některých zákonů (v textu jen „zákon o pobytu cizinců“), ve znění zákonů č. 140/2001 Sb., č. 151/2002 Sb., č. 222/2003 Sb., č. 217/2002 Sb., č. 428/2005 Sb. a č. 379/2007 Sb. L. Nesprávné označení mezinárodní smlouvy ve výrokové části rozhodnutí o za- jištění cizince za účelem jeho předání podle této smlouvy ($ 129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky) je vadou způsobující nezákonnost před- mětného rozhodnutí. IL. Zajištění cizince za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy dle $ 129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, představuje po- stup, který má přednost před zajištěním dle $ 124 tohoto zákona; vztahuje se pouze 932 na cizince, na které dopadá některá z tzv. readmisních smluv, a ze strany rozhodují- cího správního orgánu se tak nejedná o zneužití správního uvážení či diskriminaci dotčených cizinců.
některých zákonů (v textu jen „zákon o pobytu cizinců“), ve znění zákonů č. 140/2001 Sb., č. 151/2002 Sb., č. 222/2003 Sb., č. 217/2002 Sb., č. 428/2005 Sb. a č. 379/2007 Sb. L. Nesprávné označení mezinárodní smlouvy ve výrokové části rozhodnutí o za- jištění cizince za účelem jeho předání podle této smlouvy ($ 129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky) je vadou způsobující nezákonnost před- mětného rozhodnutí. IL. Zajištění cizince za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy dle $ 129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, představuje po- stup, který má přednost před zajištěním dle $ 124 tohoto zákona; vztahuje se pouze 932 na cizince, na které dopadá některá z tzv. readmisních smluv, a ze strany rozhodují- cího správního orgánu se tak nejedná o zneužití správního uvážení či diskriminaci dotčených cizinců.
K dotazu zdejšího soudu učiněnému v souvislosti s žádostí stěžovatele o vydání předběžného opatření a bezprostředně poté, co mu byla předmětná kasační stížnost před- ložena, žalovaný ve své odpovědi ze dne 8. 2. 2010 uvedl, že zajištění stěžovatele již bylo ukon- čeno, neboť dne 31. 12. 2009 byla provedena realizace jeho předání z území České republiky do jeho domovského státu. Na základě této sku- tečnosti se Nejvyšší správní soud nezabýval tím, zda stěžovateli hrozí vážná újma a zda je pro ni třeba prozatímně upravit poměry účastníků, ne- boť by rozhodoval v čistě hypotetické rovině o zcela nerealizovatelné možnosti. Do poměrů účastníků řízení totiž již bylo zásadním způso- bem zasaženo, a to předáním stěžovatele do Rus- ké federace, ke kterému došlo ještě předtím, než vůbec mohl zdejší soud o návrhu na vydání předběžného opatření rozhodnout. 44 Za této situace Nejvyšší správní soud do- spěl k závěru, že potřeba upravit poměry 935 2129 účastníků pro hrozící vážnou újmu není dána a návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření svým usnesením ze dne 11. 2. 2010, čj. 9 As 5/2010-68, zamítl. (...) Podstatou předložené kasační stížnosti je - vedle zmíněného nepřípustného napadení rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření (výrok II.) - několik na sebe navazu- jících otázek, které lze shrnout do dvou zá- kladních námitek směřujících vůči meritorní- mu zamítnutí žaloby (výrok III.); 1) zda je či není žalobou napadené rozhodnutí správní- ho orgánu o zajištění stěžovatele za účelem je- ho předání do Ruské federace nicotné, příp. nezákonné, a 2) zda stěžovatel během svého zajištění mohl či nemohl učinit prohlášení o úmyslu požádat o mezinárodní ochranu. Pokud jde o první z uvedených námitek, považuje Nejvyšší správní soud za nutné pře- deslat, že institut zajištění cizince a jeho ná- sledné umístění do zařízení pro zajištění ci- zinců (až na 180 dní, resp. 90 dní v případě cizince mladšího 18 leť) představuje mimo- řádný institut, který umožňuje policii zasáh- nout do ústavně chráněného práva na osobní svobodu, které je jednou ze základních sou- částí nedotknutelnosti člověka zakotvené obecně v čl. 7 odst. 1 Listiny. Právo na osobní svobodu je zaručeno v čl. 8 odst. 1 Listiny, při- čemž podle odstavce 2 téhož článku nikdo nesmí být zbaven svobody jinak, než z důvo- dů a způsobem, který stanoví zákon. V souze- né věci je jím zákon o pobytu cizinců, který danou problematiku upravuje v hlavě XI. na- zvané zajištění cizince a rozlišuje zde 3 mož- né varianty zajištění cizince, a sice: za účelem správního vyhoštění ($ 124 a $ 1244), za úče- lem vycestování ($ 124b) a za účelem předání nebo průvozu ($ 129). Vůči stěžovateli byla aplikována varianta posledně zmíněná a k zajištění jeho osoby tak došlo podle $ 129 zákona o pobytu cizinců, dle kterého: „Policie zajistí na dobu nezbyl- ně nutnou cizince, který neoprávněně vstou- pl nebo pobýval na území, zá účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy nebo přímo použitelného právního předpisu Ev- ropských společenství; policie na dobu ne- zbytně nutnou zajistí i prováženého cizince 936 v případě, že jeho průvoz nelze z objektiv- ních důvodů dokončit bez nutné přestávky [odstavec 1]. O zajištění policie neprodleně sepíše záznam obsahující údaje o totožnosti zajištěného cizince, datu, čase a místu zajiš- tění a důvod předání nebo průvozu [odsta- vec 2]. V případech, kdy předání cizince ne- bo dokončení jeho průvozu nelze uskutečnit ve Ihůtě do 48 hodin, a jde-li o průvoz letec- kou cestou podle f 152 ve lhůtě do 72 hodin, policie vydá rozhodnutí 0 jeho zajištění a ci- zince umístí do zařízení. Rozhodnutí nabý- vá právní moci doručením nebo odmítnu- tím cizince rozhodnutí převzít. Doba zajištění nesmí překročit 180 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody [od- stavec 3]. Policie je povinna jednat tak, aby byl cízinec předán nebo byl průvoz cizince územím dokončen v nejbližším možném ter- mínu ode dne zajištění [odstavec 4].“ Z uvedeného plyne, že rozhodnutí o zajiš- tění cizince musí být vyhotoveno písemně. Žádné konkrétní formální a obsahové náleži- tosti tohoto rozhodnutí zákon o pobytu cizin- ců nestanoví, a proto je na místě obdobné použití relevantních ustanovení správního řádu, jakkoli zákon o pobytu cizinců ($ 168 odst. 1) stanoví, že se na předmětné řízení ustanovení správního řádu o správním řízení nevztahují. Platí zde totiž zásada subsidiarity správního řádu jakožto obecného procesního předpisu pro veřejnou správu vůči jiným zvláštním zákonům, pokud tyto nestanoví jiný postup, a zákon o pobytu cizinců v tomto smě- ru nejenže nestanoví postup jiný, ale nestano- ví postup žádný; omezuje se pouze na vylou- čení příslušných ustanovení správního řádu. To však nelze akceptovat, neboť pravidla pro výkon veřejné moci musí být upravena zákonem, což především znamená, že zvlášt- ní zákon vylučující aplikaci správního řádu nebo některých jeho ustanovení musí (v ná- vaznosti na zásadu obsaženou v čl. 2 odst. 3 Ústavy) obsahovat vlastní pozitivní úpravu procesního postupu orgánu veřejné správy vykonávající veřejnou moc, nikoli postup po- dle správního řádu pouze bez náhrady vylou- čit; viz Vedral, J. Správní řád. Komentář. Bova Polygon : Praha, 2006, s. 34. K uvedenému navíc přistupuje i výše zmí- něný požadavek, dle kterého nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z dů- vodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Je zde tedy evidentní a ne- zpochybnitelná nutnost vazby na některá konkrétní ustanovení správního řádu, zejmé- na ta, která upravují obsahovou a formální strukturu rozhodnutí a jeho náležitosti, tj. $ 67 až $ 70 správního řádu. Tento závěr odpovídá i obecnému vztahu správního řádu k zvláštním zákonům, který je dán jednak $ 1 odst. 2 správního řádu, jednak - a to přede- vším - $ 180 správního řádu, který stanoví, že: „[tlam, kde se podle dosavadních práv- ních předpisů postupuje ve správním řízení tak, že správní orgány vydávají rozhodnutí, aniž tyto předpisy řízení v celém rozsahu upravují, postupují v otázkách, jejichž řeše- ní je nezbytné, podle tohoto zákona včetně části druhé“. Podle názoru Nejvyššího správního sou- du je proto plně namístě dovodit (minimálně subsidiární) použitelnost správního řádu při vydávání rozhodnutí o zajištění cizince podle $ 129 odst. 1 a 3 zákona o pobytu cizinců, kte- ré je správním rozhodnutím vydávaným v pí- semné formě, jež musí splňovat předepsané náležitosti, a to jak formální, tak obsahové. Obsahové náležitosti tohoto rozhodnutí při- tom vychází z $ 68 správního řádu a předsta- vují je: výroková část, odůvodnění a poučení účastníků; těžiště lze přitom spatřovat přede- vším ve výrokové části, ve které se uvede řeše- ní otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle $ 27 odst. 1 správního řádu. Převedeno do souzené věci tak bylo ve vý- rokové části rozhodnutí o zajištění stěžovate- le nezbytné, aby byl stěžovatel řádně označen s tím, že se zajišťuje za účelem předání podle mezinárodní smlouvy, a to s odkazem na $ 129 odst. 1 a 3 zákona o pobytu cizinců a konkrétní mezinárodní smlouvu. Právě od- kaz na právní ustanovení, podle kterého k za- jištění stěžovatele došlo, je předmětem spo- ru, neboť správní orgán ve výroku svého rozhodnutí sice správně uvedl výše citované SBÍRKA ROZHODNUTÍ NSS. 10/2010 ustanovení zákona o pobytu cizinců, avšak ja- ko relevantní mezinárodní smlouvu v daném případě označil „dohodu mezi vládou České republiky a vládou Ruské federace o předá- vání a přebírání občanů obou států, která vstoupila v platnost dne O1. 06. 2007“. Žádná taková mezinárodní smlouva však neexistuje, a proto také sám rozhodující správní orgán vydal dne 24. 8. 2009 opravné rozhodnutí ve smyslu $ 70 správního řádu, čímž ostatně potvrdil i shora přijatý závěr o tom, že se na řízení v předmětné věci pří- slušná ustanovení správního řádu vztahují. Předmětem opravy byla výše citovaná doho- da obsažená ve výrokové části rozhodnutí iv jeho odůvodnění, přičemž obsahově došlo k jejímu nahrazení, a to tak, že dle výroku to- hoto rozhodnutí se stěžovatel zajišťuje na zá- kladě „rozhodnutí Rady ze dne 19. dubna 2007 o uzavření Dohody mezi Evropským společenstvím a Ruskou federací o zpětném přebírání osob, která vstoupila v platnost dne 1. 6. 2007“. Jak ovšem vyplývá z přilože- ného spisového materiálu, tak na základě od- volání stěžovatele bylo vydáno rozhodnutí Policie České republiky, ředitelství služby ci- zinecké policie, ze dne 5. 11. 2009, kterým by- lo opravné rozhodnutí zrušeno a řízení zasta- veno s tím, že chybně uvedený účel zajištění, resp. chybně uvedený právní předpis či mezi- národní smlouvu nelze považovat za zřejmou nesprávnost a použít postup podle $ 70 správ- ního řádu. Zřejmě proto se také správní orgán rozhodl nesprávně uvedené údaje napravit a dne 9. 12. 2009 vydal stěžovateli nové roz- hodnutí o jeho zajištění, jak vyplývá z předlo- ženého spisu i z vyjádření žalovaného správ- ního orgánu k předložené kasační stížnosti. Předmětem přezkumu v projednávané vě- ci je však stále existující původní rozhodnutí správního orgánu ze dne 13. 7. 2009, na zákla- dě kterého byl stěžovatel několik měsíců zajiš- těn a které ve svém výroku uvádí příslušnou mezinárodní smlouvu zcela chybně, což měst- ský soud v napadeném rozsudku neshledal va- dou natolik závažnou, aby způsobovala nicot- nost či nezákonnost předmětného rozhodnutí. S tímto závěrem se Nejvyšší správní soud neztotožňuje a s odkazem nutné náležitosti 937 2129 výrokové části rozhodnutí podle $ 68 odst. 2 věty první správního řádu konstatuje, že v Ci- tovaném rozhodnutí správního orgánu měla být vedle příslušného $ 129 odst. 1 a 3 zákona o pobytu cizinců uvedena taktéž předmětná mezinárodní smlouva, resp. její přesná identifi- kace prokazující, že taková smlouva skutečně byla uzavřena. Její existence je totiž - vedle to- ho, že cizinec neoprávněně vstoupil nebo po- býval na území České republiky - základním předpokladem pro jeho zajištění ve smyslu výše citovaného ustanovení zákona o pobytu cizin- ců, a pokud bylo ve výroku rozhodnutí o zajiš- tění stěžovatele chybně odkázáno na neexistují- cí mezinárodní smlouvu, jedná se o vadu, která má vliv na zákonnost tohoto rozhodnutí. Pokud jde o stěžovatelem namítanou ni- cotnost rozhodnutí žalovaného, tuto Nejvyšší správní soud neshledal a považuje za nutné zdůraznit, že pojmy nicotnosti a nezákonnos- ti správního aktu je zapotřebí důsledně rozli- Šovat. Kategorii nicotnosti správního aktu český právní řád až do přijetí soudního řádu správního výslovně neupravoval. I přes tento zjevný nedostatek s tímto pojmem pracovala doktrína i judikatura. Teorie považuje za nicotný správní akt, který trpí vadami takové intenzity, že již vů- bec nelze o správním aktu hovořit. Typicky jsou takovými vadami neexistence zákonné- ho podkladu pro rozhodnutí, nedostatek pra- vomoci, nejtěžší vady příslušnosti, absolutní nedostatek formy, absolutní omyl v osobě ad- resáta, neexistence skutkového základu způ- sobující bezobsažnost, požadavek trestného plnění, požadavek plnění faktický nemožné- ho, neurčitost, nesmyslnost či neexistence vů- le. Nicotnost nelze zhojit ani uplynutím času. Nicotný akt nikoho nezavazuje a nikdo jej ne- ní povinen respektovat, neboť mu nesvědčí presumpce správnosti (srov. Staša, J. In: Hend- rych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 5. vyd. C. H. Beck : Praha, 2003, s. 136-141). Rozsáhlejší úpravu nicotnosti správních aktů přináší správní řád z roku 2004. Podle jeho $ 77 odst. 1 je nicotné rozhodnutí, k je- hož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správní- 938 mu orgánu. Nicotnost z tohoto důvodu zjišťu- je a rozhodnutím prohlašuje správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který nicotné rozhodnutí vydal. Podle odstavce 2 je nicotné dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými va- dami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu. Nicotnost z těchto důvodů vyslovuje soud podle soud- ního řádu správního. Z uvedeného vyplývá, že nicotností (nuli- tou) je stiženo takové správní rozhodnutí, kte- ré v důsledku závažné vady (vad) vůbec není správním aktem, ale je paaktem, který není způsobilý vyvolat žádné právní následky. Srovná-li se pak uvedené vymezení nicot- nosti s tím, co nastalo v nyní projednávané věci týkající se jedné z obligatorních náleži- tostí výrokové části rozhodnutí žalovaného, Nejvyšší správní soud má za to, že pochybení žalovaného sice představuje vadu rozhodnu- tí, avšak nikoliv natolik intenzivní, aby bylo možné usuzovat na neexistenci takového roz- hodnutí. Žalovaný správní orgán jednak kom- petenci k vydání předmětného rozhodnutí měl a součástí českého právního řádu je i re- admisní mezinárodní smlouva, podle které měl být stěžovatel předán do země původu. Nejvyšší správní soud má tedy za to, že se ne- jedná o případ absolutní neexistence právní- ho předpisu, tj. zcela chybějícího (žádného) právního podkladu, nýbrž o situaci, kdy zá- konný podklad v podobě $ 129 zákona 0 po- bytu cizinců existuje, včetně jím předpoklá- dané mezinárodní smlouvy, která však nebyla v rozhodnutí identifikována tak, aby bylo možné považovat rozhodnutí žalovaného za jasné, srozumitelné a přezkoumatelné. Výroková část správního rozhodnutí tvoří pomyslný centrální bod, na němž je rozhod- nutí jako celek postaveno a účastníkům práv- ních vztahů, které toto rozhodnutí upravuje, musí být zřejmé, o které konkrétní právní předpisy, na jejichž základě bylo dané roz- hodnutí vydáno, se jedná. Lze tedy uzavřít, že zákon o pobytu cizin- ců ($ 129 odst. 1 a 3) ve spojení se správním řádem ($ 68 odst. 2) předpokládá, že údaj o tom, podle které mezinárodní smlouvy má být cizinec předán, má být obsahem výrokové části příslušného rozhodnutí o jeho zajištění a i vzhledem k povaze tohoto rozhodnutí, kte- rým dochází ke zbavení osobní svobody, je nutno považovat tento údaj za základní nále- žitost takového rozhodnutí; vada spočívající v nesprávné identifikaci příslušné meziná- rodní smlouvy pak způsobuje nezákonnost předmětného rozhodnutí, a to z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost. Městský soud proto v napadeném rozsud- ku pochybil, pokud pro tuto důvodně vytýka- nou vadu rozhodnutí žalovaného nezrušil a věc mu nevrátil zpět k dalšímu řízení. (...) Co se týče stěžovatelem namítané diskri- minace a zneužití správního uvážení, které spatřuje v tom, že byl správním orgánem za- jištěn podle $ 129 zákona o pobytu cizinců a nikoli podle $ 124 zákona o pobytu cizinců, čímž by mu bylo umožněno vstoupit do říze- ní o udělení mezinárodní ochrany, považuje Nejvyšší správní soud za nutné poznamenat následující. Skutečnost, že správní orgán se stěžovate- lem zahájil řízení o správním vyhoštění, byla s ohledem na zjištěné okolnosti jeho případu zcela v pořádku a v souladu se zákonem, kte- rý v tomto směru nerozlišuje, zda někteří ci- zinci podléhají některé z tzv. readmisních smluv, tj. mezinárodních smluv o předávání a zpětném přebírání nelegálně pobývajících osob, které je možné rozdělit na bilaterální readmisní smlouvy a na komunitární read- misní smlouvy; blíže viz jejich přehled, který je dostupný na www.mvcr.cz/soubor/read- misni-smlouvy-prehled-pdf.aspx. Naopak zá- kon o pobytu cizinců stanoví, že policie ci- zinci vydá rozhodnutí o správním vyhoštění až na 10, 5 či 3 roky vždy, nastane-li některá ze skutkových situací předvídaných v $ 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, a to za před- pokladu splnění případných dalších poža- davků zakotvených v navazujících ustanove- ních citovaného zákona, mezi které patří např. to, že důsledkem rozhodnutí o správ- ním vyhoštění nesmí být nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizin- ce ($ 119a odst. 2 citovaného zákona) nebo to, že nejsou dány důvody znemožňující vy- cestování cizince ($ 120a v návaznosti na $ 179 téhož zákona). Žádná z těchto skuteč- ností však v projednávaném případě zjištěna nebyla, a v důsledku toho pak bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění na tři roky, přičemž stěžovatelem podané odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo rozhodnutím Policie České republiky, ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 20. 11. 2009 zamítnuto a pů- vodní rozhodnutí potvrzeno. Stejně tak považuje Nejvyšší správní soud jako zcela v pořádku následný postup žalova- ného správního orgánu spočívající v tom, že nebyl pro zajištění stěžovatele zvolen postup podle $ 124 zákona o pobytu cizinců, nýbrž postup podle $ 129 tohoto zákona, který je třeba brát jako postup speciální, vztahující se na cizince, na které se vztahuje některá z tzv. readmisních smluv, případně přímo použitel- ný právní předpis ES, jež mají v tomto ohledu přednost. Rozhodující správní orgán si tedy nemůže vybírat, který z uvedených postupů zvolí, a tudíž z jeho strany nemůže jít ani o žádné zneužití správního uvážení či diskri- minaci těch cizinců, kteří podléhají některé z tzv. readmisních smluv, jak dovozuje stěžo- vatel v kasační stížnosti. Obecně platí, že odlišnost v zacházení je diskriminační a v rozporu s Ústavou (princi- pem rovnosti), jestliže jí schází objektivní a rozumné ospravedlnění. V daném případě je však toto ospravedlnění dáno právě tím, že se jedná o specifickou skupinu cizinců pod- léhající jinému režimu, danému buď někte- rou z příslušných readmisních smluv nebo přímo použitelným právním předpisem ES; tím je, jak vyplývá ze zákona o pobytu cizin- ců, resp. z poznámky pod čarou 17a), naříze- ní Rady (ES) č. 343/2003 ze dne 18. února 2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k po- suzování žádosti o azyl podané státním pří- slušníkem třetí země v některém z členských států (tzv. „Dublinské nařízení“, označované někdy také jako „Dublin II.“). V projednávaném případě se tedy jedná pouze o jakousi logickou konsekvenci toho, 939 2129 že Česká republika aplikovala příslušnou ko- munitární readmisní smlouvu, a proto zajiště- ní stěžovatele podléhalo režimu podle $ 129 zákona o pobytu cizinců. V tomto směru by přitom měla být praxe rozhodujících správ- ních orgánů jednotná a zároveň souladná se zákonem tak, aby byla naplněna nejen zásada předvídatelnosti, ale též zásada materiální rovnosti a při rozhodování skutkově shod- ných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly ($ 2 odst. 4 správního řá- du), na což v obecné rovině poukázal stěžo- vatel, který v kasační stížnosti uvedl, že ne všichni cizinci ze států, se kterými má Česká republika nebo Evropská unie uzavřenou re- admisní smlouvu (dohodu), jsou zajišťováni podle $ 129 zákona o pobytu cizinců. V souvislosti s tímto závěrem však. pova- žuje Nejvyšší správní soud za nutné alespoň jako obiter dictum upozornit na to, že dotče- ní cizinci a jejich zákonné vyloučení z mož- nosti učinit prohlášení o mezinárodní ochra- ně [$ 3a písm. a) bod 4. zákona o azylu] může být v některých případech velmi problema- tické. Zákon totiž vylučuje z uvedené mož- nosti všechny dotčené cizince bez rozdílu, a to i přesto, že se v praxi může jednat o ci- zince z azylově relevantní země s azylově re- levantními důvody (viz shora uvedený odkaz na přehled uzavřených readmisních smluv). Z analýzy, kterou si zdejší soud při posuzová- ní věci provedl, přitom vyplývá, že taková vý- jimka, jaká je nyní v české právní úpravě, ne- ní v žádné jiné z vybraných zemí, u nichž 940 zkoumal právní úpravu možného vstupu Ci- zinců zajištěných za účelem readmise do ří- zení o udělení mezinárodní ochrany. Jedná se o Rakousko, Německo, Francii, Nizozemí a Rumunsko, které mají uzavřeno množství readmisních dohod a které cizince nevylučují en bloc z možnosti podat žádost o meziná- rodní ochranu pouze proto, že by byli zajiště- ni za účelem předání podle některé z uzavře- ných readmisních dohod. V uvedených zemích mají jiné výluky z možnosti podat žá- dost o mezinárodní ochranu, většinou se však jedná o cizince (žadatele) spadající pod výše zmíněné Dublinské nařízení, tzn. o ty, kteří budou navráceni do jiné země EU. Je tedy otázkou, nakolik je předmětná právní úprava v České republice v souladu se stěžovatelem namítanými mezinárodními zá- vazky, zejména principem non-refoulement. Touto otázkou se však zdejší soud nemohl blí- že zabývat a obrátit se případně na Ústavní soud s návrhem na zrušení daného ustanove- ní zákona o azylu v rámci tzv. konkrétní kon- troly norem. Tato forma přezkumu norem to- tiž na rozdíl od tzv. abstraktní kontroly norem předpokládá existenci úzké vazby me- zi napadeným rozhodnutím a ustanovením právního předpisu navrženého ke zrušení; ta však v daném případě nebyla shledána, neboť uplatnění citovaného ustanovení zákona o azylu neovlivnilo obsah a účinky napadené- ho rozsudku, ani se nijak negativně neproje- vilo v právní sféře stěžovatele, jakožto adresá- ta této normy.
Denis A. proti Policii České republiky, Oblastnímu ředitelství služby cizinecké policie Praha, Inspektorátu cizinecké policie Praha, o zajištění za účelem předání podle meziná-