účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pra- covních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázo- vé peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (v textu též „zákon č. 261/2001 Sb.“) Nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle $ 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb. mohl vzniknout i osobě se statusem českoslo- venského politického vězně, protože tohoto statusu podle $ 2 odst. 1 bodu 5 zákona č. 255/1946 Sb. nabývaly nejen osoby vězněné a inter- nované (jimž nárok na jednorázovou částku — odvíjející se od doby věznění nebo internace — vznikl již podle zákona č. 217/1994 Sb.), ale mohly jej nabýt a také nabývaly i osoby „jinak“ omezené na osobní svobodě, tedy i osoby z rasových nebo náboženských důvodů sou- středěné do vojenských pracovních táborů nebo ukrývající se.
U této skupiny osob, kterou $ 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb. vymezil skut- kovými znaky, a nikoli právním statusem, proto není vyloučeno, aby nárok vznikl i tomu, kdo byl v rozhodné době účastníkem národního boje za osvobození jako československý politický vězeň. 2
Žalobce namítl, že jeho žádost mě- la žalovaná posoudit podle ustanove- ní $ 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb. (ukrývání se z rasových důvodů). Po skutkové stránce uvedí, že jeho rodi- če (a prarodiče) byli za svou odbojo- vou činnost proti Říši v únoru 1943 zatčeni a odsouzeni k mnohaletému vězení. Žalobce, jemuž v té době bylo pět let, a jeho dvanáctiletého bratra se bezprostředně po zatčení rodičů ujali manželé K. Ti oba chlapce až do skončení války u sebe ukrývali v obci H., a tím je zachránili před internací.
Žalobce popsal, že při příchodech 438 Němců do vesnice oba chlapci utí- kali do lesů, kde se skrývali do doby, než nebezpečí pominulo, občas tam i přespávali. © tom připojil také prohlášení Vlasty L. (dcery manže- lů K.). O osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb. žalobce požádal v ro- ce 2001, a to na doporučení pra- covnice Okresní správy sociálního zabezpečení. Osvědčení mu bylo vy- staveno v červnu 2002, avšak na ka- tegorii „československého politického vězně“. Žalobce má toto osvědčení za nesprávné.
Dodal, že ani on sám ani nikdo z rodiny nebyl odškodněn po- dle zákona č. 217/1994 Sb. V dodatku k opravnému prostředku došlém 13. 11. 2002 rozvedl skutková tvrze- ní ohledně předválečné situace v B., kde žil, šikanování českých rodin v Sudetech a jejich postih po obsaze- ní pohraničí. Vyjádřil názor, že po- stih celé rodiny (rodiče, prarodiče, teta) byl výrazem rasového postihu Čechů; uvedl, že pojem rasového útisku by neměl být vztažen jen na perzekuci Židů, jak je obecně chá- pán, ale také na případy, které jsou podobné jeho příběhu.
V dalším po- dání vůči Nejvyššímu správnímu sou- du ze dne 24. 6. 2003 žalobce vyjádřil názor, že současná generace úřední- ků již nemá přesné povědomí 0 útis- ku Čechů v Sudetech. Žalobce argu- mentoval tím, že odbojovou činností byl také odpor proti vysídlování, po- němčování a likvidování Čechů. Prá- vě v těchto případech šlo o rasový útisk a pro odpor proti němu byli ta- ké žalobcovi rodiče i prarodiče od- souzeni a žalobce byl ukrýván proto, aby ze stejných důvodů nebyl sám postižen. O věci soud uvážil: Zákon č. 261/2001 Sb. je jedním z právních předpisů, jímž český stát napravuje některé křivdy způsobené nacistickým a později komunistic- kým režimem v minulosti; jednotlivé zákony z této skupiny zakládají práv- ní nároky na vyplacení jednorázo- vých částek (v dalším textu „odškod- nění“) různým skupinám (např. zákon č. 217/1994 Sb. českosloven- ským politickým vězňům z období let 1939 až 1945 a pozůstalým po nich, zákon č. 39/2000 Sb. válečným veteránům, zákon č. 172/2002 Sb. osobám odvlečeným po válce do SSSR a táborů v jiných státech atd.).
Jednotlivé zákony stanovily okruh oprávněných osob se značnými od- chylkami; to byla otázka věcného či politického řešení, teprve v druhé řa- dě otázka právní a legislativní. Podmínky vzniku nároků podle těchto zákonů jsou zpravidla vázány na poválečný zákon č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armá- dy v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvo- bození. Jednotlivé skupiny účastníků národního boje za osvobození byly odškodněny jednotlivými zákony sho- ra zmíněnými.
V zásadě lze říci, že zákon č. 217/1994 Sb. dopadal na československé politické vězně [$ 1 odst. 1 bod 1 písm. g) zákona č. 255/1946 Sb.], zákon č. 39/2000 Sb. na příslušníky československé armá- dy v zahraničí a příslušníky spoje- neckých armád [$ 1 odst. 1 bod 1 písm. a) a b) zákona č. 255/1946 Sb.] a zákon č. 261/2001 Sb. na přísluš- níky československé armády na Slo- vensku, československé partyzány, účastníky domácího hnutí, účastní- ky povstání v květnu 1945 [$ 1 odst. 1 bod 1 písm. c) až f) zákona č. 255/1946 Sb.], dále na politické vězně po roce 1948, a - což je pro rozsuzovanou věc podstatné - na sa- mostatně vymezenou skupinu osob z rasových nebo náboženských důvo- dů „soustředěných do vojenských pracovních táborů“ nebo osob z tý- chž důvodů se ukrývajících.
Výjimeč- ným předpisem popisované skupi- ny zákonů je zákon č. 172/2002 Sb., který zakládá nárok na odškodnění osobám odvlečeným do SSSR nebo sovětských pracovních táborů; ko- nečně je tu skupina osob nuceně na- sazených, kde odškodnění bylo řeše- no cestou mezinárodního práva. Pro rozsuzovanou věc má vý- znam zvláštní vztah mezi zákonem č. 217/1994 Sb. a zákonem č. 261/2001 Sb. u kategorie „československých poli- tických vězňů“, protože za určitých specifických okolností může vznik- nout nárok podle obou těchto před- pisů (proto také zákon č. 261/2001 Sb. vyloučil z nároku ty, jimž bylo od- škodnění již poskytnuto podle záko- na č. 217/1994 Sb.).
Vymezení kategorie „českosloven- ského politického vězně“ podle záko- na č. 255/1946 Sb. (jeho $ 2 odst. 1 bod 5) zahrnulo nejen osoby „vězně- né“ nebo „internované“, ale také oso- by „jinak“ omezené na osobní svobo- dě. Nárok na odškodnění se ale podle zákona č. 217/1994 Sb. odvíjel od do- by „věznění nebo internace“. To ve svých důsledcích znamenalo, že oso- by „jinak omezené“ na osobní svobo- dě (např. tím, že se skrývaly nebo byly podle branných předpisů - pře- devším Slovenského štátu - soustře- děny do vojenských pracovních tá- 439 203 borů, což fakticky, ale nikoli právně, bylo možno postavit na roveň inter- naci) se vymykaly dosahu zákona č. 217/1994 Sb., ačkoli i jim bylo nebo mohlo být vystaveno osvědčení na kategorii „politický vězeň“, protože podmínky zákona č. 255/1946 Sb. splňovaly.
Zákonnou tvrdost, která tím vzni- kala (a také nejednotnost praxe, která zpočátku těmto osobám odškodnění nepřiznávala pro nesplnění zákon- ných podmínek „věznění nebo inter- nace“, ale v některých případech v pozdějších letech již odškodnění bylo přiznáno), odstranil zákonodár- ce tím, že tuto kategorii osob (vojen- ské pracovní tábory a osoby skrývají- cí se) zařadil do samostatné skupiny pozdějšího zákona ($ 1 odst. 3 záko- na č. 261/2001 Sb.), která není defi- nována zákonným odkazem, ale vy- mezenými skutkovými znaky.
Tak se stalo, že i u osob se statusem „česko- slovenského politického vězně“ ne- lze vyloučit vznik nároku na odškod- nění podle zákona č. 261/2001 Sb., protože zákon - který pracuje s enu- merativním výčtem oprávněných osob - skupinu uvedenou v $ 1 odst. 3 výslovně odkazem na zákon č. 255/1946 Sb. nedefinuje. Potud nemá Žalovaná pravdu, uvádí-li, že zákon č. 261/2001 Sb. se na osoby se statusem českosloven- ského politického vězně nevztahuje. U skupiny osob vymezených v ustano- vení $ 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb. nezáleží, jak uvedeno, na právním statusu, ale na splnění skutkových okolností.
Pokud tedy žalovaná opřela zamí- tavý výrok o vadný právní názor, po- 440 chybila v užití hmotného práva a její rozhodnutí není zákonné. Proto také soud napadené rozhodnutí pro nezá- konnost zrušil ($ 78 odst. 1 s. ř. s.). V dalším řízení proto žalovaná vyjde z toho, že osoba se statusem česko- slovenského politického vězně není eo ipso vyloučena z nároku podle zá- kona č. 261/2001 Sb. K věci je ovšem třeba ještě dodat: žalobce požádal na formuláři o při- znání odškodnění jako účastník do- mácího hnutí [tedy ve statusové ka- tegorii $ 1 odst. 1 bodu 1 písm. e) zákona č. 255/1946 Sb.] a shodně v části „A“ formuláře tento údaj vypl- nil (a nevyplnil údaj pod bodem „j“, který vymezuje osoby „skrývající se“).
Teprve z opravného prostředku a z příloh, které k němu žalobce po- stupně dodal, vyplynulo, že skutkový základ celé věci je jiný a vyžaduje zá- sadní doplnění dokazování. Nedosta- tečné zjištění skutečného stavu věci (a tedy vady řízení) však žalované ne- lze vytýkat, protože žalobce v průbě- hu správního řízení nepřednesl roz- hodující skutková tvrzení a ani k nim nenabídl důkazy. Pokud tak učinil teprve v řízení soudním, nejde o ne- dostatek, který by bylo možno vytý- kat správnímu orgánu. Na závěr soud poznamenává, že závěr žalované, vyjádřený ve stano- visku k žalobě, že totiž žalobcovo ukrývání se nebylo způsobeno raso- vou nebo náboženskou perzekucí, ale odbojovou činností a následným uvězněním jeho rodičů, je předčas- ný, protože důkazně nepodložený.
K tomu, aby v dalším řízení tyto otáz- ky žalovaná objasnila a právně je hod- notila, bude třeba soustředit důkazy přinejmenším ke zjištění, za jakou činnost byli odsouzeni žalobcovi ro- diče, co hrozilo žalobci a jeho bratru, pokud by nebyli ukrýváni v jiné rodi- ně (např. ve srovnání s podobnou si- tuací dětí německých), a zda tato hrozba byla nebo nebyla hrozbou ra- sové či náboženské (nebo jiné, např. národnostní) perzekuce. Teprve po- té může žalovaná dospět k závěru, zda jsou nebo nejsou splněny pod- mínky vzniku nároku podle $ 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb. (aza)
Ing. Milan F. v T. proti České správě sociálního zabezpečení o přiznání jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb.