Osoby, které byly rozhodnutím správního orgánu na svých právech do- tčeny toliko nepřímo, nejsou legitimovány k podání žaloby proti tomuto rozhodnutí, a to ani v případě, že oprávněný subjekt (zde: Náboženská ma- tice), resp. osoba za něj jednající, nehodlá žalobu podat. 504
K otázce aktivní legitimace žalobců bylo v žalobě uvedeno následující: „Zvláštní právní status Náboženské matice, kdy státem jmenovaný ředitel řídí právní subjekt, který má fungovat ve prospěch Římskokatolické církve, ve- de k tomu, že ministrem jmenovaný ře- ditel, který byl údajně k datu vydání napadeného rozhodnutí stejně z funkce odvolán, ani ministrem jmenovaný li- kvidátor nemají žádný zájem zpochyb- ňovat rozhodnutí svého „chlebodárce“ a Římskokatolická církev (respektive ji zastupující orgány Česká biskupská konference, Konference vyšších přesta- vených mužských řeholí, Konference vyšších představených ženských řeholí) není subjektem výslovně uvedeným ja- ko oprávněný jednat za Náboženskou matici.
Případnými rozhodnutími likvi- dálora (soudní smíry, prodeje majetku) je však dotčena majetková podstata Ná- boženské matice, která je určena pro financování Římskokatolické církve. Or- gány zastupující Římskokatolickou cír- kev v České republice jsou aktivně legi- timovány k podání této žaloby. Vydání rozhodnutí o zrušení Náboženské mati- ce bylo v každém případě rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánu veřejné. moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to zejména nábožen- ských práv dle čl.
15 a 16 Listiny základ- ních práv a svobod, či. 18 Mezinárodní- ho paktu o občanských a politických právech, čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ale i práv vy- plývajících z ustanovení čl. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Pokud by soud nepřipustil tu- to žalobu z důvodů nedostatku aktivní legitimace žalobců, šlo by o denegatio tustitiae, správní paakt vydaný mimo 505 218 pravomoc a kompetenci státního orgá- nu by byl nenapadnutelný, s ohledem na zvláštní charakter Náboženské ma- tice není, kdo jiný by návrh na zrušení napadeného rozhodnutí podal.
Žalobu proti napadenému rozhodnutí za Ná- boženskou matici podává jako další ža- lobce poslední legitimní dozorčí rada Náboženské matice jako jediný orgán Náboženské matice, nepodléhající pří- mému vlivu Ministerstva kultury ČR.“ Žalovaný ve vyjádření k žalobě navt- hl, aby žaloba byla zamítnuta. Poukázal na to, že žalobu považuje za nedůvodnou a že se jedná především o návrh podaný osobami, které nemají aktivní legitimaci k takovémuto návrhu. Z čl II písm. a) bo- du 2 statutu Náboženské matice vyplývá, že statutárním orgánem Náboženské matice je její ředitel.
Žalobci nejsou ani statutárním orgánem Náboženské matice, ani není v jejich pravomoci rozhodovat o zrušení a zániku Náboženské matice. Nejvyšší správní soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda v žalobě označení žalobci jsou legitimováni k podání žalo- by o přezkoumání (zrušení) dotyčného správního aktu (rozhodnutí) a zda jsou splněny i nezbytné podmínky řízení. Soud při posouzení těchto otázek vychá- zel z následujících skutečností a úvah: K žalobě je legitimován podle ustano- vení $ 65 odst. 1 s.
ř. s. ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správ- ního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo po- vinnosti (dále jen „rozhodnutí“). Takový žalobce se může žalobou domáhat zru- šení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. 506 Předmětným rozhodnutím ministra kultury byla bezesporu přímo dotčena na právech Náboženská matice jakožto samostatná právnická osoba.
Římskoka- tolická církev, resp. subjekty označené jako žalobci pod bodem 1 žaloby [pod písm. A) až C) označené v záhlaví usne- sení] byly bezesporu dotčeny ve svých zájmech a při existenci případných práv- ních vztahů mezi nimi a Náboženskou maticí i ve svých právech, ovšem toliko nepřímo (prostřednictvím těchto práv- ních vztahů). Samotné žalované rozhod- nutí ohledně těchto žalobců nezakládá, nemění ani závazně neurčuje žádná je- jich práva či povinnosti. Z tohoto usta- novení nevyplývá, že by se tito žalobci mohli domáhat ochrany cizích práv, a to ani za situace, že dotyčný subjekt, resp. osoba za něj jednající, z různých důvodů žalobu nehodlá podat.
Druhý případ uvedený v tomto ustanovení (porušení práv v předcházejícím řízení) nepřichá- zí v úvahu již proto, že žádné předchozí řízení s rozhodnutím, na které by bez- prostředně navazovalo žalobou napade- né rozhodnutí, vedeno nebylo. Rovněž ustanovení $ 65 odst. 2 s. ř. s. (dotčení tzv. zájemníka na procesních právech účastníka řízení) na tento případ nedo- padá. Proto nezbylo než žalobu ohledně žalobců sub A) až C) podle ustanovení $ 46 písm. C) s. ř. s. odmítnout, neboť jde o návrh podaný osobami k tomu zjevně neoprávněnými.
Vzhledem k tomu, že žaloba byla po- dána v roce 2002, je třeba pro úplnost uvést, že tyto subjekty nebyly legitimová- ny k podání dotyčné žaloby ani podle tehdejší právní úpravy (část pátá občan- ského soudního řádu, ve znění účinném k 31. 12. 2002). Pokud se týká žalobce označeného pod bodem 2 žaloby [pod písm. D) v zá- hlaví usnesení], je třeba především uvést, že dozorčí rada Náboženské mati- ce je toliko jedním z orgánů této práv- nické osoby, a nikoli právnickou osobou jako takovou. Označení žalobce jakožto „dozorčí rada“ je tedy označením non subjektu, a již z tohoto důvodu nejsou splněny podmínky řízení [$ 46 odst. 1 písm. a) s.
ř. s.]. I pokud označení žalob- ce pod bodem 2 žaloby by bylo posuzo- váno tak, že se jedná o žalobu Nábožen- ské matice, je třeba poukázat na to, že dozorčí rada (resp. její členové, kteří „zmocnili advokátku k podání žaloby a k zastupování v řízení) není orgánem oprávněným jednat za Náboženskou ma- tici navenek. Jednat za tuto právnickou osobu, jak vyplývá z předloženého statu- tu ze dne 9. 12. 1998, může jen její ředi- tel. Ten by byl i oprávněn - především v případě, že by bylo rozhodnutí 0 zruše- ní Náboženské matice a ustanovení likvi- dátora posouzeno jako nicotné - za tuto právnickou osobu podat žalobu, even- tuálně zmocnit zástupce k tomuto práv- nímu úkonu.
Jak je však konstatováno v samotné žalobě, tento ředitel ani likvi- dátor nemají žádný zájem na zpochybňo- vání ministrova rozhodnutí. Coda) 219 Živnostenské právo: tržní řád k čl. 26 Listiny základních práv a svobod k $ 18 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění zákona č. 280/1997 Sb. a zákona č. 356/1999 Sb. k vyhlášce hl. m. Prahy č. 27/1998 Sb. hl. m. Prahy, kterou se vydává tržní řád, ve zně- S14 ní pozdějších předpisů“ Právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl.
26 Listiny základních práv a svobod může být zákonem omezeno; takovým omezením je i ustanovení $ 18 zákona č. 455/1991 Sb., živnostenského zá- kona, které zmocňuje obec k vydání tržního řádu formou obecně závazné vyhlášky, a umožňuje jí tak pro úzetní jejího obvodu stanovit s přihlédnu- tím k místním podmínkám regulaci prodeje zboží. Nevybočuje-li taková re- gulace z mezí zákonného zmocnění, nelze ji považovat za zásah do ústavně zaručeného práva podnikat.
A) Česká biskupská konference, B) Konference vyšších představených mužských řeholí, C) Konference vyšších představených ženských řeholí, D) dozorčí rada Náboženské matice proti Ministerstvu kultury o zrušení Náboženské matice.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené správní rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, přičemž vycházel ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), tj. k 30. 1. 2002. V řízení proto bylo postupováno podle zákona o ochranných známkách, který byl zrušen zákonem č. 441/2003 Sb. s účinností od 1. 4. 2004.
První ze žalobních bodů, v němž žalobce namítal, že neproběhlo námitkové řízení z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 zákona o ochranných známkách v řízení o přihlášce jeho ochranné známky č. 207005, a že je proto lhůta k uplatnění důvodů, které se jinak námitkují, prekludována, není důvodný.
Podle ustanovení § 3 odst. 3 zákona o ochranných známkách Úřad na základě řádně a důvodně uplatněných námitek podle § 9 nezapíše do rejstříku označení, které zasahuje do zákonem chráněných starších práv třetích osob.
Citované ustanovení vytváří prostor pro ochranu práv třetích osob, s jejichž zájmy by se mohl zápis ochranné známky do rejstříku křížit. Je jím upravena relativní výluka ze zápisné způsobilosti přihlášeného značení do rejstříku ochranných známek, podle níž třetí osoby vyjmenované v ustanovení § 9 citovaného zákona, z důvodů v něm uvedených, mohou zabránit užívání takových označení, jež by mohla poškodit jejich práva. Podání námitek je plně v dispozici těch osob, jejichž zájmy mohou být dotčeny a Úřad tyto skutečnosti nezkoumá z úřední povinnosti.
Námitkové řízení je v řízení o přihlášce ochranné známky zařazeno před zápisem ochranné známky do rejstříku. Nejedná se o řízení odporové, které vede k výmazu ochranné známky z rejstříku, jestliže již k zápisu ochranné známky došlo. Ze žádného ustanovení zákona o ochranných známkách však nevyplývá, že by podání návrhu na výmaz ochranné známky bylo podmíněno proběhnuvším námitkovým řízením. Jedná se totiž o dva rozdílné prostředky, na sobě nezávislé, jimiž lze dosáhnout stejného výsledku, tj. že ochranná známka nebude v rejstříku ochranných známek zapsána.
Pokud žalobce v souvislosti s výhradami uplatněnými proti postupu Úřadu při zápisu ochranné známky zúčastněné osoby ve vztahu ke třídě 18 poukázal na ustanovení § 38 odst. 4 zákona o ochranných známkách, je tento odkaz v dané věci zcela nepřípadný. Účelem prominutí zmeškání lhůty (§ 28 správního řádu) je poskytnout účastníkovi řízení možnost odvrátit nepříznivé následky zmeškání lhůty, v níž měl být účastníkem učiněn úkon, jestliže ke zmeškání došlo ze závažných důvodů. Podle ustanovení § 38 odst. 4 zákona o ochranných známkách zůstávají nedotčena práva nabytá v dobré víře pouze v mezidobí mezi podáním žádosti o prominutí zmeškáním lhůty a rozhodnutím o ní. Taková situace však v daném případě nenastala.
Nedůvodný je také další žalobní bod, v němž byly namítány vady řízení týkající zápisu ochranné známky č. 174983. Důvodem pro zamítnutí návrhu na výmaz ochranné známky žalobce č. 207005 nemůže být skutečnost, že řízení o zápis ochranné známky č. 174983 s právem přednosti případně trpělo procesními vadami, ani že rozhodnutí vydané v tomto řízení by mělo vady. Řízení o výmazu ochranné známky totiž není další možností přezkumu zápisného řízení týkajícího se jiné ochranné známky. Proto v žalobě v tomto směru namítaná nezákonnost nemůže být v řízení o výmaz ochranné známky č. 207005 vůbec zkoumána.
Předmětem zkoumání v řízení o výmaz předmětné ochranné známky může být pouze naplnění důvodů podle ustanovení § 25, popř. § 26, zákona o ochranných známkách. Nelze jistě vyloučit, že důvody pro výmaz ochranné známky jsou důsledkem toho, že řízení o zápis ochranné známky s právem přednosti neproběhlo řádně, ovšem není-li zde následku, pro který lze ochrannou známku vymazat, jsou procesní vady původního řízení o zápisu ochranné známky irelevantní. Z těchto důvodů nelze žalovanému důvodně vytýkat, že těmito otázkami v řízení o výmaz ochranné známky žalobce nezabýval, a stejně tak se jimi nemůže zabývat ani Nejvyšší správní soud v tomto řízení.
Opodstatněným však shledal Nejvyšší správní soud žalobní bod, v němž žalobce namítal, že návrh na výmaz jeho ochranné známky č. 207005 byl podán z jiného právního důvodu než o jakém rozhodl Úřad.
Podle ustanovení § 25 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách Úřad vymaže ochrannou známku z rejstříku, jestliže v řízení zahájeném na návrh třetí osoby nebo z vlastního podnětu zjistí, že byla zapsána v rozporu s tímto zákonem; v tomto případě se na ochrannou známku hledí tak, jako by vůbec nebyla zapsána. To neplatí, jestliže známka byla zapsána v rozporu s § 2 odst. 1 písm. b) až d) a svým užíváním v obchodním styku získala rozlišovací způsobilost pro ty výrobky či služby svého majitele, pro které byla zapsána.
Podle ustanovení § 25 odst. 2 zákona o ochranných známkách Úřad vymaže z rejstříku zaměnitelnou ochrannou známku, jestliže v řízení zahájeném na návrh majitele ochranné známky s dřívějším právem přednosti zjistí, že napadená ochranná známka je zapsána pro stejné nebo podobné výrobky nebo služby; Úřad výmaz neprovede, jestliže majitel ochranné známky s dřívějším právem přednosti vědomě strpěl užívání napadené ochranné známky po dobu pěti let od jejího zápisu.
Náležitosti návrhu na výmaz ochranné známky z rejstříku ochranných známek byly v době podání návrhu (12. 1. 2000) upraveny v ustanovení § 13 vyhlášky č. 213/1995 Sb. (účinné v době od 1. 10. 1995 do 1. 4. 2004) a podle odst. 1 písm. g) citovaného ustanovení musel návrh obsahovat věcné odůvodnění a musely k němu být doloženy důkazy. Z dikce „věcně odůvodněn“ je nutné dovodit, že v návrhu na výmaz musí být výslovně uvedeny důvody, pro něž je výmaz navrhován. Zúčastněná osoba se však omezila na lakonické konstatování, že „napadená ochranná známka a ochranná známka navrhovatele jsou zaměnitelně podobné, resp. shodné.
Nevýrazná grafická úprava napadeného označení nepostačuje k odlišení od ochranných známek navrhovatele. Z důvodů uvedených výše a dle § 25 odst. 1 písm. a) a dále odst. 2 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, navrhujeme, aby ochranná známka č. 207005 byla vymazána.“ Takto formulovaný návrh je však neurčitý a vnitřně rozporný. Zúčastněná osoba v něm tvrdí, že ochranná známka č. 207005 je zaměnitelně podobná, resp. shodná, a přitom se současně domáhá jejího výmazu podle ustanovení § 25 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách, aniž by návrh obsahoval zmínku o tom, v čem je zápis v rozporu se zákonem o ochranných známkách.
I při nejmírnějších požadavcích je ale nezbytné, aby návrh nějaké důvody, pro něž je výmaz navrhován, obsahoval. Byla-li by ochranná známky vymazána z důvodu uvedeného v citovaném ustanovení, mělo by to za následek, že by účinky výmazu nastaly ex tunc, tzn., že by se na ni hledělo, jako by nebyla zapsána vůbec. Zatímco při výmazu podle ustanovení § 25 odst. 2 zákona o ochranných známkách, který je také výslovně v návrhu uveden, by byla posuzována shodnost nebo zaměnitelnost, přičemž v případě výmazu z tohoto důvodu by účinky nastaly ex nunc, tzn. právní mocí rozhodnutí o výmazu.
Zákon nevylučuje, že by návrh na výmaz nemohl obsahovat více důvodů směřujících k výmazu jedné ochranné známky (kumulativní petit). Mohou-li však účinky výmazu v případě kumulativního petitu nastat v různou dobu (ex tunc a ex nunc), jak tomu bylo v daném případě, je takový petit neurčitý. Povinností správního orgánu však je rozhodnout vždy o celém předmětu řízení, který byl vymezen návrhem na výmaz ochranné známky a ve výroku rozhodnutí to také jednoznačně a srozumitelně vyjádřit (§ 47 odst. 2 správního řádu), a to i v případě, že považuje za dostačují jeden z nich.
Nemůže však druhý nechat zcela bez povšimnutí (v daném případě podle § 25 odst. 2 zákona o ochranných známkách) a navíc dovozovat něco, co v návrhu vůbec není. Navrhovatel v návrhu na výmaz ochranné známky č. 207005 neuváděl, že byla zapsána v rozporu s ustanovením § 2 zákona o ochranných známkách a dedukce žalovaného, že je obsahu návrhu třeba rozumět tak, že jde o návrh na výmaz z důvodu zápisu napadené ochranné známky v rozporu s ustanovením § 3 citovaného zákona, lze bez nadsázky označit za spekulativní.
Rozhodl-li Úřad o neurčitém návrhu, není, a ani nemůže být, jak z napadeného rozhodnutí, tak i z rozhodnutí Úřadu zřejmé, jakým způsobem se správní orgány vypořádaly s oběma uplatněnými důvody výmazu předmětné ochranné známky, jichž se zúčastněná osoba mimo jakoukoliv pochybnost dovolávala, tj. podle § 25 odst. 1 písm. a) a podle § 25 odst. 2 zákona o ochranných známkách.
O návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí i rozhodnutí Úřadu podaného současně se žalobou Nejvyšší správní soud nerozhodl s ohledem na účinnost s. ř. s. od 1. 1. 2003, podle něhož může soud na návrh rozhodnout pouze o odkladném účinku, popř. předběžném opatření.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto napadené rozhodnutí včetně správního rozhodnutí I. stupně podle ust. § 78 odst. 1 a 3 s. ř. s. pro vady řízení zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., když žalobci, který měl ve věci úspěch, vzniklo právo na náhradu nákladů řízení, které uplatnil, a to v nižší částce než která by mu podle vyhlášky č. 177/1996 S. a vyhlášky 424/2000 Sb. náležela, když práva na náhradu ostatních nákladů se vzdal. Jedná o soudní poplatek v částce 1000 Kč, odměnu za právní zastoupení za 5 úkonů včetně 19% daně z přidané hodnoty ve výši 4165 Kč a náhradu hotových výdajů v návaznosti na 5 úkonů ve výši 825 Kč (3 x 75 Kč a 2 x 300 Kč).
Podle ustanovení § 60 odst. 5 s. ř. s. má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů zvláštního zřetele hodných jí může soud přiznat právo na náhradu dalších nákladů. V projednávané věci zúčastněné osobě soud žádnou povinnost, s níž by jí vznikly náklady, neuložil a zúčastněná osoba právo na náhradu dalších nákladů neuplatnila. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 21. února 2007
JUDr. Eliška Cihlářová předsedkyně senátu