9 As 200/2021- 45 - text
9 As 200/2021 - 48 pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Tomáše Blažka v právní věci žalobce: B. V., zast. JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem Sladkovského 13, Kolín, proti žalované: Etická komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu, se sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, Praha 1, proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 6. 2018, č. j. 18014/2017 EKO
35, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 A 62/2019 101,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Ladislavu Koženému, advokátovi se sídlem Sladkovského 13, Kolín, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 4 114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
[1] V projednávané věci je řešena obnova řízení o žádosti o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu podle zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o účastnících odboje a odporu proti komunismu“).
[2] Žalobce podal dne 6. 1. 2012 u Ministerstva obrany žádost o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu dle § 6 odst. 1 zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu. Žádost byla ministerstvem zamítnuta a žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal. Žalovaná, jako odvolací orgán, rozhodnutí ministerstva potvrdila rozhodnutím ze dne 6. 6. 2017. Žalobce žádostí ze dne 15. 6. 2017 požádal o obnovu tohoto řízení a zároveň rozhodnutí žalované ve věci osvědčení napadl u správního soudu žalobou ze dne 20. 6. 2017, kdy tato byla Městským soudem v Praze zamítnuta rozsudkem ze dne 24. 5. 2019, č. j. 9 A 115/2017 113. Následná kasační stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2019, č. j. 6 As 192/2019 36.
[3] V rámci řízení o povolení obnovy žalobce žádost o obnovu řízení průběžně doplňoval o další podání, která mimo jiné obsahovala i námitky podjatosti vybraných členů žalované ve věci. Tyto námitky byly žalovanou zamítnuty s tím, že tito členové nejsou vyloučeni z projednání a rozhodování ve věci. Zároveň žalobce několikrát podal žádost o přerušení řízení za účelem opatření materiálů potřebných k obnově řízení. Žalobce však materiály nikdy žalované nedoložil a důvody obnovy nedoplnil a pověřil žalovanou, aby tyto zajistila sama. V návaznosti na žalobcovy žádosti o opatření potřebných spisů a dalších materiálů žalovaná žalobce vyzvala, aby jasně a srozumitelně sdělil, jaké podklady má obstarat. Současně jej poučila o podmínkách obnovy řízení dle § 100 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a právu nahlédnutí do spisu.
[4] Dne 17. 4. 2018 žalovaná zamítla žádost o obnovu řízení (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“). Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal. Žalovaná nyní napadeným rozhodnutím odvolání zamítla a rozhodnutí o zamítnutí žádosti o obnovu řízení potvrdila. Žalovaná v napadeném rozhodnutí předestřela právní úpravu, smysl a účel obnovy řízení, coby mimořádného opravného prostředku. Dle žalované žalobce neuvedl ve svém odvolání, ani v navazujících doplňujících podáních, v čem spatřuje ve smyslu § 82 odst. 2 správního řádu rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo. Žalobce dle žalované neuvedl, v čem spatřuje relevanci jím uváděných podkladů, jež měla žalovaná pro účely řízení o obnově opatřit.
[5] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu, kterou městský soud zamítl nyní napadeným rozsudkem. Městský soud na základě podání žalobce a podkladů řízení, včetně původního řízení o žádosti o vydání osvědčení, neshledal žádné nové skutečnosti, které by obnovu řízení odůvodňovaly. Žalobce neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by byly nové a nebyly již v původním řízení, a zároveň žádal obnovu s tím, že důkazy teprve předloží. Dle městského soudu: „žalobce řízení o obnově učinil prostředkem k získání dalších materiálů, o nichž si sám není jist, zda vypovídají o síle odboje či odporu proti komunismu potřebné pro vydání osvědčení“. V předmětné věci nemůže institut obnovy nahrazovat původní řízení, jelikož žalobce to, co požadoval po žalované, mohl požadovat a předkládat již v původním řízení. Městský soud neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí, neboť žalovaná správně posoudila, že nebyly naplněny podmínky nových skutečností a důkazů, které by ve smyslu § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu odůvodňovaly obnovu řízení. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá výše označený rozsudek městského soudu v rozsahu výroků I. a II. kasační stížností z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), na základě, kterých požaduje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.
[7] Stěžoval v kasační stížnosti doplněné o další podání namítá nezákonnost napadeného rozsudku spočívající „v nesprávném posouzení právní otázky soudem zejména v tom, že soud došel k nesprávnému právnímu názoru, že žaloba není důvodná“. Dle stěžovatele je nesprávně posouzeno, že neuvedl a neprokázal skutečnosti, které by odůvodnily nařízení obnovy řízení dle § 100 odst. 1 správního řádu, jelikož z podkladů správního řízení a z návrhu stěžovatele na obnovu řízení vyplývá, že důvod obnovy spočívá v nesprávném rozhodnutí Ministerstva obrany. Žalovaná nesprávně posoudila, že z předložených podání nelze zjistit žádné konkrétní skutečnosti jdoucí nad rámec toho, co již bylo zjišťováno, vypořádáno i přezkoumáno soudem.
