č. 286/1993 Sb.*» Za jednání ve vzájemné shodě se považuje společně koordinovaný po- stup soutěžitelů, kterému předcházejí přímé nebo nepřímé vzájemné kon- takty mezi těmito soutěžiteli, v jejichž důsledku je jejich nezávislé soutěžní jednání nahrazeno praktickou kooperací s cílem preventivně odstranit po- chybnosti o budoucím chování konkurentů ($ 3 odst. 1 zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže***). Jestliže soutěžitelé uzavřeli dohodu obsahující určení minimálních prodejních.cen (zde: cen inseminačních dá- vek), pak spolu ve vzájemné shodě jednali.
Rozhodující pro posouzení věci bylo zodpovězení otázky, zda bylo jednání ža- 591 580 lobce po právu posouzeno jako jednání, jež je podřaditelné pod ustanovení $ odst. 1-zákona.. Účelem protimonopolního zákono- dárství je přispívat k tomu, aby nedochá- zelo k selhání trhu. Když účastníci soutě- že mezi sebou uzavřou dohodu soutěž narušující, trh selhává, dochází k omeze- ní nabídky a zvyšují se ceny. Zákon ne- slouží. k tomu, aby prvoplánově chránil soutěžitele, ale je tu proto, aby prostřed- nictvím příslušného úřadu ochraňoval soutěž na trhu.
Zákon v $ 3 odst. 1 stanoví zákaz a ne- platnost „dohod“ mezi soutěžiteli, které vedou nebo mohou vést k narušení hos- podářské soutěže na trhu zboží. Uzavření takové dohody nebo chování soutěžitelů podle ní je pak důvodem pro uložení po- kuty dle $ 14 odst. 4 zákona, neboť se jed- ná o porušení zákonem stanovené povin- nosti. Tato pozitivněprávní úprava vychází z tradiční úpravy komunitární. Pojem „dohoda“ je považován ve smyslu ustanovení $ 3 odst. 1 zákona za legislativní zkratku, zahrnující tři způso- by závadných a sankcionovatelných jed- nání, přičemž se jedná.o dohody mezi soutěžiteli ve vlastním (užším) slova smyslu, rozhodnutí sdružení podnikate- lů anebo jednání soutěžitelů ve vzájem- né shodě.
Dohody v užším smyslu mají nejčastěji podobu smluv či jejich kon- krétních ujednání, jež jsou právně vynu- titelná, rozhodnutí jsou výrazem vůle určitým způsobem jednat a jednání sou- těžitelů ve vzájemné shodě spočívá pře- devším v kooperaci či v koordinaci či po- stupu v důsledku očekávání chování jiného soutěžitele. Žalovaný se ve svém rozhodnutí do- volává porušení ustanovení $ 3 odst 1 592 zákona a tvrdí, že žalobce se zakázaného jednání ve smyslu citovaného ustanove- ní dopustil tím, že spolu s dalšími dvěma soutěžiteli uzavřel zakázanou a neplat- nou dohodu o minimální prodejní ceně, a dále tím, že obdobně při stanovování svých prodejních cen jednal ve vzájem- né shodě s ostatními výše uvedenými soutěžiteli.
V této souvislosti považoval Nejvyšší správní soud za nutné se nejdříve zabý- vat tím, zda žalobcovo jednání vedlo ne- bo mohlo vést k narušení hospodářské soutěže na relevantním trhu zboží, jenž je vymezen v daném případě jako trh in- seminačních dávek plemenných býků. Aby bylo možno posoudit, zda žalovaný porušil zákon, když jednání žalobce po- važoval za zakázanou cenovou dohodu (cenový kartel), bylo nezbytné vymezit zákonný rámec, v němž se mohl žalova- ný pohybovat v úvahách o porušení $ 3 odst. 1 zákona.
Žalobci je v prvé řadě vy- týkáno uzavření zakázané cenové doho- dy, tedy uzavření dohody ve vlastním slo- va smyslu, a dále jednání ve vzájemné shodě s ostatními soutěžiteli při stanove- ní prodejních cen inseminačních dávek. Zákon v $ 3 odst. 2 písm. a) za zakáza- né považuje „dohody“, případně jejich části, obsahující přímé nebo nepřímé ur- čení cen. Tyto dohody jsou přímo ze zá- kona zakázané a pro posouzení, zda je v souladu se zákonem, postačí, že k tako- véto dohodě najisto došlo. Platí přitom, že tato dohoda může vždy vést k naruše- ní hospodářské soutěže, neboť zákon zde vytváří vyvratitelnou domněnku, že cenová ujednání jsou dohodami ve smys- lu $ 3 odst. 1 zákona.
- K cenovým dohodám, jejichž cílem je vyloučit konkurenci mezi jednotlivými soutěžiteli, patří i „dohody“, kterými se pro stejné zboží určí minimální ceny, což znamená, že tyto ceny mohou být pouze překročeny. Dohody o minimální ceně sice soutěž. na relevantním „trhu zcela nevylučují, působí však diskrimi- načně vůči spotřebiteli, který je pak v uspokojování své poptávky omezen na- bídkou vázánou na ujednanou minimál- ní cenu. Z hlediska kvalifikace dohody o minimální ceně je pak irelevantní, zda soutěžitel fakticky realizuje své výrobky za cenu vyšší než minimální či zda má spotřebitel možnost koupit zboží za niž- ší cenu u jiného soutěžitele, jenž se na zakázané dohodě nepodílí.
Podstatná je skutečnost, že soutěžitelé účastnící se zakázané dohody byli ve svém jednání motivováni snahou vyloučit konkurenci mezi sebou navzájem, a tím ve svém dů- sledku narušili hospodářskou soutěž na daném relevantním trhu. Skutečné sou- těžní prostředí nesnese existenci žádné podobné „dohodyý“. Zakázaná dohoda o ceně, jež je v da- ném případě smluvně vyjádřena, je výra- zem společné vůle smluvních stran chovat se na trhu určitým způsobem, po- skytuje svým adresátům konkrétní před- stavu, v.jaké výši stanovit prodejní cenu produktu, a je jednoznačně vyjádřením snah smluvních stran o vzájemnou koor- dinaci prodejních cen inseminačních dávek na relevantním trhu.
' V případě jednání žalobce a ostatních soutěžitelů ve vzájemné shodě, které na- rušuje soutěž, lze toto jednání kvalifiko- vat jako jednání založené na společném plánu a mezi jednáním a výsledkem jed- nání je příčinná souvislost. Jinými slovy, za jednání ve vzájemné shodě se považu- je určitý společně koordinovaný postup soutěžitelů, kterému předcházejí jak pří- mé, tak nepřímé vzájemné kontakty me- zi těmito soutěžiteli a jejich nezávislé soutěžní jednání je nahrazeno praktic- kou kooperací. Žalovaný podle Nejvyššího správního soudu prokázal, že žalobce uzavřel do- hodu obsahující určení minimálních prodejních cen inseminačních dávek, a prokázal, že jednal spolu s ostatními soutěžiteli ve vzájemné shodě.
Hodnoce- ním žalobcova jednání žalovaný nevybo- čil z logiky zákonného rámce, v němž se pohyboval. Žalovaný podle tvrzení žalobce dále nevzal v úvahu, a to vzhledem k tzv. ba- gatelním kartelům a praxi přijaté v ev- ropské judikatuře, že toto narušení sou- těže musí být citelné. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že konstantní judika- tura včetně judikatury komunitární vy- chází z principu čl. 81 Smlouvy o založe- ní Evropského společenství, podle něhož každá dohoda, má-li být kvalifiko- vána jako protisoutěžní a zakázaná, se musí vyznačovat takovými omezeními, která by snesla kritérium dostatečné podstatnosti.
Jde tedy o to, zda je doho- da způsobilá soutěž narušit či nikoliv (tzv. pravidlo de minimis). Tento prin- cip našel své vyjádření i v českém sou- těžním právu v ustanovení $ 3 odst. 4 zá- kona. Dohody, které jinak splňují materiální podmínku narušení hospo- dářské soutěže dle $ 3 odst. 1 zákona, ne- jsou zakázané, pokud jejich předmět je podřaditelný pod písm. a) - c) odst. 4 zmíněného ustanovení, přičemž tyto do- hody vyžadují ke své účinnosti schválení ministerstvem (pozn. nyní Úřadem). U účastníků správního řízení (soutěžite- lů).
bylo předmětem dohod ve smyslu $ 3 odst. 1 zákona stanovení minimálních prodejních cen na relevantním trhu. Protože dohody o cenách jsou všeobec- ně považovány za dohody z hlediska sou- těžního za nejnebezpečnější, stanoví 593 581 zákon v $ 3 odst. 4 písm. a), že na takové dohody je nutno pohlížet vždy jako na dohody zakázané a nelze zde pravidlo de minimis aplikovat. Pokud žalobce namítá, že byl spolu s ostatními soutěžiteli při stanovení pro- dejní ceny svých výrobků vázán ustano- vením $ 2 odst. 3 zákona o cenách, podle nějž nesmí zneužívat svého hos- podářského postavení k tomu, aby získal nepřiměřený hospodářský prospěch ná- kupem za sjednanou cenu výrazně nedo- sahující oprávněných nákladů, je tato námitka v daném případě výrazem ne- pochopení jeho postavení na trhu a pře- devším výrazem nepochopení účelu zá- kona o ochraně hospodářské soutěže a jeho vzájemného vztahu se zákonem o cenách.
Účelem zákona o ochraně hos- podářské soutěže je ochrana hospodář- ské soutěže na trhu výrobků a výkonů proti jejímu omezování, zkreslování a vy- lučování. Jednání žalobce bylo klasifiko- váno jako zakázaná horizontální dohoda o minimální prodejní ceně, kterou mezi sebou uzavřeli žalobce a ostátní soutěži- telé působící na stejné (horizontální) úrovni střetu nabídky a poptávky, jejímž účelem pak bylo vyloučit soutěž mezi tě- mito soutěžiteli. Nejednalo se tedy o sjednání prodejní ceny mezi prodávají- cím a kupujícím ve smyslu $ 2 odst. 3 zá- kona o cenách, ale o ujednání mezi sou- těžiteli o tom, že budou svůj výrobek prodávat za určitou dohodnutou mini- mální cenu.
Za tuto zakázanou cenovou dohodu je žalobce sankcionován. Citova- né ustanovení $ 2 odst. 3 zákona o ce- nách naproti tomu dopadá na vztahy me- zi prodávajícím a kupujícím a týká se nepřiměřenosti ceny. Z dikce tohoto ustanovení je navíc zřejmé, že nedopadá na všechny prodávající a kupující osoby, ale pouze na takové, které zaujímají: na relevantním trhu určité hospodářské po- stavení, jež jim umožňuje nepřiměřený hospodářský prospěch získat. Za zneuži- tí hospodářského postavení se v této souvislosti pokládá zejména zneužití monopolního nebo dominantního po- stavení na relevantním trhu porovnatel- ného nebo vzájemně zastupitelného zboží.
Toto postavení však žalobce ne- měl a výše dohodnutých minimálních cen nebyla ani předmětem zkoumání. Žalovaný tedy v průběhu správního řízení prokázal, že jednáním žalobce do- šlo k naplnění skutkové podstaty $ 3 odst. 1 zákona, přičemž k dokazování použil všech zákonných prostředků, jimiž mohl zjistit a objasnit skutečný stav věci, logicky vyhodnotil důkazy podle své úva- hy, a to každý důkaz jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti. Žalovaný řádně a úplně zjistil skutečný stav věci a v po- drobném odůvodnění rozhodnutí uvedl, které skutečnosti byly podkladem roz- hodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval.
. (atv)
Akciová společnost Ch. v H. proti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, za
Nejvyšší správní soud přezkoumal rozhodnutí žalovaného, jakož i řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Správní řízení bylo zahájeno dne 13. 4. 2001. Dne 1. 7. 2001 nabyl účinnosti zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, kterým došlo ke zrušení zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže . Podle ustanovení § 27 odst. 2 zák.č. 143/2001 Sb., se řízení zahájená před účinností tohoto zákona dokončí podle dosavadních právních předpisů. Právní režim tohoto řízení se proto řídí dle zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže v platném znění. Rozhodující pro posouzení věci bylo zodpovězení otázky, zda bylo jednání žalobce po právu posouzeno jako jednání, jež je podřaditelné pod ust. § 3 odst. 1 zákona.
Účelem protimonopolního zákonodárství je přispívat k tomu, aby nedocházelo k selhání trhu. Když účastníci soutěže, nebo ti, kteří ji mohou ovlivnit, uzavřou mezi sebou dohodu soutěž narušující, trh selhává, dochází k omezení nabídky, zvyšují se ceny. Zákon neslouží k tomu, aby prvoplánově chránil soutěžitele, ale je tu proto, aby prostřednictvím příslušného úřadu ochraňoval soutěž na trhu.
Zákon v § 3 odst. 1 zákona stanoví zákaz a neplatnost „dohod“ mezi soutěžiteli, které vedou nebo mohou vést k narušení hospodářské soutěže na trhu zboží. Uzavření takové dohody nebo chování soutěžitelů podle ní je pak důvodem pro uložení pokuty dle § 14 odst. 4 zákona, neboť se jedná o porušení zákonem stanovené povinnosti. Tato pozitivně právní úprava § 3 zákona odst. 1 vychází z tradiční právní úpravy komunitární. Z ustanovení čl. 81 Smlouvy ES (Smlouva o založení Evropského společenství ve znění Amsterodamské smlouvy, konsolidované znění uveřejněné v Úředním věstníku Evropských společenství dne 24. 12. 2002 pod č. C 325, původní č. čl. 85) vyplývá, že „se společným trhem jsou neslučitelné a proto zakázané veškeré dohody mezi podniky, veškerá rozhodnutí sdružení podniků a veškerá jednání ve vzájemné shodě, která jsou způsobilá ovlivnit obchod mezi členskými státy a jejichž cílem nebo výsledkem je vyloučení, omezení nebo zkreslení soutěže na společném trhu“.
Pojem „dohoda“ je považován ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona za legislativní zkratku, zahrnující tři způsoby závadných a sankcionovatelných jednání, přičemž se jedná o dohody mezi soutěžiteli ve vlastním (užším) slova smyslu, rozhodnutí sdružení podnikatelů anebo jednání soutěžitelů ve vzájemné shodě. Dohody v užším smyslu mají nejčastěji podobu smluv či jejich konkrétních ujednání, jež jsou právně vynutitelné, jejichž obsahem bývá přesně popsatelný a srozumitelný projev vůle v budoucnu se určitým, předem stanoveným způsobem chovat. Rozhodnutí jsou výrazem vůle určitým způsobem jednat a v zásadě nevyžadují formu. Jednání soutěžitelů ve vzájemné shodě spočívá především v kooperaci či v koordinaci či postupu v důsledku očekávání chování jiného soutěžitele, přičemž jde o společný konsenzus účastníků, jež je dán v okamžiku existence shody.
Žalovaný se ve svém rozhodnutí dovolává porušení ustanovení § 3 odst. 1 zákona a tvrdí, že žalobce se zakázaného jednání ve smyslu citovaného ustanovení dopustil tím, že spolu s dalšími dvěma soutěžiteli uzavřel zakázanou a neplatnou dohodu o minimální prodejní ceně inseminačních dávek plemenných býků a dále tím, že obdobně při stanovování svých prodejních cen inseminačních dávek plemenných býků pro chovatele jednal ve vzájemné shodě s ostatními výše uvedenými soutěžiteli.
V této souvislosti považoval Nejvyšší správní soud za nutné se k námitce žalobce nejdříve zabývat tím, zda jeho jednání vedlo nebo mohlo vést k narušení hospodářské soutěže na relevantním trhu zboží, jež je vymezen v daném případě jako trh inseminačních dávek plemenných býků. Aby bylo možno posoudit, zda žalovaný porušil zákon, když jednání žalobce považoval za zakázanou cenovou dohodu (cenový kartel), bylo nezbytné vymezit zákonný rámec, v němž se mohl žalovaný pohybovat v úvahách o porušení § 3 odst. 1 zákona. Ustanovení § 3 odst. 1 zákona rozlišuje tři formy zakázaných a neplatných „dohod“. Žalobci je v prvé řadě vytýkáno uzavření zakázané cenové dohody, jež je obsažena v čl. II bod 5. uzavřených smluv, tedy uzavření dohody ve vlastním slova smyslu, a dále jednání ve vzájemné shodě s ostatními soutěžiteli při stanovení prodejních cen inseminačních dávek.
Zákon v § 3 odst. 2 písm. a) za zakázané považuje „dohody“, popř. jejich částí obsahující přímé nebo nepřímé určení cen. Tyto dohody jsou přímo ze zákona zakázané a pro posouzení, zda je postup žalovaného v souladu se zákonem, postačí, že má najisto postaveno, že k takovéto dohodě došlo. Přitom platí, že tato dohoda může vždy vést k narušení hospodářské soutěže, neboť zákon zde vytváří vyvratitelnou domněnku, že cenová ujednání jsou dohodami ve smyslu § 3 odst. 1 zákona.
K cenovým dohodám, jejichž cílem je vyloučit konkurenci mezi jednotlivými soutěžiteli patří i „dohody“, kterými se pro stejné zboží určí minimální ceny, což znamená, že tyto ceny mohou být pouze překročeny. Dohody o minimální ceně sice soutěž na relevantním trhu zcela nevylučují, působí však diskriminačně vůči spotřebiteli, který je pak v uspokojování své poptávky omezen nabídkou vázánou na ujednanou minimální cenu. Z hlediska kvalifikace dohody o minimální ceně je pak irelevantní, zda soutěžitel fakticky realizuje své výrobky za cenu vyšší než minimální či zda má spotřebitel možnost koupit zboží za nižší cenu u jiného soutěžitele, jež se na zakázané dohodě nepodílí.
Podstatnou je skutečnost, že soutěžitelé účastnící se zakázané dohody byli ve svém jednání motivováni snahou vyloučit konkurenci mezi sebou navzájem a tím ve svém důsledku narušili hospodářskou soutěž na daném relevantním trhu. Skutečné soutěžní prostředí nesnese existenci žádné takové „dohody“, která směřuje, resp. dává návod k postupům, jež fairovou soutěž ohrožují.
Zakázaná dohoda o ceně, jež je vyjádřena v čl. II bod 5 smluv, je výrazem společné vůle smluvních stran chovat se na trhu určitým způsobem, poskytuje svým adresátům konkrétní představu, v jaké výši stanovit prodejní cenu produktu a je jednoznačně vyjádřením snah smluvních stran o vzájemnou koordinaci prodejních cen inseminačních dávek na relevantním trhu.
V případě jednání žalobce a ostatních soutěžitelů ve vzájemné shodě, které narušuje soutěž, lze toto jednání kvalifikovat jako jednání ve vzájemné shodě, jestliže je založeno na společném plánu a mezi jednáním a výsledkem jednání je příčinná souvislost. Jinými slovy za jednání ve vzájemné shodě se považuje určitý společně koordinovaný postup soutěžitelů, kterému předcházejí jak přímé tak nepřímé vzájemné kontakty mezi těmito soutěžiteli a jejich nezávislé soutěžní jednání je nahrazeno praktickou kooperací.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žalovaný prokázal, že žalobce uzavřel dohodu, obsahující určení minimálních prodejních cen inseminačních dávek a prokázal, že jednal spolu s ostatními soutěžiteli ve vzájemné shodě. Hodnocením jednání žalobce žalovaný nevybočil z logiky zákonného rámce, v němž se pohyboval. V rámci žalobních námitek žalobce namítl, že žalovaný nevzal v úvahu, a to vzhledem k tzv. bagatelním kartelům a praxi přijaté v evropské judikatuře, že toto narušení soutěže musí být citelné.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že konstantní judikatura včetně judikatury komunitární vychází z principu čl. 81 Smlouvy ES, podle něhož každá dohoda, má-li být kvalifikována jako protisoutěžní a zakázaná, se musí vyznačovat omezeními z takové dohody vyplývajícími, která by snesla kriterium dostatečné podstatnosti, tedy, zda dohoda je způsobilá soutěž narušit či nikoliv (tzv. pravidlo de minimis). Tento princip, jež našel své vyjádření v Oznámení o dohodách zanedbatelného významu, vydaném Evropskou komisí v r.
1974, je v českém soutěžním právu v ustanovení § 3 odst. 4 zákona. Dohody, které jinak splňují materiální podmínku narušení hospodářské soutěže dle § 3 odst.1 zákona, nejsou zakázanými, pokud jejich předmět je podřaditelný pod písm. a) – c) odst. 4 § 3 zákona, přičemž tyto dohody vyžadují ke své účinnosti schválení ministerstvem. U účastníků správního řízení (soutěžitelů) bylo předmětem dohod ve smyslu § 3 odst. 1 zákona stanovení minimálních prodejních cen na relevantním trhu. Protože dohody o cenách jsou všeobecně považovány za dohody z hlediska soutěžního za nejnebezpečnější, stanoví zákon v ust.
§ 3 odst. 4 písm. a), že na takové dohody je nutno pohlížet vždy jako na dohody zakázané a nelze zde pro pravidlo de minimis aplikovat.
Pokud žalobce namítá, že byl spolu s ostatními soutěžiteli při stanovení prodejní ceny svých výrobků (inseminačních dávek) vázán ustanovením § 2 odst. 3 zákona o cenách, kdy nesmí zneužívat svého hospodářského postavení k tomu, aby získal nepřiměřený hospodářský prospěch nákupem za sjednanou cenu výrazně nedosahující oprávněných nákladů, je tato námitka v daném případě výrazem nepochopení jeho postavení na trhu jako prodávajícího a nikoliv kupujícího, jak uvádí, a především výrazem nepochopení účelu zákona o ochraně hospodářské soutěže a jeho vzájemného vztahu se zákonem o cenách.
Účelem zákona o ochraně hospodářské soutěže je ochrana hospodářské soutěže na trhu výrobků a výkonů proti jejímu omezování, zkreslování a vylučování. Jednání žalobce bylo klasifikováno jako zakázaná horizontální dohoda o minimální prodejní ceně inseminačních dávek, kterou mezi sebou uzavřeli žalobce a ostatní soutěžitelé působící na stejné (horizontální) úrovni střetu nabídky a poptávky, jejímž účelem pak vyloučení soutěže mezi těmito soutěžiteli. Nejednalo se tedy o sjednání prodejní ceny mezi prodávajícím a kupujícím ve smyslu zákona o cenách (§ 2 odst. 3 zákona o cenách), ale o ujednání mezi soutěžiteli o tom, že tito budou svůj výrobek prodávat za určitou dohodnutou minimální cenu.
Za tuto zakázanou cenovou dohodu je žalobce sankcionován. Citované ustanovení § 2 odst. 3 zákona o cenách je naproti tomu ustanovením, dopadajícím na vztahy mezi prodávajícím a kupujícím a týká se nepřiměřenosti ceny. Z dikce tohoto ustanovení je navíc zřejmé, že toto ustanovení nedopadá na všechny prodávající a kupující osoby, ale pouze na takové, které zaujímají na relevantním trhu určitého hospodářského postavení, které jim umožňuje nepřiměřený hospodářský prospěch získat. Za zneužití hospodářského postavení se v této souvislosti pokládá zejména zneužití monopolního nebo dominantního postavení na relevantním trhu porovnatelného nebo vzájemně zastupitelného zboží, toto postavení však stěžovatel neměl a výše dohodnutých minimálních cen nebyla ani předmětem zkoumání.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že žalovaný v průběhu správního řízení prokázal, že jednáním žalobce došlo k naplnění skutkové podstaty § 3 odst.1 zákona, přičemž k dokazování použil všech zákonných prostředků, jimiž mohl zjistit a objasnit skutečný stav věci, logicky vyhodnotil důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Žalovaný řádně a úplně zjistil skutečný stav věci a v podrobném odůvodnění rozhodnutí uvedl, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval.
Na základě shora uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 2002, č. j. 2R 1/02-Hr netrpí ve smyslu § 78 odst. 1 s. ř. s. nezákonností nebo vadami řízení, pro něž by mělo být zrušeno, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).
O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., kdy žalobce neměl v tomto soudním řízení úspěch a žalovanému náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 9. 2. 2005
JUDr. Václav Novotný předseda senátu