Oznámení skutečností nasvědčujících podjatosti kontrolního pracovní- ka podle $ 10 odst. 3 zákona ČNR č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, je nejen právem, ale zároveň i povinností kontrolované osoby. Nelze je interpreto- vat jako právo kontrolované osoby účelově sdělit pochybnosti o nepodja- tosti kontrolního pracovníka teprve v rámci přezkumného řízení poté, co kontrolovaná osoba vyčká, zda rozhodnutí správního orgánu I. stupně pro ni bude představovat negativní zásah, či nikoliv.
Nejvyšší správní soud především kon- statuje, že k provedení kontroly a k ná- slednému udělení pokuty došlo ve sho- dě s ustanovením $ 12 odst. 1 písm. £) zákona č. 9/1991 Sb., podle něhož úřad práce vykonává kontrolní činnost na úse- ku zaměstnanosti včetně udělování po- kut, přičemž výše pokuty byla stanovena v rámci mezí obsažených v ustanovení $ 9 odst. 1 stejného zákona, podle něhož je orgán kontroly oprávněn za zaviněné porušení povinností, jejichž dodržování je oprávněn kontrolovat, udělovat poku- ty až do částky 250 000 Kč. O udělení pokuty tedy rozhodoval kompetentní správní orgán v mezích zákonem stano- vené věcné působnosti.
Podstata žaloby spočívá v tvrzení, že kontrolu prováděl podjatý pracovník úřadu práce. K tomu Nejvyšší správní soud především uvádí, že důvody vylou- čení pracovníků nebo členů správního orgánu upravuje ustanovení $ 9 a násl. správního řádu a v případě provádění státní kontroly také zvláštní zákon ČNR č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, podle jehož ustanovení $ 10 odst. 1 nesmějí kontrolu provádět ti kontrolní pracovní- ci, u nichž se zřetelem na jejich vztah ke kontrolovaným osobám nebo k předmě- tu kontroly jsou důvodné pochybnosti o jejich nepodjatosti.
Podle odst. 3 cito- vaného ustanovení oznámí kontrolované osoby kontrolnímu orgánu skutečnosti nasvědčující podjatosti kontrolního pra- covníka, jakmile se o těchto skutečnos- tech dozví. V souzené věci ze shora uvedeného vyplývá, že blíže vymezenou kontrolou u žalobce byli pověřeními ředitele Úřa- du práce v Jeseníku ze dne 2. 10. 2000 pověřeni J. L., M. O. a ing. N. R. Jmenova- ní kontrolu provedli a na základě jimi vy- hotoveného protokolu ze dne 9. 1. 2001 bylo vydáno citované rozhodnutí Úřadu práce v Jeseníku ze dne 24.
3. 2001 o udělení pokuty. Je proto zřejmé, že ža- lobce měl úřadu práce (kontrolnímu or- gánu) oznámit skutečnosti nasvědčující podjatosti pracovníka J. L. ihned poté, co se o těchto skutečnostech dozvěděl (tzn. již při zahájení kontroly), což však neučinil a podjatost namítl až poté, co správní orgán L stupně rozhodl o ulože- ní pokuty, tzn. v podaném odvolání. Jakkoliv tedy měl správní orgán roz- hodnout o uplatněné námitce podja- tosti samostatně ($ 10 zákona ČNR č. 552/1991 Sb., o státní kontrole), ne- mohl Nejvyšší správní soud přehléd- nout, že se s touto námitkou žalovaný dostatečně vypořádal v odůvodnění na- padeného rozhodnutí, a Nejvyšší správ- ní soud za těchto okolností neshledal dů- vod zpochybňovat názor žalovaného o tom, že podjatost J.
L. je nutno povážo- vat za neprokazatelnou domněnku, při- čemž kontrolu prováděl nejen J. L., nýbrž také M. O. a ing. N. R. K tomu Nejvyšší správní soud dopl ňuje, že žalobce nikterak blíže nespecifi- kuje, jakým způsobem se J. E. snažil žalobce co nejvíce poškodit. Tímto po- škozením totiž nemůže být skutečnost, že J. L. nebyl ochoten akceptovat argu- menty a podklady předložené žalobcem a svědčící o tom, že žalobce postupoval podle zákoníku práce. Úkolem J. L. (a dalších kontrolních pracovníků) totiž bylo provést kontrolu na úseku zaměst- nanosti; při svém rozhodování proto mu- sely kontrolující osoby vycházet z řady podkladových materiálů shromážděných i z vlastní iniciativy, a nikoliv pouze z ža- lobcových tvrzení, neboť v opačném pří- padě by tato kontrola zjevně postrádala jakýkoliv racionální smysl.
