I. Správní řád (zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení) nepředepisuje formu a náležitosti prvého úkonu správního orgánu vůči účastníku řízení (6 18 odst. 2 správního řádu). Z povahy věci vyplývá, že se - zejména s ohledem na princip práv- ní jistoty účastníka řízení - musí jednat o úkon (oznámení) adresovaný budoucímu účastníku řízení, z něhož je patrné zahájení správního řízení, jakož i jeho důvod. Ab- 4%2 sence takového úkonu znamená, že správní řízení nebylo vůbec zahájeno.
II. Pokud prvním úkonem správního orgánu vůči účastníku bylo až doručení rozhodnutí o uložení pokuty, došlo k závažnému porušení procesních práv účastní- ka, neboť byl takto vyloučen z možnosti vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladu i ke způsobu jeho zjištění, popřípadě navrhnout jeho doplnění ve smyslu $ 33 odst. 2 správního řádu.
Prejudikatura: ad II. č. 200/2004 Sb. NSS. 1140 Důchodové pojištění: náhradní doba pojištění k $ 33 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění Konalli žalobce před 18. rokem věku v roce 1956 základní vojenskou službu a současně studoval na vojenské škole, je třeba posuzovat tuto dobu jako výkon zá- kladní vojenské služby a jako dobu náhradní ji nelze zahrnout do výpočtu výše sta- robního důchodu ($ 33 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění).
V dané věci se Nejvyšší správní soud nejprve zabýval námitkou žalobce směřující k tvrzenému procesnímu pochybení SZIF, kdy tento správní orgán neinformoval žalobce o probíhajícím správním řízení, ale přímo vydal rozhodnutí, jímž mu uložil pokutu za porušení informační povinnosti. Vzhledem k tomu, že zákon o SIZF nemá vlastní procesní pravidla pro ukládání pokut a ani znění tohoto zákona platné v době vydání rozhodnutí SIZF neobsahovalo výslovný odkaz na procesní pravidla obsažená v jiném zákoně, dovodil zdejší soud subsidiární aplikovatelnost zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Podle § 1 odst. 1 správního řádu se tento zákon vztahuje na řízení, v němž o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech občanů a organizací rozhodují v oblasti státní správy národní výbory, ministerstva a jiné ústřední orgány státní správy, orgány Slovenské národní rady a jiné orgány státní správy, přičemž na základě § 1 odst. 2 správního řádu podle tohoto zákona postupují také orgány státních organizací, jestliže jim zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech občanů a organizací v oblasti státní správy. Podle § 2 správního řádu se pak ustanovení tohoto zákona nevztahují: a) na postup, v němž správní orgány rozhodují o právních poměrech organizací, pracovníků nebo funkcionářů, jestliže tyto poměry souvisí s jejich podřízeností orgánu, který o věci rozhoduje, nebo na postup, v němž správní orgány rozhodují o právních poměrech organizací při řízení jejich hospodářské činnosti; b) na projednávání a vyřizování stížností a podnětů občanů a organizací, kde platí zvláštní právní předpisy. Je-li však ze stížnosti nebo podnětu patrno, že je zcela nebo zčásti podáním ve smyslu tohoto zákona, postupuje se v tomto směru podle jeho ustanovení. Vzhledem k tomu, že podle § 13 odst. 5 věta druhá zákona o SZIF při rozhodování o povinnosti zaplatit odvody a pokuty má SZIF postavení orgánu veřejné moci a že jeho rozhodování není na základě § 2 správního řádu z působnosti správního řádu vyloučeno, je třeba i při řízení o uložení pokuty na základě § 13 odst. 4 zákona o SZIF ctít veškerá ustanovení správního řádu. Podle ustanovení § 18 odst. 1 a 2 správního řádu se řízení zahajuje na návrh účastníka řízení nebo z podnětu správního orgánu, přičemž řízení je zahájeno dnem, kdy podání účastníka řízení došlo správnímu orgánu příslušnému ve věci rozhodnout a pokud se řízení zahajuje z podnětu správního orgánu, je řízení zahájeno dnem, kdy tento orgán učinil vůči účastníku řízení první úkon. Ačkoli správní řád nepředepisuje formu a náležitosti, jaké takový úkon musí mít, z hlediska obecných principů právních, zejména z principu právní jistoty účastníků řízení, lze dovodit, že se musí jednat o úkon adresovaný budoucímu účastníku řízení (popř. více účastníkům řízení), že z tohoto úkonu (oznámení) musí být zřejmá skutečnost zahájení správního řízení a z jakého právního důvodu je správní řízení zahajováno. Takové oznámení však správní spis neobsahuje. Z korespondence SZIF adresované žalobci vyplývá pouze možnost uvalení pokuty z dopisu ze dne 29. 10. 2001, kde žalovaný jednak poděkoval žalobci za zaslání zprávy podle § 14 odst. 1 písm. e) nařízení vlády, týkající se inventurní zásoby cukru, a jednak ho opět informoval o povinnosti zasílat SZIF informace stanovené nařízením vlády s obecným upozorněním, že v případě neposkytnutí informací lze uložit pokutu. Další korespondence se již možnosti uložení pokuty netýkala a bezprostředně následovalo vydání rozhodnutí o jejím uložení. Nejvyšší správní soud má tak za to, že v posuzovaném případě vůbec nedošlo k platnému zahájení správního řízení, neboť správní řízení je podle § 18 odst. 2 správního řádu zahájeno dnem, kdy správní orgán učinil vůči účastníkům řízení první úkon, t. j. kdy se účastník řízení o zahájení řízení dozvěděl nebo mohl dozvědět (např. jedná-li se o tzv. fikci doručení). Zahájení správního řízení pak zakládá řadu oprávnění i povinností jak pro správní orgán, tak i pro účastníka řízení, jež správní řád s takovou skutečností spojuje. Mezi jinými se jedná i o povinnost stanovenou ustanovením § 33 odst. 2 správního řádu, podle kterého správní orgán je povinen dát účastníkům řízení možnost, aby se před vydáním rozhodnutí mohli vyjádřit k jeho podkladu i ke způsobu jeho zjištění, popřípadě navrhnout jeho doplnění. Tuto zákonem stanovenou povinnost však správní orgán prvního stupně v projednávané věci nesplnil. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že v řízení o udělení pokuty na základě § 13 odst. 4 zákona o SZIF je oprávněnou námitkou žalobce, že došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, neboť žalobci výše uvedeným postupem SZIF byla upřena veškerá procesní práva v řízení před správním orgánem. Tato skutečnost sama o sobě může být důvodem pro zrušení takovým postupem vydaného rozhodnutí správního orgánu pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, a to dokonce bez nutnosti nařízení soudního jednání, jak to umožňuje ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s., mohla-li mít tato vada řízení za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Takový následek s ohledem na výše uvedené pochybení v projednávané věci vyloučit nelze. Soud proto za této procesní situace zrušil napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně pro vady řízení podle ustanovení § 78 odst. 1, věta prvá a odst. 3 s. ř. s. a věc vrátil ve smyslu ustanovení § 78 odst. 4 žalovanému k dalšímu řízení. Právním názorem vysloveným v tomto zrušujícím rozsudku o nutnosti dodržení příslušných ustanovení o řízení před správním orgánem, je v dalším řízení správní orgán vázán. S ohledem na závažnost uvedeného pochybení se Nejvyšší správní soud dalšími námitkami, zpochybňujícími zejména oprávněnost uložení pokuty po stránce věcné, jakož i nepřiměřenost výše pokuty již nezabýval. V soudním řízení neúspěšnému žalovanému bylo uloženo nahradit žalobci, který měl ve věci úspěch, náhradu nákladů řízení před soudem, které v souvislosti s tímto sporem vynaložil (§ 60 odst. 1 s. ř. s.). Jde především o náhradu zaplaceného soudního poplatku ve výši 1000 Kč, odměnu zástupci žalobce JUDr. Jiřímu Vodičkovi, stanovenou v souladu s § 11 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 3500 Kč, k čemuž je nutno přičíst náhradu tzv. režijního paušálu 2 x 75 Kč ve smyslu § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Uvedenou částku je žalovaný povinen zaplatit žalobci v přiměřené lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Jiřího Vodičky, advokáta se sídlem v Praze 5, Staropramenná 12. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 21. 10. 2004
JUDr. Dagmar Nygrínová předsedkyně senátu