Osvědčení o státním občanství České republiky vydané podle $ 20 odst. 4 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, je dekla- ratorním správním aktem, který sám o sobě nezakládá státoobčanský vztah dané osoby k České republice, ale pouze existenci takového státoobčanského vztahu, vzniklého na základě jiných skutečností stanovených zákonem, osvědčuje. Předmět- ným osvědčením se tedy státní občanství nenabývá, ale toliko prokazuje, stejně jako občanským průkazem či cestovním dokladem [$ 20 odst. 1 písm. c) téhož zákona]. Osvědčení o státním občanství ČR, vydané podle $ 20 odst. 4 uvedeného zákona, může být, ať již z jakýchkoliv důvodů, vydáno v rozporu se zákonem osobě, která státním občanem ČR ve skutečnosti není. V takovém případě je na místě postup po- dle $ 156 odst. 2 správního řádu z roku 2004, tedy zrušení takového osvědčení usne- sením toho správního orgánu, který je vydal. 823
Věc: Iris Elizabeth S. proti Magistrátu hlavního města Prahy o vydání osvědčení o státním občanství. Žalobkyně podala žádost o vydání osvěd- čení o státním občanství ČR dne 23. 2. 2004. Správní orgán I. stupně (Úřad městské části Praha 6) provedl šetření ohledně státního ob- čanství otce žalobkyně a dne 24. 8. 2004 vydal žalobkyni osvědčení o státním občanství ČR. Následně správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že žalobkyni bylo osvědčení vydáno nesprávně, a rozhodnutím z 16. 10. 2004 pro- hlásil toto osvědčení za neplatné.
Správní or- gán I. stupně poučil žalobkyni o tom, že si může podle ustanovení $ 6 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb. zvolit státní občanství ČR pro- hlášením. Proti tomuto rozhodnutí podala ža- lobkyně odvolání. Žalovaný v odvolacím řízení rozhodnu- tím z 9. 4. 2005 zrušil rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Správní orgán I stupně poté v souladu s odůvodněním zrušujícího rozhodnutí odvo- lacího orgánu zaslal dne 23. 5. 2005 zástupci žalobkyně sdělení, že osvědčení o státním ob- čanství ČR bylo žalobkyni vydáno v rozporu se zákonem na základě chybné aplikace přísluš- ného právního předpisu a že se z tohoto důvo- du jedná o akt od počátku nicotný.
Úřad věcně příslušný k vydávání osvědčení o státním ob- čanství ČR podle ustanovení $ 20 a $ 24 zák. č. 40/1993 Sb. jedná ve správním řízení, když vydává v případě kladně vyřízené žádosti na- místo rozhodnutí ve smyslu $ 47 správního řá- du (č. 71/1967 Sb.) osvědčení (potvrzení) o státním občanství ČR jakožto správní akt de- klaratorního charakteru, který osvědčuje (po- tvrzuje) stav, který již existuje. Žalovaný zastá- vá názor, že pokud byla tato osvědčení vydána v rozporu se zákonem (například na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci ne- bo na základě chybné aplikace příslušného právního předpisu) a v důsledku toho byl osvědčen státoobčanský stav, který neexistuje, jednalo se o správní akt, který bylo nutno označit od počátku za nicotný, a to formou sdělení přímo účastníkovi řízení.
824 Rozhodnutím z 11. 7. 2005 správní orgán I. stupně žádost žalobkyně o vydání osvědče- ní o státním občanství ČR zamítl. Rozhodnutím z 27. 10. 2006 žalovaný za- mítl odvolání podané žalobkyní proti rozhod- nutí správního orgánu I. stupně a toto roz- hodnutí potvrdil. Žalovaný mj. uvedl, že nesdílí názor žalobkyně, že osvědčení je prak- ticky konstitutivním aktem. Osvědčení o stát- ním občanství ČR vydávaná podle $ 20 zákona č. 40/1993 Sb. mají jednoznačně deklaratorní charakter, to jest osvědčují stav, který již exis- tuje.
