Dle $ 8 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, je správní or- gán povinen v rozhodnutí nahrazujícím dohodu vlastníků provozně souvisejících částí kanalizace upravit jejich vzájemné vztahy natolik komplexně, aby poskytovalo podklad pro kvalitní, plynulé a bezpečné fungování kanalizace, tj. včetně materiál- ního zajištění provozu. Je-li mezi vlastníky provozně souvisejících částí kanalizace spor 0 finančních otázkách vyplývajících z rozhodnutí správního orgánu vydaného dle $ 8 odst. 3 zá- kona č. 274/2001 Sb., je k řízení o takovém návrhu příslušný soud v občanském soud- ním řízení dle $ 244 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dle $ 8 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, je správní or- gán povinen v rozhodnutí nahrazujícím dohodu vlastníků provozně souvisejících částí kanalizace upravit jejich vzájemné vztahy natolik komplexně, aby poskytovalo podklad pro kvalitní, plynulé a bezpečné fungování kanalizace, tj. včetně materiál- ního zajištění provozu. Je-li mezi vlastníky provozně souvisejících částí kanalizace spor 0 finančních otázkách vyplývajících z rozhodnutí správního orgánu vydaného dle $ 8 odst. 3 zá- kona č. 274/2001 Sb., je k řízení o takovém návrhu příslušný soud v občanském soud- ním řízení dle $ 244 odst. 1 občanského soudního řádu.
C.. Je tedy nutno zodpovědět otázku, ja- ké jsou správnímu orgánu dle $ 8 odst. 3 zá- kona o vodovodech a kanalizacích dány kom- petence při úpravě vzájemných vztahů jednotlivých vlastníků, a zejména pak, za ja- kým účelem mu toto oprávnění býlo svěřeno. Obecně se jedná o situaci, kdy správnímu orgánu zákon výslovně svěřuje kompetenci upravit za určitých okolností vztahy mezi dvěma rovnoprávnými osobami (ať již se jed- ná o fyzickou, právnickou osobu nebo např. obec). Předmětem úpravy ze strany správní- ho orgánu jsou vzájemná práva a povinnosti subjektů týkající se provozování vodovodu nebo kanalizace. Není pochybností o tom, že tato vzájemná práva a povinnosti jsou svou povahou soukromoprávní, zúčastněné osoby mají plné právo upravit si tyto vztahy dle své vůle a potřeb. Z výše citovaných ustanovení“ zákona o vodovodech a kanalizacích je však třeba zdůraznit, že zákon výslovně deklaruje veřejný zájem na řádném chodu vodovodů a kanalizací ($ 1 odst. 2 zákona). V důvodové zprávě k návrhu zákona o vodovodech a ka- nalizacích jsou konstatovány provozní potí- že, ke kterým začalo docházet po privatizaci vodovodů a kanalizací, kdy vlastníky infra- strukturního majetku vodovodů a kanalizací jsou zejména obce, avšak provozovateli či vlastníky jednotlivých částí systémů se stávají soukromé obchodní společnosti. Za účelem zajištění dostatečné ochrany odběratelů slu- žeb zásobování pitnou vodou a odvádění a čištění odpadních vod byla úprava veřej- ných vodovodů a kanalizací oddělena od zá- kona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), a od zákona č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství, neboť dle zákonodárce tento veřejný zájem vyžadoval speciální a komplexní ochranu, která mu měla být po- skytnuta samostatným zákonem. (..) Jak je již uvedeno výše, v dané věci je spornou otázkou, jaký je obsah a rozsah zá- konného vymezení kompetence správního orgánu rozhodnout dle $ 8 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích o úpravě vzá- jemných práv a povinností mezi vlastníky provozně souvisejících částí kanalizace. Nejvyšší správní soud ve svých úvahách vycházel z výše předestřeného účelu úpravy ochrany veřejného zájmu. V dané věci nebylo účastníky řízení zpochybněno, že provozně související části kanalizace v jejich vlastnictví jsou částmi kanalizace sloužící veřejné potře- bě ve smyslu $ 1 odst. 1 zákona o vodovodech a kanalizacích a jejich provoz je ve veřejném zájmu. Samotné vodovody a kanalizace a je- jich součásti nejsou ve vlastnictví státu, ale obcí a soukromých osob, jejichž jednání stát nemůže ve většině vztahů ovlivnit, není tedy možno vyloučit situace, kdy z jakýchkoli po- hnutek některý z vlastníků vodovodu, kanali- zace či jejich částí, nebude zajišťovat jejich řádný chod a ohrozí funkčnost celého systé- mu. Jak je uvedeno v $ 2 odst. 2 zákona o vo- dovodech a kanalizacích, kanalizace je sou- bor skládající se ze samostatných zařízení, přičemž jedním ze základních předpokladů jejich fungování je finanční zajištění provádě- ných činností. Obecně ize konstatovat, že od- vádění a čištění odpadních vod nemůže v ja- kémkoli zařízení probíhat bez zajištění jeho obsluhy a pravidelné údržby, ve většině pří- 9 f1odst. 1a2, f 2 odst. 2 a 3 zákona o vodovodech a kanalizacích. 1531 padů je nutná též dodávka energie, což vyža- duje vynaložení finančních prostředků. Fi- nanční otázky budou též pravděpodobně jed- nou z nejčastějších příčin sporů mezi vlastníky souvisejících částí kanalizace, které mohou vyústit v neuzavření písemné dohody o úpravě vzájemných práv a povinností. Ekonomická stránka provozu kanalizací je upravena v $ 8 odst. 11 (v současném znění zákona odst. 14) zákona o vodovodech a ka- nalizacích. Dle tohoto ustanovení má „vlast- ník kanalizace právo na úplatu za odvádění odpadních vod (dále jen stočné“), pokud ze smlouvy uzavřené podle odstavce 2 nevyplý- vá, že stočné se platí provozovateli kanaliza- ce (f 20). Právo na stočné vzniká okamži- kem vtoku odpadních vod do kanalizace. Stočné je cenou za službu spojenou s odvá- děním a čištěním, případně zneškodňová- ním odpadních vod“. Uživatelé veřejné kanalizace tedy hradí za její užívání pravidelný poplatek, tzv. stočné, a to buď k rukám vlastníka, či provozovatele ve- řejné kanalizace. Zákon o vodovodech a kanali- zacích ani prováděcí vyhláška č. 428/2001 Sb. výslovně neupravuje výběr a rozdělení stoč- ného v případě více vlastníků či provozovate- lů kanalizace. Z citovaného $ 8 odst. 11 záko- na o vodovodech a kanalizacích však lze dovodit (pokud nebude vzájemnou dohodou stanoveno jinak), že právo na výběr stočného má vlastník té části kanalizace, do které ústí odtok odpadních vod odběratele. Stočné je však platbou za využívání všech částí kanaliza- ce, proto bude výběr a přerozdělení stočného v případě více vlastníků či provozovatelů jed- noho systému kanalizace též předmětem smlouvy uzavřené dle $ 8 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích, jinak řečeno, vzájemné vztahy vlastníků jednotlivých částí kanalizace nelze upravit bez rozdělení fi- nančních prostředků na jejich provoz. xx“ C... Nejvyšší správní soud v daném přípa- dě považuje postup správních orgánů, které v rámci úpravy vzájemných práv a povinností stanovily i výši platby žalobce stěžovateli za 358 provoz čistírny odpadních vod, zcela v soula- du se zákonem. Správní orgán je dle $ 8 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích povinen nahradit dohodu vlastníků provozně souvise- jících částí kanalizací z důvodu zajištění kva- litního a plynulého provozování kanalizace. V případě, kdy by mu byla upírána pravomoc upravit finanční vztahy mezi vlastníky jed- notlivých částí kanalizace, bylo by jeho opráv- nění pouze formální, neboť činnost jednotli- vých součástí kanalizace nemůže být prováděna pouze na základě nařízení, bez fi- nančních prostředků. Pokud subjekt provo- zující část kanalizace, jemuž plynou příjmy ze stočného, odmítne vlastníku provozně souvi- sející části uhradit z těchto prostředků jeho náklady na provoz, je zřejmé, že tento své zaří- zení nebude moci provozovat, čímž ohrozí funkčnost celého systému kanalizace. Správní orgán musí mít nejen právo formálně upravit vzájemné vztahy mezi vlastníky kanalizace, ustanovení $ 8 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích předpokládá, že v rozhodnutí nahrazujícím dohodu upraví vzájemné vzta- hy natolik komplexně, aby poskytovalo závaz- ný a proveditelný podklad pro kvalitní, ply- nulé a bezpečné fungování kanalizace, tj. včetně materiálního zajištění provozu. Rozhodnutí žalovaného a vodoprávního úřadu proto dle závěru Nejvyššího správního soudu nelze označit za nicotná z důvodu, že jejich součástí je též úprava finančních vzta- hů mezi účastníky. Je-li však napadána správ- nost takto provedené úpravy, pak je nutno konstatovat, že přezkoumání takového návr- hu není v pravomoci správního soudu, roz- hodujícího o žalobách proti rozhodnutím vy- daným v oblasti veřejné správy ($ 4 s. ř. s.). Jak je uvedeno výše, správní orgán v tomto případě rozhodl podle zvláštního zákona o věci, která vyplývá z občanskoprávních či obchodních vztahů, a je zde dána pravomoc soudu v občanském soudním řízení ($ 244 odst. 1 o. s. ř.). Charakter a instituty občan- ského soudního řízení poskytují dostatečný prostor k přezkumu sporných tvrzení účast- níků soukromoprávní povahy. (...) 1532 Právo na informace: vnitřní pokyny povinného subjektu k $ 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění zákona č. 61/2006 Sb. I Za interní pokyn ve smyslu $ 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., o svo- bodném přístupu k informacím, nelze stricto sensu považovat každý akt, který správní orgán takto označí. Rozhodný je vždy obsah konkrétního pokynu nebo ji- ného aktu. II. Týkají-li se Pokyny řady „D“, resp. „DS“, vydávané Ministerstvem financí výko- nu veřejné správy, tedy činnosti správce daně, jakožto orgánu veřejné moci, nave- nek, ve vztahu k veřejnosti a upravujíli aplikační postupy stran jednotlivých usta- novení daňových zákonů, nelze je, jakkoli jsou takto označeny, považovat za informace vyloučené z práva na jejich poskytnutí těm, jichž se postupy v nich upra- vené bezprostředně týkají, tj. daňovým subjektům.
Město Dvůr Králové nad Labem proti Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje, za účasti akciové společnosti EVORADO IMPORT, o úpravě vzájemných vztahů, práv a po- vinností mezi vlastníky provozně souvisejících kanalizací, o kasační stížnosti akciové
ch částí systémů se stávají soukromé obchodní společnosti. Za účelem zajištění dostatečné ochrany odběratelů služeb zásobování pitnou vodou a odvádění a čištění odpadních vod byla úprava veřejných vodovodů a kanalizací oddělena od zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon) a od zákona č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství, neboť dle zákonodárce tento veřejný zájem vyžadoval speciální a komplexní ochranu, která mu měla být poskytnuta samostatným zákonem.
Ustanovení § 8 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích, které zúčastněným subjektům ukládá, aby výsledkem úpravy jejich vzájemných práv a povinnosti bylo zajištění kvalitního a plynulého provozování vodovodu nebo kanalizace, slouží k ochraně uvedeného veřejného zájmu. Smluvní volnost soukromoprávních subjektů není omezena obsahově, ale je podmíněna dosažením určitého kvalitativně určeného výsledku. Až v případě, kdy vlastníci vodovodů a kanalizací provozně souvisejících nejsou schopni uzavřít písemnou dohodu, jejíž obsah by byl zárukou kvalitního a plynulého provozování vodovodu nebo kanalizace, a je zde nebezpečí ohrožení zásobování pitnou vodou a odvádění a čištění odpadních vod, je správní orgán povinen uplatnit svou pravomoc a upravit soukromoprávní vztahy mezi vlastníky tak, aby byl zajištěn řádný chod vodovodů a kanalizací.
Tato kompetence správních orgánů není v oblasti soukromého práva výjimečná.
Zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, podobně jako zákon o vodovodech a kanalizacích, ve svém úvodu (§ 7 odst. 2 tohoto zákona) poukazuje na veřejný zájem na zajištění veřejné komunikační sítě, poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací a zajištění sítí elektronických komunikací pro účely bezpečnosti státu. K ochraně tohoto veřejného zájmu pak stanoví § 57 zákona o elektronických komunikacích pravidla pro uplatnění regulace cen, činnost správního orgánu může vyústit za splnění zákonem stanovených podmínek až k vydání rozhodnutí o ceně správním orgánem dle § 59 uvedeného zákona. Pro úplnost Nejvyšší správní soud podotýká, že kompetenci upravit smluvní vztahy soukromoprávní povahy měl i Český telekomunikační úřad dle předchozího zákona o telekomunikacích č. 151/2000 Sb. (např. § 40 tohoto zákona).
Dále je možno zmínit v tomto smyslu podobnou úpravu zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona. Veřejný zájem na plynulém a řádném poskytování energií je zřejmý, k jeho ochraně je energetickým zákonem (§ 17) zřízen speciální správní úřad, tj. Energetický regulační úřad. Tento správní orgán zasahuje v zákonem vymezených případech též do soukromoprávních vztahů mezi jednotlivými držiteli licencí a mezi držiteli licencí a jejich zákazníky, a to včetně finančních otázek vyplývajících z těchto vztahů.
Přes odlišnosti vyplývající z předmětu úpravy uvedených zákonů lze obecně konstatovat, že regulace soukromoprávních vztahů správními orgány je za účelem ochrany veřejného zájmu v některých případech nezbytná, a je proto běžně výslovně upravována v zákonech týkajících se činností, jejichž řádný chod je ve veřejném zájmu. Je zřejmé, že správní orgány musí tuto činnost vykonávat v souladu s Čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, tj. v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Naopak ovšem lze z uvedeného článku Ústavy dovodit, že výslovné zmocnění zákona v každém případě zakládá legitimní pravomoc správního orgánu pro zde uvedenou činnost. Rozhodování správních orgánů o věcech vyplývajících z občanskoprávních, pracovních, rodinných či obchodních vztahů pak zejména předpokládá i občanský soudní řád ve své části páté, kde v §§ 244 – 250l o. s. ř. upravuje řízení o žalobách proti těmto rozhodnutím.
Jak je již uvedeno výše, v dané věci je spornou otázkou, jaký je obsah a rozsah zákonného vymezení kompetence správního orgánu rozhodnout dle § 8 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích o úpravě vzájemných práv a povinností mezi vlastníky provozně souvisejících částí kanalizace.
Nejvyšší správní soud ve svých úvahách vycházel z výše předestřeného účelu úpravy ochrany veřejného zájmu. V dané věci nebylo účastníky řízení zpochybněno, že provozně související části kanalizace v jejich vlastnictví jsou částmi kanalizace sloužící veřejné potřebě ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o vodovodech a kanalizacích a jejich provoz je ve veřejném zájmu. Samotné vodovody a kanalizace a jejich součásti nejsou ve vlastnictví státu, ale obcí a soukromých osob, jejichž jednání stát nemůže ve většině vztahů ovlivnit, není tedy možno vyloučit situace, kdy z jakýchkoli pohnutek některý z vlastníků vodovodu, kanalizace či jejich částí, nebude zajišťovat jejich řádný chod a ohrozí funkčnost celého systému. Jak je uvedeno v § 2 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích, kanalizace je soubor skládající se ze samostatných zařízení, přičemž jedním ze základních předpokladů jejich fungování je finanční zajištění prováděných činností. Obecně lze konstatovat, že odvádění a čištění odpadních vod nemůže v jakémkoli zařízení probíhat bez zajištění jeho obsluhy a pravidelné údržby, ve většině případů je nutná též dodávka energie, což vyžaduje vynaložení finančních prostředků. Finanční otázky budou též pravděpodobně jednou z nejčastějších příčin sporů mezi vlastníky souvisejících částí kanalizace, které mohou vyústit v neuzavření písemné dohody o úpravě vzájemných práv a povinností.
Ekonomická stránka provozu kanalizací je upravena v § 8 odst. 11 (v současném znění zákona odst. 14) zákona o vodovodech a kanalizacích. Dle tohoto ustanovení má „vlastník kanalizace právo na úplatu za odvádění odpadních vod (dále jen "stočné"), pokud ze smlouvy uzavřené podle odstavce 2 nevyplývá, že stočné se platí provozovateli kanalizace (§ 20). Právo na stočné vzniká okamžikem vtoku odpadních vod do kanalizace. Stočné je cenou za službu spojenou s odváděním a čištěním, případně zneškodňováním odpadních vod“.
Uživatelé veřejné kanalizace tedy hradí za její užívání pravidelný poplatek, tzv. stočné, a to buď k rukám vlastníka či provozovatele veřejné kanalizace. Zákon o vodovodech a kanalizacích ani prováděcí vyhláška č. 428/2001 Sb. výslovně neupravuje výběr a rozdělení stočného v případě více vlastníků či provozovatelů kanalizace. Z citovaného ustanovení § 8 odst. 11 zákona o vodovodech a kanalizacích však lze dovodit (pokud nebude vzájemnou dohodou stanoveno jinak), že právo na výběr stočného má vlastník té části kanalizace, do které ústí odtok odpadních vod odběratele. Stočné je však platbou za využívání všech částí kanalizace, proto bude výběr a přerozdělení stočného v případě více vlastníků či provozovatelů jednoho systému kanalizace též předmětem smlouvy uzavřené dle § 8 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích, jinak řečeno, vzájemné vztahy vlastníků jednotlivých částí kanalizace nelze upravit bez rozdělení finančních prostředků na jejich provoz.
V daném případě vystupuje žalobce jako vlastník veřejné kanalizace ve Dvoře Králové nad Labem, stěžovatel pak jako vlastník navazujícího vodního díla „Společná čistírna odpadních vod“, do kterého je městská kanalizace zaústěna. Otázka příjmu stočného nebyla v napadených rozhodnutích správních orgánů zmíněna, avšak ze všech souvislostí případu vyplývá, že žalobce je příjemcem plateb stočného od uživatelů (nezáleží zde na mechanismu a formě příjmu), neboť je mu vodoprávním úřadem ukládána povinnost hradit náklady provozu souvisejícího zařízení kanalizace – společné čistírny odpadních vod, které se podílí na jeho celkové funkci.
Z obsahu rozhodnutí správních orgánu vydaných v obou stupních řízení i z podání účastníků je zřejmé, že (kromě počátečních potíží s identifikací nového vlastníka čistírny odpadních vod) právě finanční spory byly příčinou neuzavření písemné dohody o úpravě vzájemných práv a povinností dle § 8 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích mezi žalobcem a stěžovatelem.
Nejvyšší správní soud v daném případě považuje postup správních orgánů, které v rámci úpravy vzájemných práv a povinností stanovily i výši platby žalobce stěžovateli za provoz čistírny odpadních vod, zcela v souladu se zákonem. Správní orgán je dle § 8 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích povinen nahradit dohodu vlastníků provozně souvisejících částí kanalizací z důvodu zajištění kvalitního a plynulého provozování kanalizace. V případě, kdy by mu byla upírána pravomoc upravit finanční vztahy mezi vlastníky jednotlivých částí kanalizace, bylo by jeho oprávnění pouze formální, neboť činnost jednotlivých součástí kanalizace nemůže být prováděna pouze na základě nařízení, bez finančních prostředků. Pokud subjekt provozující část kanalizace, jemuž plynou příjmy ze stočného, odmítne vlastníku provozně související části uhradit z těchto prostředků jeho náklady na provoz, je zřejmé, že tento své zařízení nebude moci provozovat, čímž ohrozí funkčnost celého systému kanalizace. Správní orgán musí mít nejen právo formálně upravit vzájemné vztahy mezi vlastníky kanalizace, ustanovení § 8 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích předpokládá, že v rozhodnutí nahrazujícím dohodu upraví vzájemné vztahy natolik komplexně, aby poskytovalo závazný a proveditelný podklad pro kvalitní, plynulé a bezpečné fungování kanalizace, tj. včetně materiálního zajištění provozu.
Rozhodnutí žalovaného a vodoprávního úřadu proto dle závěru Nejvyššího správního soudu nelze označit za nicotná z důvodu, že jejich součástí je též úprava finančních vztahů mezi účastníky. Je-li však napadána správnost takto provedené úpravy, pak je nutno konstatovat, že přezkoumání takového návrhu není v pravomoci správního soudu, rozhodujícího o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy (§ 4 s. ř. s.). Jak je uvedeno výše, správní orgán v tomto případě rozhodl podle zvláštního zákona o věci, která vyplývá z občanskoprávních či obchodních vztahů, a je zde dána pravomoc soudu v občanském soudním řízení (§ 244 odst. 1 o. s. ř.). Charakter a instituty občanského soudního řízení poskytují dostatečný prostor k přezkumu sporných tvrzení účastníků soukromoprávní povahy.
Na základě výše uvedených skutečností Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil, neboť přisvědčil stěžovateli, který tvrdil, že rozhodnutí žalovaného není nicotné, zároveň v souladu s § 110 odst. 1 ve spojení s § 46 odst. 2 s. ř. s. návrh žalobce odmítl pro soukromoprávní povahu věci. Dále bylo Nejvyšší správním soudem rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá dle § 60 odst. 3 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení o žalobě, neboť žaloba byla odmítnuta. Ohledně práva na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť stěžovatel, který byl v řízení úspěšný, o náhradu nákladů řízení nepožádal, ostatním účastníkům pak právo na náhradu nákladů řízení nepříslušelo z titulu neúspěchu ve věci.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
bě, neboť žaloba byla odmítnuta. Ohledně práva na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť stěžovatel, který byl v řízení úspěšný, o náhradu nákladů řízení nepožádal, ostatním účastníkům pak právo na náhradu nákladů řízení nepříslušelo z titulu neúspěchu ve věci.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
Žalobce má právo do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí podat žalobu proti napadenému rozhodnutí žalovaného dle § 244 odst. 1 občanského soudního řádu k věcně příslušnému soudu, kterým je Okresní soud v Trutnově.
V Brně dne 3. ledna 2008
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu