596 Výsluhový příspěvek soudců bývalých vojenských soudů k čl. II bodu 2 zákona č. 304/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České ná- rodní rady č. 391/1991 Sb., o platových poměrech soudců, státních notářů, justič- ních a notářských čekatelů, ve znění zákona České národní rady č. 7/1993 Sb. (v textu též „zákon č..304/1993 Sb.“) k článku 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb. (v textu též „Úmluva“) k článku 10 Ústavy České republiky ČL II bod 2 zákona č. 304/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon Čes- ké národní rady č. 391/1991 Sb., o platových poměrech soudců, státních no- 596 tářů, justičních a notářských čekatelů, podle něhož rozhodoval Vojenský úřad sociálního zabezpečení a následně i Ministerstvo obrany jako odvola- cí orgán ve věci výsluhového příspěvku bývalého vojenského soudce, který udělil souhlas s přidělením k určitému soudu, byl (již v době rozhodování - tj. v r.
1994) v rozporu s článkem 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a zá- kladních svobod, neboť diskriminačně zakládal existenci rozdílných kate- gorií bývalých vojenských soudců, kteří se stali soudci obecných soudů. Správní orgány proto měly podle článku 10 Ústavy České republiky přímo aplikovat čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Nejvyšší správní soud při tomto svém rozhodnutí přihlíží především k tomu, že v podané žalobě ze dne 19. 11. 2001 žalobce zejména namítal, že se rozhod- nutí správních orgánů nesprávně opíra- lo o čl I bod 2 zákona č. 304/1993 Sb., podle kterého bývalému soudci vojen- ského soudu, který udělí souhlas s přidě- lením k určitému soudu, nárok na výplatu výsluhového příspěvku po dobu výkonu funkce soudce nepřísluší. Nezákonnost 637 596 postupu správních orgánů I. i IL stupně žalobce původně spatřoval v tom, že čl.
II citovaného zákona měl být podle jeho názoru v. době rozhodování správních orgánů považován za zrušený zákonem č. 236/1995 Sb. Ve svém návazném vyjá- dření, učiněném na výzvu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2003, po- tom žalobce dále upozornil na rozpor to- hoto zákonného ustanovení s Úmluvou o lidských právech a základních svobo- dách, a to ve spojení s rozsudkem Evrop- ského soudu pro lidská práva ve věci Bucheň v. Česká republika ze dne 26. 11. 2002 (poukazujícím na diskrimi- nační charakter čl.
II bodu 2 zákona č. 304/1993 Sb.), který se týkal stejné problematiky jako v žalobcově případě, s tím, že s ohledem na čl. 10 Ústavy ČR neměl být při aplikaci práva čl. II zákona č. 304/1993 Sb. použit, jelikož přednost má „uzavřená mezinárodní smlouva. V dalším svém vyjádření (replika k vyjá- dření žalovaného ze dne 22. 4. 2003) pak žalobce opakoval a podrobněji cha- rakterizoval tento rozpor a současně uvedl, že svůj opravný prostředek (dnes žalobu) považuje za důvodný, i když pů- vodně užil jiné argumenty, jež vycházely z dřívějších rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který se věcí žalobce zabýval, ale i z rozhodnutí Ústavního soudu, neboť podle nich postupem a rozhodnutím ža- lovaného k žádné diskriminaci nedošlo, což žalobci - s ohledem na judikaturu za- vedenou v té době - nezbývalo než re- spektovat.
Poté se však ukázaly tyto ná- zory jako nesprávné a podle žalobce je zřejmé, že žalovaný měl pro zřejmý roz- por zákona s Úmluvou dát přednost úpravě vyplývající z Úmluvy. Za rozhodující přitom Nejvyšší správ- ní soud považuje tu skutečnost, že žalob- ce již ve svém původním „žalobním“ po- dání ze dne 19. 11. 2001 poukazuje na 638 nezákonnost čl. II bodu 2 zákona č. 304/1993 Sb. Je sice pravda, že původní žalobcova argumentace u tohoto klíčo- vého žalobního bodu byla opřena o po- někud jiné jmenovité právní důvody, než které žalobce akcentuje poté, co by- la věc postoupena Nejvyššímu správní- mu soudu k dokončení řízení podle soudního řádu správního, nicméně pod- statou tohoto žalobního bodu i nadálá zůstává, že žalobce namítá, že žalovaný neměl podle čl.
II bodu 2 zákona č. 304/1993 Sb. vůbec rozhodovat. Za to- hoto stavu věci je Nejvyšší správní soud toho názoru, že meze tohoto žalobního bodu (jimiž je soud při svém rozhodová- ní vázán) je při jeho rozhodování v dané věci třeba vnímat šířeji, než vyplývají z počáteční žalobcovy argumentace, a to ive spojení s jejich upřesněním, učiněným v žalobcových doplňujících vyjádřeních. Soud má za to, že takovému projednání věci nelze bránit pozitivně právním dog- matismem při výkladu právních norem a že nelze v dané věci vykládat ustanovení soudního řádu správního o přezkoumá- vání výroků rozhodnutí v mezích žalob- ních bodů ($ 75 odst. 2 s.
ř. s.) s ohledem na jeho smysl a účel způsobem vedoucím k tíži oprávněných osob. Nejvyšší správní soud se proto cítí vázán i žalobní námit- kou, že předmětný čl II bod 2 zákona č. 304/1993 Sb. je v rozporu s Úmluvou, přičemž právě v této žalobní námitce soud shledává podstatu problému. Čl. 10 Ústavy České republiky, ve zně- ní platném již v době rozhodování žalo- vaného v r. 1994, stanovil, že ratifikova- né a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobo- dách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají před- nost před zákonem.
Povinností žalova- ného tedy bylo při rozhodování zkou- mat, zda: zde případně není rozpor zákonné úpravy s takovou mezinárodně- právní smluvní úpravou, a pokud by ža- lovaný tento rozpor zjistil, musel by roz- hodovat postupem, který by spočíval v tzv. přímé. aplikaci příslušné meziná- rodněprávní smluvní úpravy. Předmětný čl. II bod 2 zákona č. 304/1993 Sb., v jehož smyslu v posuzo- vané věci žalovaný rozhodoval a jehož nezákonnost a nesprávnost použití Ža- lobce od počátku namítá, uvádí, že po- kud soudce vojenského soudu udělí sou- hlas s přidělením “.k určitému soudu, nepřísluší mu po dobu výkonu funkce soudce nárok na výplatu výsluhového příspěvku podle zvláštního předpisu.
To- to zákonné ustanovení nabylo účinnosti dne 1. 1. 1994 av plném rozsahu dopadlo na ty soudce vojenských soudů, kteří se stali na základě svého souhlasu s přiděle- ním k určitému soudu soudci obecných soudů počínaje 1. 1. 1994. Naproti tomu ti vojenští soudci, kteří nastoupili k obec- ným soudům z vlastní vůle již v průběhu roku 1993 po určitou dobu, a to do 31. 12. 1993, nárok na výplatu výsluhové- ho příspěvku měli: Z dikce téhož zákon- ného ustanovení je potom třeba ještě dále dovodit, že dané omezení výplaty výslu- hového příspěvku se nevztahuje také na ty bývalé soudce vojenských soudů, kteří se nestali soudci obecných soudů na zá- kladě souhlasu s přidělením k určitému soudu, ale stali se jimi později z vlastní ini- ciativy.
Za tohoto stavu věci je tak zřejmé, že z pohledu režimu výsluhového přís- pěvku a jeho výplaty existují rozdílné ka- tegorie bývalých vojenských soudců, kte- ří se stali soudci obecných soudů. To potom vede k úvaze, zda se v daném případě nejedná o diskriminační nerovnost. Touto otázkou se v oblasti ratifikova- ných a vyhlášených mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, zabývá čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (platnost Úmluvy pro Českou republiku je dána od 18.3.
1992 - dle Sdělení č. 209/1992 Sb.), který zní: „Užívání práv a svobod přizna- ných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální pů- vod, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.“ Ná- rok na výplatu výsluhového příspěvku souvisí s majetkem a právem na jeho ochranu. Tuto otázku blíže řeší Protokol č. 1, který v čl. 1 uvádí: „Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek.
Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zá- jmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva“ Z povahy věci je zřejmé, že čl. l4 Úmluvy o ochraně lidských práv a zá- kladních svobod doplňuje ostatní usta- novení této Úmluvy a Protokolů a jeho uplatnění přichází v úvahu právě ve spo- jení s „užíváním práv a svobod“, které Úmiuva a Protokoly zaručují. Za tohoto stavu je zřejmé, že čl. II bod 2 zákona č. 304/1993 Sb., podle něhož v posuzo- vané věci rozhodoval žalovaný, byl (již v době rozhodování - tj. v r.
1994) v roz- poru s citovaným článkem Úmluvy, a ža- lovaný tedy při svém rozhodování měl s ohledem na čl. 10 Ústavy České repub- liky dát v dané věci „přednost před záko- nem“ (tj. před čl. H bodem 2 zákona č. 304/1993 Sb.) přímému použití Úmlu- vy (platné pro Českou republiku od 18. 3. 1992) ve smyslu jejího čl.
14. Ostatně o tom, že si žalovaný tento zá- věr uvědomil, a to v návaznosti na rozsu- dek Evropského soudu pro lidská práva 639 597 v obdobné věci (věc Anton Bucheň pro- ti České republice ze dne 26. 11. 2002), který vyšel právě ze shora uvedených a rekapitulovaných právních východi- sek, svědčí skutečnost, že rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpeče- ní ze dne 14. 3. 2003 byla žalobci výplata výsluhového příspěvku uvolněna. Nic- méně i tak zůstala nedořešena výplata vý- sluhového příspěvku žalobci za určitá mezidobí od 1.
1. 1994 do zahájení výpla- ty výsluhového příspěvku na základě prá- vě uvedeného rozhodnutí. Vzhledem k zásadnímu významu a dopadu tohoto žalobního bodu již Nej- vyšší správní soud nepovažoval za nutné zabývat se ještě dalšími žalobními body, jež původně uvedl žalobce: ve svém opravném prostředku. Ze všech shora uvedených důvodů tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že je třeba zrušit rozhodnutí žalovaného pro ne- zákonnost a věc mu vrátit k dalšímu řízení (S 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný bude v dalším řízení vázán právním názorem soudu v tom, že nemůže vydat takové rozhodnutí, které by potvrzovalo správnost postupu správní- ho orgánu I.
stupně, dovolávajícího se uplatnění režimu čí. IH bodu 2 zákona č. 304/1993 Sb., neboť je vdané věci třeba po- stupovat tak, že přednost před zákonem do- stane Úmluva s přihlédnutím k jejímu čl.
14. (uch)
JUDr. František H. v B. proti Ministerstvu obrany o výplatu výsluhového přís-
Za rozhodující přitom Nejvyšší správní soud považuje tu skutečnost, že žalobce již ve svém původním „žalobním“ podání ze dne 19. 11. 2001 poukazuje na nezákonnost čl. II bod 2 zákona č. 304/1993 Sb.. Je sice pravda, že původní argumentace žalobce u tohoto klíčového žalobního bodu byla opřena o poněkud jiné jmenovité právní důvody, než které žalobce akcentuje poté, co byla předmětná věc postoupena Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení v řízení podle s. ř. s., nicméně podstatou tohoto žalobního bodu i nadálá zůstává, že žalobce namítá, že žalovaný neměl podle čl. II bodu 2 zákona č. 304/1993 Sb. vůbec rozhodovat. Za tohoto stavu věci je Nejvyšší správní soud toho názoru, že meze tohoto žalobního bodu (jimiž je soud při svém rozhodování vázán) je při jeho rozhodování v dané věci třeba vnímat šířeji, než vyplývají z počáteční argumentace žalobce, a to i ve spojení s jejich upřesněním, učiněným v doplňujících vyjádřeních žalobce. Soud má zato, že takovému projednání věci nelze bránit pozitivně právním dogmatismem při výkladu právních norem, a že nelze v dané věci ustanovení s. ř. s. o přezkoumávání výroků rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) s ohledem na jeho smysl a účel vykládat způsobem vedoucím k tíži oprávněných osob. Nejvyšší správní soud se proto cítí vázán i žalobní námitkou, že předmětný čl. II bod 2 zákona č. 304/1993 Sb. je v rozporu s Úmluvou, přičemž právě v této žalobní námitce soud shledává podstatu problému. Čl. 10 Ústavy České republiky ve znění, platném již v době rozhodování žalovaného v r. 1994, stanovil, že ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Povinností žalovaného tedy bylo při předmětném rozhodování zkoumat, zda zde příp. není rozpor zákonné úpravy s takovou mezinárodněprávní smluvní úpravou, a pokud by tento rozpor žalovaný zjistil, musel by rozhodovat postupem, který by spočíval v tzv. přímé aplikaci příslušné mezinárodněprávní smluvní úpravy. Předmětný čl. II bod 2 zákona č. 304/1993 Sb., v jehož smyslu v posuzované věci žalovaný rozhodoval a jehož nezákonnost a nesprávnost jeho použití žalobce od počátku namítá, uvádí, že pokud soudce vojenského soudu udělí souhlas s přidělením k určitému soudu, nepřísluší mu po dobu výkonu funkce soudce nárok na výplatu výsluhového příspěvku podle zvláštního předpisu. Toto zákonné ustanovení nabylo účinnosti dne 1. 1. 1994 a v plném rozsahu dopadlo na ty soudce vojenských soudů, kteří se stali na základě předmětného souhlasu s přidělením k určitému soudu soudci obecných soudů počínaje 1. lednem 1994. Naproti tomu ti vojenští soudci, kteří nastoupili k obecným soudům z vlastní vůle již v průběhu roku 1993 po určitou dobu, a to do 31. 12. 1993, nárok na výplatu výsluhového příspěvku měli. Z dikce téhož zákonného ustanovení je potom třeba ještě dále dovodit, že dané omezení výplaty výsluhového příspěvku se nevztahuje také na ty bývalé soudce vojenských soudů, kteří se nestali soudci obecných soudů na základě souhlasu s přidělením k určitému soudu, ale stali se jimi později z vlastní iniciativy. Za tohoto stavu věci je tak zřejmé, že z pohledu režimu výsluhového příspěvku a jeho výplaty existují rozdílné kategorie bývalých vojenských soudců, kteří se stali soudci obecných soudů. To potom vede k úvaze, zda se v daném případě nejedná o diskriminační nerovnost.
Touto otázkou se v oblasti ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, zabývá čl. 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (platností Úmluvy pro Českou republiku je dána od 18. 3. 1992 – dle Sdělení č. 209/1992 Sb.), který zní : „Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.“ Nárok na výplatu výsluhového příspěvku souvisí s majetkem a právem na jeho ochranu. Tuto otázku blíže řeší Protokol č. 1, který v čl. 1 uvádí: „Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.“ Z povahy věci je zřejmé, že čl. 14 Úmluvy doplňuje ostatní ustanovení Úmluvy a Protokolů, a jeho uplatnění přichází v úvahu právě ve spojení s „užíváním práv a svobod“, které Úmluva a Protokoly zaručují. Za tohoto stavu je zřejmé, že čl. II bod 2 zákona č. 304/1993 Sb., podle něhož v posuzované věci rozhodoval žalovaný, byl (již v době rozhodování – tj. v r. 1994) v rozporu s citovaným článkem Úmluvy, a žalovaný tedy při svém rozhodování měl s ohledem na čl. 10 Ústavy České republiky dát v dané věci „přednost před zákonem“ (tj. před čl. II bod 2 zákona č. 304/1993 Sb.) přímému použití Úmluvy (platné pro Českou republiku od 18. 3. 1992) ve smyslu jejího čl. 14. Ostatně o tom, že si tuto skutečnost žalovaný uvědomil, a to v návaznosti na Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva v obdobné věci (věc „Anton Bucheň proti České republice“ ze dne 26. 11. 2002), který vyšel právě se shora uvedených a rekapitulovaných právních východisek, svědčí skutečnost, že rozhodnutím VÚřSZ ze dne 14. 3. 2003 byla žalobci výplata výsluhového příspěvku uvolněna. Nicméně i tak zůstala nedořešena výplata výsluhového příspěvku žalobci za určitá mezidobí od 1. 1. 1994 do zahájení výplaty výsluhového příspěvku na základě právě uvedeného rozhodnutí. Vzhledem k zásadnímu významu a dopadu tohoto žalobního bodu již Nejvyšší správní soud nepovažoval za nutné zabývat se ještě dalšími žalobními body, jež původně uvedl žalobce ve svém opravném prostředku (dnes „žaloba“). Ze všech shora uvedených důvodů tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že je třeba zrušit rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný bude v dalším řízení vázán právním názorem soudu v tom, že nemůže vydat takové rozhodnutí, které by potvrzovalo správnost postupu správního orgánu prvního stupně, dovolávajícího se uplatnění režimu čl. II bodu 2 zákona č. 304/1993 Sb., neboť je v dané věci třeba postupovat tak, že přednost před zákonem dostane postup podle Úmluvy se zohledněním jejího čl. 14. Výrok o nákladech soudního řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Úspěšným účastníkem je nepochybně žalobce a náklady, které měl s řízením spojeny, představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 1000 Kč. V této výši mu také byla náhrada nákladů řízení přiznána s tím, že žalovaný tuto částku žalobci k jeho rukám zaplatí ve lhůtě, kterou soud považuje za přiměřenou.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné (ustanovení § 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 4. 3. 2004
JUDr. Dagmar Nygrínová předsedkyně senátu