Zaměstnanci ozbrojených sil nesmějí být členy řídících nebo kontrolních orgá- nů právnických osob provozujících podnikatelskou činnost ($ 73 odst. 2 a 3 zákoní- ku práce z roku 1965), přičemž toto omezení se vztahuje i na všechny občanské, resp. civilní, zaměstnance v resortu Ministerstva obrany. Za zaměstnance ozbroje- ných sil se proto pro účely aplikace příslušných ustanovení zákoníku práce považu- jí i akademičtí pracovníci vojenských vysokých škol bez ohledu na to, zda jsou ve služebním či pracovním poměru.
Věc: Vladimír K. proti Národnímu bezpečnostnímu úřadu o vydání osvědčení pro styk s uta- jovanými skutečnostmi, o kasační stížnosti žalobce. Dne 16. 11. 2005 rozhodl žalovaný (dále též „Úřad“) o zániku platnosti osvědčení pro stupeň utajení „tajné“ s odůvodněním, že žalobce přestal splňovat podmínky pro vydá- ní osvědčení pro stupně „důvěrné“, „tajné“ a „přísně tajné“ uvedené v $ 18 odst. 2 písm. c) zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností (dále jen „zákon č. 148/1998 Sb.“). Žalobce se v rozporu s $ 73 odst. 3 zákoníku práce stal členem představenstva společnosti OPROX, a.
s., přičemž o působení ve statutát- ním orgánu jmenované společnosti se při bez- pečnostním pohovoru nezmínil. Jednání žalob- ce může mít vliv na důvěryhodnost jeho osoby a Úřad v něm shledal bezpečnostní riziko po- dle $ 23 odst. 2 písm. d) zákona č. 148/1998 Sb. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce stížnost, kterou náměstkyně ředitele pověře- ná vedením Úřadu dne 29. 3. 2006 zamítla. » S účinností od I. 1. 2007 nahrazen zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce. 1807 Žalobce napadl uvedené rozhodnutí žalo- bou, kterou Městský soud v Praze dne 21.
11. 2007 zamítl. Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsud- ku Městského soudu v Praze kasační stížnost, v níž nesouhlasí se závěrem, podle něhož byl v rozhodném období jakožto zaměstnanec vojenské vysoké školy součástí ozbrojených sil, a proto se na něj vztahovala omezení dle $ 73 odst. 3 a 4 zákoníku práce. Městský soud podle něj posoudil nesprávně především ná- mitku týkající se jeho podnikatelské činnosti, neboť stejně jako správní orgány v předchá- zejících rozhodnutích vycházel ze zjištění, že dlouhodobě provozoval podnikatelskou čin- nost podle živnostenského zákona, aniž k to- mu měl předchozí písemný souhlas svého za- městnavatele.
Tato skutková podstata nemá oporu ve spisech a je podstatnou vadou říze- ní, pro kterou měl městský soud rozhodnutí odvolacího orgánu zrušit. K tomu, aby mohl být učiněn skutkový závěr, že stěžovatel vyko- nává podnikatelskou činnost podle $ 73 odst. 4 zákoníku práce, by musely být ve spisech obsaženy důkazy nasvědčující tomu, že stěžo- vatel vykonával činnost ve smyslu $ 2 odst. 1 obchodního zákoníku. Pouhá existence živ- nostenského oprávnění ještě neznamená, že stěžovatel podnikal. Obdobně stěžovatel po- přel zjištění, že byl zaměstnancem ozbroje- ných sil.
Ustanovení $ 73 odst. 2 zákoníku práce odkazuje v poznámce pod čarou na de- finici ozbrojených sil uvedenou v $ 3 odst. 2 a odst. 7 zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách (dále jen „zákon o ozbrojených silách“). Podle těchto ustanovení tvoří ozbrojené síly vojáci v činné službě a občanští zaměstnanci. Dle $ 3 odst. 2 tohoto zákona se ozbrojené sí- ly člení na armádu, Vojenskou kancelář prezi- denta republiky a Hradní stráž. V daném pří- padě „jde o výklad přísně taxativní“, neboť z gramatického hlediska postrádá uvození slo- vy jako „např.“, „zejména“, „především“ apod. „Výklad, jaký učinil městský soud, že pod zá- konné ustanovení zákona č. 219/1999 Sb. zahrnul i subjekt v tomto taxativním výčtu neuvedený, tj. Vojenskou akademii v Brně“, tedy podle přesvědčení stěžovatele není pří- pustný.
Stěžovatel naopak souhlasí s názorem 360 městského soudu, že vojenskou školu nelze podřadit pod Vojenskou kancelář prezidenta republiky ani pod Hradní stráž, a souhlasí rovněž s tím, že zákon č. 15/1993 Sb., o Armá- dě České republiky, počítá v $ 3 odst. 1 s roz- počtovými organizacemi v působnosti Minis- terstva obrany. Z tohoto ustanovení však podle něj nelze dovodit, že by všechny rozpo- čtové organizace v působnosti tohoto minis- terstva byly součástí armády a všichni zaměst- nanci těchto rozpočtových organizací by byli „zaměstnanci ozbrojených sil“...
a nelze také „činit rovnítko mezi rozpočtovou organizací zřízenou Ministerstvem obrany a Armádou České republiky tak, jak to ve svém odůvod- nění učinil Městský soud v Praze“. Stejně tak nelze činit jakýkoliv závěr o tom, zda je vojen- ská škola (dnes Univerzita obrany) součástí ozbrojených sil na základě toho, že je finan- cována ze státního rozpočtu. Pokud by úmys- lem zákonodárce bylo podřadit vojenské ško- ly pod pojem armáda, pak by toto ustanovení neobsahovalo vedle sebc pojmy vojenská za- řízení a vojenské útvary na straně jedné a vo- jenské školy na straně druhé, neboť vojenské školy by byly podřaditelné pod pojem vojen- ská zařízení nebo vojenské útvary.
Stěžovatel je přesvědčen, že na jeho pracovní poměr u Vojenské akademie v Brně se $ 73 odst. 3a4 zákoníku práce vůbec nevztahoval a že u jeho osoby byl jak správními orgány, tak městským soudem učiněn nesprávný právní závěr o tom, že je zaměstnancem ozbrojených sil. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti mimo jiné uvedl, že vzhledem ke zjištěnému bezpečnostnímu riziku stěžovatel nesplnil podmínku bezpečnostní spolehli- vosti podle $ 18 odst. 2 písm. c) zákona č. 148/1998 Sb. nutnou pro vydání požadova- ného osvědčení.
xx Z Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Zodůvodnění: C.) Předmětem posouzení je v dané věci především otázka, zda stěžovatel jako zaměst- nanec Vojenské akademie v Brně byl v roz- hodném období (tj. v době podání žádosti o vydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi) příslušníkem ozbrojených sil, a zda se na něj z tohoto důvodu vztahovalo omezení vyplývající z ustanovení $ 73 odst. 3 a 4 zákoníku práce, tj. zákaz členství v řídí- cích a kontrolních orgánech právnických osob provozujících podnikatelskou činnost.
Tato otázka je v posuzované věci otázkou klíčo- vou, neboť jádro argumentace městského soudu v odůvodnění napadeného rozsudku tkví právě ve zde vysloveném právním názoru, že pojem „armáda“, který není v zákoně č. 15/1993 Sb., o Armádě České republiky a o změnách a do- plnění některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o armádě“), výslovně definován, či pojem „ozbrojené síly“ zahrnuje i vojenské vysoké školy, tzn. včetně Vojenské akademie v Brně. Nejvyšší správní soud nepopírá názor stě- žovatele vyjádřený v žalobě, že na Vojenskou akademii v Brně je nutno principiálně nahlí- žet jako na vysokou školu ve smyslu zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění pozděj- ších předpisů (zákon o vysokých školách).
K formulaci odůvodnění napadeného roz- sudku v této části považuje za vhodné pouze upřesnit, že v příloze č. 2 k tomuto zákonu, v platném znění, není již uvedena Vojenská akademie v Brně, ale Univerzita obrany v Br- ně. Tato univerzita totiž vznikla v roce 2004 (ke dni 1. 9. 2004 zákonem č. 214/2004 Sb., o zřízení Univerzity obrany) splynutím Vyso- ké vojenské školy pozemního vojska ve Vyš- kově, Vojenské lékařské akademie Jana Evan- gelisty Purkyně v Hradci Králové a Vojenské akademie v Brně, přičemž všechny tyto tři zmíněné vysoké školy ke dni zřízení Univer- zity obrany zanikly.
Vojenská akademie v Br- ně však v příloze č. 2 k citovanému zákonu fi- gurovala až do 12. 9. 2005, kdy byl text přílohy změněn novelou provedenou záko- nem č. 342/2005 Sb., o změnách některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o ve- řejných výzkumných institucích, a název za- niklé Vojenské akademie byl nahrazen ná- zvem nově vzniklé univerzity. Racionalitu výše uvedeného názoru ostatně nerozporo- val ani městský soud, který však v příslušné pasáži odůvodnění rozsudku tuto výchozí úvahu doplnil v tom ohledu, že „tento zákon obsahuje obecnou úpravu vysokého školství, a nijak nevylučuje, aby podle něj zřízená vy- soká škola byla na základě své povahy a svých cílů zároveň součástí ozbrojených síl“.
Podle názoru městského soudu tato vyso- ká škola byla součástí armády. Nejvyšší správ- ní soud tento názor plně sdílí, pouze koriguje posledně citovaný text, neboť Vojenská aka- demie v Brně nemohla být zřízena zákonem o vysokých školách, jenž nabyl účinnosti až ke dni 1. 7. 1998. Na její fungování však jako na speciální vzdělávací instituci zřízenou pro potřeby armády dopadala právní úprava vyjá- dřená v dříve platných zákonech o vysokých školách, tj. v zákonech č. 172/1990 Sb., č. 39/1980 Sb. a č. 19/1966 Sb. Městský soud svůj právní názor, podle ně- hož Vojenská akademie v Brně jako škola vo- jenského typu byla součástí ozbrojených sil, i když nebyla zařazena do zákonného výčtu v $3 zákona o ozbrojených silách opřel o ex- tenzivní výklad pojmu „armáda“.
V odůvod- nění rozsudku zdůraznil skutečnost, že tato vysoká škola byla zaměřena zejména na vzdě- lávání, výchovu a přípravu vojenských profe- sionálů pro potřeby Armády České republiky, a je zde tedy patrná účelová vazba na Armádu ČR. Poukázal také na to, že škola nemá fi- nanční autonomii, neboť Vojenská akademie v Brně byla přímo součástí Ministerstva obra- ny, a jako taková byla financovaná ze státního rozpočtu (z rozpočtové kapitoly tohoto mi- nisterstva). V $ 3 odst. 2 zákona o ozbroje- ných silách je uvedeno, že „Armáda České re- publiky je hlavní složkou ozbrojených sil České republiky, které dále tvoří Vojenská kancelář prezidenta republiky a Hradní stráž“.
Armádu České republiky pak dle uvo- zujícího $ 2 zákona o armádě tvoří „vojenské útvary a zařízení Československé armády umístěné ke dní jejího zániku na území Čes- ké republiky“. Zároveň je v této souvislosti třeba poukázat na to, že dle $ 3 odst. 7 zákona o ozbrojených silách se v ozbrojených silách zaměstnávají občanští zaměstnanci, kteří tvo- ří civilní personál ozbrojených sil, a jejich pracovněprávní vztahy ke státu se řídí záko- níkem práce. Z tohoto hlediska je pak neroz- 361 1807 hodné, zda byl stěžovatel v předmětném ob- dobí vojákem z povolání ve služebním pomě- ru, či pouze akademickým zaměstnancem do- tčené vysoké školy v pracovním poměru.
Rozhodujícím je pouze otázka zda Ize Vojen- skou akademii v Brně podřadit pod pojem „ozbrojené síly“, resp. „armáda“. I když tedy městský soud mezi pojmy „ozbrojené síly“ a „armáda“ v podstatě nerozlišoval, je třeba „ozbrojené síly“ vnímat jednoznačně jako po- jem širší, který v sobě „armádu“ zahrnuje jako hlavní složku ozbrojených sil (viz shora). V této souvislosti je vhodné zdůraznit, že žádné ustanovení zákona Armádu České re- publiky nedefinuje, a nedeklaruje ji jako právnickou osobu ani jako jeden celek.
Také judikatura se k otázce právního charakteru armády vyjádřila pouze okrajově a sporým způsobem. Vyplývá z ní mimo jiné to, že ar- máda nemá právní osobnost od státu jakkoli odlišnou, a tvoří proto nedílnou součást stát- ního mechanismu (viz např. usnesení Vrchní- ho soudu v Praze ze dne 29. 11. 1996, čj. 6 A 170/94-14). Při výkladu věcného rozsahu zákona je tedy nutno vedle výkladu gramatic- kého a systematického použít i výklad histo- rický. Je přitom třeba vycházet z teze o ra- cionálním zákonodárci, který při vydávání zákonů postupuje logicky a zachovává jedno- tu a nerozpornost právního řádu.
Okolnosti vzniku určité právní úpravy nebo okolnosti jejího historického vývoje (neboť ty vymezují prostor přípustné aktivity nejen zákonodár- ce, ale i interpreta zákona) mohou přispět k takovému výkladu, který je pokud možno v souladu s intencí zákonodárce, je-li tato in- tence seznatelná a našlali v zákoně samotném dostatečně určitý výraz. V posuzovaném přípa- dě je tedy nutno při výkladu sporné otázky zo- hlednit i důvodovou zprávu k novele zákoníku práce provedené zákonem č. 155/2000 Sb., kte- rým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a někte- ré další zákony, účinné od 1.
7. 2000, jejímž prostřednictvím došlo k rozšíření okruhu za- městnanců, kteří „mají zvýšené povinnosti“ 362 dle $ 73 odst. 2 zákoníku práce, výslovně io zaměstnance ozbrojených sil. V důvodové zprávě v bodě 36 k $ 73, je konstatováno, že se „navrhuje stanovit zvýše- né povinnosti a omezení podnikatelské činnosti všem občanským zaměstnancům v působnosti resortu Ministerstva obranyý“. V části týkající se předpokládaných hospo- dářských a finančních dopadů navrhované úpravy se pak výslovně konstatuje, že „rozší řením okruhu zaměstnanců, kteří mají zvý- šené povinnosti dle f 73 odst. 2 zákoníku práce, o občanské zaměstnance armády, bu- de představovat zvýšení nákladů o 302 894 Kč. Ministerstvo obrany nebude považovat pro krytí těchto nákladů do své kapitoly vy- žadovat zvláštní dotaci“.
xx“ p Nejvyšší správní soud za této situace sdílí názor městského soudu, že na bývalou Vojen- skou akademii v Brně (a každou jinou vojen- skou vysokou školu) je třeba nahlížet jako na součást Armády České republiky, přičemž za- městnance každé vysoké vojenské školy je zároveň nutno zařadit mezi zaměstnance ozbrojených sil v širším kontextu, a to bez ohledu na to, zda jsou ve služebním poměru přímo k armádě jako takové, nebo zda jsou za- městnáni jako civilní zaměstnanci v pracov- ním poměru k určité vojenské vysoké škole.
Pojem „armáda“ i pojem „ozbrojené síly“ je te- dy třeba v nastíněném kontextu vnímat v šir- ším smyslu. Tento závěr podporuje mimo výše uvedeného historického výkladu i fakt, že říze- ní obou vysokých vojenských škol, tj. jak za- niklé Vojenské akademie v Brně, tak i pozdější Univerzity obrany, v souladu s ustanovením $ 95 zákona o vysokých školách, spadá přímo pod resort Ministerstva obrany, nikoli pod resort Ministerstva školství (také Statut Univerzity obrany podléhá schválení ministra obrany, ni- koli ministra školství).
S touto úvahou, která je dle názoru kasačního soudu naprosto logická, koresponduje nakonec i skutečnost, že za stě- žovatele jako za navrhovanou osobu podal na Úřad žádost o bezpečnostní prověrku statutár- ní orgán Ministerstva obrany (viz výše). (...) SBÍRKA ROZHODNUTÍ NS$ 4/2009 1808 1808 Utajované informace: časová působnost právních předpisů kčl. 1 odst. 1 Ústavy k $ 11 odst. 1, $ 157 odst. 18 a odst. 28 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti I.
Z obecného pojmu bezpečnostní riziko a na jeho neexistenci navazujícího osvědčení, které působí do budoucna, nikoliv do minulosti (viz $ 11 odst. 1 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti), vy- plývá, že obsah bezpečnostního rizika je zásadně (nestanoví-li zákon jinak) regulo- ván platným a účinným hmotným právem.
II. Na žádosti o bezpečnostní prověrku podané méně než 45 dní přede dnem účinnosti zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnost- ní způsobilosti, se aplikuje počínaje dnem účinnosti nového zákona nová zákonná úprava co se týče práva hmotného i práva procesního; naopak na žádosti podané dříve se aplikuje v řízení před Národním bezpečnostním úřadem staré procesní prá- vo, ovšem hmotněprávní podmínky vydání osvědčení se posuzují podle nového hmotného práva ($ 157 odst. 28 ve spojitosti s odst. 18 téhož zákona).
III. Rozhodnutí bývalého Kolegia na úseku ochrany utajovaných skutečností při Nejvyšším státním zastupitelství jsou v téže věci pro Národní bezpečnostní úřad zá- sadně závazná též v pokračování téhož řízení za účinnosti nového zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti. Dů- vod pro to, aby správní orgán rozhodnutím Kolegia vázán nebyl, musí být dán obsa- hově odlišnou hmotněprávní úpravou nového zákona (ve srovnání s úpravou sta- rou), nikoliv však jen tím, že srovnatelný institut starého zákona je „nově“ zakotven též v zákoně novém. Svévolné ignorování závěrů Kolegia Národním bezpečnostním úřadem v následujícím řízení narušuje nejen důvěryhodnost a objektivnost exeku- tivního bezpečnostního prověřování, ale je též v rozporu s právní jistotou a ochra- nou důvěry občana v právo jakožto základními atributy demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy).
Vladimír K. proti Národnímu bezpečnostnímu úřadu o vydání osvědčení pro styk s uta- jovanými skutečnostmi, o kasační stížnosti žalobce.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je řádně zastoupen (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), a zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Ze správního spisu kasační soud nejprve ověřil skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci samé a přistoupil ke stručné rekapitulaci skutkových i právních okolností případu, z nichž posléze vycházel.
Ve věci není sporné, že stěžovatel byl vojákem z povolání od roku 1962, v činné službě dosáhl vojenské hodnosti plukovníka a jeho služební poměr k Armádě České republiky skončil ke dni 30. 4. 1997. Taktéž není sporné, že poté až do konce roku 2003 byl zaměstnán v pracovním poměru jako akademický pracovník (vysokoškolský učitel) u Vojenské Akademie v Brně, a to i v době podání žádosti ve funkci proděkana fakulty. Dne 16. 6. 1999 podal na NBÚ za stěžovatele jako za tzv. „navrhovanou osobu“ generálmajor Ing.
Jaroslav Hudec v postavení statutárního orgánu Ministerstva obrany žádost o bezpečnostní prověrku na stupeň utajení „Tajné“. Příslušné osvědčení č. 008077 bylo stěžovateli vydáno dne 8. 12. 2000. Z podnětu Ministerstva obrany, odboru bezpečnostních prověrek ze dne 2. 10. 2003, jenž byl Úřadu dán v souladu s ustanovením § 11 zákona o ochraně utajovaných skutečností, však NBÚ znovu prověřil osobu stěžovatele ve vztahu k již vydanému osvědčení, přičemž výsledkem, resp. vyústěním této prověrky provedené z podnětu příslušného odboru Ministerstva obrany (viz shora) bylo oznámení dle ustanovení § 36 odst. 7 zákona č. 148/1998 Sb. o zániku platnosti shora specifikovaného osvědčení ke dni 22.
11. 2005 (oznámení ředitele odboru personální bezpečnosti bezpečnostních složek státu ze dne 16. 11. 2005, č. j. 55612/2005-NBÚ/PFO-P, na č. l. 53 správního spisu). NBÚ tak postupoval v souladu s dikcí předmětného ustanovení v posuzovaném období („zjistí-li Úřad, že osoba, které bylo vydáno osvědčení, některou z podmínek uvedených v § 18 odst. 2 přestala splňovat, Úřad oznámí tuto skutečnost této osobě a statutárnímu orgánu, který osobu určil. Statutární orgán neprodleně zruší určení osoby“). Z odůvodnění tohoto oznámení (které je bez ohledu na to, jak je formálně označeno, rozhodnutím v materiálním smyslu) je zřejmé, že ve věci stěžovatele bylo shledáno bezpečnostní riziko podle § 23 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně utajovaných skutečností a nesplnění podmínky bezpečnostní spolehlivosti dle § 18 odst. 2 písm. c) tohoto zákona, spočívající v tom, že se stěžovatel ke dni 3.
9. 2001, tedy po vydání osvědčení, stal členem představenstva společnosti OPROX, a. s., což je v rozporu s ustanovením § 73 odst. 3 zákoníku práce, ve znění v předmětném období, které toto členství zaměstnancům ozbrojených sil zakazuje.
Vzhledem k tomu, že proti zániku platnosti osvědčení je podle § 75 odst. 2 citovaného zákona přípustná stížnost k řediteli NBÚ podaná do 15 dnů ode dne doručení tohoto oznámení, stěžovatel tohoto opravného prostředku využil a stížnost (označenou jako „odvolání“) si dne 12. 12. 2005 podal. Připustil v ní, že jeho osoba k tomuto dni figurovala v obchodním rejstříku ve 25 obchodních společnostech či družstvech případech (zahrnuje v to v té době jak platná, tak i již tehdy neplatná oprávnění k činnosti).
Uvedl, že veškeré své mimopracovní aktivity konal v souladu se zákonem, s vědomím a řádným souhlasem zaměstnavatele, přičemž tyto aktivity mu nikdy nebyly vytýkány ani zaměstnavatelem, ani jiným orgánem. Porušení zákona nebylo při žádné z provedených kontrol zjištěno. Na otázky v průběhu bezpečnostního pohovoru odpovídal pravdivě, o členství ve statutárním orgánu společnosti OPROX, a. s., se opomněl zmínit proto, že z něj neměl žádné příjmy a otázky při pohovoru směřovaly ke stěžovatelovu osobnímu životu, majetkovým poměrům a příjmům z podnikání.
Stěžovatel poukazoval mj. i na délku řízení o stížnosti, v prvé řadě však brojil proti tomu, aby byl označen jako osoba nedůvěryhodná, představující bezpečnostní riziko, neboť zánik platnosti osvědčení byl ze strany Úřadu vysloven již jen krátce před vypršením doby jeho platnosti, tj. pěti let od doby vydání tohoto osvědčení.
Odvolací orgán, stejně jako orgán NBÚ v prvním stupni, shledal v případě stěžovatele jako navrhované osoby na vydání osvědčení pro stupeň utajení „Tajné“ bezpečnostním rizikem dle § 23 odst. 2 písm. d) jeho chování a způsob života, který může mít vliv na ovlivnitelnost, důvěryhodnost nebo schopnost utajovat skutečnosti. Za součást bezpečnostního rizika považoval odvolací orgán nejen stěžovatelovo působení v představenstvu společnosti OPROX, a. s., ale rovněž jeho působení v představenstvu obchodní společnosti INSTITUT STRATEGICKÉ PODPORY, a.
s., dříve Vlárské strojírny, a. s., které je stejně tak v rozporu s ustanovením § 73 odst. 3 zákoníku práce. V odůvodnění rozhodnutí odvolací orgán poukázal na to, že této společnosti od roku 2003 (konkrétně ke dni 19. 3. 2003) přibylo dalších 13 předmětů podnikání, a nejedná se tak o společnost, která by aktivně nevykonávala podnikatelskou činnost. Stěžovatel tak jednal i v rozporu s § 73 odst. 4 zákoníku práce, neboť dlouhodobě provozoval podnikatelskou činnost jako podnikatel podle živnostenského zákona.
Podnikatelem podle živnostenského zákona byl stěžovatel ostatně již od roku 1994. Odvolací orgán zdůraznil, že nedatovaný souhlas děkana „FVTDV“ s provozováváním živnosti pro činnost vědeckou a pedagogickou a pro správu vlastního majetku nelze považovat za souhlas zaměstnavatele ve smyslu § 73 odst. 2, 4 zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 7. 2000.
Předmětem posouzení je v dané věci především otázka, zda stěžovatel jako zaměstnanec Vojenské akademie v Brně byl v rozhodném období (tj. v době podání žádosti o vydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi) příslušníkem ozbrojených sil, a zda se na něj z tohoto důvodu vztahovalo omezení vyplývající z ustanovení § 73 odst. 3 a 4 zákoníku práce, tj. zákaz členství v řídících a kontrolních orgánech právnických osob provozujících podnikatelskou činnost. Tato otázka je v posuzované věci otázkou klíčovou, neboť jádro argumentace městského soudu v odůvodnění napadeného rozsudku tkví právě ve zde vysloveném právním názoru, že pojem „armáda“, který není v zákoně č. 15/1993 Sb. výslovně definován, či pojem „ozbrojené síly“ zahrnuje i vojenské vysoké školy, tzn. vč. Vojenské akademie v Brně.
Nejvyšší správní soud nepopírá názor stěžovatele vyjádřený v žalobě, že na Vojenskou akademii v Brně je nutno principiálně nahlížet jako na vysokou školu ve smyslu zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vysokých školách“). K formulaci odůvodnění napadeného rozsudku v této části považuje za vhodné pouze upřesnit, že v příloze č. 2 k tomuto zákonu, v platném znění, není již uvedena Vojenská akademie v Brně, ale Univerzita obrany v Brně.
Tato univerzita totiž vznikla v roce 2004 (ke dni 1. 9. 2004 zákonem č. 214/2004 Sb., o zřízení Univerzity obrany) splynutím Vysoké vojenské školy pozemního vojska ve Vyškově, Vojenské lékařské akademie Jana Evangelisty Purkyně v Hradci Králové a Vojenské akademie v Brně, přičemž všechny tyto tři zmíněné vysoké školy ke dni zřízení Univerzity obrany zanikly. Vojenská akademie v Brně však v příloze č. 2 k citovanému zákonu figurovala až do 12. 9. 2005, kdy byl text přílohy změněn novelou provedenou zákonem č. 342/2005 Sb., a název zaniklé Vojenské akademie byl nahrazen názvem nově vzniklé univerzity.
