Nedostatek formálního doručení oznámení o zahájení řízení (6 18 odst. 3 správního řádu) je v řízení zhojen, jestliže z vyjádření účastníka k doručované písemnosti je zřejmé a nepochybné, že rozhodnutí přijal a dále činil v řízení úkony, které s jeho zahájením souvisely. S takovým ne- dostatkem formy nelze spojovat zkrácení účastníka na právech, neboť ten 629 24 se o úplném obsahu rozhodnutí o zahájení řízení dozvěděl a měl možnost svá procesní práva náležitě uplatnit.
Pokud se týká pochybení žalované spo- čívajícího v nesprávném postupu při doru- čování rozhodnutí o uložení sankce a roz- hodnutí o rozkladu, neshledal Nejvyšší správní soud tuto námitku důvodnou. Z obsahu správního spisu vyplynulo, že žalobce udělil plnou moc k zastupo- vání JUDr. Ing. Václavu Š., kterému pak žalovaná v souladu s ustanovením $ 24 odst. 4 a $ 25 odst. 3 správního řádu do- ručila obě výše uvedená rozhodnutí. Rozhodnutí správního orgánu o uložení pokuty ani rozhodnutí o rozkladu však nepatří mezi rozhodnutí, kterými by se ukládalo žalobci osobně v řízení něco vykonat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 138/2000).
Povinnost doručit rozhodnutí žalobci i jeho zástupci ve smyslu $ 25 odst. 3 správního řádu by nastala pouze v případě, kdy by byla po- žadována osobní účast žalobce ve správ- ním řízení. To však v daném případě ne- nastalo, a proto žalovaná neměla povinnost doručit písemnosti vedle zá- stupce žalobce i žalobci ($ 25 odst. 3 správního řádu). Důvodným neshledal Nejvyšší správ- ní soud ani žalobcem namítané zkrácení jeho práv ve správním řízení tím, že ža- lovaná postupovala v rozporu s ustano- vením $ 18 odst. 3 správního řádu, pro- tože žalobce jako účastníka správního řízení o uložení pokuty neseznámila s je- ho zahájením.
Nejvyšší správní soud dospěl k závě- ru, že nedostatek formálního doručení oznámení o zahájení řízení byl v řízení zhojen, neboť žalobce ve svém vyjádření k tomuto rozhodnutí potvrdil jeho doru- čení a prostřednictvím svého zástupce pak činil v řízení úkony, které s jeho za- hájením souvisely. Žalobce se tedy o úpl- ném obsahu rozhodnutí o zahájení říze- ní dozvěděl, měl možnost svá procesní práva náležitě uplatnit, a také tak učinil (srov. Boh. A 1599/22). Žalobce nebyl te- dy v řízení před správním orgánem na svých právech nikterak zkrácen.
Nejvyšší správní soud však považuje za důvodnou žalobcovu námitku, že ve správních rozhodnutích žalované schází přezkoumatelná úvaha o tom, jak a s při- hlédnutím ke kterým skutečnostem a s pominutím jakých okolností stanovi- la žalovaná výši pokuty. Pokutu podle $ 9 odst. 1, 3 zákona o Komisi pro cenné papíry je možno ulo- žit členu představenstva cílové společ- nosti dle $ 183a odst. 11 obchodního zá- koníku v případě, že tento speciální subjekt, u něhož je schopnost nést ná- sledky vlastního protiprávního jednání vázána právě na způsobilost mít ono kva- lifikované právní postavení, se dopustí jednání, které je v rozporu s citovaným ustanovením, tedy svým jednáním poru- ší princip neutrality a ohrozí právem chráněný zájem.
V daném případě jde o odpovědnost, která má znaky odpo- vědnosti objektivní, tedy o odpověd- nost, při níž není zkoumáno zavinění, ale k jejímu vyvození je nutné prokázat protiprávní jednání subjektu, v tomto případě žalobce jako fyzické osoby, vy- konávající funkci člena představenstva akciové společnosti. Ustanovení $ 10 odst. 4 zákona o Ko- misi pro cenné papíry stanoví, že při ukládání opatření k nápravě a sankcí Ko- mise vychází zejména z povahy, závaž- nosti, způsobu, doby trvání a následků protiprávního jednání.
Při rozhodování o výběru opatření k nápravě nebo sank- ce je Komise dále povinna přihlížet také 753 629 k povaze podnikatelské a jiné výdělečné činnosti, kterou vykonává osoba, jíž se opatření k nápravě nebo sankce ukládá, a vycházet z přiměřenosti při ukládání pokuty vzhledem k majetkovým pomě- rům osoby. Jak patrno, ustanovení $ 10 odst. 4 zá- kona o Komisi uvádí demonstrativní vý- čet kritérií pro stanovení výše sankce (pokuty). Z rozhodnutí žalované ze dne 6. 5. 2002 vyplývá, že se žalovaná při sta- novení výše pokuty výslovně zabývala závažností a následky žalobcova proti- právního jednání.
V odůvodnění rozhod- nutí se však ostatními jmenovanými kri- térii zabývala velice povrchně, zvláště pokud se týkalo povahy a způsobu proti- právního jednání, kterého se dopustil ža- lobce osobně. Z rozhodnutí o rozkladu proti ozna- čenému rozhodnutí pak vyplývá, že se ani rozkladový orgán - Prezidium Komi- se pro cenné papíry - v odůvodnění, ve kterém se překrývají jednotlivá odůvod- nění vztahující se k pokutám uloženým různým účastníkům řízení (navíc za po- rušení rozdílných právních povinností), podrobně nezabýval povahou a způso- bem žalobcova protiprávního jednání.
I on se omezil na pouhé konstatování, že žalobce se dopustil tohoto protiprávní- ho jednání tím, že podepsal informační 754 dopis akcionářům a pokyny pro vyplně- ní plné moci. Pokud tedy správní orgán 1. stupně uvedl a odůvodnil jen některá kritéria pro stanovení pokuty a orgán II. stupně ve svém rozkladovém rozhodnutí výslovně neuvedl a dostatečně neodůvodnil všech- na zbývající kritéria, jedná se o vadu řízení. Institut správního uvážení v rozhod- nutí obsahujícím několik výroků, rozlič- né účastníky řízení, sankce za porušení různé právní povinnosti apod. při své re- alizaci - s ohledem na jeho možnou pře- zkoumatelnost ve správním soudnictví, ale i s ohledem na jeho srozumitelnost účastníkům řízení - vyžaduje, aby z odů- vodnění rozhodnutí bylo jasně patrno, k jakému účastníku řízení a k porušení kterého ustanovení zákona se jednotlivé odůvodnění vztahuje a aby všechna v de- monstrativním výčtu uvedená kritéria pro uložení sankce konkrétnímu účast- níku řízení byla výslovně zmíněna a do- statečně odůvodněna.
Dále musí být v. odůvodnění rozhodnutí uvedeno, která další - v demonstrativním výčtu výslovně neuvedená - kritéria byla vzata v úvahu, a pokud k dalším kritériím správní orgán již nepřihlížel, je povinen uvést, z jakého důvodu tak nečinil. Caty)
Miroslav K. v H. proti Komisi pro cenné papíry o uložení pokuty.
Nejvyšší správní soud přezkoumal rozhodnutí žalované, jakož i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Nejvyšší správní soud neshledal oprávněnou žalobní námitku žalobce, týkající se nedostatečně zjištěné skutkové podstaty, ze které žalovaná při svém rozhodování vycházela.
Z ustanovení § 183a odst. 11 písm.a) obchodního zákoníku vyplývá pro členy představenstva a dozorčí rady cílové společnosti povinnost, aby poté, co byli seznámeni se záměrem nabídky převzetí (§ 183a odst. 1 obch. zák.) nepřijímali opatření, která mohou způsobit, že akcionáři nebudou mít příležitost se volně a se znalostí věci rozhodnout o nabídce převzetí. Tento zákaz směřuje především do sféry poskytování informací cílovou společností, kdy orgány cílové společnosti nesmějí poskytovat při nabídce převzetí zavádějící nebo nesprávné údaje a nesmějí určité údaje, nezbytné pro plnou informovanost adresátů, zamlčovat. Ve smyslu požadavku na volnost rozhodování adresátů nabídky nelze proto připustit, aby orgány cílové společnosti manipulovaly adresáty nabídky převzetí prostřednictvím informací, jimiž je v souvislosti s nabídkou zásobují, a to ani směrem k odmítnutí ani k akceptaci nabídky.
Členové představenstva mají dále za povinnost, poté co byli seznámeni se záměrem nabídky převzetí, se ve smyslu ust. § 183a odst.11 písm. b) obch. zák. až do uveřejnění výsledku nabídky převzetí zdržet všeho, co by ji mohlo zmařit nebo znesnadnit, zejména nevyužijí pověření k vydání účastnických cenných papírů , jimiž by se zabránilo navrhovateli ovládnout cílovou společnost, ledaže by k tomu dala souhlas valná hromada v době závaznosti nabídky převzetí. Tato generální klauzule umožňuje pak postihnout široký okruh opatření (zjevných či skrytých), které by orgány společnosti mohly zamýšlet podniknout. Veřejný návrh společnosti T., a.s. na koupi vlastních akcií lze bezpochyby mezi tato zakázaná opatření zařadit a to i v případě, že ve výsledku tato společnost žádné vlastní akcie na základě návrhu nenabyla, neboť zákon zde předpokládá povinnost zdržet se všeho, co by nabídku převzetí mohlo znesnadnit.
Princip neutrality se uplatní od okamžiku, kdy se člen představenstva seznámí se záměrem navrhovatele učinit nabídku, přičemž zákon přesně neupravuje formu, jakou tak má být ze strany navrhovatele ve vztahu k členům představenstva a dozorčí rady cílové společnosti učiněno. Je však třeba vzít v úvahu, že úprava nabídky převzetí vychází z dočasného nadřazení zájmů majitelů účastnických cenných papírů nad zájmy cílové společnosti. Tento účel by byl v případě, kdy by byl pojem „seznámí“ vykládán příliš restriktivně a byla-li by tímto pojmem míněna oficiální notifikace záměru, ohrožen.
Zákonodárce záměrně použil v ustanovení § 183a odst. 11 dva odlišné pojmy: pojem „oznámit“ někomu něco (zde ve vztahu k povinnosti navrhovatele neprodleně oznámit představenstvu a dozorčí radě cílové společnosti, že jeho příslušné orgány přijaly rozhodnutí o záměru učinit nabídku převzetí), který předpokládá oficiální notifikaci záměru, a pojem „seznámit“ někoho s něčím (zde ve vztahu k členům představenstva cílové společnosti, kterým poté, co byli seznámeni se záměrem nabídky převzetí,vzniká povinnost neutrality), tedy dozvědět se o určité skutečnosti a to jakýmkoliv způsobem . V daném případě nejde o rozšiřující výklad jednoho pojmu, ale o výklad dvou slov, významově odlišných.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že v případě žalobce bylo žalovanou jednoznačně prokázáno, že tento byl jako člen představenstva T., a. s. (společnosti cílové) a současně člen P., a. s. (navrhovatele) nejpozději dne 23. 5. 2001 seznámen se navrhovatelovým záměrem nabídky převzetí ve smyslu § 183a odst. 11, neboť se jako člen představenstva P. (tehdy T. i. s., a. s.) účastnil dle zápisu ze dne 23. 5. 2001 jeho zasedání, na kterém předseda představenstva Ing. K. informoval jeho členy o vzniku povinnosti učinit nabídku převzetí ve vztahu k cílové společnosti T., a. s. Od tohoto dne byl tedy žalobce ve smyslu § 183a odst. 11 zavázán povinnostmi zachovávat neutralitu, vyplývající z tohoto ustanovení.
Porušení povinností dle § 183a odst.11 písm.a), b) obch. zák. lze charakterizovat jako protiprávní jednání, kterého se dopouští speciální subjekt – v tomto případě člen představenstva cílové společnosti, nikoliv představenstvo jako celek. V souvislosti s porušením povinnosti neutrality, jež je dána každému jednotlivému členovi představenstva nebo dozorčí rady akciové společnosti, je pak třeba zkoumat, zda se právě konkrétní osoba (speciální subjekt) dopustila svým jednáním konkrétního porušení povinnosti a které je objektivně způsobilé přivodit zákonem zakázaný výsledek.
Žalovaná ve správním řízení prokázala, že žalobce tento princip neutrality porušil, když poté, co byl seznámen se záměrem nabídky převzetí, realizoval usnesení valné hromady společnosti T., a. s., konané dne 29. 6. 2001, učinil úkon související s veřejným návrhem T., a. s. na koupi vlastních akcií, neboť jako předseda představenstva T., a. s. informoval formou dopisu akcionáře T., a. s., o rozhodnutí valné hromady, týkající se nabývání vlastních akcií a podepsal pokyny při přijetí veřejného návrhu smlouvy o koupi akcií.
Žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí až na výše specifikovaný úkon žalovaného hovoří o porušení povinností členů představenstva cílové společnosti obecně, aniž by se podrobně zabývala mírou osobního protiprávního jednání žalovaného. Z tohoto důvodu vzal soud za prokázané pouze to protiprávní jednání žalobce, spočívající v informování akcionářů T., a. s., o rozhodnutí valné hromady, týkající se nabývání vlastních akcií a podpisu pokynů pro akcionáře při přijetí veřejného návrhu smlouvy o koupi akcií.
Nejvyšší správní soud s přihlédnutím k výše uvedenému uzavírá, že v řízení před správním orgánem bylo dostatečně prokázáno, že se žalobce svým jednáním vytýkaného porušení ust. § 183a odst.11 písm. a), b) obch. zák. dopustil a žalovaná byla v rámci vykonávaného státního dozoru dle §7a a § 9 odst. 1, 3 zákona o Komisi oprávněna uložit za toto porušení právního povinností žalobci sankci ve formě pokuty. Pokud se týká pochybení žalované, spočívající v nesprávném postupu při doručování rozhodnutí o uložení sankce a rozhodnutí o rozkladu, neshledal Nejvyšší správní soud tuto námitku důvodnou.
Z obsahu správního spisu vyplynulo, že žalobce udělil plnou moc k zastupování JUDr. Ing.
V. Š., kterému pak žalovaná v souladu s ustanovením § 24 odst. 4 a § 25 odst. 3 správního řádu doručila obě výše uvedená rozhodnutí . Rozhodnutí správního orgánu o uložení pokuty ani rozhodnutí o rozkladu však nepatří mezi rozhodnutí, kterými by se ukládalo žalobci osobně v řízení něco vykonat ( srov. Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 138/2000). Povinnost doručit rozhodnutí žalobci i jeho zástupci ve smyslu § 25 odst. 3 správního řádu by nastala pouze v případě, kdy by byla požadována osobní účast žalobce ve správním řízení. Toto však v daném případě nenastalo a proto žalovaná neměla povinnost doručit písemnosti vedle zástupce žalobce i žalobci (§ 25 odst.3 správního řádu ).
Důvodným neshledal Nejvyšší správní soud ani žalobcem namítané zkrácení jeho práv ve správním řízení tím, že žalovaná postupovala v rozporu s ustanovením § 18 odst. 3 správního řádu, když žalobce jako účastníka správního řízení o uložení pokuty neseznámila s jeho zahájením.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí s tvrzením žalované, že se nedopustila pochybení při doručení oznámení o zahájení správního řízení žalobci. Jak vyplývá ze správního spisu, žalovaná své tvrzení o tom, že žalobci bylo doručeno rozhodnutí dne 9.1.2002 a to prostřednictvím expresní pošty, neprokázala. Za doklad o doručení písemnosti žalobci nelze považovat pouze faxové potvrzení České pošty, kterým oznámila žalované, že žalobce zásilku převzal. Pouhé potvrzení držitele poštovní licence o dni doručení správního rozhodnutí účastníkovi řízení, které není účastníkem podepsáno, k prokázání doručení nepostačuje.
Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že nedostatek formálního doručení rozhodnutí o zahájení řízení byl v řízení zhojen, neboť žalobce ve svém vyjádření k tomuto rozhodnutí potvrdil jeho doručení a prostřednictvím svého zástupce pak činil v řízení úkony, které s jeho zahájením souvisely. Žalobce se tedy o úplném obsahu rozhodnutí o zahájení řízení dozvěděl, měl možnost svá procesní práva náležitě uplatnit, a také tak učinil. (srov. Boh. A 1599/22). Žalobce nebyl tedy v řízení před správním orgánem na svých právech nikterak zkrácen.
Žalobce dále tvrdí, že rozhodnutí o rozkladu neobsahuje všechny náležitosti dle § 47 odst. 5 správního řádu a nebylo přijato v souladu s § 21 zákona o Komisi; v té souvislosti namítá porušení § 59 odst. 1, 3 správního řádu. Protože žalobce v této námitce pouze odkazuje na konkrétní ustanovení správního řádu a zákona o Komisi, která byla dle jeho tvrzení postupem žalované porušena, aniž by své tvrzení opřel o vylíčení skutkových okolností, ze kterých při svém tvrzení vyšel, nemohl Nejvyšší správní soud k této námitce přihlédnout . Pouhý odkaz na porušená ustanovení správního řádu, tak jak jej učinil žalobce, nelze považovat za uvedení skutkových důvodů tvrzené nezákonnosti rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud nepřihlédl v tomto řízení ani k tvrzení žalobce, že konzultoval svůj postup se zaměstnanci žalované, kteří v něm neshledali závady, neboť se jedná pouze o tvrzení žalobce, nemající v předloženém správním spise oporu a ani žalobce na podporu tohoto tvrzení žádné důkazy v tomto řízení nenavrhl.
K námitce žalobce, že žalovaná porušila v řízení ustanovení § 49 správního řádu, neboť nevyrozuměla žalobce o nemožnosti vydání rozhodnutí v zákonné lhůtě, konstatuje Nejvyšší správní soud, že jde sice o pochybení žalované, avšak nemající bezprostřední vliv na procesní práva žalobce a na zákonnost rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud však považuje za důvodnou námitku žalobce, že ve správních rozhodnutích žalované schází přezkoumatelná úvaha o tom, jak a s přihlédnutím ke kterým skutečnostem a s pominutím jakých okolností stanovila žalovaná výši pokuty.
Pokutu podle § 9 odst.1,3 zákona o Komisi je možno uložit členu představenstva cílové společnosti dle § 183a odst. 11 obch. zák. v případě, že tento speciální subjekt, u něhož je schopnost nést následky svého protiprávního jednání vázána právě na způsobilost mít ono kvalifikované právní postavení, se dopustí jednání, které je v rozporu s citovaným ustanovením, tedy svým jednáním poruší princip neutrality a ohrozí právem chráněný zájem. V daném případě jde o odpovědnost, která má znaky odpovědnosti objektivní, tedy o odpovědnost, při níž není zkoumáno zavinění, ale k jejímu vyvození je nutné prokázat protiprávní jednání subjektu, v tomto případě žalobce jako fyzické osoby, vykonávající funkci člena představenstva akciové společnosti.
Ustanovení § 10 odst. 4 zákona o Komisi stanoví, že při ukládání opatření k nápravě a sankcí Komise vychází zejména z povahy, závažnosti, způsobu, doby trvání a následků protiprávního jednání. Při rozhodování o výběru opatření k nápravě nebo sankce je Komise dále povinna přihlížet také k povaze podnikatelské a jiné výdělečné činnosti, kterou vykonává osoba, jíž se opatření k nápravě nebo sankce ukládá a vycházet z přiměřenosti při ukládání pokuty vzhledem k majetkovým poměrům osoby.
Jak patrno, ustanovení § 10 odst. 4 zákona o Komisi uvádí demonstrativní výčet kritérií pro stanovení výše sankce (pokuty). Z rozhodnutí žalované ze dne 6. května 2002, č. j. 51/Se/1/2002/5 vyplývá, že se žalovaná při stanovení výše pokuty výslovně zabývala závažností a následky protiprávního jednání žalobce. V odůvodnění rozhodnutí se však ostatními jmenovanými kritérii zabývala velice povrchně, zvláště pokud se týkalo povahy a způsobu protiprávního jednání, kterého se dopustil žalobce osobně.
Z rozhodnutí o rozkladu proti označenému rozhodnutí pak vyplývá, že se ani rozkladový orgán - Prezidium Komise pro cenné papíry v odůvodnění, ve kterém se překrývají jednotlivá odůvodnění, vztahující se k pokutám, uloženým různým účastníkům řízení ( navíc za porušení rozdílných právních povinností), podrobně nezabýval povahou a způsobem protiprávního jednání žalobce . I on se omezil na pouhé konstatování, že žalobce se dopustil tohoto protiprávního jednání tím, že podepsal informační dopis akcionářům a pokyny pro vyplnění plné moci.
Pokud tedy prvostupňový správní orgán zmínil a odůvodnil jen některá kritéria pro stanovení pokuty a druhostupňový orgán ve svém rozkladovém rozhodnutí výslovně neuvedl a dostatečně neodůvodnil všechna zbývající kritéria, jedná se o vadu řízení.
Institut správního uvážení v rozhodnutí obsahujícím několik výroků, rozličné účastníky řízení, sankce za porušení různé právní povinnosti, apod. při své realizaci s ohledem na jeho možnou přezkoumatelnost ve správním soudnictví, ale i s ohledem na jeho srozumitelnost účastníkům řízení, vyžaduje, aby z odůvodnění rozhodnutí bylo jasně patrno, k jakému účastníku řízení a k porušení kterého ustanovení zákona se jednotlivé odůvodnění vztahuje a aby všechna v demonstrativním výčtu uvedená kritéria pro uložení sankce konkrétnímu účastníku řízení byla výslovně zmíněna a dostatečně odůvodněna . Dále musí být v odůvodnění rozhodnutí uvedeno, která další, v demonstrativním výčtu výslovně neuvedená kritéria, byla vzata v úvahu a pokud k dalším kriteriím správní orgán již nepřihlížel, je povinen uvést, z jakého důvodu tak nečinil. Protože žalovaná v souladu s výše uvedeným nepostupovala, jedná se o pochybení mající za následek zrušení napadeného rozhodnutí.
Z tohoto shora uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud označené rozhodnutí v části týkající se žalobce zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.); přičemž konstatuje, že žalovaná je při novém projednání věci vázána výše uvedeným právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).
O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. Řízení ve věci bylo zahájeno 22. 8. 2002. Podle § 133 s. ř. s. odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních, která byla zahájena přede dnem účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2003), se stanoví podle dosavadních předpisů. V daném případě je třeba postupovat podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. účinné od 1. 1. 2001, kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem. Ve věcech žalob a opravných prostředků proti rozhodnutím orgánů veřejné správy a správních orgánů činí sazba odměny 3 500,- Kč ( § 11 citované vyhlášky).
K tomu přísluší paušální částka jako náhrada výdajů podle § 13 odst. 3 vyhl . č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč za jeden úkon, v daném případě 2 x 75,- Kč, tj. 150,- Kč. Žalobci dále přísluší náhrada za zaplacený soudní poplatek 1 000,- Kč. Celkem jeho náklady činí 4 650,- Kč. P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 16. 3. 2004
JUDr. Václav Novotný předseda senátu