A 100/2002

6 A 100/2002- 91 - text

 6 A 100/2002 - 74

Usnesení

Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Michala Mazance, JUDr. Elišky Cihlářové, JUDr. Bohuslava Hnízdila, JUDr. Václava Novotného, JUDr. Petra Příhody a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: Občané postižení Severojižní magistrálou, občanské sdružení, Jihlavská 523, 140 00 Praha 4, zastoupeného JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem v Praze, Za Zelenou liškou 967/B, 140 00 Praha 4, proti žalovanému Ministerstvu pro místní rozvoj, Staroměstské náměstí 6, 110 15 Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2002, čj. 5295/02/32/O-162/02,

I. Ustanovení § 42 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), má být vyloženo tak, že vyvěšení rozhodnutí s účinky doručení se děje jen u orgánu, který takové rozhodnutí vydal.

II. Na újmu účastníka řízení však nemůže být, jestliže v dobré víře postupoval podle informace, které se mu od správního orgánu dostalo podle ustanovení § 48 odst. 1 vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona.

Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 4. 2002, čj. 5295/02/32/O-162/02, zamítl odvolání žalobce a odvolání občanského sdružení Ateliér pro životní prostředí; tato odvolání směřovala proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru územního rozhodování, ze dne 21. 12. 2001, čj. MHMP/129742/01/OUR/J/Hol, o umístění stavby administrativní budovy s obchodními plochami v parteru a hromadnými garážemi v suterénu, včetně komunikací, zpevněných ploch a inženýrských sítí na pozemcích č. parc. 1257/3, 1258, 1259/2, 1259/3, 1259/4 a částech pozemků č. parc. 1257/3, 3206/4, 3217/1 kat. území K. při ulici A. S. v P. 4; žalovaný současně napadené rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.

Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Vrchního soudu v Praze; ten řízení nedokončil, a proto věc převzal Nejvyšší správní soud (§ 132 s. ř. s.), kde věc projednává jeho druhý senát. Tento senát usnesením ze dne 12. 12. 2003, čj. 6 A 100/2002-57, věc podle ustanovení § 17 odst. 1 s. ř. s. postoupil rozšířenému senátu, neboť dospěl k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2003, čj. 5 A 90/2002-28.

Ve věci vedené pod sp. zn. 5 A 90/2002 Nejvyšší správní soud rozhodoval o žalobě občanského sdružení Ateliér pro životní prostředí rovněž proti rozhodnutí žalovaného označeného v návětě tohoto usnesení. Tuto žalobu Nejvyšší správní soud odmítl pro opožděnost. Svůj závěr soud zbudoval na tom, že rozhodnutí o odvolání doručuje účastníkům řízení vždy ten správní orgán, který ve věci rozhodl; je přitom nerozhodné, který způsob doručování byl zvolen. Smyslem vyvěšení rozhodnutí i na obecním úřadě, jehož územního obvodu se týká (§ 48 odst. 1 vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona), není doručit rozhodnutí odvolacího orgánu účastníkům řízení, ale patrně informovat fyzické a právnické osoby v územním obvodu obce o výsledku odvolacího řízení; toto vyvěšení nemá právní účinky doručení.

Naopak druhý senát Nejvyššího správního soudu projednávající věc sp. zn. 6 A 100/2002 zastává názor, že zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), obsahuje v § 143 odst. 1 písm. d) dostatečně srozumitelné a určité zákonné zmocnění k tomu, aby Ministerstvo pro místní rozvoj podrobněji upravilo „podrobnosti postupu při územním rozhodování“, jehož součástí je bezpochyby oznamování územního rozhodnutí. Ministerstvo pro místní rozvoj tohoto zmocnění využilo a vydalo vyhlášku č. 132/1998 Sb.; její ustanovení § 48 odst. 1, které provádí § 42 odst. 2 stavebního zákona, pak nevzbuzuje pochybnosti o tom, že rozhodnutí doručované veřejnou vyhláškou se vyvěsí na úřední desce obecního úřadu, jehož územního obvodu se rozhodnutí týká, a na úřední desce správního orgánu, který jej vydal.

O tomto závěru svědčí jednak souřadná spojka „a“, jednak pořadí obou institutů: z něj plyne, že primární význam má vyvěšení na úřední desce obecního úřadu. Vedle toho smyslem institutu doručování, a to i formou vyhlášení na úřední desce, je seznámení dotčených subjektů s konkrétním rozhodnutím. Účel tohoto institutu bude v daleko větší míře naplněn vyvěšením v místě přístupném pro dotčené subjekty, tj. na úřední desce obecního úřadu, jehož územního obvodu se rozhodnutí týká. Druhý senát rovněž citací z poučení napadeného rozhodnutí upozornil na to, že i žalovaný správní orgán vycházel z toho, že k doručení dochází až vyvěšením na úředních deskách obou orgánů.

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu o sporné právní otázce uvážil: K posouzení tu je především vzájemný vztah ustanovení § 42 odst. 2 stavebního zákona a k němu vydané prováděcí vyhlášky.

Zákon v dovolaném ustanovení (nyní ve znění zákona č. 83/1998 Sb.) normuje: „Veřejnou vyhláškou se oznámí územní rozhodnutí o umístění liniové stavby, a v odůvodněných případech též o umístění stavby zvlášť rozsáhlé, s velkým počtem účastníků řízení, jakož i rozhodnutí o využití území, rozhodnutí o chráněném území nebo o ochranném pásmu a rozhodnutí o stavební uzávěře, týká-li se rozsáhlého území. Doručení se provede vyvěšením územního rozhodnutí po dobu 15 dnů způsobem v místě obvyklým. Poslední den této lhůty je dnem doručení.“

Stavební zákon obsahuje zmocňovací ustanovení § 143 odst. 1 písm. d), podle něhož Ministerstvo pro místní rozvoj vydá obecně závazné právní předpisy, které „podrobněji upraví podrobnosti postupu“ mj. při územním rozhodování.

S poukazem na toto zmocnění vydalo Ministerstvo pro místní rozvoj vyhlášku č. 132/1998 Sb. Ta v § 48 odst. 1 stanoví, že „Doručuje-li se rozhodnutí nebo jiné opatření veřejnou vyhláškou, písemnost se vyvěsí na úřední desce obecního úřadu, jehož územního obvodu se týká, a správního orgánu, který rozhodnutí nebo jiné opatření vydal. Na písemnosti se označí orgán, který ji vyvěsil, uvedou se data jejího vyvěšení a sejmutí a opatří se podpisem oprávněné osoby.“.

Je očividné, že způsob oznámení územního rozhodnutí veřejnou vyhláškou je v shora citovaných ustanoveních pojat rozdílně. O tom, že by se rozhodnutí mělo vyvěšovat také na úředních deskách obecních úřadů, zákon nic nepraví, tím méně, že by – jak druhý senát dovozuje v návrhu na rozhodnutí rozšířeného senátu – takové vyvěšení mělo účinky doručení. Naproti tomu vyhláška povinnost vícerého vyvěšení s účinky doručení, jak se zdá, předpokládá.

Je proto namístě nejprve připomenout vztah obou právních předpisů a poukázat na jejich závaznost pro soud ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy. Přihlédnout je třeba přitom i k obecnému ustanovení o doručování veřejnou vyhláškou (§ 26 odst. 2 správního řádu: „Doručení veřejnou vyhláškou se provede tak, že se písemnost vyvěsí po dobu 15 dnů způsobem v místě obvyklým. Poslední den lhůty je dnem doručení.“)

Právní řád České republiky tvoří vedle zákonů a mezinárodních smluv i nařízení jako akty podzákonné, abstraktní, obecné a jednostranné. Takovým nařízením je typicky vyhláška ministerstva (čl. 79 odst. 3 Ústavy).

Protože vyhláška je podzákonným právním předpisem, musí být – jak ukládá Ústava – vydána „na základě a v mezích“ zákona. Jde tu toliko o republikování a ústavní vyjádření starých zásad vyvěrajících z podstaty dělby moci, které lze stručně charakterizovat: nařízení musí být vydáno secundum et intra legem. Tyto principy znamenají, že exekutiva nejen že nesmí bez výslovného dovolení zákonodárce stanovit nic dalšího či nového o právních vztazích nebo jiné materii upravené zákonem, ať již shledaná mezera v zákoně se stala nedopatřením nebo záměrně (zákaz úpravy praeter legem), ale i tam, kde je výslovně dovoleno výkonné moci vydat nařízení k provedení zákona, může být provedeno jenom to, co zákonodárce výslovně označil (zpravidla výčtem jednotlivých zákonných ustanovení shrnutých v ustanoveních zmocňovacích, anebo přímo v jednotlivých ustanoveních zákona, někdy oběma způsoby současně), a nic jiného; konečně – a to zejména – už pojmově z výrazu „provedení zákona“ plyne, že nařízení nesmí zákonu odporovat, nesmí jít contra legem.

Pro doplnění se poznamenává, že vláda k vydání svého nařízení zákonné zmocnění sice nepotřebuje (její zmocnění je generálně založeno článkem 78 Ústavy), nicméně i nařízení vlády musí respektovat účel („k provedení zákona“) a zákaz úpravy praeter legem („v jeho mezích“).

Právní život však nezřídka přináší situace, kdy dojde k vydání nařízení, které (nebo častěji některá jeho ustanovení) se neopírá o výslovné zákonné zmocnění, nebo takové zmocnění překračuje, anebo úprava jde „nad zákon“ (vyhláškou je upraveno něco, co by vyžadovalo zákonnou úpravu, která však chybí) nebo proti němu (vyhláška např. upraví podrobnosti při plnění povinnosti, o které zákon vůbec nemluví a nelze ji z něj dovodit, případně takovou povinnost vyhláška sama stanoví, resp. vyhláška odpírá, oslabuje či podmiňuje subjektivní oprávnění, aniž by to zákon umožňoval).

V situacích právě naznačených, tedy tam, kde se dostává do rozporu zákon s nařízením, je postavení soudce výjimečné v tom, že soudce (na rozdíl od orgánu exekutivy) je vázán pouze zákonem. Jen on je oprávněn nařízení v takovém případě nerespektovat (čl. 95 odst. 1 Ústavy) a použít pouze zákon. Nejde o abstraktní přezkoumání zákonnosti podzákonného předpisu a jeho zrušení, o čemž se zatím vedou úvahy jen de lege ferenda (provedení čl. 87 odst. 3 Ústavy), ale posouzení jeho aplikovatelnosti se závazností pro projednávanou věc (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu, uveřejněný pod č. 168 ve sv. 24 Sb. ÚS).

Důsledek zjištěného rozporu zákona a nařízení k jeho provedení vydaného je tu jasný: soud nejenže nemusí takové nařízení (nebo jeho jednotlivé ustanovení) použít, ale použít je ani nesmí; aplikuje pouze zákon a v důvodech svého rozhodnutí vyloží, proč považoval nařízení za jsoucí v rozporu se zákonem.

Až potud není vcelku věc sporná a nauka i praxe takové řešení obecně přijímají. Na okraj lze poznamenat, že z hlediska budoucího vývoje zákonodárství bude zřejmě třeba hledat řešení praktičtější, neboť vyslovení nezákonnosti nařízení soudem v jednotlivé věci se může stát nejvýš precedentem, který nemá obecnou závaznost, a jiné soudy mohou o takové otázce judikovat opačně. V jiných případech pak soudy sice mohou obecně a jednotně odmítat užití některého ustanovení z kontroversního nařízení, nicméně orgány veřejné správy budou povinny takového ustanovení při svém rozhodování i nadále dbát, neboť jsou jím ve své rozhodovací činnosti vázány (s výjimkou případů, kdy tato vázanost je přetržena rozhodnutím soudu, který se v konkrétní věci o nezákonnosti nařízení vyslovil).

K řešení vlastního problému je nutné předeslat, že obecná úprava oznamování správních rozhodnutí je obsažena v § 51 spr. ř. Z něj vyplývá, že rozhodnutí se „oznamuje“ a toto oznámení se děje buď „doručením“ nebo – za přítomnosti účastníka řízení – „vyhlášením“. Zvláštním ustanovením k této obecné úpravě je pak ustanovení § 26 spr. ř. o doručení zvláštní formou - veřejnou vyhláškou. Uskuteční se tehdy, nejsou-li správnímu orgánu účastníci nebo jejich pobyt známi, anebo tehdy, stanoví-li to zvláštní předpis (tímto zvláštním předpisem je nepochybně také ustanovení § 42 stavebního zákona). Ustanovení § 26 odst. 2 spr. ř. pak stanoví vlastní techniku takového doručení (viz citace shora, na první pohled téměř shodně jako ve stavebním zákoně).

Je tu však několik významných odchylek, které svědčí o tom, že úprava veřejné vyhlášky ve stavebním zákoně musela být provedena a nepostačilo o této otázce pomlčet (pak by se užilo obecného ustanovení správního řádu). Bylo zejména zapotřebí právně oddělit doručení (a postavit najisto jeho okamžik) od pouhého veřejně publikovaného oznámení o tom, že rozhodnutí bylo vydáno (oznámení). Správní řád této potřebě nevyhovuje.

Především správní řád označuje § 26 marginální rubrikou „Doručení veřejnou vyhláškou“; stavební zákon užil pod § 42 marginální rubriky „Oznámení územního rozhodnutí“. Samotné ustanovení § 42 upravuje ve skutečnosti dvojí problematiku: jednak „oznamování“ rozhodnutí (prvá věta „Veřejnou vyhláškou se oznámí rozhodnutí“), jednak „doručování“ (druhá věta „Doručení se provede vyvěšením rozhodnutí…“). Chybí tu tedy afinita se správním řádem, který mluví o „doručení veřejnou vyhláškou“. Tento rozdíl není jen výsledkem výkladu gramatického či jazykového, ostatně často napadaného pro svou nedostatečnost, ale představuje i významový věcný posun a je výrazem snahy zákonodárce o zpřesnění po zkušenostech s aplikací obecného procesního předpisu.

Rozdíl mezi správním řádem z roku 1967 a stavebním zákonem z roku 1976 má rozšířený senát za logický: na jedné straně tu je vyjádřen veřejný zájem na tom, aby co nejširší okruh zainteresovaných osob měl možnost seznámit se s tím, že o určité věci bylo vydáno rozhodnutí (rozhodnutí bude proto „oznámeno veřejnou vyhláškou“), na straně druhé stejný zájem, cílící k tomu, aby okamžik doručení byl postaven najisto a nezpochybnitelně, a nebyl oddalován náhodnými okolnostmi nebo dokonce neochotou orgánu obce (pro kterou také nezřídka bývá vydané rozhodnutí nepříznivé); proto další věta jednoznačně stanoví, že „doručení se provede“.

Rozdíl je také v tom, že „doručení“ je podle zákona nutno provést vyvěšením rozhodnutí samotného; oznámení se proti tomu děje vyhláškou, a zákon už nestanoví, že obsahem vyhlášky musí být samotné rozhodnutí. Co má být obsahem vyhlášky, zákon nestanoví, byť v praxi se zpravidla do vyhlášky pojímá celý nebo podstatný obsah rozhodnutí.

Úprava dvou právních institutů („oznámení“, a naproti tomu „doručení“) je v § 42 odst. 2 stavebního zákona zřetelně záměrná s cílem vyloučit užití ustanovení § 26 spr. ř. Jinak řečeno: stavební zákon přidává zvláštní formu, „oznámení veřejnou vyhláškou“, která slouží jednoznačně k informování obecenstva, ale neplní účinky doručení.

Praktické důvody, které svědčí výkladu, že doručení se má odehrát v jediném okamžiku, jsou nasnadě. Na doručení se upíná běh různých lhůt – mezi jiným i běh lhůty pro podání správní žaloby, a také další právní důsledky. Učinit okamžik doručení nejistým tím, že bude „doručováno“ v různých dnech mnohdy s velkým rozptylem, možnost i záměrné manipulace s okamžikem vyvěšování atd., by pak vedlo jen k úvahám, jsoucím už zcela mimo rámec zákona – zda totiž ono „správné“ doručení, na které se budou upínat právní důsledky, je „prvním“ nebo „posledním“ atp. Zákonodárci nelze podsouvat zájem na vytváření právní nejistoty. Pak ovšem vyhláška (odchylně od dřívější úpravy) změtením a nesprávným spojením pojmů provádí něco, co v zákoně vůbec není („Doručuje-li se rozhodnutí…veřejnou vyhláškou“).

Také historický vývoj svědčí tomuto výkladu. Původní prováděcí vyhláška (č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebním řádu) upravovala správně a v souladu se zmocňovacím ustanovením zákona toliko podrobnosti týkající se oznamování (srov. její § 58); o „doručování“ se prováděcí předpis vůbec nezmiňoval (!), neboť to je dostatečně upraveno zákonem. Posun nesprávným směrem nastal až ve vyhlášce č. 132/1998 Sb., která ji nahradila. Nepřípustnou zkratkou či nesprávným pochopením zákona se pak v jejím § 48 objevila již citovaná věta „Doručuje-li se rozhodnutí veřejnou vyhláškou…“, ačkoli název ustanovení zůstal týž jako ve vyhlášce č. 85/1976 Sb., totiž „Oznámení veřejnou vyhláškou“, čímž se od účinnosti vyhlášky č. 132/1998 Sb. mj. dostalo do rozporu označení příslušného paragrafu s jeho obsahem a nová prováděcí vyhláška již upravuje něco jiného.

Lze tedy učinit první závěr: jazykový, historický i systematický výklad svědčí tomu, že stavební zákon v § 42 upravuje dva právní instituty („oznámení“ a „doručení“), že „oznámení veřejnou vyhláškou“ je pouhým intimátem a nejde o identický právní pojem s pojmem „oznámení rozhodnutí“ v § 51 spr. ř., že původní prováděcí vyhláška prováděla jen ustanovení o „oznámení“, zatímco v nové vyhlášce se objevila – v rozporu s označením – namísto toho úprava „doručování“. Připomíná se, že zmocňovací ustanovení zůstalo v obou případech stejné, totiž „upravit podrobnosti postupu“.

Při vlastním poměření obou dotčených ustanovení zákona a vyhlášky se tak především rozšířený senát dobral zjištění, že z ustanovení § 42 odst. 2 stavebního zákona nelze dovodit vůbec povinnost vyvěšovat vydané územní rozhodnutí na více místech s účinkem doručení. Při posouzení, zda (nová) úprava § 48 vyhlášky č. 132/1998 Sb. je v souladu se zákonem, dospěl rozšířený senát k závěru, že tato úprava je úpravou contra et praeter legem:

Právní institut doručování je v každém procesním předpise jedním z klíčových a bývá detailně upravován (postačí připomenout např. kasuistickou úpravu v současném občanském soudním řádu, kde doručování a postup při něm zahrnuje dvacet paragrafů). Na doručování se upínají ty nejdůležitější důsledky vrchnostenského rozhodování orgánů státní moci (možnost podat opravný prostředek, správní nebo jinou žalobu, formální i materiální právní moc, vykonatelnost), obecně řečeno doručením vznikají, zanikají nebo se mění práva a povinnosti účastníků řízení. Proto je úprava doručování a postupu při něm vždy vyhrazována zákonu. Odchylky od obecných procesních řádů jsou jistě možné; musí se však rovněž stát zákonem.

Z ustanovení § 42 odst. 2 stavebního zákona (věta druhá a třetí o doručování), jak uvedeno, plyne, že zákonodárce nepředpokládal, že by mělo být doručováno na více místech. To plyne nejen z užití jednotného čísla („doručení se provede“ a contr. „doručování se provede“, „způsobem v místě obvyklým“ a contr. „v místech vyvěšení obvyklých“), což je koneckonců legislativní úzus, ale i z toho, že zákonodárce zjevně vůbec nepředpokládal, že by tu mělo běžet několik (nebo několik desítek) lhůt; logicky se pak nabízí již nadhozená otázka, která lhůta je vlastně ta „správná“, jejíž poslední den způsobí „doručení“; nabízí se tu několik hypotetických řešení (např. vyvěšení u orgánu, který rozhodnutí vydal, časově prvé – nebo naopak časově poslední – vyvěšení atp.).

Tak zásadní otázky by pro jejich důležitost musel upravit zákon, neboť tu jde o podstatný zásah do právní sféry účastníků řízení; naprosto je nelze ponechat k úpravě prováděcímu předpisu. To zákonodárce neudělal a prováděcí vyhláška z roku 1976 se o to ani nepokusila; ostatně i vyhláška č. 132/1998 Sb., která smísila a převrátila pojmy „oznámení“ a „doručení“, tyto otázky vůbec neřešila. Uvažování o tom, že doručování se děje na více místech, je ale i věcně nesprávné a popírá vlastní smysl zkoumaného právního institutu:

Volí-li zákonodárce tento speciální postup doručování rozhodnutí, dělá to proto, že účastníci řízení mu nejsou známi (nebo nejsou všichni známi), není znám jejich pobyt, případně navíc je doručování obvyklou cestou náročné technicky i finančně. Pak je ovšem právě v takovém případě důvodem speciálního případu doručování snaha naznačený problém eliminovat a doručit pouze jednou (a uvést současně vhodným způsobem vydané rozhodnutí v obecnou známost, „oznámit“ jej, ovšem bez účinků doručení), a nikoli vyvolat problém další (rozesílat rozhodnutí k doručení na další místa, jichž mohou být u liniových staveb desítky či stovky) s novými problémy, které se tu nabízejí.

Doručoval (vyvěšoval s účinky doručení) by v takovém případě o své újmě někdo (zřejmě obecní úřad), kdo by se tak stával pseudosubjektem správního řízení (není ale správním orgánem, účastníkem, dotčenou osobou…). Zákon (ani vyhláška) ostatně neupravuje jeho povinnosti, odpovědnost, důsledky vadného postupu při takovém doručování atp.

Jen pro úplnost se dodává, že i návrh nového správního řádu (§ 26) odlišuje vyvěšení s účinkem doručení a vyvěšení s účinkem informačním. Výslovně vychází z toho, že vyvěšení s účinky doručení se děje pouze na jediném místě, a to u orgánu, který rozhodnutí vydal a má také povinnost jej doručit. Současně se stanoví jeho povinnost rozhodnutí dodat v den vyvěšení také obecním úřadům dotčených obcí, které jsou povinny rozhodnutí vyvěsit po dobu 15 dnů na úředních deskách.

Lze tedy uzavřít, že právní úprava § 48 odst. 1 vyhlášky č. 132/1998 Sb. překročila zákonné zmocnění § 143 odst. 1 písm. d) stavebního zákona, neboť nad rámec zákona upravila podrobnosti při „doručování veřejnou vyhláškou“; takový právní institut zákon nezná. A dále: zatímco zákon ukládá jediné doručení, stanoví vyhláška povinnost doručovat v každém dotčeném územním obvodu. Je tedy tato úprava v rozporu se zákonem a překračuje jeho meze. Soud proto takovou právní úpravu neužije (čl. 95 odst. 1 Ústavy); použije ustanovení § 42 odst. 2 stavebního zákona, nikoli zmíněné ustanovení prováděcí vyhlášky. Zvláštní problém k řešení v konkrétní věci tu ovšem vyvstal ještě jinde:

V rozhodované věci bylo napadené (odvolací) rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj (z 29. 4. 2002) doručováno vyvěšením územního rozhodnutí. Žalovaný jej vyvěsil v době od 2. do 17. 5. 2002 a dále bylo vyvěšeno na úřední desce Úřadu městské části Praha 4 v době od 13. do 29. 5. 2002. Žaloba, resp. obě žaloby byly podány dne 29. 7. 2002.

Poučení v rozhodnutí uvádí, že „Rozhodnutí se …oznamuje…veřejnou vyhláškou. Doručení se provede vyvěšením územního rozhodnutí po dobu 15 dnů na úřední desce Ministerstva pro místní rozvoj, dále na úřední desce Úřadu městské části… Poslední den lhůty je dnem oznámení rozhodnutí.“ Zjevně tedy správní orgán vyšel z toho, že k řádnému doručení je třeba vyvěsit rozhodnutí na obou místech. Žalobce z tohoto poučení vyšel a využil k podání žaloby lhůtu pro sebe prospěšnější.

Názor rozšířeného senátu shora vyložený, užit na posuzovanou věc bez dalšího, by znamenal, že - přestože se žalobce řídil poučením správního orgánu, jehož se mu dostalo - byla by žaloba podána opožděně, protože lhůta pro její podání se odvíjí pouze od vyvěšení, které se stalo na úřední desce orgánu, jenž napadené rozhodnutí vydal. Takové užití názoru jinak správného by ovšem bylo na újmu účastníka, který se řídil byť mylným – poučením správního orgánu v důvěře v jeho správnost. Nejvyšší správní soud tu nemá důvod odchýlit se od četné starší prejudikatury, která vesměs pardonovala zmeškání lhůty, k němuž došlo nesprávným poučením v rozhodnutí správního orgánu. Naprosto tu proto postačí odkázat na rozhodnutí bývalého Nejvyššího správního soudu, pokrývající širokou škálu různých případů:

Tak např. ve věci Boh. F 1383/23 nalezl Nejvyšší správní soud, že „Stížnost k nejvyššímu správnímu soudu není opožděná, byla-li strana žalovaným úřadem nesprávně poučena o místě podacím a o lhůtě ke stížnosti a bylo-li tím opoždění zaviněno.“ Podobně ve věci Boh. F 1090/23 vyslovil Nejvyšší správní soud, že „Zavinil-li úřad nesprávným poučením strany, že může u něho podati stížnost k nejvyššímu správnímu soudu, zmeškání 60tidenní lhůty, nemůže to býti straně na újmu.“ Podobně k tomu srov. dále např. Boh.

A 1673/22, Boh. F 4255/28, F 1008/22, 1221/23, A 642/20 aj. Z vývoje judikatury je zřejmé, že Nejvyšší správní soud I. ČSR důsledně poskytoval v těchto případech ochranu účastníkům řízení před nepříznivými důsledky vadných poučení v naříkaných rozhodnutích a nesledoval již praxi soudu vídeňského zčásti odchylnou. Rakouský správní soud v některých rozhodnutích zastával názor, že vadné poučení nemá pro posouzení včasnosti stížnosti význam – viz např. Exel 758 a plenární 760, 2232, Budwinski 7070; praxe vídeňského soudu byla ovšem nesjednocená, protože se vyskytovaly i nálezy, k nimž se po roce 1918 přiklonil také soud československý a s nimiž se ztotožňuje i toto usnesení (např. Exel 757, 2231 – citováno podle publikace Zdeňka Rádla: Nejvyšší správní soud I., Kompas Praha 1933).

K druhému spornému právnímu problému proto rozšířený senát uzavřel, že účastníku řízení nemůže být na újmu, řídil-li se nesprávným poučením v rozhodnutí, které napadá. Vyřešením obou sporných otázek je vyčerpána pravomoc rozšířeného senátu; rozhodnout o věci samé v meritu pak náleží senátu příslušnému podle rozvrhu práce, jemuž se současně spisy vrací.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně 5. května 2004

JUDr. Josef Baxa předseda senátu

8. O námitkách proti zápisu přihlášeného označení do rejstříku ochranných známek bylo Úřadem průmyslového vlastnictví rozhodnuto rozhodnutím č. j. 73833/1997 ze dne 24. 5. 2001 tak, že přihláška ochranné známky „P. +“ zn. sp. O-113 358 se částečně zamítá a seznam výrobků a služeb se omezuje o „aparáty pro záznam, převod, reprodukci zvuku nebo obrazu“ ve třídě 9 a „spoje (komunikace), provoz veřejné mobilní telekomunikační sítě“ ve třídě 38. Pro služby ve třídě 37 mezinárodního třídění výrobků a služeb zůstává přihlášený seznam nezměněn. Správní orgán dospěl k závěru, že přihlášené označení „P. +“ a namítaná slovní ochranná známka „P.“ jsou zcela jednoznačně zaměnitelné ze všech tří hledisek vnímání spotřebitelem, tj. jak z hlediska vizuálního, fonetického, tak i významového. Dále správní orgán uzavřel, že označení žalobce je přihlášeno pro výrobky obdobné těm, které má zapsány namítatel a že obě skupiny služeb, uvedené přihlašovatelem, lze zařadit pod radiokomunikační systém, rovněž zapsaný pro namítatele. Co se týče prodejních míst, kde se výrobky obou subjektů nabízejí, může i nemusí se jednat o místa totožná, to ovšem nic nemění na skutečnosti, že by u veřejnosti mohlo docházet k záměně producentů, neboť jejich výrobky a služby jsou, jak bylo zjištěno, velmi podobné.

9. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 27. 6. 2001 rozklad, doplněný dne 10. 12. 2001. Zde předně zpochybňuje oprávnění Ministerstva vnitra podnikat a následně přihlašovat ochranné známky, resp. vstupovat do řízení zahájeného u Úřadu průmyslového vlastnictví. Žalobce má za to, že v zákoně o ochranných známkách jsou pojmy podnikatel a podnikání používány ve stejném smyslu, v jakém jsou užity zákonodárcem v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníku (dále jen „obchodní zákoník“). Ministerstvo tak zjevně oprávnění k podnikání nemá, podnikatelem není, a není tudíž ani oprávněno poskytovat v oboru radiokomunikačních systémů a radiostanic komerční služby spotřebitelům. Činit tak nemůže a ani nesmí, neboť by tím ohrozilo podstatu Integrovaného záchranného systému (IZS), pro který je radiokomunikační systém určen a v důsledku toho i bezpečnost České republiky. Z uvedeného pak vyplývá, že zápisem přihlášené ochranné známky nemůže dojít k zásahu do zákonem chráněných starších práv namítatele, jakož ani k záměně jeho služeb se službami žalobce. Dále žalobce v rozkladu namítl nepřípustnost formy, kterou bylo v daném případě správním orgánem rozhodnuto. Dle názoru žalobce bylo totiž možné pouze buď námitky podle § 11 odst. 2 zákona o ochranných známkách zamítnout, nebo podle § 11 odst. 3 cit. zák. zamítnout přihlášku. Částečné zamítnutí přihlášky dle jeho názoru možné není. Podle žalobce jsou námitky ministerstva nesrozumitelné, zmatečné a nezpůsobilé k tomu, aby na jejich základě bylo vůbec žalovaným rozhodováno. Žalovaný jako správní orgán nakonec nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci v tom ohledu, zda zápisem přihlášeného označení nedojde k zásahu do zákonem chráněných práv třetích osob a pro své rozhodnutí si neopatřil potřebné podklady. Doplněním podaného rozkladu pak žalobce zpochybnil oprávnění zástupce ministerstva jednat v řízení před správním orgánem pro nedostatek plné moci, resp. jeho právní subjektivity.

10. O rozkladu rozhodl předseda Úřadu průmyslového vlastnictví žalobou napadeným rozhodnutím tak, že rozklad zamítl a napadené prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Předseda Úřadu průmyslového vlastnictví dospěl k závěru, že námitky ministerstva byly podány včas, oprávněným subjektem a neobsahovaly přitom takové vady, aby na jejich základě nebylo možné ve věci rozhodnout. Namítatel byl osobou oprávněnou k podání námitek podle ust. § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/1995 Sb. Pojem podnikatel ve smyslu známkového práva je s ohledem na záměr zákonodárce třeba vykládat šířeji, než jak je definován v obchodním zákoníku. V obchodním styku totiž své výrobky a služby umísťují na trh i jiné subjekty než podnikatelé a byť tuto činnost neprovádějí za účelem dosažení zisku, je vhodné, aby tyto jejich výrobky a služby byly od výrobků a služeb jiných subjektů na trhu odlišeny ochrannou známkou. Rovněž pojem předmět podnikání je proto nutno vykládat extenzivně a zohlednit tak zvláštní postavení namítatele. K námitce nedostatků plné moci zástupce ministerstva žalovaný uvedl, že během řízení o rozkladu byla předložena plná moc, ve které ministr vnitra zmocňuje Ing. D. K., aby jménem ČR-Ministerstva vnitra činil veškeré úkony v řízení před Úřadem průmyslového vlastnictví týkajícím se slovní ochranné známky č. 206733 „P.S“. Touto plnou mocí podepsanou dne 7. 12. 2001 se ruší plná moc udělená dne 21. 8. 1996, přičemž veškeré úkony učiněné na základě rušené plné moci jsou i nadále považovány za úkony učiněné jménem ČR-Ministerstva vnitra. Žalovaný dospěl dále k závěru, že zápisem zveřejněného označení by došlo k zásahu do starších práv namítatele vyplývajících z ochranné známky „P.“. Zveřejněné označení „P. +“ je totiž jako celek zaměnitelné s namítanou slovní ochrannou známkou jak z hlediska vizuálního, tak i fonetického a sémantického. Co se týká posouzení shodnosti a podobnosti výrobků a služeb, dospěl žalovaný k závěru, že radiostanice v seznamu výrobků a služeb namítané ochranné známky ve třídě 9 jsou podobné s přístroji pro záznam, převod, reprodukci zvuku nebo obrazu, pro které je přihlášeno zveřejněné označení, a stejně tak radiokomunikační systém ve třídě 38 je službou, která se týká přenosu zpráv, informací, dat apod., shodně se spoji (komunikacemi), provozem veřejné mobilní telekomunikační sítě, pro které je rovněž přihlášeno zveřejněné označení. Je proto nepochybné, že se jedná o služby podobné. Za rozhodující je přitom třeba brát hledisko průměrného spotřebitele, a nikoli hledisko odborné, jak argumentuje žalobce. Možnost záměny pak nemůže vyloučit ani skutečnost, že namítatelem je v daném případě orgán veřejné správy. Jak ministerstvo, tak žalobce totiž poskytují své služby ve stejné oblasti a průměrný spotřebitel, zaměstnance státní správy nevyjímaje, by tak mohl být uváděn v omyl. Pokud jde o výstavbu veřejné mobilní telekomunikační sítě ve třídě 37 neshledal odvolací správní orgán, že by šlo o službu shodnou či podobnou službám, pro které je zapsána namítaná ochranná známka, neboť tato služba spadá do zcela jiné oblasti. Z uvedených důvodů žalovaný rozklad žalobce zamítl a potvrdil prvoinstanční rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví, kterým byla přihláška ochranné známky ve znění „P.+“ částečně zamítnuta.

Předcházející řízení správní o přihlášce ochranné známky „P.“ podané Ministerstvem vnitra ČR a řízení správní a soudní o návrhu žalobce na výmaz této ochranné známky z rejstříku ochranných známek

10. O rozkladu rozhodl předseda Úřadu průmyslového vlastnictví žalobou napadeným rozhodnutím tak, že rozklad zamítl a napadené prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Předseda Úřadu průmyslového vlastnictví dospěl k závěru, že námitky ministerstva byly podány včas, oprávněným subjektem a neobsahovaly přitom takové vady, aby na jejich základě nebylo možné ve věci rozhodnout. Namítatel byl osobou oprávněnou k podání námitek podle ust. § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/1995 Sb. Pojem podnikatel ve smyslu známkového práva je s ohledem na záměr zákonodárce třeba vykládat šířeji, než jak je definován v obchodním zákoníku. V obchodním styku totiž své výrobky a služby umísťují na trh i jiné subjekty než podnikatelé a byť tuto činnost neprovádějí za účelem dosažení zisku, je vhodné, aby tyto jejich výrobky a služby byly od výrobků a služeb jiných subjektů na trhu odlišeny ochrannou známkou. Rovněž pojem předmět podnikání je proto nutno vykládat extenzivně a zohlednit tak zvláštní postavení namítatele. K námitce nedostatků plné moci zástupce ministerstva žalovaný uvedl, že během řízení o rozkladu byla předložena plná moc, ve které ministr vnitra zmocňuje Ing. D. K., aby jménem ČR-Ministerstva vnitra činil veškeré úkony v řízení před Úřadem průmyslového vlastnictví týkajícím se slovní ochranné známky č. 206733 „P.S“. Touto plnou mocí podepsanou dne 7. 12. 2001 se ruší plná moc udělená dne 21. 8. 1996, přičemž veškeré úkony učiněné na základě rušené plné moci jsou i nadále považovány za úkony učiněné jménem ČR-Ministerstva vnitra. Žalovaný dospěl dále k závěru, že zápisem zveřejněného označení by došlo k zásahu do starších práv namítatele vyplývajících z ochranné známky „P.“. Zveřejněné označení „P. +“ je totiž jako celek zaměnitelné s namítanou slovní ochrannou známkou jak z hlediska vizuálního, tak i fonetického a sémantického. Co se týká posouzení shodnosti a podobnosti výrobků a služeb, dospěl žalovaný k závěru, že radiostanice v seznamu výrobků a služeb namítané ochranné známky ve třídě 9 jsou podobné s přístroji pro záznam, převod, reprodukci zvuku nebo obrazu, pro které je přihlášeno zveřejněné označení, a stejně tak radiokomunikační systém ve třídě 38 je službou, která se týká přenosu zpráv, informací, dat apod., shodně se spoji (komunikacemi), provozem veřejné mobilní telekomunikační sítě, pro které je rovněž přihlášeno zveřejněné označení. Je proto nepochybné, že se jedná o služby podobné. Za rozhodující je přitom třeba brát hledisko průměrného spotřebitele, a nikoli hledisko odborné, jak argumentuje žalobce. Možnost záměny pak nemůže vyloučit ani skutečnost, že namítatelem je v daném případě orgán veřejné správy. Jak ministerstvo, tak žalobce totiž poskytují své služby ve stejné oblasti a průměrný spotřebitel, zaměstnance státní správy nevyjímaje, by tak mohl být uváděn v omyl. Pokud jde o výstavbu veřejné mobilní telekomunikační sítě ve třídě 37 neshledal odvolací správní orgán, že by šlo o službu shodnou či podobnou službám, pro které je zapsána namítaná ochranná známka, neboť tato služba spadá do zcela jiné oblasti. Z uvedených důvodů žalovaný rozklad žalobce zamítl a potvrdil prvoinstanční rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví, kterým byla přihláška ochranné známky ve znění „P.+“ částečně zamítnuta.

Předcházející řízení správní o přihlášce ochranné známky „P.“ podané Ministerstvem vnitra ČR a řízení správní a soudní o návrhu žalobce na výmaz této ochranné známky z rejstříku ochranných známek

11. Dne 16. 6. 1995 podalo Ministerstvo vnitra České republiky u žalovaného přihlášku kombinované ochranné známky „P.“. Tato ochranná známka byla přihlášena pro následující výrobky: radiostanice a radiokomunikační systém. Přihláška napadené ochranné známky byla podána na předepsaném formuláři. Jako druh přihlašované ochranné známky bylo přihlašovatelem uvedeno kombinovaná ochranná známka. K přihlášce nebyly přiloženy žádné přílohy, tedy ani potřebný počet fotokopií ochranné známky tak, jak to v případě přihlášek kombinovaných ochranných známek právní úprava požadovala.

12. Dne 30. 6. 1995 vyzval žalovaný ministerstvo k odstranění nedostatků přihlášky, neboť k přihlášce nebyly přiloženy dvě fotografie a deset fotokopií ochranné známky. V této výzvě bylo ministerstvo upozorněno, že nedojde-li k odstranění nedostatků přihlášky ve stanovené lhůtě, bude řízení podle § 12 odst. 2 tehdy platného zákona č. 174/1988 Sb., o ochranných známkách (dále též „zákon č. 174/1988 Sb.“) zastaveno. Lhůta pro doplnění přihlášky stanovená žalovaným ve výzvě uplynula dne 29. 8. 1995.

13. Dne 1. 10. 1995 nabyl účinnosti nový zákon č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách. Podle přechodného ustanovení § 42 odst. 1 cit. zákona se řízení o přihláškách ochranných známek, která neskončila před nabytím účinnosti tohoto zákona, dokončí podle tohoto zákona s tím, že přihlašovatel je povinen na výzvu Úřadu průmyslového vlastnictví v jím stanovené lhůtě uvést svou přihlášku do souladu s požadavky, které na ni klade tento zákon.

14. Žalovaný svým rozhodnutím č. j. 101332 ze dne 12. 7. 1996 zastavil podle § 38 odst. 5 zákona o ochranných známkách správní řízení s odkazem na skutečnost, že ministerstvo jako přihlašovatel nepředložilo ve stanovené lhůtě požadované doklady a neodstranilo tak přes výzvu nedostatky přihlášky.

15. Proti tomuto rozhodnutí podalo ministerstvo rozklad, ke kterému požadované přílohy, tedy dvanáct kusů fotokopií zobrazení přihlašované ochranné známky „P.“, přiložilo. Ministerstvo dále v rozkladu uvedlo, že v případě, že by pozdní dodání vyobrazení ochranné známky mělo mít za následek posun priority, žádá, aby bylo pokračováno v řízení o známce „P.“ jako slovní. Tento požadavek byl ministerstvem zdůvodněn tím, že slovní prvek „P.“ byl zřejmý od samého počátku podání přihlášky.

16. Dne 20. 11. 1996 vydal předseda Úřadu průmyslového vlastnictví rozhodnutí o rozkladu č. j. O-101332-95, kterým rozhodnutí žalovaného zrušil, a to z toho důvodu, že předložením příslušných dokladů odpadl důvod pro zastavení řízení. V pokračujícím řízení žalovaný dne 26. 2. 1997 ministerstvu sdělil, že právo přednosti se posouvá na den, kdy byla přihláška doplněna potřebnými podklady, tj. na den podání rozkladu. Ve svém podání ze dne 14. 8. 1997 adresovaném žalovanému pak ministerstvo argumentovalo, že napadená ochranná známka byla ve skutečnosti přihlášena jako známka slovní, na kterou se nevztahuje povinnost předložit vyobrazení. Na základě tohoto argumentu ministerstvo požadovalo, aby napadené ochranné známce bylo právo přednosti přiznáno již od okamžiku podání přihlášky.

17. Dne 29. 1. 1998 zapsal žalovaný rozhodnutím č. j. 101332 napadenou ochrannou známku do rejstříku ochranných známek jako známku slovní s právem přednosti již od 16. 6. 1995, tj. ke dni podání původní přihlášky ochranné známky, a to pod číslem 206 733. Tímto rozhodnutím se ministerstvo stalo s odkazem na § 12 odst. 2 zákona o ochranných známkách majitelem ochranné známky.

18. Dne 3. 7. 1998 podal žalobce k žalovanému návrh na výmaz napadené ochranné známky s odkazem na § 25 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách, neboť dle jeho názoru tato ochranná známka byla zapsána v rozporu se zákonem. Konkrétně namítal, že ministerstvo není podnikatelským subjektem a nemůže být tedy přihlašovatelem, což dovozoval z ust. § 1 a § 4 odst. 2 zákona o ochranných známkách. Žalovaný návrhu na výmaz napadené ochranné známky vyhověl svým rozhodnutím č. j. O-101332 ze dne 20. 3. 2000, když se přiklonil k názoru žalobce, že ministerstvo nebylo ke dni 16. 6. 1995 aktivně legitimováno k podání přihlášky napadené ochranné známky.

19. Předseda Úřadu průmyslového vlastnictví v rozkladovém řízení rozhodnutí žalovaného změnil, a to tak, že návrh na výmaz se zamítá a napadená ochranná známka zůstává v platnosti. Dle odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí neměl zákonodárce pojmem podnikatel v kontextu známkového práva na mysli pouze podnikatele ve smyslu živnostenského podnikání, ale také další subjekty, které umísťují na trh své výrobky a služby i přesto, že tuto činnost neprovádějí za účelem dosažení zisku. Rozhodující je, že ministerstvo, jak předseda Úřadu průmyslového vlastnictví zjistil, vstupuje se svými výrobky nebo službami na trh a účastní se v tomto směru soutěže v tržním prostředí. Z těchto důvodů ministerstvo splňuje znaky podnikatele ve smyslu zákona o ochranných známkách.

20. O žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví rozhodl Nejvyšší správní soud rozhodnutím č. j. 6 A 39/2001 ze dne 21. 7. 2005 tak, že napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil předsedovi Úřadu průmyslového vlastnictví k dalšímu řízení. Přitom jej zavázal následujícím právním názorem: Napadená ochranná známka byla zapsána v rozporu se zákonem, konkrétně s ust. § 1 a § 4 odst. 2 zákona o ochranných známkách, neboť ministerstvo nebylo aktivně legitimováno podat přihlášku napadené ochranné známky, a nemohlo se stát ani jejím majitelem. Dále dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadená ochranná známka byla zapsána v rozporu s ust. § 7 odst. 1 cit. zákona, neboť ačkoli byla přihlášena jako ochranná známka kombinovaná, byla v rozporu s uvedeným ustanovením zapsána jako ochranná známka slovní. Toto pochybení žalovaného pak bylo spojeno s nesprávným a nezákonným postupem při určení data vzniku práva přednosti ochranné známky, neboť toto právo, byla-li ochranná známka přihlášena jako ochranná známka kombinovaná, mohlo vzniknout teprve v okamžiku doplnění všech náležitostí přihlášky, tedy až po doplnění příslušného počtu vyobrazení. Z uvedených důvodů byly v daném případě splněny podmínky pro výmaz napadené ochranné známky z rejstříku ochranných známek, jež jsou stanoveny v ust. § 25 odst. 1 zákona o ochranných známkách. III. Žaloba

21. Žalobce napadl rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví žalobou, v níž dovozuje jeho nezákonnost z následujících důvodů: a) nesprávného právního posouzení otázky způsobilosti ministerstva být majitelem ochranné známky „P.S“ a jeho oprávnění bránit v registraci přihlašované ochranné známky žalobce; b) nesprávného právního posouzení právních úkonů ministerstva učiněných na základě plné moci ze dne 21. 8. 1996 jako platných poté, co byla údajně jejich neplatnost zhojena novou plnou mocí ze dne 7. 12. 2001 a c) proto, že závěr žalovaného, že ministerstvo nabízí své výrobky a poskytuje své služby ve stejné oblasti jako žalobce a průměrný spotřebitel by tak mohl být uváděn v omyl, se opírá o skutková zjištění, která jsou k posouzení věci nedostatečná. Námitka nesprávného právního posouzení otázky způsobilosti ministerstva být majitelem ochranné známky „P.“

22. Podle žalobce bylo v dané věci předně třeba nade vší pochybnost zjistit, zda je ministerstvo jako ústřední orgán státní správy v postavení třetí osoby, jíž hrozí zásah do jejích zákonem chráněných práv ze strany žalobce, jakož i zda je mu zákonem svěřena pravomoc podnikat a následně přihlašovat ochranné známky, resp. vstupovat do řízení zahájeného u Úřadu průmyslového vlastnictví. Povinnost zajišťovat komunikační síť pro Policii ČR, složky Integrovaného záchranného systému a územní orgány státní správy byla totiž ministerstvu svěřena zákonem č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému, a nemůže se tudíž jednat o podnikatelskou aktivitu. Na základě uvedených skutečností pak bylo na místě posoudit, zda je možné nahlížet na ministerstvo jako na podnikatele, jemuž je poskytována ochrana zákonem o ochranných známkách. Tento závěr žalobce vyvrací poukazem na Legislativní pravidla vlády ČR akcentující požadavek terminologické jednotnosti právního řádu. Jelikož zákon o ochranných známkách žádné rozšiřující vymezení pojmu podnikatel neuvádí, je zřejmé, že je ho zde užito ve stejném smyslu jako je definován v obchodním zákoníku. Dle názoru žalobce tak správní orgán svým výkladem překročil pravomoc svěřenou mu zákonem a fakticky namísto výkladu práva právo tvořil. Ani širší výklad pojmu podnikatel, jenž se občas v literatuře objevuje, však nepřipouští chápání pojmu podnikání jako kategorie, která zahrnuje jakoukoli činnost, nýbrž pouze činnost, která odůvodňuje zápis ochranné známky jakožto označení, rozlišující výrobky a služby na trhu. Pokud přihlašovatel při své činnosti se svými výrobky či službami na trh nevstupuje, neplní ochranná známka účel uvedený v § 1 zákona č. 137/1995 Sb. Ministerstvo proto podle žalobce zbytečně brání ve využívání předmětného označení ze strany subjektů, které na trh skutečně vstupují.

23. Telekomunikační služby poskytované na základě povolení Českého telekomunikačního úřadu č. 5438/96-611 ze dne 7. 2. 1996 je ministerstvo oprávněno poskytovat pouze omezenému počtu dalších složek státní správy v rámci IZS, a to výhradně na nekomerčním základě. Podnikání, resp. poskytování komerčních služeb spotřebitelům v oboru radiokomunikačních systémů a radiostanic jsou proto pojmově vyloučeny. Navíc by ministerstvo takovým konáním ohrozilo podstatu IZS, a v konečném důsledku i bezpečnost ČR. Z uvedeného pak vyplývá, že u spotřebitelů nemůže dojít k záměně služeb ministerstva se službami žalobce, které jsou naopak určeny nejširší veřejnosti. Námitka nesprávného právního posouzení právních úkonů Ministerstva vnitra ČR učiněných na základě plné moci ze dne 21. 8. 1996 jako platných

24. Žalobce má za to, že plná moc, na jejímž základě byly v řízení před ÚPV činěny právní úkony jménem ministerstva do dne 7. 12. 2001 (kdy byla udělena Mgr. S. G. nová plná moc), vykazuje hned několik vad. Jako zmocnitel je zde označeno Ministerstvo vnitra, sekce ochrany státního tajemství a utajovaných skutečností, přičemž podpis připojený k předtištěnému textu Ministerstvo vnitra a razítku s číslem 56 je zcela nečitelný. Žalobce dále argumentuje, že k vystavení plné moci může být oprávněna pouze taková osoba, která má způsobilost k úkonu, jenž má za ni zmocněnec učinit. Z plné moci ani ze spisu ovšem nelze nijak dovodit, že by plná moc byla vystavena ministrem, pověřeným vedoucím pracovníkem ministerstva, z pověření těchto osob nebo na základě platného vnitřního organizačního předpisu ministerstva. Přestože je pak pro plnou moc v daném případě předepsaná obligatorní písemná forma (§ 31 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) a měla by být proto podepsána jednající osobou tak, aby z podpisu bylo patrno, kdo jej učinil, nelze z nečitelného podpisu na plné moci podepsanou osobu určit.

25. Jako zmocněnec je v plné moci označena patentová a známková kancelář, tedy soubor osobních a věcných prostředků, který samostatně nemá právní subjektivitu a není tudíž způsobilý činit právní úkony.

26. Plná moc je nakonec přijata A. H. a D. K., tedy osobami, kterým nebyla udělena. Společné jednání více patentových zástupců je navíc vyloučeno zákonem č. 237/1991 Sb., o patentových zástupcích. Námitka, podle níž se závěr žalovaného, že ministerstvo nabízí své výrobky a poskytuje své služby ve stejné oblasti jako žalobce a průměrný spotřebitel by tak mohl být uváděn v omyl, opírá o skutková zjištění, která jsou k posouzení věci nedostatečná

27. Jak bylo uvedeno výše, má žalobce za to, že ministerstvo nesplňuje znaky podnikatele, resp. že ani jeden z možných výkladů pojmu podnikání nemůže vést k závěru, že činnost, pro níž si přihlásilo napadenou ochrannou známku, vykazuje znaky podnikání. Podle žalobce je znakem podnikání jeho legalita. V této souvislosti poukazuje na skutečnost, že ke dni podání přihlášky napadené ochranné známky bylo ministerstvo oprávněno pouze k zajišťování telekomunikační sítě Policie ČR [§ 12 odst. 2 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy, ve znění pozdějších předpisů (dále též „kompetenční zákon“)] a tento stav se změnil až k 1. 1. 2001. Taková činnost však nevykazuje znaky podnikání ve smyslu zákona č. 137/1995 Sb., neboť neexistuje jakýkoli trh, na kterém by se předmětné služby nabízely, a účelem poskytování služeb Policii ČR není dosažení zisku, nýbrž splnění zákonné povinnosti vyplývající z kompetenčního zákona. Na tomto závěru podle žalobce nic nemění ani skutečnost, že Český telekomunikační úřad vydal dne 7. 2. 1996 ministerstvu povolení ke zřízení a provozování telekomunikační sítě P.; jednak proto, že se tak stalo až po podání přihlášky napadené ochranné známky, jednak proto, že takové povolení nemůže rozšířit působnost ministerstva stanovenou zákonem.

28. Žalobce připouští, že budování telekomunikační sítě zvláštního určení s sebou přináší praktickou potřebu jejího označení z důvodu provozní individualizace a ministerstvu nic nebránilo použít jakékoli interní označení. Žalobce uvádí, že by mu principielně nevadilo, pokud by toto interní označení bylo shodné s jeho ochrannou známkou. Situace se ovšem mění v okamžiku, kdy je pro takové označení zapsána ochranná známka.

29. Činnost, pro kterou byla ministerstvu zapsána ochranná známka, ministerstvo podle žalobce neuskutečňuje za účelem zisku, resp. na komerčním základě (takové poskytování by bylo v rozporu se zněním povolení ČTÚ ze dne 7. 2. 1996), služby poskytuje na nekomerčním základě omezenému počtu uzavřeného okruhu uživatelů, kteří jsou navíc buďto orgány státu nebo jsou státem organizováni (Policie ČR, Armáda ČR, Hasičský záchranný sbor ČR, Zdravotnická záchranná služba, Bezpečnostní informační služba, civilní ochrana). Argument žalovaného, že výrobky a služby ministerstva jsou používány zaměstnanci ve státní správě, které lze považovat za průměrné spotřebitele, je podle žalobce chybný, neboť tito zaměstnanci nemají možnost svobodně se rozhodnout, zda určitou nabídku zboží a služeb přijmou, či nikoli. Ze stejného důvodu žalobce odmítá argumentaci ministerstva, že výrobky a služby ministerstva a žalobce se „nabízí obvykle na stejném místě“. Žalobce poukazuje na hierarchickou výstavbu integrovaného záchranného systému, v rámci něhož jeho jednotlivé složky nemají na výběr, jaký systém zvolí. To sice podle žalobce odpovídá hierarchickému uspořádání státní správy, na straně druhé však má stejná skutečnost za následek, že takto založený systém nelze považovat za trh. Pouze na trhu má však ochranná známka význam, neboť jejím základním smyslem je podle § 1 zákona o ochranných známkách rozlišit výrobky či služby pocházející od různých podnikatelů.

30. Z podané argumentace vyplývá, že skutkové zjištění žalovaného, že výrobky a služby ministerstva jsou používány na trhu průměrnými spotřebiteli a registrací přihlašované ochranné známky žalobce by mohl být průměrný spotřebitel při svobodném výběru zboží a služeb na trhu uváděn v omyl, je v rozporu s obsahem spisu.

31. Na základě výše uvedených skutečností a argumentů žalobce uzavírá, že byl napadeným rozhodnutím zkrácen na svém právu užívat při svém podnikání označení P. a označení s tímto zaměnitelná nebo z něj odvozená. Důsledkem nesprávného posouzení oprávnění ministerstva být majitelem ochranné známky „P.“ je skutečnost, že ministerstvo jako orgán státní správy zneužívá svého protiprávně získaného postavení majitele ochranné známky a námitkami proti zápisu přihlašované ochranné známky žalobce se snaží bránit legitimní podnikatelské činnosti žalobce provozované podle zákona. Žalobce přitom nemá podle svých slov v úmyslu konkurovat činnosti ministerstva, pokud jde o jeho postavení organizátora a provozovatele systému integrovaného záchranného systému.

32. Z uvedených důvodů napadá žalobce rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví v plném rozsahu, žádá jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení. Zároveň žalobce navrhl, aby mu bylo přiznáno právo na úplnou úhradu nákladů řízení. IV. Doplnění žaloby

33. V doplnění žaloby ze dne 23. 1. 2006 odkazuje žalobce na výše citovaný rozsudek zdejšího soudu č. j. 6 A 39/2001 ze dne 21. 7. 2005, podle něhož byla ochranná známka zapsaná pod č. 206733, která byla důvodem částečného zamítnutí přihlášky ochranné známky O-113358 „P. +“, zapsána v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Nemohla-li pak být ochranná známka č. 206733 dle názoru Nejvyššího správního soudu přihlášena ani zapsána, nemohla být ani důvodem částečného zamítnutí žalobcovy přihlášky ochranné známky O-113358, neboť je třeba na ni hledět jako na ochrannou známku, která přihlášena a zapsána nebyla. Žalobce proto i nadále trvá na tom, aby soud rozhodl, jak bylo navrženo v žalobě. V. Posouzení námitek žalobce Nejvyšším správním soudem

34. Vzhledem k povaze napadaného rozhodnutí se Nejvyšší správní soud primárně zabýval námitkou uplatněnou v doplnění žaloby, a to důsledky rozhodnutí zdejšího soudu ve věci návrhu žalobce na výmaz ochranné známky č. 206733 zapsané pro Ministerstvo vnitra. Předmětné řízení o námitkách proti zápisu přihlášené ochranné známky žalobce, jakož i o námitkách proti všem ostatním přihlášeným ochranným známkám žalobce, jsou totiž (byť byla zahájena dříve) ve vztahu k řízení o návrhu na výmaz ochranné známky ministerstva svou povahou akcesorické, a svým výsledkem tudíž závislé na výsledku uvedeného řízení o výmazu. Skutečnost, že Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví, kterým bylo změněno prvoinstanční rozhodnutí úřadu tak, že návrh žalobce na výmaz ochranné známky zapsané pro ministerstvo se zamítá, má vzhledem k vázanosti žalovaného právním názorem zde vysloveným, nutně za následek rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví, kterým bude rozklad proti rozhodnutí o výmazu ochranné známky č. 206733 zamítnut a napadené rozhodnutí potvrzeno. Pravomocným výmazem ochranné známky č. 206733 pak odpadne podklad a příčina sporu všech řízení o námitkách ministerstva proti zápisu přihlášených označení žalobce.

35. V rozsudku č. j. 6 A 39/2001 ze dne 21. 7. 2005 dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že ministerstvo není podnikatelem ve smyslu zákona o ochranných známkách. Tohoto pojmu je zde užito ve stejném smyslu, jak jej definuje obchodní zákoník, a ministerstvo, resp. stát, jehož je složkou, nelze zařadit ani do jedné ze subkategorií v této nejširší definici podnikatele v českém právu vypočtených (§ 2 odst. 2 obchodního zákoníku).

36. Nejvyšší správní soud dále uzavřel, že ani v případě akceptování širšího výkladu pojmu podnikatel a podnikání, které by se striktně nedrželo jejich vymezení v obchodním zákoníku (zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách od pojmů podnikatel a podnikání upouští), by nebyl zápis napadené ochranné známky přípustný. Ze souvislosti známkového práva s právem soutěžním, jakož i ze základních principů, na nichž je právní úprava známkové ochrany vystavěna, totiž vyplývá, že i v tomto případě by bylo možné jako ochranou známku zapsat pouze takové označení výrobků nebo služeb, kterými se subjekt, který není podnikatelem ve smyslu obchodního zákoníku, účastní trhu, resp. soutěže na tomto trhu. Ani tato podmínka však není v daném případě splněna.

37. Základním účelem integrovaného záchranného systému je umožnit koordinaci mezi jeho jednotlivými složkami. Za tím účelem byl ministerstvem zaveden jednotný komunikační systém, jenž byl nazván P. Jednotlivé složky tohoto sytému nemají možnost si za účelem vzájemné koordinace svých aktivit v rámci IZS zvolit jiný radiokomunikační systém, resp. musí používat výlučně radiokomunikační systém zabezpečovaný ministerstvem. Takové řešení je logické, neboť v situaci, kdy by jednotlivé složky IZS zvolily rozdílné radiokomunikační systémy, ohrozily by tím funkčnost celého systému a plnění jeho základních úkolů. Radiokomunikační systém, na nějž se vztahuje ochranná známka ministerstva, tedy není vystaven konkurenci, a to ani potenciální, ze strany jiných výrobků, byť by plnily obdobnou funkci. Rovněž okruh uživatelů služeb radiokomunikačního systému P. je omezen pouze na jeho jednotlivé složky. Kromě těchto subjektů nejsou uvedené služby poskytovány již nikomu dalšímu. Žádná jiná právnická nebo fyzická osoba, není-li součástí IZS, tak nemůže tyto služby od jejich poskytovatele zásadně nakoupit a používat je k vlastní komunikaci mimo IZS. Lze tedy dovodit, že předmětné služby nejsou vystaveny konkurenci ani mimo integrovaný záchranný systém, neboť tam nejsou a nemohou být vůbec poskytovány, resp. nakupovány. Z uvedeného pak vyplývá, že služby radiokomunikačního systému P., poskytované ministerstvem, nejsou realizovány v prostředí, jež by bylo možno označit jako trh, resp. které by bylo možno označit jako byť jen potenciálně soutěžní.

38. Z výše uvedeného Nejvyšší správní soud dovodil, že i v případě akceptace ministerstvem naznačené argumentace ve prospěch širšího výkladu pojmů podnikatele a podnikání obsažených v zákoně č. 137/1995 Sb., neplní přidělení ochranné známky „P.“ ministerstvu za účelem označení radiokomunikačního systému pro IZS ani jednu ze základních funkcí ochranné známky. Funkce odlišení od jiných výrobků nebo služeb téhož druhu v daném případě není plněna proto, že žádné takové jiné služby téhož druhu k dispozici jejich uživatelům prostě nejsou. Ze stejného důvodu není třeba označení takového radiokomunikačního systému chránit známkoprávními prostředky. V neposlední řadě napadená ochranná známka nemůže plnit funkci soutěžní, neboť není vůči komu soutěžně „bojovat“, není vůči komu se vymezovat.

39. Bylo-li pak na základě výše popsaných úvah Nejvyšším správním soudem vysloveno, že Ministerstvo vnitra ČR není aktivně legitimováno k podání přihlášky ochranné známky, resp. že nemůže být jejím majitelem, nepřipadá v úvahu ani vstup ministerstva do řízení před Úřadem průmyslového vlastnictví podáním námitek proti zápisu přihlášených označení žalobce. Nejvyšší správní soud tedy přisvědčuje žalobní námitce první a třetí, jakož i námitce obsažené v doplnění žaloby, a v podrobnostech přitom odkazuje na odůvodnění svého rozsudku č. j. 6 A 39/2001 ze dne 21. 7. 2005.

40. Ke druhé žalobní námitce, týkající se nedostatků plné moci zástupce ministerstva Nejvyšší správní soud uvádí, že tato plná moc netvoří součást předloženého správního ani soudního spisu. V přiložených námitkách ministerstva je uveden pouze odkaz, podle kterého je plná moc uložena ve spise 101 332. S ohledem na to, že rozhodnutí o této námitce by nebylo s to změnit cokoli na výše podaných závěrech, a vzhledem k zájmu na urychleném vyřízení předmětného již roky trvajícího sporu, nežádal již Nejvyšší správní soud o předložení předmětné plné moci Úřad průmyslového vlastnictví a rozhodl ve věci, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku. VI. Závěr

41. Nejvyšší správní soud po posouzení řádně a včas uplatněných žalobních námitek zrušil v souladu s ust. § 78 odst. 1 s. ř. s. napadené rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví sp. zn. O-113358 ze dne 14. 6. 2002, jakož i prvoinstanční správní rozhodnutí č. j. 73833/1997 ze dne 24. 5. 2001 pro vady řízení spočívající v tom, že Úřad průmyslového vlastnictví, resp. jeho předseda připustili proti zápisu ochranné známky žalobce námitky osoby, která k jejich podání nebyla oprávněna. Nejvyšší správní soud si je vědom, že v době rozhodování předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví se tento cítil vázán svým dřívějším pravomocným rozhodnutím č.j. O-101332-95 ze dne 15. 1. 2001, jímž Ministerstvo vnitra ČR posoudil jako způsobilé stát se majitelem ochranné známky. Bylo-li však toto rozhodnutí následně zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu, jímž tento soud deklaroval, že ministerstvo subjektem takto způsobilým není, nelze v dané věci rozhodnout jinak, než že není-li ministerstvo aktivně legitimováno k podání přihlášky ochranné známky, a tedy ani způsobilé stát se jejím majitelem, nemůže být logicky aktivně legitimováno ani k podávání námitek proti zápisu ochranných známek jiných subjektů, k přihlašování ochranných známek oprávněných. Nejvyšší správní soud tak shledal žalobu důvodnou, jí napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí, které mu předcházelo podle ust. § 78 odst. 1 a 3 s. ř. s. zrušil a věc vrátil prvoinstančnímu správnímu orgánu k dalšímu řízení. V něm je správní orgán vázán právním názorem Nejvyššího správního sodu vyjádřeným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

42. Jen jako poznámku obiter dictum proto Nejvyšší správní soud vyjadřuje své stanovisko k žalobcově námitce nepřípustnosti formy prvoinstančního rozhodnutí správního orgánu uplatněné v rozkladu proti tomuto rozhodnutí, a to přestože ji žalobce v žalobě již neuvádí. Předseda Úřadu průmyslového vlastnictví se k ní totiž nevyjádřil; dle názoru Nejvyššího správního soudu jde však o otázku natolik zásadní, že o ní rozhodnuto být mělo, a činí tak proto alespoň touto formou sám.

43. Dle názoru žalobce bylo možné v dané věci rozhodnout buď tak, že se námitky podle § 11 odst. 2 zákona o ochranných známkách zamítají, nebo tak, že se podle § 11 odst. 3 cit zák. zamítá přihláška. Rozhodnout částečným zamítnutím přihlášky podle žalobce možné není, neboť řízení před Úřadem průmyslového vlastnictví je ovládáno zásadou dispoziční. Je tudíž na přihlašovateli, aby vymezil rozsah, v jakém má být přihlašovaná známka zapsána. Na registraci v rozsahu omezenějším nemusí mít totiž přihlašovatel vůbec zájem. Stejně tak námitky ministerstva se vztahovaly na přihlašovanou ochrannou známku jako celek; tím, že správní orgán ponechal přihlášený seznam žalobce pro služby ve třídě 37 mezinárodního třídění výrobků a služeb nezměněn, porušil zákon a o námitkách tak nebylo řádně rozhodnuto.

44. S uvedeným právním názorem se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Podle ust. § 11 odst. 2 zákona o ochranných známkách zjistí-li Úřad průmyslového vlastnictví, že přihlášení označení nezasahuje do zákonem chráněných starších práv třetích osob, námitky zamítne. Podle odstavce 3 cit. ustanovení jestliže Úřad zjistí, že přihlášené označení nesplňuje podmínky pro zápis do rejstříku, přihlášku zamítne. Jiný způsob rozhodnutí než zamítnutí námitek, nebo zamítnutí přihlášky zákon o ochranných známkách nepřipouští. Nejvyšší správní soud tak souhlasí s žalobcem, že o návrhu účastníka (přihlášce, stejně jako námitkách) je třeba rozhodnout v takovém rozsahu, v jakém byl správnímu orgánu předložen. Stejně jako bylo rozsudkem zdejšího soudu č.j. 6 A 39/2001-85 vysloveno, že učinil-li účastník předmětem správního řízení kombinovanou ochrannou známku, nemůže Úřad průmyslového vlastnictví rozhodnout o zápisu takto přihlášené ochranné známky jako známky slovní, není ani možné, aby Úřad průmyslového vlastnictví rozhodl o podané přihlášce ochranné známky v jiném rozsahu, než jak byl přihlašovatelem vymezen. V daném případě by správní orgán takovým rozhodnutím nepřípustně upravoval rozsah výrobků či služeb, pro které byla daná ochranná známka přihlášena, a rozhodl by tak v rozporu se zásadou dispoziční, kterou je řízení před Úřadem průmyslového vlastnictví ovládáno. VII. Náklady řízení

45. Žalobce měl v řízení plný úspěch, náleží mu proto vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení důvodně vynaložených (§ 60 odst. 1 s. ř. s.). Žalobci, jenž byl v řízení před Vrchním soudem v Praze zastoupen na základě plné moci advokátem (plná moc byla posléze vypovězena), tedy náleží paušální náhrada mimosmluvní odměny advokáta podle ust. § 11 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 3500 Kč, paušální náhrada hotových výdajů za čtyři úkony právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 4 x 75 Kč a náhrada zaplaceného soudního poplatku ve výši 3000 Kč. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 6800 Kč je žalovaný povinen zaplatit na účet žalobce do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 22. března 2006 JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu