velou provedenou zákonem č. 61/2006 Sb. I. Národní památkový ústav je jakožto odborná organizace státní památkové pé- če zřízená dle zákona ČNR č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, veřejnou institucí povinnou k poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném pří- stupu k informacím. II. Subjektem povinným rozhodnout dle $ 16 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb., o svo- bodném přístupu k informacím, o odvolání proti rozhodnutí Národního památko- vého ústavu 0 neposkytnutí informací je Ministerstvo kultury, které je dle 6 25 odst. 2 zákona ČNR č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, Národnímu památkovému ústa- vu nadřízeno a žádný zvláštní zákon ohledně subordinačních vztahů mezi uvedený- mi subjekty nestanoví jinak.
velou provedenou zákonem č. 61/2006 Sb. I. Národní památkový ústav je jakožto odborná organizace státní památkové pé- če zřízená dle zákona ČNR č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, veřejnou institucí povinnou k poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném pří- stupu k informacím. II. Subjektem povinným rozhodnout dle $ 16 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb., o svo- bodném přístupu k informacím, o odvolání proti rozhodnutí Národního památko- vého ústavu 0 neposkytnutí informací je Ministerstvo kultury, které je dle 6 25 odst. 2 zákona ČNR č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, Národnímu památkovému ústa- vu nadřízeno a žádný zvláštní zákon ohledně subordinačních vztahů mezi uvedený- mi subjekty nestanoví jinak.
C. V prvé řadě považoval za zásadní po- tvrdit, že Národní památkový ústav je (a v do- bě fiktivního vydání negativních rozhodnutí o poskytnutí informací byl) povinným sub- jektem ve smyslu $ 2 zákona č. 106/1999 Sb., podle jehož prvého odstavce povinnými sub- jekty, které mají podle tohoto zákona povím- nost poskylovat informace vztahující se k je- jich působnosti, jsou státní orgány a orgány územní samosprávy a veřejné instituce hos- podařící s veřejnými prostředky. Dle teorie státu a práva se v rámci organizace státu roz- lišují státní orgány, jako základní a rozhodují- cí složky, dále zvláštní složky (bezpečnostní, silové) a konečně státní organizace a zařízení státem zakládané za účelem realizace jeho dalších funkcí (organizace výzkumné, sociál- ní, kulturní apod.), které jsou zpravidla říze- © Publikováno pod č. 30/2003 Sb. ÚS. 1118 ny státními orgány. Pro státní orgány je cha- rakteristický jejich rys nositelů státní moci vyznačující se administrativně právní meto- dou regulace právních vztahů, v nichž vystu- pují, tedy nadřazeným postavením státních orgánů vůči fyzickým a právnickým osobám. Z uvedeného vyplývá, že charakteristika stát- ních orgánů není pro Národní památkový ústav příhodná a přinejmenším pro účely zá- kona č. 106/1999 Sb. tato instituce není stát- ním orgánem. Mimo to zcela jistě nespadá ani do druhé z kategorií, jež zmiňuje $ 2 citova- ného právního předpisu, tedy mezi orgány územní samosprávy, neboť není orgánem ob- ce ani kraje, jak územní samosprávu definuje v čl. 99 Ústava České republiky. Poslední sku- pinou povinných subjektů dle výše zmíněné- ho ustanovení jsou veřejné instituce hospoda- řící s veřejnými prostředky. Veřejná instituce je subjektem, jehož založení a režim řízení se odvozuje z veřejného práva. Hospodařením s veřejnými prostředky se pak rozumí reálné napojení takové instituce na veřejné rozpo- čty. Nejvyšší správní soud se v této souvislos- ti ztotožňuje s právním názorem městského soudu vyjádřeným v rozsudku (jenž sám stě- žovatel označuje ve své kasační stížnosti) ze dne 15. 9. 2005, čj. 8 Ca 59/2005-48. Městský soud zde odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. III. ÚS 686/02*, kte- rý vymezuje pojem veřejné instituce hospo- dařící s veřejnými prostředky a contrario ke státnímu orgánu, orgánu územní samosprávy a veřejnoprávní korporaci. Výsledkem této právní úvahy byl výčet definičních znaků ta- kových veřejných institucí, za které Ústavní soud označil veřejný účel, zřizování státem, tvoření jejich orgánů státem a státní dohled nad jejich činností. Jak bude rozvedeno dále, Národní památ- kový ústav tato kritéria beze zbytku naplňuje, a to zejména s ohledem na úpravy obsažené v zákonu o státní památkové péči, vyhlášce Ministerstva kultury č. 66/1988 Sb., kterou se provádí zákon o státní památkové péči, a rov- něž s přihlédnutím ke Statutu tohoto ústavu. Tento závěr lze podpořit i doktrinálním vy- mezením pojmu „veřejný ústav“, jak se s ním lze setkat v dostupné literatuře (srov. Karel Beran: Právnické osoby veřejného práva. Lin- de Praha, a. s., 2006, str. 89 a násl.). Klasicky je připomínána definice Mayerova (Mayer, O: Deutsches Verwaltungsrecht, sv. II, 3. vydání, 1924, $ 51, str. 268), podle níž pod pojmem veřejný ústav se „rozumí souhrn věcných a osobních prostředků, s nimiž disponuje subjekt veřejné správy za účelem trvalé služ- by zvláštnímu veřejnému účelu“. V citované publikaci rovněž lze nalézt poukaz na modifi- kaci Mayerovy definice Wolfgangem Rufnerem (Rufner W.: Zur Lehre von offentlichen An- stalt, In: Die Offentiiche Verwaltung, Heft 15, 1985, str. 608), jež zdůrazňuje úmyslné „odsa- zení“ ústavu jako osamostatněné organizační jednotky od svého zřizovatele, aby mu bylo umožněno samostatné odborné vyřizování správních úkolů. Jak zdůrazňuje Karel Beran (srov. cit. op., str. 101), „míra samostatnosti ústavu tak spočívá v míře „odsazení“ veřej- ného ústavu od svého zřizovatele“. K tomu nelze než dodat, že taková míra „odsazení“ bude velmi rozdílná a může být nepochybně limitována zákonem. Pro posuzovanou věc lze učinit prvý dílčí závěr, totiž že Národní památkový ústav je sa- mostatnou organizační jednotkou zřízenou k plnění stanovených odborných úkolů v ob- lasti státní památkové péče, jejíž - slovy shora citované publikace - „odsazení“ ve vztahu ke zřizovateli je, jak bude dále rozvedeno, mini- mální. Je proto nepochybně veřejnou institu- cí povinnou k poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb. Míra „odsazení“ se uká- že v dalším posouzení věci jako určující též pro názor o tom, kdo je povinen rozhodnout o od- volání proti rozhodnutí Národního památkové- ho ústavu podle zákona č. 106/1999 Sb. Podle $ 16 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. lze proti vydanému i fiktivnímu rozhodnutí o neposkytnutí informací podat odvolání. Dle druhého odstavce téhož ustanovení 0 od- volání proti rozhodnutí povinného subjektu rozhoduje povinný subjekt nejblíže vyššího stupně nadřízený povinnému subjektu, kte- rý rozhodnutí vydal nebo měl vydat. (..) V ostatních případech rozhoduje o odvolání ten, kdo stojí v čele povinného subjektu, kte- rý rozhodnutí vydal nebo měl vydat, a je oprávněn za něj jednat. Ustanovení $ 16 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb. pak stanoví, že proti rozhodnutí ústředního orgánu státní správy o odmítnutí žádosti lze podat roz- klad, o kterém rozhoduje vedoucí ústřední- ho orgánu státní správy. Aplikovatelnost toho- to ustanovení na daný případ lze vyloučit, neboť výše Nejvyšší správní soud dospěl k zá- věru, že Národní památkový ústav není státním orgánem (ve smyslu a pro účely citovaného zá- kona), a proto pozbývá smyslu zkoumat, zda by mohl být ústředním orgánem státní správy. V projednávané věci tedy dle $ 16 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb. přicházejí v úvahu dva subjekty zákonem povolané k rozhodování o odvolání, a to buď povinný subjekt nejblíže vyššího stupně nadřízený Národnímu památ- kovému ústavu, anebo ten, kdo stojí v čele po- vinného subjektu. Otázka tedy stojí tak, zda existuje subjekt nadřízený Národnímu pa- mátkovému ústavu ve smyslu $ 16 odst. 2 vě- ty prvé zákona č. 106/1999 Sb.; pokud by to- mu tak nebylo, byl by dle $ 16 odst. 2 věty poslední stejného zákona příslušným k roz- hodování o odvolání generální ředitel Národ- ního památkového ústavu, jakožto ten, kdo stojí v jeho čele. Postavení a základní principy fungování Národního památkového ústavu jsou defino- vány v zákoně o státní památkové péči. Dle $ 26 odst. 1 tohoto zákona je ústředním orgá- nem státní správy pro kulturní památky v České republice Ministerstvo kultury. Jeho působnost na úseku státní památkové péče je zakotvena výčtem v tomtéž ustanovení. Pro výše nastolenou otázku určení subjektu po- volaného k rozhodnutí o odvolání proti roz- hodnutí Národního památkového ústavu je určující $ 25 odst. 2 zákona o státní památko- vé péči, dle něhož je odborná organizace státní památkové péče podřízena Minister- stvu kultury. Náplň činnosti takové „organi- zace“ (pojem „organizace“ zde nutno vidět na historickém pozadí doby přijetí zákona o státní památkové péči) je vymezena v $ 32 téhož zákona a konkretizována v článku IV statutu Národního památkového ústavu (viz 1119 1402 dále). Zákon o státní památkové péči tedy vý- slovně stanoví podřízenost odborné organi- zace státní památkové péče, kterou je Národ- ní památkový ústav, Ministerstvu kultury, přičemž žádný zvláštní zákon již dále neupra- vuje či případně nečlení podřízenost a nadří- zenost uvedených subjektů jinak. Dle názoru Nejvyššího správního soudu nemá na vztah podřízenosti a nadřízenosti ve výše uvede- ném smyslu (tj. určení subjektu příslušného k rozhodnutí o odvolání) vliv úprava finanč- ních toků mezi příspěvkovou organizací a je- jím zřizovatelem dle zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně někte- rých souvisejících zákonů (rozpočtová pra- vidla). Tento zákon upravuje technickou stránku pravidel hospodaření příspěvkových organizací, z těchto pravidel nelze dovodit vý- jimku z úpravy subordinace dle $ 25 odst. 2 zákona o státní památkové péči. Pro projednávanou věc je dále relevantní, že dle $ 27 odst. 1 zákona o státní památkové péči Ministerstvo kultury zřizuje památko- vou inspekci jako svůj specializovaný kon- trolní orgán v oboru státní památkové péče. Hlavním posláním památkové inspekce je vykonávat ústřední dozor nad dodržová- ním tohoto zákona a předpisů vydaných k jeho provedení. Toto ustanovení je konkre- tizováno v již zmíněné prováděcí vyhlášce Mi- nisterstva kultury č. 66/1988 Sb., dle jejíhož $ 20 odst. 1 předmětem ústředního dozoru památkové inspekce jsou činnosti spojené s ochrannou, obnovou a společenským uplatněním kulturních památek a v souladu s $ 20 odst. 5 inspekce dozírá, zda odborná organizace poskytuje orgánům státní pa- mátkové péče, krajům a obcím potřebnou odbornou pomoc při rozhodování, popřípa- dě vydávání jiných opatření, která se týkají kulturních památek. Dle $ 26 odst. 2 písm. i) zákona o státní památkové péči Ministerstvo kultury vydává statut odborné organizace státní památkové péče, která je státní příspěvkovou organizací s celostátní působností. Statut Národního pa- mátkového ústavu (dále jen „statut“) byl vydán dne 1. 1. 2003 pod sp. zn. 11.613/2002 a sa- motný Národní památkový ústav byl zřízen 1120 : ke stejnému dni rozhodnutím sp. zn. 11.617/2002 podle $ 26 odst. 2 písm. e) zákona o státní pa- mátkové péči. Statut charakterizoval (dnes již není platný) Národní památkový ústav v člán- ku III odst. 1, dle něhož byl státní příspěvko- vou organizací, která je řízena Minister- stvem kultury, má celostátní působnost a vystupuje v právních vztazích svým jmé- nem, přičemž nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Podle článku III odst. 5 byl statutárním orgánem ústavu generální ře- ditel, jmenovaný a odvolávaný ministrem kul- tury. Mimo své hlavní činnosti, definované v článku IV statutu ( zejména rozbory stavu a vývoje státní památkové péče, podklady pro prognózy, koncepce a dlouhodobé výhledy rozvoje státní památkové péče, vědeckový- zkumné úkoly, odborně metodické, doku- mentační a informační pracoviště pro úsek státní památkové péče, vedení seznamu kul- turních památek České republiky, zpracová- vání odborných podkladů pro orgány státní památkové péče, odborná pomoc vlastníkům kulturních památek), vykonává Národní pa- mátkový ústav i jinou Činnost přímo nesouvi- sející s výkonem a koordinací odborné činnos- ti v oboru státní památkové péče. Předmět této jiné činnosti upravil statut v článku V odst. 1 a ve druhém odstavci téhož ustanove- ní stanovil, že další jinou činnost.. může ústav vykonávat pouze s předchozím písem- ným souhlasem zřizovatele. Citovaný statut byl v roce 2006 (tj. až po fiktivním vydání roz- hodnutí orgánů obou stupňů o neposkytnutí informace) nahrazen statutem novým, který v článku I odst. 3 výslovně upravil, že Národ- ní památkový ústav je podle S 25 odst. 2 záko- na odbornou organizací státní památkové péče s celostátní působností, řízenou minis- terstvem. Pozitivní právo (český právní řád) na žád- ném místě nedefinuje samotný pojem subor- dinace, nadřízenosti a podřízenosti. Pro od- pověď je třeba se obrátit na teorii správního práva. Dle ní je postavení dané instituce vyjá- dřeno rozsahem pravomoci a působnosti jak externí (vůči adresátům norem správního práva), tak interní (uvnitř soustavy veřejné správy). Obsahem interních oprávnění je právo udílet příkazy podřízeným osobám či útvarům, právo kontroly plnění služebních povinností a případně právo disciplinárního postihu podřízených osob, jsou-li v rámci do- zoru zjištěny nedostatky a pochybení (k to- mu srov. Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 5. vydání, C. H. Beck, Praha 2003). Podle $ 20 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. se na řízení podle $ 16 téhož zákona (řízení o odvolání) použije správní řád. V době fiktivní- ho vydání negativních rozhodnutí o poskytnutí informací v této věci zákon č. 106/1999 Sb. od- kazoval na tehdy platný a účinný správní řád, tj. zákon č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Nová právní úprava přechodných a zá- věrečných ustanovení zákona č. 106/1999 Sb. od- kaz na příslušná ustanovení správního řádu ponechala s tím, že v zákoně je již obsažen od- kaz na nový správní řád, zákon č. 500/2004 Sb., ve znění zákona č. 413/2005 Sb. Ten ve svých společných ustanoveních ($ 178) hovoří o tom, který správní orgán je nadřízeným správním orgánem. Počítá s tím, že jej určí zvláštní zákon, a teprve neníli tomu tak, označuje za něj správní orgán, který podle zá- kona rozhoduje o odvolání, popřípadě vyko- nává dozor. V tomto směru je nová právní úprava v souladu s výše zmíněnou doktrínou. Ve světle uvedených okolností je relevant- ní $ 26 odst. 2 zákona o státní památkové pé- či, z něhož vyplývá, že interní oprávnění ve smyslu subordinace má na úseku státní pa- mátkové péče Ministerstvo kultury [viz ze- jména $ 26 odst. 2 písm. a), b) a d)]. Namístě je také znovu připomenout $ 25 odst. 2 téhož zákona, dle kterého je Ministerstvu kultury podřízena odborná organizace státní památ- kové péče. Za využití oprávnění daného usta- novením $ 26 odst. 2 písm. e) Ministerstvo také fakticky rozhodlo o vzniku této organizace, Národního památkového ústavu. Minister- stvo kultury dále dle písm. i) citovaného usta- novení vydává statut odborné organizace státní památkové péče, který obsahuje normy upravující závazně jeho postavení a působ- nost, a vydání tohoto statutu je zcela jistě též nepochybně projevem interního oprávnění z pozice nadřízeného subjektu. V článku Ill statutu je pak výslovně stanoveno, že Národ- ní památkový ústav je řízen Ministerstvem kultury. Jak již bylo výše předesláno, dozor nad dodržováním zákona o státní památkové péči a předpisů vydaných k jeho provedení vykonává památková inspekce, kterou zřizuje rovněž Ministerstvo kultury. Při zjištění ne- dostatků v péči o kulturní památky navrhne památková inspekce orgánu státní památko- vé péče (kterým je dle $ 25 odst. 1 zákona o státní památkové péči i Ministerstvo kultu- ry) opatření k odstranění zjištěných nedo- statků, popřípadě uložení pokuty. Hlavní zá- sady řízení a organizace práce v Národním památkovém ústavu určoval dle článku VIII odst. 2 dříve platného statutu hlavní organi- zační řád, který vydával generální ředitel Ná- rodního památkového ústavu s předchozím písemným souhlasem Ministerstva kultury. Pracovní řád vydával generální ředitel již sa- mostatně bez kontrasignace. Ředitelé územ- ních pracovišť zodpovídali za svou činnost v celém rozsahu generálnímu řediteli, jímž by- li jmenování a odvoláváni, ovšem také s před- chozím písemným souhlasem Ministerstva kultury. Nový statut vydaný pod čj. 1547/2006, platný a účinný ode dne 23. 1. 2006 (se změ- nou čj. 4452/2006 provedenou 29. 3. 2006), rozšířil pravomoci generálního ředitele. Ten do budoucna již uvedená oprávnění vykoná- vá samostatně bez nutnosti předchozího schválení ze strany Ministerstva kultury. Pro úplnost lze rovněž zmínit, že článek XIV no- vého statutu upravil hierarchickou strukturu stupňů řízení v Národním památkovém ústa- vu, na jejímž vrcholku stojí generální ředitel, a článek III odst. 2 stanovil, že generální ředi- tel řídí veškerou činnost Národního památ- kového ústavu (toto ustanovení odpovídá článku III odst. 5 statutu z roku 2003, podle něhož generální ředitel řídil ústřední praco- viště ústavu, přičemž tato dikce vycházela z dřívější úpravy, kdy existovalo několik sa- mostatných ústavů). Nahlíženo výše uvedenými doktrinálními východisky je možno konstatovat, že míra „odsazení“ Národního památkového ústavu od Ministerstva kultury neboli těsnost jejich vzájemných vazeb a hierarchie jejich vztahů skýtají veškeré podklady pro závěr, že Minis- 1121 1402 terstvo kultury lze považovat za orgán nadří- zený Národnímu památkovému ústavu, a to i ve smyslu $ 16 odst. 2 věty prvé zákona č. 106/1999 Sb. Generální ředitel Národního památkového ústavu sice disponuje relativně rozsáhlými pravomocemi, ovšem rozsah těchto pravomocí je závazně určen statutem vydávaným právě Ministerstvem kultury. Ta- to úprava vztahů odpovídá povaze činnosti Národního památkového ústavu jakožto od- borné organizace státní památkové péče, kte- rá vytváří dle $ 32 odst. 2 zákona o státní pa- mátkové péči odborné „servisní“ zázemí Ministerstvu kultury, ale i jiným subjektům, a vykonává činnosti dle potřeby tohoto mi- nisterstva v intencích jeho odpovědnosti jako ústředního orgánu státní správy pro kulturní památky. 1122 Odpověď na otázku, zda v případě veřejné instituce typu Národního památkového ústavu je možno hovořit o Ministerstvu kultury jako orgá- nu nadřízeném, nutno tedy hledat v právních předpisech upravujících postavení a pravomoc jednotlivých subjektů na úseku státní památkové péče. Po provedeném rozboru kompetencí jed- notlivých subjektů a jejich vzájemných vztahů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že Minis- terstvo kultury je nejen nadřízeno Národnímu památkovému ústavu, jak o tomto vztahu hovoří $ 25 odst. 2 zákona o státní památkové péči, ale je tomu tak i ve smyslu $ 16 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb., neboť je výslovně (byť a contra- rio) určeno subjektem nadřízeným a žádný zvláštní zákon nestanoví jinak. Z citovaných práv- ních norem nelze také nijak dovodit nějaká ome- zení v oblasti subordinačních vztahů. -1405 II. PRÁVNÍ VĚTY BEZ ODŮVODNĚNÍ 1403 Řízení před soudem: kompetenční výluka k $ 21 správního řádu (č. 71/1967 Sb.) k $ 70 písm. c) soudního řádu správního Rozhodne-li správní orgán v průběhu ústního jednání ($ 21 správního řádu č. 71/1967 Sb.) o tom, že účastníku řízení nedovoluje pořídit z průběhu jednání zvu- kový záznam, jde o rozhodnutí, jímž se upravuje vedení řízení. Takové rozhodnutí je vyloučeno z přezkumu ve správním soudnictví ustanovením $ 70 písm. c) soudního řádu správního. Žalobu proti takovému rozhodnutí podanou neprojedná správní soud ve věci samé, ale odmítne ji. Otázkou případného porušení procesních práv a posouzením, zda tu šlo o vadu řízení, která popřípadě mohla mít na následek ne- zákonné rozhodnutí, se může zabývat až v rámci řízení o žalobě proti konečnému rozhodnutí ve věci samé.
Odborová organizace pracovníků správ památkových objektů při Národním památko- vém ústavu proti 1) Národnímu památkovému ústavu, 2) Ministerstvu kultury, o poskyt- nutí informací, o kasační stížnosti žalobkyně.
emných vztahů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že Ministerstvo kultury je nejen nadřízeno Národnímu památkovému ústavu, jak o tomto vztahu hovoří ustanovení § 25 odst. 2 zákona o státní památkové péči, ale je tomu tak i ve smyslu § 16 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb., neboť je výslovně (byť a contrario) určeno subjektem nadřízeným a žádný zvláštní zákon nestanoví jinak. Z citovaných právních norem nelze také nijak dovodit nějaká omezení v oblasti subordinačních vztahů.
K dalším námitkám stěžovatele Nejvyšší správní soud uvádí, že se neztotožňuje s námitkou nedostatečné specifikace druhého výroku rozsudku městského soudu. Nejvyšší správní soud již dříve ve svém rozsudku ze dne 10. 2. 2005, č. j. 2 As 38/2004 - 55, konstatoval, že „jsou-li v záhlaví soudního rozhodnutí jednoznačně identifikováni účastníci řízení (žalobce a žalovaný) a rovněž správní rozhodnutí, které je předmětem soudního přezkumu, nezpůsobuje obecné znění výroku (v daném případě ,Žaloba se odmítá.’) nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].“ Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, „za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán.“ Výrok rozsudku městského soudu je tedy dostatečně určitý a netrpí vadou nesrozumitelnosti.
Nejvyšší správní soud se nezabýval námitkou směřující do výroku o nákladech řízení vedeného u městského soudu, neboť taková námitka je dle § 104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná a v tomto případě by její posouzení bylo též bezpředmětné vzhledem k akcesorické povaze výroku o nákladech řízení ku výroku o úspěchu účastníků ve věci samé (§ 60 odst. 1 s. ř. s.), přičemž tento výrok městského soudu byl zrušen a bude nahrazen novým.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že městský soud chybně posoudil postavení generálního ředitele Národního památkového ústavu jakožto odvolacího orgánu v dané věci a naopak Ministerstvu kultury toto postavení nepřiznal, jeho rozhodnutí je proto nezákonné z důvodu nesprávného posouzení této právní otázky [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud proto rozsudek městského soudu dle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Městský soud je v dalším řízení povinen v souladu s vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu znovu posoudit žalobní návrh stěžovatele, rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 2, 3 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. září 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu
9 As 28/2007 - 85
O P R A V N É
U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Radanem Malíkem v právní věci stěžovatele O. o. p. s. p. o. N. p. ú. (ve zkráceném vyhotovení rozsudku ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 28/2007 – 76, nesprávně označen jako Z. o., O. s. s. o. a o., se sídlem B. 8, zastoupeného JUDr. Irenou Kohoutovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Komenského nám. 381, za účasti 1) Národního památkového ústavu, se sídlem v Praze 1, Valdštejnské nám. 3, 2) Ministerstva kultury, se sídlem v Praze 1, Maltézské nám. 1, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006, č. j. 5 Ca 253/2005 - 47,
t a k t o :
Ve zkráceném vyhotovení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 28/2007 – 76, se v záhlaví opravuje zjevná nesprávnost v označení stěžovatele z původně chybně uvedeného: Z. o., O. s. s. o. a o., na správné označení: O. o. p. s. p. o. N. p. ú.
O d ů v o d n ě n í :
V řízení o kasační stížnosti byl ve shora uvedené věci po poradě devátého senátu dne 13. 9. 2007 vynesen rozsudek, kterým bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla Městskému soudu v Praze vrácena k dalšímu řízení. Po poradě senátu soudkyně Mgr. Daniela Zemanová vyhotovila v souladu s § 49 odst. 11 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), zkrácené vyhotovení rozsudku, v jehož záhlaví omylem uvedla nesprávné označení stěžovatele.
K tomuto pochybení došlo po převzetí označení „Z. o.,
O. s. s. o. a o.“ ze jmenného rejstříku v intranetu Nejvyššího správního soudu, kde tento subjekt je evidován jako účastník řízení v celkem 13 řízeních, do záhlaví zkráceného vyhotovení rozsudku. Tato zjevná nesprávnost byla způsobena podobností označení uvedené organizace s názvem stěžovatele v tomto řízení (O. o. p. s. p. o. N. p. ú.), přičemž oba subjekty mají sídlo na stejné adrese. Na základě pokynu soudkyně kanceláři bylo zkrácené vyhotovení s nesprávným označením stěžovatele vyvěšeno na úřední desku soudu.
Dne 19. 9. 2007 zaslala PhDr. H. P. soudu upozornění na tuto zjevnou nesprávnost. Předseda senátu ověřil z obsahu spisu, že v dané věci bylo rozhodnuto o stěžovateli se správným označením O. o. p. s. p. o. N. p. ú., pod tímto názvem byl stěžovatel soudem označován a veden po celou dobu řízení o kasační stížnosti. Subjekt, jehož název byl chybně uveden v záhlaví zkráceného vyhotovení rozsudku, v předmětném řízení nikdy nevystupoval, o jeho právech a povinnostech nebylo jednáno, nemohlo tedy dojít k záměně v osobě stěžovatele, ale jedná se pouze o jednorázové chybné uvedení jiného označení.
Na základě uvedených skutečností dospěl předseda devátého senátu Nejvyššího správního soudu k závěru, že při vyhotovení zkráceného vyhotovení rozsudku ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 28/2007 – 76, došlo chybným přepisem podobně znějícího označení jiného subjektu ke zjevné nesprávnosti, kterou je nutno korigovat postupem dle § 54 odst. 4 s. ř. s., tj. vydáním opravného usnesení.
P o u č e n í : Proti tomuto opravnému usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. září 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu