Prejudikatura: srov. Soudní judikatura ve věcech správních č. 153/1997 a č. 644/2000; č. 809/2006 Sb. NSS, č. 837/2006 Sb. NSS a č. 883/2006 Sb. NSS. Věc: Národní památkový ústav proti Krajskému úřadu Olomouckého kraje, za účasti akciové společnosti T., o umístění stavby, o kasační stížnosti akciové společnosti T. Okresní úřad Olomouc podle $ 12 odst. 2 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně příro- dy a krajiny (dále jen „zákon o ochraně příro- dy a krajiny“), vydal dne 15. 11. 2000 rozhod- nutí, jímž vyslovil souhlas s umístěním stavby „železobetonový stožár výšky 40 m pro zá- kladovou stanici veřejné radiotelefonní sítě - stavba dočasná“ na pozemku v katastrál- ním území Bouzov.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce od- volání, které Ministerstvo životního prostředí dne 3. 9. 2001 zamítlo jako nepřípustné z dů- vodu, že nebylo podáno účastníkem řízení. Dne 20. 9. 2002 Městský úřad Litovel po- dle $ 39 stavebního zákona (č. 50/1976 Sb.) rozhodl o umístění výše uvedené stavby. V odvolacím řízení vedeném proti tomu- to rozhodnutí žalovaný dne 3. 11. 2003 roz- hodl tak, že změnil text rozhodnutí správní- ho orgánu I stupně uvádějící souřadnice umístění stavby. 860 Proti tomuto rozhodnutí žalovaného bro- jil žalobce žalobou, ve které mimo jiné pou- kazoval na to, že mu bylo upřeno účastenství v řízení o vydání souhlasu s umístěním stavby z hlediska ochrany krajinného rázu podle $ 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny.
Krajský soud v Ostravě námitce o úča- stenství, i některým dalším námitkám, při- svědčil a svým rozsudkem ze dne 3. 3. 2005 všechna předcházející rozhodnutí správních orgánů zrušil. Uvedl, že podle ustálené judi- katury je rozhodnutí orgánu ochrany přírody podle $ 12 odst. 1 a 2 zákona o ochraně pří- rody a krajiny vydané v rámci řízení o umís- tění stavby individuálním správním aktem předběžné povahy vyloučeným podle $ 70 písm. b) s. ř. s. z přezkumu ve správním soud- nictví. Podle názoru krajského soudu měl být žalobce podle $ 14 odst. 1 správního řádu z roku 1967 účastníkem řízení o udělení sou- hlasu orgánu ochrany přírody k umístění stavby.
Předmětem tohoto řízení totiž bylo schválení zásahu do krajinného rázu ve for- mě umístění stavby; podle $ 12 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny mohou být při- tom zásahy do krajinného rázu prováděny mi- mo jiné pouze s ohledem na zachování kul- turních dominant krajiny. Takovou kulturní dominantou krajiny je nepochybně rovněž národní kulturní památka hrad Bouzov, jehož správu zajišťuje žalobce. Vzhledem k tomu, že z přiložené fotodokumentace vyplývá, že předmětná stavba má být realizována v po- měrně malé vzdálenosti od této kulturní pa- mátky, mohl by být rozhodnutím o udělení souhlasu s umístěním stavby - s přihlédnu- tím k jejímu charakteru - dotčen zájem ža- lobce na zachování hradu Bouzov jako kul- turní dominanty krajiny a na zachování kulturní a historické charakteristiky dané ob- lasti.
Pro posouzení okruhu účastníků podle $ 14 odst. 1 správního řádu z roku 1967 je roz- hodující možnost, že rozhodnutím budou do- tčena práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti určité osoby - již v takovém oka- mžiku jí zákon přiznává postavení účastníka řízení; není rozhodující, že se výsledné roz- hodnutí nakonec vůbec těchto práv, právem chráněných zájmů nebo povinností nedotýká. Pokud byl žalobce opomenut jako účastník ří- zení před orgánem ochrany přírody, bylo tak řízení zatíženo vadou, která mohla mít za ná- sledek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Osoba zúčastněná na řízení (stěžovatel ka) napadla tento rozsudek kasační stížností, V níž zejména vytýkala krajskému soudu ne- zákonnost zrušení rozhodnutí orgánů ochra- ny přírody obou stupňů (souhlas s umístě- ním stavby z hlediska ochrany krajinného rázu). Stěžovatelka má za to, že tato rozhodnu- tí krajský soud přezkoumal v rozporu s $ 75 odst. 2 s. ř. s. nad rámec žalobních bodů, ne- boť nezákonnost těchto podkladových roz- hodnutí v žalobě namítnuta nebyla. Tato roz- hodnutí jsou rozhodnutími vydávanými ve správním řízení se všemi důsledky z toho vy- plývajícími, je proti nim tedy přípustná samo- statná správní žaloba, a nemohou tak být pře- zkoumávána v režimu $ 75 odst. 2 s.
ř. s. Krajský soud měl pochybit i v tom, že ačkoli zrušil také rozhodnutí vydaná orgány ochra- ny přírody, věc vrátil žalovanému k dalšímu říze- ní. To ovšem znamená, že věc vrátil jen orgánům na úseku státní správy územního plánování a sta- vebního řádu, nikoli na úseku životního prostře- dí; soud tedy měl věc k dalšímu řízení vrátit také příslušným orgánům ochrany přírody. Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z odůvodnění: V prvé řadě Nejvyšší správní soud musel uvážit o tom, zda Krajský soud v Ostravě v souzené věci vůbec mohl zákonnost pod- kladových rozhodnutí orgánů ochrany přírody přezkoumávat.
Podle $ 75 odst. 2 věty druhé s. ř. s. „bylli závazným podkladem přezkou- mávaného rozhodnutí jiný úkon správního orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li jím sám vázán a neumožňuje-li tento zákon žalobci napad- nout takový úkon samostatnou žalobou ve správním soudnictví“ Předpokladem takové- ho přezkumu tedy je, aby 1. existoval tzv. subsumovaný správní akt (tj. správní akt podmiňující vydání, resp. ob- sah finálního správního aktu), 2. finální správní akt byl ve správním soudnictví napaden projednatelnou žalobou, 3.
nezákonnost subsumovaného správní- ho aktu byla v žalobě namítnuta (zde se jedná o promítnutí dispoziční zásady; Nejvyšší správní soud tu ponechává stranou případy nicotnosti či nepřezkoumatelnosti subsumo- vaného správního aktu, neboť dalece překra- čují rámec souzené věci), 4. se nejednalo o takový subsumovaný správní akt, jímž by byl vázán i sám soud, 5. nebylo možno subsumovaný akt napad- nout ve správním soudnictví samostatnou ža- lobou (ostatně v takovém případě by se vlast- ně ani nejednalo o akt subsumovaný, nýbrž o akt řetězící se, popřípadě zcela samostatný, čili nebyla by splněna již první podmínka).
Nejvyšší správní soud považuje v souzené věci za nesporné splnění podmínky sub 2 a sub 4. 861 1324 Podmínku sub 2 je třeba pokládat za spl- něnou, neboť finální akt (rozhodnutí, jímž by- lo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí o umístění stavby) byl řádně napaden ve správním soudnictví projednatelnou žalobou. Rovněž podmínka sub 4 je splněna, neboť souhlas orgánu ochrany přírody (resp. roz- bodnutí o odvolání proti němu) s umístěním stavby z hlediska ochrany krajinného rázu ne- pochybně není úkonem správního orgánu, jímž by byl správní soud vázán, neboť žádné ustanovení právního řádu neposkytuje pří- padné vázanosti soudu uvedeným úkonem správního orgánu oporu.
Podmínka sub 3 v souzené věci není ne- sporná, neboť na ni míří jedna ze stížnost- ních námitek, když stěžovatel vytýká krajské- mu soudu, že rozhodnutí orgánů ochrany přírody přezkoumal, aniž byla jejich nezákon- nost v žalobě namítána. S tímto názorem stě- žovatele nemůže zdejší soud souhlasit. Žalob- ce v žalobě totiž tvrdil, že v řízení před orgány ochrany přírody obou stupňů ve věci vydání souhlasu s umístěním stavby z hledis- ka ochrany krajinného rázu s ním nebylo jed- náno jako s účastníkem řízení a neměl mož- nost se k umístění stavby z hlediska ochrany krajinného rázu vyjádřit.
V tom žalobce spat- řuje porušení svých práv. Namítalli žalobce upření účastenství v uvedeném řízení, nemá Nejvyšší správní soud z povahy věci žádnou pochybnost o tom, že žalobce takto namítal vadu řízení, která měla vliv na zákonnost roz- hodnutí o vydání souhlasu s umístěním stav- by. Lze tedy uzavřít, že žalobce námitku nezá- konnosti tohoto rozhodnutí v žalobě řádně uplatnil. V souzené věci má Nejvyšší správní soud za stěžejní vypořádat se s podmínkami sub 1, resp. sub 5, tedy jedná se o posouzení, zda správní akt, který orgán ochrany přírody vy- dává podle $ 12 odst. 2 věty první zákona o ochraně přírody a krajiny, je správním ak- tem subsumovaným, nebo správním aktem řetězícím se (popřípadě správním aktem zce- la samostatným).
Uvedené ustanovení zní: „K umisťování a povolování staveb, jakož d jiným činnostem, které by mohly snížit ne- bo změnit krajinný váz, je nezbytný souhlas 862 orgánu ochrany přírody“ Zde je třeba při- pustit, že ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu v otázce, zda se v případě správního aktu vydávaného orgánem ochra- ny přírody podle $ 12 zákona o ochraně pří- rody a krajiny jedná o akt subsumovaný, či o akt řetězící se, stojí na právním názoru, žc se jedná o rozhodnutí řetězící se, „neboť tím- to aktem ze strany příslušného správního úřadu autoritativně se stanoví, zda určitou aktivitou lze zasáhnout do konkrétního vý- znamného krajinného prvku.
Na této sku- tečnosti nic nemění, jeli k určité činnosti, v níž se má takový zásah realizovat, třeba ještě další rozhodnutí podle zvláštních před- pisů. Toto závazné stanovisko je samostat- ným správním rozhodnutím. (...) Ve vztahu k předmětu posuzování zásahu do význam- ného krajinného prvku jde o rozhodnutí ko- nečné, a to i v případě, kdy k zamýšlenému zásahu je třeba dalších (navazujících) roz- hodnutí podle zvláštních předpisů. (...) V ta- kovém případě dochází k typickému řetězení jinak samostatných správních rozhodnutí a zamýšlený zásah lze realizovat výlučně v případě pozitivní podoby všech.
Skuteč- nost, že předložení dříve vydaného rozhod- nutí je podmínkou vydání ještě dalších po- volení podle jiných zvláštních předpisů a že toto další povolení musí reflektovat jeho ob- sah, v tomto případě jde dokonce o absolutní závaznost pro akt navazující, nemůže nikte- rak omezit čí dokonce anulovat jeho vlastní přímé účinky, které má na základě právní- ho předpisu. Nelze z toho dovozovat nesa- mostatnou, podmíněnou, dočasnou či před- běžnou povahu takového | stanoviska.“
Prejudikatura: srov. Soudní judikatura ve věcech správních č. 153/1997 a č. 644/2000; č. 809/2006 Sb. NSS, č. 837/2006 Sb. NSS a č. 883/2006 Sb. NSS. Věc: Národní památkový ústav proti Krajskému úřadu Olomouckého kraje, za účasti akciové společnosti T., o umístění stavby, o kasační stížnosti akciové společnosti T. Okresní úřad Olomouc podle $ 12 odst. 2 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně příro- dy a krajiny (dále jen „zákon o ochraně příro- dy a krajiny“), vydal dne 15. 11. 2000 rozhod- nutí, jímž vyslovil souhlas s umístěním stavby „železobetonový stožár výšky 40 m pro zá- kladovou stanici veřejné radiotelefonní sítě - stavba dočasná“ na pozemku v katastrál- ním území Bouzov.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce od- volání, které Ministerstvo životního prostředí dne 3. 9. 2001 zamítlo jako nepřípustné z dů- vodu, že nebylo podáno účastníkem řízení. Dne 20. 9. 2002 Městský úřad Litovel po- dle $ 39 stavebního zákona (č. 50/1976 Sb.) rozhodl o umístění výše uvedené stavby. V odvolacím řízení vedeném proti tomu- to rozhodnutí žalovaný dne 3. 11. 2003 roz- hodl tak, že změnil text rozhodnutí správní- ho orgánu I stupně uvádějící souřadnice umístění stavby. 860 Proti tomuto rozhodnutí žalovaného bro- jil žalobce žalobou, ve které mimo jiné pou- kazoval na to, že mu bylo upřeno účastenství v řízení o vydání souhlasu s umístěním stavby z hlediska ochrany krajinného rázu podle $ 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny.
Krajský soud v Ostravě námitce o úča- stenství, i některým dalším námitkám, při- svědčil a svým rozsudkem ze dne 3. 3. 2005 všechna předcházející rozhodnutí správních orgánů zrušil. Uvedl, že podle ustálené judi- katury je rozhodnutí orgánu ochrany přírody podle $ 12 odst. 1 a 2 zákona o ochraně pří- rody a krajiny vydané v rámci řízení o umís- tění stavby individuálním správním aktem předběžné povahy vyloučeným podle $ 70 písm. b) s. ř. s. z přezkumu ve správním soud- nictví. Podle názoru krajského soudu měl být žalobce podle $ 14 odst. 1 správního řádu z roku 1967 účastníkem řízení o udělení sou- hlasu orgánu ochrany přírody k umístění stavby.
Předmětem tohoto řízení totiž bylo schválení zásahu do krajinného rázu ve for- mě umístění stavby; podle $ 12 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny mohou být při- tom zásahy do krajinného rázu prováděny mi- mo jiné pouze s ohledem na zachování kul- turních dominant krajiny. Takovou kulturní dominantou krajiny je nepochybně rovněž národní kulturní památka hrad Bouzov, jehož správu zajišťuje žalobce. Vzhledem k tomu, že z přiložené fotodokumentace vyplývá, že předmětná stavba má být realizována v po- měrně malé vzdálenosti od této kulturní pa- mátky, mohl by být rozhodnutím o udělení souhlasu s umístěním stavby - s přihlédnu- tím k jejímu charakteru - dotčen zájem ža- lobce na zachování hradu Bouzov jako kul- turní dominanty krajiny a na zachování kulturní a historické charakteristiky dané ob- lasti.
Pro posouzení okruhu účastníků podle $ 14 odst. 1 správního řádu z roku 1967 je roz- hodující možnost, že rozhodnutím budou do- tčena práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti určité osoby - již v takovém oka- mžiku jí zákon přiznává postavení účastníka řízení; není rozhodující, že se výsledné roz- hodnutí nakonec vůbec těchto práv, právem chráněných zájmů nebo povinností nedotýká. Pokud byl žalobce opomenut jako účastník ří- zení před orgánem ochrany přírody, bylo tak řízení zatíženo vadou, která mohla mít za ná- sledek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Osoba zúčastněná na řízení (stěžovatel ka) napadla tento rozsudek kasační stížností, V níž zejména vytýkala krajskému soudu ne- zákonnost zrušení rozhodnutí orgánů ochra- ny přírody obou stupňů (souhlas s umístě- ním stavby z hlediska ochrany krajinného rázu). Stěžovatelka má za to, že tato rozhodnu- tí krajský soud přezkoumal v rozporu s $ 75 odst. 2 s. ř. s. nad rámec žalobních bodů, ne- boť nezákonnost těchto podkladových roz- hodnutí v žalobě namítnuta nebyla. Tato roz- hodnutí jsou rozhodnutími vydávanými ve správním řízení se všemi důsledky z toho vy- plývajícími, je proti nim tedy přípustná samo- statná správní žaloba, a nemohou tak být pře- zkoumávána v režimu $ 75 odst. 2 s.
ř. s. Krajský soud měl pochybit i v tom, že ačkoli zrušil také rozhodnutí vydaná orgány ochra- ny přírody, věc vrátil žalovanému k dalšímu říze- ní. To ovšem znamená, že věc vrátil jen orgánům na úseku státní správy územního plánování a sta- vebního řádu, nikoli na úseku životního prostře- dí; soud tedy měl věc k dalšímu řízení vrátit také příslušným orgánům ochrany přírody. Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z odůvodnění: V prvé řadě Nejvyšší správní soud musel uvážit o tom, zda Krajský soud v Ostravě v souzené věci vůbec mohl zákonnost pod- kladových rozhodnutí orgánů ochrany přírody přezkoumávat.
Podle $ 75 odst. 2 věty druhé s. ř. s. „bylli závazným podkladem přezkou- mávaného rozhodnutí jiný úkon správního orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li jím sám vázán a neumožňuje-li tento zákon žalobci napad- nout takový úkon samostatnou žalobou ve správním soudnictví“ Předpokladem takové- ho přezkumu tedy je, aby 1. existoval tzv. subsumovaný správní akt (tj. správní akt podmiňující vydání, resp. ob- sah finálního správního aktu), 2. finální správní akt byl ve správním soudnictví napaden projednatelnou žalobou, 3.
nezákonnost subsumovaného správní- ho aktu byla v žalobě namítnuta (zde se jedná o promítnutí dispoziční zásady; Nejvyšší správní soud tu ponechává stranou případy nicotnosti či nepřezkoumatelnosti subsumo- vaného správního aktu, neboť dalece překra- čují rámec souzené věci), 4. se nejednalo o takový subsumovaný správní akt, jímž by byl vázán i sám soud, 5. nebylo možno subsumovaný akt napad- nout ve správním soudnictví samostatnou ža- lobou (ostatně v takovém případě by se vlast- ně ani nejednalo o akt subsumovaný, nýbrž o akt řetězící se, popřípadě zcela samostatný, čili nebyla by splněna již první podmínka).
Nejvyšší správní soud považuje v souzené věci za nesporné splnění podmínky sub 2 a sub 4. 861 1324 Podmínku sub 2 je třeba pokládat za spl- něnou, neboť finální akt (rozhodnutí, jímž by- lo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí o umístění stavby) byl řádně napaden ve správním soudnictví projednatelnou žalobou. Rovněž podmínka sub 4 je splněna, neboť souhlas orgánu ochrany přírody (resp. roz- bodnutí o odvolání proti němu) s umístěním stavby z hlediska ochrany krajinného rázu ne- pochybně není úkonem správního orgánu, jímž by byl správní soud vázán, neboť žádné ustanovení právního řádu neposkytuje pří- padné vázanosti soudu uvedeným úkonem správního orgánu oporu.
Podmínka sub 3 v souzené věci není ne- sporná, neboť na ni míří jedna ze stížnost- ních námitek, když stěžovatel vytýká krajské- mu soudu, že rozhodnutí orgánů ochrany přírody přezkoumal, aniž byla jejich nezákon- nost v žalobě namítána. S tímto názorem stě- žovatele nemůže zdejší soud souhlasit. Žalob- ce v žalobě totiž tvrdil, že v řízení před orgány ochrany přírody obou stupňů ve věci vydání souhlasu s umístěním stavby z hledis- ka ochrany krajinného rázu s ním nebylo jed- náno jako s účastníkem řízení a neměl mož- nost se k umístění stavby z hlediska ochrany krajinného rázu vyjádřit.
V tom žalobce spat- řuje porušení svých práv. Namítalli žalobce upření účastenství v uvedeném řízení, nemá Nejvyšší správní soud z povahy věci žádnou pochybnost o tom, že žalobce takto namítal vadu řízení, která měla vliv na zákonnost roz- hodnutí o vydání souhlasu s umístěním stav- by. Lze tedy uzavřít, že žalobce námitku nezá- konnosti tohoto rozhodnutí v žalobě řádně uplatnil. V souzené věci má Nejvyšší správní soud za stěžejní vypořádat se s podmínkami sub 1, resp. sub 5, tedy jedná se o posouzení, zda správní akt, který orgán ochrany přírody vy- dává podle $ 12 odst. 2 věty první zákona o ochraně přírody a krajiny, je správním ak- tem subsumovaným, nebo správním aktem řetězícím se (popřípadě správním aktem zce- la samostatným).
Uvedené ustanovení zní: „K umisťování a povolování staveb, jakož d jiným činnostem, které by mohly snížit ne- bo změnit krajinný váz, je nezbytný souhlas 862 orgánu ochrany přírody“ Zde je třeba při- pustit, že ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu v otázce, zda se v případě správního aktu vydávaného orgánem ochra- ny přírody podle $ 12 zákona o ochraně pří- rody a krajiny jedná o akt subsumovaný, či o akt řetězící se, stojí na právním názoru, žc se jedná o rozhodnutí řetězící se, „neboť tím- to aktem ze strany příslušného správního úřadu autoritativně se stanoví, zda určitou aktivitou lze zasáhnout do konkrétního vý- znamného krajinného prvku.
Na této sku- tečnosti nic nemění, jeli k určité činnosti, v níž se má takový zásah realizovat, třeba ještě další rozhodnutí podle zvláštních před- pisů. Toto závazné stanovisko je samostat- ným správním rozhodnutím. (...) Ve vztahu k předmětu posuzování zásahu do význam- ného krajinného prvku jde o rozhodnutí ko- nečné, a to i v případě, kdy k zamýšlenému zásahu je třeba dalších (navazujících) roz- hodnutí podle zvláštních předpisů. (...) V ta- kovém případě dochází k typickému řetězení jinak samostatných správních rozhodnutí a zamýšlený zásah lze realizovat výlučně v případě pozitivní podoby všech.
Skuteč- nost, že předložení dříve vydaného rozhod- nutí je podmínkou vydání ještě dalších po- volení podle jiných zvláštních předpisů a že toto další povolení musí reflektovat jeho ob- sah, v tomto případě jde dokonce o absolutní závaznost pro akt navazující, nemůže nikte- rak omezit čí dokonce anulovat jeho vlastní přímé účinky, které má na základě právní- ho předpisu. Nelze z toho dovozovat nesa- mostatnou, podmíněnou, dočasnou či před- běžnou povahu takového | stanoviska.“
. K obdobným závěrům do- spěl Nejvyšší správní soud např. i v rozsudku ze dne 12. 5. 2004, čj. 3 As 53/2003-61, www.nssoud.cz, rozsudku ze dne 28. 4. 2005, čj. 1 As 17/2004-41, www.nssoud.cz, rozsud- ku ze dne 18. 8. 2006, čj. 7 A 166/2002-71, www.nssoud.cz, či rozsudku ze dne 24. 10. 2006, čj. 2 As 51/2005-34, www.nssoud.cz. Na tomto místě Nejvyšší správní soud ovšem zároveň musí konstatovat, že v souze- né věci je zcela nepodstatné, zda rozhodnutí orgánu ochrany přírody o vydání souhlasu s umístěním stavby z hlediska ochrany krajin- ného rázu je rozhodnutím subsumovaným, nebo rozhodnutím řetězícím se (popřípadě rozhodnutím zcela samostatným).
Je totiž tře- ba přihlédnout k tomu, že rozhodnutí odvo- lacího orgánu ochrany přírody bylo vydáno 3. 9. 2001, tj. před účinností soudního řádu správního (k nabytí jeho účinnosti došlo 1. 1. 2003), tedy v době, kdy soudní přezkum správních aktů byl upraven v části páté ob- čanského soudního řádu, ve znění účinném před 1. 1.2003, zatímco rozhodnutí finální, tj. rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje o odvolání proti prvoinstančnímu roz- hodnutí o umístění stavby, bylo vydáno až 3. 11. 2003.
Konstantní judikatura správních soudů z období, kdy soudní přezkum správ- ních aktů probíhal podle části páté občanské- ho soudního řádu, důsledně zachovávala ná- zor, že v případě rozhodnutí, jímž správní orgán vyslovuje podle $ 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny souhlas s umístě- ním stavby, se jedná o správní akt subsumo- vaný. Odkázat v této souvislosti lze např. na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 1995, čj. G A 184/1994-26 (Soudní judi- katura ve věcech správních č. 153/1997).
V tomto judikátu dospěl soud k závěru, že „rozhodnutí, jímž správní orgán vyslovil po- dle S 12 odst. 2 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, nesouhlas s umístěním stavby, je rozhodnutím před- běžné povahy [f 248 odst. 2 písm. e) 0. s.ř], z přezkumu soudem vyloučeným... Ve správ- ním soudnictví přezkoumávají soudy na zá- kladě žalob nebo opravných prostředků zá- konnost rozhodnutí orgánů veřejné správy (S 244 odst. 1, 2 o. s. ř), pokud některá roz- hodnutí nejsou z tohoto přezkumu vylouče- na (f 248 o.
s. ř). Podle ustanovení f 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř soudy nepřezkoumá- vají mj. rozhodnutí správních orgánů před- běžné povahy. Takovými rozhodnutími jsou např. zaujetí závazného stanoviska, rozhod- nutí o předchozím souhlasu, tzv. podkladová rozhodnutí apod., tedy rozhodnutí, z kte- rých teprve vychází další rozhodnutí koneč- né povahy, jímž je zasahováno do práv a po- vinností určitého subjektu (např. územní rozhodnutí, rozhodnutí o povolení stavby apod.). Soud pak na základě žaloby pře- zkoumává teprve toto rozhodnutí konečné povahy, přičemž zároveň přezkoumává i zá- konnost dříve učiněného správního rozhod- nutí, o něž se přezkoumávané rozhodnutí opírá, jestliže pro ně bylo dříve učiněné roz- hodnutí závazné a není-li pro jeho přezkou- mání stanoven zvláštní postup (f$ 245 odst. 1 o.
s. ř)“. Tento právní názor Vrchní soud v Praze posléze argumentačně rozvinul v usne- sení ze dne 30. 12. 1999, čj. 6 A 41/1997-21 (Soudní judikatura ve věcech správních č. 644/2000), v němž uvedl, že „rozhodnutí podle f 12 odst. I a 2 zákona o ochraně pří- rody a krajíny vydává příslušný orgán ochrany přírody v rámci řízení podle staveb- ního zákona jako dotčený orgán státní sprá- vy. V této fázi ještě nezasahuje do práv a po- vinností žalobců. Jejich práva mohou být dotčena až konečným rozhodnutím staveb- ního úřadu, které teprve založí jejich pří- Dadná práva a povinnosti.
Jde tedy o typické rozhodnutí předběžné povahy, které je z pře- zkumu soudem vyloučeno“. Z uvedeného je naprosto zjevné, že v do- bě vydání rozhodnutí odvolacího orgánu ochrany přírody ve věci vydání souhlasu s umístěním stavby z hlediska ochrany krajin- ného rázu nebylo možno domáhat se samo- statného soudního přezkumu tohoto rozhod- nutí orgánu ochrany přírody. Tato skutečnost pak nutně musí vést k tomu (navzdory opač- né judikatuře, k níž správní soudnictví do- spělo po 1. 1. 2003 a podle které tato rozhod- nutí orgánu ochrany přírody jsou samostatně soudně přezkoumatelná), že s tímto rozhod- nutím musí být při nynějším přezkumu správního aktu finálního (rozhodnutí ve věci umístění stavby), který probíhá již podle soudního řádu správního, zacházeno, jako by se jednalo o rozhodnutí subsumované (proto je třeba v tomto rozsudku podané výklady o subsumovaných správních aktech vztáh- nout i na rozhodnutí Okresního úřadu Olo- mouc ze dne 15.
11. 2000, a rozhodnutí Mi- nisterstva životního prostředí ze dne 3. 9. 2001), a je třeba jeho zákonnost při splnění 863 1324 ostatních podmínek uvedených v $ 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumat. Opačný postup by totiž vedl z hlediska rozhodnutí orgánu ochrany přírody k odepření přístupu k soudu. Právo na přístup k soudu je přitom jed- nou ze základních komponent práva na spra- vedlivý proces, garantovaného jak meziná- rodními smlouvami, tak i vnitrostátním ústavním právem. Na ústavní úrovní má pro správní soudnictví klíčový význam čl.
36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, po- dle něhož ten, kdo tvrdí, že byl na svých prá- vech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkou- mal zákonnost takového rozhodnutí, nesta- novíli zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhod- nutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Citovaný článek je sice oproti současným standardům soudní ochrany for- mulován úžeji - z judikatury Evropského sou- du pro lidská práva k čl.
6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dále vyplývá požadavek plné jurisdikce - prá- vo na přístup k soudu ve věcech správního soudnictví z něj však beze vší pochybnosti vy- plývá. Pravomoc správních soudů je podle to- hoto článku založena na generální klauzuli: přezkoumat lze každé rozhodnutí správního orgánu, ledaže by je ze soudního přezkumu výslovně vyloučil zákon; u rozhodnutí týkají- cích se základních práv a svobod však žádná zákonná kompetenční výluka možná není (znamená to tedy, že zákonodárce může ně- která rozhodnutí orgánu veřejné správy, kte- rými je rozhodováno o subjektivních právech fyzických a právnických osob, vyloučit z pře- zkumu soudy, ovšem nesmí tak učinit u tako- vých rozhodnutí, která se týkají základních práv a svobod, tj. jimiž je rozhodováno o ta- kových subjektivních právech, která byť ne- přímo či jen zčásti mají povahu subjektivních základních práv a svobod).
Právo na soudní přezkum každého rozhodnutí správního or- gánu (ledaže by bylo zákonem výslovně vy- loučeno) je tedy jedním z veřejných subjek- tivních práv explicitně zaručených Listinou. Dopadá na ně i příkaz ústavodárce obsažený v čl. 4 odst. 4 Listiny, aby při používání usta- 864 novení o mezích základních práv a svobod bylo šetřeno jejich podstaty a smyslu a aby ta- ková omezení nebyla zneužívána k jiným úče- lům, než pro které byla stanovena. Mezemi práva na přístup k soudu jsou mj. kompe- tenční výluky: proto při jejich používání je nutno vždy klást otázku, proč zákon určitou kompetenční výluku obsahuje, a respektovat její smysl; nepřípustný je zejména formalis- tický výklad, dovolávající se textu zákona pro- ti jeho skutečnému smyslu.
Z ústavních inter- pretačních pravidel zároveň plyne, že v pochybnostech o tom, zda žalobci svědčí právo na přístup k soudu či nikoliv, je nezbyt- né přiklonit se k výkladu svědčícímu ve pro- spěch výkonu tohoto práva. Takový postoj již ostatně vícekrát vyjádřil i Nejvyšší správní soud, když judikoval, že v případě pochyb- ností je zapotřebí jakékoliv výluky ze soudního přezkumu interpretovat restriktivně, tj. ve pro- spěch soudního přezkumu; jiný přístup by ve svých důsledcích mohl být odepřením sprave- dlnosti - denegatio iustitiae (viz rozsudek Nej- vyššího správního soudu č. 809/2006 Sb. NSS).
Také Ústavní soud uvedl k výlukám ze soud- ního přezkumu (vztahujícím se ještě k části páté o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2002), že z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny nut- no dovodit, že žádné ustanovení vylučující soudní přezkum správních rozhodnutí nelze vy- kládat extenzivně; namístě je naopak maximální zdrženlivost, tedy v pochybnostech postup ve prospěch zachování práva na přístup k soudu [viz nález Ústavního soudu č. 76/2001 Sb. ÚS (sp. zn. IV. ÚS 393/2000)]. V této otázce tak nezbývá než uzavřít, že v souzené věci musel krajský soud rozhodnu- tí orgánů ochrany přírody přezkoumat, a uči- nil-li tak, byl jeho postup v tomto ohledu na- prosto správný.
Žalobce sice má pravdu v tom, že podle současné judikatury Nejvyšší- ho správního soudu se na rozhodnutí orgánu ochrany přírody podle $ 12 zákona o ochraně přírody a krajiny pohlíží jako na svébytný správní akt samostatně soudně přezkouma- telný, nikoli jako na akt subsumovaný, nicmé- ně nelze z této skutečnosti s ohledem na prá- vě řečené v souzené věci dovodit závěr, že v případě žaloby, která zde napadá finální správní akt (rozhodnutí odvolacího orgánu o prvoinstančním rozhodnutí o umístění stav- by), nelze rozhodnutí orgánu ochrany příro- dy podle $ 12 zákona o ochraně přírody a kra- jiny přezkoumat.
Ostatní stěžovatelovy námitky, týkající se nezákonnosti zrušení rozhodnutí orgánů ochrany přírody, však již z podstatné Části Nejvyšší správní soud pokládá za důvodné, a proto také kasační stížností napadený roz- sudek zrušuje. Krajský soud sice správně a pečlivě vysvětlil, že ve správním řízení byl žalobce zkrácen na svých právech, když mu bylo upřeno účastenství v řízení o souhlasu orgánu ochrany přírody s umístěním stavby z hlediska ochrany krajinného rázu (s touto argumentací se zdejší soud plně ztotožňuje a odkazuje na ni).
Krajský soud v Ostravě ovšem pochybil, pokud tato rozhodnutí (tj. rozhodnutí prvoinstančního i odvolacího or- gánu ochrany přírody) vedle rozhodnutí ve věci umístění stavby zrušil, neboť k takovému postupu mu zákon neposkytuje pravomoc. Již výše citované ustanovení $ 75 odst. 2 věta druhá s. ř. s. hovoří o tom, že „bylli závaz- ným podkladem přezkoumávaného rozhod- nutí jiný úkon správního orgánu, přezkou- má soud k žalobní námitce také jeho zákonnost..“. Toto ustanovení zmiňuje toliko „přezkoumání zákonnosti“ | neposkytuje soudu samo o sobě také pravomoc takové podkladové rozhodnutí zrušit.
