ství České republiky, ve znění zákona č. 272/1993 Sb. Otázku plnění podmínek trvalého žití na území České republiky ve smyslu $ 18a odst. 1 zákona ČNR č. 40/1993 Sb., o státním občanství, nelze posoudit toliko s ohledem na plnění podmínek trvalého pobytu, neboť jde o dva odlišné právní instituty.
Žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že žalobce s Českou republikou spojova- la pouze pracovní činnost, přičemž jeho otec a oba bratři žijí v České republice obdobným způsobem. Ve Slovenské re- publice žije jeho matka a další příbuzní a žalobce za nimi ve volných dnech jezdí. Podle nálezu Ústavního soudu č. 64/1994 Sb. je pojem „trvalý pobyt“ třeba chápat ve smyslu faktickém a je třeba jím rozumět pobyt v místě stálého bydliště člověka, tj. v místě, kde má rodi- nu, byt nebo zaměstnání a v němž se ta- ké trvale zdržuje právě s úmyslem se zde zdržovat.
Žalobce naproti tomu především zpochybnil totožnost pojmů „trvalý po- byt“ a „trvalé žití“ s tím, že pouhá fyzic- ká přítomnost jeho matky ve Slovenské republice nemůže stačit k závěru o ža- lobcově úmyslu tam také trvale žít. Na- mítl, že je mu 27 roků a považuje za běž- né, že opouští společnou domácnost s rodiči a buduje si vlastní soukromý ži- vot v jiné zemi. Žaloba je důvodná. Podle $ 18a zákona, systematicky řaze- ného v části třetí (zvláštní ustanovení o státním občanství České republiky v souvislosti se zánikem České a Sloven- ské Federativní Republiky), fyzická osoba, která měla k 31.
12. 1992 státní občanství České a Slovenské Federativní Republiky, která nebyla státním občanem České re- publiky a která měla na území České re- publiky trvalý pobyt podle zvláštních zá- konů ke dni 31. 12. 1992 a tento pobyt dosud trvá, anebo která od tohoto data až dosud žije trvale na území České republi- ky, může učinit prohlášení o nabytí státní- ho občanství České republiky. 10 Výtku žalobce dotýkající se obsaho- vé odlišnosti pojmů trvalého pobytu a trvalého žití lze učinit středobodem dalších úvah, které ústí v závěr o ne- správné aplikaci právního předpisu Ža- lovaným.
Ten především nerozlišil do- statečně srozumitelně oba pojmy, když závěr o nesplnění podmínek trvalého ži- tí podepřel téměř výlučně argumentací týkající se trvalého pobytu.Tento pojem se snažil naplnit obsahem a s ním pak porovnávat situaci žalobcovu. Takovýto postup však zavedl žalovaného do slepé uličky a jeho argumentace tím utrpěla na věrohodnosti, když se takto snažil využít i institutu přechodného pobytu. Zákon výrazně rozlišuje dvě situace, za nichž lze učinit prohlášení o nabytí stát- ního občanství.
Jednak případ, kdy oso- ba měla trvalý pobyt, jednak případ, kdy pouze trvale žila na území České repub- liky. Nelze tedy obsah pojmu trvalého ži- tí hledat v pojmu trvalého pobytu, leda- že by šlo o argument a contrario. Oba instituty vyjadřují jiný požadavek.V tom- to ohledu argumentace žalovaného nemůže obstát, neboť chybně ztotožnil obě podmínky, jež se navzájem vylučují, a mylně tak vyložil a posléze aplikoval zákon. Odmítnutí prohlášení o nabytí státního občanství se nemůže opírat o nenaplnění podmínky trvalého poby- tu, protože důvody je třeba hledat auto- nomně ve splnění podmínky trvalého žití.
Nepochybně i trvalé žití má být fak- tického rázu a také volní složka takové fyzické osoby nechť je zohledněna. Tím- to směrem se však žalovaný neubíral. I když je nabíledni, že žalobce bez pře- rušení pobýval na území České republi- ky od 1.10. 1992 do 13. 10. 1999, bylo vyvozováno, že jeho vztah k místu trva- lého bydliště je prioritní. To však nelze z obsahu provedených důkazů tvrdit. Ža- lobce má pravdu, zmiňuje-li své právo volby způsobu života, a toliko ze vztahu syna a matky bez dalšího nelze vyvozo: vat závěr o tom,že není jeho skutečným přáním v České republice trvale žít.
Naopak, jeho návštěvy jsou velmi spora- dické a neodpovídá obsahu spisu tvrze- ní o tom, že ve volných dnech jezdí za svou matkou; jezdí za ní totiž pouze dvakrát do roka. Otázka důvodu pobytu (pracovní činnost) může být součástí zjišťování naplnění zákonné podmínky, nikoli však jediná či za všech okolností rozhodující. Ze všech uvedených důvodů pak soud rozhodnutí žalovaného zrušil, a to jak proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného roz- hodnutí, je v rozporu se spisy, a jde tedy o vadu řízení, tak i z důvodu chybné apli- kace $ 18a zákona, tedy pro nezákon- nost rozhodnutí [$ 76 odst. 1 písm. b), $78 s.ř.s.].V dalším řízení pak bude ža- lovaný vycházet z právního názoru sho- ra naznačeného, zejména co se týče roz- lišení podmínky trvalého žití jako autonomní kategorie vyjádřené v tomto zákoně, ale i závěru o rozporu v hodno- cení skutkových okolností.
Žalovaný může provést další důkazy, uzná-li to za potřebné; jeví se přitom vhodné zaměřit se na doplnění údajů potvrzujících beze zbytku naplnění předpokladu trvalého žití v zákonném intervalu „od 31. 12. 1992 dosud“. (ovo)
Peter Č. ve V. proti Ministerstvu vnitra o prohlášení o nabytí státní- ho občanství České republiky.
konný postup žalovaného, který meritorně odmítá registraci žalobce, aniž by však zahájil řízení a vydal rozhodnutí Tento postup nemůže jít k tíži žalobce a nemůže znamenat vyloučení možnosti domáhat se svých práv. Svoji aktivní legitimaci proto dovozuje z ústavních principů soudní ochrany práv podle čl. 90 Ústavy a analogického použití legitimace podle ustanovení § 8 odst. 3 zákona o sdružování, která by se běžně použila tehdy, pokud by žalovaný jednal, jak předpokládá zákon.
Podle ustanovení § 129 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) řízení o opravných prostředcích podaných přede dnem účinnosti tohoto zákona, o nichž soud nerozhodl do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního. Protože v daném případě nebylo o opravném prostředku podaném žalobcem rozhodnuto do dne nabytí účinnosti s. ř. s., a protože jde o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle ustanovení § 132 zákona č. 150/2002 Sb., o správním soudnictví (dále jen „s. ř. s.“) z Vrchního soudu v Praze, dokončil věc Nejvyšší správní soud podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
Ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem (§ 2 s. ř. s.). Ochrany práv se lze domáhat jen na návrh a po vyčerpání řádných opravných prostředků, připouští-li je zvláštní zákon (§ 5 s. ř. s.). Podmínky práva svobodně se sdružovat ve spolcích, společnostech, svazech, hnutích, klubech a jiných občanských sdruženích, jakož i odborových organizacích (dále jen „sdružení“) a základní podmínky, za nichž sdružení vznikají, vyvíjejí svoji činnost a zanikají, upravuje zákon o sdružování. Pravomoc rozhodovat ve věcech spolčovacího práva zákon svěřuje Ministerstvu vnitra, jemuž náleží mimo jiné posuzovat návrhy na registraci.
Podle § 6 odst. 2 zákona o sdružování návrh na registraci mohou podat nejméně tři občané, z nichž alespoň jeden musí být starší 18 let (dále jen „přípravný výbor“). K návrhu je třeba připojit stanovy, které musí obsahovat náležitosti vyžadované ustanovením § 6 odst. 2 písm. a) až f) zákona o sdružování. Je-li podán návrh na registraci (§ 7 odst. 1 zákona o sdružování) postrádající náležitosti vyžadované ustanovením § 6 odst. 2 zákona, je povinností žalovaného na to přípravný výbor bezodkladně upozornit s tím, že dokud tyto vady nebudou odstraněny, řízení o registraci nebude zahájeno. Je-li podán návrh, který nemá vady, je řízení o registraci zahájeno dnem, kdy návrh došel žalovanému (§ 7 odst. 3 zákona o sdružování). Podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona o sdružování žalovaný odmítne registraci, jestliže z předložených stanov sdružení vyplývá, že a) jde o organizaci uvedenou v § 1 odst. 3 (sdružování občanů v politických stranách a politických hnutích, k výdělečné činnosti nebo k zajištění řádného výkonu určitých povolání a v církvích a náboženských společnostech), b) stanovy nejsou v souladu s § 3 odst. 1 a 2 (nikdo nesmí být nucen ke sdružování, nikomu nesmí být občansky na újmu, že se sdružuje, že je členem sdružení, že se účastní jeho činnosti nebo jej podporuje, anebo že stojí mimo ně), c) jde o sdružení nedovolené (sdružení, jejichž cílem je popírat nebo omezovat osobní, politická nebo jiná práva občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení, rozněcovat nenávist a nesnášenlivost z těchto důvodů, podporovat násilí, anebo jinak porušovat ústavu a zákony; sdružení, která sledují dosahování svých cílů způsoby, které jsou v rozporu s ústavou a zákony a ozbrojená sdružení nebo s ozbrojenými složkami) a d) cíle sdružení jsou v rozporu s požadavky uvedenými v § 5 (sdružení nesmějí vykonávat funkci státních orgánů a nesmějí řídit státní orgány a ukládat povinnosti občanům, kteří nejsou jejich členy). Podle § 8 odst. 3 zákona o sdružování proti rozhodnutí o odmítnutí registrace mohou členové přípravného výboru podat do 60 dnů ode dne, kdy rozhodnutí bylo jejich zmocněnci doručeno, opravný prostředek k nejvyššímu soudu republiky. Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o sdružování nezjistí-li žalovaný důvod k odmítnutí registrace, provede do 10 dnů od zahájení řízení registraci a zmocněnci přípravného výboru zašle jedno vyhotovení stanov, na němž vyznačí den registrace, kterým je den odeslání. O registraci se nevydává rozhodnutí ve správním řízení. Nejvyšší správní soud nesdílí právní názor žalovaného o nedostatku aktivní legitimace žalobce, neboť právní akt ze dne 2. 8. 2001 považuje za existující rozhodnutí, nikoli za akt, který by neměl právní následky (např. sdělení úřadu straně). Z aktu se podává, že žalovaný doplňující podání žalobce ze dne 25. 7. 2001 k výzvě o odstranění vad podání ze dne 18. 7. 2001 neakceptoval. Je tedy zřejmé, že žalovaný se věcnou stránkou návrhu na registraci zabýval a vydal o ní negativní rozhodnutí, byť po formální stránce vadné (§ 47 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a proto nezákonné. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalovaný tímto aktem žalobci intimoval, že řízení o registraci nezahájí, neboť k takovému postupu nebyl oprávněn. Za tohoto právního stavu, kdy i Nejvyšší správní soud vychází z analogie legis z důvodů vysvětlených již Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 22. 10. 2001, č. j. 11 ZP 37/2001 – 10, nelze žalobci upřít možnost brojit proti rozhodnutí žalovaného návrhem u soudu, neboť v opačném případě by došlo k nedovolenému omezení žalobce v přístupu k soudu a v právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší správní soud proto neakceptoval návrh žalovaného na zastavení řízení pro nedostatek aktivní legitimace žalobce, a žalobu (dříve opravný prostředek) věcně projednal. Nejvyšší správní soud naopak shledal opodstatněnou námitku žalobce poukazující na pochybení žalovaného spočívající v nesprávné aplikaci ustanovení § 7 odst. 2 zákona o sdružování na daný případ. Se žalobcem je nutné souhlasit v tom, že za situace, kdy návrh na registraci a stanovy k němu připojené prokazatelně obsahovaly formální náležitosti vyžadované ustanovením § 6 odst. 2 písm. a) až f) zákona o sdružování (návrh na registraci byl podán třemi osobami staršími 18 let, podepsán všemi členy přípravného výboru s uvedením jejich jmen, příjmení, rodných čísel a bydliště, jakož i s uvedením zmocněnce přípravného výboru a doložen dvojím vyhotovením stanov; ve stanovách je v čl. I. uveden název a sídlo sdružení, v čl. III. cíle jeho činnosti, v čl. VI. a VIII. orgány sdružení, způsob jejich ustavování a určení funkcionářů oprávněných jednat jménem sdružení, v čl. VII. ustanovení o organizačních jednotkách a v čl. IX. zásady hospodaření, neměla výzva k odstranění vad podání ze dne 18. 7. 2001 zákonný podklad. Žalovaný tak nedovoleným způsobem překročil svou zákonnou pravomoc omezenou v této fázi řízení pouze na kontrolu formální správnosti návrhu na registraci a nedbal ustanovení § 7 odst. 3 zákona o sdružování, podle kterého bylo řízení o návrhu na registraci v daném případě zahájeno ze zákona dnem, kdy žalovanému tento návrh došel. Výhrady žalovaného k obsahu stanov, tj. k materiálním podmínkám registrace sdružení proto nemohly být podřazeny režimu ustanovení § 7 odst. 2 zákona o sdružování (výzva k odstranění vad podání), ale mohlo o nich být usuzováno pouze v řízení podle ustanovení § 8 zákona o sdružování (odmítnutí návrhu), to vše za předpokladu skutečné existence důvodů pro odmítnutí registrace uvedených v odst. 1 citovaného ustanovení. Důvody odmítnutí registrace pak měly být vyjádřeny v odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí registrace. Za takové rozhodnutí Nejvyšší správní soud považuje s přihlédnutím ke všem okolnostem projednávané věci právě akt ze dne 2. 8. 2001, a to i přes shora již naznačenou absenci zákonných náležitostí rozhodnutí. Protože řízení o návrhu na registraci vykazuje podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mělo vliv na zákonnost rozhodnutí, a rozhodnutí ze dne 2. 8. 2001 trpí vadami shora uvedenými, zrušil Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí podle ustanovení § 78 odst. 1 s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž je žalovaný vázán vysloveným právním názorem (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud závěrem poukazuje na judikát č. 538/1995 uveřejněný ve sbírce Soudní judikatura ve věcech správních, ze kterého vyplývá, že zrušení rozhodnutí o odmítnutí registrace podle ustanovení § 8 odst. 4 zákona o sdružování přichází v úvahu pouze v případech, kdy soud zjistí, že registrace měla být provedena. V ostatních případech soud postupuje podle obecné právní úpravy obsažené v části třetí hlavy druhé dílu prvním s. ř. s., tj. v případě, že zjistí, že žaloba není důvodná, žalobu zamítne, jinak (např. v případě nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, pokud rozhodnutí trpí jinými podstatnými formálními vadami apod.) rozhodnutí zruší a věc vrátí žalovanému k dalšímu řízení. Tak je tomu i v projednávaném případě. O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. a přiznal žalobci, který měl ve věci úspěch, náhradu nákladů řízení, které uplatnil, tj. částku 1000 Kč zaplacený soudní poplatek a částku 4200 Kč na odměně advokáta podle ustanovení § 11 a § 17 vyhlášky č. 484/2000 Sb., spolu s částkou 225 Kč představující hotové náklady advokáta podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem částku 5425 Kč. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 13. října 2004 JUDr. Eliška Cihlářová předsedkyně senátu