Reatestace prováděné ve smyslu $ 165 odst. 8 zákona č. 221/1999 Sb., o vo- jácích z povolání, se vztahují pouze k rozkazu ministra obrany č. 015/90.
Podle ustanovení $ 165 odst. 8 záko- na č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolá- ní, ve znění účinném ke dni vydání na- 297 500 padeného rozhodnutí žalovaného (ny- ní odstavec 7), se vojákovi, který byl na základě © dobrovolnosti | reatestován a shledán způsobilým konat dále službu nebo jehož služební poměr trvá ke dni účinnosti tohoto zákona, do doby trvá- ní služebního poměru rozhodné pro přiznání výsluhových náležitostí zapo- čítává doba služby v rozsahu uvedeném v odstavci 7 bez přihlédnutí k vylouče- ní služby podle zvláštního právního předpisu.
Pokud byl takovému vojákovi po skončení služebního poměru při- znán výsluhový příspěvek, který mu byl snížen nebo zastaven z důvodu uvede- ného zvláštním právním předpisem, přiznává se výsluhový příspěvek zpětně a jeho výše se přepočte ode dne účin- nosti tohoto zákona, a to za podmínek a ve výši náležející ke dní služebního poměru po přičtení všech zvýšení, kte- rá by k němu náležela od tohoto dne, pokud nárok na výsluhový příspěvek nezanikl uplynutím doby nebo dosaže- ním věku 60 let. Žalobce ani žalovaný nezpochybňo- vali skutkový stav, který oba vylíčili V podstatě shodně; není sporu ani o prů- běhu vykonané služby žalobce ani o do- bě skončení činné služby, avšak jde o otázku výkladu ustanovení $ 165 odst. 8 zákona o vojácích z povolání, na jehož základě se zpětné přiznání výslu- hového příspěvku přiznává.
Rozhodující a v podstatě jedinou žalobní námitkou tak zůstává posouzení charakteru pro- věrky, jíž se žalobce podrobil v roce 1990 na podkladě rozkazu ministra ná- rodní obrany č. 11 ze dne 16. 2. 1990. K tomu, aby soud mohl uvážit o zá- konnosti rozhodnutí žalovaného, se mu- sel vypořádat se stěžejní otázkou, co lze do pojmu reatestace zahrnout. Zákon v citovaném ustanovení $ 165 odst. 8 298 uvádí pojem reatestace spolu s odkazem na poznámku pod čarou č. 48, v níž se poukazuje na rozkaz ministra obrany č. 015/90 a usnesení branných a bezpeč- nostních výborů FS ČSFR ze dne 18.
12. 1990, č. 47, o vyslání poslanců FS ČSFR do prověrkových komisí Ministerstva obrany ČSFR. Problematikou, jak posu- zovat poznámku pod čarou, se zabýval Ústavní soud ČR, mj. ve věcech I. ÚS 277/96 a II. ÚS 276/96. Poznámky pod čarou nejsou součástí právního předpi- su a jedná se o informaci k výkladu e ra- tione legis. S tímto vědomím soud při- stupoval k řešení ve věci samé. Pojem reatestace se poprvé objevuje na terénu branného zákonodárství spolu se záko- nem č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolá- ní.
Poté až vyhláška č. 473/2000 Sb. Mi- nisterstva zdravotnictví a Ministerstva zemědělství pracuje s pojmem reatesta- ce, avšak v jiných souvislostech. Český právní řád zná pojem atest, atestace či atestování, avšak s výjímkou nařízení vlá- dy ČR č. 79/1994 Sb., o platových pomě- rech zaměstnanců ozbrojených sil, bez- pečnostních sborů a složek, orgánů celní správy, příslušníků sborů požární ochrany a zaměstnanců některých dal- ších organizací (služební platový řád), a to v souvislosti s prováděním atestů léčiv, je to vždy mimo oblast branného zákonodárství.
Soud při výkladu tohoto pojmu také zvážil, že reatestace není zařazena do slovníku spisovné češtiny (Slovník spisovné češtiny, Academia 2001); jde tedy o slovo cizí, a proto je tře- ba jeho význam posuzovat i vzhledem k tomuto faktu. Jinak by tomu bylo, po- kud by zákonodárce neužil cizího slova, ale výrazového prostředku jako opětov- ná atestace, opakovaná atestace apod. Neobvyklost a výrazná ohraničenost uži- tí tohoto cizího slova tak z pohledu gramatického výkladu nutí soud vnímat tuto zákonnou podmínku v souvislosti s poskytnutím dobrodiní zákona jako vá- žící se toliko k určité ohraničené skupi- ně vojáků z povolání.
Zákon přiznává materiální výhody rovněž jen jedné sku- pině občanů, totiž vojákům z povolání (platové náležitosti, náborový příspě- vek, cestovní a jiné náhrady). Tato speci- fičnost zabezpečení skupiny občanů ne- ní vnímána jako diskriminační; soud nevnímá jako diskriminační opatření, pokud v rámci této skupiny dochází k ji- sté diferenciaci. Z hlediska gramatické- ho nelze užít výklad, jenž by se opíral pouze o volný překlad slova reatestace, jak žalobce naznačuje, protože výjimeč- nost užití tohoto slova je neumožňuje chápat v extenzivním rozsahu.
Soud pro- to chápe pojem reatestace podle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, výlučně ve vazbě na RMO č. 015/90 ze dne 26. 11. 1990, neboť jiný podklad zá- kon nenabízí. Jestliže se tedy nelze opřít o obecně závazný právní předpis, jenž by pojem reatestace dříve uváděl, nelze než v duchu zásady e ratione legis vztáh- nout dobrodiní ustanovení $ 165 odst. 8 zákona o vojácích z povolání právě k od- kazu pod čarou, tj. na RMO č. 015/90 a na navazující usnesení výborů FS ČSFR. Jakkoliv tedy mohly být prováděny pro- věrky obdobné povahy před vydáním tohoto rozkazu Ministerstva obrany Či po něm, přiznání výsluhového příspěv- ku zpětně se váže jen na reatestace, jež byly uskutečněny na jeho základě, resp. pokud byly uskutečněny na základě ta- kového rozkazu, jenž pohovory či pro- věrky výslovně za reatestaci označil.
Pří- padná obsahová podobnost s dříve či posléze prováděnými prověrkami či po- hovory tak není rozhodující. Skutečnost, že reatestaci dle RMO č. 015/90 se ne- podrobil, žalobce nezpochybnil. Za této situace je dále nadbytečné zkoumat, zda se žalobce podrobil jiným pohovorům, neboť na podstatě věci by se tím nic nezměnilo. Nepodrobilli se tedy žalob- ce reatestaci na základě RMO č. 015/90 a žalovaný zamítl jeho žádost o zpětné přiznání výsluhového příspěvku podle ustanovení $ 142 a $ 165 odst. 8 zákona o vojácích z povolání, zákon porušen ne- byl.
Z odůvodnění usnesení Ústavního soudu:* Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá porušení základního práva zaru- čeného v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tj. porušení práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces. Tuto argumentaci akceptovat nelze. Ze soudního spisu je totiž zřejmé, že stěžo- vateli nebylo nijak bráněno v tom, aby se ochrany svých práv zákonem stanove- ným způsobem (postupem) u Nejvyšší- ho správního soudu domáhal, byl zastou- pen advokátem, který v jeho věci intervenoval, a nelze ani dovozovat, že by byl soud nepostupoval nestranně a nezávisle.
Sám obecný soud se v souzené věci - jak vyplývá z obsahu spisu - posouzením základní žalobní námitky, tj. charakteru prověrky a toho, co lze zahrnout do po- jmu reatestace, důkladně zabýval. Vychá- zel přitom z toho, že zpětné přiznání vý- sluhového příspěvku se váže jen na reatestace na základě dobrovolnosti. Rea- testace byla v armádě výslovně upravena RMO č. 015/90, který tento pojem spojil s přezkoumáním objektivnosti závěrů z atestací důstojníků a praporčíků vojen- ského obranného zpravodajství, kteří do 9 Žalobce napadl rozsudek Nejvyššího správního soudu ústavní slížností, kterou Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. I.
ÚS 455/03 ze dne 11. 11. 2004. 500 ledna 1990 vykonávali službu v bývalé vo- jenské kontrarozvědce. Ústavní soud po- važuje za liché (spektakulární) tvrzení stěžovatele, že pokud by mělo jít o zpětné přiznání výsluhového příspěvku pouze u vojáků reatestovaných podle RMO č. 015/90, byl by to zákonodárce uvedl pří- mo v zákoně. Rysy spektakularity (obdob- ně jako výše uvedené) zahrnuje také stě- žovatelova úvaha, že pojem reatestace musí mít povahu obecnou, takže zákono- dárce jej prý chtěl vztáhnout na jiné dob- rovolné prověrky než toliko na prověrky přezkoumávající objektivnost | závěrů z atestací důstojníků a praporčíků vojen- ského obranného zpravodajství, tj. podle RMO č. 015/90.
Ústavní soud je proto - v souladu s názorem Nejvyššího správní- ho soudu - přesvědčen, že za situace, kdy pojem reatestace byl použit pouze v roz- kazu ministra obrany ČSFR č. 015/90 (tj. v aktu řízení v armádě ČSFR), jemuž ne- předcházel žádný obecně závazný právní předpis či jiný akt řízení, který by v armá- dě reatestace zavedl, nelze než pojem rea- testace podle zákona č. 221/1999 Sb. vylo- žit pouze ve vazbě na RMO č. 015/90, který je uveden v poznámce pod čarou č. 48 k $ 165 odst. 8 tohoto zákona.
Nejvyš- ší správní soud správně zdůraznil - což je v souladu s citovanou judikaturou Ústav- ního soudu - že sama poznámka pod ča- rou sice není součástí právního předpisu, leč jedná se o informaci k výkladu e ratio- ne legis. Takový výklad použil i obecný soud, který jej přesvědčivě a logicky odů- vodnil, takže Ústavní soud nevidí důvody, aby jej - z hlediska ústavnosti - neakcep- toval. Ani v tomto směru tedy nelze dovo- zovat, že by byl obecný soud porušil čl. 36 300 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jichž se stěžovatel dovolává.
Stěžovateli proto nelze přisvědčit ani v tom smyslu, že by tvrzeným porušením základních práv v čl. 90 a 95 odst. 1 Ústa- vy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy došlo ze stra- ny Nejvyššího správního soudu k systé- movému porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR (a také čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny), tj. k po- pření právního charakteru státu založe- ného na úctě k právům člověka a občana. Za této situace, kdy právní závěry Nejvyš- šího správního soudu nejsou - podle ustálené judikatury - svévolné, ani v ex- trémním nesouladu s vykonanými skut- kovými zjištěními (což stěžovatel ani netvrdí), nelze rovněž akceptovat stěžo- vatelovu námitku porušení principu rov- nosti zakotveného v čl.
1 Listiny, které stěžovatel spatřoval v neposkytnutí ochrany jeho právu na opětovné přizná- ní výsluhového příspěvku podle ustano- vení $ 165 odst. 8 zákona č. 221/1999 Sb. Je tedy zřejmé, že napadeným roz- sudkem Nejvyššího správního soudu k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústav- ním pořádkem, nedošlo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení $ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
(ovo)
RSDr. Zdeněk K. v D. proti Ministerstvu obrany o zpětné přiznání výsluhového