Racionalitu výše uvedeného názoru ostatně nerozporoval ani městský soud, který však v příslušné pasáži odůvodnění rozsudku tuto výchozí úvahu doplnil v tom ohledu, že „tento zákon obsahuje obecnou úpravu vysokého školství, a nijak nevylučuje, aby podle něj zřízená vysoká škola byla na základě své povahy a svých cílů zároveň součástí ozbrojených sil“. Podle názoru městského soudu tato vysoká škola byla součástí armády. Nejvyšší správní soud tento názor plně sdílí, pouze koriguje posledně citovaný text, neboť Vojenská akademie v Brně nemohla být zřízena zákonem č. 111/1998 Sb., jenž nabyl účinnosti až ke dni 1.
7. 1998. Na její fungování však jako na speciální vzdělávací instituci zřízenou pro potřeby armády dopadala právní úprava vyjádřená v dříve platných zákonech o vysokých školách, tj. v zákonech č. 172/1990 Sb., č. 39/1980 Sb., a č. 19/1966 Sb.
Městský soud svůj právní názor, podle něhož Vojenská akademie v Brně jako škola vojenského typu byla součástí ozbrojených sil, i když nebyla zařazena do zákonného výčtu v ustanovení § 3 zákona č. 219/1999 Sb., opřel o extenzivní výklad pojmu „armáda“. V odůvodnění rozsudku zdůraznil skutečnost, že tato vysoká škola byla zaměřena zejména na vzdělávání, výchovu a přípravu vojenských profesionálů pro potřeby Armády České republiky, a je zde tedy patrná účelová vazba na Armádu ČR. Poukázal také na to, že škola nemá finanční autonomii, neboť Vojenská akademie v Brně byla přímo součástí Ministerstva obrany, a jako taková byla financovaná ze státního rozpočtu (z rozpočtové kapitoly tohoto ministerstva).
V ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 219/1999 Sb. je uvedeno, že „Armáda České republiky je hlavní složkou ozbrojených sil České republiky, které dále tvoří Vojenská kancelář prezidenta republiky a Hradní stráž“. Armádu České republiky pak dle uvozujícího ustanovení § 2 zákona č. 15/1993 Sb. tvoří „vojenské útvary a zařízení Československé armády umístěné ke dni jejího zániku na území České republiky“. Zároveň je v této souvislosti třeba poukázat na to, že dle § 3 odst. 7 zákona č. 219/1999 Sb. se v ozbrojených silách zaměstnávají občanští zaměstnanci, kteří tvoří civilní personál ozbrojených sil, a jejich pracovněprávní vztahy ke státu se řídí zákoníkem práce.
Z tohoto hlediska je pak nerozhodné, zda byl stěžovatel v předmětném období vojákem z povolání ve služebním poměru, či pouze akademickým zaměstnancem dotčené vysoké školy v pracovním poměru. Rozhodujícím je pouze otázka zda lze Vojenskou akademii v Brně podřadit pod pojem „ozbrojené síly“, resp. „armáda“. I když tedy městský soud mezi pojmy „ozbrojené síly“ a „armáda“ v podstatě nerozlišoval, je třeba „ozbrojené síly“ vnímat jednoznačně jako pojem širší, který v sobě „armádu“ zahrnuje jako hlavní složku ozbrojených sil (viz shora).
V této souvislosti je vhodné zdůraznit, že žádné ustanovení zákona Armádu České republiky nedefinuje, a nedeklaruje ji jako právnickou osobu ani jako jeden celek. Také judikatura se k otázce právního charakteru armády vyjádřila pouze okrajově a sporým způsobem. Vyplývá z ní mimo jiné to, že armáda nemá právní osobnost od státu jakkoli odlišnou, a tvoří proto nedílnou součást státního mechanismu (viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 1996, č. j. 6 A 170/94 – 14). Při výkladu věcného rozsahu zákona je tedy nutno vedle výkladu gramatického a systematického použít i výklad historický.
Je přitom třeba vycházet z teze o racionálním zákonodárci, který při vydávání zákonů postupuje logicky a zachovává jednotu a nerozpornost právního řádu. Okolnosti vzniku určité právní úpravy nebo okolnosti jejího historického vývoje (neboť ty vymezují prostor přípustné aktivity nejen zákonodárce, ale i interpreta zákona) mohou přispět k takovému výkladu, který je pokud možno v souladu s intencí zákonodárce, je-li tato intence seznatelná a našla-li v zákoně samotném dostatečně určitý výraz. V posuzovaném případě je tedy nutno při výkladu sporné otázky zohlednit i důvodovou zprávu k novele zákoníku práce provedené zákonem č. 155/2000 Sb., účinné od 1.
7. 2000, jejímž prostřednictvím došlo k rozšíření okruhu zaměstnanců, kteří „mají zvýšené povinnosti“ dle § 73 odst. 2 zákoníku práce, výslovně i o zaměstnance ozbrojených sil.
V důvodové zprávě k ustanovení § 73, bod 36 je konstatováno, že se „navrhuje stanovit zvýšené povinnosti a omezení podnikatelské činnosti všem občanským zaměstnancům v působnosti resortu Ministerstva obrany“. V části týkající se předpokládaných hospodářských a finančních dopadů navrhované úpravy se pak výslovně konstatuje, že rozšířením okruhu zaměstnanců, kteří mají zvýšené povinnosti dle § 73 odst. 2 zákoníku práce, o občanské zaměstnance armády, bude představovat zvýšení nákladů o 302 894 tis. Kč. Ministerstvo obrany nebude považovat pro krytí těchto nákladů do své kapitoly vyžadovat zvláštní dotaci“.
Nejvyšší správní soud za této situace sdílí názor městského soudu, že na bývalou Vojenskou akademii v Brně (a každou jinou vojenskou vysokou školu) je třeba nahlížet jako na součást Armády České republiky, přičemž zaměstnance každé vysoké vojenské školy je zároveň nutno zařadit mezi zaměstnance ozbrojených sil v širším kontextu, a to bez ohledu na to, zda jsou ve služebním poměru přímo k armádě jako takové, nebo zda jsou zaměstnáni jako civilní zaměstnanci v pracovním poměru k určité vojenské vysoké škole.
Pojem „armáda“ i pojem „ozbrojené síly“ je tedy třeba v nastíněném kontextu vnímat v širším smyslu. Tento závěr podporuje mimo výše uvedeného historického výkladu i fakt, že řízení obou vysokých vojenských škol, tj. jak zaniklé Vojenské akademie v Brně, tak i pozdější Univerzity obrany, v souladu s ustanovením § 95 zákona o vysokých školách, spadá přímo pod resort Ministerstva obrany, nikoli pod resort Ministerstva školství (také Statut Univerzity obrany podléhá schválení ministra obrany, nikoli ministra školství).
S touto úvahou, která je dle názoru kasačního soudu naprosto logická, koresponduje nakonec i skutečnost, že za stěžovatele jako za navrhovanou osobu podal na NBÚ žádost o bezpečnostní prověrku statutární orgán Ministerstva obrany (viz výše).
Námitku porušení dvojinstančnosti řízení z toho důvodu, že odvolací orgán „změnil v převážné většině svůj právní názor oproti právnímu názoru správního orgánu prvního stupně, a na tomto novém právním názoru založil své rozhodnutí“ a stěžovatel se neměl možnost se k novým úvahám vyjádřit, neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou. Městský soud sice v odůvodnění rozsudku uvedl, že odvolací orgán sám nové skutečnosti nezjišťoval, jen zjištěný skutkový stav z právního hlediska rozdílně posoudil, kasační soud je však toho názoru, že se soud v tomto ohledu pouze poněkud nepřesně vyjádřil.
Z výše uvedeného resumé skutkových a právních okolností posuzované věci je zřejmé, že odvolací orgán pouze rozšířil svou argumentaci, s tím, že poukázal na další zjištěné skutečnosti (týkající se týchž skutkových okolností), o něž pak opřel svůj závěr. V každém případě však vycházel ze stejných právních východisek a závěry odvolacího orgánu jen potvrdily právní názor, k němuž dospěl orgán v prvním stupni řízení. Argumentaci i důvody rozhodnutí tak odvolací orgán jen rozhojnil. Dle názoru zdejšího soudu se tak nejedná o rozdílné právní posouzení (a to ani tehdy, přibyly-li v argumentaci odvolacího orgánu závěry o tom, že bezpečnostní riziko bylo u stěžovatele shledáno v členství nejen ve statutárním orgánu jedné společnosti, ale v členství ve statutárních orgánech vícero společností, a o tom, že stěžovatel dlouhodobě aktivně provozoval podnikatelskou činnost na základě živnostenského oprávnění, resp. vícero živnostenských oprávnění).
„Nové“ skutečnosti přitom odvolací orgán nezjišťoval rozsáhlým doplňováním dokazování, neboť se jednalo o veřejně dostupné informace zjistitelné pouhým nahlédnutím do příslušného obchodního rejstříku, a podřaditelné typově pod skutečnosti známé odvolacímu orgánu tzv. „z úřední činnosti“.
Na tomto místě považuje Nejvyšší správní soud za vhodné doplnit, že v obchodním rejstříku u Krajského soudu v Brně byly k obchodní společnosti OPROX, a. s., od roku 1996 do roku 2006 postupně zapsány tyto předměty činnosti: organizační a ekonomické poradenství, koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej, výroba, instalace a opravy elektronických zařízení, výuka a výcvik ve střelbě se zbraní, činnost podnikatelských, finančních, organizačních a ekonomických poradců, specializovaný maloobchod, fotografické služby, testování, měření a analýzy, poskytování software a poradenství v oblasti hardware a software, výzkum a vývoj v oblasti přírodních a technických věd, reklamní činnost a marketing, činnost technických poradců v oblasti strojírenství, optiky, elektroniky a elektrotechniky, grafické a kresličské práce, příprava a vypracování technických návrhů, pořádání odborných kurzů, školení a jiných vzdělávacích akcí včetně lektorské činnosti.
