[17] V projednávané věci je rozhodné, že
spor se vede o veřejnoprávní status určité
majetkové hodnoty mající materiální povahu,
a sice vymezené části zemského povrchu určené k tomu, aby se po ní jezdilo dopravními
prostředky či chodilo, a za tím účelem zpravid-
*) S účinností od 1. 1. 2014 nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem.
judikatura Nejvyššího
la upravené stavební činností (zbavené velkých nerovností, zpevněné, vyasfaltované, vydlážděné, vybetonované, opatřené položenými panely či jinak upravené k usnadnění
jízdy či chůze) anebo přinejmenším fakticky
dlouhodobým užíváním přizpůsobené k jízdě či k chůzi („vyježděné“ či „vychozené“).
Vymezené části zemského povrchu, tedy pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem (obojí ve smyslu občanskoprávním,
viz § 119 odst. 2 občanského zákoníku z roku
1964*)) mohly a i nadále za určitých podmínek mohou být (viz zejm. § 3054 a 3055 občanského zákoníku z roku 2012) i samostatně
předmětem vlastnického práva. Za jakých
podmínek je výsledek stavební činnosti na
části zemského povrchu za účelem jeho upravení k tomu, aby se po něm dalo jezdit či chodit, stavbou ve smyslu občanskoprávním, a tedy samostatnou věcí, která může být
samostatným předmětem vlastnického práva
odlišným od pozemku, na němž se nachází,
vymezuje
soudu
a Ústavního soudu a na ně navazující judikatura Nejvyššího správního soudu.
[18] Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005,
č. 76/2007 Sb. NS, „místní komunikace by
mohla být samostatnou věcí odlišnou od pozemku, na němž se nachází, v případě, že by
byla stavbou ve smyslu občanského práva,
tj. stavbou ve smyslu § 119 [občanského zákoníku z roku 1964], která jako samostatný
předmět vlastnictví může být předmětem občanskoprávních vztahů. Nelze vyloučit, že
místní komunikace může být stavbou, a tedy samostatnou věcí ve smyslu občanskoprávním, a že právní vztahy k ní nemusí být
totožné se vztahy k pozemku, na němž byla
zřízena.“
[18] Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005,
č. 76/2007 Sb. NS, „místní komunikace by
mohla být samostatnou věcí odlišnou od pozemku, na němž se nachází, v případě, že by
byla stavbou ve smyslu občanského práva,
tj. stavbou ve smyslu § 119 [občanského zákoníku z roku 1964], která jako samostatný
předmět vlastnictví může být předmětem občanskoprávních vztahů. Nelze vyloučit, že
místní komunikace může být stavbou, a tedy samostatnou věcí ve smyslu občanskoprávním, a že právní vztahy k ní nemusí být
totožné se vztahy k pozemku, na němž byla
zřízena.“
[19] Ústavní soud se k pojmu stavby ve
smyslu občanskoprávním vyslovil zejména ve
svém nálezu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. I. ÚS
531/05, č. 24/2007 Sb. ÚS, v němž zejména
uvedl: „Kromě toho, že občanskoprávní pojem stavby předpokládá výsledek nějaké stavební činnosti, u které se však nevyžaduje
dotčení veřejných zájmů, musí být tento vý-
sledek způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů, resp. věcí v právním smyslu. Občanský zákoník [z roku 1964] užívá
pojem stavba v souvislosti s vymezením věcí
nemovitých (nemovitostí) v § 119. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení jsou nemovitostmi pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Občanskoprávní pojem
stavby tedy musí být interpretován tak, že je
podpojmem pojmu věci. Tento právní pojem
vychází z přirozeného pojmu věci, který zahrnuje hmotné předměty oddělené od okolního světa. Přirozený pojem věci je právem
dále modifikován tak, že výsledkem je pojem věci v právním smyslu, který určuje jeden z předmětů občanskoprávních vztahů
(§ 118 občanského zákoníku [z roku 1964]).
Modifikaci přirozeného pojmu věci obsahuje např. § 120 odst. 2 občanského zákoníku
[z roku 1964], podle kterého stavba není součástí pozemku. Ačkoli tedy nemovitá stavba
není věcí v přirozeném smyslu, je věcí ve
smyslu právním, a tudíž i předmětem občanskoprávních vztahů. Stavba jako nemovitost tedy musí splňovat znaky přirozeného
pojmu věci s tím rozdílem, že nemusí být oddělena od pozemku, na kterém je postavena.
V prvé řadě se musí jednat o vymezitelný kus
vnějšího světa. Z tohoto důvodu se o stavbu
jako nemovitost nemůže jednat v případě
výsledku stavebních prací, který není vymezitelný vzhledem k pozemku, na kterém stojí (např. nejde o nemovitou stavbu v případě
hráze rybníka, pokud nelze určit, kde končí
pozemek a začíná samotná hráz; srov. rozsudek Nevyššího soudu ze dne 26. 8. 2003,
sp.zn. 22 Cdo 1221/2001).“
[20] Dopadům
judikatury Nejvyššího
a Ústavního soudu o občanskoprávním pojmu stavby na oblast pozemních komunikací
se pak komplexně věnoval Nejvyšší správní
soud ve svém rozsudku ze dne 11. 9. 2009,
čj. 5 As 62/2008–59, č. 2200/2011 Sb. NSS,
z něhož vychází a o jehož úvahy se opírá i nynější rozhodnutí rozšířeného senátu.
[20] Dopadům
judikatury Nejvyššího
a Ústavního soudu o občanskoprávním pojmu stavby na oblast pozemních komunikací
se pak komplexně věnoval Nejvyšší správní
soud ve svém rozsudku ze dne 11. 9. 2009,
čj. 5 As 62/2008–59, č. 2200/2011 Sb. NSS,
z něhož vychází a o jehož úvahy se opírá i nynější rozhodnutí rozšířeného senátu.
[21] Z výše zmíněné judikatury vyplývá,
že z hledisek občanskoprávních může být pozemní komunikace součástí pozemku, na
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 014
němž leží, anebo samostatnou nemovitou věcí (stavbou v občanskoprávním smyslu), anebo za určitých podmínek dokonce nemusí
být vůbec nemovitostí či součástí nemovitosti, nýbrž pouze jakousi soustavou vícero věcí
movitých (např. řada těsně vedle sebe umístěných volně ložených betonových panelů
nespojených s pozemkem, na němž leží).
[22] Občanskoprávní hlediska jsou významná i pro uvažování o ústavně přípustných výkladech právních otázek, jimiž se musí zabývat rozšířený senát při rozhodování ve
věci předložené devátým senátem. Veřejnoprávní status určité majetkové hodnoty, která
může být sama jako samostatná věc či jako
součást věci jiné předmětem vlastnického
práva, totiž musí vyhovovat ústavním podmínkám ochrany a případného omezení
vlastnického práva jakožto jednoho z klíčových základních práv. Podle čl. 11 odst. 1 věty
druhé Listiny základních práv a svobod (dále
jen „Listina“) „vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu“,
přičemž podle odstavce 4 téhož článku „vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to
na základě zákona a za náhradu“. Na tom
nemůže nic změnit ani pravidlo zakotvené
v odstavci 2 téhož článku, a sice že „zákon
stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu
smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také
stanovit, že určité věci mohou být pouze ve
vlastnictví občanů nebo právnických osob se
sídlem v České a Slovenské Federativní Republice“. Zákonodárce jistě může stanovit, že
určité věci splňující z hlediska své povahy či
účelu podmínky čl. 11 odst. 2 Listiny mohou
pro futuro být ve vlastnictví pouze vymezeného okruhu osob, např. státu, krajů či obcí,
a dokonce může zřídit i zákonné mechanismy, pomocí nichž takovéto věci, jsou-li doposud ve vlastnictví i osob jiných, na vymezený
okruh osob přejdou. Nemůže tak však učinit
prostým stanovením takového přechodu
vlastnického práva zákonem, aniž by současně zavedl účinný a spravedlivý postup, jímž
bude jednak ověřeno, že přecházejí vskutku
jen věci vyhovující zákonným podmínkám
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 014
jsoucím v souladu s přísnými ústavními omezeními zakotvenými v čl. 11 odst. 2 Listiny,
a jednak zajištěno, že osoby, kterým bude takto vlastnické právo odňato, dostanou patřičnou náhradu.
[22] Občanskoprávní hlediska jsou významná i pro uvažování o ústavně přípustných výkladech právních otázek, jimiž se musí zabývat rozšířený senát při rozhodování ve
věci předložené devátým senátem. Veřejnoprávní status určité majetkové hodnoty, která
může být sama jako samostatná věc či jako
součást věci jiné předmětem vlastnického
práva, totiž musí vyhovovat ústavním podmínkám ochrany a případného omezení
vlastnického práva jakožto jednoho z klíčových základních práv. Podle čl. 11 odst. 1 věty
druhé Listiny základních práv a svobod (dále
jen „Listina“) „vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu“,
přičemž podle odstavce 4 téhož článku „vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to
na základě zákona a za náhradu“. Na tom
nemůže nic změnit ani pravidlo zakotvené
v odstavci 2 téhož článku, a sice že „zákon
stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu
smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také
stanovit, že určité věci mohou být pouze ve
vlastnictví občanů nebo právnických osob se
sídlem v České a Slovenské Federativní Republice“. Zákonodárce jistě může stanovit, že
určité věci splňující z hlediska své povahy či
účelu podmínky čl. 11 odst. 2 Listiny mohou
pro futuro být ve vlastnictví pouze vymezeného okruhu osob, např. státu, krajů či obcí,
a dokonce může zřídit i zákonné mechanismy, pomocí nichž takovéto věci, jsou-li doposud ve vlastnictví i osob jiných, na vymezený
okruh osob přejdou. Nemůže tak však učinit
prostým stanovením takového přechodu
vlastnického práva zákonem, aniž by současně zavedl účinný a spravedlivý postup, jímž
bude jednak ověřeno, že přecházejí vskutku
jen věci vyhovující zákonným podmínkám
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 014
jsoucím v souladu s přísnými ústavními omezeními zakotvenými v čl. 11 odst. 2 Listiny,
a jednak zajištěno, že osoby, kterým bude takto vlastnické právo odňato, dostanou patřičnou náhradu.
[23] V souladu s uvedenými zásadami je
nutno vykládat ustanovení právních předpisů upravujících pro účely určité oblasti veřejného práva (konkrétně práva pozemních komunikací) status určitých věcí či jejich částí.
Jestliže právo (dříve zákon č. 135/1961 Sb.
a jeho prováděcí předpisy, nyní zákon
č. 13/1997 Sb.) pro veřejnoprávní účely definuje určité typy pozemních komunikací, nemůže to bez dalšího znamenat, že současně
se změnou veřejnoprávní klasifikace určité
pozemní komunikace se automaticky změní
i osoba jejího vlastníka ve smyslu soukromoprávním. Vlastníci pozemků či staveb, příp.
souborů movitých věcí, na které (resp. na jejichž části) se z veřejnoprávního hlediska hledělo jako na pozemní komunikace podle dřívějšího zákona č. 135/1961 Sb., ať již jakékoli
konkrétní kategorie, tedy nemohli být prostým zavedením nové veřejnoprávní kategorizace pozemních komunikací, jakou obsahuje nynější zákon č. 13/1997 Sb., zbaveni svých
vlastnických práv například jen proto, že nově by tyto pozemní komunikace spadaly do
kategorie místních komunikací (§ 6 zmíněného zákona), jež mají být ve vlastnictví obce
(§ 9 odst. 1 věta druhá téhož zákona).
[23] V souladu s uvedenými zásadami je
nutno vykládat ustanovení právních předpisů upravujících pro účely určité oblasti veřejného práva (konkrétně práva pozemních komunikací) status určitých věcí či jejich částí.
Jestliže právo (dříve zákon č. 135/1961 Sb.
a jeho prováděcí předpisy, nyní zákon
č. 13/1997 Sb.) pro veřejnoprávní účely definuje určité typy pozemních komunikací, nemůže to bez dalšího znamenat, že současně
se změnou veřejnoprávní klasifikace určité
pozemní komunikace se automaticky změní
i osoba jejího vlastníka ve smyslu soukromoprávním. Vlastníci pozemků či staveb, příp.
souborů movitých věcí, na které (resp. na jejichž části) se z veřejnoprávního hlediska hledělo jako na pozemní komunikace podle dřívějšího zákona č. 135/1961 Sb., ať již jakékoli
konkrétní kategorie, tedy nemohli být prostým zavedením nové veřejnoprávní kategorizace pozemních komunikací, jakou obsahuje nynější zákon č. 13/1997 Sb., zbaveni svých
vlastnických práv například jen proto, že nově by tyto pozemní komunikace spadaly do
kategorie místních komunikací (§ 6 zmíněného zákona), jež mají být ve vlastnictví obce
(§ 9 odst. 1 věta druhá téhož zákona).
[24] Dalším důležitým vodítkem pro řešení právních otázek v projednávané věci je, že veřejnoprávní status určité majetkové hodnoty,
která je předmětem vlastnického práva, je „elastický“ v tom smyslu, že platí a na dotyčnou majetkovou hodnotu se vztahuje jen dotud a potud,
pokud takový status veřejné právo upravuje. Jinak řečeno, u veřejnoprávního statusu určité
majetkové hodnoty nelze – jak tomu naopak je
u práva vlastnického jako klíčového institutu
soukromého práva, které je svým způsobem
„věčné“ (vznikne-li, trvá, dokud není převedeno
či odňato nebo dokud nezanikne jeho předmět,
tedy samotná příslušná věc, případně pokud se
ve zvláštních případech, typicky při opuštění
věci, nestane věcí ničí) – hovořit o jeho vzniku
za určitého právního stavu a následném v podstatě neomezeném trvání.
[25] Změní-li se obsah veřejného práva
a dosavadní veřejnoprávní status je zrušen
zrušením staré právní úpravy a přijetím právní úpravy nové a je zaveden status nový (nová
kategorizace pozemních komunikací), je starý status pro určení nového statusu pozemní
komunikace rozhodný jen potud, pokud
z obsahu rozhodného práva plyne, že starý
status má pro kategorizaci podle nových pravidel nějaký právní význam (například že
přetrvává i pro účely nového práva nebo že
se určitým způsobem transformuje do statusu podle nového práva).
[26] Zákon č. 13/1997 Sb. žádná výslovná
přechodová pravidla neobsahuje. Jeho přechodná ustanovení o ničem takovém nehovoří, o vztahu mezi starou a novou kategorizací
pozemních komunikací zcela mlčí (srov. přechodná ustanovení zákona v jeho § 45). Záměr zákonodárce, aby právní důsledky starého zařazení byly převzaty i novým právem,
z právní úpravy však plyne implicitně.
[26] Zákon č. 13/1997 Sb. žádná výslovná
přechodová pravidla neobsahuje. Jeho přechodná ustanovení o ničem takovém nehovoří, o vztahu mezi starou a novou kategorizací
pozemních komunikací zcela mlčí (srov. přechodná ustanovení zákona v jeho § 45). Záměr zákonodárce, aby právní důsledky starého zařazení byly převzaty i novým právem,
z právní úpravy však plyne implicitně.
[27] V první řadě jak zákon č. 135/1961 Sb.,
tak zákon č. 13/1997 Sb. právně regulují věcně shodné jevy, a sice vymezené části zemského povrchu (včetně např. mostních objektů či tunelů, viz § 12 zákona č. 13/1997 Sb.)
určené zásadně k tomu, aby se po nich jezdilo dopravními prostředky či chodilo. Vycházejí z obdobných pojmů pozemních komunikací (viz věcná charakteristika pozemních
komunikací a jejich účelu a jejich členění
v § 1 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 135/1961 Sb.
a legální definice tohoto pojmu a členění pozemních komunikací v § 2 odst. 1 a 2 zákona
č. 13/1997 Sb.) a jejich jednotlivých kategorií
(dálnice, silnice, místní komunikace a účelové komunikace).
[28] Rovněž definice jednotlivých kategorií pozemních komunikací ve staré i nové
právní úpravě jsou z věcných, technických
a funkčních hledisek podobné (u dálnic, silnic a místních komunikací) či blízké (u účelových komunikací). Je tedy zřejmé, že zákonodárce implicitně počítal s tím, že pozemní
komunikace podle staré právní úpravy, které
byly podle pravidel staré právní úpravy zařazeny do určité konkrétní kategorie, budou
považovány za pozemní komunikace obdobné kategorie i podle úpravy nové, pokud
splňují zákonné znaky dané kategorie pozemní komunikace podle nové úpravy.
[29] Znamená to tedy, že byla-li například
určitá část zemského povrchu místní komunikací podle staré právní úpravy, stala se
místní komunikací podle nové právní úpravy
v zákoně č. 13/1997 Sb. okamžikem nabytí
účinnosti tohoto zákona, aniž by bylo nutno
o tom vydávat rozhodnutí podle § 3 odst. 1
uvedeného zákona. To ovšem platí pouze
v případě, že místní komunikace, jež takovou
byla podle staré právní úpravy, splňuje všechny zákonné znaky místní komunikace i podle
právní úpravy nové.
[30] Podle § 4b odst. 1 zákona č. 135/1961 Sb.
„[m]ístními komunikacemi jsou obecně přístupné a užívané ulice, cesty a prostranství,
které slouží místní dopravě a jsou zařazeny
do sítě místních komunikací“. Podle § 6 odst. 1
zákona č. 13/1997 Sb. „[m]ístní komunikace
je veřejně přístupná pozemní komunikace,
která slouží převážně místní dopravě na
území obce“. Je tedy zřejmé, že z věcných,
technických a funkčních hledisek místní komunikace podle staré právní úpravy jimi zásadně budou i podle právní úpravy nové. Nová právní úprava však pro místní komunikace
navíc stanoví v § 9 odst. 1 větě první in fine
zákona č. 13/1997 Sb., že „vlastníkem místních komunikací je obec, na jejímž území se
místní komunikace nacházejí“.
[30] Podle § 4b odst. 1 zákona č. 135/1961 Sb.
„[m]ístními komunikacemi jsou obecně přístupné a užívané ulice, cesty a prostranství,
které slouží místní dopravě a jsou zařazeny
do sítě místních komunikací“. Podle § 6 odst. 1
zákona č. 13/1997 Sb. „[m]ístní komunikace
je veřejně přístupná pozemní komunikace,
která slouží převážně místní dopravě na
území obce“. Je tedy zřejmé, že z věcných,
technických a funkčních hledisek místní komunikace podle staré právní úpravy jimi zásadně budou i podle právní úpravy nové. Nová právní úprava však pro místní komunikace
navíc stanoví v § 9 odst. 1 větě první in fine
zákona č. 13/1997 Sb., že „vlastníkem místních komunikací je obec, na jejímž území se
místní komunikace nacházejí“.
[31] Nové
veřejné právo
(zákon
č. 13/1997 Sb.) nemohlo bez dalšího a automaticky změnit vlastnicko-právní poměry pozemních komunikací, neboť by se v řadě případů
jednalo o nepřípustné vyvlastnění
zákonem bez odpovídající náhrady. Jestliže
pozemní komunikace, jež byly místními komunikacemi podle zákona č. 135/1961 Sb.,
nebyly ke dni nabytí účinnosti zákona
č. 13/1997 Sb. ve vlastnictví obce, na jejímž
území se nacházely, nemohly se stát místními
komunikacemi podle nové právní úpravy, neboť nesplňovaly podmínku § 9 odst. 1 věty
první in fine zákona č. 13/1997 Sb. Z hlediska
nového práva šlo o pozemní komunikace ve
věcném, technickém a funkčním smyslu,
ovšem ne vždy je bylo možno podřadit pod
některou z taxativně vymezených kategorií
pozemních komunikací (dálnice, silnice,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 014
místní komunikace či účelová komunikace),
neboť u nich nebyla splněna podmínka předepsané osoby vlastníka dané kategorie komunikace. Ustanovení § 9 odst. 1 zákona
č. 13/1997 Sb. je proto třeba chápat především jako pokyn zákonodárce veřejné správě
na úseku pozemních komunikací, aby usilovala o dosažení a pokud možno i dosáhla, přirozeně že pouze ústavně konformními postupy,
zákonem žádaného stavu, tedy toho, aby vlastníkem pozemních komunikací příslušné kategorie se staly subjekty, které stanoví zákon.
[31] Nové
veřejné právo
(zákon
č. 13/1997 Sb.) nemohlo bez dalšího a automaticky změnit vlastnicko-právní poměry pozemních komunikací, neboť by se v řadě případů
jednalo o nepřípustné vyvlastnění
zákonem bez odpovídající náhrady. Jestliže
pozemní komunikace, jež byly místními komunikacemi podle zákona č. 135/1961 Sb.,
nebyly ke dni nabytí účinnosti zákona
č. 13/1997 Sb. ve vlastnictví obce, na jejímž
území se nacházely, nemohly se stát místními
komunikacemi podle nové právní úpravy, neboť nesplňovaly podmínku § 9 odst. 1 věty
první in fine zákona č. 13/1997 Sb. Z hlediska
nového práva šlo o pozemní komunikace ve
věcném, technickém a funkčním smyslu,
ovšem ne vždy je bylo možno podřadit pod
některou z taxativně vymezených kategorií
pozemních komunikací (dálnice, silnice,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 014
místní komunikace či účelová komunikace),
neboť u nich nebyla splněna podmínka předepsané osoby vlastníka dané kategorie komunikace. Ustanovení § 9 odst. 1 zákona
č. 13/1997 Sb. je proto třeba chápat především jako pokyn zákonodárce veřejné správě
na úseku pozemních komunikací, aby usilovala o dosažení a pokud možno i dosáhla, přirozeně že pouze ústavně konformními postupy,
zákonem žádaného stavu, tedy toho, aby vlastníkem pozemních komunikací příslušné kategorie se staly subjekty, které stanoví zákon.
[32] Je myslitelné, že v některých případech místní komunikace podle staré právní
úpravy, jež není ve vlastnictví obce, splňuje
věcné, technické a funkční podmínky pro zařazení do kategorie účelové komunikace podle nové právní úpravy, tj. je to ve smyslu § 7
odst. 1 věty první zákona č. 13/1997 Sb. „pozemní komunikace, která slouží ke spojení
jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení
těchto nemovitostí s ostatními pozemními
komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků“. Pokud tomu skutečně tak je, stala se takováto dříve
místní komunikace okamžikem účinnosti zákona č. 13/1997 Sb. nově komunikací účelovou, jelikož nová právní úprava nepředepisuje pro kategorii účelových komunikací
konkrétní typ osoby vlastníka, jak podle § 9
odst. 1 věty první zákona č. 13/1997 Sb. činí
u dálnic a silnic I. třídy (stát), silnic II. a III.
třídy (kraj) a místních komunikací (obec).
Účelové komunikace totiž mohou být podle
§ 9 odst. 1 věty druhé zákona č. 13/1997 Sb.
ve vlastnictví – lhostejno jaké – právnické nebo fyzické osoby.
[32] Je myslitelné, že v některých případech místní komunikace podle staré právní
úpravy, jež není ve vlastnictví obce, splňuje
věcné, technické a funkční podmínky pro zařazení do kategorie účelové komunikace podle nové právní úpravy, tj. je to ve smyslu § 7
odst. 1 věty první zákona č. 13/1997 Sb. „pozemní komunikace, která slouží ke spojení
jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení
těchto nemovitostí s ostatními pozemními
komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků“. Pokud tomu skutečně tak je, stala se takováto dříve
místní komunikace okamžikem účinnosti zákona č. 13/1997 Sb. nově komunikací účelovou, jelikož nová právní úprava nepředepisuje pro kategorii účelových komunikací
konkrétní typ osoby vlastníka, jak podle § 9
odst. 1 věty první zákona č. 13/1997 Sb. činí
u dálnic a silnic I. třídy (stát), silnic II. a III.
třídy (kraj) a místních komunikací (obec).
Účelové komunikace totiž mohou být podle
§ 9 odst. 1 věty druhé zákona č. 13/1997 Sb.
ve vlastnictví – lhostejno jaké – právnické nebo fyzické osoby.
[33] Pokud však místní komunikace podle staré právní úpravy, jejímž vlastníkem není obec, na jejímž území se daná komunikace
nachází, nesplňuje věcné, technické a funkční podmínky pro zařazení do kategorie účelové komunikace podle nové právní úpravy,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 014
jiné
nýbrž splňuje tyto podmínky pro zařazení do
kategorie komunikací místních podle nové
právní úpravy, jde toliko o pozemní komunikaci ve věcném, technickém a funkčním
smyslu, nezařaditelnou do žádné kategorie
pozemních komunikací. V takovém případě
se uvedená pozemní komunikace může stát
místní komunikací podle nové právní úpravy
postupem podle § 3 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb.
užitého na základě analogie zákona, a to za
podmínky vypořádání vlastnicko-právních
otázek v souladu s požadavky odstavce 3 téhož paragrafu, užitého rovněž per analogiam
legis. Užití analogie zákona je v daném případě namístě, jelikož v souvislosti s novou právní úpravou vznikla nezamýšlená mezera
v právu. Účinností nové právní úpravy se totiž z dřívější místní komunikace ve vlastnictví
jiné osoby než obce, na jejímž území se daná
komunikace nachází, v důsledku nově stanovené podmínky předepsaného typu osoby
vlastníka místní komunikace stala pozemní
komunikace ve věcném, technickém a funkčním smyslu, jež není zařaditelná do žádné kategorie pozemních komunikací podle nové
právní úpravy. Takovýto stav jakési právní
„bezprizornosti“ určitých pozemních komunikací ve věcném, technickém a funkčním
smyslu historický zákonodárce zjevně nezamýšlel. I z hlediska objektivního smyslu
a účelu veřejnoprávní úpravy pozemních komunikací jde o stav nežádoucí, neboť neumožňuje řádnou a o právní rámec jasně
opřenou správu dané komunikace. Proto je
namístě najít právní prostředek, který danou
komunikaci zařadí do některé z kategorií
předvídaných novou právní úpravou, a přitom bude respektovat soukromoprávní vztahy k ní. Takovým prostředkem je právě analogické užití postupu podle § 3 odst. 2 a 3
zákona č. 13/1997 Sb., jenž je určen pro „přesun“ pozemní komunikace z jedné kategorie
do kategorie
jako důsledku změny
dopravního významu nebo určení pozemní
komunikace.
Jana G. proti Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje o určení kategorie pozemní ko- 531/05); č. 76/2007 Sb. NS. munikace, o kasační stížnosti žalovaného.