9 As 80/2020- 47 - text
9 As 80/2020 - 49 pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: V. K., zast. Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje se sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 10. 2018, č. j. JMK 140751/2018, sp. zn. S-JMK 137546/2018/OD/VW, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2020, č. j. 41 A 67/2018 – 53,
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2020, č. j. 41 A 67/2018 53, se zrušuje.
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 10. 2018, č. j. JMK 140751/2018, sp. zn. S-JMK 137546/2018/OD/VW, a rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 25. 7. 2018, č. j. ODSČ-62098/17-50, sp. zn. ODSČ-62098/17-FIL/V, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti.
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se podanou žalobou domáhal zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 25. 7. 2018, č. j. ODSČ-62098/17-50, sp. zn. ODSČ-62098/17-FIL/V, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze správního deliktu (nyní přestupku) podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, ve znění do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o silničním provozu“).
[2] Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) žalobu zamítl jako nedůvodnou.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] V kasační stížnosti stěžovatel předně namítá procesní pochybení krajského soudu, který nenařídil ústní jednání, ačkoliv jej stěžovatel požadoval. Dne 27. 2. 2020 totiž stěžovatel doručil krajskému soudu podání, ve kterém požadoval nařízení ústního jednání. Jakkoliv byla tato žádost učiněna po vyhlášení napadeného rozsudku dne 12. 2. 2020, stěžovatel považuje za den vydání rozsudku nikoliv jeho vyhlášení, ale vypravení písemného vyhotovení, ke kterému v pojednávaném případě došlo dne 13. 3. 2020. Ústní jednání tak dle jeho názoru mělo být provedeno.
[4] Dále stěžovatel nesouhlasí s právním posouzením krajského soudu ohledně omezení způsobu zaplacení uložené pokuty. Ve výzvě k uhrazení určité částky totiž bylo určeno, že má danou částku uhradit na bankovní účet tam uvedený, který byl dle stěžovatele přímo ve výzvě přeškrtnutý, čímž došlo k jejímu popření. Taková výzva je dle jeho názoru nesrozumitelná a zároveň omezující, neboť další uvedenou možností bylo osobně se dostavit na pokladnu Magistrátu města Brna, což by pro stěžovatele znamenalo nepoměrné zvýšení nákladů. Zároveň byl podle veřejných informací účet uvedený ve výzvě zrušen k 30. 6. 2016.
[5] Dále stěžovatel namítá, že dopravní značka „zákaz zastavení“, kterou svým jednáním porušil a za kterou mu byla uložena Magistrátem města Brna pokuta, byla umístěna nezákonně. Dle jeho názoru musí podle zákona o silničním provozu, ve znění od 31. 12. 2015, být dopravní značky umisťovány na základě opatření obecné povahy se všemi z toho vyplývajícími důsledky.
[6] Následně stěžovatel uvádí, že krajský soud pochybil při hodnocení zániku odpovědnosti za přestupek. Dle jeho názoru by se měla uplatnit příznivější prekluzivní lhůta vyplývající ze zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“). Jelikož u Ústavního soudu právě probíhá řízení o zrušení § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky, navrhuje, aby bylo toto řízení u Nejvyššího správního soudu přerušeno do doby rozhodnutí Ústavního soudu.
[7] Na závěr stěžovatel na dvanácti stranách uvádí svůj nesouhlas s vyvěšením svého jména a jména svého zástupce na webových stránkách kasačního soudu a žádá, aby jeho žádost o důslednou anonymizaci soudních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vyřídil vyjádřením, že věc patří do kompetence státní správy Nejvyššího správního soudu. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[8] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatel je zastoupen advokátem [§ 102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Poté přistoupil k přezkumu rozhodnutí krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[10] Nejdříve se kasační soud zabýval námitkou zániku odpovědnosti za spáchaný přestupek, jelikož zánik odpovědnosti by byl bez dalšího důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí.
[11] Stěžovatel spáchal uvedený přestupek dne 2. 9. 2015. V souladu s tehdejší úpravou prekluze odpovědnosti za přestupek (§ 125e odst. 5 ve spojení s odst. 3 téhož ustanovení zákona o silničním provozu) jeho odpovědnost zanikla, pokud příslušný správní orgán nezahájil řízení v subjektivní lhůtě dvou let (v tomto případě se podle správního spisu dozvěděl o přestupku dne 8. 12. 2015, prekluze by tedy nastala dne 8. 12. 2017) anebo objektivní čtyřleté lhůtě (tedy dne 2. 9. 2019). Dne 1. 7. 2017 nicméně nabyl účinnosti zákon o odpovědnosti za přestupky spolu s průvodní legislativou. Nově byla úprava zániku odpovědnosti za přestupek stanovena v § 30 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky ve spojení s § 31 odst. 1 téhož zákona jako jednoroční prekluzivní lhůta, která počíná běžet den následující po dni spáchání přestupku (v tomto případě by tak uplynula dne 3. 9. 2016). Prvostupňový orgán oznámil zahájení řízení dne 8. 6. 2017.
[12] V projednávaném případě je klíčovou otázkou, kterým předpisem se řídí prekluze stěžovatelovy odpovědnosti. Obdobným případům se Nejvyšší správní soud už ve své judikatuře opakovaně, v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 4/20 (do jehož vydání navrhoval stěžovatel přerušit řízení o kasační stížnosti), věnoval (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2021, č. j. 3 As 115/2019 – 37; ze dne 25. 3. 2021, č. j. 1 As 185/2020 – 33; ze dne 20. 8. 2020, č. j. 7 As 450/2018 – 48; ze dne 30. 9. 2020, č. j. 7 As 125/2020 – 42; nebo ze dne 2. 7. 2020, č. j. 1 As 239/2018 – 45), přičemž v projednávané věci neshledal důvod se od tam vyslovených závěrů odchýlit.
[13] V návaznosti na uvedené dospěl kasační soud k závěru, že uplatnění úpravy prekluze odpovědnosti podle zákona o odpovědnosti za přestupky je (v souladu s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod) pro stěžovatele výhodnější, neboť podle ní již jeho odpovědnost zanikla. Prvním okamžikem, kdy mohla být promlčecí lhůta přerušena či stavěna, je podle § 32 odst. 2 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky oznámení o zahájení řízení o přestupku dne 8. 6. 2017. V té době byla nicméně odpovědnost za přestupek již prekludovaná, neboť dne 3. 9. 2016 uběhla jednoroční lhůta stanovená § 30 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky. Kasační soud zároveň neshledal existenci jiných důvodů, pro které by se měla promlčecí lhůta ve svém průběhu přerušovat či stavět.
[14] Shledal-li kasační soud, že k prekluzi odpovědnosti za spáchaný správní delikt (přestupek) došlo, nezbývá mu, než rozsudek krajského soudu a rozhodnutí správních orgánů zrušit. Za této situace je již nadbytečné zabývat se dalšími kasačními námitkami.
[15] Námitkami směřujícími proti způsobu vyvěšování rozsudků na webových stránkách Nejvyššího správního soudu se kasační soud nijak nezabýval, neboť nesouvisejí s předmětem tohoto řízení, jímž je přezkum napadeného rozsudku krajského soudu.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. Jelikož již v řízení před krajským soudem byly dány důvody pro zrušení rozhodnutí správních orgánů [§ 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.], zrušil Nejvyšší správní soud také rozhodnutí žalovaného i Magistrátu města Brna (§ 78 odst. 3 s. ř. s.) a vrátil věc k dalšímu řízení žalovanému (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).
[17] Nejvyšší správní soud také rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 60 odst. 1 za použití § 120 s. ř. s. Žalovaný nemá nárok na náhradu nákladů, neboť byl neúspěšný.
[18] Stěžovatel měl ve věci úspěch, a proto by mu za normálních okolností náležela náhrada nákladů řízení o žalobě i o kasační stížnosti (§ 60 odst. 1 s. ř. s.). V nynější věci však Nejvyšší správní soud shledal důvody zvláštního zřetele hodné, na základě kterých stěžovateli náhradu nákladů řízení nepřiznal (§ 60 odst. 7 s. ř. s.).
[19] Jak už ve své dřívější judikatuře Nejvyšší správní soud dovodil, obstrukční procesní strategie má zneužívající povahu a může představovat zneužití práva (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2018, č. j. 4 As 113/2018 – 39, body [27]–[30]). Za takovou obstrukci Nejvyšší správní soud považuje i uvedení nekontaktní osoby jako řidiče, jež se měla dotčeným vozidlem dopustit přestupku, a kterou zvolený zmocněnec označuje jako řidiče i v jiných správních řízeních, a také podávání neodůvodněných odvolání spojených se společnostmi jako je Motoristická vzájemná pojišťovna, FLEET Control, Řešíme pokuty, ODVOZ VOZU, apod., v kombinaci s následným podáním komplexní žaloby (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2021, č. j. 3 As 115/2019 – 37, bod [25]).
[20] V nyní posuzované věci přitom stěžovatel takovou obstrukční taktiku ve správním řízení zvolil – nejprve uvedl jako řidiče pana F. S., trvale bytem X, s doručovací adresou X, nekontaktního cizince, jehož jako řidiče uvádějí různí provozovatelé vozidel zastoupení společností ODVOZ VOZU s. r. o. (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2021, č. j. 5 As 291/2018 – 17; ze dne 24. 7. 2019, č. j. 6 As 78/2019 – 45; ze dne 26. 7. 2018, č. j. 8 As 24/2018 – 52; rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 8. 2020, č. j. 32 A 1/2019 – 45; ze dne 12. 2. 2019, č. j. 30 A 67/2017 – 64; rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2020, č. j. 41 A 67/2018 – 53; nebo rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2019, č. j. 18 A 10/2018 – 56), a k němuž Magistrát města Brna, podobně jako správní orgány v jiných věcech, zjistil, že se na uvedené adrese nezdržuje ani nepřebírá poštu.
[21] Stěžovatel také prostřednictvím společnosti ODVOZ VOZU s. r. o. nejprve podal proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí blanketní odvolání (č. l. 55 správního spisu), které následně na výzvu Magistrátu města Brna (č. l. 57 správního spisu) nedoplnil, aby následně prostřednictvím svého advokáta podal proti rozhodnutí žalovaného rozsáhlou žalobu.
[22] Ačkoli to není stěžovatel, kdo takto systematicky používá procesní obstrukce, přesto z logiky věci musí nést následky z vlastní vědomé volby nechat se ve správním řízení zastoupit osobami, které zneužívají procesních práv k nejrůznějším obstrukcím. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že zvolená obstrukční strategie je okolností hodnou zvláštního zřetele, a proto stěžovateli v souladu s § 60 odst. 7 s. ř. s. nepřiznal náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 16. září 2021
JUDr. Radan Malík předseda senátu