Aktivní procesní legitimace veřejného ochránce práv dle § 66 odst. 3 s. ř. s. je dána pouze v případě závažného veřejného zájmu, tj. například v těch případech, kdy ke dni podání žaloby proti rozhodnutí o povolení stavby nebudou uděleny zákonem stanovené výjimky ze zákazu činnosti ve zvláště chráněném území (půjde tedy o přetrvávající činnost ex lege zakázanou), či v případech, kdy příslušná správní rozhodnutí (povolení) byla vydána v důsledku trestné činnosti úředních osob.
[37] Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností . Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je vadou rozhodnutí, ke které jsou správní soudy povinny přihlížet i bez námitky, tedy z úřední povinnosti (§ 109 odst . 4 s . ř . s .) . Vlastní přezkum rozhodnutí soudu je možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti . Tedy že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí .
[38] Veškerá výše uvedená kritéria rozhodnutí krajského soudu splňuje . Jedná se o srozumitelné rozhodnutí opřené o dostatek důvodů . Není pravdou, že by se krajský soud nedostatečně vypořádal s námitkou neprokázání závažného veřejného zájmu k podání žaloby, resp . nevypořádal s námit kami stěžovatelky b) zohledňujícími právě ochranu jejích práv nabytých v dobré víře . Krajský soud se aktivní žalobní legitimací ve smyslu § 66 odst . 3 s . ř . s . a s tím souvi sející existencí závažného veřejného zájmu zabýval v napadeném rozsudku detailně od
str . 13 po str . 18 . Ohledně ochrany práv stěžovatelky b) nabytých v dobré víře krajský soud uvedl (s . 16), že v případě, kdy je aktivní žalobní legitimace Veřejného ochránce práv dána, dochází ke konzumpci ochrany právní jistoty a práv nabytých v dobré víře u stěžovatelky b) . (…)
[41] Dle stěžovatele a) krajský soud nezdůvodnil, proč zamítl důkaz znaleckým posudkem směřující k prokázání skutečného dopadu na životní prostředí . To není pravdou, protože krajský soud na str . 16 napadeného rozsudku uvedl, že s ohledem na zakázanou činnost ve zvláště chráněném území bylo nadbytečné provádět další dokazování k existenci závažného veřejného zájmu . (…)
[43] Krajský soud byl zrušujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu čj . 9 As 294/2014-114 zavázán k tomu, aby se zabýval otázkou, zda závažný veřejný zájem na uplatněné žalobě dle § 66 odst . 3 s . ř . s . v době jejího podání stále trval . Nejvyšší správní soud dále mj . uvedl, že „[o]hrožení závažného veřejného zájmu […] bude trvat např. i tam, kde půjde o zákonem zakázanou činnost ve zvláště chráněném území, jinými slovy, kdy ze zákazu činnosti (např. umístění stavby) nebyla udělena potřebná výjimka. V takovém případě půjde o přetrvávající činnost ex lege zakázanou a stále ohrožující zvláště chráněné území.“ Tento právní názor byl pro krajský soud závazný . V posuzované věci je povinen se jím řídit rovněž soud kasační .
[44] Pokud tedy krajský soud na základě provedeného dokazování zjistil, že v projednávaném případě kladné rozhodnutí o povolení výjimek dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny neexistovalo ke dni podání žaloby, lze hodnotit jeho závěr o existenci závažného veřejného zájmu k podání žaloby bez dalšího za zcela správný, v souladu se závazným právním názorem vyjádřeným ve zrušujícím rozsudku .
[45] Nejvyšší správní soud se ztotožnil i s argumentem o závažném veřejném zájmu na soudním přezkumu správních rozhodnutí, která byla vydána v důsledku trestné čin-
nosti spočívající ve zneužití pravomoci veřejného činitele osobami, které rozhodnutí vydaly . Existuje totiž intenzivní zájem celé společnosti na tom, aby rozhodnutí vydaná na základě trestní činnosti jednotlivých osob byla podrobena přezkumu z hlediska jejich zákonnosti, a v případě jejich nezákonnosti mohly nastoupit zákonem předvídané důsledky s tím spojené . Nejvyšší správní soud tedy nesouhlasí se stěžovatelkou b), že při posuzování závažného veřejného zájmu nelze zhodnotit i závěry pravomocného trestního rozhodnutí . To, že bylo ve věci podáno dovolání u Nejvyššího soudu, není pro věc rozhodné . Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a jeho podání ze zákona nemá vliv na vykonatelnost rozhodnutí .
[46] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s výtkou stěžovatelky b) týkající se procesu dokazování v řízení před krajským soudem, a tím související aktivitou samotného soudu . Aktivní žalobní legitimace patří mezi podmínky řízení, které soud zkoumá z úřední povinnosti, tj . svou vlastní činností zjišťuje jejich splnění . Z dikce § 52 odst . 1 s . ř . s . vyplývá, že soud rozhodne, které z navržených důkazů provede, a může provést i důkazy jiné . Konečná volba toho, jaké důkazy a zda vůbec budou v soudním řízení provedeny, závisí na posouzení soudu . Soudní řád správní v tomto ustanovení zakotvuje zásadu vyšetřovací; dává soudům ve správním soudnictví oprávnění provést nejen důkazy, které navrhují strany řízení, ale také důkazy, jejichž provedení žádný z účastníků řízení nenavrhl, vyvstala-li v řízení najevo potřeba jejich provedení . Soud ve správním soudnictví je s ohledem na zásadu materiální pravdy oprávněn provést důkaz nový, účastníky nenavrhovaný . K tomu přistoupí zejména tehdy, vyplývá-li potřeba jeho provedení z obsahu spisu . Jiné důkazy lze ve správním soudnictví provést ale i za jiných okolností, bude-li to podle soudu pro posouzení věci nezbytné .
[47] V provedeném dokazování Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného pochybení neshledal . Krajskému soudu nelze
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 10/2 016
ani vytknout, že za dané procesní situace nepřistoupil k dalšímu provádění důkazů, které navrhovali stěžovatelé . Pokud měl soud z provedeného dokazování postaveno najisto, že stěžovatelce b) nebyla udělena potřebná výjimka dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny, čímž došlo k prokázání aktivní žalobní legitimace veřejného ochránce práv, bylo skutečně další dokazování z logiky věci nadbytečné . Za této situace se krajský soud dále nemusel zabývat skutečným dopadem stavby FVEE na životní prostředí . Správně poznamenal, že stěžovatelce b) nesvědčí právo na ochranu jejích práv nabytých v dobré víře, protože existence závažného veřejného zájmu „konzumovala“ ochranu právní jistoty a práv nabytých v dobré víře, což již konstatoval kasační soud ve zrušujícím rozsudku .
[48] Jako účelovou Nejvyšší správní soud hodnotí argumentaci stěžovatelky b) zdůrazňující, že veškerá realizace stavby FVEE byla prováděna v době, kdy byla uvedená výjimka dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny platná a účinná, a tato výjimka byla následně dokončením staveb fakticky konzumována . Stěžovatelka b) tímto způsobem záměrně zlehčuje absenci zákonem požadované výjimky . Pro soud je klíčové, že v době podání žaloby výjimkou dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny stěžovatelka b) nedisponovala, a proto šlo o přetrvávající činnost ex lege zakázanou a stále ohrožující zvláště chráněné území, v čemž krajský soud zcela správně shledal existenci závažného veřejného zájmu .
[49] Nejvyšší správní soud má za to, že všechny podklady a důkazy stačily pro zrušení územního rozhodnutí i stavebního povolení . Tvrzení stěžovatele a), že územní rozhodnutí mohlo obstát, není pravdivé, protože § 12 odst . 2 zákona o ochraně pří rody a krajiny mj . stanoví, že „[k] umisťování a povolování staveb […], které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz, je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody“ . Již ve
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 10 /2016
fázi umisťování stavby byl proto nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody ve smyslu § 12 odst . 2 citovaného zákona, proto zde krajský soud oprávněně shledal nezákonnost napadeného rozhodnutí o umístění a povolení stavby FVEE .
[50] Argumentace stěžovatele a) tím, že pro obec Moldava by stavba znamenala přívod elektrické energie, popř . možnost dalšího rozvoje obce, nemůže ospravedlnit to, že by v chráněné ptačí oblasti byla umístěna stavba FVEE ohrožující zvláště chráněné území bez splnění zákonem stanovených podmínek . Další námitky stěžovatele a), že spoléhal na koordinované stanovisko Magistrátu města Teplice, popř . že posouzení ČIŽP je neprofesionální, nemohou na výše uvedeném posouzení soudu nic změnit . (…)
[59] Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že stěžovatel a) neměl ve spise dostatečnou oporu pro svůj postup, že by v posuzované věci nebyla nutná výjimka dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny . Nelze souhlasit s názorem obou stěžovatelů, že měli dostatečnou oporu ve spise, a to v podobě koordinovaného stanoviska Magistrátu města Teplice, ve kterém bylo mj . uvedeno, že tento dotčený orgán ve vztahu k zákonu o ochraně přírody a kraji ny nemá k záměru námitek . Takové vyjádření je naprosto nedostatečné k posouzení toho, zda v důsledku výstavby nemůže dojít k zásahu do sféry zvláště chráněných rostlin a zvláště chráněných živočichů ve smyslu § 49, resp . § 50 zákona o ochraně přírody a krajiny . Zákon o ochraně přírody a krajiny v § 77a odst . 3 navíc stanoví, že je to krajský úřad, který povoluje výjimky z ochranných podmínek ohrožených zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů . Vůbec tedy nešlo o vyjádření kompetentního orgánu . Za situace, kdy stavba FVEE měla být umístěna v území, které je součástí ptačí oblasti, bylo na místě, aby stěžovatel a) zjišťoval, zda výjimka dle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny byla nutná .
Veřejný ochránce práv proti Městskému úřadu Duchcov, za účasti 1) akciové společnosti TALWIN a 2) obce Moldava, o umístění stavby, o kasační stížnosti žalovaného a osoby zúčastněné na řízení 1) . bylo zveřejněno na úřední desce od 18 . 10 . 2010 do 3 . 11 . 2010 a stěžovatel jakožto fyzická osoba podal odvolání až dne 16 . 6 . 2011 (po více než sedmi měsících) . Z tohoto důvodu se kasační soud ztotožňuje se závěrem městského soudu . (…)
[18] K námitce, že stěžovatel představuje dotčenou veřejnost ve smyslu Aarhuské úmluvy či směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí, a proto se měl městský soud zabývat i jeho hmotněprávními námitkami, Nejvyšší správní soud konstatuje, že není důvodná . Stěžovatel totiž není v nyní posuzované věci aktivně legitimován ke vznášení námitek, které jdou nad rámec posuzování včasnosti jeho odvolání . Aarhuská úmluva se stala součástí komunitárního práva v režimu tzv . smíšených smluv, a to rozhodnutím Rady 2005/370/ES o uzavření Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí jménem Evropského společenství ze dne 17 . 2 . 2005 .
Přístup dotčené veřejnosti ve smyslu Aahurské úmluvy k soudní ochraně je poskytován v souladu s vnitrostátním právním řádem . Bez ohledu na pluralitu subjektů představujících dotčenou veřejnost (fyzické osoby či právnické osoby) je však nezbytné, aby podle § 68 písm . a) s . ř . s . tyto subjekty vyčerpaly řádné opravné prostředky jakožto předpoklad pro přípustnost správní žaloby, resp . pro přípustnost věcného přezkumu . To neplatí, nemohly-li tyto subjekty z řad dotčené veřejnosti být účastníky správního řízení, ve kterém bylo vydáno meritorní rozhodnutí, které je předmětem následujícího soudního přezkumu (k tomu srov .
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15 . 10 . 2015, čj . 10 As 59/2015-42) . V případě stěžovatele lze tedy dovodit, že může být subjektem z řad dotčené veřejnosti ve smyslu Aarhuské úmluvy . Protože však byl účastníkem správního řízení [§ 85 odst . 2 písm . b) stavebního zákona z roku 2006], měl možnost podat opravný prostředek, a proto na něj dopadá podmínka (včasného) vyčerpání opravných prostředků podle § 68 písm . a) s . ř . s . Je nepochybné, že stěžovatel nepodal odvolání včas . Tímto pochybením byl dán rozsah soudního přezkumu limitovaný pouze na posouzení otázky včasnosti podaného odvolání (k tomu viz bod [14]) .