Je-li takové osvědčení vydáno v rozporu se zákonem a v důsledku toho je osvědčen státoobčanský stav, který neexistuje, nelze tento nedostatek překlenout pouhým vydá- ním správního aktu, který státoobčanský sta- tus nesprávně deklaruje. Argumentace žalob- kyně by ve svém důsledku vedla k porušení čl. 12 odst. 1 Ústavy ČR, podle něhož nabývá- ní a pozbývání státního občanství ČR stanoví zákon. Žalovaný v této souvislosti zmínil, že způsoby nabytí státního občanství ČR jsou ta- xativně uvedeny v ustanovení $ 2 zák. č. 40/1993 Sb. Současně připustil, že v me- zích právní úpravy účinné v okamžiku zahá- jení správního řízení neexistovalo zákonné ustanovení, které by řešilo postup správních orgánů v případech, kdy bylo žadateli ne- správně vydáno osvědčení o státním občan- ství ČR podle $ 20 zák. č. 40/1993 Sb., a to na- příklad z důvodu těžkých vad příslušnosti, chybné aplikace zákona či nedostatečně zjiš- těného skutkového stavu věci.
Žalovaný je však toho názoru, že z absence výslovného zá- konného ustanovení nelze dovodit absolutní nemožnost nápravy v případech nesprávně vydaných osvědčení. Neztotožňuje se s námit- kou žalobkyně, že správní řízení v předmětné věci může být zahájeno pouze na základě no- vé žádosti o vydání osvědčení podané žadate- lem nebo jeho zákonným zástupce, neboť v takovém případě by správní orgán byl nu- cen vyčkávat, bude-li vůbec taková žádost po- dána, a to s vědomím toho, že původní osvěd- čení bylo vydáno v rozporu se zákonem.
Vzhledem k tomu, že osvědčení o státním ob- čanství ČR není rozhodnutím ve správním ří- zení, a bylo-li tedy nesprávně vydáno, nebylo možné využít mimořádných opravných pro- středků podle správního řádu, správní orgán I. stupně dle žalovaného vycházel z právního názoru Ministerstva vnitra obsaženého ve sta- novisku ze dne 18. 2. 2004 a osvědčení o stát- ním občanství ČR vydané žalobkyni posoudil jako nicotný správní akt deklarující neexistu- jící státoobčanský stav. Toto zjištění bylo ža- lobkyni oznámeno.
Původní žádost žalobky- ně byla následně zamítnuta ve správním řízení, neboť pouze tímto postupem bylo možné zachovat žalobkyni veškerá procesní práva, a to zejména možnost podání řádných i mimořádných opravných prostředků. Pro srovnání a pro posouzení přiměřenosti toho- to postupu správního orgánu I. stupně žalo- vaný poukázal na nyní účinnou právní úpra- vu obsaženou v $ 156 odst. 2 správního řádu z roku 2004 (č. 500/2004 Sb.), který umožňu- je zrušit usnesením vyjádření, osvědčení ne- bo sdělení správního orgánu, které je v roz- poru s právními předpisy, a to s účinky ode dne, kdy bylo zrušované vyjádření nebo osvědčení vydáno anebo sdělení učiněno.
Rozhodnutí žalovaného napadla žalobky- ně žalobou u Městského soudu v Praze. Ža- lobkyně krom jiného namítla, že podle v roz- hodné době platných právních předpisů nebylo možné zahájit řízení o vydání osvěd- čení o státním občanství, které vedl správní orgán, bez návrhu samotného účastníka říze- ní. Takový návrh nebyl v souzené věci podán a správní orgán tak provedl řízení, které ne- bylo zahájeno v souladu se zákonem. Nelze přitom vyjít z fikce, kterou správnímu orgá- nu I. stupně nastínil žalovaný, tedy z toho, že původně vydané osvědčení bylo vydáno ne- správně.
Správní orgán I. stupně již jednou vydal osvědčení, které bylo vydáno přísluš- ným orgánem v rámci jeho zákonné působ- nosti a tímto správním aktem je vázán správ- ní orgán L stupně i každý jiný orgán včetně soudu, pokud se neprokáže v jiném řízení opak, popřípadě pokud nejde v trestním ří- zení o posouzení viny obviněného. Tímto správním aktem také zcela skončilo předcho- zí správní řízení, a to podle zvláštního právní- ho přepisu - zákona č. 40/1993 Sb., způso- bem vymykajícím se správnímu řízení podle správního řádu a způsobem, který neumož- ňuje řádnou obnovu ani přezkum mimo od- volací řízení.
Podle $ 25 zákona č. 40/1993 Sb. se totiž v případě, že se žadateli vyhovuje, ne- vydává rozhodnutí ve správním řízení. Nové řízení by mohlo být zahájeno pouze na zákla- dě nové žádosti o vydání osvědčení. Správní orgán I. stupně mohl podle zákona provést veškerá zpochybnění státního občanství ža- lobkyně v řízení před vydáním osvědčení. Po- kud ale jednou osvědčení vydal a pokud zá- kon stanovil, že se toto osvědčení nevydává podle správního řádu, tak tím zákonodárce jednou provždy vyloučil možné zpochybnění tohoto výsledku, a to v zájmu zachování práv- ních jistot účastníků státoobčanských vztahů.
Žalobkyně poukázala na rozhodnutí Vrchní- ho soudu v Praze ze dne 17. 11. 1998, čj. 5 A 12/96-31, v němž jmenovaný soud vyslovil ná- zor, že: „Osoba, které československý státní orgán vydáním veřejné listiny osvědčil, že je československým státním občanem, jím je, ledaže by byl proveden důkaz opaku. Důka- zem opaku může být toliko rozhodnutí o za- mílnutí žádosti o udělení občanství, popř zamílnutí vydání osvědčení k původní žá- dosti vydaná, nikoliv absence kladného roz- hodnutí v archivních dokladech.“ Postup správního orgánu I.
stupně, který provedl ří- zení a zasáhl do práv žalobkyně bez zákonné- ho zmocnění, je dle žalobkyně překročením zákonných pravomocí, a je tedy v rozporu s ustanovením článku 2 odst. 3 Ústavy ČR. K úvaze žalovaného, že výklad zastávaný žalobkyní by vedl k povýšení osvědčení jako deklaratorního aktu na akt konstitutivní, ža- lobkyně podotkla, že tomu tak prakticky je, přičemž důvody, proč tomu tak je, je nutno spatřovat v potřebě zákonodárce stanovit vy- sokou úroveň právní jistoty ve státoobčan- ských vztazích.
Státní občanství je právní vztah, který má svůj praktický obsah, a postup správního orgánu, kterým by se měnila práva požívaná v dobré víře, by byl porušením ústavního zákazu na zbavení státního občan- 825 ství. Jediným rozdílem mezi konstitutivním a deklaratorním aktem by v daném případě byla situace, kdy by si žalobkyně sama požá- dala o vydání nového osvědčení, což se nesta- lo, Z tohoto důvodu nemělo být řízení vůbec zahájeno, a pokud bylo zahájeno, mělo být zastaveno jako protiprávně zahájené.
Tyto nedostatky měl žalovaný zhojit v odvolacím ří- zení, v němž měl odvoláním napadené roz- hodnutí zrušit a věc nevracet správnímu orgá- nu L'stupně. Žalobkyně dále uvedla, že pokud by neplatila výše zmíněná pravidla svědčící správní nepřezkoumatelnosti po právu vyda- ných osvědčení o státním občanství, tak by každý, kdo nenabyl občanství konstitutivním aktem (udělením), mohl být neomezeně šika- nován neustálým přezkoumáváním toho, zda je nebo není státním občanem. Žalobkyně dále namítla, že správní orgán I.
stupně sice cituje stanovisko Ministerstva vnitra, jež pojednává o nicotných správních aktech, ovšem úvahy o nich nelze vztáhnout na případ žalobkyně. Nicotným správním ak- tem není jakékoliv právně vadné rozhodnutí (osvědčení), ale rozhodnutí zatížené takovou vadou, která je činí absolutně neplatným, např. z důvodu absence zákonného zmocně- ní nebo vydání nepříslušným orgánem. Za ni- cotné tak lze paradoxně označit rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzené napa- deným rozhodnutím, protože bylo vydáno bez zákonného zmocnění.
Skutečnost, že ni- cotnost správního aktu nemůže být založena na prosté nesprávnosti, vyplývá rovněž z to- ho, že existuje systém presumpce správnosti a platnosti, který by neobstál ve světle nicot- nosti každého věcně vadného rozhodnutí. Ža- lobkyně připustila, že současná právní úpra- va zná od 1. L. 2006 právem upravenou proceduru zpochybnění vydaného osvědče- ní. Pokud současná právní úprava zná takový postup a tehdejší právní úprava jej neznala, lze tento posun v právu vykládat pouze tak, že tehdejší právo takový postup neumožňo- valo.
Pozdější právní úpravy procesních předpisů nemohou legitimovat předchozí ak- ty, které byly učiněny v rozporu s tehdejší právní úpravou. Dle názoru žalobkyně se ovšem ani současná úprava správního řádu 826 1900 na vydaná osvědčení nevztahuje, protože vy- nětí z aplikovatelnosti i současného správní- ho řádu na toto osvědčení zakotvené v $ 25 zák, č. 40/1993 Sb., není ničím omezeno, Městský soud v Praze napadené rozhod- nutí žalovaného i rozhodnutí správního orgá- nu I stupně ze dne 11. 7, 2005 zrušil a věc vrá- til žalovanému k dalšímu řízení.
Zodůvodnění: C.) Městský soud v Praze na základě po- dané žaloby přezkoumal napadené rozhod- nutí, jakož i řízení, které jeho vydání před- cházelo, a to v mezích žalobkyní uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutko- vého a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu ($ 75 s. ř. s.). Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a že je na místě na- padené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správ- ního orgánu I, stupně zrušit, protože řízení, v němž byla tato rozhodnutí vydána, bylo za- tíženo podstatnými vadami [$ 76 odst. 1 písm, ©) s, ř, s.].
K tomuto závěru soud dospěl na základě následujících úvah: Ve shodě se žalobkyní má soud za to, že osvědčení o státním občanství ČR, které jí by- lo správním orgánem I. stupně vydáno dne 24. 8, 2004, nelze označit za nicotné. Předně je třeba uvést, že správní řád účinný v době vydání zmíněného osvědčení ani soudní řád správní důvody způsobující nicotnost správ- ního aktu nestanovil, Uplatňovaly se tak dů- vody nicotnosti vymezené právní naukou a soudní judikaturou, jako např. absolutní věcná nepříslušnost k vydání správního aktu, uložení povinnosti non-subjektu, absolutní nedostatek formy projevu vůle vykonavatele veřejné správy, nemožnost ukládaného plně- ní či vydání rozhodnutí v řízení zahájeném z moci úřední, ačkoliv šlo o řízení, které bylo možné zahájit pouze na návrh.
Mezi důvody nicotnosti (nulity) správního aktu však nikdy nebyla řazena „pouhá“ nezákonnost individu- álního správního aktu způsobená tím, že ten- to akt byl vydán v rozporu se zákonem na zá- kladě chybné aplikace příslušného právního předpisu ze strany správního orgánu. Taková vada správního aktu má za následek nikoliv jeho nicotnost, ale nezákonnost - jedná se o akt, který byl vydán v rozporu se zákonem nebo jiným právním předpisem. Ostatně stejně tomu je i v současné době, kdy již nový správní řád (zákon č. 500/2004 Sb) v $ 77 důvody nicotnosti.
rozhodnutí výslovně stanoví. Není pochyb o tom, že osvědčení o stát- ním občanství ČR vydané žalobkyni dne 24. 8. 2004 bylo vydáno k tomu věcně příslušným správním orgánem, který v řízení o žádosti ža- lobkyně postupoval dle platného právního předpisu upravujícího vydávání těchto osvěd- čení, tj. podle zákona č. 40/1993 Sb. Jak vyplý- vá ze shora řečeného, případné pochybení správního orgánu spočívající ve vydání před- mětného osvědčení osobě, která státním občanem ČR není, nelze označit za vadu způ- sobující nicotnost vydaného osvědčení, jak S poukazem na stanovisko Ministerstva vnitra založené ve spise mylně dovozuje žalovaný, Na osvědčení o státním občanství ČR vydané žalobkyni tudíž nelze pohlížet jako na neexis- tující; toto osvědčení existuje a vztahuje se na něj zásada presumpce správnosti správního aktu.
V souladu s $ 134 o. s. ř. se jedná o listi- nu vydanou jiným státním orgánem ČR než soudem v mezích jeho pravomoci, která po- tvrzuje, že jde o prohlášení orgánu, který tuto listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdi- vost toho, co je v ní osvědčeno. Vydáním to- hoto osvědčení, jímž správní orgán I, stupně postupem podle $ 25 zákona č. 40/1993 Sb., v plném rozsahu vyhověl žádosti žalobkyně ze dne 23. 2. 2004, bylo správní řízení o této žádosti ukončeno. Existence žalobkyni vyda- ného osvědčení o státním občanství dle ná- hledu soudu bránila v dalším pokračování v témže řízení, a pokud v tomto řízení správní orgány obou stupňů, vycházejíce z nespráv- ného právního názoru Ministerstva vnitra, pokračovaly, zatížily řízení podstatnou va- dou.
V jejím důsledku nyní vedle sebe existu- jí dva protichůdné správní akty - na jedné straně osvědčení o státním občanství ČR vy- dané žalobkyni a na straně druhé pravomoc- né rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí žádosti žalobkyně o vydání takového osvěd- čení. Tento krajně nežádoucí stav, zakládající nejistotu ohledně státoobčanského vztahu žalobkyně k České republice, považuje soud za nepřípustný. Soud se nicméně neztotožňuje s názorem žalobkyně, že osvědčení o státním občanství ČR, které jí bylo vydáno dne 24.
8. 2004, není možné žádným způsobem přezkoumat. Zmí- něné osvědčení v žádném případě nemá po- vahu konstitutivního správního aktu. Jedná se o ryze deklaratorní správní akt, který sám o sobě nezakládá státoobčanský vztah žalob- kyně k České republice, ale pouze existenci tohoto státoobčanského vztahu, vzniklého na základě jiných skutečností stanovených záko- nem, osvědčuje. Předmětným osvědčením o státním občanství České republiky se v sou- ladu s $ 20 odst. 1 písm. c) zák. č. 40/1993 Sb. státní občanství nenabývá, ale toliko prokazu- je, stejně jako občanským průkazem či ce- stovním dokladem.
Nejvyšší správní soud již judikoval, že mylné vyznačení státního ob- čanství ČR do cestovního dokladu má pouze deklaratorní charakter a nebrání zamítnutí žádosti majitele cestovního dokladu o vydání osvědčení o státním občanství ČR, je-li v říze- ní spolehlivě prokázáno, že toto občanství nenabyl (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2004, čj. 6 A 87/2000-42). Nutno připustit, že i osvědčení o státním ob- čanství ČR vydané podle $ 20 odst. 4 zák. č. 40/1993 Sb. může být, ať již z jakýchkoliv důvodů, vydáno v rozporu se zákonem oso- bě, která státním občanem ČR ve skutečnosti není, neboť zákonem stanoveným způsobem nikdy občanství České republiky nenabyla.
V takovém případě je na místě postup podle $ 156 odst. 2 správního řádu z roku 2004, te- dy zrušení takového osvědčení usnesením to- ho správního orgánu, který je vydal. A právě tohoto postupu měly správní orgány v dané věci využít, pokud dospěly k závěru, že před- mětné osvědčení bylo žalobkyni vydáno V rozporu se zákonem. Soud si je vědom skutečnosti, že v době, kdy žalobkyně svou žádost o vydání osvědče- ní o státním občanství ČR podala, ještě nepla- tilo ustanovení $ 156 odst. 2 správního řádu z roku 2004, neboť tento zákon nabyl účin- nosti až dne 1.
1. 2006. V době vydání napa- 827 1900 deného rozhodnutí však již správnímu orgá- nu L stupně nic nebránilo zahájit řízení o vy- dání usnesení, jímž by bylo zrušeno dříve vy- dané osvědčení o státním občanství žalobkyně pro jeho rozpor s právními předpisy. Ustano- vení $ 156 odst. 2 správního řádu z roku 2004 výslovně stanoví, že usnesení o zrušení vyjá- dření, osvědčení nebo sdělení správního or- gánu, které je v rozporu s právními předpisy a které nelze opravit podle odstavce 1, lze vy- dat po dobu, po kterou trvají účinky vyjádře- ní, osvědčení nebo sdělení.
Toto ustanovení je dle náhledu soudu nutno považovat za spe- ciální úpravu přechodných ustanovení správ- ního řádu z roku 2004 (6 179 - 182) ve vztahu k dříve vydaným správním aktům v podobě vyjádření, osvědčení nebo sdělení, umožňují- cí správním orgánům vydáním usnesení zru- šiti ta vyjádření, osvědčení nebo sdělení, kte- rá byla v rozporu s právními předpisy vydána před účinností tohoto zákona, pokud jejich účinky přetrvávají i po nabytí jeho účinnosti. Zákonodárce tímto způsobem odstranil dosa- vadní mezeru v úpravě správního řízení, kte- rá do 31.
12. 2005 tento postup neumožňovala. Řízení o vydání usnesení o zrušení osvědče- ní, vyjádření nebo sdělení, vedené podle ustanovení $ 156 odst. 2 správního řádu z ro- ku 2004 je navíc nutno považovat za samo- statné řízení, jež je obdobou řízení přezkum- ného (viz dikce zákona: „Na tento postup se přiměřeně použíjí ustanovení hlavy IX části druhé o přezkumném řízení, “). Samostatnost tohoto typu řízení plyne i z toho, že toto řízení by bylo možné zahájit až poté, co bylo původní řízení o žádosti žalobkyně o vydání osvědčení o státním občanství ČR ukončeno (k čemuž, jak tvrdí sama žalobkyně, došlo v okamžiku vy- dání požadovaného osvědčení).
Jedná se tak o zcela nové řízení, v němž jsou správní orgány samozřejmě povinny postupovat již podle no- vé právní úpravy účinné v době jeho zahájení, tj. podle správního řádu z roku 2004. Ustanovení $ 25 zák. č. 40/1993 Sb. v žád- ném případě nezakládá vynětí z aplikovatel 828 nosti správního řádu z roku 2004 na jí vydané osvědčení o státním občanství, jak nesprávně dovozuje žalobkyně. Zmíněné ustanovení to- liko stanoví, že se v případě výhovění podání žadatele (zde žádosti o vydání osvědčení o státním občanství) v plném rozsahu nevý- dává rozhodnutí ve správním řízení.
Správní orgán L stupně samozřejmě vedl o žádosti ža- lobkyně správní řízení, v němž musel respek- tovat procesní práva přiznaná žalobkyni ja- kožto účastnici řízení správním řádem; citované ustanovení mu toliko umožňovalo, aby v případě vyhovění žádosti žalobkyně ne- vydával ve věci samé rozhodnutí se všemi zá- konem stanovenými náležitostmi, ale „pouze“ správní akt v podobě osvědčení o státním ob- čanství. Ustanovení $ 156 odst. 2 správního řádu z roku 2004 dopadá bez výjimky na veš- kerá vyjádření, osvědčení nebo sdělení správ- ního orgánu jsoucí v rozporu s právními předpisy, tedy i na osvědčení o státním občanství vydané žalobkyni podle zákona č. 40/1993 Sb., jehož důsledky dosud trvají.
Vydáním usnesení o zrušení osvědčení o státním občanství žalobkyně postupem po- dle $ 156 odst. 2 správního řádu z roku 2004 by došlo k odstranění překážky věci rozhod- nuté a po nabytí právní moci takového usne- sení by bylo možné pokračovat v řízení o pů- vodní žádosti žalobkyně. Žalovaný měl tedy dle náhledu soudu rozhodnutí správního or- gánu I. stupně pro jeho kolizi s dříve vyda- ným osvědčením představujícím překážku věci rozhodnuté zrušit a vést správní orgán I. stupně k zahájení řízení o vydání takového usnesení.
Teprve poté, co by takové usnesení nabylo právní moci, by správní orgán I. stup- ně mohl pokračovat v řízení o původní žá- dosti žalobkyně a vydat negativní rozhodnutí o této žádosti. Žalovaný nicméně naznače- ným způsobem nepostupoval a řízení před správními orgány tak zůstalo zatíženo pod- statnou vadou, pro kterou soudu nezbylo než rozhodnutí správních orgánů obou stupňů rozsudkem bez jednání zrušit. (...) 1901 Vodovody a kanalizace: rozhodnutí o provedení technického auditu Rozhodnutí správního orgánu: náležitosti rozhodnutí k $ 38 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), ve znění zákona č. 320/2002 Sb.* k $ 47 správního řádu (č. 71/1967 Sb.)**» O provedení technického auditu dle $ 38 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, Ministerstvo zemědělství nerozhoduje ve správním řízení, proto roz- hodnutí o provedení technického auditu nemusí mít obecné náležitosti správního rozhodnutí ($ 47 správního řádu z roku 1967).
Iris Elizabeth S. proti Magistrátu hlavního města Prahy o vydání osvědčení o státním