A 35/2001

ní zákona č. 15/1998 Sb. I. Předseda Komise pro cenné papíry se správního řízení v I. stup- ni neúčastní jako zaměstnanec ve smyslu $ 9 odst. 2 správního řádu, a rozhodnutí Komise pro cenné papíry vydané vI. stupni tak není je- ho rozhodnutím, nýbrž rozhodnutím Komise pro cenné papíry jako správního orgánu. Předseda Komise pro cenné papíry toto rozhod- nutí podle výslovné úpravy obsažené v $ 22 odst. 1 zákona č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry, toliko opatřuje svým podpisem.“ II. Bylo-li vydáno povolení k veřejnému obchodování s cennými papíry podle $ 72 odst. 1 zákona ČNR č. 591/1992 Sb., o cenných papí- rech, a mají-li cenné papíry, s nimiž má být veřejně obchodováno, ná- ležitosti podávané z $ 76 tohoto zákona, pak lze s těmito cennými papíry obchodovat na veřejném trhu a tyto cenné papíry jsou ozna- čovány jako veřejně obchodovatelné, aniž by bylo třeba zkoumat, zda se s takovými cennými papíry skutečně obchoduje.**

Nejvyšší správní soud ze správní- ho spisu předloženého žalovanou zji- stil, že žalovaná zahájila dne 23. 11. 1999 z vlastního podnětu správní ří- zení ve věci možného porušení $ 80 odst. 3 zákona o cenných papírech. Dnem 23. 2. 2000 je datováno roz- . hodnutí Komise pro cenné papíry vydané v I. stupni, které bylo žalobci doručeno dne 3. 3. 2000. Tímto roz- hodnutím byla žalobci uložena podle $ 86 odst. 1 písm. b) zákona o cen- ných papírech pokuta ve výši 260 000 Kč za porušení $ 80 odst. 3 zákona o cenných papírech spočíva- jící v neuveřejnění zprávy o výsled- cích jeho hospodaření a 0 finanční si- tuaci za první pololetí roku 1999. Toto rozhodnutí podepsali Ing. To- máš J., v rozhodnutí uvedený jako člen prezidia a Ing. Miroslava K, v rozhodnutí uvedená jako ředitelka odboru emise cenných papírů. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad, o kterém rozhodlo Prezidi- um Komise pro cenné papíry svým rozhodnutím datovaným dne 3. 8. 2000 tak, že rozkladem napadené rozhodnutí změnilo v části týkající se výše uložené pokuty tak, že pokutu uloženou správním orgánem I. stup- ně snížilo na 200 000 Kč. Toto roz- hodnutí bylo žalobci doručeno dne 18. 8. 2000 a podepsali je Ing. Franti- šek J. jako předseda a prof. JUDr. Ire- na P. jako členka prezidia. Soud podle $ 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumává napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, které ža- lobce uplatnil. Ve správním soudnic- tví se totiž důsledně uplatňuje dispo- ziční a koncentrační zásada, podle které se soud při přezkumu správ- ních rozhodnutí může zabývat toliko těmi námitkami, které proti těmto rozhodnutím žalobce uplatnil včas ve lhůtě k tomu zákonem stanovené. V tomto případě byla žaloba podána přede dnem 1. 1. 2003 podle části pá- té hlavy druhé občanského soudní- ho řádu. Lhůta tak pro žalobce vyplý- vala z $ 250b odst. 1 o. s. ř. Jde o lhůtu dvou měsíců od doručení rozhod- nutí správního orgánu v posledním stupni, neboť zvláštní zákon pro ten- 287 156 to případ žádnou zvláštní úpravu lhůty pro podání žaloby neobsaho- val. Žalobci bylo rozhodnutí Prezidia Komise pro cenné papíry, které je rozhodnutím správního orgánu vý- daným v posledním stupni, doruče- no dne 18. 8. 2000 a lhůta, ve které žalobce mohl podat žalobu a po jejím podání následně měnit rozsah, v ja- kém rozhodnutí správního orgánu napadá, uvádět příslušné důvody, a rozšiřovat tak žalobní body, uplynu- la dne 18. 10. 2000. Po jejím uplynutí nebylo možno proti správnímu roz- hodnutí vznášet další výhrady. Zde soud poznamenává, že právní úprava obdobná ustanovení $ 250b odst. 1 a $ 250h odst. 1 o. s. ř., ve znění účin- ném k 31. 12. 2002, platí i po 1. 1. 2003 podle $ 71 odst. 2 věty druhé a třetí s.ř.s. © Napadli žalobce rozhodnutí žalo- vané podáním, které bylo soudu do- ručeno dne 25. 8. 2000, učinil tak včas, byť u soudu věcně nepříslušné- ho. Následně dne 27. 11. 2000 doručil soudu své další podání, označené „Doplnění skutkových tvrzení a vyjá- dření žalobce“, ve kterém nad rámec žalobních bodů uplatnil námitku marného uplynutí lhůty pro uložení pokuty. Podáním ze dne 27. 11. 2000 tak žalobce změnil rozsah, v jakém rozhodnutí žalovaného napadl, ne- boť důvody, pro které toto rozhodnu- tí původně žaloval, věcně rozšířil - nad rámec žaloby namítal, že pokuta byla uložena po lhůtě. Toto podání však již bylo učiněno po dni 18. 10. 2000, to znamená po uplynutí dvou- měsíční lhůty podle $ 250b odst. 1 o.s. ř. Nejde přitom o namítanou sku- tečnost, k níž by soud musel přihléd- nout ex offo - tak by tomu bylo ze- jména u skutečností nasvědčujících 288 nedostatku samotných podmínek ří- zení, nulitě napadeného správního aktu, nesprávné aplikaci předpisů, které nebyly platné a účinné v době rozhodování správního orgánu, vel- mi závažným procesním vadám říze- ní, které žalobci nebyly a nemohly být známy v důsledku porušení záko- na správním orgánem, a jiným ob- dobným skutečnostem natolik závaž- ným z hlediska samotných zásad správního řízení, že by jejich existen- cí byl dán dostatečný důvod k prolo- mení zásady koncentrace řízení. Za této situace soudu nezbývá než vy- cházet z vymezení rozsahu, v jakém bylo rozhodnutí žalované napadeno žalobou doručenou dne 25. 8. 2000, rozhodnutí žalované přezkoumat to- liko v rámci námitek v žalobě uplat- něných a k tomuto žalobnímu bodu nepřihlížet. Žaloba není důvodná, přičemž o jednotlivých námitkách soud uvá- žil takto: Podle $ 6 odst. 2 zákona o Komisi pro cenné papíry, ve znění ke dni rozhodnutí žalované, tj. před jeho první novelizací, rozhoduje o rozkla- du proti rozhodnutí Komise pro cen- né papíry (dále jen „Komise“) pre- zidium Komise. Podle $ 21 odst. 1 zákona o Komisi pro cenné papíry jsou orgány Komise její prezidium a její předseda. Podle $ 22 odst. 1 téhož zákona stojí v čele prezidia Ko- mise předseda Komise, který řídí je- ho činnost, jedná jeho jménem a po- depisuje rozhodnutí Komise. Podle odstavce 4 téhož ustanovení pak před- seda Komise může v rozsahu stanove- ném organizačním řádem Komise zplnomocnit jím určeného člena pre- zidia Komise ke svému zastupování. Zákon o Komisi pro cenné papíry tedy upravuje takovou konstrukci správního rozhodování žalované, která zahrnuje rozhodnutí v I. stupni na úrovní Komise a ve II. stupni pak na úrovni jejího orgánu - prezidia. Dvě rozhodovací instance v rámci jednoho správního orgánu musí vy- dávat dvě na sobě nezávislá rozhod- nutí - již tento samotný fakt s při- hlédnutím k existujícím pracovním vztahům uvnitř takového orgánu vy- plývajícím z potřeby respektovat pra- vidla nadřízenosti a podřízenosti a pracovního pořádku může působit komplikace. Zákon o Komisi pro cen- né papíry ve snaze předejít potížím formálního charakteru upravoval kro- mě materiálních otázek týkajících se samotné působnosti jednotlivých or- gánů žalované i formální otázku po- depisování jednotlivých rozhodnutí. Přestože dle soudu nebyla zvolena varianta zcela praktická, neboť zákon o Komisi pro cenné papíry nebrání předsedovi Komise v tom, aby pode- pisoval rozhodnutí Komise i prezidia v obou na sebe navazujících instan- cích, případně aby tutéž situaci navo- dil ve vztahu k jinému členu prezidia, na nějž by svoji působnost k podpisu rozhodnutí v L stupni podle $ 22 odst. 4 zákona o Komisi pro cenné papíry delegoval, a zároveň před- sedovi Komise, případně jím zplno- mocněnému členu prezidia podle $ 22 odst. 4 citovaného zákona, neu- možňuje, aby nepodepsal rozhodnu- tí, na jehož přípravě se nepodílel a ří- zení předcházejícího jeho vydání se neúčastnil, případně s nímž se věcně ani neztotožňuje, nejde o konstrukci, která by byla v rozporu s právními předpisy ústavního pořádku a která by zákonem nemohla být takto upra- vena. Jde o konstrukci upravující bližší charakteristiky jedné z formál- ních náležitostí rozhodnutí, jakou je podpis, jimž může nepochybně roz- hodnutí opatřit ten ze zaměstnanců Komise, jemuž toto oprávnění stano- ví vnitřní předpis žalované, aniž by se z takové konstrukce bez přihlédnutí. k jakýmkoli dalším okolnostem dal dovodit souhlasný postoj osoby, kte- rá rozhodnutí podepisuje, k jeho vlastnímu obsahu, případně jakákoli účast této osoby na řízení, na rozdíl od situace, kdy by se taková pode- pisující osoba skutečně na řízení u správního orgánu také věcně spo- lupodílela. Soud zde vychází z toho, že předseda Komise ani další členové prezidia nevedou jednotlivá správní řízení v I. stupni ani se na jejich ve- dení nepodílí - prezidium podle $ 21 odst. 2 zákona o Komisi pro cenné papíry vykonává v zásadě činnost koncepčního a navenek reprezenta- tivního charakteru, případně činnost interně-organizační, tím, že schvaluje plán činnosti Komise, návrh rozpo- čtu, návrhy pro vypracování práv- ních předpisů, zprávy a podněty pro vládu apod.; přitom z konstrukce ustanovení $ 22 odst. 1 citovaného zákona, které upravuje postavení předsedy Komise zejména v rovině jeho zastupování Komise navenek, a fakticky tedy také jejího reprezen- tování, nelze dovozovat, že by se po- depisováním za Komisi rozumělo rozhodování v některé z instancí při vedení správního řízení. Platí-li tako- vý závěr pro předsedu Komise, jenž je podle $ 22 odst. 1 zákona o Komisi pro cenné papíry oprávněn (a také povinen) podepisovat rozhodnutí Komise, která vede řízení a rozhodu- je v I stupni, pak takový závěr nutně platí i pro toho ze členů prezidia, jenž byl předsedou Komise zplno- 289 156 mocněn podle $ 22 odst. 4 k zastu- pování, neboť takové zplnomocnění nemůže věcně rozšířit rozsah opráv- nění a povinností stanovený pro Sa- motného předsedu Komise, a to ani směrem od „podepisování“ k „rozho- dování“. K tomu soud poznamenává, že i kdyby byla rozhodnutí žalované opatřena podpisy v rozporu s vnitř- ními předpisy žalované, na které ža- lovaná odkazuje (tj. podpisový řád), tato skutečnost sama o sobě by roz- hodnutí nezákonným nečinila. Z to- hoto hlediska soud považuje za pod- statné, že ke dni zplnomocnění člena prezidia Ing. Tomáše J. ani ke dni sa- motného podpisu rozhodnutí v I. stup- ni neexistovala u žalované vnitřní úprava organizačního charakteru, která by rozsah možného zplnomoc- nění podle.$ 22 odst. 4 zákona o Ko- misi pro cenné papíry zůžila. Soud tedy dovozuje, že předseda Komise se správního řízení v L. stup- ni neúčastní a rozhodnutí žalované v I. stupni není rozhodnutím předse- dy Komise, ale rozhodnutím Komise jako správního orgánu, které předse- da dle výslovné úpravy obsažené v $22 odst. 1 zákona o Komisi pro cenné papíry toliko podepisuje. Ze samotného opatření rozhodnutí Ko- mise podpisem jejího předsedy nelze dovodit, že by se předseda Komi- se zúčastnil řízení v I stupni jako za- městnanec, jak má na mysli $ 9 odst. 2 správního řádu. Zákon o Ko- misi pro cenné papíry totiž obsahuje úpravu, která odděluje pravomoc k podepisování rozhodnutí od pravo- moci vedení samotného správního řízení, neboť personální kontinuita zaměstnance, jenž se řízení za správ- ní orgán účastní a jenž následně i je- ho rozhodnutí podepisuje, je zajiště- 290 na interním předpisem žalované pro- střednictvím institutu „spolupodepi- sující osoby“ - v daném případě ředi- telky odboru emise cenných papírů. Pokud předseda Komise využije po- stupu podle $ 22 odst. 4 citovaného zákona, pak na jím určeného člena prezidia deleguje svoji působnost při řízení činnosti Komise, jednání jmé- nem Komise a podepisování rozhod- nutí Komise, eventuálně při schvalo- vání organizačního a spisového řádu Komise. Ani v tomto případě tedy ne- ní na určeného člena prezidia dele- gována působnost k účasti na řízení v L stupni ani k rozhodování. Samot- ná delegace oprávnění k podpisu rozhodnutí žalované v I stupni na Ing. Tomáše J. není protizákonná, do- šlo-li k ní postupem zákonem předví- daným ($ 22 odst. 4 zákona o Komisi pro cenné papíry). Nebyla-li přitom součástí správního spisu listina, kte- rá by prokazovala skutečnost, že Ing. Tomáš J. byl k podepisování zpl- nomocněn, ani to nelze považovat za vadu řízení způsobující nezákonnost rozhodnutí, na rozdíl od situace, po- kud by taková listina vůbec neexisto- vala. Tuto listinu, již však nelze chápat jako obdobu plné moci k zastoupení při právním úkonu, jak to má na mys- li například $ 17 odst. 1 správního řá- du, ale jako druh pověření vydaného uvnitř správního orgánu, byť znač- ně specifického, předložila žalovaná soudu a není důvodu pochybovat o tom, že tato listina, datovaná dne 1.4. 1998, byla skutečně k tomuto dni vyhotovena. Ohledně této žalobcovy námitky tedy soud uzavírá, že v I. stupni roz- hodovala Komise a ve II. stupni pak rozhodovalo prezidium. V I a ve II. stupni tak nerozhodovala a řízení se ani jinak neúčastnila tatáž osoba, přitom řízení se neúčastnila a v I. stup- ni ani nerozhodovala osoba, která by byla členem orgánu rozhodujícího ve II. stupni. Žalovaná v otázce podepi- sování rozhodnutí v obou stupních nevybočila z mezí, jež jsou jí záko- nem předepsány. Namítá-li pak ža- lobce, že se žalovaná s jeho námitkou týkající se porušení zásady dvojin- stančnosti v rozhodnutí o rozkladu nevypořádala, pak soud tomuto tvr- zení nepřisvědčuje, neboť způsob, ja- kým se orgán rozhodující ve II. stup- ni s touto námitkou vypořádal, bez ohledu na to, zda v rozhodnutí 0 roz- kladu argumentoval ve všech smě- rech věcně správně, považuje soud za dostatečný. Řízení před Komisí je upraveno jako řízení sui generis, na něž nelze beze zbytku aplikovat zvy- klosti řízení vedeného u dvou správ- ních orgánů nacházejících se ve vzta- zích nadřízenosti a podřízenosti. Vyplývá to již z postavení Komise, jež je V našem právním řádu jedním z mála příkladů správního orgánu důsledně nadaného základními atri- buty nezávislosti Kumulace rozho- dování Komise o pokutě za správní delikt se podle názoru soudu nijak nedotýká ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod upravujícího právo domáhat se sta- noveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, neboť mohl-li žalobce svého práva obrátit se na soud využít a uči- nilli tak, potom atributy nezávislosti a nestrannosti při rozhodnutí jeho věci a požadavky spravedlivého pro- cesu podle čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášené pod č. 209/1992 Sb.) splněny jsou. Přestože by v řízení před žalovanou tento atribut nutně být splněn ani nemusel - na rozdíl od situace, kdy by žalovaná byla jediným orgánem, který by v dané věci rozho- doval, tj. pokud by byla působnost soudu z přezkoumání v této věci vy- loučena - v daném případě má soud za to, že žalovaná je nadána vysokou mírou nezávislosti na výkonné moci a její rozhodování se vyznačuje nezá- vislostí a nestranností; není přitom z tohoto pohledu rozhodující, v koli- ka stupních žalovaná ve správním ří- zení rozhoduje a kdo její rozhodnutí podepisuje. Za základní záruku re- spektování práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tu však lze považovat samotnou exi- stenci soudního přezkumu v rámci správního soudnictví a její realizaci podle principů vyplývajících po 1. 1. 2003 ze soudního řádu správního. Námitku neústavnosti právní úpravy řízení před Komisí proto soud ne- shledává důvodnou. Pokud jde o další žalobcovy námit- ky, soud vycházel z následujících úvah: Podle $ 71 odst. 1 zákona o cen- ných papírech, ve znění zákona č. 15/1998 Sb., je veřejně obchodova- telným cenným papírem takový cen- ný papír, se kterým lze obchodovat na veřejném trhu; přitom podle od- stavce 2 téhož ustanovení lze na ve- řejném trhu obchodovat s cennými papíry za podmínek stanovených sub písm. a) a b), tj. na základě povo- lení (nestanoví-li zákon o cenných papírech nebo zvláštní zákon jinak), a kumulativně mají-li tyto cenné pa- píry zákonem o cenných papírech (5 76) stanovené náležitosti. 291 156 Pokud žalovaná váže informační povinnost, za jejíž nesplnění byl ža- lobce sankcionován, na splnění pod- mínky, že žalobce je emitentem ve- řejně obchodovatelných cenných papírů, bez ohledu na to, zda žalob- cem emitované veřejně obchodova- telné cenné papíry byly také skuteč- ně veřejně obchodovány, pak takový závěr má oporu v textu zákona o cen- ných papírech. Bylo-li vydáno povo- lení k veřejnému obchodování s cen- nými papíry podle $ 72 odst. 1 zákona o cenných papírech a mají-li cenné papíry, s nimiž má být veřejně obchodováno, náležitosti veřejně ob- chodovatelných cenných papírů, jak jsou podávány z $ 76 tohoto zákona, pak lze podle $ 71 odst. 1 in fine to- hoto zákona s těmito cennými papíry „obchodovat na veřejném trhu a tyto cenné papíry jsou označovány jako „veřejně obchodovatelné“. Emitovalli žalobce takové cenné papíry, pak je nutno jej považovat za osobu, která má informační povinnost v tom roz- sahu, jak ji shledala žalovaná. Nebyl-li cenný papír přijat ve skutečnosti k obchodování, znamená to, že s ním i přesto, že podle zákona o cenných papírech tak činit lze (a tedy „je ob- chodovatelný“), fakticky obchodová- no není (a tedy „není obchodován“). „Neobchodovaným“ cenným papí- rem však takový cenný papír není proto, že by zákon neumožňoval s ta- kovým cenným papírem obchodo- vat, ale proto, že takový cenný papír nebyl k obchodování přijat. Informač- ní povinnost emitenta zákon neváže na skutečnost, že je s emitovaným 292 cenným papírem veřejně obchodo- váno, ale na skutečnost, že takový emitovaný cenný papír je obcho- dovatelný. Obchodovatelnost podle $71 odst. 1 zákona o cenných papí- rech je třeba vykládat ve smyslu ob- jektivním a pro splnění podmínky obchodovatelnosti není třeba zkou- mat, zda jsou obchody s takovým cenným papírem skutečně realizová- ny. Toto pravidlo se přitom vztahuje na emitenty všech veřejně obcho- dovatelných cenných papírů a není důvodu, aby zákon všem takovým emitentům právo na skutečné ob- chodování jimi emitovanými cenný- mi papíry zaručoval. Nejde tu přitom © porušení zásady rovnosti účastníků hospodářské soutěže, jak tvrdí žalob- ce, a nejde o pravidlo, které by bylo v rozporu s předpisy ústavního po- řádku. Soud přitom i při posuzování této námitky vycházel z právního sta- vu, který tu byl ke dni rozhodování žalované ($ 75 odst. 1 s. ř. s.), tj. ke dni 3. 8. 2000, a proto nelze považo- vat toliko za formalismus, pokud ne- přihlíží k novelizaci $ 71 zákona o cenných papírech, k níž došlo až zákonem č. 362/2000 Sb. s účinností ke dni 1. 1. 2001. Stejně tak žalovaná nemohla aplikovat čl. II bod 15 záko- na č. 362/2000 Sb., jak požaduje ža- lobce, podle něhož se řízení zahájená přede dnem 1. 1.2001 dokončí podle nové právní úpravy účinné po 1. 1. 2001, a to již z toho důvodu, že řízení žalovaná ukončila přede dnem 1. 1. 2001 - tedy před účinností tohoto přechodného ustanovení. (om)

Akciová společnost Č. v B. proti Komisi pro cenné papíry o pokutu.

27. 11. 2000 namítl, že pokuta, jež mu byla uložena napadeným rozhodnutím žalované,

mu byla uložena po uplynutí lhůty, kterou stanoví § 87 odst. 2 zákona. Podle tohoto ustanovení lze totiž pokutu uložit do jednoho roku ode dne, kdy se správní orgán dozvěděl

o skutečnostech rozhodných pro uložení pokuty. Podle žalobce se žalovaná o těchto skutečnostech dověděla dne 2. 8. 1999 a lhůta pro uložení pokuty tak uplynula dne 2. 8. 2000. Rozhodla-li žalovaná až po této lhůtě, neboť rozhodnutí je datováno dne 3. 8. 2000 a žalobci bylo doručeno dne 18. 8. 2000, pokuta byla uložena v rozporu se zákonem.

Žalovaná se k žalobě vyjádřila ve svém podání doručeném Vrchnímu soudu v Praze dne 15. 5. 2001. Žalovaná uvedla, že oprávnění člena prezídia Komise pro cenné papíry

Ing. T. J. k podepisování rozhodnutí vyplývá z plné moci vystavené dne 1. 4. 1998 tehdejším předsedou Ing. J. M. a je v souladu s tehdejším podpisovým řádem účinným ode dne 3. 5. 1999. Podpisový řád tedy nejen umožňoval, ale přímo předpokládal podepisování prvostupňových rozhodnutí členem prezídia. K tomuto tvrzení žalovaná soudu předložila kopii plné moci a podpisového řádu. I v případě neprokázání oprávnění

Ing. T. J. k podepsání rozhodnutí orgánu I. stupně by se podle názoru žalované jednalo pouze o vadu řízení, jež nemohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí - a nebyla by proto důvodem pro jeho zrušení. Žalovaná dále nepřijímá názor žalobce, že podpis ředitelky odboru emise cenných papírů pod rozhodnutím orgánu prvního stupně je bez právního významu, neboť vedení správního řízení ve věci porušení informační povinnosti emitenty veřejně obchodovatelných cenných papírů náleželo do působnosti odboru emise cenných papírů,

a proto jej podepsala Ing. K. jako ředitelka tohoto odboru. K tvrzení žalobce,

že se v rozhodnutí o rozkladu nevypořádala s oznámením žalobce podle § 10 správního řádu

o skutečnostech nasvědčujících vyloučení člena prezídia Ing. T. J. z projednávání

a rozhodování věci ve II. stupni, žalovaná uvedla, že v rozhodnutí o rozkladu zdůraznila,

že podpis Ing. T. J. jako člena prezídia byl na rozhodnutí orgánu prvního stupně pouze formální, neboť správní řízení v I. stupni je zcela v kompetenci příslušeného organizačního útvaru žalované, za nějž rozhodnutí podepsala Ing. K. Člen prezídia Ing. T. J. se na rozhodování v I. stupni neúčastnil, pouze podepsal rozhodnutí na základě zmocnění podle § 22 odst. 4 zákona - nebyl tak dán důvod pro jeho vyloučení z rozhodování o podaném rozkladu. Pokud jde o žalobcem namítané porušení § 31 odst. 3 zákona, pak k takovému porušení podle žalované dojít nemohlo. Rovněž porušení § 3 odst. 4 a § 46 správního řádu žalovaná ve svém postupu neshledává.

K výši pokuty poukázala žalovaná na skutečnost, že podle § 86 odst. 1 písm. b)

ve spojení s § 82 odst. 1 písm. a) a § 83 odst. 1 písm. b) zákona o cenných papírech byla oprávněna uložit žalobci pokutu až do výše 5 milionů Kč. Žalovaná vycházela v souladu

s § 87 odst. 1 zákona o cenných papírech zejména z povahy, závažnosti, způsobu, doby trvání a následků protiprávního jednání, v rozhodnutí o rozkladu s dostatečnou určitostí specifikovala jednotlivá kritéria, jež vzala při stanovení výše pokuty v úvahu, a zároveň uvedla, jak tato hlediska hodnotila. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je přitom zřejmé,

že ke splnění informační povinnosti za první pololetí roku 1999 bylo žalovanou přihlédnuto. Výši pokuty tak žalovaná považuje za přiměřenou a při jejím určení postupovala v souladu

se zákonem.

Rovněž tvrzení žalobce, že není emitentem veřejně obchodovatelných cenných papírů, považuje žalovaná za nesprávné. Podle § 92 odst. 1 zákona o cenných papírech se cenné papíry (s výjimkou cenných papírů podle § 73 odst. 2 tohoto zákona) vydané přede dnem

1. 1. 1993 považují za veřejně obchodovatelné, nevyplývá-li ze zvláštního zákona

nebo rozhodnutí emitenta, které učinil před uvedeným datem, něco jiného. Uvedené podmínky splňovaly i akcie vydané žalobcem. Ke zrušení veřejné obchodovatelnosti cenných papírů bylo zapotřebí usnesení valné hromady podle § 187 písm. h) obchodního zákoníku

a splnění podmínek podle § 77 odst. 8 zákona o cenných papírech. Se zrušením veřejné obchodovatelnosti právní úprava dále spojovala vznik povinnosti podle § 186a obchodního zákoníku, a to povinnosti učinit vymezeným osobám do 30 dnů ode dne účinnosti usnesení valné hromady návrh smlouvy o koupi akcií. Zánik veřejné obchodovatelnosti naproti tomu nezpůsobovala změna formy ani omezení převoditelnosti cenných papírů, jak se dle žalované žalobce domnívá. Podle žalované je třeba zákonný pojem „veřejně obchodovatelný cenný papír“ podle § 71 zákona o cenných papírech odlišovat od označení „veřejně obchodovaný cenný papír“, které se někdy používá pro cenné papíry přijaté k obchodování na veřejném trhu, s nimiž se na veřejném trhu skutečně obchoduje. Je třeba dle žalované také připomenout, že skutečnost, že akcie žalobce byly omezeně převoditelné a nebyly přijaty k obchodování

na žádném veřejném trhu, posoudila žalovaná jako okolnost snižující závažnost protiprávního jednání a přihlédla k ní při určení výše pokuty.

Pokud jde o námitku žalobce, že pokuta byla žalobci uložena po uplynutí lhůty pro její uložení, pak žalovaná poukázala na § 250b odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého musí být žaloba proti rozhodnutí správního orgánu podána do dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Tato lhůta se vztahuje i na případné rozšíření žalobních návrhů po podání žaloby a její zmeškání nelze prominout. Rozhodnutí o rozkladu bylo žalobci doručeno dne 18. 8. 2000, ale žalobce doplnění žaloby, v němž se uplynutí prekluzivní lhůty pro uložení pokuty dovolával, zaslal soudu teprve až podáním doručeným dne 27. 11. 2000 a učinil tak až po uplynutí dvouměsíční lhůty podle § 250b odst. 1 občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že se přitom nejedná o námitku, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti, soud by se touto námitkou neměl

zabývat. Přesto však žalovaná vyjadřuje svůj názor, že pokutu lze pokládat za uloženou nikoli pravomocným rozhodnutím o uložení pokuty, ale již oznámením prvostupňového rozhodnutí - v daném případě bylo rozhodnutí orgánu I. stupně žalobci doručeno dne 3. 3. 2000.

Již prvostupňovým rozhodnutím, byť nepravomocným, je ukládána sankce a dotčena právní sféra účastníka řízení. Žalovaná uvádí i další důvody, o které opírá svůj názor, že pokuta byla uložena včas. Žalovaná také nesouhlasí s tvrzením žalobce, že lhůta pro uložení pokuty podle § 87 odst. 2 zákona o cenných papírech začala v jeho případě plynout již dne 2. 8. 1999,

neboť nelze dovozovat, že by v tento den již žalovaná o porušení povinnosti žalobce věděla.

Žalovaná proto navrhla, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta.

V replice žalobce setrval na svém žalobním návrhu. Podpisový řád je podle žalobce interní instrukcí žalované a vůči třetím osobám se jej nelze dovolávat, navíc zmocnění podepisujících osob nebylo ve správním řízení nijak doloženo. Podpis Ing. T. J.

na rozhodnutí nelze označit jako formální, neboť rozhodnutí podepisují ty osoby, které tato rozhodnutí činí. Pokud jde o lhůtu pro uložení pokuty, ta je lhůtou prekluzivní a k prekluzi

se přihlíží ex offo. Pokud jde o povahu cenných papírů, žalobce namítl, že byť byl cenný papír označován jako veřejně obchodovatelný, nebylo možné jej veřejně obchodovat.

Ani jeden z trhů jej k obchodování nepřijal a teprve novela zákona o cenných papírech (žalobce tu má na mysli zřejmě novelizaci zákonem č. 362/2000 Sb.) zavedla v § 71 nové rozdělení na registrované a veřejně nabízené cenné papíry. V přechodných ustanoveních

je výslovně upravena situace, kdy veřejně obchodovatelný cenný papír není obchodován

na veřejném trhu. Povaze cenných papírů odpovídá veřejně nabízený cenný papír. Povaze veřejně obchodovatelného cenného papíru obchodovaného na trhu odpovídá registrovaný cenný papír. Zákon však chybně předpokládal veřejné obchodování všech veřejně obchodovatelných cenných papírů. Podle žalobce jde z pohledu ústavního o porušení zásady rovnosti účastníků hospodářské soutěže - zákon ukládá určitou oznamovací povinnost skupině osob, které však nezaručuje stejné právo účasti na trhu. Pokud odpadne právo účasti na trhu, musí odpadnout i povinnost s tím spojená. Není-li tomu tak, jde o nesoulad s ústavním pořádkem České republiky.

Pokud jde o příslušnost soudů k rozhodování v této věci, Městský soud v Praze

po podání žaloby rozhodl dne 7. 12. 2000 usnesením č. j. 28 Ca 287/2000 - 18 o postoupení věci Vrchnímu soudu v Praze; ten však do 31. 12. 2002 ve věci nerozhodl, pouze usnesením č. j. 6 A 35/2001 - 38 ze dne 7. 9. 2001 zamítl návrh žalobce na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Dnem 1. 1. 2003 nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), jímž se mimo jiné řídí postup soudů, účastníků řízení a dalších osob ve správním soudnictví. Podle tohoto zákona se postupuje i ve věcech správního soudnictví, v nichž byla podána žaloba podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu, o níž soud nerozhodl do 31. 12. 2002. V souladu s ustanovením § 132 s. ř. s. tak tuto právní věc, v níž byla

do 31. 12. 2002 dána věcná příslušnost Vrchního soudu v Praze, převzal a v řízení

o ní pokračoval Nejvyšší správní soud, který ji podle § 130 odst. 1 s. ř. s. dokončil podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s., a to bez nařízení jednání,

neboť s takovým postupem soudu podle § 51 s. ř. s. vyjádřili žalobce i žalovaná souhlas.

Nejvyšší správní soud ze správního spisu předloženého žalovanou zjistil, že žalovaná zahájila dne 23. 11. 1999 z vlastního podnětu správní řízení č. j. 31/21908/1999 ve věci možného porušení § 80 odst. 3 zákona o cenných papírech. Dne 23. 2. 2000 je datováno rozhodnutí Komise pro cenné papíry č. j. 31/588/2000 vydané v I. stupni, které bylo žalobci doručeno dne 3. 3. 2000. Tímto rozhodnutím byla žalobci uložena podle § 86 odst. 1 písm. b) zákona o cenných papírech pokuta ve výši 260 000 Kč za porušení § 80 odst. 3 zákona

o cenných papírech spočívající v neuveřejnění zprávy o výsledcích jeho hospodaření

a o finanční situaci za první pololetí roku 1999. Toto rozhodnutí podepsali Ing. T. J., v rozhodnutí uvedený jako člen prezídia, a Ing. M. K., v rozhodnutí uvedená jako ředitelka odboru emise cenných papírů. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad,

o kterém rozhodlo prezídium Komise pro cenné papíry svým rozhodnutím datovaným dne