munikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) Skutková podstata přestupku podle $ 22 odst. 1 písm. f) bodu 7. zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, je po formální stránce svojí povahou skutkovou pod- statou zakazující a současně odkazující na konkrétní případy zákazu předjíždění v zákoně č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, pro jejíž naplnění není podstatné, zda byla způsobena dopravní nehoda či nikoli. Materiální stránka přestupku pak v da- ném případě spočívá v tom, že došlo k ohrožení zájmu společnosti na bezpečnosti a plynulosti silničního provozu.
munikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) Skutková podstata přestupku podle $ 22 odst. 1 písm. f) bodu 7. zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, je po formální stránce svojí povahou skutkovou pod- statou zakazující a současně odkazující na konkrétní případy zákazu předjíždění v zákoně č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, pro jejíž naplnění není podstatné, zda byla způsobena dopravní nehoda či nikoli. Materiální stránka přestupku pak v da- ném případě spočívá v tom, že došlo k ohrožení zájmu společnosti na bezpečnosti a plynulosti silničního provozu.
xx C.) Podle názoru Nejvyššího správního soudu však napadený rozsudek vykazuje jiný deficit, a sice nezákonnost spočívající v ne- správném posouzení právní otázky týkající se jednání žalobkyně, jak bude rozvedeno níže [$ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Z předloženého spisového materiálu a z rozhodnutí správního orgánu, potvrzené- ho rozhodnutím stěžovatele, jakožto odvola- cího orgánu, vyplývá, že předmětem projed- návané věci byla otázka, zda žalobkyně svým jednáním porušila povinnosti účastníka pro- vozu na pozemních komunikacích a naplnila tak skutkovou podstatu přestupku proti bez- pečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle $ 22 odst. 1 písm. £) bod 7. zákona o přestupcích, jenž stanoví, že: „Pře- stupku se dopustí ten, kdo v provozu na po- zemních komunikacích při řízení vozidla předjíždí vozidlo v případech, ve kterých je to podle zvláštního právního předpisu zaká- záno.“ Tímto zvláštním právním předpisem je zákon o silničním provozu, za jehož poru- šení - konkrétně za porušení $ 4 písm. a) a $ 17 odst. 5 písm. b) a d) - byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku a byla ji s odkazem na $ 22 odst. 7 zákona o pře- 995 1938 stupcích uložena pokuta ve výši 7 000 Kč a zákaz činnosti na 8 měsíců. Podle $ 4 písm. a) zákona o silničním pro- vozu „při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek ji- ných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozo- val životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technické- mu stavu pozemní komunikace, povětrnost- ním podmínkám, situaci v provozu na po- zemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu“. Podle $ 17 odst. 5 písm. b) a d) zákona o silničním provozu „řídič nesmí předjíždět C) b) jestliže by se nemohl bezpečně zařadit před vozidlo nebo vozidla, která hodlá předjet, C) d) na přechodu pro chodce a bezpro- středně před ním“. V takto vymezeném právním rámci se při své rozhodovací činnosti pohybovaly oba správní orgány a v tomto směru měl být také prováděn soudní přezkum ze strany krajské- ho soudu, jenž se měl v návaznosti na žalo- bou vymezené žalobní body zabývat tím, zda byl ve vztahu ke shora uvedené skutkové pod- statě náležitě zjištěn skutkový stav věci. Jiný- mi slovy, krajský soud měl přezkoumat, zda jednáním žalobkyně došlo k naplnění shora citovaných ustanovení zákona o silničním provozu směřujících k tomu, aby bylo zajiště- no bezpečné užívání veřejně přístupných pozemních komunikací s tím, že první z nich vymezuje obecné zásady chování všech účast- níků silničního provozu a druhé obsahuje vý- čet zákazů předjíždění, a to v návaznosti na subjektivní posouzení konkrétní situace na silnici řidičem vozidla - písm. b), nebo v ná- vaznosti na vymezení místa na pozemní ko- munikaci - písm. d). To ovšem krajský soud neučinil a namísto toho se zabýval skutkovým stavem ve vztahu k dopravní nehodě, jež následovala v návaz- 996 nosti na jednání žalobkyně, které jí bylo kla- deno za vinu a které z tohoto pohledu také tvořilo podstatu celé kauzy. Skutečnost, že došlo rovněž k dopravní nehodě, je sice sku- tečností důležitou, nikoli však rozhodnou z hlediska uznání viny žalobkyně ze spáchání * výše uvedeného přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komuni- kacích. Jiná situace by samozřejmě byla, po- kud by způsobení dopravní nehody bylo předpokladem naplnění dané skutkové pod- staty, jež představuje zákonný typ správně- právního deliktu (něco jako „šablonu“ či je- ho model umožňující právní posouzení konkrétního skutkového děje. K závěru o vi- ně pachatele je totiž potřebný čin konkrétně pro společnost nebezpečný, odpovídající znakům (určité) skutkové podstaty neboli tzv. naplnění skutkové podstaty správního deliktu. V souzené věci však dopravní neho- da předpokladem naplnění skutkové podsta- ty přestupku dle $ 22 odst. 1 písm. £) bod 7. zákona o přestupcích v návaznosti na shora citovaná ustanovení zákona o silničním pro- vozu nebyla. Předmětná skutková podstata je svojí po- vahou skutkovou podstatou zakazující a sou- časně odkazující (na konkrétní případy záka- zu předjíždění v zákoně © silničním provozu), pro jejíž naplnění je podstatné, že došlo k ohrožení zájmu společnosti na bez- pečnosti a plynulosti silničního provozu, a to zákonem předvídaným jednáním jako tako- vým bez ohledu na to, zda byla způsobena do- pravní nehoda či nikoli. V této souvislosti považuje kasační soud za nutné poznamenat, že přestupkem je pro- tiprávní jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem. V řízení o přestupku je rozhodová- no o vině a trestu za porušení práva, je proto třeba zkoumat naplnění všech znaků skutko- vé podstaty přestupku, mezi něž patří i ob- jektivní stránka přestupku. Obligatorní zna- ky objektivní stránky jsou jednání, následek a příčinná souvislost neboli kauzální nexus (nexus causalis), tj. vztah mezi protiprávním jednáním jako příčinou a škodlivým násled- kem, který je právě tímto jednáním vyvolán. Škodlivý následek coby znak skutkové pod- staty přestupků se přitom zpravidla neproje- vuje materiálně, obvykle je vyjádřen samot- ným faktem porušení povinnosti, s nímž v podstatě spadá v jedno. Tím se současně ta- ké naplňuje požadovaná příčinná souvislost. Ve shodě s doktrínou je však třeba lišit mezi dvěma základními formami následku, a to ohrožovacím a poruchovým. Prvně jmenova- ný následek v podstatě znamená vyvolání sta- vu, který představuje pro objekt přestupku (tedy pro určitý zájem společnosti chráněný zákonem) hrozbu jeho poruchy neboli stav nebezpečí, druhý pak představuje již přímý zásah tohoto objektu. Objektem přestupku dle $ 22 odst. 1 písm. £) bod 7. zákona o přestupcích je bez- pochyby zájem na bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, jehož součástí je i to, aby nedocházelo k dopravním nehodám. Pokud přitom k dopravní nehodě dojde, tak jako v souzené věci, je třeba ji vyhodnotit a s ohle- dem na získané závěry potom zvážit, zda je dopravní nehoda následkem přestupkového jednání (zda zde existuje příčinná souvislost), a lze ji tudíž zohlednit při určení druhu sank- ce a její výměry ve smyslu $ 12 odst. I zákona o přestupcích. Nicméně v případě, že k do- pravní nehodě nedojde nebo není prokázáno, že tato je následkem předmětného přestupko- vého jednání, neznamená to, že by předmětná skutková podstata nebyla naplněna, ale že jí chráněný zájem nebyl porušen, nýbrž ohro- žen, tj. jedná se pouze o jiný charakter a in- tenzitu následku přestupkového jednání. Způsobená dopravní nehoda jako následek přestupkového jednání vymezeného v $ 22 odst. 1 písm. £) bod 7. zákona o přestupcích, v návaznosti na $ 4 písm. a) a $ 17 odst. 5 písm. b) a d) zákona o silničním provozu, te- dy toliko zvyšuje závažnost daného jednání, což je potom reflektováno v rámci ukládání sankce, jak správně s odkazem na judikaturu uvádí stěžovatel. Krajský soud proto pochybil, neboť na- místo toho, aby posoudil úplnost zjištěného stavu věci ve vztahu k naplnění příslušné skutkové podstaty, tzn. rozhodnutí o vině pa- chatele (žalobkyně), upnul svoji pozornost výhradně na dopravní nehodu, ke které došlo následně a ke které byl v rámci řízení před správním orgánem zpracován (Ing. Ladisla- vem Mandákem) znalecký posudek; z něho na jedné straně vyplývá, že řidička vozidla Škoda Fabia měla účinnou možnost střetu s motocyklem žalobkyně zabránit (pokud by před odbočením vlevo sledovala důsledně si- tuaci a provoz za sebou), na druhé straně však konstatuje, že je otázkou, zda za daných podmínek (popojíždění kolony, jednosměr- ný provoz, stání před přechodem, šířka vo- zovky 4,5 m) byl předpoklad, resp. mohla ři- dička uvedeného vozidla očekávat, že bude někým předjížděna. Současně je v posudku konstatováno, že kolizi, resp. možnému rizi- ku vzniku kolize by motocyklistka předešla, pokud by se nepohybovala mimo kolonu vo- zidel, což souvisí s technikou a způsobem její jízdy. Z uvedeného obsahu znaleckého posud- ku je možné dovodit, že k dopravní nehodě došlo v důsledku spojení (souběhu) dvou jednání, a sice (i) odbočení vlevo (řidičky vo- zidla Škoda Fabia) a (ii) jízdy mimo kolonu (motocyklistky), jež ovšem nebyla primární příčinou dopravní nehody. Dle uvedeného znaleckého posudku totiž, i kdyby technika a způsob jízdy motocyklistky (žalobkyně) ne- byla v souladu se zákonem, její technika a způsob jízdy nebyla primární příčinou stře- tu s vozidlem Škoda Fabia. Na základě toho však dle názoru Nejvyššího správního soudu nelze dospět k závěru, že žalobkyně není od- povědna za své jednání bezprostředně před dopravní nehodou, které bylo vyhodnoceno jako jednání přestupkové, a proto ji také byla uložena příslušná sankce v podobě pokuty a zákazu činnosti. V tomto směru Nejvyšší správní soud uza- vírá, že předmětem posouzení v projednáva- né věci bylo jednání ad (ii), tedy jízda žalob- kyně mimo kolonu - vyhodnocená jako nedovolené předjíždění, protože se nemohla zařadit před vozidla, která hodlala předjet, a protože se tak stalo bezprostředně před přechodem pro chodce. 997 1939 19539 Územní samospráva: regulace obecně závaznou vyhláškou Správní trestání: sankce za porušení povinnosti stanovené právním předpisem obce k $ 10 písm. a) a c) a $ 58 odst. 4 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění zá- kona č. 313/2002 Sb. I. Obec je oprávněna regulovat určité činnosti v daném území obecně závaznou vyhláškou v zájmu veřejného pořádku a čistoty a k tomuto účelu je oprávněna tyto pojmy i vyložit; vždy se však musí jednat o činnosti, jimiž může být daný chráněný zájem dotčen. II. Při ukládání sankce za porušení povinnosti stanovené právním předpisem obce je rozhodující, zda povinnost či zákaz v tomto předpisu obsažený, je stanoven jednoznačně a srozumitelně.
Světlana K. proti Krajskému úřadu Olomouckého kraje o uložení pokuty a zákazu čin-
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen osobou s vysokoškolským právnickým vzděláním (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).
V této souvislosti, zejména ve vztahu k tvrzení žalobkyně, dle které není podmínka povinného zastoupení splněna, neboť pověřená osoba není zaměstnancem samotného stěžovatele, nýbrž je zaměstnancem Olomouckého kraje, zdejší soud podotýká následující. Orgány kraje, vedle zastupitelstva kraje, jako jeho základního orgánu, jsou dále rada kraje, hejtman kraje a krajský úřad. Pro zabezpečení výkonu veřejné správy na území kraje má rozhodující význam právě krajský úřad, který je orgánem kraje tzv. úředního typu, jenž plní funkci regionálního správního úřadu. Z hlediska personálního je tvořen ředitelem, který stojí v čele, a zaměstnanci kraje zařazenými do krajského úřadu. Žalobkyní naznačenou distinkci mezi krajem a krajským úřadem a z ní dovozované závěry proto nelze akceptovat, neboť z uvedeného je zřejmé, že v případě krajského úřadu se jedná o jeden z orgánů kraje, jehož prostřednictvím je vykonávána působnost kraje, ergo nelze dovozovat rozdílnost subjektů.
Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
V návaznosti na stížní námitky Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že řízení před krajským soudem nelze v projednávané věci považovat za zmatečné z toho důvodu, že krajský soud uložil stěžovateli k provedení takové úkony, jež nemají souvislost s protiprávním jednáním, které je žalobkyni kladeno za vinu. Zmatečnost řízení před soudem je ze zákona (ex lege) dána absencí podmínek řízení, rozhodováním vyloučeným soudcem nebo nesprávným obsazením soudu, popřípadě tím, že pro účastníka nepříznivé rozhodnutí bylo vydáno v důsledku trestného činu soudce [§ 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Takto stanovené důvody kasační stížnosti pro zmatečnost jsou tedy vymezením tzv. zmatečnosti, jež je představována takovými závažnými vadami řízení, které bez ohledu na kvalitu rozhodnutí mají vždy za následek jeho zrušení. V souzené věci se však o žádný takový případ nejedná a stěžovatelem naříkaný postup krajského soudu proto pojem zmatečnosti nenaplňuje.
Stejně tak je třeba poznamenat, že postup krajského soudu, resp. jeho rozhodnutí nenaplňuje ani pojem nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Jedná se prakticky o takové situace, kdy by se krajský soud nevypořádal vůbec či alespoň dostatečně s uplatněnými žalobními body, neprovedl by navržené důkazy a ani by řádně nevyložil, proč tak neučinil (tzv. opomenutý důkaz), z rozhodnutí by nebyly seznatelné jeho nosné důvody (ratio decidendi) anebo by tyto důvody neměly oporu ve výsledcích provedeného řízení. Nic takového však Nejvyšší správní soud v projednávané věci nezjistil. Naopak z odůvodnění napadeného rozsudku je jednoznačně seznatelné, které otázky krajský soud považoval za rozhodné a vzájemná souvislost jednotlivých úvah, jež soud v napadeném rozhodnutí vyslovil, je zřetelná. Závěry, ke kterým krajský soud dospěl, vychází z rekapitulovaného skutkového stavu a mají oporu ve spisovém materiálu. Napadený rozsudek proto považuje kasační soud za přezkoumatelný. Se závěry, o které krajský soud opřel výrok napadeného rozsudku, ostatně stěžovatel v kasační stížnosti sám dostatečně podrobně polemizuje, což by v případě jeho nepřezkoumatelnosti nebylo možné.
Lze tedy shrnout, že postup krajského soudu byl v tomto ohledu v souladu se zákonem a námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, ani námitce zmatečnosti řízení, Nejvyšší správní soud nevyhověl, neboť žádné takové vady, které by nepřezkoumatelnost či zmatečnost mohly způsobit, neshledal.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu však napadený rozsudek vykazuje jiný deficit, a sice nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky týkající se jednání žalobkyně, jak bude rozvedeno níže [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Z předloženého spisového materiálu a z rozhodnutí správního orgánu, potvrzeného rozhodnutím stěžovatele, jakožto odvolacího orgánu, vyplývá, že předmětem projednávané věci byla otázka, zda žalobkyně svým jednáním porušila povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích a naplnila tak skutkovou podstatu přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle § 22 odst. 1 písm. f) bod 7. zákona o přestupcích, jenž stanoví, že: „Přestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla předjíždí vozidlo v případech, ve kterých je to podle zvláštního právního předpisu zakázáno.“ Tímto zvláštním právním předpisem je zákon o silničním provozu, za jehož porušení – konkrétně za porušení § 4 písm. a) a § 17 odst. 5 písm. b) a d) – byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku a byla ji s odkazem na § 22 odst. 7 zákona o přestupcích uložena pokuta ve výši 7000 Kč a zákaz činnosti na 8 měsíců.
Podle § 4 písm. a) zákona o silničním provozu „Při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu.“ Podle § 17 odst. 5 písm. b) a d) zákona o silničním provozu: „Řidič nesmí předjíždět
b) jestliže by se nemohl bezpečně zařadit před vozidlo nebo vozidla, která hodlá předjet,
d) na přechodu pro chodce a bezprostředně před ním.“
V takto vymezeném právním rámci se při své rozhodovací činnosti pohybovaly oba správní orgány a v tomto směru měl být také prováděn soudní přezkum ze strany krajského soudu, jenž se měl v návaznosti na žalobou vymezené žalobní body zabývat tím, zda byl ve vztahu ke shora uvedené skutkové podstatě náležitě zjištěn skutkový stav věci. Jinými slovy krajský soud měl přezkoumat, zda jednáním žalobkyně došlo k naplnění shora citovaných ustanovení zákona o silničním provozu směřujících k tomu, aby bylo zajištěno bezpečné užívání veřejně přístupných pozemních komunikací s tím, že první z nich vymezuje obecné zásady chování všech účastníků silničního provozu a druhé obsahuje výčet zákazů předjíždění, a to v návaznosti na subjektivní posouzení konkrétní situace na silnici řidičem vozidla – písm. b) nebo v návaznosti na vymezení místa na pozemní komunikaci – písm. d).
To ovšem krajský soud neučinil a namísto toho se zabýval skutkovým stavem ve vztahu k dopravní nehodě, jež následovala v návaznosti na jednání žalobkyně, které jí bylo kladeno za vinu a které z tohoto pohledu také tvořilo podstatu celé kauzy. Skutečnost, že došlo rovněž k dopravní nehodě, je sice skutečností důležitou, nikoli však rozhodnou z hlediska uznání viny žalobkyně ze spáchání výše uvedeného přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Jiná situace by samozřejmě byla, pokud by způsobení dopravní nehody bylo předpokladem naplnění dané skutkové podstaty, jež představuje zákonný typ správněprávního deliktu (něco jako „šablonu“ či jeho model) umožňující právní posouzení konkrétního skutkového děje. K závěru o vině pachatele je totiž potřebný čin konkrétně pro společnost nebezpečný, odpovídající znakům (určité) skutkové podstaty neboli tzv. naplnění skutkové podstaty správního deliktu. V souzené věci však dopravní nehoda předpokladem naplnění skutkové podstaty přestupku dle § 22 odst. 1 písm. f) bod 7. zákona o přestupcích v návaznosti na shora citovaná ustanovení zákona o silničním provozu nebyla.
Předmětná skutková podstata je svojí povahou skutkovou podstatou zakazující a současně odkazující (na konkrétní případy zákazu předjíždění v zákoně o silničním provozu), pro jejíž naplnění je podstatné, že došlo k ohrožení zájmu společnosti na bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, a to zákonem předvídaným jednáním jako takovým bez ohledu na to, zda byla způsobena dopravní nehoda či nikoli.
V této souvislosti považuje kasační soud za nutné poznamenat, že přestupkem je protiprávní jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem. V řízení o přestupku je rozhodováno o vině a trestu za porušení práva, je proto třeba zkoumat naplnění všech znaků skutkové podstaty přestupku, mezi něž patří i objektivní stránka přestupku. Obligatorní znaky objektivní stránky jsou jednání, následek a příčinná souvislost neboli kauzální nexus (nexus causalis), tj. vztah mezi protiprávním jednáním jako příčinou a škodlivým následkem, který je právě tímto jednáním vyvolán. Škodlivý následek coby znak skutkové podstaty přestupků se přitom zpravidla neprojevuje materiálně, obvykle je vyjádřen samotným faktem porušení povinnosti, s nímž v podstatě spadá v jedno. Tím se současně také naplňuje požadovaná příčinná souvislost. Ve shodě s doktrínou je však třeba lišit mezi dvěma základními formami následku, a to ohrožovacím a poruchovým. Prvně jmenovaný následek v podstatě znamená vyvolání stavu, který představuje pro objekt přestupku (tedy pro určitý zájem společnosti chráněný zákonem) hrozbu jeho poruchy neboli stav nebezpečí, druhý pak představuje již přímý zásah tohoto objektu.
Objektem přestupku dle § 22 odst. 1 písm. f) bod 7. zákona o přestupcích je bezpochyby zájem na bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, jehož součástí je i to, aby nedocházelo k dopravním nehodám. Pokud přitom k dopravní nehodě dojde tak, jako v souzené věci, je třeba ji vyhodnotit a s ohledem na získané závěry potom zvážit, zda je dopravní nehoda následkem přestupkového jednání (zda zde existuje příčinná souvislost) a lze ji tudíž zohlednit při určení druhu sankce a její výměry ve smyslu § 12 odst. 1 zákona o přestupcích. Nicméně v případě, že k dopravní nehodě nedojde nebo není prokázáno, že tato je následkem předmětného přestupkového jednání, neznamená to, že by předmětná skutková podstata nebyla naplněna, ale že jí chráněný zájem nebyl porušen, nýbrž ohrožen, tj. jedná se pouze o jiný charakter a intenzitu následku přestupkového jednání.
Způsobená dopravní nehoda jako následek přestupkového jednání vymezeného v § 22 odst. 1 písm. f) bod 7. zákona o přestupcích, v návaznosti na § 4 písm. a) a § 17 odst. 5 písm. b) a d) zákona o silničním provozu, tedy toliko zvyšuje závažnost daného jednání, což je potom reflektováno v rámci ukládání sankce, jak správně s odkazem na judikaturu uvádí stěžovatel.
Krajský soud proto pochybil, neboť namísto toho, aby posoudil úplnost zjištěného stavu věci ve vztahu k naplnění příslušné skutkové podstaty, tzn. rozhodnutí o vině pachatele (žalobkyně), upnul svoji pozornost výhradně na dopravní nehodu, ke které došlo následně a ke které byl v rámci řízení před správním orgánem zpracován (Ing. L. M.) znalecký posudek č. 1397/07; z něho na jedné straně vyplývá, že řidička vozidla Škoda Fabia měla účinnou možnost střetu s motocyklem žalobkyně zabránit (pokud by před odbočením vlevo sledovala důsledně situaci a provoz za sebou), na druhé straně však konstatuje, že je otázkou, zda za daných podmínek (popojíždění kolony, jednosměrný provoz, stání před přechodem, šířka vozovky 4,5 m) byl předpoklad, resp. mohla řidička uvedeného vozidla očekávat, že bude někým předjížděna. Současně je v posudku konstatováno, že kolizi, resp. možnému riziku vzniku kolize by motocyklistka předešla, pokud by se nepohybovala mimo kolonu vozidel, což souvisí s technikou a způsobem její jízdy.
Z uvedeného obsahu znaleckého posudku je možné dovodit, že k dopravní nehodě došlo v důsledku spojení (souběhu) dvou jednání, a sice (i) odbočení vlevo (řidičky vozidla Škoda Fabia) a (ii) jízdy mimo kolonu (motocyklistky), jež ovšem nebyla primární příčinou dopravní nehody. Dle uvedeného znaleckého posudku totiž i kdyby technika a způsob jízdy motocyklistky (žalobkyně) nebyla v souladu se zákonem, její technika a způsob jízdy nebyla primární příčinou střetu s vozidlem Škoda Fabia. Na základě toho však dle názoru Nejvyššího správního soudu nelze dospět k závěru, že žalobkyně není odpovědna za své jednání bezprostředně před dopravní nehodou, které bylo vyhodnoceno jako jednání přestupkové, a proto ji také byla uložena příslušná sankce v podobě pokuty a zákazu činnosti.
V tomto směru Nejvyšší správní soud uzavírá, že předmětem posouzení v projednávané věci bylo jednání ad (ii), tedy jízda žalobkyně mimo kolonu – vyhodnocená jako nedovolené předjíždění, protože se nemohla zařadit před vozidla, která hodlala předjet, a protože se tak stalo bezprostředně před přechodem pro chodce. V těchto intencích se proto také musí ubírat další úvahy krajského soudu, které svým hodnocením nechce a ani nemůže Nejvyšší správní soud předjímat, neboť by porušil kogentní ustanovení s. ř. s. zavádějící kasatorní princip, tedy princip zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí bez jeho nahrazení rozhodnutím vlastním; srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 493/05, publikovaný pod č. 5 Sb.n.u.ÚS, sv. 44, str. 53, dostupný též z http://nalus.usoud.cz.
S ohledem na výše vyslovené závěry byla kasační stížnost shledána důvodnou, a proto Nejvyšší správní soud podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věci mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je tento soud podle odst. 3 citovaného ustanovení vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku – tzn., že v návaznosti na žalobní body posoudí, zda správní orgán, resp. stěžovatel vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu věci ve vztahu k rozhodnutí o vině pachatele (žalobkyně) ze spáchání shora uvedeného přestupkového jednání kvalifikovaného podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 7. zákona o přestupcích, v návaznosti na § 4 písm. a) a § 17 odst. 5 písm. b) a d) zákona o silničním provozu.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2009
vztahu k rozhodnutí o vině pachatele (žalobkyně) ze spáchání shora uvedeného přestupkového jednání kvalifikovaného podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 7. zákona o přestupcích, v návaznosti na § 4 písm. a) a § 17 odst. 5 písm. b) a d) zákona o silničním provozu.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2009
JUDr. Radan Malík
předseda senátu