(stavební zákon), ve znění zákona č. 83/1998 Sb. Při rozhodování 0 rozdělení pozemku podle $ 32 odst. 1 písm. e) zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, nelze při zkoumání souladu se závazným územním plánem vycházet ze spekulací o budoucím využití částí pozemku jeho vlastníky.
Nejvyšší správní soud přezkoumal zákonnost napadeného správního roz- hodnutí v rozsahu a mezích žaloby ($ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žalo- ba je v podstatné míře důvodná. Podle $ 32 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v rozhodném znění, lze umísťovat stavby, měnit využití území a chránit důležité zájmy v území jen na základě územního rozhodnutí, kterým je mj. podle písm. e) rozhodnutí o dělení nebo scelování pozemků. K tomu ze správního spisu žalova- ného vyplynulo, že žalobce podal dne 19.
12. 2001 žádost o vydání rozhodnutí o rozdělení pozemku č. parc. 243 v k. ú. K., kterou doložil výpisem z katastru ne- movitostí a geometrickým plánem roz- dělení. Z něho je patrno, že předmětná parcela má být rozdělena na devět dílů. Magistrát hl. m. Prahy, odbor územní- ho rozhodování, oznámil zahájení řízení účastníkům a nařídil ústní jednání na den 17. 1. 2002. Podle protokolu se jed- nání zúčastnil jen navrhovatel (žalobce) a zdůraznil důvody žádosti. Proti nega- tivnímu rozhodnutí podal žalobce od- volání z důvodů obdobných žalobním; k odvolání se vyjádřil další účastník ří- zení (Městská část Praha 5) tak, že není důvod k dělení pozemku, které se pro- vádí k naplnění záměrů územního plá- nu nebo k zajištění přístupu ke stavbám nebo pozemkům.
Žalovaný o odvolání rozhodl napadeným rozhodnutím výše citovaným. Pro územní řízení je podle $ 37 odst. 1 stavebního zákona podkladem územně plánovací dokumentace a stavební úřad podle odst. 2 téhož ustanovení v řízení posoudí návrh především z hlediska pé- če o životní prostředí a potřeb požadova- ného opatření v území a jeho důsledků; přezkoumá návrh a jeho soulad s podkla- dy podle odstavce 1 a s předchozími roz- hodnutími o území. Územně plánovací dokumentace obsahuje závazné a směrné části řešení, přičemž závazné vymezuje schvalující orgán ($ 29-odst. 1, 2 staveb- ního zákona).
V daném případě byla zá- vazná část schváleného územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy vyhlášena pod č. 32/1999 Sb. hl. m. Prahy s tím, že podle čl. 2 vyhlášky byly regulati- vy funkčního a prostorového uspořádání území stanoveny v příloze č.
1. Závaznost územně plánovací dokumentace jistě ne- směřuje zpětně a nelze ani požadovat po vlastnících pozemků, aby jejich dosavad- ní využití uvedli s územním plánem do souladu. Závaznost územního plánu se ovšem projeví tam, kde je žádáno o vydá- ní územního rozhodnutí; v takovém pří- padě je stavební úřad povinen zkoumat žádost z hlediska souladu se závazným územním plánem. Je tak nerozhodné, jak byl předmětný pozemek užíván před podáním žádosti o jeho rozdělení; roz- hodné je, zda rozdělením dojde k uži- tí odporujícímu závaznému územnímu plánu.
Rozhodnutí o rozdělení pozemku je územním rozhodnutím, na které má žadatel při splnění zákonných podmínek nárok; nejedná se o rozhodnutí vydávané na základě absolutní volné úvahy správ- ního orgánu. Zákon nestanoví důvody, z jakých lze rozdělení pozemku povolit, nestanoví speciální podmínky kromě obecných podmínek pro vydání jakého- koliv územního rozhodnutí, nevylučuje vydání rozhodnutí tam, kde lze teore- ticky řešit problém jinou právní cestou. Jen z hlediska zákonných podmínek je správní orgán oprávněn a povinen návrh zkoumat a z tohoto hlediska musí být ta- ké rozhodnutí odůvodněno.
Správní orgán L stupně zamítl ná- vrh s odůvodněním, že navržené dělení pozemku, který je zahradou k bytové- mu domu, pro využití jako jednotlivé zahrádky není v souladu s využitím sta- noveným územním plánem a není vhod- né ani z hlediska urbanistického, neboť neodpovídá klasickému pojetí urbanis- ticky hodnotné zástavby a nezaručilo by trvalé plnění požadavku na ochranu hodnotné zeleně. Návrh ovšem spočíval pouze v rozdělení pozemkové parcely, aniž by se tím nějak měnilo její využití, a rozhodnutí pouze spekuluje s tím, že by došlo k jinému využití, a to dokonce k využití narušujícímu zájem na ochraně zeleně.
Podstatné je ovšem rozhodnutí žalovaného, které je rozhodnutím ko- nečným a proti němuž žaloba zejména směřuje. Žalovaný rozšířil důvody o ar- gumentaci, že po rozdělení pozemku by docházelo k oplocování jednotlivých částí, zřizování různých drobných staveb a k nejednotnému uspořádání jednotli- vých částí děleného pozemku. Žalova- ný tedy rovněž nevychází ze zjištěných skutečností, ale ze spekulací, k čemu by mohlo rozdělení pozemku vést. Jistě ne- lze vyloučit takovou snahu vlastníků čás- tí rozděleného pozemku, ovšem tomu lze v souladu se zákonem zabránit.
Sta- vební zákon určuje v $ 54, že stavby, je- jich změny a udržovací práce na nich lze provádět jen podle stavebního povolení nebo na základě ohlášení stavebnímu úřadu. Samotné rozdělení pozemku roz- hodnutím tvrzené následky nemá. Poze- mek je svým charakterem zahradou (dle evidence v katastru nemovitostí) a podle předpisů katastrálních se zahradou ro- zumí pozemek využívaný jak k pěstování zeleniny a zahradních plodin, tak i osá- zený ovocnými stromy (příloha vyhlášky . 190/1996 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem, a zákon Cx 1053 399 č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí, kapitola 1 „druh pozemku“, bod 5).
Ani rozdělením pozemku nedojde ke změ- ně tohoto jeho charakteru. Z rozhodnutí správních orgánů ani nelze zjistit, z čeho dovozují, že namísto zahrady vzniknou zahrádky či dokonce zahrádkářská osa- da. Příloha vyhlášky č. 32/1999 Sb. hl. m. Prahy rozlišuje kategorie „sady a zahra- dy“ charakterizované výsadbou ovoc- ných dřevin a jako užitkové a okrasné za- hrady a „zahrádky a zahrádkové osady“ s využitím pro pěstování ovoce, zeleni- ny a okrasných rostlin, klubová zařízení a zahrádkářské chaty.
V čistě obytném území pak připouští existenci zeleně, kterou nespecifikuje a chrání ve vztahu k rozšiřování výstavby na její úkor. To rovněž neposkytuje dostatek argumen- tace pro závěr, že rozdělení daného po- zemku je s územním plánem v rozporu. Žalovaný dále v napadeném rozhodnu- tí argumentuje názorem, že nakládání s pozemkem, které by bylo v rozporu s územně plánovací dokumentací, by bylo v rozporu s občanským zákoníkem a Listinou základních práv a svobod. Ob- čanský zákoník v ustanovení $ 123 ome- zuje vlastnické právo, a tedy i dispozice s jeho předmětem, zákonnými mezemi, Listina základních práv a svobod v čl.
11 odst. 3 pak omezuje výkon vlastnického práva ve vztahu k ochraně přírody i ži- votního prostředí nad míru stanovenou zákonem. Překročení daných zákonných mezí ovšem musí být doloženo. Podle $ 140 stavebního zákona, není-li v něm výslovně stanoveno jinak, se na řízení vztahují obecné předpisy o správ- ním řízení. Podle $ 32 odst. 1 správní- ho řádu je správní orgán povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podkla- dy pro rozhodnutí a podle $ 34 odst. 5 správního řádu správní orgán hodno- 1054 tí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v je- jich vzájemné souvislosti tak, aby vyda- né rozhodnutí bylo v souladu se zákony a ostatními právními předpisy a vychá- zelo ze spolehlivě zjištěného skutečné- ho stavu věci ($ 46).
Náležitostí odůvod- nění správního rozhodnutí je podle $ 47 odst. 3 správního řádu uvedení skuteč- ností, které byly podkladem rozhodnutí, a uvedení úvah, jimiž byl správní orgán veden při hodnocení důkazů a při použi- tí právních předpisů, na základě kterých rozhodoval. Vady rozhodnutí vydaného vI stupni mohou být napraveny v řízení odvolacím. Podle $ 59 odst. 1 správního řádu odvolací orgán přezkoumá napade- né rozhodnutí v celém rozsahu a je-li to nutné, dosavadní řízení doplní, popří- padě zjištěné vady odstraní; pro rozhod- nutí odvolací pak platí uvedené zásady.
Jen rozhodnutí vydané na základě řádně zjištěného skutečného stavu věci a do- statečně odůvodněné splňuje požadavek přesvědčivosti správního rozhodnutí ve smyslu $ 3 odst. 4 správního řádu. Nejvyšší správní soud je názoru, že žalobou napadené rozhodnutí ve svých důvodech nevychází z dostatečně zjiště- ného skutečného stavu věci, důvody ne- staví na zjištěných skutečnostech, ale na nepodložených předpokladech, hodno- cení rozhodných skutečností je neúplné a není řádnou oporou výroku. Přitom nelze přihlížet k argumentaci žalované- ho ve vyjádření k žalobě, která v podstat- né části obsahem důvodů rozhodnutí nebyla.
Proto soud rozhodnutí žalovaného zrušil podle $ 78 odst. 1 s. ř. s. pro vady řízení, a to bez jednání za podmínek $ 76 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s. Podle $ 78 odst. 4 s. ř. s. se věc vrací k dalšímu řízení žalovanému, při němž je žalovaný podle odst. 5 téhož ustanovení vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku. Soud nepostupoval podle $ 78 odst. 3 s. ř. s. a nezrušil současně i správní roz- hodnutí I. stupně, neboť jeho vady lze odstranit v odvolacím řízení. (oš)
Bytové družstvo L. v P. proti Ministerstvu pro místní rozvoj o dělení pozemku.
yla podána v r. 2002. Podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 31. 12. 2002 činil poplatek za žalobu proti rozhodnutí orgánu veřejné správy 1000 Kč (položka 15 přílohy). Podle § 10 odst. 1 zákona o soudních poplatcích soud vrací žalobci přeplatek ve výši 1000 Kč; tato částka mu bude vrácena z účtu Nejvyššího správního soudu v určené lhůtě. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 12. 8. 2004
JUDr. Miluše Došková předsedkyně senátu