I. Smyslem $ 17 odst. 5 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, je zákonný požada- vek, aby pozemky začleněné do jedné honitby byly z důvodu ochrany v honitbě cho- vané zvěře souvislé, a to proto, aby se zvěř mohla volně pohybovat v prostoru celé honitby, aniž by byla vystavena nebezpečí při pokusu překonat eventuální překážku v pohybu. II. Hladina přehradní nádrže, která protíná honitbu, přerušuje souvislost ho- nebních pozemků začleněných do honitby a představuje překážku v pohybu zvěře ve smyslu $ 17 odst. 5 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti.
I. Smyslem $ 17 odst. 5 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, je zákonný požada- vek, aby pozemky začleněné do jedné honitby byly z důvodu ochrany v honitbě cho- vané zvěře souvislé, a to proto, aby se zvěř mohla volně pohybovat v prostoru celé honitby, aniž by byla vystavena nebezpečí při pokusu překonat eventuální překážku v pohybu. II. Hladina přehradní nádrže, která protíná honitbu, přerušuje souvislost ho- nebních pozemků začleněných do honitby a představuje překážku v pohybu zvěře ve smyslu $ 17 odst. 5 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti.
Klíčovou otázkou, která je pro posouzení této věci podstatná, je otázka, zda pod po- jmem „přehrada“ z pohledu zákona o mysli- vosti lze rozumět výlučně stavbu přehradní hráze jakožto stavebně technické dílo z beto- nu a železa, či zda tento pojem v sobě obsa- huje jak stavbu hráze coby vodohospodářské- ho díla, tak i vodní plochu, která v důsledku zmíněné stavby vznikla. Následně je pak tře- ba posoudit, zda takto vzniklá vodní plocha tvoří překážku v pohybu zvěře nebo je pro ni nebezpečím, tak jak to má na mysli $ 17 odst. 5 zákona o myslivosti. C...) Stěžovatel se domnívá, že i když jím drženou honitbu po celé její délce protíná vodní tok řek Otavy a Vltavy, který je v sever- ní polovině výrazně rozšířen v důsledku vzdutí řeky vytvořeného vodním dílem Orlík, není tím přerušena zákonem požadovaná souvislost honebních pozemků. Taktéž se do- mnívá, že hladina vodní nádrže nepředstavu- je překážku volného pohybu zvěře, ani pro ni neznamená žádné nebezpečí. Předně je nutno konstatovat, že Nejvyšší správní soud se již v minulosti v rámci své rozhodovací činnosti souvislostí honebních pozemků, jakož i překážkami volného pohy- bu zvěře, zabýval, a to konkrétně v rozsudku 1125 1737 ze dne 15. 8. 2007, čj. 3 As 40/2005-159, do- stupném na www.nssoud.cz, když řešil otázku, zda překážku souvislosti honebních pozem- ků tvoří, či netvoří rychlostní komunikace R 10 mezi Prahou a Libercem. V tomto roz- hodnutí kasační soud konstatoval, že podle $ 17 odst. 5 zákona o myslivosti honební po- zemky tvořící honitbu musí spolu souviset, a že i pozemky jinak vyhovující pojmu sou- vislosti nelze začlenit do jedné honitby, po- kud tvoří překážku pohybu zvěře nebo jsou pro ni nebezpečím, jako například dálnice, silnice dálničního typu, přehrady a letiště se zpevněnou plochou. Dále konstatoval, že vý- čet možných překážek v pohybu zvěře vyjme- novaných v tomto ustanovení je výčtem de- monstrativním a upozornil na povinnost správního orgánu přihlédnout v řízení vždy tzv. ad hoc, tj. případ od případu, k místním podmínkám příslušné honitby, která je posu- zována. V citovaném rozsudku pak dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rychlostní silnice R 10, tedy silnice, která má ze zákona obdobné technické vybavení jako dálnice, představuje překážku pohybu zvěře nebo pro ni může být nebezpečím. Obdobně jako V posuzovaném případě se jednalo o výklad pojmů, které používá zákon o myslivosti ve vztahu k jiným právním předpisům. Tak, jako se v souzené věci Nejvyšší správní soud musí vypořádat s obsahem pojmu „přehrada“, tak se ve shora uvedené věci jednalo především o objasnění pojmu „silnice dálničního typu“, který zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních ko- munikacích, nezná, neboť ho ze zrušeného zákona č. 135/1961 Sb. nepřevzal. V odůvod- nění rozhodnutí kasační soud dovodil, že „rychlostní silnice“ má obdobné stavebně technické vybavení jako „dálnice“, a že je te- dy nutno vykládat tento pojem také obdob- ně, z čehož pak plyne závěr, že z pohledu zá- kona o myslivosti spadá rychlostní silnice pod $ 17 odst. 5 tohoto zákona. Se stěžovatelem lze jistě souhlasit, že s ohledem na požadavek právní jistoty je tře- ba nahlížet na právní řád jako na celek, tj. ne- vykládat jednotlivé právní pojmy zjevně od- lišně a rozporně, nelze však tvrdit, že právní pojem definovaný v jednom právním předpi- 1126 se pro účely příslušného zákona je třeba bez- výjimečně a doslova aplikovat na jiný právní předpis, jenž se dotýká odlišné oblasti a jehož primární účel je zcela jiný. Už vůbec pak ne- lze dovodit obecnou striktní vázanost orgánů aplikujících právo takto definovaným po- jmem za všech okolností a ve všech situacích, bez ohledu na další skutečnosti a bez toho, že by zákon, podle něhož aplikující orgán postu- puje, obsahoval ustanovení o subsidiárním použití zákona, z něhož má být legální defini- ce převzata, tedy bez toho, že by mezi dotče- nými právními předpisy existoval vztah lex specialis vůči lex generalis. Na žádnou legální definici totiž nelze nahlížet jako na zcela uni- verzální. Výklad v širších souvislostech může být v mnoha případech hodnotným pomoc- ným výkladovým hlediskem (analogie legťs, případně i analogie furis), nemůže však být považován za dogma, zejména tehdy ne, po- kud by takto uplatněný ryze formalistický vý- klad směřoval k popření účelu zákona, jenž má být aplikován. Účelem vodního zákona je především chránit povrchové a podzemní vody a stano- vit podmínky pro hospodárné využívání vod- ních zdrojů a pro zachování i zlepšení jakosti povrchových a podzemních vod a odlišování vodní plochy od stavby přehradní hráze z po- hledu tohoto zákona má určitý smysl, zatím- co účelem zákona o myslivosti je ochrana vol- ně žijící zvěře. Je tedy logické, aby přehrada byla z hlediska zákona o myslivosti chápána jako jeden celek, a to bez ohledu na zatřídění jednotlivých pozemků, z nichž se honitba skládá, podle katastrálního zákona, a bez ohledu na to, že vodní zákon včetně provádě- cí vyhlášky pojmy přehrada a vodní plocha rozlišuje. Také Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. PL. ÚS 34/03, který byl vyhlášen pod č. 49/2007 Sb., dovodil, že myslivost představuje ústavně aprobovaný veřejný zájem ve smyslu čl. 7 Ústavy České re- publiky, podle kterého stát dbá o šetrné vyu- žívání přírodních zdrojů a ochranu přírodní- ho bohatství, kterou je právě i ochrana volně žijící zvěře (viz výše). Nelze proto přehlížet, v jakém smyslu zákon o myslivosti pojem „přehrada“ používá. Jestliže zákon hovoří o překážce v pohybu zvěře, pak přehradní hráz by sama o sobě čistě teoreticky takovou překážkou být nemusela, ba právě naopak, neboť by po ní zvěř za určitých okolností mo- hla přecházet a překonávat tak vodní plochu, jak na to ostatně v odůvodnění napadeného rozsudku poukázal i krajský soud. Překážkou v pohybu zvěře měl tedy zákonodárce na mysli nepochybně přehradu jako celek, včet- ně vodní nádrže. Stavba přehrady se navíc re- alizuje právě kvůli zachycování vody na po- zemku za přehradou, proto i z tohoto hlediska je takový výklad logický. Nejvyšší správní soud proto námitku stěžovatele, že stavba hráze se nachází mimo honitbu, odmítl jako lichou, neboť není rozhodné, kde přesně se nachází hráz, když je zároveň zcela nespor- né, že do honitby zasahuje ta část přehrady, kterou tvoří přehradní nádrž vytvořená vzdu- tím, resp. koryto řeky dlouhé desítky kilo- metrů dosahující v některých místech šíře až několik stovek metrů (dle znaleckého posud- ku, jenž byl předložen stěžovatelem jako důkaz a je součástí správního spisu, 200 až 400 metrů). Nejvyššímu správnímu soudu je z běžně dostupných veřejných informačních zdrojů známo, že vodní dílo Orlík představu- je největší, nejvyšší a nejmohutnější přehra- du v tzv. „vltavské kaskádě“ přehrad, a že cca 450 metrů dlouhá přehradní hráz zadržuje je- zero, resp. vodní plochu, o celkové rozloze přibližně 2732 ha. S ohledem na vše výše uve- dené kasační soud proto sdílí závěr krajského soudu, že hladina přehradní nádrže Orlík přerušuje souvislost honebních pozemků za- členěných do „Schwarzenbergské honitby Orlík“ a představuje překážku v pohybu zvě- ře ve smyslu