ní zákon) Správa národního parku jako orgán ochrany přírody může v případě přemnožení škůdců udělit podle 6 22 odst. 1 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, souhlas k mimořádným opatřením v lesích ná- rodního parku ($ 32 zákona č. 289/1995 Sb., lesního zákona) za současného stanovení podmínek sledujících zájmy ochrany přírody, tedy i za součas- ného stanovení omezujících podmínek podle $ 49 a $ 50 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Není přitom nutné, aby navr- hovatel předložil k řízení jako podklad rozhodnutí Ministerstva životního prostředí coby orgánu ochrany přírody podle 6 56 tohoto zákona.
Námitce, že správní orgány obou stupňů rozhodovaly, aniž navrhovatel předložil nezbytné podkladové (subsu- mované) rozhodnutí podle $ 56 zákona o ochraně přírody a krajiny, v jehož smyslu může v případech, kdy jiný veřej- ný zájem výrazně převažuje nad zájmem ochrany přírody, výjimky ze zákazů u zvláště chráněných druhů rostlin, živo- čichů a nerostů podle $ 46 odst. 2, $ 49, $ 50 a $51 odst. 2 téhož zákona povolit or- gán ochrany přírody, jímž je podle názoru žalobce Ministerstvo životního prostředí, soud nepřisvědčil.
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že výkladem $ 78 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny je nut- no dovodit, že Správa NP Šumava může v případě přemnožení škůdců vydat sou- hlas k mimořádným opatřením v lesích národního parku podle $ 22 odst. 1 záko- na o ochraně přírody a krajiny za součas- ného stanovení podmínek sledujících zájmy ochrany přírody, tedy i za součas- ného stanovení omezujících podmínek podle $ 49 a $ 50 zákona o ochraně příro- dy a krajiny (takové podmínky správní or- gán I.
stupně také ve svém rozhodnutí sta- novil), přičemž samostatné rozhodnutí podle $ 56 odst. I cit. zákona v těchto pří- padech v úvahu nepřichází. 385 530 Tím, že správní orgány obou stupňů rozhodly bez udělení výjimky, neporušily $ 3 odst. 1 a $ 46 správního řádu, jak se do- mnívá žalobce, K tvrzení, že správní orgá- ny obou stupňů tak současně zasáhly do práva žalobce (který je právnickou oso- bou) na příznivé životní prostředí podle čl. 35 Listiny, Nejvyšší správní soud toliko poznamenává, že výkladem tohoto usta- novení je nutno dovodit, že právo na příz- nivé životní prostředí podle cit. čl.
Listiny na právnické osoby vztahovat nelze (což ostatně potvrzuje i judikatura Ústavního soudu - viz usnesení sp. zn. I. ÚS 282/97). (uch)
Spolek D. proti Ministerstvu životního prostředí o souhlas k zásahům proti
Nejvyšší správní soud nejprve dne 24.1.2003 vyzval žalobce, aby označil důkazy k prokázání žalobních námitek (žalobních bodů), které uvedl v žalobě a označil osoby zúčastněné na řízení. Rovněž vyrozuměl žalovaného k možnosti navrhnout důkazy k vyvrácení žalobních námitek uvedených v žalobě. Výzvou ze dne 19.3. 2003 vyrozuměl Nejvyšší správní soud žalobce i žalovaného o možnosti dokončit řízení rozhodnutím ve věci samé bez toho, aby bylo nařizováno jednání a stejně tak vyrozuměl žalobce a žalovaného o složení senátu a o možnosti uplatnit příp. námitky podjatosti soudců. Vzhledem k tomu, že v mezidobí došlo ke změně v obsazení senátu, kterému přísluší věc projednat, byli žalobce i žalovaný dne 18. 7. 2003 znovu vyrozuměni o složení senátu.
V návaznosti na tyto výzvy žalobce již další důkazy k prokázání žalobních námitek, které uvedl v žalobě, nenavrhl (odkázal na spis včetně dřívějších žalobcových příloh), a stejně tak ani žalovaný nevyužil svého práva navrhnout další důkazy k vyvrácení žalobních námitek uvedených v žalobě a odkázal na obsah správních spisů společně s písemným vyjádřením žalovaného k žalobě. Pouze pro informaci poznamenal, že o věcně zcela totožných kauzách, vztahujících se k letům 1999 a 2000, bylo Vrchním soudem v Praze rozhodnuto rozsudky sp.zn. 7 A 6/2000, ze dne 4.
7. 2002 a 7 A 202/2000, ze dne 10. 12. 2002. Zúčastněné osoby žalobce ani žalovaný neoznačili. Žalovaný vyslovil souhlas s projednáním věci, aniž by bylo nařizováno jednání, žalobce s projednáním věci bez nařízení jednání nejprve (vyjádření ze dne 23. 4. 2003) nesouhlasil, v pozdějším podání (ze dne 28. 6. 2004) však výslovně sdělil, že již netrvá na jednání ve věci a že souhlasí, aby soud rozhodl bez jednání. Námitka podjatosti ke složení senátu Nejvyššího správního soudu, který věc podle rozvrhu práce rozhoduje, nebyla žádným z účastníků rovněž vznesena.
Soud dále, s ohledem na dikci § 34 odst. 2 s. ř. s., výzvou ze dne 4. 6. 2004, oslovil navrhovatele, resp. žadatele o vydání předmětného rozhodnutí (Správa NP a CHKO Šumava), s tím, zda hodlá v řízení před soudem uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Na tuto výzvu žadatel o vydání předmětného rozhodnutí nereagoval, a soud jej proto za osobu zúčastněnou na řízení nepovažuje. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jeho vydání, a neshledal žalobu důvodnou.
Správní soudnictví je institutem, jehož prostřednictvím poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným s.ř.s. a za podmínek stanovených s. ř. s. nebo zvláštním zákonem, a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví s. ř. s. V daném případě jde o rozhodování o žalobě proti rozhodnutí vydanému v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné.
Možnost napadení pravomocného správního rozhodnutí, a zejména možnost jeho zrušení soudem, je bezesporu určitým zásahem do principu právní jistoty. Proto zákon stanoví, že žalobu je možno podat v poměrně krátké lhůtě (§ 72 odst. 1 s. ř. s.), ale i to, že jen v této lhůtě je možno žalobu rozšířit (§ 71 odst. 2 s. ř. s.), tedy i uvádět další žalobní důvody. Dále je třeba zdůraznit, že žalobce může namítat jen tu nezákonnost rozhodnutí, kterou byl zkrácen na svých právech, přičemž zkrácením na právech je pak nutno rozumět nejen zkrácení na právech hmotněprávních, ale i na právech procesních.
Protože žalobce je občanské sdružení, které se zabývá ochranou jednotlivých složek životního prostředí a není nositelem práv a povinností vyplývajících z práva hmotného, o kterých bylo v tomto správním řízení o udělení souhlasu podle § 22 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny rozhodováno, mohl v žalobě namítat jen porušení procesních práv, což převážně také učinil. Protože je správní soudnictví ovládáno dispoziční zásadou, soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska žalobních důvodů, o kterých uvážil takto:
Žalobce nejprve obecněji namítá, že jej žalovaný nezákonným rozhodnutím zkrátil na jeho právech (k čemuž se podrobněji vrací v následujících dílčích námitkách) a dále zejména namítá absolutní neplatnost napadeného rozhodnutí.
K namítané „absolutní neplatnosti“ soud především poznamenává, že žalobce má zřejmě na mysli „nicotnost“ napadeného rozhodnutí, které však soud nemůže přisvědčit. I při vědomí toho, že důvody nicotnosti správních rozhodnutí nejsou za aktuálně platného právního stavu legislativně vymezeny a pracuje se s nimi „toliko“ v teorii a judikatorní praxi, Nejvyšší správní soud celkově neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo stiženo nedostatky či vadami, jež by vyvolaly jeho nicotnost. Předmětné rozhodnutí bylo vydáno orgánem k tomu příslušným a z obsahu spisu soud dovozuje, že v řízení o něm bylo postupováno v souladu s platnými právními předpisy.
Pokud jde o námitky žalobce stran jím tvrzené podjatosti pracovníků správního orgánu a to jmenovitě v případě pracovníků orgánu I. stupně Ing. M a Ing. T, kteří jsou v pracovním poměru vůči Správě NP a CHKO Šumava jako navrhovateli, a současně vystupují jako představitelé Správy NP a CHKO Šumava jako orgánu státní správy, jemuž v dané věci přísluší rozhodovat (tyto námitky žalobce uplatňoval opakovaně od počátku správního řízení), Nejvyšší správní soud jejich opodstatněnost nesdílí a naopak se ztotožňuje s tím, že o nich bylo správně rozhodnuto jako o námitkách nedůvodných.
Nejvyšší správní soud uznává, že je jistým paradoxem, že v důsledku kogentní zákonné úpravy (§ 22 zákona o ochraně přírody a krajiny) vystupuje jako uživatel lesa ve státním vlastnictví tatáž „instituce“, jíž současně přísluší výkon související státní správy. V důsledku toho předmětnou žádost podala Správa NP a CHKO Šumava „sama sobě“ a souhlas „sama sobě“ také udělila. Z postavení, poslání a funkcí Správy NP a CHKO Šumava (i když toto označení je s ohledem na § 78 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny poněkud nepřesné – správně jde v posuzované věci o „Správu národního parku Šumava“, které toliko přísluší také vykonávat působnost „Správy Chráněné krajinné oblasti Šumava“ – proto je dále v textu užíván jen výraz „Správa NP Šumava“) lze dovodit, že předmětné „dvojí“ postavení Správy NP Šumava (jež soud nepovažuje za vhodné, nicméně tento fakt sám o sobě nemůže vyvolat nezákonnost rozhodnutí Správy NP a CHKO Šumava) je řešeno jejím vnitřním organizačním uspořádáním a Nejvyšší správní soud přes námitky žalobce a jím doložené podklady nedospěl k závěru, že by uvedení pracovníci, tj. Ing.
M. a Ing. T., měli být v daném řízení vyloučeni pro podjatost.
Obdobně pokud jde o související námitku žalobce, že rozhodnutí ředitele Správy NP a CHKO Šumava dne 20. 3. 2001, zn. 99-Vi/1498/01, kterým námitku podjatosti vznesenou žalobcem zamítl je nulitní, neb o námitce podjatosti měl rozhodovat ministr životního prostředí, ani tuto Nejvyšší správní soud s ohledem na organizační uspořádání Správy NP Šumava, a dále s ohledem na znění § 11 odst. 1 správního řádu, neshledává opodstatněnou. Proto nelze souhlasit ani s požadavkem žalobce, aby z tohoto důvodu bylo žalobou napadené rozhodnutí zrušeno.
Pokud jde o tu část námitky, v níž žalobce poukazuje na to, že rozhodováním podle názoru žalobce nepříslušného orgánu ve věci námitky podjatosti došlo současně k zásahu do jeho žalobcova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod, Nejvyšší správní soud nad rámec potřebného odůvodnění (neb shledal, že orgán, který rozhodoval, nebyl nepříslušný) uvádí, že tvrzení o porušení tzv. práva na spravedlivý proces by mělo místo například a především tam, kde se správní orgán odmítne protiprávně věcí vůbec zabývat (denegatio iustitiae).
Tak tomu v posuzované věci ale nebylo. Správní orgány obou stupňů se věcí zodpovědně zabývaly, argumentačně se s nimi vypořádaly a sama skutečnost, že námitku či námitky žalobce neakceptovaly a neztotožnily se s nimi, nemůže ještě porušení práva na spravedlivý proces způsobit. V tomto ohledu se ostatně již opakovaně vyjádřil i Ústavní soud, zejména v judikatuře posledních let (např. usnesení č. 24 ve svazku 27 Sb. ÚS).
Jak správní orgán I. stupně, tak i žalovaný, se tedy s námitkou vztahující se k otázce možné podjatosti pracovníků správního orgánu I. stupně podle názoru Nejvyššího správního soudu dostatečně vypořádaly, a to ve svých rozhodnutích, a proto nelze souhlasit ani s doplňující námitkou, že žalovaný ani ředitel Správy NP a CHKO Šumava nereagovali při odmítnutí námitek podjatosti na konkrétní argumenty žalobce, a došlo tak současně k porušení §§ 3 odst. 2 a 47 odst. 3 správního řádu a k zásahu do práva žalobce na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
Žalobce se dále výslovně dovolává „absolutní neplatnosti“ napadeného rozhodnutí pro rozpor s principem „res iudicata“, s odkazem na rozhodnutí Správy NP Šumava č. j. 51 Vi/916/96 ze dne 3. 6. 1996, podle něhož rozhodnutí jsou některé aktivity, k nimž daly správní orgán I. stupně a posléze i žalovaný souhlas, zakázány. Žalobce připomíná, že předchozí rozhodnutí bylo vydáno podle § 66 zákona o ochraně přírody a krajiny, je pravomocné a nemůže být měněno zmínkou v podmínkách jiného rozhodnutí, podle jiného ustanovení.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že s ohledem na znění zákona o ochraně přírody a krajiny, jmenovitě pak s ohledem na jeho § 84 odst. 1, v daném rozhodnutí rozpor s principem „res iudicata“ neshledává. Soud však uznává, že daný postup správního orgánu I. stupně po procedurální stránce nebyl zcela správný, a obdobně jako žalovaný, jenž se touto otázkou zabýval ve svém rozhodnutí, je toho názoru, že „změna“ předmětného rozhodnutí ze dne 3. 6. 1996 zřejmě měla být s ohledem na § 84 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny provedena v samostatném řízení, nicméně na straně druhé uzavírá, že tato vada řízení není takového rázu, aby mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Pokud jde o žalobcovy námitky, že ani správní orgán I. stupně, ani žalovaný správní orgán neshromáždily pro své rozhodování dostatek podkladů tak, aby mohly rozhodnout v mezích právních předpisů, nevypořádaly se se třemi návrhy žalobce na doplnění důkazů (podkladů) pro rozhodnutí, nezjistily dostatečně skutečný stav věci o předmětu řízení, a že chybí v rozhodnutí obou úrovní správních orgánů důvody pro rozhodnutí, ani s těmito námitkami se soud neztotožňuje. Ze spisu je patrno, že správní orgán reagoval na návrhy odvolatele (obdobně i některých dalších účastníků řízení) na doplnění podkladů v rozsahu, jaký uznal za potřebný pro zjištění skutkového stavu věci, k čemuž ho opravňuje § 32 odst. 2 správního řádu.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem správních orgánů obou úrovní, že příslušnou právní úpravu nelze vnímat tak, že správní orgány jsou povinny vyhovět všem návrhům účastníků řízení, jestliže je posoudí pro zjištění skutečného stavu věci za nadbytečné. Odvolací orgán ve svém rozhodnutí rekapituloval výčet podkladů, z nichž bylo vycházeno v řízení před správním orgánem I. stupně, a označil souhrn těchto podkladů za dostatečný pro zjištění skutečného stavu věci, jak to ukládá § 33 odst. 1 správního řádu.
K námitce žalobce, že nebylo doloženo, zda navrhované činnosti slouží k zachování a zlepšení přírodních poměrů, zejména k ochraně či udržení samořídících funkcí přírodních systémů a zda jsou tyto činnosti nezbytné, soud považuje za nutné dodat, že správní orgány obou stupňů mj. vycházely ze zjištění, která učinila Vědecká sekce Rady NP Šumava, jakož i z těch, které obsahují vyhodnocení asanačních zásahů v I. zónách NP Šumava v roce 2000, dle stavu k 31. 12. 2000 (doklady k těmto zjištěním jsou ve spise založeny).
Ze spisu vyplývá, že v průběhu řízení byly zjišťovány skutečnosti rozhodné pro to, zda je vzhledem k aktuálnímu stavu přemnožení hmyzích škůdců v I. zónách NP vůbec možné zásah proti škůdcům provést. Soud se ztotožňuje s vyjádřením žalovaného, že i když jsou zachování a zlepšení přírodních poměrů podle § 15 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, a dále ochrana či obnova samořídících funkcí přírodních systémů a ochrana dalších hodnot uvedených v nařízení vl. č. 163/1991 Sb., prvořadým posláním NP Šumava, naplňování těchto cílů v praxi také znamená povinnost činit opatření k omezení těch vlivů, které mohou tyto cíle ohrozit.
Proto zákon předpokládá možnost výjimky a aplikaci § 32 zákona o lesích, avšak jen se souhlasem orgánu ochrany přírody podle § 22 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, a to v rozsahu, který tento orgán stanoví. V daném případě byl takový souhlas žádán a v zájmu toho, aby se nepříznivými okolnostmi přírodní prostředí v NP Šumava nezhoršovalo, byl také udělen. S ohledem na spisem doložené skutečnosti je potom i Nejvyšší správní soud toho názoru, obdobně jako žalovaný, že vydáním souhlasu k zásahu proti škůdcům nebyla nijak dotčena ani ohrožena podstata funkcí a poslání národního parku, a časově omezenými zásahy proti kůrovcům nebyly narušovány či narušeny přirozené procesy z pohledu samořídících funkcí přírodních systémů.
Zásahy proti škůdcům byly cíleny k rychlejšímu dosažení, nebo nápomoci dosažení, přirozenější skladby lesa eliminací stresujících faktorů. Nejvyšší správní soud přitom přihlédl i k tomu, že povaha uděleného souhlasu je taková, že umožňuje zpřesňování zásahu podle aktuálních poznatků s tím, že příp. nemusí být k zásahu ani přikročeno, pokud je zjištěno, že napadení není pro strom ohrožující.
Z těchto všech důvodů proto soud žádné z námitek žalobce v této jejich skupině nepřisvědčil, neboť je toho názoru, že v řízení byl skutkový stav věci zjištěn spolehlivě a důvody pro rozhodnutí v rozhodnutí obou úrovní správních orgánů podle názoru Nejvyššího správního soud nechybí.
K námitce poukazující na nedostatečné odůvodnění vyloučení odkladného účinku odvolání soud uvádí, že podle § 55 odst. 2 správního řádu může správní orgán odkladný účinek vyloučit, vyžaduje-li to naléhavý obecný zájem nebo je-li nebezpečí, že odkladem výkonu rozhodnutí utrpí účastník řízení nebo někdo jiný nenahraditelnou újmu; naléhavost je třeba řádně odůvodnit. Odkladný účinek nelze vyloučit, stanoví-li tak zvláštní předpis. V posuzované věci zákon o ochraně přírody a krajiny, podle něhož bylo rozhodováno, nevylučuje ve svém ustanovení § 90 odst. 1 vyloučení odkladného účinku odvolání proti rozhodnutí o udělení souhlasu podle § 22 odst. 1 tohoto zákona, a proto správní orgán mohl využít ustanovení § 55 odst. 2 správního řádu a vyloučit odkladný účinek odvolání.
Učinil tak s poukazem na naléhavost realizace povolených asanačních zásahů, tedy ještě v době, kdy mají zásadní význam pro likvidaci kůrovcové populace, s důrazem na zachycení prvního rojení. Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně dále vyplývá, že pokud by nebyl odvolání odňat odkladný účinek, účel vydaného rozhodnutí by byl zmařen. Obdobně bylo vyloučení odkladného účinku odůvodněno i v rozhodnutí žalovaného.
K tomuto tedy soud uzavírá, že naléhavost obecného zájmu na vyloučení odkladného účinku odvolání byla podle jeho názoru v rozhodnutí správních orgánů obou stupňů odůvodněna dostatečně a je nerozhodné, že toto odůvodnění neodpovídalo zcela představám žalobců. (Soud přitom ponechává stranou nabízející se výhradu, že rozhodnutí o odnětí odkladného účinku případnému odvolání je rozhodnutím, jímž se upravuje vedení řízení před správním orgánem a toto rozhodnutí je tak rozhodnutím, spadajícím do kompetenční výluky podle § 70 písm. c/ s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud tedy neshledal, že by správní orgány obou stupňů nedostatečně odůvodnily svá rozhodnutí a ve spojení s tím porušily §§ 3 odst. 4, 47 odst. 3 správního řádu. Stejně tak soud neshledal, že by se správní orgány obou stupňů dostatečně nevypořádaly s návrhy žalobce na doplnění podkladů a tak zasáhly do práva žalobce na součinnost se správními orgány podle § 3 odst. 2 správního řádu, a ani neshledal, že tím, že správní orgán odňal podaným odvoláním odkladný účinek, zasáhl do práva žalobce na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny (viz poznámka k předpokladu zásahu do práva na spravedlivý proces výše v textu tohoto odůvodnění), když mu – podle tvrzení žalobce - protiprávně znemožnil efektivní využití opravných prostředků.
Konečně žalobní námitce, že správní orgány obou stupňů rozhodovaly, aniž by navrhovatel předložil nezbytné podkladové (subsumované) rozhodnutí podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny, v jehož smyslu výjimky ze zákazů u zvláště chráněných druhů rostlin, živočichů a nerostů podle § 46 odst. 2, §§ 49, 50 a § 51 odst. 2 téhož zákona může v případech, kdy jiný veřejný zájem výrazně převažuje nad zájmem ochrany přírody, povolit orgán ochrany přírody, jímž je podle názoru žalobce Ministerstvo životního prostředí, soud rovněž nepřisvědčil.
Nejvyšší správní soud je toho názoru, že výkladem § 78 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny je nutno dovodit, že Správa NP Šumava může v případě přemnožení škůdců vydat souhlas k mimořádným opatřením v lesích národního parku podle § 22 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny za současného stanovení podmínek, sledujících zájmy ochrany přírody, tedy i za současného stanovení omezujících podmínek podle §§ 49 a 50 zákona o ochraně přírody a krajiny (takové podmínky správní orgán I. stupně také ve svém rozhodnutí stanovil), přičemž samostatné rozhodnutí podle § 56 odst. 1 cit. zákona v těchto případech v úvahu nepřichází.
Proto nemůže Nejvyšší správní soud souhlasit s názorem žalobce, že tím, že správní orgány obou stupňů rozhodly bez udělení výjimky, porušily § 3 odst. 1 a § 46 správního řádu, protože rozhodly v rozporu se zákonem. K tvrzení žalobce, že správní orgány obou stupňů tak současně zasáhly do práva žalobce (který je „právnickou osobou“) na příznivé životní prostředí podle čl. 35 Listiny, Nejvyšší správní soud toliko poznamenává, že výkladem tohoto ustanovení je nutno dovodit, že právo na příznivé životní prostředí podle cit. čl. Listiny na právnické osoby vztahovat nelze (což ostatně potvrzuje i judikatura Ústavního soudu – viz usn. I.ÚS 282/97).
Vzhledem ke všemu výše uvedenému neshledal Nejvyšší správní soud postup žalovaného v předmětné věci nezákonným, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).
Žalobce, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.) a protože žalovanému náklady řízení nevznikly a také právo na náhradu nákladů neuplatňoval, soud rozhodl, že žádnému z účastníků řízení se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 16. 7. 2004
JUDr. Marie Turková předsedkyně senátu