ků, ve znění zákona č. 34/1995 Sb. Funkcí zástupce velitele pro politickovýchovnou práci ve smyslu $ 33 odst. 9 písm. c) zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vo- jáků, je i funkce zástupce velitele pro věci politické.
422 u =—=—=———"——————— 7% Prejudikatura: k výsluhovým příspěvkům srov. Soudní judikatura ve věcech správ- ních č. 353/1998, č. 373 a 523/1999, č. 675 a 729/2000, č. 841 a 855/2001; též č. 304 a 390/2004 Sb. NSS. Věc: Jiří P. v P. proti Ministerstvu obrany o výsluhový příspěvek. Vojenský úřad sociálního zabezpeče- ní zastavil žalobci rozhodnutím ze dne 15. 4. 2002 výplatu výsluhového příspěv- ku. Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, které žalovaný rozhod- nutím ze dne 11. 9. 2002 zamítl a roz- hodnutí I.
stupně potvrdil. Žalobce po- dal u Vrchního soudu v Praze žalobu, kterou již tento soud do konce roku 2002 neprojednal; Nejvyšší správní soud, který věc převzal k dokončení, ža- lobu zamítl. Žalobce v žalobě mj. brojil proti to- mu, že mu nebyla započítána doba tří měsíců pobytu na Vojenské politické škole, přestože mu bylo započteno celé tříleté studium. Správně mu pro výpočet příspěvku mělo být započteno celkem 20 roků, 1 měsíc a 1 den. - Zodůvodnění: Ze správního spisu vyplynulo, že Ža- lobce požádal 19.
6. 1993 o výplatu vý- sluhového příspěvku od 1. 9. 1993. Roz- hodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 11. 10. 1993 mu byl tento příspěvek ve výši 3432 Kč měsíčně přiznán (později pak i zvýšen) a doba rozhodná pro jeho přiznání činila 20 ro- ků, 1 měsíc a 1 den, tj. 20 ukončených ro- ků. Rozhodnutím téhož orgánu ze dne 15. 9. 1995 byl žalobci výsluhový příspě- vek upraven na 4182 Kč měsíčně, neboť na základě zákona č. 34/1995 Sb. byla přehodnocena doba činné služby, která se započítává pro výpočet výsluhového příspěvku, na 18 ukončených roků.
K odvolání žalobce bylo toto rozhodnutí potvrzeno rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 11. 1995. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 10. 1998 rozhod- nutí žalovaného zrušil a věc vrátil k další- mu řízení z důvodu nedostatečného odůvodnění rozhodnutí a nemožnosti žalobce seznámit se s obsahem spisu správního orgánu. Dalším rozhodnutím správního orgá- nu I. stupně ze dne 21. 1. 1999 byl výslu- hový příspěvek upraven na 4182 Kč mě- síčně. K odvolání žalobce bylo toto rozhodnutí změněno rozhodnutím žalo- vaného z 24.
3. 1999 tak, že výsluhový příspěvek náleží žalobci od 1. 9. 1993 do 31. 8. 1995; v dalších částech bylo napade- né rozhodnutí potvrzeno. Dalším rozsud- kem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 12. 2001 bylo i toto rozhodnutí zrušeno a věc znovu vrácena k dalšímu řízení pro pro- cesní vady. Konečně třetím rozhodnutím správního orgánu I. stupně z 15. 4. 2002 byla žalobci dnem 1. 9. 1995 zastavena vý- plata výsluhového příspěvku. K odvolání žalobce bylo toto rozhodnutí potvrzeno nyní napadaným rozhodnutím.
Součástí spisu je zejména žádost ža- lobce ze dne 26.1. 1977 o přijetí do poli- tického aparátu armády, Rozkaz velitele 1. armády ze dne 10. 10. 1977, kterým byl žalobce ustanoven do funkce zástupce velitele pro věci politické roty týlového zabezpečení, Rozkaz náčelníka hlavní politické správy ze dne 30. 6. 1978, kte- rým byl žalobce vyslán ke studiu na Vyso- ké vojenské politické škole samostatné fakulty Vojenské politické akademie Kle- menta Gottwalda v Bratislavě, Rozkaz 423 539 velitele 311.
těžké dělostřelecké brigády Západního vojenského okruhu ze dne 15. 8. 1981, kterým byl žalobce ustanoven do funkce zástupce velitele pro politické věci baterie, dále listina nazvaná „Popis činnosti“ s průběhem vojenské činné služby, která obsahuje údaje o délce trvá- ní (uvedením počátku a konce) zastávání jednotlivých funkcí a o jejich názvu, a Zpráva o propuštění vojáka z povolání ze služebního poměru ke dni 31. 8. 1993. Žaloba není důvodná. Podle $ 33 odst 1 a 2 zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění účinném pro projednávanou věc, náleží příspěvek za službu (dále jen „příspěvek“) vojákům z povolání propuštěným ze služebního poměru podle $ 26 odst. 1 písm. a) - c), e) a © a odst. 2, kteří konali službu v ozbrojených silách po dobu nejméně 20 roků a při propuštění dosáhli věku alespoň 40 let.
Ministr obrany České a Slovenské Federativní Republiky a mi- nistr vnitra České a Slovenské Federativ- ní Republiky mohou vojákům propuště- ným podle $ 26 odst. 1 písm. d) nebo vojákům, jejichž služební poměr zanikl odnětím vojenské hodnosti nebo vyslo- vením její ztráty, přiznat příspěvek, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele. Základem pro výpočet příspěvku (dále jen „základ“) je úhrn hrubého funkčního a hodnostního platu vojáka z povolání za poslední měsíc před pro- puštěním ze služebního poměru' nebo měsíční průměr těchto příjmů za posled- ních pět ukončených kalendářních roků před rokem propuštění ze služebního poměru anebo u výkonných letců a vojá- ků jim na roveň postavených též před ro- kem, v němž došlo k ukončení letecké nebo jí na roveň postavené služby, podle toho, co je pro oprávněného výhodnější.
424 Podle $ 33 odst. 9 písm. c) zákona, ve znění po novele provedené zákonem č. 34/1995 Sb., kterým se doplňuje zákon č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších předpisů, je dobou konání služby roz- hodnou pro nárok na výsluhový příspě- vek a jeho výši doba služby započitatelná podle předpisů o sociálním zabezpečení včetně zvýšeného zápočtu doby služby výkonného letce a výkonu funkcí zvláštní povahy nebo zvláštního stupně nebez- pečnosti a doba hodnocená jako doba služby podle předpisů o soudních a mi- mosoudních rehabilitacích, s výjimkou dob služby vojáka Československé lidové armády zařazeného v Hlavní politické správě Československé lidové armády, který přímo vykonával politickovýchov- nou činnost nebo který byl zařazen ve funkci zástupce velitele pro politickový- chovnou práci nebo propagandisty.
Dále podle $ 37a zákona platí, že po- kud byl podle dosavadních nebo dřívěj- ších předpisů výsluhový příspěvek vymě- řen vyšší, než jaký náleží při zápočtu doby zaměstnání podle $ 33 odst. 9, nebo po- kud byl podle dosavadních nebo dřívěj- ších předpisů výsluhový příspěvek vymě- řen, ačkoliv při zápočtu doby zaměstnání podle $ 33 odst. 9 nenáleží, sníží se ode dne účinnosti tohoto zákona tento přís- pěvek na výši odpovídající zápočtu doby zaměstnání podle $ 33 odst. 9 nebo se je- ho výplata zastaví.
Nové vyměření sníže- ného příspěvku se provede nejpozději do 31. října 1995; do nového vyměření přís- pěvku se jeho výplata pozastavuje. Žalobce zpochybnil postup správní- ho orgánu při zápočtu doby studia na vy- soké škole ve srovnání s nezapočtením doby účasti na tříměsíčním kurzu. K to- mu soud uvádí, že dle rozkazu ze dne 10. 10. 1977 zastával žalobce funkci i v prů- běhu pobytu na tříměsíčním kurzu. To ale neplatí pro dobu studia na Vysoké vojenské politické škole, neboť dle roz- kazu náčelníka hlavní politické správy ze dne 30.
6. 1978 byl žalobce dnem 28. 8. 1978 vyslán k prezenčnímu studiu. Jinak řečeno, dnem 28. 8. 1978 přestal žalobce vykonávat funkci zástupce veli- tele pro věci politické roty týlového za- bezpečení, tedy tu funkci, která je vylou- čena ze zápočtu rozhodných dob. Soud posuzoval spornou právní otáz- ku z hlediska zákona o některých služeb- ních poměrech vojáků, který stanovil do- by, které se nezapočítávaly jako doby rozhodné pro posouzení nároku na vý- sluhový příspěvek. V žalobcově případě je tedy nutno posoudit, zda některá z funkcí, které vykonával v armádě, po- jmově nespadá pod vymezení stanovené v $ 33 odst. 9 zákona, tedy zdali je tu právní důvod pro vyloučení doby takové služby.