[8] Stěžovatel namítá, že existují skutečnosti, rozhodnutí a důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení a které mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci, a provedení těchto důkazů navrhl, a to konkrétně ve svých podáních ze dne 22. 6. 2018, 24. 8. 2019, 4. 5. 2019, 24. 10. 2019 a 27. 11. 2019, žalobou ze dne 20. 6. 2017 a v návrhu na zpracování znaleckého posudku ve věci „metodiky zloč. komunismu a reálné možnosti v inkriminované době odporu komunismu, jakož i hodnocení reálného dopadu na celospolečenský dopad“.
[9] Žalovaná již v rozhodnutí ze dne 17. 4. 2018 o zamítnutí návrhu o obnovu řízení nesprávně uvedla, že stěžovatel nebyl schopen uvést, v čem spatřuje podstatu jím uváděných podkladů, které si má žalovaná od příslušných institucí pro účely předmětného řízení opatřit. Ve vztahu k odvolacímu řízení stěžovatel nesouhlasí s tvrzením žalované, jako odvolacího orgánu, že neuvedl, v čem spatřuje ve smyslu § 82 odst. 2 správního řádu rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí. Stěžovatel si stojí za svým stanoviskem, že uvedl ve svém odvolání, v čem spatřuje relevanci jím uváděných podkladů, které si měla žalovaná opatřit.
[10] Žalovaná i městský soud si dle stěžovatele úmyslně nevyžádaly některé z navržených dokumentů, nevycházely z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a nepřihlédly ke skutečnostem, že stěžovatel podal několik trestních oznámení ve věci zločinu komunismu, tedy se s navrženými důkazy nikdy zcela nevypořádaly. Stěžovatel ve svém podání dále vyzval k doplnění a provedení důkazů v řízení před Nejvyšším správním soudem.
[11] Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila s rozsudkem městského soudu a odkázala na jeho odůvodnění, jelikož stěžovatel neuvedl v kasační stížnosti žádné nové argumenty. Žalovaná zopakovala, že v souladu se zákonem neshledala splnění podmínek stanovených k povolení obnovy řízení. Navrhla proto zamítnutí kasační stížnost jako nedůvodné. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[12] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 102 a násl. s. ř. s.). Poté přistoupil k přezkumu rozsudku městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] K námitce nezákonnosti napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud považuje za důležité nejprve osvětlit podstatu institutu obnovy řízení. Dle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu je obnova řízení přípustná, pokud vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými, a pokud tyto skutečnosti, důkazy nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování.
[15] V projednávané věci stěžovatel v rámci žádosti o obnovu řízení a navazujících podáních uvedl jako skutečnosti dle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu následující: - Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2016, č.j. 16 C 4/07 461; - Spis NO založený na osobu stěžovatele Okresním soudem v Kutné Hoře, který již nemá stěžovatel k dispozici; - Návrh na vypracování znaleckého posudku, zdali aktivity jako podávání petice a veřejné vystoupení v době vymezené zákonem č. 480/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, „mohly něco změnit a zda si může EK dovolit je bagatelizovat a vydávat za nicotné“; - Písemnost Ministerstva vnitra ze dne 12. 10. 1993, pro ředitele kanceláře MV s vyjádřením k žalobě podanou stěžovatelem na náhradu škody z nesprávného úředního postupu; - Spis k č. j. P 739/93, který měla žalovaná zajistit; - Seznam osob, jimž byl Ministerstvem obrany přiznán status dle zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu, který měla žalovaná zajistit; - Omluva Občanského fóra Kutná Hora stěžovateli ze dne 10. 9. 1990; - Materiál spisu „GP – Praha, č.j. VIII/1 Sg 3048/90“, který měla žalovaná zajistit; - Spis Krajského soudu v Praze „č.j. spr. 2157/1992, spr. 604/91“, který měla žalovaná zajistit; - Výslech vyšetřovatele, nyní SKPV – ÚO PČR Kutná Hora, pana Boháče, za účasti stěžovatele; - Přehled podání stěžovatele ke Krajskému státnímu zastupitelství v Praze za období let 1980 1991; - Spis u Okresního soudu v Kutné Hoře z roku 1992, který se vztahuje k osobě stěžovatele v souvislosti s jeho podpisem Charty 77, který si měla žalovaná zajistit; - „Spis ORKH 704/1 2004“, spis Krajského státního zastupitelství v Praze, „č.j. KZn 35/97 ve vztahu k období roku 1982 1985, spis 1 KZT 1067/03“, které si měla žalovaná zajistit.
[16] Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2021, č. j. 9 As 266/2020 41, odst. [15], je pro aplikaci institutu obnovy řízení třeba splnit následující podmínky: 1) existence pravomocného rozhodnutí ve věci, jímž bylo ukončeno řízení před správním orgánem, 2) žádost účastníka, 3) zákonem stanovené důvody obnovy řízení, 4) zachování lhůt podle § 100 odst. 2 správního řádu a 5) „objevené skutečnosti“, které mohou odůvodňovat jiné řešení rozhodované otázky. Všechny tyto podmínky musí být splněny současně a nesplnění, byť i jediné z nich, vylučuje možnost rozhodnout o obnově řízení.
[17] Výše uvedené důkazy stěžovatele nemohou být považovány za skutečnosti dle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu, které, byť existovaly v době původního řízení, nemohly být z objektivních důvodů v tomto řízení uplatněny. Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem městského soudu, že stěžovatel mohl důkazy navržené v řízení o obnově navrhnout již v původním řízení o vydání osvědčení. Jak i z podání stěžovatele vyplývá, stěžovatel o jejich existenci po celou dobu původního řízení věděl, avšak konkrétními materiály osobně nedisponoval. Obnovu řízení tak pojal za prostředek k opatření těchto důkazů s vidinou, že se k důkazům „dostane“ v průběhu řízení o obnově. Tato okolnost však nemůže naplnit podmínku „objevené skutečnosti“.
[18] Navrhované skutečnosti dle Nejvyššího správního soudu dále nemohou odůvodnit jiné řešení rozhodované otázky, tedy příznivější výsledek ve věci. V tomto případě by se mělo jednat o skutečnosti, které by prokázaly, že stěžovatel měl nárok na vydání osvědčení dle zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu. Stěžovatel však pouze obecně odkázal na rozsudky různých soudů, přípisy z ministerstev, spisy u krajských zastupitelství a jiných institucí. Tyto nanejvýše identifikoval pouze spisovými značkami či účastníky. V navržených důkazech neuvedl konkrétní poznatky, které by měly z uvedených spisů vyplývat. Žalovaná neměla možnost vyvodit jakákoliv konkrétní tvrzení ve prospěch stěžovatele, a to ani po opakovaném vyzvání. Z podkladů, které měla žalovaná k dispozici, např. z hojně opakovaného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2016, č. j. 16 C 4/07 461 (resp. doložené první strany tohoto rozsudku s petitem), nevyplývá, že by stěžovatel měl být nezákonně hospitalizován z politických důvodů. Z písemnosti Ministerstva vnitra ze dne 12. 10. 1993 dále nevyplývá, že by odebrání řidičského průkazu mělo mít spojitost s politickou aktivitou stěžovatele. Žalovaná, jako prvoinstanční orgán, tedy správně posoudila, že podmínky pro povolení obnovy řízení dle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu nebyly splněny a jako odvolací orgán v souladu se zákonem toto rozhodnutí potvrdila. Městský soud nezatížil napadený rozsudek vadou nezákonnosti, když neshledal důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí.
[19] Přestože z kasační stížnosti výslovně nevyplývá námitka dle § 103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s., Nejvyšší správní soud z obsahu vyvodil, že stěžovatel dále namítá vadu řízení před správním orgánem spočívající v nedostatečném zjištění skutkového stavu a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spočívající v opomenutí důkazu. Dle Nejvyššího správního soudu neobstojí námitka stěžovatele, že si žalovaná, ani městský soud, úmyslně nevyžádaly navržené materiály a s navrženými důkazy se tak nikdy zcela nevypořádaly. Dle § 52 odst. 1 s. ř. s. soud rozhoduje, které z navržených důkazů provede, musí se však vypořádat v odůvodnění svého rozhodnutí, proč a z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, N 10/3 SbNU 51). Městský soud již při jednání a v rozsudku vysvětlil, proč neshledal návrhy důkazů nezbytné pro provedení dokazování. Nejedná se tak o svévolné jednání soudu, který navržené materiály odmítal opatřit úmyslně. Nejvyšší správní soud tedy neshledal důvodnou námitku nepřezkoumatelnosti dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. spočívající v opomenutém důkazu.