ustanovení $ 17 odst. 5 zákona o myslivosti. Jako pomocné kritérium pro po- souzení souvislosti honitby může posloužit i znění odst. 4 téhož ustanovení, neboť zde zá- kon v podobě doporučující normy uvádí, že „Dři tvorbě honiteb se nepřihlíží k hranicím katastrálních území, územních obvodů obcí nebo krajů, ale hranice honiteb se mají, po- kud je to možné, krýt s hranicemi přírodní- mi v terénu zřetelnými“; jako příklad jsou zde uvedeny cesty, silnice a „vodoteče“ Řeky Vltava a Otava, na nichž je zbudována Orlická přehradní nádrž, nepochybně takovými „vo- dotečemi“ jsou, proto hranice honitby, resp. honiteb, by měla nebo měly kopírovat jejich tok. Nejvyšší správní soud také v souladu s názorem vysloveným ve výše citovaném roz- sudku, jenž řešil překážku souvislosti honit- by v podobě rychlostní komunikace, opětov- ně připomíná, že výčet možných překážek souvislosti honebních pozemků v zákoně o myslivosti je pouze demonstrativní, a proto je každou takovou překážku třeba posuzovat jednotlivě, s ohledem na konkrétní okolnosti. V předmětu sporu není pochyb, že přehradní nádrž Orlík splňuje charakter překážky sou- vislosti honitby nejen pojmově, ale s ohle- dem na její rozlohu a na fakt, že vzdutý tok řek Vltavy a Otavy protíná předmětnou ho- nitbu po celé její délce, a dělí ji tak prakticky na dvě části, také obsahově. Na okraj a závěrem k této námitce lze ješ- tě vyjádřit souhlas s názorem stěžovatele, že samotná vodní plocha jako taková (tj. ta, která není součástí „Přehrady“ ve smyslu popsa- ném v předchozích odstavcích), patří s ohle- dem na znění $ 2 písm. f) zákona o myslivosti mezi pozemky honební. Taktéž je třeba sou- hlasit s názorem, že stavba přehradní hráze je zastavěným pozemkem nehonebním dle $ 2 písm. e) téhož zákona. V písm. £) citovaného ustanovení je uvedeno, že „přehrady“ se ne- považují za „úzké pozemkové pruhy“, které nepřerušují souvislost honitby, což svědčí vý- kladu učiněnému v předchozím odstavci. Za jistou logickou nedokonalost zákona je mož- no považovat právě dikci $ 17 odst. 5 zákona o myslivosti. Zmíněná nedokonalost spočívá v tom, že toto ustanovení se dotýká pozemků honebních, jak to naznačuje věta první, avšak ve druhé větě se říká, že „i pozemky jinak vy- hovující pojmu souvislosti (tzn. implicitně je tím vyjádřeno, že by se mělo jednat o honeb- ní pozemky, neboť pouze tyto mohou vyho- vět pojmu souvislosti) ... však nelze začlenit do jedné honitby, pokud tvoří překážku po- hybu zvěře nebo jsou pro ni nebezpečím, například dálnice, silnice dálničního typu, přehrady a letiště se zpevněnou plochou“ (ja- ko příklady jsou zde uvedeny pozemky typic- ky nehonební). Přes tento formulační nedo- statek zůstává smysl citovaného ustanovení 1127 1737 zřejmý, neboť je vyloučeno dovozovat pouze na základě jeho doslovného znění, že napří- klad dálnice by měla být honebním pozem- kem. Takový závěr by byl zjevně absurdní. Jak trvale judikuje Ústavní soud, jazykový výklad je v podmínkách právního státu toliko prvot ním přiblížením se k obsahu právní normy ob- sažené v právním předpise. O obsahu právní normy proto nemůže rozhodovat samotné znění textu právního předpisu, nýbrž k potvr- zení, vyvrácení či upřesnění prvotního závěru je nezbytné přibrat další interpretační metody. C.) Nad rámec výše uvedeného kasační soud uvádí, že vzhledem k tomu, že v před- mětné honitbě byly dle vyjádření odvolacího orgánu ke kasační stížnosti stanoveny mini- 1128 mální a normované stavy pro chov těchto druhů zvěře, tj. cit.: „daněk skvrnitý, srnec obecný, prase divoké, zajíc polní a bažant obecný“, je vysoce pravděpodobné, že by v tomto konkrétním případě byl zároveň ku- mulativně splněn i druhý zákonný důvod pře- rušení souvislosti honitby. Nejvyšší správní soud se přiklání k názoru, že vodní hladina přehradní nádrže Orlík vzhledem k její veli- kosti může být potenciálně pro zvěř nebez- pečím, pokud by se shora uvedené druhy zvě- ře (s výjimkou bažanta obecného) skutečně pokoušely ji překonat. Vzhledem k doslovné- mu znění $ 17 odst. 5 zákona o myslivosti však pro závěr o přerušení souvislosti honit- by stačí i splnění jen jednoho ze dvou v tom- to ustanovení předvídaných důvodů.
Jan S. proti Krajskému úřadu Jihočeského kraje, za účasti 1) Honebního společenstva Jic- kovice, 2) Honebního společenstva Oslov, 3) státního podniku Povodí Vltavy, o uvedení honitby do souladu se zákonem, o kasační stížnosti žalobce.
ojnici obcí Vrábsko a Sobědraž - znatelně vzduta stavbou vodního díla Orlík. Sama Orlická přehrada však leží mimo honitbu, cca 10 km od její severní hranice. Soud se také odmítl zabývat otázkou, zda vodní plochy řek Otavy a Vltavy, protékající předmětnou honitbou, skutečně představují pro zvěř překážku v pohybu či nebezpečí, a v jakém rozsahu. Posudek soudního znalce doc. ing. H., CSc. v této věci označil soud za irelevantní a nepřipustil doplnění dokazování výslechem znalce.
Soud v napadeném rozsudku také potvrdil názor odvolacího správního orgánu, že předmětná honitba zanikla ex lege. Stěžovatel se domnívá, že uvedený názor je v přímém rozporu s dikcí ustanovení § 69 odst. 1 zákona o myslivosti; stěžovatel totiž splnil zákonný požadavek a ve stanovené lhůtě podal u orgánu myslivosti příslušný návrh. Soud tento fakt nepopírá, přesto však dochází k závěru, že k zániku honitby dle ustanovení § 69 odst. 1 došlo. S tím stěžovatel nesouhlasí, neboť podle něj by k zániku honitby mohlo dojít jedině v řízení podle ustanovení § 31 odst. 6 zákona o myslivosti, jehož účastníkem by byl stěžovatel jakožto držitel příslušné honitby se všemi tomu odpovídajícími právy.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem stěžovatel navrhuje Nejvyššímu správnímu soudu rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích jako nezákonný zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský úřad ve svém vyjádření ke kasační stížnosti sdělil, že „přehrada“ neboli hráz je podle jeho názoru stavbou a nachází se na stavebním pozemku, tedy na pozemku, který je dle ustanovení § 2 písm. e) zákona o myslivosti pozemkem nehonebním. Samotná stavba přehrady – hráze tedy nemůže vyhovovat pojmu souvislosti, jak uvádí § 17 odst. 5 zákona o myslivosti. Je tedy nade vší pochybnost, že ustanovení § 17 odst. 5 zákona o myslivosti hovoří o přehradě jako o vodní ploše, neboť tato plocha je pozemkem honebním, a je možno ji začlenit do několika honiteb, jak je ve druhé větě tohoto ustanovení uvedeno. Chtěl-li zákon o myslivosti specifikovat pojem přehrada stejně jako vodní zákon, jistě by na vodní zákon odkázal. Takový odkaz však zákon o myslivosti neobsahuje. Krajský úřad zdůrazňuje, že citované právní předpisy nejsou zákonu o myslivosti nadřazeny, ani se ve vztahu k tomuto zákonu nejedná o speciální právní předpisy. Účelem zákona o myslivosti podle ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) tohoto zákona je chov druhů zvěře volně žijících na území České republiky. Nelze podle názoru krajského úřadu objektivně plánovat chov zvěře ve smyslu ustanovení § 36 zákona o myslivosti v honitbě, která je rozdělena na několik částí vodní plochou širokou i 400 metrů.
Navíc vodní plocha široká i 100 metrů představuje ve smyslu ustanovení § 17 odst. 5 zákona o myslivosti překážku a nebezpečí pro zvěř. Stěžovatel stále ignoruje skutečnost, že tedy ani přičleněním pozemků nebude odstraněn protizákonný stav, který brání uvedení honitby do souladu se zákonem. Také argumentace stěžovatele, že i jiné honitby nesplňují podmínky zákona o myslivosti, nemůže být důvodem k obcházení zákona. Skutečnost, že zvěř může ve výjimečných případech, např. v důsledku pudu sebezáchovy, vodní plochu přeplavat, nezakládá předpoklad, že se s ní dá svědomitě jako na celku honitby hospodařit. Pokud by byla připuštěna možnost stanovení normovaných a minimálních stavů zvěře pro S. honitbu O. tak, jak byly stanoveny do jejího zániku, byl by tím zároveň připuštěn předpoklad, že zvěř není vodní plochou přehrady nikterak ve svém pohybu omezována, a že ji zcela běžně a bez jakýchkoli problémů překonává. V této souvislosti krajský úřad připomíná, že pro všechny druhy zvěře v této honitbě žijící, kromě bažanta obecného, který může vodní plochu přeletět, je vodní plocha překážkou v jejím pohybu a představuje pro ně nebezpečí. Není tedy pro posouzení věci podstatné, kde se nachází samotná stavba, tedy technické dílo ze železa a betonu, ale podstatné je to, že předmětná honitba je rozdělena vodní plochou – vzdutím řeky. Zákon o myslivosti se podle názoru krajského úřadu zcela jistě neomezuje v ustanovení § 2 písm. g) a v ustanovení § 17 odst. 5 pouze na stavbu přehradní hráze.
Ohledně § 69 odst. 1 zákona o myslivosti pak krajský úřad konstatuje, že výklad stěžovatele, podle něhož i podáním návrhu, který není návrhem na uvedení honitby do souladu se zákonem a je s ním v přímém rozporu, nedojde k zániku honitby, není správný a odporuje účelu přechodných ustanovení tohoto zákona. S ohledem na tyto skutečnosti krajský úřad stojí na stanovisku, že kasační stížnost není oprávněná.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem. Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Klíčovou otázkou, která je pro posouzení této věci podstatná, je otázka, zda pod pojmem „přehrada“ z pohledu zákona o myslivosti lze rozumět výlučně stavbu přehradní hráze jakožto stavebně-technické dílo z betonu a železa, či zda tento pojem v sobě obsahuje jak stavbu hráze coby vodohospodářského díla, tak i vodní plochu, která v důsledku zmíněné stavby vznikla. Následně je pak třeba posoudit, zda takto vzniklá vodní plocha tvoří překážku v pohybu zvěře nebo je pro ni nebezpečím, tak, jak to má na mysli ustanovení § 17 odst. 5 zákona o myslivosti.
Souvisící otázkou pak bude, zda nevyhovění včas podanému návrhu na uvedení honitby do souladu se zákonem má automaticky za následek zánik honitby. Podle názoru stěžovatele by k tomu zániku, který předpokládá § 69 odst. 1, došlo jedině tehdy, pokud by návrh ze strany držitele vůbec nebyl podán. Jestliže tedy podmínky v tomto ustanovení byly ze strany stěžovatele splněny, pak dle jeho názoru byla porušena ustanovení § 69 odst. 1 a § 31 odst. 6 zákona o myslivosti. Konečně poslední otázkou, ke které se Nejvyšší správní soud v tomto rozhodnutí musí vyjádřit, je spor o to, zda správní orgán vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci či zda podklady, o které opřel své rozhodnutí, byly dostatečné či nikoli, a zda soud na jemu předloženou věc nahlédl správně i z tohoto hlediska.
Stěžovatel se domnívá, že i když jím drženou honitbu po celé její délce protíná vodní tok řek Otavy a Vltavy, který je v severní polovině výrazně rozšířen v důsledku vzdutí řeky vytvořeného vodním dílem Orlík, není tím přerušena zákonem požadovaná souvislost honebních pozemků. Taktéž se domnívá, že hladina vodní nádrže nepředstavuje překážku volného pohybu zvěře, ani pro ni neznamená žádné nebezpečí.
Předně je nutno konstatovat, že Nejvyšší správní soud se již v minulosti v rámci své rozhodovací činnosti souvislostí honebních pozemků, jakož i překážkami volného pohybu zvěře, zabýval, a to konkrétně v rozsudku ze dne 15. 8. 2007, č. j. 3 As 40/2005 - 159, dostupném na www.nssoud.cz, když řešil otázku, zda překážku souvislosti honebních pozemků tvoří či netvoří rychlostní komunikace R 10 mezi Prahou a Libercem. V tomto rozhodnutí kasační soud konstatoval, že podle ustanovení § 17 odst. 5 zákona o myslivosti honební pozemky tvořící honitbu musí spolu souviset, a že i pozemky jinak vyhovující pojmu souvislosti nelze začlenit do jedné honitby, pokud tvoří překážku pohybu zvěře nebo jsou pro ni nebezpečím, jako například dálnice, silnice dálničního typu, přehrady a letiště se zpevněnou plochou. Dále konstatoval, že výčet možných překážek v pohybu zvěře vyjmenovaných v tomto ustanovení je výčtem demonstrativním a upozornil na povinnost správního orgánu přihlédnout v řízení vždy tzv. ad hoc, tj. případ od případu, k místním podmínkám příslušné honitby, která je posuzována. V citovaném rozsudku pak dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rychlostní silnice R 10, tedy silnice, která má ze zákona obdobné technické vybavení jako dálnice, představuje překážku pohybu zvěře nebo pro ni může být nebezpečím. Obdobně jako v posuzovaném případě se jednalo o výklad pojmů, které používá zákon o myslivosti ve vztahu k jiným právním předpisům. Tak, jako se v souzené věci Nejvyšší správní soud musí vypořádat s obsahem pojmu „přehrada“, tak se ve shora uvedené věci jednalo především o objasnění pojmu „silnice dálničního typu“, který zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, nezná, neboť ho ze zrušeného zákona č. 135/1961 Sb. nepřevzal. V odůvodnění rozhodnutí kasační soud dovodil, že „rychlostní silnice“ má obdobné stavebně technické vybavení jako „dálnice“ a že je tedy nutno vykládat tento pojem také obdobně, z čehož pak plyne závěr, že z pohledu zákona o myslivosti spadá rychlostní silnice pod ustanovení § 17 odst. 5 tohoto zákona.
Se stěžovatelem lze jistě souhlasit, že s ohledem na požadavek právní jistoty je třeba nahlížet na právní řád jako na celek, tj. nevykládat jednotlivé právní pojmy zjevně odlišně a rozporně, nelze však tvrdit, že právní pojem definovaný v jednom právním předpise pro účely příslušného zákona je třeba bezvýjimečně a doslova aplikovat na jiný právní předpis, jenž se dotýká odlišné oblasti a jehož primární účel je zcela jiný. Už vůbec pak nelze dovodit obecnou striktní vázanost orgánů aplikujících právo takto definovaným pojmem za všech okolností a ve všech situacích, bez ohledu na další skutečnosti a bez toho, že by zákon, podle něhož aplikující orgán postupuje, obsahoval ustanovení o subsidiárním použití zákona, z něhož má být legální definice převzata, tedy bez toho, že by mezi dotčenými právními předpisy existoval vztah lex specialis vůči lex generalis. Na žádnou legální definici totiž nelze nahlížet jako na zcela univerzální. Výklad v širších souvislostech může být v mnoha případech hodnotným pomocným výkladovým hlediskem (analogie legis, případně i analogie iuris), nemůže však být považován za dogma, zejména tehdy ne, pokud by takto uplatněný ryze formalistický výklad směřoval k popření účelu zákona, jenž má být aplikován.
Účelem vodního zákona je především chránit povrchové a podzemní vody a stanovit podmínky pro hospodárné využívání vodních zdrojů a pro zachování i zlepšení jakosti povrchových a podzemních vod a odlišování vodní plochy od stavby přehradní hráze z pohledu tohoto zákona má určitý smysl, zatímco účelem zákona o myslivosti je ochrana volně žijící zvěře. Je tedy logické, aby přehrada byla z hlediska zákona o myslivosti chápána jako jeden celek, a to bez ohledu na zatřídění jednotlivých pozemků, z nichž se honitba skládá, podle katastrálního zákona, a bez ohledu na to, že vodní zákon včetně prováděcí vyhlášky pojmy přehrada a vodní plocha rozlišuje. Také Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 34/03, který byl vyhlášen pod č. 49/2007 Sb., dovodil, že myslivost představuje ústavně aprobovaný veřejný zájem ve smyslu čl. 7 Ústavy České republiky, podle kterého stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství, kterou je právě i ochrana volně žijící zvěře (viz výše). Nelze proto přehlížet, v jakém smyslu zákon o myslivosti pojem „přehrada“ používá. Jestliže zákon hovoří o překážce v pohybu zvěře, pak přehradní hráz by sama o sobě čistě teoreticky takovou překážkou být nemusela, ba právě naopak, neboť by po ní zvěř za určitých okolností mohla přecházet a překonávat tak vodní plochu, jak na to ostatně v odůvodnění napadeného rozsudku poukázal i krajský soud. Překážkou v pohybu zvěře měl tedy zákonodárce na mysli nepochybně přehradu jako celek, včetně vodní nádrže. Stavba přehrady se navíc realizuje právě kvůli zachycování vody na pozemku za přehradou, proto i z tohoto hlediska je takový výklad logický. Nejvyšší správní soud proto námitku stěžovatele, že stavba hráze se nachází mimo honitbu, odmítl jako lichou, neboť není rozhodné, kde přesně se nachází hráz, když je zároveň zcela nesporné, že do honitby zasahuje ta část přehrady, kterou tvoří přehradní nádrž vytvořená vzdutím, resp. koryto řeky dlouhé desítky kilometrů dosahující v některých místech šíře až několik stovek metrů (dle znaleckého posudku, jenž byl předložen stěžovatelem jako důkaz a je součástí správního spisu, 200 až 400 metrů). Nejvyššímu správnímu soudu je z běžně dostupných veřejných informačních zdrojů známo, že vodní dílo Orlík představuje největší, nejvyšší a nejmohutnější přehradu v tzv. „vltavské kaskádě“ přehrad, a že cca 450 metrů dlouhá přehradní hráz zadržuje jezero, resp. vodní plochu, o celkové rozloze přibližně 2732 ha. S ohledem na vše výše uvedené kasační soud proto sdílí závěr krajského soudu, že hladina přehradní nádrže Orlík přerušuje souvislost honebních pozemků začleněných do „S. honitby O.“ a představuje překážku v pohybu zvěře ve smyslu ustanovení § 17 odst. 5 zákona o myslivosti. Jako pomocné kritérium pro posouzení souvislosti honitby může posloužit i znění odst. 4 téhož ustanovení, neboť zde zákon v podobě doporučující normy uvádí, že „při tvorbě honiteb se nepřihlíží k hranicím katastrálních území, územních obvodů obcí nebo krajů, ale hranice honiteb se mají, pokud je to možné, krýt s hranicemi přírodními v terénu zřetelnými“; jako příklad jsou zde uvedeny cesty, silnice a „vodoteče“. Řeky Vltava a Otava, na nichž je zbudována Orlická přehradní nádrž, nepochybně takovými „vodotečemi“ jsou, proto hranice honitby, resp. honiteb, by měla nebo měly kopírovat jejich tok. Nejvyšší správní soud také v souladu s názorem vysloveným ve výše citovaném rozsudku, jenž řešil překážku souvislosti honitby v podobě rychlostní komunikace, opětovně připomíná, že výčet možných překážek souvislosti honebních pozemků v zákoně o myslivosti je pouze demonstrativní, a proto je každou takovou překážku třeba posuzovat jednotlivě, s ohledem na konkrétní okolnosti. V předmětu sporu není pochyb, že přehradní nádrž Orlík splňuje charakter překážky souvislosti honitby nejen pojmově, ale s ohledem na její rozlohu a na fakt, že vzdutý tok řek Vltavy a Otavy protíná předmětnou honitbu po celé její délce, a dělí ji tak prakticky na dvě části, také obsahově.
Na okraj a závěrem k této námitce lze ještě vyjádřit souhlas s názorem stěžovatele, že samotná vodní plocha jako taková (tj. ta, která není součástí „přehrady“ ve smyslu popsaném v předchozích odstavcích), patří s ohledem na znění ustanovení § 2 písm. f) zákona o myslivosti mezi pozemky honební. Taktéž je třeba souhlasit s názorem, že stavba přehradní hráze je zastavěným pozemkem nehonebním dle ustanovení § 2 písm. e) téhož zákona. V písm. g) citovaného ustanovení je uvedeno, že „přehrady“ se nepovažují za „úzké pozemkové pruhy“, které nepřerušují souvislost honitby, což svědčí výkladu učiněnému v předchozím odstavci. Za jistou logickou nedokonalost zákona je možno považovat právě dikci ustanovení § 17 odst. 5 zákona o myslivosti. Zmíněná nedokonalost spočívá v tom, že toto ustanovení se dotýká pozemků honebních, jak to naznačuje věta první, avšak ve druhé větě se říká, že „i pozemky jinak vyhovující pojmu souvislosti…“ (tzn. implicitně je tím vyjádřeno, že by se mělo jednat o honební pozemky, neboť pouze tyto mohou vyhovět pojmu souvislosti)… „však nelze začlenit do jedné honitby, pokud tvoří překážku pohybu zvěře nebo jsou pro ni nebezpečím, například dálnice, silnice dálničního typu, přehrady a letiště se zpevněnou plochou“ (jako příklady jsou zde uvedeny pozemky typicky nehonební). Přes tento formulační nedostatek zůstává smysl citovaného ustanovení zřejmý, neboť je vyloučeno dovozovat pouze na základě jeho doslovného znění, že například dálnice by měla být honebním pozemkem. Takový závěr by byl zjevně absurdní. Jak trvale judikuje Ústavní soud (srov. např. nález č. 169/sv. 9 Sb. ÚS), jazykový výklad je v podmínkách právního státu toliko prvotním přiblížením se k obsahu právní normy obsažené v právním předpise. O obsahu právní normy proto nemůže rozhodovat samotné znění textu právního předpisu, nýbrž k potvrzení, vyvrácení či upřesnění prvotního závěru je nezbytné přibrat další interpretační metody.
Nejvyšší správní soud musí odmítnout jako nepřípadnou i námitku stěžovatele směřující do ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy námitku vady řízení v důsledku nedostatečného zjištění skutkového stavu a neprovedení výslechu znalce, doc. ing. H., který je autorem znaleckého posudku, založeného na č. l. 85 správního spisu. Tento posudek má charakter důkazního prostředku navrženého účastníkem řízení, správní orgány v prvním i druhém stupni se k tomuto znaleckému posudku vyjádřily tak, že jej zpochybnily, a soud se s ním v odůvodnění rozsudku vypořádal konstatováním, že tento důkaz nelze hodnotit jako znalecký posudek. Doslova uvedl, že „znalecký posudek je vždy opatřen, závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí. V daném případě však nebylo zapotřebí hodnotit, zda zvěř plave či nikoliv, ale pro věc je rozhodné posouzení vodního díla - „přehrady“ z hlediska zákona o myslivosti“. Kasační soud k tomu považuje za vhodné doplnit, že provedení důkazu znaleckým posudkem by bylo nutné, pokud by „přehrada“ nebyla posouzena jako překážka v pohybu zvěře a předmětem sporu by byl pouze druhý zákonný důvod přerušení souvislosti honitby, a tedy to, zda „přehrada“ představuje pro zvěř nebezpečí. Po vyhodnocení všech okolností posuzovaného případu je však třeba dát za pravdu krajskému soudu, že doplnění výslechem znalce by bylo v tomto případě zcela nadbytečné. Otázkou by navíc byla také vypovídací schopnost předloženého posudku vzhledem k jeho rozsahu (necelé 2 normostrany A 4) a obsahu, když znalec v zásadě stručně a bez jakéhokoli bližšího zdůvodnění, pouze s obecným odkazem na poznatky o biologii zvěře a studium migrací s citací blíže neurčeného zdroje těchto informací („SEDLAG, 1972“), konstatoval, že „vodní hladina přehrady netvoří překážku v pohybu zvěře, neboť veškerá zvěř ji běžně překonává. V letním období přeplave a v zimním přejde po ledě. Stejně tak otázka nebezpečí je v případě přehradní nádrže bezpředmětná, neboť podle přehledu hrázného dochází velmi ojediněle k nálezům utonulé zvěře“.
Nad rámec výše uvedeného kasační soud uvádí, že vzhledem k tomu, že v předmětné honitbě byly dle vyjádření odvolacího orgánu ke kasační stížnosti stanoveny minimální a normované stavy pro chov těchto druhů zvěře, tj. cit.: „daněk skvrnitý, srnec obecný, prase divoké, zajíc polní a bažant obecný“, je vysoce pravděpodobné, že by v tomto konkrétním případě byl zároveň kumulativně splněn i druhý zákonný důvod přerušení souvislosti honitby. Nejvyšší správní soud se přiklání k názoru, že vodní hladina přehradní nádrže Orlík vzhledem k její velikosti může být potenciálně pro zvěř nebezpečím, pokud by se shora uvedené druhy zvěře (s výjimkou bažanta obecného) skutečně pokoušely ji překonat. Vzhledem k doslovnému znění ustanovení § 17 odst. 5 zákona o myslivosti však pro závěr o přerušení souvislosti honitby stačí i splnění jen jednoho ze dvou v tomto ustanovení předvídaných důvodů.
Poslední námitku stěžovatele, že soud v napadeném rozsudku potvrdil názor odvolacího správního orgánu, že předmětná honitba zanikla ex lege, je Nejvyšší správní soud také nucen odmítnout, neboť přisvědčil krajskému soudu v tom, že honitba stěžovatele zanikla ke dni nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího správního orgánu o neuvedení předmětné honitby do souladu se zákonem. Upřesnit je třeba jen to, že soud nekonstatoval zánik ex lege, jak uvádí stěžovatel, ale fakt, že k zániku došlo na základě rozhodnutí, jež bylo vydáno v důsledku nesplnění zákonných podmínek pro uznání honitby. Nikoli tedy přímo na základě ustanovení § 69 odst. 1 zákona o myslivosti, nicméně výrok rozhodnutí na toto ustanovení zcela správně odkazuje. Na základě citovaného ustanovení byl totiž pouze podán návrh na uvedení honitby do souladu se zákonem. Povinnost podat návrh stěžovatel sice splnil, avšak jím drženou honitbu ve stávajících hranicích pro rozpor se zákonem (konkrétně pro překážku v souvislosti pozemků začleněných do této honitby) do souladu se zákonem nebylo možno uvést.
S ohledem na vše výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
ustanovení byl totiž pouze podán návrh na uvedení honitby do souladu se zákonem. Povinnost podat návrh stěžovatel sice splnil, avšak jím drženou honitbu ve stávajících hranicích pro rozpor se zákonem (konkrétně pro překážku v souvislosti pozemků začleněných do této honitby) do souladu se zákonem nebylo možno uvést.
S ohledem na vše výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., za použití § 120 s. ř. s., když stěžovateli, který ve věci neměl úspěch, nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení, a Krajskému úřadu Jihočeského kraje jako druhému účastníku řízení žádné náklady nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu