského soudu podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. Jelikož již v řízení před krajským soudem byly dány důvody pro zrušení rozhodnutí správního orgánu [§ 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.], NSS zrušil i rozhodnutí žalovaného a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení vázán právním názorem NSS (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).
[19] Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci rozhodl, proto musí určit náhradu nákladů celého soudního řízení. Ve vztahu k výsledku celého soudního řízení je pak nutno posuzovat procesní úspěšnost účastníků řízení. Podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení § 120 s. ř. s. má úspěšný účastník právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti účastníku řízení, který úspěch ve věci neměl. Z tohoto pohledu je nutno za úspěšného účastníka považovat žalobce; naopak žalovaný v řízení úspěch neměl, a proto mu NSS náklady řízení nepřiznal.
[20] Náklady řízení o kasační stížnosti spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 5 000 Kč a odměně advokáta stanovené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), která zahrnuje odměnu za jeden úkon právní služby [sepsání kasační stížnosti, § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], tj. 3 100 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu], a paušální částku ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) (č. l. 20 spisu NSS), NSS částku odměny zvýšil o 21 % odpovídající DPH. Odměna advokáta tak činí 4 114 Kč. Celkově tedy náklady řízení před NSS představovaly 9 114 Kč.
[21] Co se týče nákladů řízení o žalobě, ty spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 3 000 Kč a v odměně advokáta. Odměna advokáta zahrnuje dva úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení nebo obhajoby na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb a sepsání žaloby [§ 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu], a činí v dané věci 6 200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu], a paušální částku ve výši 300 Kč za každý z těchto úkonů (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele je plátcem DPH, NSS částku odměny zvýšil o 21 % odpovídající DPH. Odměna advokáta v řízení před krajským soudem tak činí 8 228 Kč. Náklady řízení před krajským soudem tedy celkově představovaly 11 228 Kč.
[22] Žalovaný je proto povinen stěžovateli uhradit náklady řízení o žalobě a kasační stížnosti v celkové výši 20 342 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce stěžovatele.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. července 2021
JUDr. Radan Malík
předseda senátu