[20] K námitce vady řízení před správním orgánem žalovaná ve svém prvoinstančním rozhodnutí důkladně vymezila důvody k obnově řízení, které stěžovatel ve své žádosti uvedl, a posuzovala je ve vztahu k § 100 správního řádu. Nejvyšší správní soud souhlasí s tvrzením žalované, že stěžovatel nebyl schopen uvést, v čem spatřuje relevanci podkladů, které si měla od příslušných institucí opatřit. Jak vyplývá ze správního spisu, žalovaná si již v průběhu řízení nebyla vědoma toho, jaké skutečnosti vyplývající z navržených důkazů jsou pro řízení o obnově relevantní, o tomto stěžovatele poučila a stěžovatele vyzvala, aby jasně a srozumitelně toto objasnil. V reakci na tuto výzvu však stěžovatel ve svých podáních zopakoval spisové značky požadovaných spisů, avšak blíže nevysvětlil, jaké skutečnosti relevantní pro obnovu řízení by z nich měly vyplývat.
[21] Vzhledem k tomu, že se v předmětném řízení jednalo o řízení o žádosti o obnovu řízení, stěžovatel měl povinnost dle § 52 správního řádu. Ten, kdo tvrdí, je nucen svoji tvrzenou skutečnost dostatečně věrohodně a bez důvodných pochybností prokázat. Neuvede li na podporu svých tvrzení příslušné důkazy, opatří si je v řízení z moci úřední sám správní orgán dle § 50 správního řádu. V řízení o žádosti však může absence návrhů důkazů ze strany účastníků způsobit zastavení řízení správním orgánem, resp. neunesení důkazního břemene a prohru ve věci (srov. HRABÁK, Jan. Správní řád: Výkladové poznámky. Praha: Wolters Kluwer, 2018, Cit. dle ASPI, § 52). Žalovaná v dané věci neporušila svoji povinnost opatřit podklady pro vydání rozhodnutí. K této povinnosti se již v minulosti Nejvyšší správní soud vyjádřil ve svém rozhodnutí ze dne 27. 6. 2013, č. j. 1 As 20/2013 64, odst. [36, 37], s tím, že: „Správní orgán tedy nemá povinnost navržené důkazy provést, pokud je považuje za nadbytečné, na druhou stranu však může v souladu se zásadou vyšetřovací provést rovněž důkazy další … v daném případě to znamená, že pokud by žalovaný shledal důkazy navrhované stěžovatelem jako relevantní a nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci, bylo by na něm, aby si tyto důkazy sám opatřil.“ Stěžovatel ani po vyzvání žalované však neuvedl takové skutečnosti, které by byly významné pro zjištění skutkového stavu, tedy pro povolení obnovy řízení. Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že se nebude navrženými podklady zabývat, jelikož neshledala tvrzení stěžovatele relevantním. Není zde tedy dána vada řízení dle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., jelikož žalovaná dostatečně zjistila skutkový stav, na základě kterého následně rozhodla.
[22] Stěžovatel ve svém podání před Nejvyšším správním soudem ze dne 31. 7. 2021 navrhl provedení řady dalších důkazů. Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného dospěl v souladu s § 52 odst. 1 s. ř. s. k názoru, že není třeba provádět další dokazování, jelikož má za to, že skutkový stav byl dostatečně zjištěn. Navrženými důkazy jsou z velké části důkazy, které byly navrhovány již ve správním a soudním řízení. Tyto byly v souladu se zákonem neprovedeny. Zbylé důkazy shledal Nejvyšší správní soud nadbytečnými a pro účely řízení o kasační stížnosti bezvýznamné. IV. Závěr a náklady řízení
[23] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených důvodů kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu, ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost proto zamítl podle § 110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s.
[24] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nenáleží. Toto právo by měl procesně úspěšný žalovaný, kterému však v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů nepřiznává.
[25] Městský soud v Praze stěžovateli usnesením ze dne 1. 2. 2018, č. j. 9 A 115/2017 35, ustanovil zástupcem pro řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu JUDr. Ladislava Koženého, advokáta se sídlem Sladkovského 13, Kolín. Ze spisu NSS vyplývá, že ustanovenému zástupci náleží odměna za jeden úkon právní služby, a to za podání kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále jen „advokátní tarif“]. Za tento úkon právní služby mu náleží odměna podle § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, ve spojení s § 7 téhož předpisu ve výši 3 100 Kč. Dále ustanovenému zástupci náleží 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Odměna je zvýšena o daň z přidané hodnoty, neboť zástupce stěžovatele doložil, že je jejím plátcem. Celková výše odměny proto činí 4 114 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 12. října 2023
JUDr. Radan Malík předseda senátu