K obchodní společnosti INSTITUT STRATEGICKÉ PODPORY, a. s., pak byly od roku 1997 do roku 2004 zapsány jako předměty činnosti následující podnikatelské aktivity: koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej, zprostředkovatelská činnost v oblasti pojišťovnictví ve smyslu zákona č. 363/1999 Sb., zprostředkování obchodu, realitní činnost, výzkum a vývoj v oblasti přírodních a technických věd nebo společenských věd, činnost podnikatelských, finančních, organizačních a ekonomických poradců, činnost technických poradců v oblasti strojírenství, speciálních materiálů a techniky a energetiky, poradenská činnost v oblasti společenských věd a rozvoje osobnosti, reklamní činnost a marketing, výuka jazyků, překladatelská a tlumočnická činnost z jazyků, vydavatelské a nakladatelské činnosti, poskytování služeb osobního charakteru, ubytovací služby, poskytování software a poradenství v oblasti hardware a software, zpracování dat, služby databank, správa sítí a poradenství v oblasti krizového řízení.
Ze spisu také vyplynulo, že stěžovatel byl v určitém období aktivně činný jako správce konkurzních podstat.
V návaznosti na shora uvedený rozsáhlý výčet podnikatelských aktivit stěžovatele zapsaných v obchodním rejstříku je možno reagovat na kasační námitku, že živnostenské oprávnění souvisí pouze s legitimitou eventuálního podnikání (a znamená tedy pouhou možnost provozovat určitou živnost). Stěžovatel namítal, že samotná existence živnostenského oprávnění sama o sobě není důkazním prostředkem o provozování aktivní podnikatelské činnosti. V obecné rovině sice lze s tímto názorem souhlasit, ovšem s tím, že na oprávnění provozovat živnost se automaticky váže celá řada povinností, mj. i tzv. „ohlašovací povinnost“.
Např. ustanovení § 31 odst. 11 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, ukládá podnikateli, jemuž bylo určité živnostenské oprávnění vydáno, povinnost oznámit živnostenskému úřadu přerušení provozování živnosti na dobu delší než 6 měsíců, a to předem a písemně. Pokud tedy stěžovatel aktivně své živnosti za účelem dosažení zisku dlouhodobě nevykonával, měl podle citované normy postupovat. Ze spisového materiálu není zřejmé, že by tak učinil.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu naopak vyplývá, že stěžovatel byl veden u živnostenského úřadu jako podnikatel podle živnostenského zákona již od roku 1994, a při bezpečnostním pohovoru tento fakt nepopíral. V této souvislosti dokonce výslovně uvedl, že živnostenské oprávnění, které bylo předmětem zájmu a šetření správních orgánů, bylo platné a nepřerušené. Tuto námitku stěžovatele proto kasační soud odmítl jako nedůvodnou.
Dále stěžovatel poukázal na to, že dle ust. § 7 odst. 2 zákona č. 148/1998 Sb. (nikoli dle § 2 zákona č. 2/1969 Sb., jak se uvádí v kasační stížnosti) ředitele NBÚ jmenuje a odvolává vláda. Stěžovatel v kasační stížnosti konstatuje, že mu není známo, že by JUDr. Zdeňka Jůzlová, byla jmenována do funkce ředitele NBÚ. K tomuto tvrzení Nejvyšší správní soud toliko konstatuje, že usnesením vlády České republiky č. 139 ze dne 8. 2. 2006 o změně ve funkci ředitele NBÚ vzala vláda na vědomí rezignaci Mgr.
Jana Mareše k tomuto dni (pod bodem I.), a ode dne 9. 2. 2006 pověřila řízením tohoto Úřadu JUDr. Zdeňku Jůzlovou, náměstkyni ředitele NBÚ (pod bodem II.). Usnesení je dostupné na www.vlada.cz. Je zřejmé, že v rozhodném období, kdy byla stížnost stěžovatele zamítnuta, v NBÚ nebyla obsazena funkce ředitele, a jediným, kdo byl oprávněn o stížnosti stěžovatele rozhodnout, byla právě vládou zmocněná náměstkyně ředitele. Ta přitom byla shora specifikovaným usnesením vlády pověřena dočasně Úřad řídit a legitimně tak vykonávat řídící činnost v čele NBÚ v rozsahu pravomocí ředitele, jež na ni cestou vládního zmocnění přešly (vyjádření ke kasační stížnosti z roku 2008 je již podepsáno opět ředitelem řádně jmenovaným vládou).
Je tudíž naprosto nepochybné, že o stížnosti stěžovatele rozhodoval věcně příslušný orgán. Rozhodnutí odvolacího orgánu proto netrpí ze shora popsaného důvodu tak závažnou vadou, která by jej činila nicotným. Zároveň nerozhodoval ani týž orgán, který rozhodoval v prvním stupni, žalobou napadené rozhodnutí tudíž netrpí vadou ani z důvodu porušení dvojinstančnosti řízení z tohoto hlediska. Závěrem lze konstatovat i to, že dogmatické lpění na požadavku, aby o stížnostech podle zákona o ochraně utajovaných skutečností rozhodoval výhradně ředitel NBÚ, ačkoli byla vládou na přechodné období zmocněna zástupováním náměstkyně bývalého ředitele, by bylo možno podepřít pouze čistě formalistickým výkladem zákona, a to formalistickým až do té míry, že by tento výklad ve svých důsledcích vedl ad absurdum, neboť do jmenování nového ředitele vládou by byl Úřad v tomto směru zcela nefunkční.
Nejvyšší správní soud proto neshledal nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení nicotnosti rozhodnutí odvolacího orgánu. Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1, větu první s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, odvolacímu správnímu orgánu náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Soud proto rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti za použití § 120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 11. prosince 2008
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu