Rozhodnutí o prohlášení díla za kulturní památku podle $ 2 zákona ČNR č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, je omezením vlastnického práva ve veřejném zájmu a za náhradu.
Žalobce v žalobě namítal nezákon- nost napadeného rozhodnutí. Podle ustanovení $ 2 zákona o státní památko- vé péči prohlašuje Ministerstvo kultury za kulturní památky podle tohoto záko- na nemovité a movité věci, popřípadě je- jich soubory, které jsou významnými do- klady historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti od nej- starších dob do současnosti, jako proje- vy tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti, pro jejich hodnoty revoluční, historické, umělecké, vědecké a technické, nebo které mají přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem.
Podle ustanovení $ 3 odst. 1 zákona o státní památkové péči si Ministerstvo kultury před prohlášením věci za kultur- ní památku vyžádá vyjádření krajského úřadu a obecního úřadu obce s rozšíře- nou působností, pokud je již od těchto orgánů neobdrželo. V daném případě ža- lovaný zaslal návrh na prohlášení soubo- ru obrazů za kulturní památku za účelem vydání odborného stanoviska Státnímu památkovému ústavu v hlav- ním městě Praze a odboru památkové péče Magistrátu hlavního města Prahy, obě tyto instituce sdělily žalovanému své souhlasné stanovisko s prohlášením věci za kulturní památku, Žalobce coby vlast- ník věci byl v souladu s ustanovením $ 3 odst. 2 zákona o státní památkové péči vyzván k vyjádření se k návrhu na pro- hlášení věci za kulturní památku, a sdělil 1123 734 — I" O žalovanému své negativní stanovisko se zamýšleným postupem.
Rozhodnutí žalovaného pak vyšlo ze spolehlivě zjištěných podkladů obsa- žených ve správním spise, jež si žalovaný obstaral v souladu se zákonem o státní památkové péči, a při rozhodování do- spěl k závěru, že uvedené obrazy před- stavují velmi kvalitní umělecká díla, je- jichž význam odpovídá ustanovení $2 zákona o státní památkové péči. Nejvyšší správní soud tedy k první námitce žalob- ce sděluje, že rozhodnutí žalovaného shledal za zákonu odpovídající. V námit- ce žalobce týkající se náhodného a úče- lového výběru obrazů odkazuje Nejvyšší správní soud na napadené rozhodnutí žalovaného, jenž se s touto skutečností vypořádal v odůvodnění svého rozhod- nutí, K námitce žalobce, že bylo rozhod- nutím žalovaného porušeno ustanovení čl.
11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, soud odkazuje na již citované rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 35/94 s tím, že podle ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod má vlastník nejen práva, ale i povinnosti, a je povinen respektovat zákaz zneužití vlastnického práva na újmu druhých nebo zákaz jeho užívání v rozporu se zá- konem chráněnými zájmy; obecným zá- jmem je nepochybně i ochrana kultur- ních památek. Ochrana kulturních památek je ve všech kulturních státech spojena s jistým omezením volné dispo- zice vlastním majetkem.
Zákon umožňu- je kompenzaci omezení vlastnického práva vlastníka kulturní památky. Státní a jiné dotace či příspěvky nemohou však být chápány jako jakási paušální náhrada za omezení vlastnického práva, nýbrž ja- ko příspěvek na skutečné a prokazatelné náklady, které v důsledku tohoto omeze- ní, zejména v důsledku zvláštních náro- ků na údržbu kulturní památky, vlastní- ku vznikají. Z uvedených skutečností vyplývá, že prohlášení za kulturní památku není zá- konem pojato jako jednostranné omeze- ní vlastnického práva bez náhrady.
Výše a způsob náhrady jsou dány povahou vě- ci, zejména odvisí též od výše nákladů, ji- miž údržba kulturní památky překračuje obvyklé náklady údržby. (ouč)
Muzeum Ž. v P. proti Ministerstvu kultury o prohlášení souboru obrazů ze sbír- ky JUDr. Emila F. za kulturní památku.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Pro posouzení věci ve správním soudnictví je rozhodující skutkový i právní stav v době rozhodování správního orgánu, který žalobou napadené rozhodnutí vydal, přičemž žaloba je v soudním řízení přezkoumávána v mezích žalobcových návrhů. Současně je nesporné, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí ve vztahu k platné, resp. účinné právní úpravě v době vydání napadeného rozhodnutí. Účastníkem řízení je ten, o jehož právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech má být v řízení jednáno nebo jehož práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny; účastníkem řízení je i ten, kdo tvrdí, že může být rozhodnutím ve svých právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech přímo dotčen, a to až do doby, než se prokáže opak. Účastníkem řízení je i ten, komu zvláštní právní předpis takové postavení přiznává. Ustanovení § 14 správního řádu vymezuje obecně pojem účastníka řízení, čímž orientuje správní orgány na to, aby zajistily v řízení aktivní účast těch , jichž se správní rozhodnutí týká, popř. může týkat. V souladu s obecným vymezením pojmu účastníka mohou toto postavení přiznat určitým osobám zvláštní předpisy. Nálezem Ústavního soudu ze dne 22 .3. 2000 uveřejněného pod č. 95/2000 Sb. bylo ke dni 31. 12. 2000 zrušeno ustanovení § 78 odst.1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Nejvyšší správní soud musí k nálezu Ústavního soudu v této věci přihlédnout a nemůže pominout tuto zásadní změnu právního stavu, k níž došlo sice po datu vydání předmětného kolaudačního rozhodnutí, ale před datem, kdy ve věci rozhodoval žalovaný (21. 2. 2002), neboť právě jeho rozhodnutí je předmětem soudního přezkumu. Dle názoru soudu nelze trvat na formálním naplnění procesního předpisu ( § 75 odst.1 s. ř. s.) při vědomí, že tím sice koná podle jeho textu, nikoli však smyslu. Žalobou napadené rozhodnutí, jehož přezkoumání bylo žalobou napadeno bylo sice vydáno při respektování ustanovení zákona v době vydání účinného, zákonným postupem však bylo dosaženo zrušení daného ustanovení pro rozpor s Ústavou. Byť k prohlášení protiústavnosti ustanovení § 78 stavebního zákona, podle kterého byl účastníkem kolaudačního řízení pouze stavebník, vlastník stavby, popř. uživatel (provozovatel), byl-li v době zahájení znám, Ústavním soudem došlo k 31. 12. 2000, je zjevné, že ustanovení zákona vykazovalo znaky protiústavnosti již v době vydání kolaudačního rozhodnutí. Vyloučení vlastníka pozemků, na kterých je realizována cizí stavba z kolaudačního řízení a v důsledku toho též z práva na soudní ochranu považoval Ústavní soud za pochybení zákonodárce, které má ústavní charakter. Nepovažoval-li tedy žalovaný žalobce a) a b) ve svém rozhodnutí, zejména, když toto bylo vydáno až v roce 2002, tedy v době, kdy omezení okruhu účastníků kolaudačního řízení bylo ústavním způsobem zrušeno, přičemž v řízení byla jejich práva vyplývající z vlastnictví k pozemkům dotčena, za účastníky řízení postupoval nezákonně. Zákonem č. 59/2001 Sb., ze dne 10. 1. 2001, kterým byla provedena novela stavebního zákona bylo ust. § 78 upraveno tak, že účastníky kolaudačního řízení jsou stavebník, vlastník stavby, uživatel (provozovatel), je-li v době zahájení řízení znám, a vlastník pozemku, na kterém je kolaudovaná stavba umístěna, pokud jeho vlastnické právo může být kolaudačním rozhodnutím přímo dotčeno. Napadají-li žalobci žalobou nezákonnost vydaného rozhodnutí jsou s žalobou v tomto bodě úspěšní a soud proto nemůže žalobu zamítnout z formálně právního důvodu, že totiž v době vydání rozhodnutí, které je napadáno, bylo předmětné zákonné ustanovení součástí tehdy platného právního pořádku, a nepřihlížet k tomu, že samo ustanovení na základě něhož bylo rozhodnutí vydáno, bylo shledáno v rozporu se zákonem vyšší právní síly. Potvrdit zákonnost rozhodnutí žalovaného s vědomím vyslovené neústavnosti nepovažuje soud za konformní, a to tím spíš, že v době rozhodování žalovaného byl okruh účastníků kolaudačního řízení vymezen tak, že vlastníci dotčených pozemků nezvratně postavení účastníků řízení měli. Povinností správního orgánu je přezkoumat napadené rozhodnutí v celém rozsahu, nemůže být proto vázán pouze tím, co v odvolání uvede některý z účastníků. Správní orgán je povinen vypořádat se s námitkami v podání účastníků řízení uvedenými. Této povinnosti však žalovaný nedostál, když nejen, že se vůbec nevypořádal s otázkou postavení účastníka v řízení u žalobce a), ale ani nikterak neodůvodnil, z jakých skutečností vycházel, když potvrdil rozhodnutí správního orgánu v I. stupni. Ve svém odůvodnění pouze konstatoval, jakým způsobem bylo navrženo řešení námitek, tak, jak bylo uvedeno v záznamu z ústního jednání ze dne 5. 9. 2000, nikterak se však věcně nezabýval právě žalobcem b) namítanou neurčitostí podmínek v kolaudačním rozhodnutí uvedených. Žalovaný ve svém odůvodnění na jedné straně tvrdí, že žalobce a) není účastníkem řízení, na druhé straně však to, že nelze k jím podaným námitkám přihlížet odůvodňuje tím, že byly podány do lhůtě, tzn., že je považuje za námitky účastníka podány opožděně. Odůvodnění rozhodnutí podle ust. § 47 odst.3 zákona č. 71/1967 Sb. musí obsahovat skutečnosti, které byly podkladem pro rozhodnutí, jakými úvahami byl správní orgán veden při hodnocení důkazů a rovněž i použití právních předpisů, na základě, kterých rozhodoval. Smyslem odůvodnění správního orgánu je jednak doložení správnosti i zákonnosti postupu správního úřadu, jakož i vydaného správního rozhodnutí. Z odůvodnění musí být zřejmé jak skutkové tak právní předpoklady, z nichž správní orgán vycházel při hodnocení konkrétní skutkové podstaty a při její subsumpci pod určité ustanovení zákona a aby zejména obsahovalo a vyčerpalo celý petit návrhu, zejm. právní úvahy o něm a důvody, které k úřednímu výroku vedly. Žalovaný zamítl jako věcně nedůvodné námitky žalobce a), aniž, jak sám uvádí, považoval za nutné zabývat se procesní otázkou, zda žalobce je účastníkem stavebního řízení, když právě tato otázka je pro řízení stěžejní. Rozhodnutí žalovaného je tak zmatečné, neboť se věcně zbýval v řízení skutečnostmi, které, dle jeho názoru, namítala osoba, která nebyla účastníkem stavebního řízení. Rozklad je ve smyslu ust. § 61 správního řádu řádným opravným prostředkem sloužícím účastníkům správního řízení k nápravě dosud nepravomocných rozhodnutí v případech, kdy v prvním stupni rozhodují ústřední orgány státní správy. Považoval-li tedy žalovaný žalobce a) za osobu, která není účastníkem řízení, přičemž tato skutečnost byla tvrzena již správním orgánem v I. stupni, nebyla splněna základní procesní podmínka pro řízení ve věci samé. Rozhodl-li žalovaný jedním rozhodnutím o rozkladu podaném účastníkem správního řízení i osobou, která účastníkem takového řízení nebyla stejným výrokem, a to tak, že se rozklady zamítají a rozhodnutí správního orgánu se potvrzuje, je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné. Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného, trpí podstatnými vadami, které zakládají jeho nepřezkoumatelnost, a proto je podle s ust.§ 76 odst.1 písm. a) s. ř. s. zrušil.V dalším řízení bude správní orgán vycházet z právního názoru soud v tomto rozsudku vysloveném. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. Podle § 133 s. ř. s. odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních, která byla zahájena přede dnem účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2003), se stanoví podle dosavadních předpisů. V daném případě je třeba postupovat podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. účinné od 1. 1. 2001, kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem. Ve věcech žalob a opravných prostředků proti rozhodnutím orgánů veřejné správy a správních orgánů činí sazba odměny 3500 Kč (§ 11 citované vyhlášky). K tomu přísluší paušální částka jako náhrada výdajů podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 75 Kč za jeden úkon, v daném případě 2 x 75 Kč tj. 150 Kč. Žalobci dále přísluší náhrada za zaplacený soudní poplatek 1000 Kč. Náklady žalobce činí 4650 Kč, v dané věci tj. 4650 x 2, tj. 9300 Kč.. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 30. 6. 2004
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu