Ve světle rozsudku velkého senátu Soudního dvora ze dne 19. 12. 2012, Mostafa
Abed El Karem El Kott a další proti Bevándorlási és Állampolgársági Hivatal,
C-364/11, interpretujícího čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice Rady 2004/83/ES, je pro
možnou aplikaci § 15 odst. 3 písm. a) části věty za středníkem zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, nezbytné, aby ochrana nebo podpora poskytovaná Úřadem OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě byla ukončena z důvodů nezávislých na vůli
žadatele o mezinárodní ochranu, přičemž žadatel poskytovanou ochranu nebo podporu dříve skutečně využil. Existence těchto podmínek musí být žadatelem o status
uprchlíka ve správním řízení dostatečně konkrétně tvrzena.
Ve světle rozsudku velkého senátu Soudního dvora ze dne 19. 12. 2012, Mostafa
Abed El Karem El Kott a další proti Bevándorlási és Állampolgársági Hivatal,
C-364/11, interpretujícího čl. 12 odst. 1 písm. a) směrnice Rady 2004/83/ES, je pro
možnou aplikaci § 15 odst. 3 písm. a) části věty za středníkem zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, nezbytné, aby ochrana nebo podpora poskytovaná Úřadem OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě byla ukončena z důvodů nezávislých na vůli
žadatele o mezinárodní ochranu, přičemž žadatel poskytovanou ochranu nebo podporu dříve skutečně využil. Existence těchto podmínek musí být žadatelem o status
uprchlíka ve správním řízení dostatečně konkrétně tvrzena.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
mžiku svého zajištění. Ministerstvo vnitra totiž
vydalo dne 1. 8. 2012 informaci o důvodech
neudělení dlouhodobého víza za účelem
strpění. Stěžovatel podal dne 29. 8. 2012 (tedy v den, kdy byl zadržen) žádost o nové posouzení důvodů vedoucích k neudělení dlouhodobého víza. Podání této žádosti nemá
s ohledem na § 180e odst. 2 citovaného zákona
odkladný účinek. Stěžovatel se tedy nemohl
z titulu podání žádosti o nové posouzení
důvodů neudělení daného víza ani z důvodu
dosud nerozhodnuté žádosti o povolení
k trvalému pobytu dovolávat legálnosti svého
pobytu na území České republiky v okamžiku svého zajištění. Přitom nepředložil jiný titul, na jehož základě by bylo možno dovozovat, že se v okamžiku zajištění a zahájení
řízení o správním vyhoštění nacházel na území České republiky oprávněně.
[29] Není proto důvodná stížní námitka,
že městský soud přehlédl, že stěžovatel pobýval na území republiky legálně. Nejvyšší
správní soud uzavírá, že se městský soud
s touto námitkou sice stručně, ale přezkoumatelným způsobem vypořádal. (...)
Prejudikatura: rozsudek Soudního dvora ze dne 19. 12. 2012, Abed El Karem El Kott a další
proti Bevándorlási és Állampolgársági Hivatal (C-364/11).
Věc: Ahmad F. (Sýrie) proti Ministerstvu vnitra o udělení mezinárodní ochrany, o kasační stíž-
nosti žalobce.
Žalobce, bez státní příslušnosti, jenž má
v zemi původu (Sýrie) status palestinského
uprchlíka, vstoupil na území České republiky
dne 18. 3. 2012 za účelem vyřízení formalit
pro studium na Univerzitě Karlově v Praze.
Dne 10. 5. 2012 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany zdůvodněnou tím,
že jeho otec coby lékař pomáhal ošetřovat
zraněné při protivládních demonstracích,
což je v Sýrii trestné. O této skutečnosti se od
svého otce dozvěděl až po příjezdu do České
republiky, přičemž v této souvislosti mělo
hrozit nebezpečí zatčení a špatného zacházení i žalobci.
O této žádosti rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 4. 2013. Uvedl, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní
ochrany dle § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu,
avšak vzhledem k aktuální bezpečnostní
situaci v Sýrii mu udělil doplňkovou ochranu
dle § 14a zákona o azylu na dobu 12 měsíců.
Žalobu proti tomuto rozhodnutí Městský
soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 8. 2013,
čj. 2 Az 9/2013-25, zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce
(stěžovatel) kasační stížnost. V ní poukázal na
znění § 15 odst. 3 zákona o azylu, který je promítnutím čl. 12 odst. 1 písm. a) kvalifikační
směrnice a článku 1D Úmluvy o právním postavení uprchlíků (č. 208/1993 Sb.; dále jen
„Úmluva o právech uprchlíků“). Dle § 15
odst. 3 písm. a) zákona o azylu „[a]zyl dále
nelze udělit, pokud cizinec požívá ochrany
nebo podpory od jiných orgánů nebo odborných organizací Organizace spojených národů než Úřadu Vysokého komisaře; není-li
ochrana nebo podpora z jakýchkoliv důvodů dále udělována osobám, o jejichž
postavení není ještě konečně rozhodnuto
podle ustanovení příslušných rozhodnutí
Valného shromáždění Organizace spojených národů, vztahují se na něho ustanovení tohoto zákona“. Pojem „z jakýchkoliv
důvodů“ je pak třeba ve světle rozsudku velkého senátu Soudního dvora ze dne 19. 12.
2012, Abed El Karem El Kott a další proti
Bevándorlási és Állampolgársági Hivatal,
C-364/11, vykládat tak, že jde o důvody nezávislé na jeho vůli.
Stěžovatel má přitom v zemi svého původu
postavení palestinského uprchlíka a je registrován u Úřadu OSN pro palestinské uprchlíky
na Blízkém východě (dále jen „UNRWA“), přičemž samotné rozhodnutí správního orgánu,
kterým mu byla udělena doplňková ochrana,
potvrzuje, že mu z důvodů nezávislých na jeho vůli nemůže být nadále poskytována podpora ze strany UNRWA. Z výše uvedeného
stěžovatel dovozuje, že mu měl automaticky
být přiznán status uprchlíka a mezinárodní
ochrana ve formě azylu. K podpoře svých závěrů dále poukazuje na znění Příručky
UNHCR k postupům pro určování právního
postavení uprchlíků a materiálu Closing Protection Gaps – Příručka k ochraně palestinských uprchlíků v signatářských státech Ženevské konvence. Žalovaný měl pak dle
stěžovatele povinnost „zjistit, zda nesplňuje
podmínky podle ustanovení § 15 odst. 3
písm. c) zákona o azylu“ [správně zřejmě
zjistit, že vylučující podmínky dle § 15 odst. 3
písm. a) zákona o azylu nejsou u něho dány,
ježto se na něho vztahuje § 15 odst. 3 písm. a)
věta za středníkem téhož zákona].
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
III.
Právní hodnocení
Nejvyššího správního soudu
(...)
III.2 K námitkám nezákonnosti a vad
řízení, jejichž důsledkem bylo, že stěžovatel nenabyl automaticky status uprchlíka
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
[13] Předně Nejvyšší správní soud poznamenává, že v případě palestinských uprchlíků požívajících podpory agentury UNRWA
jde nepochybně o osoby „o jejichž postavení
není ještě konečně rozhodnuto podle ustanovení příslušných rozhodnutí Valného shromáždění Organizace spojených národů“, jak
plyne zejména z bodů 1 a 3 rezoluce č. 67/114
Valného shromáždění OSN ze dne 18. 12.
2012 (dostupné na http://www.unrwa.org/
userfiles/201301201240.pdf). Je tak zcela namístě v daném případě posuzovat aplikovatelnost § 15 odst. 3 písm. a) části věty za středníkem zákona o azylu, resp. čl. 12 odst. 1
písm. a) věty druhé kvalifikační směrnice.
[14] Nejvyšší správní soud se však neztotožnil s námitkou, dle které měl být stěžovatel
automaticky považován za uprchlíka dle kvalifikační směrnice, pročež mu měla být udělena mezinárodní ochrana ve formě azylu. Ve
prospěch této argumentace stěžovatel odkazuje na rozsudek ve věci El Kott. Stěžovatel
však opomíjí úvahy, kterými se Soudní dvůr
v jím posuzovaném případě řídil; obsah odpovědí na otázky položené maďarským soudem (Fövárosi Bíróság) týkající se výkladu
kvalifikační směrnice posouvá ku svému prospěchu vlastním výkladem k závěru, jenž
v rozsudku ve věci El Kott ve smyslu stěžovatelem dovozeným obsažen není.
[15] Soudní dvůr v rozsudku ve věci
El Kott v bodu 65 konstatoval, že čl. 12 odst. 1
písm. a) věta druhá kvalifikační směrnice
„musí být vykládán v tom smyslu, že případ,
kdy ochrana nebo podpora od jiného orgánu nebo odborné organizace OSN než
UNHCR není ,z jakýchkoli důvodů‘ dále udělována, zahrnuje rovněž situaci osoby, která
poté, co skutečně využila této ochrany nebo
podpory, ji nadále nevyužívá z důvodu, který nemůže ovlivnit a který je nezávislý na její vůli. Příslušným vnitrostátním orgánům
členského státu, jenž je odpovědný za přezkum žádosti o azyl podané takovou osobou, přísluší na základě individuálního
hodnocení žádosti ověřit, že tato osoba byla
nucena opustit oblast působení tohoto orgánu nebo této odborné organizace, přičemž
o tento případ se jedná, jestliže se tato osoba
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
nacházela v osobním stavu závažné nejistoty a dotyčný orgán nebo odborná organizace jí v této oblasti nemohly zajistit životní
podmínky odpovídající úkolu, který byl uvedenému orgánu nebo odborné organizaci
svěřen.“
[16] K tomu Soudní dvůr v bodu 81 dále
uvedl, „že jestliže příslušné orgány členského
státu odpovědného za přezkum žádosti
o azyl zjistily, že v případě žadatele je splněna podmínka týkající se ukončení ochrany
nebo podpory poskytované agenturou UNRWA,
možnost ipso facto se ,dovolat této směrnice‘,
znamená uznání za uprchlíka ve smyslu
čl. 2 písm. c) této směrnice ze strany tohoto
členského státu a automatické přiznání postavení uprchlíka tomuto žadateli, pokud se
na něj nevztahuje odst. 1 písm. b) nebo odstavce 2 a 3 tohoto článku 12“.
[17] Z uvedeného je zřejmé, že pro
(„automatické“) přiznání statusu uprchlíka
je zapotřebí kumulativní naplnění dvou podmínek: 1) žadatel o mezinárodní ochranu
skutečně využil poskytovanou ochranu nebo
podporu a 2) žadatel tuto ochranu nebo podporu nadále nevyužívá z důvodů nezávislých
na jeho vůli, přičemž však vnitrostátním orgánům přísluší na základě individuálního hodnocení ověřit, že tato osoba byla nucena opustit oblast působení tohoto orgánu nebo této
odborné organizace. Jedině jsou-li tyto podmínky naplněny, může se žadatel ipso facto dovolat kvalifikační směrnice, což má za následek automatické přiznání statusu uprchlíka.
[18] Stran splnění prvé podmínky Nejvyšší správní soud uvádí, že v řízení o mezinárodní ochraně nese žadatel břemeno tvrzení
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2008, čj. 4 Azs 103/2007-63).
Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelovým názorem, že pokud v pohovoru vedeném v průběhu správního řízení uvedl (toliko), že je registrován
u organizace UNRWA, měl správní orgán zároveň dále sám zjišťovat, zda jsou naplněny
podmínky pro aplikovatelnost § 15 odst. 3
písm. a) části věty za středníkem zákona
o azylu, resp. čl. 12 odst. 1 písm. a) věty druhé
kvalifikační směrnice. Relevantní tvrzení