Práva na příznivé životní prostředí (čl. 35 Listiny) se lze domáhat toliko jako subjektivního veřejného práva za podmínek daných soudním řádem správním; jednou z nich je i aktivní žalobní legiti- mace navrhovatele ($ 65 s. ř. s.), spočívající v tvrzeném zásahu do práva.
Podle $ 65 odst. 1 s. ř. s. je k podá- ní žaloby proti rozhodnutí správního orgánu aktivně žalobně legitimován ten, kdo byl - alespoň podle svého tvrzení - zkrácen na svých právech (přímo nebo v důsledku porušení svých procesních práv) úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti. Podle odst. 2 téhož zákona může žalobu podat ta- ké účastník řízení před správním or- gánem, který není legitimován podle odst. 1, pokud tvrdí, že byl postupem správního orgánu zkrácen na svých právech, která mu příslušejí, a to ta- kovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí.
Ustanovení $ 66 a $ 67 s. ř. s. pak stanoví zvláštní žalobní le- gitimaci k ochraně veřejného zájmu, resp. ve věcech samosprávy. Napadeným rozhodnutím nedo- šlo k založení, změně, zrušení ani zá- vaznému určení práv nebo povinnos- tí žalobce, jak vyžaduje $ 65 odst. 1 s. ř. s. Žalobce také nebyl účastníkem správního řízení, které vydání napa- deného rozhodnutí předcházelo ($ 65 odst. 2 s. ř. s.). Na této skutečnosti nic nemění, že s ním žalovaný a přísluš- ný okresní úřad po celou dobu říze- ní jako s účastníkem jednali.
Status účastníka a z. toho plynoucí soubor práv a povinností totiž náleží tomu, koho za účastníka správního řízení stanoví zákon, nikoliv správní orgán. V posuzovaném případě, v němž šlo o řízení o povolení užívání stavby - vodohospodářského díla, jsou účast- níky tohoto řízení stavebník, vlastník stavby, uživatel (provozovatel), je-li v době zahájení řízení znám, vlastník pozemku, na kterém je kolaudovaná stavba umístěna, pokud jeho vlast- nické právo může být kolaudačním rozhodnutím přímo dotčeno, a v pří- padě, že stavební úřad s kolaudačním © řízením sloučí řízení o změně doku- mentace ověřené ve stavebním říze- ní, jsou účastníky řízení i ti účastníci stavebního řízení, jichž by se změna mohla dotknout ($ 78 odst. 1 a 2 zá- kona č. 50/1976 Sb., stavebního záko- na, ve znění zákona č. 83/1998 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 95/2000 Sb. a zákona č. 59/2001 Sb.), a dále obec ($ 14 odst. 4 zákona ČNR č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodář- ství, ve znění zákona č. 23/1992 Sb.), případně subjekty oprávněné podle zvláštních zákonů (např. $ 70 odst. 2 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochra- ně přírody a krajiny).
Žalobce není v předmětné věci žádným z těchto subjektů, a proto nebyl žádný důvod s ním jako s účastníkem řízení jednat. Ustanovení $ 66 a $ 67 na posuzo- vaný případ rovněž nedopadají, jeli- kož žalovaný zejména není nadán oprávněním ze zvláštního zákona po- dat žalobu dle $ 66 odst. 1 s. ř. s. Nutno dodat, že ani podle dřívější právní úpravy, platné ke dni podání žaloby, by aktivní žalobní legitimace žalobce nebyla dána, neboť podle ustanovení $ 250 odst. 2 o. s. ř., ve znění platném k 31. 12.
2002, byla ža- lobcem fyzická nebo právnická osoba, která o sobě tvrdila, že jako účastník správního řízení byla rozhodnutím správního orgánu zkrácena ve svých právech. Podat žalobu mohla i fyzic- ká nebo právnická osoba, se kterou nebylo ve správním řízení jednáno ja- 411 193 ko s účastníkem řízení, ač s ní jako s účastníkem jednáno být mělo. S ohledem na shora vyslovené ne- byla založena aktivní legitimace ani podle dosavadní právní úpravy. Ovšem ani práva na příznivé životní prostředí se nelze domáhat jinak nežli v mezích zákonem vytyčených.
Není-li tedy možno dovodit existenci práv, která by žalobci příslušela, ne- přichází v úvahu aktivní legitimace ani dle $ 65 odst. 2 s. ř. s. Covo) 193 Právo na informace: odepření poskytnutí osobních údajů k $ 2 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění zákona č. 101/2000 Sb. (v textu též „zákon č. 106/1999 Sb.“) Za porušení práva na svobodný přístup k informacím nelze pova- žovat odepření poskytnout údaje, které byly dnem 1. 6. 2000, kdy na- byl účinnosti zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ustanovením $ 2 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, explicitně vy- ňaty z režimu posledně uvedeného zákona.
Česká republika - Agentura ochrany přírody a krajiny proti Ministerstvu zemědělství o povolení užívání stavby.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Z obsahu správního spisu předloženého žalovaným vyplývá, že žalobce uzavřel dne 25. 3. 1999 s Ředitelstvím vodních cest ČR smlouvu o nájmu věci movité, kdy předmětem této smlouvy je pronájem soulodí pod pracovním názvem Servisní centrum pro plavidla Praha s označením SP-150, které se skládá z tlačného člunu TČ 560, reg. číslo 2467, a tlačného remorkéru TR 567, reg. č. 2061. Uvedené soulodí žalobce provozoval ve zkušebním provozu v době od 25. 3. 1999 do 31. 3. 2000, což nejenže nezpochybňuje, ale naopak uvádí v podané žalobě. Dne 11. 8. 1999 uskutečnila Česká inspekce životního prostředí ohlášenou revizi na kontejnerovém terminálu v Holešovickém přístavu a servisním plavidlu SP-150, a to mimo jiné i za účasti zástupce žalobce. V průběhu revize bylo zjištěno, že předmětné soulodí nemělo, ačkoliv bylo již v ověřovacím provozu, k provozování, tj. ke zřizování skladů ropných látek a k manipulaci s ropnými látkami (stáčení, výdej), souhlas podle § 13 zákona č. 138/1973 Sb. od příslušného vodohospodářského orgánu. Ani tuto skutečnost žalobce v průběhu správního řízení relevantním způsobem nezpochybnil. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, souhlasu vodohospodářského orgánu je třeba ke stavbám, zařízením, popřípadě činnostem, k nimž není třeba jeho povolení, které však mohou ovlivnit vodní poměry, a to: a) ke stavbám a zařízením ve vodních tocích a v jejich korytech a na pozemcích při nich, za b) ke zřizování dálkových potrubí, skladů, nádrží a skládek látek, ohrožujících jakost vody, ke stavbám umožňujícím podzemní skladování látek v zemských dutinách a ke stavbám komunikací. Podle § 24 písm. e) zákona č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství, ve znění pozdějších předpisů, okresní úřady ukládají pokuty fyzickým osobám při provozování podnikatelské činnosti a právnickým osobám, které poruší jiné povinnosti stanovené vodním zákonem, tímto zákonem, nebo povinnosti podle nich uložené. Podle § 24e zákona č. 130/1974 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pokuta za porušení jiných povinností podle § 24 písm. e) se stanoví ve výši od 1 000,- Kč do 200 000,- Kč podle závažnosti porušení povinnosti. Zásadní námitkou žalobce v žalobě je tvrzení, že žalovaný nepřihlédl dostatečně ke všem skutkovým okolnostem a že nepromítl do svého rozhodnutí související zákonná ustanovení a normu. Při takto neurčitě formulované stížní námitce se soud zaměřil na zjištění, zda žalovaný ze správně zjištěného skutkového stavu vyvodil správné právní závěry; soud v tomto směru neshledal v postupu žalovaného nezákonnost, neboť žalovaný zjistil řádně a spolehlivě skutečný stav věci, který žalobce ani v žalobě nezpochybnil, ale domáhal se jiného právního hodnocení. Soud pro takový postup neshledal žádný důvod, neboť v průběhu správního řízení bylo najisto postaveno, že žalobce jako nájemce předmětného soulodí toto provozoval bez příslušného souhlasu vodohospodářského orgánu, který je k takové činnosti nezbytný, jak vyplývá ze shora uvedeného § 13 zákona o vodách. Předmětné soulodí je nepochybně zařízením a jeho provoz činností, na které dopadá nutnost souhlasu příslušného vodohospodářského orgánu, přičemž uvedení tohoto plavidla do provozu je umístěním zařízení ve vodním toku dle odst. a) citovaného ustanovení vodního zákona a zřízením skladu látek ohrožujících jakost vody podle odst. b) citovaného ustanovení. Dále je nutno uvést, že v žádném ustanovení zákona o vodách není stanoveno, že povinnost získat příslušný souhlas vodohospodářského orgánu se týká pouze vlastníka věci, na kterou dopadá toto ustanovení. Proto v případě, kdy existuje nájemní smlouva o nájmu movité věci, je nutno dovodit, že souhlas vodohospodářského orgánu musí mít i ten, kdo tuto pronajatou věc užívá, tedy v daném případě žalobce. Shora uvedené lze uzavřít tak, že pokuta ve výši 80 000,- Kč, která byla žalobci uložena podle zákona č. 130/1974 Sb., byla uložena v souladu s právními předpisy, které upravují činnost, kterou provozoval žalobce. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal žalobu jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O věci přitom soud rozhodl bez jednání za podmínky souhlasu účastníků řízení (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1, větu první, s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, žalovaný nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 30. 9. 2003 JUDr. Eliška Cihlářová předsedkyně senátu