provedenou zákonem č. 254/2002 Sb. (v textu též „zákon o vojácích z povolání“) Účelem druhé věty $ 143 odst. 3 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z po- volání, není nic jiného než stanovit pro zvláštní případ, kdy služební po- měr skončil posledním dnem kalendářního roku, že v tomto případě je možné vycházet z průměrného platu za rok, v němž zanikl služební poměr. I v tomto případě je na správním orgánu, aby porovnal, zda výpočet podle věty prvé části před středníkem uvedeného ustanovení není pro účastníka řízení výhodnější.
Věc: Miloslav H. v B. proti Ministerstvu obrany o odchodné a o výstuhový příspěvek. Vojenský úřad sociálního zabezpeče- ní ve dvou rozhodnutích ze dne 31. 1. 2002 přiznal žalobci od 1. 1. 2002 od- chodné v částce 228 666 Kč a výsluhový příspěvek v částce 15 626 Kč. Ministerstvo obrany žalobou napade- nými rozhodnutími ze dne 28. 3. 2003 zamítlo žalobcovo odvolání a rozhodnu- tí správního orgánu I stupně potvrdilo. Žalobce namítal, že jeho služební po- měr zanikl podle ustanovení $ 19 odst. 1 písm. d) zákona o vojácích z povolání dnem 31.
12. 2001, přičemž mu vznikl nárok na výsluhové náležitosti za dobu 22 let. Na základě toho vydal Vojenský úřad sociálního zabezpečení dne 31. 1. 2002 shora označená rozhodnutí o při- znání odchodného a výsluhového přís- pěvku. Pro výpočet obou výsluhových náležitostí byl stanoven průměrný mě- síční hrubý plat podle ustanovení $ 143 odst. 3 zákona o vojácích z povolání, a to 630 podle věty druhé. Průměrný měsíční plat byl tak zjištěn za celý kalendářní rok 2001. Proti těmto rozhodnutím podal ža- lobce odvolání, neboť měl za to, že Vo- jenský úřad sociálního zabezpečení při aplikaci tohoto ustanovení nepostupo- val správně.
V ustanovení $ 143 odst. 3 zákona o vojácích z povolání se praví, že průměrným měsíčním hrubým platem je průměrný měsíční plat stanovený po- dle zvláštních právních předpisů, kterým je ustanovení $ 17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění záko- na č. 74/1994 Sb. Je-li to pro vojáka z po- volání výhodnější, je průměrným měsíč- ním hrubým platem průměrný měsíční hrubý plat za kalendářní rok, který před- chází roku, v němž zanikl služební po- měr.
Zanikne-li služební poměr posled- ním dnem kalendářního roku, zjišťuje se průměrný měsíční hrubý plat z tohoto kalendářního roku. Zákonná dikce tedy dává možnost použít pro výpočet prů- měrného měsíčního hrubého platu dvě různá období, a to kalendářní čtvrtletí nebo kalendářní rok; vždy se však použi- je pro výpočet průměrného měsíčního hrubého platu to rozhodné období, kte- ré je pro vojáka z povolání výhodnější. Protože pro žalobce byl podle jeho názo- ru výhodnější výpočet průměrného mě- síčního hrubého platu za kalendářní čtvrtletí, požadoval žalobce ve svých od- voláních provedení takového výpočtu.
Odvolací orgán však podaným odvo- láním nevyhověl a napadená rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpeče- ní potvrdil v celém rozsahu. V těchto rozhodnutích žalovaný shodně konsta- toval, že v případě skončení služebního poměru dnem 31. 12. 2001 nelze apliko- vat obecnou právní úpravu uvedenou v zákoně č. 1/1992 Sb., ale je nutné pou- žít speciální úpravu stanovenou ve větě druhé ustanovení $ 143 odst. 3 zákona o vojácích z povolání. Text této věty podle žalovaného striktně určuje v návaznosti na splnění zcela konkrétní podmínky - doby skončení služebního poměru - kon- krétní, jedinečný, speciální výpočet prů- měrného měsíčního hrubého platu, aniž by odkazoval na užití zvláštních předpi- sů, jak tomu je např. ve větě první.
Žalo- vaný tak dospěl k závěru, že pro výpočet průměrného měsíčního hrubého platu je rozhodným obdobím pouze celý ka- lendářní rok 2001. Žalobce považuje výklad tohoto usta- novení provedený žalovaným za ne- správný. Podle jeho názoru je nezbytné první i druhou větu tohoto ustanovení vykládat ve vzájemné souvislosti. Věta druhá v žádném případě není speciál- ním ustanovením k větě první v tom směru, že by vylučovala použití rozhod- ného období kalendářního čtvrtletí, ale pouze speciálním ustanovením k použití konkrétního kalendářního roku.
Podle druhé části věty první by totiž v případě skončení služebního poměru' dnem 31. 12. 2001 byl rozhodným obdobím ce- lý kalendářní rok 2000, což zákonodárce zjevně nechtěl připustit. Proto byla do textu druhé věty zařazena taková formu- lace, aby v případě skončení služebního poměru posledním dnem v kalendářním roce byl rozhodným obdobím tento ka- lendářní rok, a nikoli kalendářní rok před- cházející. Přistoupení na výklad předmět- ného ustanovení použitý Ministerstvem obrany by ve svém důsledku vedlo k ne- odůvodněnému rozdělení vojáků z po- volání, kterým zanikl služební poměr, do dvou skupin.
Jedna skupina by měla možnost použití výhodnějšího výpočtu průměrného měsíčního hrubého platu, zatímco druhá nikoli. Toto znevýhodnění určité skupiny vojáků z povolání nebylo, a ani nemohlo být, záměrem zákonodár- ce; proto je třeba výklad Ministerstva obrany odmítnout. Jiný postup by jedno- značně vedl k porušení ústavní zásady stejného zacházení a rovnosti v právech. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ob- dobně jako ve svých rozhodnutích pou- kázal na to, že vzhledem ke skutečnosti, že žalobcův služební poměr skončil dnem 31.
12. 2001, nelze aplikovat obec- nou právní úpravu stanovenou zákonem č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pra- covní pohotovost a o průměrném výděl ku, ve znění pozdějších předpisů, na kte- rou odkazuje poznámka pod čarou č. 30 začleněná ve větě první v $ 143 odst. 3 zákona o vojácích z povolání. Ustanove- ní $ 143 odst. 3 zákona o vojácích z po- volání rozeznává dva základní způsoby určení průměrného měsíčního hrubého platu. V prvé řadě obecný způsob podle věty první $ 143 odst. 3 tohoto zákona, kdy je prostřednictvím poznámky pod čarou č. 30 odkázáno na obecný předpis 631 263 LY (který řeší problematiku stanovování prů- měrů pro pracovněprávní účely obec- ně), jímž je zákon č. 1/1992 Sb., podle nějž je z důvodu objektivizace výše průměrného měsíčního hrubého platu umožněno ještě provést porovnání s prů- měrným měsíčním hrubým platem za kalendářní rok, který předchází roku, v němž zanikl služební poměr, a přiznat vojáku z povolání na základě kritéria vý- hodnosti výhodnější průměrný měsíční hrubý plat.
Dále se jedná o speciální způsob podle věty. druhé $ 143 odst. 3 citovaného zákona, kdy se při splnění konkrétně určené podmínky „Zanikne-li služební poměr posledním dnem kalen- dářního roku ..“ zjišťuje průměrný mě- síční hrubý plat „... z tohoto kalendářní- ho roku“, aniž by text právní normy odkazoval na užití zvláštních právních předpisů a aniž by tento text obsahoval nutnost užití nějakého kritéria výhod- nosti nebo nutnost porovnání s jinak ur- čeným průměrným měsíčním hrubým platem (např. podle věty první $ 143 odst. 3 zákona o vojácích z povolání) z důvodu objektivizace průměrného mě- síčního hrubého platu (jako v případě určení podle věty první $ 143 odst. 3 to- hoto zákona).
Při obecném způsobu ur- čení průměrného měsíčního hrubého platu je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí, v němž je podíl pro- měnlivých složek platu značně různoro- dý, a z časového hlediska ne zcela objek- tivně odráží vypočtený měsíční průměr. Proměnlivé složky platu v něm mohou, ale nemusí být vyplaceny. Jak v obecném způsobu (podle věty první $ 143 odst. 3 zákona o vojácích z povolání), tak ve spe- ciálním způsobu (podle věty druhé $ 143 odst. 3 zákona o vojácích z povolání), je z uvedeného důvodu speciálním a do značné míry objektivnějším kritériem roz- bodné období kalendářního roku.
V obec- ném způsobu se na základě kritéria vý- 632 hodnosti rozšiřuje užitá obecná právní úprava provedená zákonem č. 1/1992 Sb. o další rozhodné období, vyplývající pří- mo z textu právní normy zákona o vojácích z povolání (speciální právní úpravy ve vztahu k zákonu č. 1/1992 Sb.) o „... kalen- dářní rok, který předchází roku, v němž zanikl služební poměr“, a podle kritéria výhodnosti umožňuje přiznat spočítaný výhodnější průměrný měsíční hrubý plat. Pokrývá se tedy situace, kdy v obec- ném rozhodném období (předchozí ka- lendářní čtvrtletí) nebyly vyplaceny pro- měnlivé složky platu a tato situace se objektivizuje použitím speciálního roz- bodného období (kalendářní rok, který předchází roku, v němž zanikl služební poměr), v němž vždy s vysokou pravdě- podobností byly vyplaceny proměnlivé složky platu.
Speciální způsob podle vě- ty druhé $ 143 odst. 3 zákona o vojácích z povolání již takovouto objektivizaci nevyžaduje, a proto zde již není v textu právní normy stanoveno žádné kritéri- um výhodnosti nebo nutnost porovnání s jinak určeným průměrným měsíčním hrubým platem. Vzhledem ke skuteč- nosti, že žalobcův služební poměr skon- čil dnem 31. 12. 2001, byla v rámci roz- hodování v I. stupni správně aplikována věta druhá $ 143 odst. 3 zákona o vojá- cích z povolání a v odvolacím řízení ne- bylo shledáno porušení právních norem a vydané rozhodnutí bylo potvrzeno v celém rozsahu.
V závěru svého vyjádře- ní pak žalovaný poukázal na to, že pou-. žití obecného způsobu (předchozí ka- lendářní čtvrtletí) žalovanému nikdy nevyhovovalo, neboť krátký časový úsek zkresloval vypočtení průměru platu. To bylo jedním z důvodů pro novelizaci $ 143 odst. 3 zákona o vojácích z povolá- ní, provedenou zákonem č. 254/2002 Sb. Nejvyšší správní soud, který věc po- dle $ 132 s. ř. s. převzal k dokončení ří- zení, obě napadená rozhodnutí žalova- ného pro nezákonnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ($ 78 odst. 1a4 s.
ř. s.). Zoodůvodnění: Podle ustanovení $ 143 odst. 3 záko- na č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění účinném v době vydání napade- ných rozhodnutí, je průměrným měsíč- ním hrubým platem průměrný plat sta- novený podle zvláštních předpisů ($ 17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném vý- dělku, ve znění zákona č. 74/1994 Sb.); je-li to pro vojáka výhodnější, je průměr- ným měsíčním hrubým platem průměr- ný měsíční plat za kalendářní rok, který předchází roku, v němž zanikl služební poměr.
Zanikne-li služební poměr po- sledním dnem kalendářního roku, zjišťu- je se průměrný měsíční hrubý plat z to- Se hoto kalendářního.roku. Pro závěr žalovaného, že se jedná o dva odlišné případy výpočtu průměr- ného platu, by mohl do určité míry svěd- čit gramatický výklad tohoto ustanovení, kdy v prvé větě, v částech rozdělených středníkem, jsou uvedeny dvě možnosti výpočtu průměrného platu (prvá s pou- kazem na zákon č. 1/1992 Sb.), kdežto v druhé větě, bez výslovného odkazu na větu prvou, je uvedena toliko jedna mož- nost tohoto výpočtu.
V daném případě je však nutno vycházet především z lo- gického výkladu, a to zejména ze smyslu tohoto ustanovení. Účelem věty druhé není totiž nic jiného než pro zvláštní pří- pad, že služební poměr skončil posled- ním dnem kalendářního roku, stanovit, že v tomto případě je možno vycházet z průměrného platu za kalendářní rok, v němž zanikl služební poměr, neboť v tomto případě služební poměr trval až do konce tohoto kalendářního roku a není důvodu průměrný plat počítat za kalendářní rok předchozí.
Jedná se te- dy o zvláštní úpravu toliko ve vztahu k úpravě ve větě prvé v Části za střední- kem. I v tomto případě bylo na správním orgánu, aby porovnal, zda výpočet podle věty prvé části před středníkem usta- novení $ 143 odst. 3 zákona o vojácích z povolání není pro žalobce výhodnější. Žalobci je nutno přisvědčit i v argumen- taci, že výklad žalovaného by znamenal nejen nepřiměřené, ale i nelogické zne- výhodnění skupiny vojáků z povolání, u kterých došlo ke skončení služebního poměru posledním dnem kalendářního roku, oproti ostatním vojákům (např. těm, u kterých byl služební poměr ukon- čen dnem 1.
ledna toho kterého roku). (Coda) 264 Daň z příjmů: výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů m k $ 23 odst. 1 a $ 24 odst. 1 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona č. 35/1993 Sb., zákona č. 323/1993 Sb., zákona č. 259/1994 Sb. a zákona č. 149/1995 Sb. (v textu též „zákon o daních z příjmů“) Z ustanovení $ 24 odst. 1 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, nelze dovodit, že vynaložené výdaje se vždy musí reálně projevit v příj- M2% mech daňového poplatníka, tzn. že mezi výdaji a příjmy nutně existuje 264 vztah přímé úměry.
Smysl tohoto ustanovení však zjevně spočívá v tom, že se musí jednat o výdaje za tímto účelem vynaložené. Proto také ustanovení $ 23 odst. 1 stejného zákona při vymezení základu daně hovoří 0 respekto- vání „věcné a časové souvislosti“ příjmů a výdajů v daném zdaňovacím ob- dobí. Mezi těmito výdaji a očekávanými příjmy tak musí existovat přímý a bezprostřední vztah; v opačném případě se pojmově nemůže jednat o vý- daje vynaložené na dosažení, udržení či zajištění příjmů.
Miloslav H. v B. proti Ministerstvu obrany o odchodné a o výstuhový příspěvek.