ve znění vyhlášky č. 269/2009 Sb.* x k zákonu č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) k či. 79 odst. 3 Ústavy ČR k čl 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (v textu jen „Listina“) Ustanovení $ 24a odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadav- cích na využívání území, podle kterého je v případě málo propustného prostředí nejmenší vzdálenost studny od veřejné pozemní komunikace 12 m, je v rozporu se stavebním zákonem z roku 2006, čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 11 odst. 3 Listiny zá- kladních práv a svobod.
Soud v dané věci dospěl k závěru, že $ 24a odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 501/2006 Sb. je V rozporu se stavebním zákonem, resp. čl. 11 odst. 3 Listiny. Podle či. 79 odst. 3 Ústavy mohou minis- terstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy na základě a v mezích zákona vy- dávat právní předpisy, jsou-li k tomu záko- nem zmocněny. Dosavadní judikaturu ve vztahu k odvozené normotvorbě shrnul Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 101/05, kde uvedl, že „[k] inter- pretaci zákonem stanovených mezí pro pod- zákonnou normotvorbu se Ústavní soud vy- slovil v řadě svých nálezů.
Ústavní soud v nálezu ve věcí sp. zn. Pl. ÚS 45/2000, (pub- likováno jako č. 96/2001 Sb., obdobně pak iv nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/01, publikováno ja- ko č. 410/2001 Sb.) vymezil kautely, dle kte- rých státní orgán, jenž je oprávněn k vydání Dpodzákonného právního předpisu, se „musí pohybovat secundum et intra legem, nikoli mimo zákon (praeter legem), čili zjednodu- šeně řečeno, má-li podle zákona býti X, pří- sluší“ tomuto státnímu orgánu „stanovit, že má býti X1, X2, X3, nikoli též, že má býti Y“.
Státní orgán se při tvorbě podzákonného předpisu musí držet v mezích zákona, které jsou buď vymezeny výslovně anebo vyplýva- jí ze smyslu a účelu zákona. Obecně však lze říci, že zcela volnou úvahu exekutiva nikdy nemá, neboť vždy je omezena Ústavou ČR, mezinárodními smlouvami a obecnými právními principy (srov. již Pl. ÚS 17/95, publikováno jako č. 271/1995 Sb. a kon- stantní judikatura). “ Soud se se závěry Ústavního soudu zcela ztotožňuje. C...) Jak vyplývá z čl. 11 odst. 3 Listiny, není vlastnické právo právem zcela bezbřehým.
Listina stanoví řadu kritérií, které je nutné při výkonu vlastnického práva respektovat a která současně výkon vlastnického práva omezují. Tato ústavní omezení vlastnického práva mohou být provedena zákonem, popř. jako v daném případě vyhláškou ministerstva, pokud je však vyhláška vydána na základě zá- konného zmocnění, na základě a v mezích zá- kona. Vždy je nutné respektovat základní mantinely vymezené v čl. 11 odst. 3 Listiny. Pokud tyto mantinely zákonem či vyhláškou respektovány nejsou, dochází aplikací těchto vadných právních předpisů k neústavnímu zásahu do vlastnického práva.
Nejinak je tomu i na úseku stavebním. Vlastník pozemku či stavby se může napří- klad svobodně rozhodnout o zastavění svého pozemku či stavebních úpravách své stávající stavby, avšak stavební činnost a výsledná stav- ba musejí odpovídat kritériím stanoveným čl. 11 odst. 3 Listiny. Zákonem, který stanoví základní mantinely při výkonu vlastnického práva na úseku stavebním, je stavební zákon. Z čl. 11 odst. 3 Listiny lze dovodit, že vlastní- ho výkonu stavebního práva, stejně jako vý- konu vlastnického práva, nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zá- konem chráněnými obecnými zájmy a nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
Těmto základním kritériím musí odpovídat jak jednotlivá ustanovení stavebního zákona, tak ustanovení právních předpisů stavební zákon provádějících. V souladu s těmito kri- térii musí být i vlastní výkon státní správy na úseku stavebním. Pokud plánovaná stavební činnost a výsledná stavba není zneužitím vlastnického práva na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy a nepoškozuje lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanove- nou zákonem, nelze výkonu stavebního prá- va oprávněně bránit.
Aniž by stavební zákon sám specifikoval jednotlivé obecné požadavky na výstavbu, v $ 169 odst. 1 stanoví, že „[p]lrávnické oso- by, fyzické osoby a příslušné orgány veřejné správy jsou povinny při územně plánovací a projektové činnosti, při povolování, prová- dění, užívání a odstraňování staveb respek- tovat záměry územního plánování a obecné požadavky na výstavbu [f 2 odst. 2 písm. e)] stanovené prováděcímí právními předpisy“. Pro územní řízení lze obdobnou povinnost vysledovat v $ 90 písm. c) stavebního zákona, podle kterého „[v] územním řízení stavební úřad posuzuje, zda je záměr žadatele v sou- ladu s požadavky tohoto zákona a jeho pro- váděcích právních předpisů, zejména s obec- nými požadavky na využívání území“.
Obecnými požadavky na výstavbu stavební zákon rozumí „obecné požadavky na využí- vání území a technické požadavky na stav- by stanovené prováděcími právními předpi- sy a dále obecné technické požadavky zabezpečující užívání staveb osobami po- kročilého věku, těhotnými ženami, osobami doprovázejícími dítě v kočárku, dítě do tří let, popřípadě osobamí s mentálním postiže- ním nebo osobami s omezenou schopností pohybu nebo orientace stanovené provádě- cím právním předpisem“ [$ 2 odst. 2 písm. e) stavebního zákona).
Podle $ 24a odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. „[sltudna individuálního zásobování vodou [...] musí být situována v prostředí, které ne- ní zdrojem možného znečištění ani ohrože- ní jakosti vody ve studní, a v takové poloze, aby nebyla ovlivněna vydatnost sousedních studní“. 999 2419 Soud je přesvědčen o tom, že $ 24a odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. vyhovuje kritériím uvedeným v čl. 11 odst. 3 Listiny. Zabránit umístění stavby studny je totiž možné pouze ze dvou důvodů. Zaprvé tehdy, pokud je v územním řízení prokázáno, že studna je si- tuována v prostředí, které je zdrojem možné- ho znečištění nebo ohrožení jakosti vody ve studni.
Zde je chráněn především zájem na ochraně lidského -zdraví před negativními účinky požití kontaminované vody. Zadruhé tehdy, pokud je studna situována v takové po- loze, která ovlivní vydatnost sousedních stud- ní. Zde je bráněno zneužití vlastnického prá- va na újmu práv druhých. V obou případech se jedná o přípustná omezení stavebního prá- va, a tím i práva vlastnického, neboť omezení v zájmu ochrany lidského zdraví a v zájmu ne- působení újmy právům druhých je výslovně v čl. 11 odst. 3 Listiny zmíněno.
Na rozdíl od $ 24a odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. ustanovení $ 24a odst. 2 písm. d) téže vyhlášky kritériím uvedeným v čl. 11 odst. 3 Listiny nevyhovuje. Předně je nutné uvést, že stavební zákon nestanoví, že by v určité vzdálenosti od veřejné pozemní komunikace nebylo vůbec možné studnu umístit, atoiv případě, že by umístění stavby bylo jinak v souladu $ 24a odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Aniž by pro to existoval jaký- koli oprávněný důvod, vyhláška č. 501/2006 Sb. ustanovením $ 24a odst. 2 písm. d) vyjímá z území zastavitelného studnou po celé Čes- ké republice pruh o šířce 12 m po obou stra- nách veřejných pozemních komunikací.
Si- tuace je paradoxní především v tom smyslu, že pokud by $ 24a odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 501/2006 Sb. neexistoval, bylo by možné stavbu umístit v podstatě kdekoli, pokud by byly splněny podmínky uvedené v $ 24a odst. 1 téže vyhlášky, resp. by umístění odpovídalo kritériím vymezeným v čl. 11 odst. 3 Listiny. Vyhláška tudíž v rozporu se stavebním záko- nem omezuje působnost stavebního zákona ve vztahu ke studnám toliko na území České republiky minus pruh o šířce 12 m po obou stranách všech veřejných pozemních komu- nikací.
Nejedná se již o provedení stavebního zákona, nýbrž jde o stanovení zcela nového 1000 pravidla, které stavebním zákonem sledová- no nebylo. Takováto právní úprava je proto v rozporu s čl. 79 odst. 3 Ústavy, neboť se ne- pohybuje v mezích stavebního zákona. Neústavnost $ 24a odst. 2 písm. d) vyhláš- ky č. 501/2006 Sb. je v daném případě zapří- činěna tím, že z tohoto ustanovení není při- puštěna žádná výjimka, která by umožňovala umístění studny ve vzdálenosti menší než 12 m od veřejné pozemní komunikace, po- kud by v konkrétním případě byla dodržena kritéria uvedená v $ 24a odst. 1 téže vyhlášky, resp. čl.
11 odst. 3 Listiny. Stavební zákon to- tiž v $ 169 odst. 2 stanoví, že „[vlýjímku z obecných požadavků na výstavbu, jakož i řešení územního plánu nebo regulačního plánu odchylně od nich lze v jednotlivých odůvodněných případech povolit pouze z těch ustanovení prováděcího právního předpisu, ze kterých tento předpis povolení výjimky výslovně umožňuje, a jen pokud se tím neohrozí bezpečnost, ochrana zdraví a života osob a sousední pozemky nebo stav- by. Řešením podle povolené výjimky musí být dosaženo účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu“ Z $ 24a odst. 2 písm. d) vyhláškou č. 501/2006 Sb. žádná vý- jimka výslovně umožněna není.
Jistě si lze totiž představit situaci, kdy buď specifičností konkrétního místa či konkrét- ním stavebně technickým řešením studny mohou být naplněna kritéria $ 24a odst. 1 vy- hlášky č. 501/2006 Sb. i případě vzdálenosti menší než 12 m od veřejné pozemní komuni- kace. Pokud by i za této situace nebylo umís- tění stavby povoleno, jednalo by se o omeze- ní vlastnického práva nejen v rozporu se stavebním zákonem, nýbrž také v rozporu s čl. 11 odst. 3 Listiny. Vzhledem k tomu, že se žalovaný opřel toliko o $ 24a odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 501/2006 Sb., aniž by bylo zkoumáno, zda jsou či nejsou v daném případě splněny pod- mínky pro umístění stavby uvedené v $ 24a odst. 1 téže vyhlášky, dopustil se nezákonnos- ti spočívající v aplikaci neústavního ustano- vení vyhlášky č. 501/2006 Sb. V dalším řízení již žalovaný není oprávněn se neústavního $ 24a odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 501/2006 Sb. v neprospěch žalobců dovolávat.
2420 Pobyt cizinců: závažné narušení veřejného pořádku k $ 119 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákonů č. 140/2001 Sb., č. 217/2002 Sb., č. 428/2005 Sb. a č. 161/2006 Sb. (v textu jen „zákon o pobytu cizinců“) k čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů Unie a je- jich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (v textu jen „směrnice 2004/38/ES“) L Při výkladu pojmů „veřejný pořádek“, resp. „závažné narušení veřejného po- řádku“, používaných v různých kontextech zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, je třeba brát v úvahu nejen celkový smysl dané právní úpravy, ale přihlížet i k rozdílným okolnostem vzniku, původu a účelu jednotlivých ustanovení, v nichž jsou tyto pojmy užity.
II. Narušením veřejného pořádku podle $ 119 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, může být jen takové jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze zá- kladních zájmů společnosti (viz čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Ra- dy 2004/38/ES). I v takovém případě je však nutno zohlednit individuální okolnosti Života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci. X2%
a) Ing. M. B. a b) Ing. E. B proti Krajskému úřadu Plzeňského kraje, za účasti 1) Ing. H. B.