Při nahlédnutí do $ 78 s. ř. s., který vypočítává možnosti (va- rianty, podoby, způsoby) rozhodnutí krajské- ho soudu rozsudkem, nenalezneme ani tam pro takovou pravomoc oporu. Ustanovení obdobné $ 75 odst. 2 s. ř. s. obsahovala již předchozí právní úprava soudního přezku- mu správních aktů. Jednalo se o $ 245 odst. 1 o. S. ř, ve znění účinném k 31. 12. 2002, v němž bylo stanoveno, že „při přezkoumává- ní zákonnosti rozhodnutí správního orgánu posoudí soud i zákonnost dříve učiněného správního rozhodnutí, o něž se přezkoumá- vané rozhodnutí opírá, jestliže..“.
Jak vidno, tato úprava byla prakticky shodná se součas- nou, přičemž mezi slovy (tehdejším) „posou- dí“ a (dnešním) „přezkoumá“ neshledává Nejvyšší správní soud při zohlednění kontex- tu, v jakém byla užita, žádný významný sé- mantický rozdíl. Ani tehdejší $ 250)j o. s. ř., který z podstatné části představuje obdobu dnešního $ 78 s. ř. s., neobsahoval výslovné stanovení pravomoci soudu rušit podkladová rozhodnutí. Dobová odborná literatura (Bu- reš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád.
Komentář. 5. vydání, Praha, C. H. Beck, 2001, s. 1057) pak k tehdejšímu ustano- vení $ 245 odst. 1 0. s. ř. uvádí, že „závěr sou- du o nezákonnosti závazného subsumova- ného aklu se neprojeví jeho zrušením (arg. „soud posoudí“ tj. v enunciátu nerozhoduje). Jestliže jeho zjištěná nezákonnost mohla způsobit nezákonnost finálního rozhodnutí žalobou napadeného, soud zruší tento finál ní akt. S nezákonností subsumovaného aktu se vypořádá v odůvodnění takového rozsud- ku“, S tímto konstatováním se Nejvyšší správ- ní soud plně ztotožňuje, pokládaje je přitom za plně přenositelné i na současnou právní úpravu obsaženou v soudním řádu správním, zejména na jeho $ 75 odst.
2. Jako podpůrný argument pro skutečnost, že nelze dovodit pravomoc soudu ve správním soudnictví zru- šovat subsumované správní akty, Nejvyšší správní soud uvádí i to, že správní orgán roz- hodující o subsumovaném správním aktu ne- ní účastníkem řízení ve správním soudnictví o přezkumu aktu finálního. Pokud by pak měl mít soud ve správním soudnictví pravo- moc subsumované správní akty zrušovat, mu- sel by ji zákon výslovně stanovit, jak činí např. v $ 78 odst. 3 s. ř. s., jenž umožňuje soudům zrušovat i rozhodnutí správního orgánu niž- šího stupně, které předcházelo rozhodnutí žalobou napadenému, přičemž tyto správní orgány nižšího stupně rovněž zpravidla ne- jsou účastníky řízení před soudem.
Lze tedy uzavřít, že - lapidárně vyjádřeno - Krajský soud v Ostravě zrušil více, než mu zákon umožňuje. (C) Správnímu orgánu pak bude třeba uložit, aby opatřil nové rozhodnutí orgánu ochrany přírody a krajiny ve věci souhlasu s umístěním stavby, přičemž účastníkem říze- ní o tomto souhlasu musí být i žalobce. Poža- davek opatření nového rozhodnutí orgánu ochrany přírody plyne z podstaty soudního 865 1325 přezkumu subsumovaných správních aktů; z tohoto pohledu je stěžovatelem namítané uplynutí lhůty pro možnost použití mimo- řádných opravných prostředků vůči rozhod- nutí orgánu ochrany přírody zcela nerozhod- né.
Vysvětlení, proč je třeba v souzené věci zacházet s rozhodnutím orgánu ochrany pří- rody, jako kdyby se jednalo o subsumovaný správní akt, je podáno výše. Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodá- vá, že nové rozhodnutí orgánu ochrany příro- dy bude vzhledem k tomu, že bude vydáno již za účinnosti soudního řádu správního a při vědomí konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu ohledně rozhodnutí orgánů ochrany přírody vydávaných podle $ 12 záko- na o ochraně přírody a krajiny, přezkoumatel- né v případném soudním řízení samostatně, a nikoli již postupem podle $ 75 odst. 2 s.
ř. s. 1325 Spotřební daně: provozovna určená k prodeji tabákových výrobků a lihovin k $ 133 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 2004 Dle $ 133 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, je prodej tabákových vý- robků a lihovin zakázán mimo provozovny určené k prodeji zboží a poskytování slu- žeb kolaudačním rozhodnutím podle zvláštního právního předpisu. Takovým roz- hodnutím není souhlas s prodejem tohoto zboží vystavený obcí, na jejímž území se provozovna nachází.
Musí se jednat o kolaudační rozhodnutí místně příslušného stavebního úřadu vydané v souladu se stavebním zákonem z roku 1976.