ké republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu) k čl. 3 a čl. 9 Úmluvy o právech dítěte [č. 104/1991 Sb. (v textu též „Úmluva“)] I. Stěžovatelkou presumovanou obavu ohledně jejího dalšího pobytu na území České republiky po dobu, po kterou bude vedeno řízení o udělení mezinárodní ochrany s její matkou, která se svojí žalobou u krajského soudu uspěla, a správní or- Sán je ve vztahu k její žádosti o mezinárodní ochranu povinen pokračovat v řízení (v intencích zrušovacího rozsudku), nelze podřadit pod žádný ze zákonem uzna- ných důvodů udělení mezinárodní ochrany ($ 12 a násl. zákona č. 325/1999 Sb., o azylu). II. Po dobu, kdy nebude postaven najisto osud matky nezletilé, bude proto na pří- slušných správních orgánech, aby respektovaly články Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.) a s ohledem na její nejlepší zájem pečlivě zvažovaly případné nuce- né vycestování nezletilé z území České republiky.
ké republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu) k čl. 3 a čl. 9 Úmluvy o právech dítěte [č. 104/1991 Sb. (v textu též „Úmluva“)] I. Stěžovatelkou presumovanou obavu ohledně jejího dalšího pobytu na území České republiky po dobu, po kterou bude vedeno řízení o udělení mezinárodní ochrany s její matkou, která se svojí žalobou u krajského soudu uspěla, a správní or- Sán je ve vztahu k její žádosti o mezinárodní ochranu povinen pokračovat v řízení (v intencích zrušovacího rozsudku), nelze podřadit pod žádný ze zákonem uzna- ných důvodů udělení mezinárodní ochrany ($ 12 a násl. zákona č. 325/1999 Sb., o azylu). II. Po dobu, kdy nebude postaven najisto osud matky nezletilé, bude proto na pří- slušných správních orgánech, aby respektovaly články Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.) a s ohledem na její nejlepší zájem pečlivě zvažovaly případné nuce- né vycestování nezletilé z území České republiky.
C.) Lze tedy shrnout, že otec a bratr ne- zletilé stěžovatelky v řízení o udělení meziná- rodní ochrany, jakož i v následném řízení před krajským soudem, resp. Nejvyšším správním soudem, úspěšní nebyli, zatímco v případě matky se - na základě rozhodnutí krajského soudu - stala její žádost o udělení mezinárodní ochrany předmětem opakova- ného posuzování ze strany správního orgánu a právě z této skutečnosti stěžovatelka dovo- zuje, že stejně tak tomu mělo být i v jejím pří- padě, tj. že rozhodnutí správního orgánu o je- 1022 jí žádosti měl krajský soud zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Argumentuje přitom tím, že spadá do personálního rozsahu Úmluvy, po- dle níž je nutno sledovat nejlepší zájem dítě- te, jenž měl být v daném případě zohledněn, neboť důsledkem zamítavého rozsudku kraj- ského soudu jc nutnost vycestoval z území České republiky, ačkoli řízení ve věci její mat- ky dosud nebylo ukončeno. To znamená, že by došlo k nucenému oddělení nezletilé stě- žovatelky od její matky, které v daném přípa- dě nenastalo jen díky tomu, že stěžovatelka podala kasační stížnost, což jí garantuje další pobyt na území České republiky - na základě víza za účelem strpění pobytu ($ 78b zákona o azylu) - po dobu řízení o kasační stížnosti Mí před Nejvyšším správním soudem. (...) Předložená kasační stížnost tak Nejvyšší- mu správnímu soudu předestírá k rozhodnu- tí otázku přednostní aplikace Úmluvy o prá- vech dítěte, na jejímž základě stěžovatelka volá po naplnění nejlepšího zájmu dítěte, ja- kož i zásady jednoty rodiny, a požaduje zruše- ní napadeného rozhodnutí krajského soudu, které s danou zásadou dle jejího názoru ne- konvenuje a zjevně není v nejlepším zájmu dítěte, neboť v důsledku tohoto rozhodnutí hrozí, že se nezletilá bude muset sama bez do- provodu rodičů vrátit do Sýrie. V této souvislosti Nejvyšší správní soud předesílá, že žádosti o udělení mezinárodní ochrany jsou v případě rodinných příslušní- ků zpravidla vzájemně provázané a dotýkají se rodiny jako celku. Postavení dítěte žádají- cího o mezinárodní ochranu se přitom ve vět- šině případů odvíjí od postavení rodičů žáda- jících o udělení mezinárodní ochrany. V případě stěžovatelky, která se narodila na území České republiky a důvody své žádosti o mezinárodní ochranu odvozovala od důvo- dů svých rodičů, kterým byly žádosti o azyl příslušnými správními orgány zamítnuty, tak bylo na inístě i v jejím případě legitimně oče- kávat zamítavé rozhodnutí správního orgánu. K tomu také poměrně rychle po podání žá- dosti stěžovatelky došlo (dne 10. 7. 2007) a z tohoto pohledu je nutné vnímat přezkum krajského soudu, který byl výše uvedenými skutečnosti zásadně limitován. Správní soudnictví je formou soudní kon- troly veřejné správy. Krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumává napadené rozhodnutí správní- ho orgánu, přičemž však svou činností nena- hrazuje prostředky nacházející se uvnitř ve- řejné správy. Soudní přezkum správních rozhodnutí je koncipován až jako následný prostředek ochrany subjektivních veřejných práv, který při přezkoumání rozhodnutí vy- chází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu ($ 75 odst. 1 s. ř. s.). Jedná se totiž o kasační kontrolu správního rozhodnutí soudem, a pro- to je pro soud rozhodující objektivně existují- cí skutkový a právní stav v době vydání napa- deného rozhodnutí. Vycházeje z této procesní zásady, která je pro český model správního soudnictví, založený na retrospektivnosti ná- hledu na předchozí správní řízení, určující, proto Nejvyšší správní soud sdílí postup kraj- ského soudu, který napadené rozhodnutí ne- zrušil a nevrátil zpět správnímu orgánu s pou- kazem na (novou) skutečnost spočívající v tom, že na základě žaloby již bylo takto zru- šeno rozhodnutí správního orgánu ve věci matky stěžovatelky, jejíž případ byl vrácen da- nému správnímu orgánu k dalšímu řízení. Skutečnost, že matka stěžovatelky se svojí žalobou u krajského soudu uspěla a správní orgán je ve vztahu k její žádosti o mezinárod- ní ochranu povinen pokračovat v řízení (v in- tencích zrušovacího rozsudku), totiž z hledis- ka přezkumu prováděného krajským soudem nemůže sama o sobě obstát a nelze ji považo- vat za relevantní důvod pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu o neudělení mezinárodní ochrany rovněž v případě stěžovatelky. Teprve byla-li by mat- ka nezletilé stěžovatelky v dalším řízení před správním orgánem úspěšná, tj. bylo-li by shle- dáno, že je v zemi původu pronásledována, resp. byl-li by shledán její odůvodněný strach z pronásledování v zemi původu nebo hrozba nebezpeční vážné újmy, mohla by v novém ří- zení o udělení mezinárodní ochrany uspět i její nezletilá dcera. Ostatně v tomto smyslu jsou také konci- povány obě formy mezinárodní ochrany, a si- ce azyl za účelem sloučení rodiny ($ 13 záko- na o azylu) a doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny ($ 14b zákona o azylu), dle kterých se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle $ 12 nebo $ 14 zákona o azylu, resp. rodinnému příslušníko- vi osoby požívající doplňkové ochrany v pří- padě hodném zvláštního zřetele, udělí azyl, resp. doplňková ochrana, i když v řízení o udě- lení mezinárodní ochrany nebude v jeho pří- padě zjištěn důvod pro udělení azylu, příp. doplňkové ochrany. Udělení některé z forem mezinárodní ochrany nezletilé stěžovatelce podle $ 13 či $ 14b zákona o azylu by proto by- lo v souzené věci možné jen v případě exi- stence pravomocného rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany její matce, jež by před- stavovalo novou skutečnost ve smyslu $ 10a písm. e) zákona o azylu, dle kterého je ji- nak opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, ledaže cizinec uvede nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkou- mání důvodů pro udělení mezinárodní ochra- ny v předchozím pravomocně ukončeném ří- zení ve věci mezinárodní ochrany. Stěžovatelkou — presumovanou — obavu ohledně jejího dalšího pobytu na území České republiky po dobu, po kterou bude vedeno ří- zení o udělení mezinárodní ochrany s její mat- kou, jakož i následně po dobu případného ří- zení před správními soudy, nelze podřadit pod žádný ze zákonem uznaných důvodů udě- lení mezinárodní ochrany. Smyslem práva azy- lu, jakož i doplňkové ochrany, není poskyt- nout žadateli ochranu před čímkoliv. Důvody pro poskytnutí azylu či doplňkové ochrany jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a ne- pokrývají celou škálu případných porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezi- národním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut mezinárodní ochrany je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pou- ze na základě zákonem uznaných důvodů, ji- miž je chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené. Nad rámec výše uvedeného je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud v žádném případě nezpochybňuje stěžovatelkou citovaná 1023 1943 ustanovení Úmluvy z roku 1989 (čl. 3 a čl. 9), kterou je Česká republika vázána (čl. 10 Ústa- vy); citovaná Úmluva byla publikována sděle- ním federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb. a pro Českou a Sloven- skou Federativní Republiku vstoupila v plat- nost dne 6. 2. 1991, přičemž po jejím zániku do ní sukcedovala Česká republika. Jakkoli je zájem dítěte dle čl. 3 citované Úmluvy před- ním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí a státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy, jsou povinny zajistit, aby dítě ne- mohlo být odděleno od svých rodičů proti je- jich vůli (čl. 9 Úmluvy), nelze tyto principy samy o sobě podřadit pod další, nad rámec zákonem o azylu stanovené důvody pro udě- lení mezinárodní ochrany a správní soud nemá žádnou zákonnou možnost žalobou na- padené rozhodnutí s odvoláním na výše uve- dené principy zrušit. Po dobu, kdy nebude postaven na jisto osud matky nezletilé, bude proto na příslušných správních orgánech, aby respektovaly shora uvedené články Úmluvy, a případné nucené vycestování ne- zletilé ve shora uvedeném smyslu pečlivě zva- žovaly. Nezletilé, bude-li to v jejím zájmu, je třeba správními orgány umožnit další pobyt v České republice. V tomto ohledu se přitom nabízí např. využití ustanovení $ 79 odst. 5 zá- kona o azylu, dle kterého Ministerstvo vnitra může výjimečně povolit poskytnutí stravy a ubytování v azylovém zařízení nezletilému rodinnému příslušníku, u něhož bylo řízení o udělení mezinárodní ochrany ukončeno, pokud jeho zákonný zástupce je žadatelem o udělení mezinárodní ochrany. Závěrem považuje Nejvyšší správní soud za nutné poznamenat, že ochrana zájmů dítě- te a zásada respektování integrity rodiny představují koncept, který je reflektován rov- něž v komunitárním právu souvisejícím s azy- lovou problematikou; srov. např. tzv. kvalifi- kační směrnici, celým názvem směrnici Rady 2004/83/ES ze dne 29. 4. 2004, o minimálních požadavcích na kritéria a statut státních pří- 1024 slušníků třetích zemí nebo osob bez státní příslušnosti jako uprchlíků nebo jako osob, které z jiných důvodů potřebují mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany, jenž hovoří jak o zásadě „nejlepších zájmů dí- těte“, tak také o zachování celistvosti rodiny (čl 23). Obdobně se zásadou sjednocení ro- diny pracuje rovněž Příručka k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků (kapitola VI.), jakož i další doku- menty vydané Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (např. Uprchlické děti: Směrnice pro ochranu a péči), jež přes svůj doporučující charakter představují relevant- ní referenční rámec v souzené věci. V nepo- slední řadě je třeba připomenout i směrnici Rady 2003/86/ES ze dne 22. 9. 2003, o právu na sloučení rodiny, která řeší danou proble- matiku ve vztahu k cizincům, včetně uprchlí- ků, a vychází obecně z toho, že opatření týka- jící se sloučení rodiny by měla být přijata ve shodě se závazkem chránit rodinu a respekto- vat rodinný život obsaženým v mnoha nástro- jích mezinárodního práva. V tomto směru lze připomenout např. Úmluvu 0 ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950 a na ni navazující boha- tou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, kterou by bylo možné mutatis mutan- dis vztáhnout i na posuzovanou věc s tím, že nepřijetí, vrácení nebo vypovězení nezletilé cizinky ze země, v níž pobývá její matka, mů- že znamenat narušení jeho práva na rodinný Život a zakládat porušení čl. 8 citované Úmlu- vy o ochraně lidských práv a základních svo- bod, publikované pod sdělením federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.; srov. např. rozsudek ze dne 1. 12. 2005, ve vě- ci Tuguabo-Tekle proti Nizozemí, stížnost č. 60665/00, rozsudek ze dne 21. 6. 1988, ve věci Berrehab proti Nizozemí, stížnost č. 10730/84, nebo rozsudek ze dne 28. 5. 1985, ve věci Abďulaziz, Cabales a Balkan- dali proti Spojenému království, stížnosti č. 9214/80, 9473/81, a 9474/81. (...) 1944 Svobodný přístup k informacím: služební hodnocení policisty Ochrana osobních údajů: jméno a příjmení fyzické osoby v kombinaci s číslem občanského průkazu k $ 2 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném do 22. 3. 2006% k $ 15 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky**» k $ 4 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů I. Služební hodnocení policisty podle $ 15 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním po- měru příslušníků Policie České republiky, zpravidla obsahuje osobní a citlivé údaje, a je proto vyloučeno z působnosti zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. II. Jméno a příjmení fyzické osoby v kombinaci s číslem občanského průkazu ne- ní osobním údajem ve smyslu $ 4 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osob- ních údajů.
nosti žalobkyně.
3. Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany rozhoduje ve smyslu ustanovení § 16 s. ř. s. pětičlenný senát Nejvyššího správního soudu, skládající se z předsedy a čtyř soudců. K přijetí usnesení o nepřijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu § 104a s. ř. s. je třeba souhlasů všech pěti členů rozhodujícího senátu. Při předběžné poradě v nyní projednávané věci však nedošlo k jednomyslnému stanovisku ve věci nepřijatelnosti kasační stížnosti dle shora popsaných kritérií.
Za dané situace tak Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Pro úplnost přitom zdůrazňuje, že důvody přijatelnosti kasační stížnosti je nutno důsledně odlišovat od samotné důvodnosti kasační stížnosti, která je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem uváděných (§ 103 odst. 1 s. ř. s.).