Ze spisu je zřejmé, že žalobce vy- konával mj. i funkci zástupce velitele pro věci politické. Z pojmového označení té- to funkce je zřejmé, že náplní činnosti žalobce bylo politické působení na vojá- ky tak, aby bylo dostáno ideálům hlavní politické moci tehdejší republiky, tedy Komunistické strany Československa. Vzhledem k okolnosti, že z důvodové zprávy vydané k zákonu č. 34/1995 Sb. jednoznačně vyplývá úmysl zákonodárce odejmout určitou výhodu osobám, které se přímo podílely či spolupodílely na prosazování komunistické ideologie, je zřejmé, že výše specifikovanou funkci, kterou žalobce vykonával, je možné pod- řadit pod $ 33 odst. 9 písm. c) zákona č. 34/1995 Sb., tedy že se jednalo o funkci zástupce velitele pro politickovýcho- vnou práci.
Nejvyšší správní soud se tak "zcela ztotožňuje s výkladem zákona tak, jak jej provedl správní orgán. Žalobce namítl i porušení ustanovení Listiny základních práv a svobod a mezi- národních smluv v žalobě blíže specifiko- vaných. Vzhledem k okolnosti, že otázkou, zda přijetím zákona č. 34/1995 Sb. byla po- rušena rovnost, se zabýval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 28. 2. 1996, publikova- ném pod č. 107/1996 Sb., Nejvyšší správní soud plně odkazuje na jeho odůvodnění s tím, že závěry tam uvedené lze aplikovat i na porušení článků mezinárodních smluv blíže konkretizovaných v žalobě, neboť všechny apelují na dodržování prin- cipu rovnosti.
Ústavní soud ve svém nále- zu vyložil, že „se v posuzované věci nejeď- ná o nerovnost, ale o vůli zákonodárce, který svůj postup zdůvodnil odvoláním se na veřejné hodnoty, jimiž jsou základ ní principy demokracie a jejich ochrana. Náplň činnosti osob a funkcí, o kterou se zde jedná, zcela jednoznačně proti uvede- ným základním princibům demokracie, a tedy proti veřejnému zájmu, směřovala a působila. Zvoleným postupem zákono- dárce nezasáhl do jiných Ústavou garan- tovaných principů, ale naopak, chrání je.
Nedotýká se přitom ochrany nabytých práv jako takové, ale určitého privilegia skupbin osob, které jsou, resp. byly, zvý- hodněny vůči jiným občanům, a to parva- doxně za činnost, která zhusta proti těm- to občanům směřovala. Je věcí státu stanovit podmínky, za kterých zvýhod ňuje určitou skupinu osob, to ovšem za předpokladu, že tak činí ve veřejném zá- jmu a pro veřejné blaho. Ve veřejném zá- jmu nepochybně je prosazování principů demokracie a lidských práv. Stejně tak naopak nepochybně není ve veřejném zájmu zvýhodňování činnosti osob, které byly potlačováním lidských práv a demo- kratického systému a sloužily upevňová- ní politického systému totalitního“.
(dík)
Jiří P. v P. proti Ministerstvu obrany o výsluhový příspěvek.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Podle ust. § 33 odst. 1 a 2 zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění platném pro projednávanou věc, příspěvek za službu (dále jen „příspěvek“) náleží vojákům z povolání propuštěným ze služebního poměru podle § 26 odst. 1 písm. a) až c), e) a f) a odst. 2, kteří konali službu v ozbrojených silách po dobu nejméně 20 roků a při propuštění dosáhli věku alespoň 40 let. Ministr obrany České a Slovenské Federativní Republiky a ministr vnitra České a Slovenské Federativní Republiky mohou vojákům propuštěným podle § 26 odst. 1 písm. d) nebo vojákům, jejichž služební poměr zanikl odnětím vojenské hodnosti nebo vyslovením její ztráty, přiznat příspěvek, jsou li pro to důvody hodné zvláštního zřetele.
Základem pro výpočet příspěvku (dále jen „základ“) je úhrn hrubého funkčního a hodnostního platu vojáka z povolání za poslední měsíc před propuštěním ze služebního poměru nebo měsíční průměr těchto příjmů za posledních pět ukončených kalendářních roků před rokem propuštění ze služebního poměru anebo u výkonných letců a vojáků jim na roveň postavených též před rokem, v němž došlo k ukončení letecké nebo jí na roveň postavené služby, podle toho, co je pro oprávněného výhodnější. Podle ust. § 33 odst. 9 písm. c) zákona č. 34/1995 Sb., kterým se doplňuje zákon č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 34/1995 Sb.“), dobou konání služby rozhodnou pro nárok na výsluhový příspěvek a jeho výši je doba služby započitatelná podle předpisů o sociálním zabezpečení včetně zvýšeného zápočtu doby služby výkonného letce a výkonu funkcí zvláštní povahy nebo zvláštního stupně nebezpečnosti a doba hodnocená jako doba služby podle předpisů o soudních a mimosoudních rehabilitacích, s výjimkou dob služby vojáka Československé lidové armády zařazeného v Hlavní politické správě Československé lidové armády, který přímo vykonával politickovýchovnou činnost nebo který byl zařazen ve funkci zástupce velitele pro politickovýchovnou práci nebo propagandisty.
Podle ust. § 37a cit. zákona pokud byl podle dosavadních nebo dřívějších předpisů výsluhový příspěvek vyměřen vyšší, než jaký náleží při zápočtu doby zaměstnání podle § 33 odst. 9, nebo pokud byl podle dosavadních nebo dřívějších předpisů výsluhový příspěvek vyměřen, ačkoliv při zápočtu doby zaměstnání podle § 33 odst. 9 nenáleží, sníží se ode dne účinnosti tohoto zákona tento příspěvek na výši odpovídající zápočtu doby zaměstnání podle § 33 odst. 9 nebo se jeho výplata zastaví. Nové vyměření sníženého příspěvku se provede nejpozději do 31. října 1995; do nového vyměření příspěvku se jeho výplata pozastavuje.
Podle ust. § 71 odst. 2 s. ř. s. k žalobě žalobce připojí jeden opis napadeného rozhodnutí. Žalobce může kdykoliv za řízení žalobní body omezit. Rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání žaloby.
K námitce žalobce vyjadřující nesouhlas se „způsobem, jakým byl seznámen s podklady pro rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 15. 4. 2002“, uvádí Nejvyšší správní soud následující. Součástí předloženého správního spisu je i přípis ze dne 19. 3. 2002, nazvaný „Seznámení s podklady pro rozhodnutí“, ze kterého vyplývá, že byl správním orgánem adresován žalobci. Vzhledem k okolnosti, že žalobce nezpochybňuje doručení předmětného přípisu na adresu svého bydliště a zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), nestanoví, že taková písemnost musí být doručena do vlastních rukou adresáta, je v tomto bodě žaloba nedůvodná.
V této souvislosti je rovněž nutno zdůraznit, že pod pojmem „rozhodnutí“ je dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu nutno chápat rozhodnutí správního orgánu jak prvého, tak i druhého stupně, že tedy tato řízení tvoří jeden celek. Ze správního spisu je dále zřejmé, že žalobci byla dána možnost, aby se před vydáním rozhodnutí žalovaného vyjádřil k jeho podkladům, i ke způsobu jejich zjištění, či aby navrhl jejich doplnění, čehož žalobce ve dnech 6. 5. 2002, 2. 8. 2002 a 5. 8. 2002 také využil.
Vzhledem k výše uvedenému má Nejvyšší správní soud za to, že žalobci bylo umožněno, aby realizoval svá procesní práva, čehož tento také využil. Z těchto důvodů nedošlo k žádné újmě na procesních právech žalobce, a proto není tato námitka důvodná.
Žalobce dále namítá, že mu nebyly předloženy kádrové rozkazy, ze kterých vycházel správní orgán při svém rozhodnutí ze dne 15. 4. 2002, a „judikát, který objasňuje výklad pojmu reatestace“. Správní spis však obsahuje listinu nazvanou „Popis činnosti s průběhem vojenské činné služby, pplk. J. P.“, která byla vyhotovena Hlavním personálním úřadem Ministerstva obrany, ze které je patrné, že žalobce vykonával v době od 10. 10. 1977 do 27. 8. 1978 a v době od 13. 8. 1981 do 21. 10. 1982 funkci zástupce velitele pro věci politické. Z přehledu správního spisu učiněného výše je dále zřejmé, že tento obsahuje i rozkazy č. 094 ze dne 10. 10. 1977 a č. 08 ze dne 13. 8. 1981. S těmito listinami byl žalobce seznámen. Ze žaloby vyplývá, že „judikát“ byl posléze žalobci poskytnut, a proto ani tuto námitku neshledal soud důvodnou.
Žalobce se dále vyjadřuje k označení rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, když podotýká, že tím, že bylo rozhodnuto o zastavení výplaty výsluhového příspěvku a nikoliv o jeho přiznání, konal správní orgán v rozporu s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 12. 2001, č. j. 7 A 86/99 - 43. Nejvyšší správní soud uvádí, že tato žalobcova námitka je nedůvodná, neboť výše uvedené rozhodnutí vrchního soudu zrušilo rozhodnutí správního orgánu, protože žalobce byl zkrácen na svých procesních právech. V žádném případě však soud nevyslovil právní názor, který by se týkal výše výsluhového příspěvku žalobce. Rozhodnutí správního orgánu, kterým tento zastavuje výplatu výsluhového příspěvku, tak nebylo vydáno v rozporu s předmětným rozsudkem.
Další žalobní námitka žalobce spočívá v nesouhlasu s výpočtem rozhodných dob tak, jak byly provedeny správním orgánem, neboť žalobce namítá, že funkce začal vykonávat až po jejich fyzickém převzetí, nikoliv od data nabytí účinnosti rozkazů, jak tvrdí správní orgán. V ust. § 10 zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění platném pro projednávanou věc, je regulován mechanismus, kterým byly vojáci z povolání ustanovováni do funkcí. Součástí spisu je i Rozkaz velitele 1. armády ze dne 10.
10. 1977, č. 094, kterým byl žalobce ustanoven zástupcem velitele pro věci politické roty týlového zabezpečení 104. motostřeleckého pluku 19. motostřelecké divize 1. vševojskové armády Západního vojenského okruhu, a Rozkaz velitele 311. těžké dělostřelecké brigády Západního vojenského okruhu ze dne 13. 8. 1981, č. 08, kterým byl žalobce ustanoven zástupcem velitele pro politické věci baterie velení 311. těžké dělostřelecké brigády Západního vojenského okruhu. Z těchto rozkazů je zřejmé, že žalobce byl ustanoven do výše specifikovaných funkcí dnem vydání předmětného rozkazu, a to z důvodu, že v nich není uvedena jiná doba ustanovení do funkce.
K žalobcově námitce spočívající v okolnosti, že ke skutečnému převzetí funkce došlo později, soud tedy nepřihlíží, neboť pro souzenou věc je prioritní doba, po kterou byl žalobce de iure ustanoven do funkce, neboť od této doby se odvíjí všechny jeho nároky ze služebního poměru. Shodně se lze vyjádřit i k žalobcem zpochybňovanému počátku výkonu funkce zástupce velitele pro věci politické roty týlového zabezpečení, neboť z výše blíže specifikovaného rozkazu ze dne 10. 10. 1977 jednoznačně vyplývá počátek výkonu této funkce.
Žalobce dále zpochybňuje postup správního orgánu při zápočtu doby studia na vysoké škole ve srovnání s nezapočtením doby účasti na tříměsíčním kurzu. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že dle rozkazu ze dne 10. 10. 1977 zastával žalobce výše specifikovanou funkci i v průběhu pobytu na tříměsíčním kurzu. Tato situace však neplatí pro dobu, po kterou žalobce studoval na Vysoké vojenské politické škole, neboť dle rozkazu náčelníka hlavní politické správy ze dne 30. 6. 1978, č. 060, byl žalobce dnem 28. 8. 1978 vyslán k prezenčnímu studiu. Jinak řečeno, dnem 28. 8. 1978 přestal žalobce vykonávat funkci zástupce velitele pro věci politické roty týlového zabezpečení, tedy tu funkci, která je vyloučena ze zápočtu rozhodných dob.
K poukazu žalobce, že nebyl seznámen s rozkazem ministra obrany č. 35/1995, uvádí Nejvyšší správní soud, že tento rozkaz je interní normativní instrukcí, která byla vydána nadřízeným orgánem k jednotné interpretaci zákona pro orgány podřízené a která je závazná pouze pro subjekty v rámci služební linie, nikoliv vůči třetím osobám. Z tohoto důvodu není povinností žalovaného seznamovat žalobce s takovýmito „úředními pokyny.“ Nejvyšší správní soud není oprávněn posuzovat soulad takového rozkazu ministra obrany s právním řádem České republiky, neboť soudy nejsou takovým rozkazem vázány.
Sporná věc byla tedy posouzena pouze z hlediska souladu s právním řádem České republiky, tedy především se zákonem č. 34/1995 Sb., který stanovil doby, které se nezapočítávaly jako doby rozhodné pro posouzení nároku na výsluhový příspěvek. V žalobcově případě je tedy nutno posoudit, zda některá z funkcí, které vykonával v armádě, pojmově nespadá pod vymezení stanovené v ust. § 33 odst. 9 zákona č. 34/1995 Sb., tedy zda-li je tu právní důvod pro vyloučení doby takové služby. Ze spisového materiálu je zřejmé, že žalobce vykonával mimo jiných i funkci zástupce velitele pro věci politické.
Z pojmového označení této funkce je zřejmé, že náplní činnosti žalobce bylo politické působení na příslušníky bezpečnostního sboru tak, aby bylo dostáno ideálům hlavní politické moci tehdejší republiky, tedy Komunistické strany Československa. Vzhledem k okolnosti, že z důvodové zprávy vydané k zákonu č. 34/1995 Sb. jednoznačně vyplývá úmysl zákonodárce odejmout určitou výhodu osobám, které se přímo podílely či spolupodílely na prosazování komunistické ideologie, je zřejmé, že výše specifikovanou funkci, kterou žalobce vykonával, je možné podřadit pod ust.
§ 33 odst. 9 písm. c) zákona č. 34/1995 Sb., tedy že se jednalo o funkci zástupce velitele pro politickovýchovnou práci. Nejvyšší správní soud se tak zcela ztotožňuje s výkladem zákona tak, jak byl proveden správním orgánem.
Jestliže žalobce namítá, že při vydání rozhodnutí nebyl zohledněn zákon č. 221/1999 Sb. a zákon č. 155/1995 Sb., Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že je tomu tak proto, že napadené rozhodnutí reflektuje právní stav k 15. 9. 1995, tedy k datu, kdy bylo vydáno rozhodnutí správního orgánu, které později k odvolání žalobce přezkoumal žalovaný, jehož rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 1998, č. j. 5 A 16/96 - 27.
Poslední námitkou žalobce je poukaz na údajné porušení ustanovení Listiny základních práv a svobod a mezinárodních smluv v žalobě blíže specifikovaných. Vzhledem k okolnosti, že otázkou, zda přijetím zákona č. 34/1995 Sb. byla porušena rovnost, se zabýval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 28. 2. 1996, publikovaném pod č. 107/1996 Sb., Nejvyšší správní soud plně odkazuje na odůvodnění uvedeného judikátu s tím, že závěry tam uvedené lze aplikovat i na porušení článků mezinárodních smluv blíže konkretizovaných v žalobě, neboť všechny apelují na dodržování principu rovnosti.
Ústavní soud ve svém nálezu vyložil, že „se v posuzované věci nejedná o nerovnost, ale o vůli zákonodárce, který svůj postup zdůvodnil odvoláním se na veřejné hodnoty, jimiž jsou základní principy demokracie a jejich ochrana. Náplň činnosti osob a funkcí, o kterou se zde jedná, zcela jednoznačně proti uvedeným základním principům demokracie, a tedy proti veřejnému zájmu, směřovala a působila. Zvoleným postupem zákonodárce nezasáhl do jiných Ústavou garantovaných principů, ale naopak, chrání je. Nedotýká se přitom ochrany nabytých práv jako takové, ale určitého privilegia skupin osob, které jsou, resp. byly, zvýhodněny vůči jiným občanům, a to paradoxně za činnost, která zhusta proti těmto občanům směřovala.
Je věcí státu stanovit podmínky, za kterých zvýhodňuje určitou skupinu osob, to ovšem za předpokladu, že tak činí ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho. Ve veřejném zájmu nepochybně je prosazování principů demokracie a lidských práv. Stejně tak naopak nepochybně není ve veřejném zájmu zvýhodňování činnosti osob, které byly potlačováním lidských práv a demokratického systému a sloužily upevňování politického systému totalitního.“ Ústavní soud se ve výše zmíněném nálezu vyjádřil i k povaze Doporučení Mezinárodní organizace práce č. 68/1944 a Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 158/1982, které není možno považovat za mezinárodní smlouvy ve smyslu čl.
10 Ústavy.
K nově vzneseným námitkám, které jsou obsaženy v podání žalobce ze dne 11. 7. 2003, Nejvyšší správní soud s ohledem na ust. § 71 odst. 2 s. ř. s. nepřihlédl, neboť pro rozšíření žaloby o další body nebyla dodržena zákonem stanovená lhůta. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal žalobu jako nedůvodnou, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1, větu první, s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, žalovaný nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 19. 1. 2005
JUDr. Radan Malík předseda senátu