Nejvyšší správ- ní soud proto uzavírá, že i když o námit- ce podjatosti nebylo rozhodnuto samo- statně, nelze v této skutečnosti spatřovat důvod zpochybňující zákonnost napade- ného rozhodnutí jako celku. Nad tento rámec Nejvyšší správní soud uvádí, že tvrzení o možné podjatos- ti J. L. se skutečně jeví jako účelové (viz vyjádření žalovaného k žalobě), jelikož z obsahu žalobcova odvolání proti cito- vanému rozhodnutí Úřadu práce v Je- seníku vyplývá, že nedostatky zjištěné úřadem práce považoval žalobce za ne- podstatné, a nepokládal proto za žádoucí se touto záležitostí zabývat a předkládat další důkazy, neboť podle jeho informací se za podobná provinění žádné pokuty nevyměřují.
Teprve po „překvapivém udě- lení vysoké pokuty“ si proto nastalou si- tuaci vyložil tak, že se může ze strany J. L. 581 247 jednat o formu odplaty. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že oznámit skuteč- nosti nasvědčující podjatosti kontrolní- ho pracovníka je nutno vykládat nejen jako právo, nýbrž i jako povinnost kon- trolované osoby, které koresponduje po- vinnost vedoucího kontrolního orgánu o podjatosti rozhodnout. Tento právní institut proto nelze interpretovat svévol- ným způsobem jako právo kontrolované osoby sdělit pochybnosti o nepodjatosti kontrolního pracovníka teprve v rámci přezkumného řízení poté, co kontrolo- vaná osoba vyčká, zda rozhodnutí správ- ního orgánu I.
stupně pro ni bude před- stavovat negativní zásah, či nikoliv. (ček)
Společnost s ručením omezeným B. v J. proti Ministerstvu práce a sociálních vě- cí o pokutu za porušení pracovněprávních předpisů.
6. § 55: žalobce ve stanovené lhůtě nedoručil jedno vyhotovení okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnanci M. B. a v průběhu kontroly nedoložil žádný doklad o tom, že danou povinnost splnil;
7. § 61: žalobce zaslal zaměstnanci M. B. okamžité zrušení pracovního poměru dne 1. 10. 1999, a to v době, kdy jmenovaný již nebyl v pracovním poměru, jelikož pracovní poměr skončil dne 30. 9. 1999. Tento protokol, podepsaný (mimo jiné) vedoucím kontrolní skupiny J. L., převzala jednatelka žalobce dne 9. 1. 2001. Protokol obsahoval poučení o možnosti podat proti němu písemné námitky ve lhůtě do 10 dnů ode dne seznámení s protokolem. Této možnosti však žalobce nevyužil. Proto Úřad práce v Jeseníku shora citovaným rozhodnutím, vydaným na základě zmíněného protokolu, uložil žalobci pokutu ve výši 20 000 Kč. V rozhodnutí o odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný k jednotlivým odvolacím námitkám uvedl následující. K námitkám žalobce, že zaměstnancům K. a F. nařídil čerpání dovolené, žalovaný konstatoval, že základní povinností zaměstnavatele je podle § 74 zákoníku práce řídit a kontrolovat práci zaměstnanců, a že tuto povinnost žalobce nesplnil, protože v opačném případě by věděl, že se zaměstnanci namísto čerpání dovolené bezdůvodně zdržují na pracovišti. Žalovaný zdůraznil, že pokud zaměstnavatel určil čerpání dovolené, byl povinen kontrolovat splnění tohoto příkazu a jelikož dovolená je určena na zotavenou, dochází jejím nečerpáním k ohrožení zdraví zaměstnance. Žalobce dále namítal, že zaměstnanci M. skutečně nevyplatil náhradu za nevyčerpanou dovolenou v délce 5 dnů, nicméně učinil tak proto, že mu nařídil čerpání dovolené od 24. 6. 1998 do 30. 6. 1998, a to z důvodu zrušení pracovního poměru ve zkušební době. Žalovaný však dospěl k názoru, že nebylo možno spolehlivě zjistit, že „Oznámení“ o čerpání dovolené bylo jmenovanému řádně doručeno a proto nemohl tento důkaz hodnotit jako průkazný pro určení čerpání dovolené. K provedeným srážkám ze mzdy zaměstnanci B. žalobce tvrdil, že písemná dohoda uzavřena byla (příloha 3) a že jmenovaný dostal proplacenu celou mzdu v hotovosti a teprve poté dobrovolně stejnou částku ihned zaplatil do pokladny společnosti jako splátku svého dluhu za způsobené manko (příloha 4). Žalovaný však zjistil, že příloha 3 je inventurní soupis ze dne 1. 10. 1998, na kterém je B. připsáno, že žádá o úhradu manka srážkami ze mzdy ve výši 3 000 Kč měsíčně. Z jeho mzdového listu je zřejmé, že čistá mzda činila v listopadu 2000 částku 11 308 Kč a stejnou částku mu žalobce strhl jako ostatní srážky. Důkaz, kterého se žalobce dovolává (příloha 4), je pokladní doklad ze dne 20. 12. 1999, který je však vystaven na částku 8 308 Kč, a proto tímto důkazem žalobce žalovaného nepřesvědčil o věrohodnosti svého tvrzení. Rovněž ohledně provedených srážek ze mzdy zaměstnanci Š. žalobce tvrdil, že písemná dohoda uzavřena byla (příloha 5) a že jmenovaný dostal proplacenu celou mzdu v hotovosti a teprve poté dobrovolně stejnou částku ihned zaplatil do pokladny společnosti jako splátku svého dluhu za způsobené manko (příloha 6). Žalovaný však zjistil, že se jmenovaným byla sepsána (příloha 5) dohoda o náhradě manka (nikoliv o srážkách ze mzdy), přičemž tato dohoda byla sjednána „ve výši nároku mzdy za měsíc únor dne 20. 3. 2000“. V pokladním dokladu (příloha 6) je uvedena částka 7 601 Kč, přičemž ze mzdového listu je zřejmé, že čistá mzda za měsíc únor V. Š. činila právě 7 601 Kč a stejná částka mu byla sražena v ostatních částkách, takže mu nebyla vyplacena žádná mzda. Konečně k tvrzení žalobce, že okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnanci B. doručil, avšak jmenovaný je odmítl převzít (příloha 7), žalovaný uvedl, že předložený důkaz není možno považovat za věrohodný, a to proto, že okamžité zrušení pracovního poměru je datováno ke dni 30. 9. 1999 a odmítnutí převzetí ke dni 23. 9. 1999, tedy ještě dříve, než byla písemnost vyhotovena. Navíc odmítnutí převzetí je potvrzeno pouze paní F., bez jakéhokoliv dalšího svědka, a tvrzení, že následně bylo okamžité zrušení M. B. zasláno doporučeně, nebylo nijak doloženo. V této věci žalovaný zjistil, že M. B. žádal o zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání úřadu práce a k tomu doložil potvrzení o zaměstnání, vystavené žalobcem až dne 23. 3. 2000, v němž je uveden jako důvod rozvázání pracovního poměru dohoda, uzavřená ke dni 30. 9. 1999. Proto žalovaný neakceptoval ani toto tvrzení žalobce. Nejvyšší správní soud především konstatuje, že k provedení předmětné kontroly a k následnému udělení pokuty došlo ve shodě s ustanovením § 12 odst. 1 písm. g) zákona č. 9/1991 Sb., podle něhož úřad práce vykonává kontrolní činnost na úseku zaměstnanosti včetně udělování pokut, přičemž výše předmětné pokuty byla stanovena v rámci mezí obsažených v ustanovení § 9 odst. 1 stejného zákona, podle něhož je orgán kontroly oprávněn za zaviněné porušení povinností, jejichž dodržování je oprávněn kontrolovat, udělovat pokuty až do částky 250 000 Kč. O udělení předmětné pokuty tedy rozhodoval kompetentní správní orgán v mezích zákonem stanovené věcné působnosti. Podstata žaloby spočívá v tvrzení, že kontrolu prováděl podjatý pracovník úřadu práce. K tomu Nejvyšší správní soud především uvádí, že důvody vyloučení pracovníků nebo členů správního orgánu upravuje ustanovení § 9 a násl. správního řádu a v případě provádění státní kontroly také zvláštní zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, podle jehož ustanovení § 10 odst. 1 kontrolu nesmějí provádět ti kontrolní pracovníci, u nichž se zřetelem na jejich vztah ke kontrolovaným osobám nebo k předmětu kontroly jsou důvodné pochybnosti o jejich nepodjatosti. Podle odst. 3 citovaného ustanovení kontrolované osoby oznámí kontrolnímu orgánu skutečnosti nasvědčující podjatosti kontrolního pracovníka, jakmile se o těchto skutečnostech dozví. V souzené věci ze shora uvedeného vyplývá, že blíže vymezenou kontrolou u žalobce byli pověřeními ze dne 2. 10. 2000 ředitelem Úřadu práce v Jeseníku pověřeni J. L., M. O. a ing. N. R.. Jmenovaní předmětnou kontrolu provedli a na základě jimi vyhotoveného protokolu ze dne 9. 1. 2001 bylo vydáno citované rozhodnutí Úřadu práce v Jeseníku ze dne 24. 3. 2001 o udělení pokuty. Je proto zřejmé, že žalobce měl úřadu práce (kontrolnímu orgánu) oznámit skutečnosti, nasvědčující podjatosti pracovníka J. L., ihned poté, co se o těchto skutečnostech dozvěděl (tzn. již při zahájení kontroly), což však neučinil a podjatost namítl až poté, co správní orgán I. stupně rozhodl o uložení pokuty, tzn. v podaném odvolání. Jakkoliv tedy o uplatněné námitce podjatosti mělo být správním orgánem rozhodnuto samostatně (§ 10 zákona č. 552/1991 Sb.), nemohl Nejvyšší správní soud přehlédnout, že se s touto námitkou žalovaný dostatečně vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí a Nejvyšší správní soud za těchto okolností neshledal důvod zpochybňovat názor žalovaného o tom, že podjatost J. L. je nutno považovat za neprokazatelnou domněnku, přičemž kontrolu prováděl nejen J. L., nýbrž také M. O. a Ing. N. R. K tomu Nejvyšší správní soud doplňuje, že žalobce nikterak blíže nespecifikuje, jakým způsobem se J. L. snažil žalobce co nejvíce poškodit. Tímto poškozením totiž nemůže být skutečnost, že J. L. nebyl ochoten akceptovat argumenty a podklady, předložené žalobcem a svědčícím o tom, že žalobce postupoval podle zákoníku práce. Úkolem J. L. (a dalších kontrolních pracovníků) totiž bylo provést kontrolu na úseku zaměstnanosti a při svém rozhodování proto museli vycházet z řady podkladových materiálů, shromážděných i z vlastní iniciativy, a nikoliv pouze z tvrzení žalobce, neboť v opačném případě by tato kontrola zjevně postrádala jakýkoliv racionální smysl. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že i když o námitce podjatosti nebylo rozhodnuto samostatně, nelze v této skutečnosti spatřovat důvod, zpochybňující zákonnost napadeného rozhodnutí jako celek. Nad tento rámec Nejvyšší správní soud uvádí, že tvrzení o možné podjatosti J. L. se skutečně jeví jako účelové (viz vyjádření žalovaného k žalobě), jelikož z obsahu odvolání žalobce proti citovanému rozhodnutí Úřadu práce v Jeseníku vyplývá, že nedostatky zjištěné úřadem práce považoval žalobce za nepodstatné a nepokládal proto za žádoucí se touto záležitostí zabývat a předkládat další důkazy, když podle jeho informací za podobná provinění se žádné pokuty nevyměřují. Teprve po „překvapivém udělení vysoké pokuty“ si proto nastalou situaci vyložil tak, že se může ze strany J. L. jednat o formu odplaty. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že oznámit skutečnosti nasvědčující podjatosti kontrolního pracovníka je nutno vykládat nejen jako právo, nýbrž i povinnost kontrolované osoby, které koresponduje povinnost vedoucího kontrolního orgánu o podjatosti rozhodnout. Tento právní institut proto nelze interpretovat svévolným způsobem jako právo kontrolované osoby sdělit pochybnosti o nepodjatosti kontrolního pracovníka teprve v rámci přezkumného řízení poté, co kontrolovaná osoba vyčká, zda rozhodnutí správního orgánu I. stupně pro ni bude představovat negativní zásah či nikoliv. K dalším žalobním námitkám Nejvyšší správní soud uvádí, že žalobce nikterak nekonkretizuje, v čem správní orgány obou stupňů pochybily, když toliko obecně tvrdí, že vyhodnocení nevybraných dovolených, úhrady manka a ukončení pracovního poměru bylo nesprávné a v rozporu se zákoníkem práce. Jak však vyplývá ze shora uvedeného, správní orgány velmi podrobně a přesvědčivě odůvodnily, v čem se žalobce dopustil protizákonného jednání a Nejvyšší správní soud se s těmito právními závěry ztotožňuje. Rovněž tvrzení, že správní orgán I. stupně žalobci neumožnil předložit všechny důkazy a podklady a vyjádřit se k podkladům a zjištěním nekoresponduje s obsahem správního spisu, neboť předmětný protokol o výsledku kontroly ze dne 9. 1. 2001 byl řádně předán žalobci s poučením podat proti němu písemné a zdůvodněné námitky, což však žalobce neučinil. Žalobce teprve k podanému odvolání připojil některé písemné důkazy (viz shora uváděné přílohy 1-7), s jejichž obsahem se nicméně žalovaný velmi podrobně a pečlivě vypořádal a ani v tomto směru Nejvyšší správní soud - za situace, kdy žaloba nepředkládá další případnou argumentaci či polemiku s názory žalovaného - neshledal důvod se od jeho skutkových a právních závěrů jakkoliv odchylovat. Ze všech shora uvedených závěrů Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že žalovaný rozhodl na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a jeho rozhodnutí odpovídá zákonu. Proto Nejvyšší správní soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.), přičemž tak učinil se souhlasem účastníků řízení bez jednání (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Žalobce, která neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému – jak vyplývá ze spisového materiálu - náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 5. 9. 2003
JUDr. Marie Žišková předsedkyně senátu