9 Azs 25/2010- 70 - text
9 Azs 25/2010 - 74
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: E. N., zastoupená JUDr. Pavlem Ramešem, advokátem se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 2. 2008, č. j. OAM 147/VL-10-11-2008, ve věci mezinárodní ochrany, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 1. 2010, č. j. 61 Az 19/2008 33,
I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatelky, advokátu JUDr. Pavlu Ramešovi, se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 5760 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení shora označeného pravomocného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), jímž byla podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne 22. 2. 2008, č. j. OAM-147/VL-10-11-2008; tímto rozhodnutím byla stěžovatelčina žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, neboť správní orgán shledal, že stěžovatelka neuvedla důvody svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu nebo že jí hrozí vážná újma podle § 14a zákona o azylu.
48. Pronásledováním ve smyslu § 12 zákona o azylu je totiž pouze takové ohrožení života či svobody, které je přičitatelné státní moci ať už proto, že je přímo původcem tohoto ohrožení nebo ho podporuje či toleruje anebo ho není schopna odpovídajícím způsobem eliminovat; srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2004, č. j. 2 Azs 15/2004
72. Tento požadavek v podobě selhání vnitrostátní ochrany lze přitom obdobně aplikovat též i pro případ posouzení doplňkové ochrany, neboť nestátní subjekty (soukromé osoby) mohou být původci jak pronásledování ve vztahu k osobám majícím nárok na udělení azylu, tak vážné újmy ve vztahu k osobám s nárokem na doplňkovou ochranu; k tomu blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008
57. Ve vztahu k pronásledování (které je vlastní azylu ve smyslu § 12 zákona o azylu) i vážné újmě (která je vlastní doplňkové ochraně ve smyslu § 14a zákona o azylu) je tak jedním z předpokladů jejich naplnění selhání vnitrostátní ochrany. Tento předpoklad, který je pro obě formy mezinárodní ochrany (azyl i doplňkovou ochranu) shodný, však v projednávaném případě zjevně naplněn nebyl, neboť sama stěžovatelka během řízení před správním orgánem uvedla, že se na státní orgány neobrátila, nikoli proto, že by to bylo zbytečné či neúčelné, ale proto, že měla strach z toho, že způsobila velkou škodu, kterou nemůže žádným způsobem uhradit. Navíc měla strach, že když přijde na policii, tak by ji mohli zavřít za to, že způsobila požár. Pokud jde o otázku legalizace pobytu jako důvodu žádosti o udělení mezinárodní ochrany, odkazuje Nejvyšší správní soud rovněž na svoji setrvalou judikaturu, v níž se touto otázkou opakovaně zabýval a konstatoval, že se v žádném případě nejedná o důvod pro udělení mezinárodní ochrany; srov. rozsudek ze dne 19. 10. 2006, č. j. 7 Azs 234/2005 48, rozsudek ze dne 12. 10. 2006, č. j. 6 Azs 297/2005 53, či rozsudek ze dne 26. 9. 2006, č. j. 4 Azs 442/2005
43. V rozsudku ze dne 19. 10. 2006, č. j. 7 Azs 234/2005 48, pak Nejvyšší správní soud výslovně uvedl, že: zákon o azylu sám určuje poměrně striktní pravidla, která musí žadatel o azyl, v případě, že chce získat azyl, splnit. To však není případ stěžovatele, který zcela zjevně zneužívá azylovou proceduru k legalizaci pobytu na území České republiky, což však nikdy nebylo účelem azylového řízení. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že v případě napadeného rozsudku nebylo shledáno žádné zásadní pochybení ze strany krajského soudu, který se svým postupem nikterak neodchyluje od shora uvedené judikatury, která je jednotná a ustálená a poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uplatněné v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, a proto ji shledal ve smyslu ustanovení § 104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji. K návrhu stěžovatelky, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek, pak Nejvyšší správní soud konstatuje, že o tomto nerozhodl, neboť kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany je odkladným účinkem vybavena ex lege (§ 32 odst. 5 zákona o azylu). Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta. Podle § 35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s., zástupci stěžovatele, který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. V předmětné věci Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci přiznal náhradu nákladů podle ustanovení § 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. b) a d) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, spočívající v odměně za dva úkony právní služby (převzetí + příprava zastoupení a písemné podání soudu týkající se věci samé) v částce 4200 Kč a v náhradě hotových výdajů v částce 600 Kč, tj. v částce 4800 Kč, zvýšené o daň z přidané hodnoty v sazbě 20 % ve výši 960 Kč, celkem tedy 5760 Kč. Tato částka bude zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám právního zástupce stěžovatelky do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 6. října 2010 JUDr. Radan Malík předseda senátu