Jak vyplývá ze správního spisu, jakož i z navazujícího spisu soudního, stěžovatelka se narodila na území České republiky dne 14. 5. 2007. Posléze dne 28. 6. 2007 prostřednictvím své matky (K. K.) podala žádost o udělení mezinárodní ochrany s tím, že jediným jejím důvodem je snaha o sloučení rodiny. Matka stěžovatelky, jakož i další rodinní příslušníci (otec M. S. A. a bratr B. A.), totiž o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky požádali již dne 30. 5. 2006, přičemž rozhodnutími správního orgánu ze dne 16. 1. 2007, č. j. OAM-456/LE-05-ZA04-2006 (otec a bratr), a č. j. OAM-457/LE-05-ZA04-2006 (matka), nebyla žádnému z nich mezinárodní ochrana udělena. Stejně pak bylo rozhodnuto správním orgánem i v případě stěžovatelky, a to rozhodnutím ze dne 10. 7. 2007, č. j. OAM-1-507/VL-01-ZA04-2007, proti kterému stejně jako její výše jmenovaní rodinní příslušníci podala žalobu k totožnému krajskému soudu, který ještě v průběhu řízení o žalobě stěžovatelky rozhodl tak, že ve věci matky rozsudkem ze dne 30. 8. 2007, č. j. 56 Az 19/2007 – 44, rozhodnutí správního orgánu zrušil pro vady řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení a ve věci otce a bratra rozsudkem ze dne 30. 8. 2007, č. j. 56 Az 20/2007 - 60, žalobu proti rozhodnutí správního orgánu zamítl; z rozhodovací činnosti je přitom zdejšímu soudu známo, že kasační stížnost otce a bratra stěžovatelky proti citovanému rozhodnutí krajského soudu byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2008, č. j. 9 Azs 5/2008 – 98, odmítnuta pro nepřijatelnost.
Lze tedy shrnout, že otec a bratr nezletilé stěžovatelky v řízení o udělení mezinárodní ochrany, jakož i v následném řízení před krajským soudem, resp. Nejvyšším správním soudem, úspěšní nebyli, zatímco v případě matky se – na základě rozhodnutí krajského soudu – stala její žádost o udělení mezinárodní ochrany předmětem opakovaného posuzování ze strany správního orgánu a právě z této skutečnosti stěžovatelka dovozuje, že stejně tak tomu mělo být i v jejím případě, tj. že rozhodnutí správního orgánu o její žádosti měl krajský soud zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Argumentuje přitom tím, že spadá do personálního rozsahu Úmluvy o právech dítěte, podle níž je nutno sledovat nejlepší zájem dítěte, jenž měl být v daném případě zohledněn, neboť důsledkem zamítavého rozsudku krajského soudu je nutnost vycestovat z území České republiky, ačkoli řízení ve věci její matky dosud nebylo ukončeno. To znamená, že by došlo k nucenému oddělení nezletilé stěžovatelky od její matky, které v daném případě nenastalo jen díky tomu, že stěžovatelka podala kasační stížnost, což jí garantuje další pobyt na území České republiky – na základě víza za účelem strpění pobytu (§ 78b zákona o azylu) – po dobu řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem.
Předložená kasační stížnost tak Nejvyššímu správnímu soudu předestírá k rozhodnutí otázku přednostní aplikace Úmluvy o právech dítěte, na jejímž základě stěžovatelka volá po naplnění nejlepšího zájmu dítěte, jakož i zásady jednoty rodiny, a požaduje zrušení napadeného rozhodnutí krajského soudu, které s danou zásadou dle jejího názoru nekonvenuje a zjevně není v nejlepším zájmu dítěte, neboť v důsledku tohoto rozhodnutí hrozí, že se nezletilá bude muset sama bez doprovodu rodičů vrátit do Sýrie.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud předesílá, že žádosti o udělení mezinárodní ochrany jsou v případě rodinných příslušníků zpravidla vzájemně provázané a dotýkají se rodiny jako celku. Postavení dítěte žádajícího o mezinárodní ochranu se přitom ve většině případů odvíjí od postavení rodičů žádajících o udělení mezinárodní ochrany. V případě stěžovatelky, která se narodila na území České republiky a důvody své žádosti o mezinárodní ochranu odvozovala od důvodů svých rodičů, kterým byly žádosti o azyl příslušnými správními orgány zamítnuty, tak bylo na místě i v jejím případě legitimně očekávat zamítavé rozhodnutí správního orgánu. K tomu také poměrně rychle po podání žádosti stěžovatelky došlo (dne 10. 7. 2007) a z tohoto pohledu je nutné vnímat přezkum krajského soudu, který byl výše uvedenými skutečnosti zásadně limitován.
Správní soudnictví je formou soudní kontroly veřejné správy. Krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumává napadené rozhodnutí správního orgánu, přičemž však svou činností nenahrazuje prostředky nacházející se uvnitř veřejné správy. Soudní přezkum správních rozhodnutí je koncipován až jako následný prostředek ochrany subjektivních veřejných práv, který při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Jedná se totiž o kasační kontrolu správního rozhodnutí soudem, a proto je pro soud rozhodující objektivně existující skutkový a právní stav v době vydání napadeného rozhodnutí. Vycházeje z této procesní zásady, která je pro český model správního soudnictví založený na retrospektivnosti náhledu na předchozí správní řízení určující, proto Nejvyšší správní soud sdílí postup krajského soudu, který napadené rozhodnutí nezrušil a nevrátil zpět správnímu orgánu s poukazem na (novou) skutečnost spočívající v tom, že na základě žaloby již bylo takto zrušeno rozhodnutí správního orgánu ve věci matky stěžovatelky, jejíž případ byl vrácen danému správnímu orgánu k dalšímu řízení.
Skutečnost, že matka stěžovatelky se svojí žalobou u krajského soudu uspěla a správní orgán je ve vztahu k její žádosti o mezinárodní ochranu povinen pokračovat v řízení (v intencích zrušovacího rozsudku), totiž z hlediska přezkumu prováděného krajským soudem nemůže sama o sobě obstát a nelze ji považovat za relevantní důvod pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu o neudělení mezinárodní ochrany rovněž v případě stěžovatelky. Teprve byla-li by matka nezletilé stěžovatelky v dalším řízení před správním orgánem úspěšná, tj. bylo-li by shledáno, že je v zemi původu pronásledována, resp. byl-li by shledán její odůvodněný strach z pronásledování v zemi původu nebo hrozba nebezpeční vážné újmy, mohla by v novém řízení o udělení mezinárodní ochrany uspět i její nezletilá dcera.
Ostatně v tomto smyslu jsou také koncipovány obě formy mezinárodní ochrany, a sice azyl za účelem sloučení rodiny (§ 13 zákona o azylu) a doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny (§ 14b zákona o azylu), dle kterých se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14 zákona o azylu, resp. rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany v případě hodném zvláštního zřetele, udělí azyl, resp. doplňková ochrana, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu, příp. doplňkové ochrany. Udělení některé z forem mezinárodní ochrany nezletilé stěžovatelce podle § 13 či § 14b zákona o azylu by proto bylo v souzené věci možné jen v případě existence pravomocného rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany její matce, jež by představovalo novou skutečnost ve smyslu § 10a písm. e) zákona o azylu, dle kterého je jinak opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, ledaže cizinec uvede nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany.
Stěžovatelkou presumovanou obavu ohledně jejího dalšího pobytu na území České republiky po dobu, po kterou bude vedeno řízení o udělení mezinárodní ochrany s její matkou, jakož i následně po dobu případného řízení před správními soudy, nelze podřadit pod žádný ze zákonem uznaných důvodů udělení mezinárodní ochrany. Smyslem práva azylu, jakož i doplňkové ochrany, není poskytnout žadateli ochranu před čímkoliv. Důvody pro poskytnutí azylu či doplňkové ochrany jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu případných porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut mezinárodní ochrany je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze na základě zákonem uznaných důvodů, jimiž je chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené.
Nad rámec výše uvedeného je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud v žádném případě nezpochybňuje stěžovatelkou citovaná ustanovení Úmluvy o právech dítěte z roku 1989 (čl. 3 a čl. 9), kterou je Česká republika vázána (čl. 10 Ústavy); citovaná úmluva byla publikována sdělením federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb. a pro Českou a Slovenskou Federativní Republiku vstoupila v platnost dne 6. 2. 1991, přičemž po jejím zániku do ní sukcedovala Česká republika. Jakkoli je zájem dítěte dle čl. 3 citované Úmluvy předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, a státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, jsou povinny zajistit, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli (čl. 9 Úmluvy), nelze tyto principy samy o sobě podřadit pod další, nad rámec zákonem o azylu stanovené důvody pro udělení mezinárodní ochrany a správní soud nemá žádnou zákonnou možnost žalobou napadené rozhodnutí s odvoláním na výše uvedené principy zrušit. Po dobu, kdy nebude postaven na jisto osud matky nezletilé, bude proto na příslušných správních orgánech, aby respektovaly shora uvedené články Úmluvy, a případné nucené vycestování nezletilé ve shora uvedeném smyslu pečlivě zvažovaly. Nezletilé, bude-li to v jejím zájmu, je třeba správními orgány umožnit další pobyt v České republice. V tomto ohledu se přitom nabízí např. využití ustanovení § 79 odst. 5 zákona o azylu, dle kterého Ministerstvo vnitra může výjimečně povolit poskytnutí stravy a ubytování v azylovém zařízení nezletilému rodinnému příslušníku, u něhož bylo řízení o udělení mezinárodní ochrany ukončeno, pokud jeho zákonný zástupce je žadatelem o udělení mezinárodní ochrany.
Závěrem považuje Nejvyšší správní soud za nutné poznamenat, že ochrana zájmů dítěte a zásada respektování integrity rodiny představují koncept, který je reflektován rovněž v komunitárním právu souvisejícím s azylovou problematikou; srov. např. tzv. kvalifikační směrnici, celým názvem Směrnici Rady 2004/83/ES ze dne 29. 4. 2004 o minimálních požadavcích na kritéria a statut státních příslušníků třetích zemí nebo osob bez státní příslušnosti jako uprchlíků nebo jako osob, které z jiných důvodů potřebují mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany, jenž hovoří jak o zásadě „nejlepších zájmů dítěte“, tak také o zachování celistvosti rodiny (čl. 23). Obdobně se zásadou sjednocení rodiny pracuje rovněž Příručka k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků (kapitola VI.), jakož i další dokumenty vydané Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (např. Uprchlické děti: Směrnice pro ochranu a péči), jež přes svůj doporučující charakter představují relevantní referenční rámec v souzené věci. V neposlední řadě je třeba připomenout i Směrnici Rady 2003/86/ES ze dne 22. 9. 2003 o právu na sloučení rodiny, která řeší danou problematiku ve vztahu k cizincům, včetně uprchlíků, a vychází obecně z toho, že opatření týkající se sloučení rodiny by měla být přijata ve shodě se závazkem chránit rodinu a respektovat rodinný život obsaženým v mnoha nástrojích mezinárodního práva.
V tomto směru lze připomenout např. Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950 a na ni navazující bohatou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, kterou by bylo možné mutatis mutandis vztáhnout i na posuzovanou věc s tím, že nepřijetí, vrácení nebo vypovězení nezletilé cizinky ze země, v níž pobývá její matka, může znamenat narušení jeho práva na rodinný život a zakládat porušení čl. 8 citované Úmluvy, publikované pod sdělením federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.; srov. např. rozsudek ze dne 1. 12. 2005, ve věci Tuquabo-Tekle proti Nizozemí, stížnost č. 60665/00, rozsudek ze dne 21. 6. 1988, ve věci Berrehab proti Nizozemí, stížnost č. 10730/84, nebo rozsudek ze dne 28. 5. 1985, ve věci Abdulaziz, Cabales a Balkandali proti Spojenému království, stížnosti č. 9214/80, 9473/81, a 9474/81.
S ohledem na závěry výše uvedené byla kasační stížnost shledána nedůvodnou a Nejvyšší správní soud ji proto podle § 110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1, větu první, s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, a správní orgán jako druhý účastník řízení právo na náhradu nákladů řízení neuplatnil a ani ze spisu nevyplynulo, že by mu v souvislosti s řízením o kasační stížnosti vznikly nějaké náklady nad rámec jeho činnosti. Nejvyšší správní soud proto rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti za použití § 120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu