a 0 státní správě (v textu též „zákon č. 61/1988 Sb.“)
I. Řízení zahájené obvodním báňským úřadem jako orgánem věcně i místně příslušným nemůže podle 6 17 odst. 5 zákona č. 61/1988 Sb., o hor- nické činnosti, výbušninách a 0 státní správě, zastavit Český báňský úřad; z ustanovení $ 38 odst. 5 zákona č. 61/1988 Sb. takovou kompetenci dovodit nelze.
II. Úkolem, který je ve smyslu $ 38 odst. 5 písm. a) a b) zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a 0 státní správě, oprávněn převzít Český báňský úřad, je pouze rozhodovací, dozorová nebo povolovací činnost jako celek, tj. činnost, jež je jako celek obsahem věcné působnosti obvodního báňského úřadu vymezené zákonem. Ani jazykovým výkladem pojmu „úkoly báňské správy“ nelze dospět k závěru, že takovým úkolem je i jed- notlivý úkon správního úřadu ve správním řízení. 625
Ze spisového materiálu vyplynulo, že dnem 3. 12. 1996 bylo na základě žalob- covy žádosti o povolení hornické čin- nosti - zajištění důlního díla vzniklého vyhledáváním a průzkumem výhradního ložiska Au a W rudy v k. ú. K. zahájeno u Obvodního báňského úřadu v Plzni ří- zení podle $ 17 zákona č. 61/1988 Sb. Z důvodu neúplné žádosti bylo řízení ve smyslu $ 17 odst. 3 cit. zákona dnem 16. 12. 1996 přerušeno, a to až do doby odstranění nedostatků podání. Dne 12. 3. 2001 byl žalobce opětovně vyzván k doplnění chybějících náležitostí, a to do 15.
4. 2001. Vyjádření, kterými žalob- ce odůvodňoval nemožnost splnění ně- kterých požadavků výzvy (současně pro- bíhající soudní řízení správní o vyřešení předběžné otázky), nepovažoval orgán báňské správy za doplnění žádosti a tím i odstranění nedostatků podání; neshle- dal rovněž důvod k přerušení řízení dle $ 29 s přihlédnutím k $ 40 správního řá- du. Dne 29. 6. 2001 vydal Český báňský úřad v Praze rozhodnutí, kterým s odka- zem na postup dle $ 38 odst. 5 písm. a) zákona č. 61/1988 Sb. zastavil podle $ 17 odst. 5 cit. zákona řízení o povolení hor- nické činnosti uvedené v $ 2 písm. c) cit. zákona - zajištění důlního díla vzniklého vyhledáváním a průzkumem výhradního ložiska Au a W rudy v k.
ú. K. Proti to- muto rozhodnutí podal žalobce rozklad, který předseda Úřadu v řízení dle $ 61 správního řádu zamítl rozhodnutím ze dne 21. 8. 2001. V odůvodnění tohoto ža- lobou napadeného rozhodnutí žalovaný uvádí, že návrh na zahájení řízení byl předložen věcně a místně příslušnému orgánu státní báňské správy - Obvodní- mu báňskému úřadu v Plzni, který rov- něž vyzval organizaci k doplnění žádosti. Skutečnost, že rozhodnutí o zastavení řízení vydal Český báňský úřad, je odů- vodněna nečinností správního orgánu, tedy postupem dle $ 50 správního řádu.
V dalším žalovaný převzal argumentaci obsaženou v rozhodnutí o zastavení ří- zení a vycházející především z okolností týkajících se ukončení průzkumné čin- nosti, resp. nesplnění povinnosti ulo- žené organizaci v $ 16 odst. 2 zákona č. 61/1988 Sb., a to tím, že organizace ne- uvedla neprodleně použité nemovitosti do předešlého stavu a neuvědomila o tom vlastníka (správce) nemovitosti. Nemožná podjatost vedoucího pracov- níka ústředního orgánu je odůvodněna tím, že právě naplnění požadavku záko- na na vytvoření komise, která připravuje podklad pro rozhodnutí, má zajistit nej- vyšší možnou míru objektivity při roz- hodování.
Tato podmínka byla splněna a rozhodnutí bylo vydáno v souladu s ná- vrhem komise. Podle ustanovení $ 17 odst. 1 zákona č. 61/1988 Sb. předkládá organizace žá- dost o povolení hornické činnosti uve- dené v $ 9 až $ 11 a $ 13 s předepsanou dokumentací a doklady obvodnímu báň- ském úřadu. Neposkytuje-li předložená žádost a dokumentace dostatečný pod- klad k posouzení, vyzve obvodní báňský úřad organizaci k doplnění; nebyla-li žá- dost ve stanovené lhůtě doplněna, ob- vodní báňský úřad zastaví řízení o povo- lení hornické činnosti.
Orgány státní báňské správy jsou po- dle $ 38 odst. 1 cit. zákona Český báňský úřad v Praze a obvodní báňské úřady s územní působností vymezenou dle $ 38 odst. 2; věcnou působnost orgánů státní báňské správy vymezují potom $ 39- 641 cit. zákona. Podle $ 38 odst. 5 cit. zákona může Český báňský úřad v zájmu zhospodár- nění výkonu státní báňské správy nebo v jejím důležitém zájmu a) pověřit plně- ním některých úkolů státní báňské sprá- vy jiný než místně příslušný obvodní báňský úřad nebo je sám převzít, b) po- věřit obvodní báňský úřad některými úkoly, které jinak přísluší Českému báň- skému úřadu.
Úkoly, které plní Český báňský úřad, resp. obvodní báňské úřady, tzn. jejich věcnou působnost, vymezuje $ 40, resp. $ 41 cit. zákona. Kritérium věcné působnosti určuje, jaký druh správních úřadů a jakého stup- ně je příslušný provést celé správní říze- ní a vydat správní rozhodnutí, přičemž správní orgán musí dbát na dodržení své věcné příslušnosti v celém průběhu ří- zení. Není vyloučeno, aby některé pro- cesní úkony tam, kde to zákon připouš- tí, vykonal věcně i místně nepříslušný správní úřad (např. provedením pro- cesního úkonu dožádání).
Při provedení takových jednotlivých úkonů však nedo- chází ke změně místní ani věcné přísluš- nosti. Nejedná se v daném případě o de- legaci, která by zakládala věcnou, resp. místní příslušnost správnímu orgánu, je- muž by jinak ze zákona nenáležela. Věc- ně příslušný správní úřad nemůže tak postoupit věc k projednání a rozhodnutí ani správnímu úřadu vyššího či nižšího stupně, ani správnímu úřadu jiného dru- hu s výjimkou, kdy tak výslovně stanoví zákon. Z ustanovení $ 38 odst. 5 zákona č. 61/1988 Sb. nelze podle názoru Nej- vyššího správního soudu dovodit dosta- tek kompetence Českého báňského úřa- du k vydání rozhodnutí o zastavení řízení podle $ 17 odst. 5 cit. zákona v ří- 627 262 zení zahájeném Obvodním báňským úřa- dem v Plzni jakožto orgánem věcně i místně příslušným.
Z právní úpravy účinné v době roz- hodování správních úřadů jednoznačně vyplynula místní i věcná příslušnost Obvodního báňského úřadu v Plzni pro řízení ve věci; ustanovení $ 1 odst. 2 vyhlášky Českého báňského úřadu č. 15/1995 Sb., o oprávnění k hornické činnosti a činnosti prováděné hornic- kým způsobem, ze dne 3. 1. 1995 stano- ví, že k vydání oprávnění je místně pří- slušný obvodní báňský úřad, v jehož obvodu působnosti má právnická nebo fyzická osoba sídlo, popř. místo podniká- ní nebo bydliště.
Není-li takové místo na území České republiky, řídí se přísluš- nost podle místa zamýšlené činnosti, k níž je oprávnění třeba Obvody působ- nosti obvodních báňských úřadů byly vymezeny vyhláškou Českého báňského úřadu č. 56/1982 Sb. ze dne 27. 4. 1982, kterou se určují obvody působnosti ob- vodních báňských úřadů, se změnami provedenými vyhláškou Českého báň- ského úřadu č. 120/1993 Sb. ze dne 31. 3. 1993. Co se rozumí úkoly státní báňské správy, lze zcela nepochybně seznat mi- mo jiné i z posledně citovaného právní- ho předpisu: právě zde Český báňský úřad stanoví výslovně podle $ 38 odst. 5 písm. a) zákona č. 61/1988 Sb. v čl.
I bo- du 1 odst. 2 změnu v místní působnosti, neboť plněním úkolů státní báňské sprá- vy při kontrole plnění povinností vy- plývajících z právních předpisů, které upravují výrobu výbušnin, se pověřuje Obvodní báňský úřad v Příbrami (speci- ální působnost založená tomuto báňské- mu úřadu byla zachována, resp. byla roz- šířena i vyhláškou Českého báňského úřadu č. 306/2002 Sb., kterou se určují obvody působnosti obvodních báňských úřadů, jíž byly výše citované předpisy 628 zrušeny). Logickým výkladem ustanove- ní $ 38 odst. 5 písm. a) a b) zákona č. 61/1988 Sb. - přičemž tato ustanovení je nutno vykládat v kontextu - nelze do- spět k jinému závěru, než že úkolem, který na sebe je oprávněn Český báňský úřad převzít, je pouze taková rozhodova- cí, dozorová nebo povolovací činnost jako celek, která je obsahem zákonem vymezené věcné působnosti obvodního báňského úřadu.
Jazykovým výkladem samotného slova „úkoly báňské správy“, jakož ani obsahem tohoto výrazu, nelze dospět k závěru, který učinil správní or- gán, a to, že takovým úkolem je i jednot- livý úkon správního úřadu. Z takového výkladu by bylo možno dovodit, že i ně- které úkony Českého báňského úřadu ja- kožto ústředního orgánu státní báňské správy mohou činit obvodní báňské úřa- dy. Takový výklad aď absurdum je nutno odmítnout. Správní orgán jinak nepří- slušný k rozhodnutí je oprávněn provést v řízení jednotlivé úkony, resp. i rozhod- nout ve věci samé, ale v takovém případě se nejedná o rozhodování správního or- gánu v rámci „přenesené působnosti“, jak má na mysli ustanovení $ 38 odst. 5 cit. zákona.
Podle $ 44 správního řádu může správ- ní orgán požádat o provedení jednotli- vých úkonů v řízení mimo obvod své pů- sobnosti jiný správní úřad téhož nebo nižšího stupně, tzn. úřad jinak místně, resp. věcně nepříslušný (např. provede- ní důkazů, místního ohledání, svědecké výpovědi apod.). V důsledku dožádání však nedochází k delegaci příslušnosti. Podle $ 50 správního řádu je za situa- ce, kdy je správní orgán příslušný k roz- hodnutí nečinný, a za předpokladu, že to povaha věci dovoluje a nápravy nelze do- sáhnout jiným způsobem, možné, aby správní orgán, který by byl jinak opráv- něn rozhodnout o odvolání, sám ve věci rozhodl.
Nejvyšší správní soud dospěl k závě- ru, že v projednávané věci se v případě rozhodnutí Českého báňského úřadu podle $ 17 odst. 5 zákona č. 61/1988 Sb. nejednalo o úkon dle $ 44, resp. $ 50 správního řádu. Bylo-li rozhodnutí vydá- no - jak je označeno i v jeho výroku a sám žalovaný tak znovu uvádí i ve svém vyjádření - podle ustanovení $ 38 odst. 5 písm. a) zákona č. 61/1988 Sb., učinil tak orgán věcně nepříslušný. Pokud žalova- ný v odůvodnění napadaného rozhod- nutí odůvodňuje postup správního orgá- nu ve smyslu ustanovení $ 50 správního řádu, činí tak zcela mimo výrok rozhod- nutí, které přezkoumával.
Žalovaný se nikterak v rozhodnutí o rozkladu neza- býval žalobcovou námitkou o nepřísluš- nosti úřadu k vydání rozhodnutí a na- místo toho odůvodnil postup při vydání rozhodnutí skutečností, která v řízení nebyla uplatněna Ačkoli sám žalovaný uvádí, že povinností správního orgánu rozhodujícího o rozkladu je v souladu s $ 59 odst. 1 správního řádu přezkou- mat napadené rozhodnutí v celém rozsa- hu, a správní orgán nemůže být proto vá- zán pouze tím, co v rozkladu uvede některý z účastníků, sám této povinnosti nedostál, neboť se nejen nevypořádal dostatečně se všemi námitkami v rozkla- du uplatněnými, ale nezabýval se ani skutečnostmi, které je povinen zkoumat z moci úřední, a to především tím, zda jsou splněny základní podmínky řízení, mezi jinými i věcná příslušnost.
Uvádí- li žalovaný, že rozhodl na zá- kladě $ 50 správního řádu, nelze takový postup dovodit nejen ze samotného roz- hodnutí Českého báňského úřadu, v němž je ve výroku odkazováno na postup dle $ 38 odst. 5 zákona č. 61/1988 Sb., ale ani ze spisového materiálu a ani z průběhu samotného řízení.
Odůvodnění podle $ 47 odst. 3 správního řádu musí obsa- hovat skutečnosti, které byly podkladem pro rozhodnutí, a správní orgán musí uvést, jakými úvahami byl veden při hod- nocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodo- val. Smyslem odůvodnění správního or- gánu je doložení správnosti i zákonnosti postupu správního úřadu, jakož i vyda- ného správního rozhodnutí. Odůvodně- ní žalobou napadeného rozhodnutí však obsahuje skutečnosti, kterými je stvrzo- vána správnost postupu správního orgá- nu, jenž však v řízení před tímto orgá- nem nebyl vůbec uplatněn, a to při použití právního předpisu, podle které- ho v meritu věci nebylo postupováno.
Předseda Úřadu si patrně byl vědom chybného postupu orgánu I stupně, když ve svém rozhodnutí poukázal na ustanovení $ 50 správního řádu; tím však nemohl bez dalšího napravit po- chybení, jehož se orgán L stupně dopus- til Podstata porušení zákona správním orgánem I. stupně nespočívala v záměně procesních předpisů, nýbrž v atrahování pravomoci v oblasti hmotného práva, jež však správnímu orgánu nebyly zákonem vyhrazeny, neboť aplikoval $ 38 odst. 5 zákona č. 61/1988 Sb. domnívaje se, že mezi jeho pravomoci patří vstoupit do probíhajícího správního řízení a ukončit je.
Bylo úkolem žalovaného, aby v rozkla- dovém řízení toto pochybení označil a rozhodnutí správního orgánu I stupně zrušil. Namísto toho žalovaný vytčené pochybení konvertoval do podoby pro- cesního postupu, jež je dle výše citova- ného ustanovení správního řádu možný. Takovýto postup však soud neshledává správným a odpovídajícím zákonu. Soud proto rozhodnutí předsedy Úřadu zrušil pro vady řízení; z důvodu procesní eko- 629 263 nomie zrušil i rozhodnutí správního or- gánu L stupně, a to pro nezákonnost ($ 76 odst. 1 písm. c) a $ 78 odst. 3 s.
ř. s.l. Caty) 263 Služební poměr: rozhodné období pro zjištění průměrného hrubého měsíčního platu k $ 143 odst. 3 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 254/2002 Sb. (v textu též „zákon o vojácích z povolání“) Účelem druhé věty $ 143 odst. 3 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z po- volání, není nic jiného než stanovit pro zvláštní případ, kdy služební po- měr skončil posledním dnem kalendářního roku, že v tomto případě je možné vycházet z průměrného platu za rok, v němž zanikl služební poměr.
I v tomto případě je na správním orgánu, aby porovnal, zda výpočet podle věty prvé části před středníkem uvedeného ustanovení není pro účastníka řízení výhodnější.
Akciová společnost B. v P. proti Českému báňskému úřadu, za účasti osoby zú- častněné na řízení města K., o zajištění důlního díla.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloby jsou důvodné. V souzené věci Nejvyšší správní soud z předloženého správního spisu zjistil především následující skutečnosti: Dne 29. 12. 1997 bylo u Magistrátu hl. m. Prahy – odboru územního rozhodování zahájeno územní řízení ve věci umístění stavby „Rezidenční a administrativní centrum Z“.
Magistrát hl. m. Prahy rozhodnutím ze dne 1. 4. 1998, č. j. 137189/97/OUR/V/Kos, rozhodl o umístění předmětné stavby na blíže specifikovaných pozemcích a zároveň udělil výjimku z odstupové vzdálenosti podle § 40 odst. 4 vyhlášky č. 5/1979 Sb. NVP, o obecných technických požadavcích na výstavbu v Praze na uvedených pozemcích.
Proti citovanému rozhodnutí podal žalobce A. N. dne 14. 4. 1998 odvolání, v němž především namítl, že toto rozhodnutí mu nebylo doručeno, ačkoliv se jej bezprostředně dotýká, a dále že nesouhlasí se způsobem umístění vjezdu do podzemních garáží, s výškou plánovaných obytných budov a že neví, jak byla vyřešena jeho námitka ohledně vedení inženýrské sítě přes jeho pozemek.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 7. 1998, č. j. 6748/98/32/O-280/98, změnil citované rozhodnutí magistrátu tak, že ve výroku v podmínce č. 20 vypustil bod c), podle něhož byla investorovi uložena povinnost předložit panoramatické zákresy navrhované stavby do fotografií, a v ostatním toto rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný uvedl, že navrhovaná stavba svým prostorovým a dispozičním uspořádáním nepoškozuje vinohradské panoráma. Stavba žalobce slouží toliko jako hotelové ubytování a navrhovaná stavba nezpůsobí, že by stavba pro dočasné ubytování neposkytovala potřebné pohodlí, klid a soukromí návštěvníkům a odpovídá příslušným požadavkům obsaženým v právních předpisech.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 12. 2000, sp. zn. 7 A 55/98, vyhověl žalobě žalobce A. N. a citované rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7. 1998 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku soud konstatoval, že uvedené rozhodnutí bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutečného stavu věci. Žalovaný totiž dovodil, že dům žalobce není objektem bydlení a protože jím není ani navrhovaná stavba, nezkoumal skutečnou vzdálenost mezi oběma objekty ve smyslu ustanovení § 40 odst. 4 vyhlášky č. 5/1979 Sb. Ze zjištěných dokladů však takový závěr nelze dovodit, neboť kolaudační rozhodnutí z roku 1987 se výslovně vztahuje k objektu č. p. 65 U Z. 1, přičemž žalobce vlastní objekt č. p. 291 U Z.
3. Jedná se tedy o dva objekty, přičemž vlastníkem prvního je N. T. a. D., s. r. o. a vlastníkem druhého žalobce. Protože z předmětného kolaudačního rozhodnutí nelze dovodit, že se v případě domu č. p. 291 nejedná o objekt pro bydlení a žádný jiný doklad k vyvrácení tohoto žalobního tvrzení nebyl opatřen, rozhodl žalovaný nezákonně. Proto soud citované rozhodnutí zrušil, když konstatoval, že zjištěné vady se týkaly řízení odvolacího a jsou v jeho rámci odstranitelné.
Žalovaný napadeným rozhodnutím zrušil shora citované rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy – odboru územního rozhodování ze dne 1. 4. 1998. Z ohledání staveniště, konaného dne 3. 5. 2001 totiž bylo zjištěno, že celý soubor budov areálu „Z.“ je v pokročilé fázi rozestavěnosti a tvoří uzavřený prostor. Na sousedním pozemku parc. č. 1189 je samostatně stojící stavba, jejímž vlastníkem je žalobce a která je od staveniště oddělena ohradou z vlnitého plechu. Odstup stavby žalobce od nejbližší budoucí novostavby má být min.
10 – 12 m. Protože předmětná stavba je téměř realizována na základě povolení vydaného odborem výstavby Obvodního úřadu městské části Praha 2 ze dne 30. 11. 1998 a změněného rozhodnutím odboru výstavby Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 30. 4. 1999, č. j. MHMPPOOOFJCHVYS - 13971/B/99 /So /Ku, „je vydání územního rozhodnutí, tedy stanovení podmínek pro umístění stavby a její projektovou přípravu bezpředmětné.“ Proto žalovaný citované rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil, aniž věc vrátil k novému projednání, neboť zrušení rozhodnutí o umístění stavby má v daném případě stejné právní následky jako zastavení řízení.
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že podle ustanovení § 140 stavebního zákona není-li výslovně uvedeno jinak, vztahují se na řízení podle tohoto zákona obecné předpisy o správním řízení. Podle ustanovení § 59 odst. 2 správního řádu „jsou-li pro to důvody, odvolací orgán rozhodnutí změní nebo zruší, jinak odvolání zamítne a rozhodnutí potvrdí.“ Důvody, pro které odvolací orgán rozhodnutí správního orgánu I. stupně zruší, jsou ve shodě s doktrínou správního práva takové, kdy napadené rozhodnutí nemělo být vůbec vydáno pro rozpor s hmotněprávní či procesněprávní úpravou anebo se jedná o nicotné akty.
Pokud v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí správního orgánu I. stupně byly shledány takové vady, že si odvolací orgán o zákonnosti a věcné správnosti tohoto rozhodnutí nemůže učinit spolehlivý úsudek, je namístě postup podle odst. 3 stejného ustanovení, podle něhož „odvolací orgán rozhodnutí zruší a věc vrátí správnímu orgánu, který je vydal, k novému projednání a rozhodnutí, pokud je to vhodnější zejména z důvodů rychlosti nebo hospodárnosti; správní orgán je právním názorem odvolacího orgánu vázán.“
V souzené věci žalovaný napadeným rozhodnutím zrušil citované rozhodnutí magistrátu. Důvodem tohoto postupu však nebyla protizákonnost tohoto rozhodnutí ve shora uvedeném smyslu, nýbrž jeho „bezpředmětnost“, daná skutečností, že zmiňovaná stavba již v té době byla téměř realizována. Žalovaný tak - jak uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí - rozhodl proto, aby docílil stejné právní následky, jako při zastavení řízení. Podle ustanovení § 30 správního řádu totiž správní orgán zastaví řízení, vzal-li účastník návrh na jeho zahájení zpět a souhlasí-li s tím ostatní účastníci správního řízení, nebo odpadl-li důvod řízení zahájeného z podnětu správního orgánu.
V daném případě se však jednalo o řízení zahájené na návrh účastníka a proto zákon žalovanému neumožňoval zastavit řízení pro odpadnutí důvodu. Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že zákonný důvod pro zastavení řízení nebyl dán ani podle stavebního zákona, který umožňuje zastavit tento druh řízení toliko v případě, nedoplní-li navrhovatel na návrh na vydání územního rozhodnutí požadovaným způsobem ve stanovené lhůtě (§ 35 odst. 3 stavebního zákona).
Nejvyšší správní soud za této situace dospívá k závěru, že žalovaný rozhodl v rozporu s ustanovením § 59 odst. 2 správního řádu, když rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil, aniž pro to byl dán zákonný důvod. Protože žalovaný je součástí soustavy orgánů, vykonávajících státní moc, v plném rozsahu se na jeho činnost vztahuje imperativ zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Tento imperativ žalovaný v souzené věci porušil a již tato samotná skutečnost je proto důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí.
Navíc, protizákonnost postupu žalovaného je zřejmá i z toho, že zrušením rozhodnutí magistrátu o umístění stavby nastala procesní situace, kdy bylo zahájeno příslušné návrhové správní řízení (podáním návrhu dne 29. 12. 1997, viz § 35 odst. 1 stavebního zákona), nicméně toto řízení nemůže být ukončeno, neboť žalovaný věc nevrátil správnímu orgánu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 59 odst. 3 správního řádu, nýbrž rozhodnutí toliko zrušil podle odst. 2 stejného ustanovení. Správní orgán I. stupně tak nemůže ve věci znovu jednat a rozhodovat, a to mimo jiné i z toho důvodu, že žalovaný v jeho postupu a rozhodnutí neshledal žádné vady a rovněž Vrchní soud v Praze v citovaném rozsudku ze dne 11. 12. 2000 konstatoval, že zjištěné vady se týkaly řízení odvolacího a jsou v jeho rámci odstranitelné.
Nejvyšší správní soud nemůže přehlédnout ani skutečnost, že vydáním napadeného rozhodnutí žalovaný zjevně nerespektoval uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze. Vrchní soud totiž v tomto rozsudku žalovaného zavázal k dalšímu řízení, v němž měl být zjištěn skutečný stav věci ohledně charakteru stavby žalobce, což však žalovaný neučinil a porušil tím tehdy platné ustanovení § 250j o. s. ř., podle něhož jsou správní orgány vázány právním názorem soudu (poznámka soudu: obdobnou úpravu obsahuje stávající ustanovení § 78 odst. 5 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se konečně neztotožňuje ani s názorem žalovaného o bezpředmětnosti vydání územního rozhodnutí za situace, kdy zmiňovaná stavba je již téměř realizována. Jednotlivá řízení, upravená ve stavebním zákonu, je totiž nutno vidět v jejich vzájemné časové, formální a obsahové souvztažnosti. Jakkoliv jsou tedy rozhodnutí, vydaná v těchto řízeních, rozhodnutími samostatnými a existuje proti nim i samostatná procesní ochrana, nelze např. přehlédnout, že ve stavebním řízení stavební úřad přezkoumá zejména, zda dokumentace splňuje podmínky územního rozhodnutí [§ 62 odst. 1 písm. a) stavebního zákona] a rovněž v kolaudačním řízení stavební úřad zejména zkoumá, zda byla stavba provedena podle dokumentace ověřené stavebním úřadem ve stavebním řízení a zda byly dodrženy podmínky stanovené v územním rozhodnutí a ve stavebním povolení (§ 81 odst. 1 stejného zákona).
Již z tohoto důvodu proto nemůže obstát argumentace žalovaného v tom smyslu, že v daném případě vydal toliko procesní rozhodnutí, které nebylo způsobilé zasáhnout do práv účastníků řízení, a to i ve smyslu tehdy platné zákonné úpravy.
Ze všech prezentovaných důvodů proto Nejvyšší správní soud zrušil shora označené rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj pro nezákonnost (§ 78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní), a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude žalovaný vázán shora vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.), přičemž tak učinil se souhlasem účastníků řízení bez jednání (§ 51 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., když soud postupoval podle ustanovení § 11 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a podle advokátního tarifu (§ 13 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a zjistil u každého ze žalobců následující náklady řízení: 1000 Kč na soudním poplatku, 3 500 Kč sazba odměny právního zástupce a 2 x 75 Kč paušální náhrada. K uhrazení částky 4650 Kč každému ze žalobců byla stanovena přiměřená lhůta. Pro úplnost je nutno dodat, že žalobci sub b), c) byli v řízení zastoupeni advokátem Mgr. Pavlem Pokorným a toto zastoupení skončilo dne 11. 12. 2003. P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 6. 4. 2004
JUDr. Miluše Došková předsedkyně senátu