Věc: Ing. Vladimír V. proti ředitelce Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, za účasti zastupitelstva obce D., o zánik mandátu člena zastupitelstva. Navrhovatel byl ve volbách do zastu- pitelstev obcí konaných ve dnech 1. - 2. 11. 2002 zvolen do zastupitelstva obce D. (dále jen „zastupitelstvo“). Od 1. 1. 2003 se stal zaměstnancem města H. a radou města byl 13. 1. 2003 jmenován do funk- ce vedoucího odboru dopravy na Měst- ském úřadě v H., do jehož správního ob- vodu spadá i obec D. Dne 10. 10.
2005 ředitelka Krajského úřadu Královéhra- deckého kraje (dále jen „ředitelka KÚ“) upozornila starostku této obce na mož- ný vznik neslučitelnosti funkcí zastáva- ných navrhovatelem s ohledem na $ 5 odst. 2 a 3 zákona č. 491/2001 Sb., o vol- bách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o vob bách“). Zastupitelstvo pak na zasedání 8. 12. 2005 nerozhodlo ve smyslu $ 55 odst. 3 tohoto zákona o zániku man- dátu navrhovatele. Ředitelka KÚ proto iniciovala svolání mimořádného zasedá- ní zastupitelstva dle $ 55 odst. 4 zákona o volbách, které se konalo 5.
4. 2006; za- stupitelstvo však opět nerozhodlo o zá- niku mandátu navrhovatele. Ředitelka KÚ proto svým rozhodnu- tím ze dne 19. 4. 2006 vyslovila zánik mandátu navrhovatele jako člena zastu- pitelstva obce D. dle $ 55 odst. 4 zákona o volbách. Navrhovatel se u Krajského soudu v Hradci Králové domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí. V návrhu mimo jiné uvedl, že již na zasedání zastupitel stva dne 20. 11. 2002 upozornil na to, že pracuje ve vedoucí funkci na okresním úřadě a že od r. 2003 bude pracovat ve vedoucí funkci na Městském úřadě v H.
Po třech letech jeho působení v zastupitel- 767 925 stvu začala starostka obce D. Mgr. Jana N. iniciovat jeho odstoupení z funkce člena zastupitelstva. To má přímou sou- vislost s tím, že navrhovatel poukazuje na nezákonnost procesu prodeje obecní cesty, jíž se starostka dopouští. Ta po do- tazu adresovanému ředitelce KÚ zařadi- la na program veřejného zasedání zastu- pitelstva 8. 12. 2005 jeho odvolání; o tom ovšem všichni zastupitelé hlasová- ním odmítli jednat. Pokud pak starostka sama iniciovala jeho odvolání z důvodu střetu zájmů s ohledem na potřebu po- sudku odboru dopravy Městského úřa- du H.
kúčelové komunikaci v jejich obci, jde o účelovou argumentaci, neboť uve- denému odboru dopravy nepřísluší za- sahovat do účelových a místních komu- nikací v této obci, neboť podle $ 40 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních ko- munikacích, je silničním správním úřa- dem obec a jí je pak přímo nadřízen kraj- ský úřad. Podle navrhovatele bylo dále mimořádné zasedání zastupitelstva dne 6. 4. 2006 od počátku neplatné, neboť vět- šinou hlasů nebyl odsouhlasen program jednání. Byl tak porušen jednací řád za- stupitelstva i $ 96 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení).
Celý proces odvolání navrhovatele byl toliko proje- vem vůle starostky a ukončen rozhodnu- tím jediné osoby, tj. ředitelky KÚ. Došlo tak k porušení čl. 1 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práva a svobod. Navrhovatel dále poznamenává, že krajský úřad ne- chce prověřovat a odvolávat další zastu- pitele, kteří jsou také zaměstnanci úřadů obcí s rozšířenou působností. Postoj krajského úřadu bez jakýchkoliv opatře- ní u ostatních obcí kraje je výraznou dis- kriminací navrhovatele. Přitom za celou dobu jeho zaměstnání na odboru dopra- vy Městského úřadu v H.
nedošlo k žád- ným konfliktním jednáním s obcí D. a navíc k návrhu obce byl navrhovatel z projednávání těchto věcí vyloučen. 768 Žádný majetkový prospěch ani výhody pro sebe nebo členy rodiny z titulu funk- ce v zaměstnání či jako zastupitel nezískal. Ve svém vyjádření k návrhu ředitelka KÚ mimo jiné uvedla, že nedošlo k řeše- ní postupem uvedeným v $ 55 odst. 6 zá- kona o volbách a to mělo za následek vy- dání jejího rozhodnutí. Ohradila se proti označení svého postupu jako diskrimi- načního. Krajský úřad totiž není povi- nen provádět v rámci dozoru nad samo- statnou působností obcí přezkoumávání možné neslučitelnosti funkcí všech čle- nů zastupitelstev všech obcí na území kraje.
Bylo by to těžko realizovatelné a zákon takový postup nepředpokládá. Řešení neslučitelnosti funkcí členů za- stupitelstev je především otázkou samot- ného zastupitelstva a v neposlední řadě každého ze zastupitelů. Pokud by ředi- telka KÚ získala informace nasvědčující neslučitelnosti funkcí člena zastupitel stva obce obdobné případu navrhovate- le, postupovala by stejně, tedy nediskri- minačně a v souladu se zákonem. Krajský soud v Hradci Králové návch zamítl. Z odůvodnění: Podle $ 5 odst. 2 zákona o volbách je funkce člena zastupitelstva obce neslučitel- ná s funkcí vykonávanou zaměstnancem zařazeným do pověřeného obecního úřa- du.
Dle odst. 3 téhož ustanovení je funkce člena zastupitelstva obce neslučitelná po- dle odst. 2 pouze za podmínky, že jde o za- městnance jmenovaného radou města. Na- vrhovatel je zaměstnancem pověřeného městského úřadu a jako vedoucí odboru byl do funkce jmenován radou města H. Nevysloví-li zastupitelstvo obce po- stupem dle $ 55 odst. 4 zákona o volbách zánik mandátu ani na mimořádném za- sedání iniciovaném ředitelem krajského úřadu, zaniká mandát člena zastupitel- stva obce, vysloví- li to ředitel krajského úřadu.
A k tomu napadeným rozhodnu- tím došlo. Navrhovatel svůj návrh odůvodnil řa- dou bodů. Především poukázal na to, že starostka obce Mgr. N. iniciovala nesluči- telnost jeho funkce v zaměstnání s funk- cí člena zastupitelstva až po třech letech od vzniku shora uvedené situace. To by- lo podle něj vyvoláno jeho postupy stran nezákonností při prodeji obecního ma- jetku. Úlohou krajského soudu však není šetřit a hodnotit okolnosti, za nichž byl vyvolán postup podle shora uvedených ustanovení, ale výlučně to, zda se tento postup a jeho závěry opíraly o prokáza- né skutečnosti a zda byl správně apliko- ván zákon.
Totéž platí o výtce, že ač byl vůči navrhovateli použit zákonný po- stup, v jiných případech v rámci kraje se tak nestalo. Neuvedl však žádný konkrét- ní případ, jímž by to doložil. Nemohlo by to ostatně pro posouzení jeho věci mít žádný význam; jde výlučně o hodnocení toho, zda ředitelka KÚ postupovala v souladu se zákonem. Pokud pak snad byl při zasedáních zastupitelstva, v nichž se jednalo o zániku jeho mandátu, poru- šen jednací řád nebo zákon o obcích, ne- ní to rovněž směrodatné, když při těchto příležitostech zánik mandátu vysloven nebyl.
Konečně pak je třeba konstatovat, že navrhovatel byl vyloučen z projedná- vání a rozhodování věcí, jež se týkají ob- ce, v níž je zastupitelem. Ze zákona však neplyne, že by to mohlo mít vliv na po- stup dle $ 55 odst. 4 zákona o volbách. O smysluplnosti jeho vyloučení lze ostat- ně důvodně pochybovat, když namísto něj věci týkající se obce D. vyřizuje pra- covník jím vedeného odboru. A pokud navrhovatel vytýkal porušení ustanovení správního řádu, je dlužno podotknout, že podle $ 71 zákona o volbách se na vy- dání napadeného rozhodnutí správní řád nepoužije.
926 Ochranné známky: tzv. nevěrný agent sex k čl. 6 septies Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví Při výkladu čl. 6 septies Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví nelze vycházet pouze z vnitrostátního výkladu pojmů „zástupce“ či „jednatel“, nýbrž je zapotřebí vycházet z výkladu používaného v celém mezinárodním společenství, v rámci něhož tato úmluva platí, přestože ta- kový výklad uvedených pojmů je širší než ve vnitrostátním právním řádu. O zastoupení ve smyslu citovaného ustanovení se proto bude jednat i tehdy, jestliže mezi vlastníkem ochranné známky a obstaravatelem existoval či existuje hospodářský vztah, na základě něhož obstaravatel získal informa- ci o ochranné známce, kterou následně využil ve svůj prospěch.
Podstatný není formální typ smlouvy, tedy to, zda mezi obchodními subjekty existo- val vztah zastoupení tak, jak jej zná český právní řád.
Věc: Ing. Vladimír V. proti ředitelce Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, za účasti zastupitelstva obce D., o zánik mandátu člena zastupitelstva. Navrhovatel byl ve volbách do zastu- pitelstev obcí konaných ve dnech 1. - 2. 11. 2002 zvolen do zastupitelstva obce D. (dále jen „zastupitelstvo“). Od 1. 1. 2003 se stal zaměstnancem města H. a radou města byl 13. 1. 2003 jmenován do funk- ce vedoucího odboru dopravy na Měst- ském úřadě v H., do jehož správního ob- vodu spadá i obec D. Dne 10. 10.
2005 ředitelka Krajského úřadu Královéhra- deckého kraje (dále jen „ředitelka KÚ“) upozornila starostku této obce na mož- ný vznik neslučitelnosti funkcí zastáva- ných navrhovatelem s ohledem na $ 5 odst. 2 a 3 zákona č. 491/2001 Sb., o vol- bách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o vob bách“). Zastupitelstvo pak na zasedání 8. 12. 2005 nerozhodlo ve smyslu $ 55 odst. 3 tohoto zákona o zániku man- dátu navrhovatele. Ředitelka KÚ proto iniciovala svolání mimořádného zasedá- ní zastupitelstva dle $ 55 odst. 4 zákona o volbách, které se konalo 5.
4. 2006; za- stupitelstvo však opět nerozhodlo o zá- niku mandátu navrhovatele. Ředitelka KÚ proto svým rozhodnu- tím ze dne 19. 4. 2006 vyslovila zánik mandátu navrhovatele jako člena zastu- pitelstva obce D. dle $ 55 odst. 4 zákona o volbách. Navrhovatel se u Krajského soudu v Hradci Králové domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí. V návrhu mimo jiné uvedl, že již na zasedání zastupitel stva dne 20. 11. 2002 upozornil na to, že pracuje ve vedoucí funkci na okresním úřadě a že od r. 2003 bude pracovat ve vedoucí funkci na Městském úřadě v H.
Po třech letech jeho působení v zastupitel- 767 925 stvu začala starostka obce D. Mgr. Jana N. iniciovat jeho odstoupení z funkce člena zastupitelstva. To má přímou sou- vislost s tím, že navrhovatel poukazuje na nezákonnost procesu prodeje obecní cesty, jíž se starostka dopouští. Ta po do- tazu adresovanému ředitelce KÚ zařadi- la na program veřejného zasedání zastu- pitelstva 8. 12. 2005 jeho odvolání; o tom ovšem všichni zastupitelé hlasová- ním odmítli jednat. Pokud pak starostka sama iniciovala jeho odvolání z důvodu střetu zájmů s ohledem na potřebu po- sudku odboru dopravy Městského úřa- du H.
kúčelové komunikaci v jejich obci, jde o účelovou argumentaci, neboť uve- denému odboru dopravy nepřísluší za- sahovat do účelových a místních komu- nikací v této obci, neboť podle $ 40 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních ko- munikacích, je silničním správním úřa- dem obec a jí je pak přímo nadřízen kraj- ský úřad. Podle navrhovatele bylo dále mimořádné zasedání zastupitelstva dne 6. 4. 2006 od počátku neplatné, neboť vět- šinou hlasů nebyl odsouhlasen program jednání. Byl tak porušen jednací řád za- stupitelstva i $ 96 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení).
Celý proces odvolání navrhovatele byl toliko proje- vem vůle starostky a ukončen rozhodnu- tím jediné osoby, tj. ředitelky KÚ. Došlo tak k porušení čl. 1 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práva a svobod. Navrhovatel dále poznamenává, že krajský úřad ne- chce prověřovat a odvolávat další zastu- pitele, kteří jsou také zaměstnanci úřadů obcí s rozšířenou působností. Postoj krajského úřadu bez jakýchkoliv opatře- ní u ostatních obcí kraje je výraznou dis- kriminací navrhovatele. Přitom za celou dobu jeho zaměstnání na odboru dopra- vy Městského úřadu v H.
nedošlo k žád- ným konfliktním jednáním s obcí D. a navíc k návrhu obce byl navrhovatel z projednávání těchto věcí vyloučen. 768 Žádný majetkový prospěch ani výhody pro sebe nebo členy rodiny z titulu funk- ce v zaměstnání či jako zastupitel nezískal. Ve svém vyjádření k návrhu ředitelka KÚ mimo jiné uvedla, že nedošlo k řeše- ní postupem uvedeným v $ 55 odst. 6 zá- kona o volbách a to mělo za následek vy- dání jejího rozhodnutí. Ohradila se proti označení svého postupu jako diskrimi- načního. Krajský úřad totiž není povi- nen provádět v rámci dozoru nad samo- statnou působností obcí přezkoumávání možné neslučitelnosti funkcí všech čle- nů zastupitelstev všech obcí na území kraje.
Bylo by to těžko realizovatelné a zákon takový postup nepředpokládá. Řešení neslučitelnosti funkcí členů za- stupitelstev je především otázkou samot- ného zastupitelstva a v neposlední řadě každého ze zastupitelů. Pokud by ředi- telka KÚ získala informace nasvědčující neslučitelnosti funkcí člena zastupitel stva obce obdobné případu navrhovate- le, postupovala by stejně, tedy nediskri- minačně a v souladu se zákonem. Krajský soud v Hradci Králové návch zamítl. Z odůvodnění: Podle $ 5 odst. 2 zákona o volbách je funkce člena zastupitelstva obce neslučitel- ná s funkcí vykonávanou zaměstnancem zařazeným do pověřeného obecního úřa- du.
Dle odst. 3 téhož ustanovení je funkce člena zastupitelstva obce neslučitelná po- dle odst. 2 pouze za podmínky, že jde o za- městnance jmenovaného radou města. Na- vrhovatel je zaměstnancem pověřeného městského úřadu a jako vedoucí odboru byl do funkce jmenován radou města H. Nevysloví-li zastupitelstvo obce po- stupem dle $ 55 odst. 4 zákona o volbách zánik mandátu ani na mimořádném za- sedání iniciovaném ředitelem krajského úřadu, zaniká mandát člena zastupitel- stva obce, vysloví- li to ředitel krajského úřadu.
A k tomu napadeným rozhodnu- tím došlo. Navrhovatel svůj návrh odůvodnil řa- dou bodů. Především poukázal na to, že starostka obce Mgr. N. iniciovala nesluči- telnost jeho funkce v zaměstnání s funk- cí člena zastupitelstva až po třech letech od vzniku shora uvedené situace. To by- lo podle něj vyvoláno jeho postupy stran nezákonností při prodeji obecního ma- jetku. Úlohou krajského soudu však není šetřit a hodnotit okolnosti, za nichž byl vyvolán postup podle shora uvedených ustanovení, ale výlučně to, zda se tento postup a jeho závěry opíraly o prokáza- né skutečnosti a zda byl správně apliko- ván zákon.
Totéž platí o výtce, že ač byl vůči navrhovateli použit zákonný po- stup, v jiných případech v rámci kraje se tak nestalo. Neuvedl však žádný konkrét- ní případ, jímž by to doložil. Nemohlo by to ostatně pro posouzení jeho věci mít žádný význam; jde výlučně o hodnocení toho, zda ředitelka KÚ postupovala v souladu se zákonem. Pokud pak snad byl při zasedáních zastupitelstva, v nichž se jednalo o zániku jeho mandátu, poru- šen jednací řád nebo zákon o obcích, ne- ní to rovněž směrodatné, když při těchto příležitostech zánik mandátu vysloven nebyl.
Konečně pak je třeba konstatovat, že navrhovatel byl vyloučen z projedná- vání a rozhodování věcí, jež se týkají ob- ce, v níž je zastupitelem. Ze zákona však neplyne, že by to mohlo mít vliv na po- stup dle $ 55 odst. 4 zákona o volbách. O smysluplnosti jeho vyloučení lze ostat- ně důvodně pochybovat, když namísto něj věci týkající se obce D. vyřizuje pra- covník jím vedeného odboru. A pokud navrhovatel vytýkal porušení ustanovení správního řádu, je dlužno podotknout, že podle $ 71 zákona o volbách se na vy- dání napadeného rozhodnutí správní řád nepoužije.
926 Ochranné známky: tzv. nevěrný agent sex k čl. 6 septies Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví Při výkladu čl. 6 septies Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví nelze vycházet pouze z vnitrostátního výkladu pojmů „zástupce“ či „jednatel“, nýbrž je zapotřebí vycházet z výkladu používaného v celém mezinárodním společenství, v rámci něhož tato úmluva platí, přestože ta- kový výklad uvedených pojmů je širší než ve vnitrostátním právním řádu. O zastoupení ve smyslu citovaného ustanovení se proto bude jednat i tehdy, jestliže mezi vlastníkem ochranné známky a obstaravatelem existoval či existuje hospodářský vztah, na základě něhož obstaravatel získal informa- ci o ochranné známce, kterou následně využil ve svůj prospěch.
Podstatný není formální typ smlouvy, tedy to, zda mezi obchodními subjekty existo- val vztah zastoupení tak, jak jej zná český právní řád.
Důvodem podané žaloby je žalobcem tvrzená nezákonnost rozhodnutí předse- dy Úřadu průmyslového vlastnictví o vý- mazu ochranné známky „M.“ z rejstříku ochranných známek. Rozhodnutí o vý- mazu ochranné známky podléhalo do 31. 3.2004 režimu zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách. Podle $ 35 odst. 1 zákona o ochranných známkách však ne- jsou tímto zákonem dotčena ustanovení mezinárodních smluv, jimiž je Česká re- publika vázána. Podle $ 35.odst. 2 záko- na o ochranných známkách osoby, které mají bydliště nebo sídlo na území člen- ského státu Pařížské úmluvy nebo ve stá- tě, který je členem Světové obchodní or- ganizace, mají stejná práva jako osoby, které mají bydliště nebo sídlo na území České republiky; jestliže stát, v němž má osoba bydliště nebo sídlo, není člen- ským státem Pařížské úmluvy nebo čle- nem Světové obchodní organizace, lze práva podle tohoto zákona přiznat jen za podmínky vzájemnosti.
Podle čl. 6 septi- es odst. 1 Úmluvy žádá-li jednatel nebo zástupce majitele známky v některé unij- ní zemi o zápis této známky na své vlastní jméno v jedné nebo několika těchto ze- mích bez souhlasu tohoto majitele, je ma- jitel oprávněn podat námitky proti poža- dovanému zápisu a žádat o výmaz, nebo, povoluje-li to zákon dotyčné země, o pře- vod zápisu na sebe, pokud by jednatel ne- bo zástupce neospravedlnil své jednání. V souzené věci podal navrhovatel ná- vrh na výmaz ochranné známky „M.“ s odůvodněním, že je majitelem totožné ochranné známky zapsané ve Finsku a žalobce je současně odběratelem zboží od dceřiné společnosti navrhovatele vý- mazu - estonské společnosti M.
Při roz- hodování o výmazu ochranné známky tedy bylo zapotřebí posoudit, zda mézi navrhovatelem a žalobcem existoval vztah předpokládaný čl. 6 septies odst. 1 Úmluvy, aby se mohl navrhovatel z tohoto titulu důvodně domáhat výmazu ochran- né známky „M.“ z rejstříku ochranných známek v České republice. V souzené věci byl pro rozhodnutí stěžejní výklad čl. 6 septies odst. 1 Úmlu- vy, konkrétně posouzení právní otázky, kdo může být jednatelem či zástupcem (anglicky „agent“, resp. „representative“) ve smyslu Úmluvy.
Úvodem je zapotřebí předeslat, že při výkladu zmíněného článku Úmluvy nemohly být brány jako rozhodující vnitrostátní konvence výkla- du pojmů, tedy způsob výkladu pojmů „jednatel“ či „zástupce“ ve vnitrostátním právu; jelikož se jedná o výklad meziná- rodní smlouvy, je zapotřebí dbát jednoty výkladu v oblasti mezinárodního znám- kového práva, pročež by měly být z dů- vodu právní jistoty pojmy z Úmluvy interpretovány jednotně v celém mezi- národním společenství, v rámci něhož tato mezinárodní smlouva platí.
Proto nelze výklad toho, kdo může být jednate- lem či zástupcem, provádět pouze z po- hledu české civilistiky. Tyto pojmy je za- potřebí vykládat s ohledem na smysl a účel právní úpravy, jímž je v daném pří- padě ochrana majitele ochranné známky zapsané v jedné unijní zemi před para- zitním jednáním subjektu, jenž je s maji- telem ochranné známky v obchodním styku a povědomí o této ochranné znám- ce se pokusí zneužít ve svůj majetkový prospěch. Je nutné vycházet z toho, že mezi vlastníkem ochranné známky - na- vrhovatelem - a obstaravatelem - v souze- né věci žalobcem - musí existovat nebo musel v minulosti existovat hospodář- ský vztah, na základě něhož obstaravatel získal informaci o ochranné známce, kterou následně využil ve svůj prospěch.
Podstatný přitom není formální typ smlouvy, tedy to, zda mezi obchodními subjekty existoval vztah zastoupení tak, jak jej zná český právní řád, nýbrž je roz- hodující, aby se jednalo o zastoupení ve smyslu výše naznačené interpretace čl. 6 septies odst. 1 Úmluvy. Na základě obsahu správního spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil, že ža- lobce v rámci obchodních styků nabízel navrhovateli výmazu mj. například 80 % rovnoměrně rostoucího trhu v České 77 927 a Slovenské republice prostřednictvím svého distribučního systému, zaručoval mu určitý minimální odběr zboží, poža- doval výhradní zastoupení na území Čes- ké republiky, případně nabízel výrobu polyuretanové pěny se jménem I.
s in- formací „plněno firmou M. pro firmu I“ na obalu v českém jazyce. Není tedy po- chyb o tom, že nastala situace, kdy žalob- ce získal povědomí o existenci ochranné známky „M.“, a že do České republiky do- vážel značné množství montážních pěn opatřených uvedenou ochrannou znám- kou. Z hlediska výše naznačené nutnosti širšího výkladu pojmů „jeďnatel“ či „zá- stupce“ ve smyslu čl. 6 septies odst. 1 Úmluvy je tedy na žalobce zapotřebí po- hlížet jako na zástupce ve smyslu výkla- du této mezinárodní smlouvy.
Nejvyšší správní soud k tomu připomíná ve správním spise založený výklad článku 6 septies odst. 1 Úmluvy provedený ředi- telem BIRPI profesorem G. H. C. Boden- hausenem v práci z roku 1967 nazvané „Guide to the application of the Paris convention for the protection of indu- strial property“, podle něhož mj. neexi- stence písemné smlouvy sama o sobě ne- vyvrací existenci takového faktického obchodního vztahu. Proto není žádoucí úzký výklad uvedených pojmů, podle ně- hož by o registraci ochranné známky pod svým jménem mohly žádat osoby vystupující jako distributoři zboží ozna- čeného touto ochrannou známkou.
K námitce žalobce, že nebyl v přímém obchodním vztahu s navrhovatelem vý- mazu, nýbrž že měl vztah toliko k jeho dceřiné společnosti - estonské společ- nosti M., je zapotřebí opětovně zdůraznit, že pojem zastoupení je - jak již bylo výše uvedeno - v rámci výkladu této meziná- rodní smlouvy interpretován volněji. Ač- koliv mezi žalobcem a navrhovatelem vý- mazu přímý obchodní vztah nebyl, z hlediska hospodářského účelu je nepo- chybné, že žalobce dovážel výrobky opat- řené ochrannou známkou „M.“, zapsanou ve Finsku ve prospěch navrhovatele vý- mazu.
Tím, že žalobce prodával výrobky označené touto ochrannou známkou, byť je odebíral od dceřiné společnosti navr- hovatele, z hospodářského hlediska jed- nal fakticky jako jejich zástupce a tímto jednáním získal informace o ochranné známce „M.“, které poté zneužil ve svůj hospodářský prospěch. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že neshledal nezákon- nost rozhodnutí předsedy Úřadu průmy- slového vlastnictví, jímž byla na základě podaného rozkladu vymazána ochranná známka „M.“, jejímž majitelem byl žalob- ce, z rejstříku ochranných známek.
927 Informace: k pojmům zabezpečení a zpracování osobních údajů k $4písm.e), $ 134447 o0dst.2a3 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních úda- jů a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 177/2001 Sb. (v textu též „zá- kon“) ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochra- ně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohy- bu těchto údajů (v textu též „směrnice“)
I. Cílem právní úpravy obsažené v zákoně č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, je naplnit právo každého na 772 ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromí a uvést práva a povinnosti při zpracování osobních údajů do souladu se směrnicí č. 95/46/ES. II. „Zabezpečení osobních údajů“ ve smyslu $ 13 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, není jednou z čin- ností zahrnutých pod pojem „zpracování osobních údajů“ a demonstrativ- ně vypočtených v $ 4 písm. e) cit. zákona. Tyto termíny označují aktivity druhově odlišné, byť vzájemně provázané, neboť povinnost zabezpečení dopadá na veškeré úkony zahrnované pod zákonný pojem zpracování osobních údajů (jeho přípravu i samotné provádění). Ustanovení $ 47 odst. 2 a 3 zákona se tudíž na povinnost upravenou v ustanovení $ 13 záko- na nevztahují.
Společnost s ručením omezeným I. proti Úřadu průmyslového vlastnictví o vý- maz ochranné známky z rejstříku ochranných známek.
hovatel žádal. Ze všech uvedených důvodů navrhovatel navrhl, aby bylo rozkladem napadené rozhodnutí změněno tak, že se ochranná známka „M.“ č. x vymazává z rejstříku ochranných známek.
Rozhodnutím předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 20. 2. 2001, č. j. O-7183-94, bylo rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 17. 6. 1999, č. j. O-87183, změněno tak, že ochranná známka č. 175774 ve znění „M.“ byla vymazána z rejstříku ochranných známek.
Věc nebyla skončena Vrchním soudem v Praze do 31. 12. 2002, proto byla podle § 132 s. ř. s. postoupena Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. – tedy v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu.
Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2003, č. j. 5 A 57/2001-26, byla žaloba proti uvedenému rozhodnutí odmítnuta podle § 46 odst. 2 s. ř. s. s tím, že se jedná o věc vyplývající z občanskoprávních vztahů, o níž má rozhodnout podle úpravy účinné od 1. 1. 2003 soud v občanském soudním řízení podle části páté o. s. ř. Soud poučil žalobce o tom, že může do jednoho měsíce od právní moci usnesení podat žalobu k soudu příslušnému podle § 249 a 250 o. s. ř., přičemž účinky procesních úkonů učiněných v tomto řízení zůstávají zachovány.
Usnesením zvláštního senátu pro rozhodování některých kompetenčních sporů zřízeného zákonem č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 22. 12. 2004, č. j. Konf 98/2004-4, bylo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2003, č. j. 5 A 57/2001-26, zrušeno a konstatováno, že příslušným vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 20. 2. 2001, č. j. O-87183-94, je soud ve správním soudnictví, v daném případě tedy s ohledem na § 132 s. ř. s. Nejvyšší správní soud.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Důvodem podané žaloby je žalobcem tvrzená nezákonnost rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví o výmazu ochranné známky „M.“ č. x z rejstříku ochranných známek. Rozhodnutí o výmazu ochranné známky podléhalo do 31. 3. 2004 režimu zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách. Podle § 35 odst. 1 zákona o ochranných známkách však nejsou tímto zákonem dotčena ustanovení mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána. Podle § 35 odst. 2 zákona o ochranných známkách osoby, které mají bydliště nebo sídlo na území členského státu Pařížské úmluvy nebo ve státě, který je členem Světové obchodní organizace, mají stejná práva jako osoby, které mají bydliště nebo sídlo na území České republiky; jestliže stát, v němž má osoba bydliště nebo sídlo, není členským státem Pařížské úmluvy nebo členem Světové obchodní organizace, lze práva podle tohoto zákona přiznat jen za podmínky vzájemnosti.
Podle čl. 6 septies odst. 1 Úmluvy žádá-li jednatel nebo zástupce majitele známky v některé unijní zemi o zápis této známky na své vlastní jméno v jedné nebo několika těchto zemích bez souhlasu tohoto majitele, je majitel oprávněn podat námitky proti požadovanému zápisu a žádat o výmaz, nebo povoluje-li to zákon dotyčné země, o převod zápisu na sebe, pokud by jednatel nebo zástupce neospravedlnil své jednání.
V souzené věci podal navrhovatel návrh na výmaz ochranné známky „M.“ s odůvodněním, že je majitelem totožné ochranné známky zapsané ve Finsku a žalobce je současně odběratelem zboží od dceřiné společnosti navrhovatele výmazu – estonské společnosti M. A. Při rozhodování o výmazu ochranné známky tedy bylo zapotřebí posoudit, zda mezi navrhovatelem a žalobcem existoval vztah předpokládaný čl. 6 septies odst. 1 Úmluvy, aby se mohl navrhovatel z tohoto titulu důvodně domáhat výmazu ochranné známky „M.“ z rejstříku ochranných známek v České republice.
V souzené věci byl pro rozhodnutí stěžejní výklad čl. 6 septies odst. 1 Úmluvy, konkrétně posouzení právní otázky, kdo může být jednatelem či zástupcem (anglicky „agent“, resp. „representative“) ve smyslu Úmluvy. Úvodem je zapotřebí předeslat, že při výkladu zmíněného článku Úmluvy nemohly být brány jako rozhodující vnitrostátní konvence výkladu pojmů, tedy způsob výkladu pojmů „jednatel“ či „zástupce“ ve vnitrostátním právu; jelikož se jedná o výklad mezinárodní smlouvy, je zapotřebí dbát jednoty výkladu v oblasti mezinárodního známkového práva, pročež by měly být z důvodu právní jistoty pojmy z Úmluvy interpretovány jednotně v celém mezinárodním společenství, v rámci něhož tato mezinárodní smlouva platí.
Proto nelze výklad toho, kdo může být jednatelem či zástupcem, provádět pouze z pohledu české civilistiky. Tyto pojmy je zapotřebí vykládat s ohledem na smysl a účel právní úpravy, jímž je v daném případě ochrana majitele ochranné známky zapsané v jedné unijní zemi před parazitním jednáním subjektu, jenž je s majitelem ochranné známky v obchodním styku a povědomí o této ochranné známce se pokusí zneužít ve svůj majetkový prospěch. Je nutné vycházet z toho, že mezi vlastníkem ochranné známky – navrhovatelem – a obstaravatelem – v souzené věci žalobcem – musí existovat nebo musel v minulosti existovat hospodářský vztah, na základě něhož obstaravatel získal informaci o ochranné známce, kterou následně využil ve svůj prospěch.
Podstatný přitom není formální typ smlouvy, tedy to, zda mezi obchodními subjekty existoval vztah zastoupení tak, jak jej zná český právní řád, nýbrž je rozhodující, aby se jednalo o zastoupení ve smyslu výše naznačené interpretace čl. 6 septies odst. 1 Úmluvy.
Na základě obsahu správního spisu pak Nejvyšší správní soud zjistil, že žalobce v rámci obchodních styků nabízel navrhovateli výmazu mj. například 80 % rovnoměrně rostoucího trhu v České a Slovenské republice prostřednictvím svého distribučního systému, zaručoval mu určitý minimální odběr zboží, požadoval výhradní zastoupení na území České republiky, případně nabízel výrobu polyuretanové pěny se jménem I. s informací „plněno firmou M. nebo M. pro firmu I.“ (doslovná citace – pozn. soudu) na obalu v českém jazyce.
Není tedy pochyb o tom, že nastala situace, kdy žalobce získal povědomí o existenci ochranné známky „M.“ a že do České republiky dovážel značné množství montážních pěn opatřených uvedenou ochrannou známkou. Z hlediska výše naznačené nutnosti širšího výkladu pojmů „jednatel“ či „zástupce “ ve smyslu čl. 6 septies odst. 1 Úmluvy je tedy na žalobce zapotřebí pohlížet jako na zástupce ve smyslu výkladu této mezinárodní smlouvy. Nejvyšší správní soud k tomu připomíná ve správním spise založený výklad článku 6 septies odst. 1 Úmluvy provedený ředitelem B.
profesorem G. H. C. B. v práci z roku 1967 nazvané „Guide to the application of the Paris convention for the protection of industrial property“, podle něhož mj. neexistence písemné smlouvy sama o sobě nevyvrací existenci takového faktického obchodního vztahu. Proto není žádoucí úzký výklad uvedených pojmů, podle něhož by o registraci ochranné známky pod svým jménem mohly žádat osoby vystupující jako distributoři zboží označeného touto ochrannou známkou.
K námitce žalobce, že nebyl v přímém obchodním vztahu s navrhovatelem výmazu, společnosti Y.-Y. O., nýbrž že měl vztah toliko k jeho dceřiné společnosti – estonské společnosti M. A., je zapotřebí opětovně zdůraznit, že pojem zastoupení je – jak již bylo výše uvedeno – v rámci výkladu této mezinárodní smlouvy interpretován volněji. Ačkoliv mezi žalobcem a společností Y.-Y. O. přímý obchodní vztah nebyl, z hlediska hospodářského účelu je nepochybné, že žalobce dovážel výrobky opatřené ochrannou známkou „M.“, zapsanou ve Finsku ve prospěch navrhovatele výmazu – společnosti Y.-Y.
O. Tím, že žalobce prodával výrobky označené touto ochrannou známkou, byť je odebíral od dceřiné společnosti navrhovatele výmazu – společnosti M. A. – z hospodářského hlediska jednal fakticky jako jejich zástupce a tímto jednáním získal informace o ochranné známce „M.“, které poté zneužil ve svůj hospodářský prospěch. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že neshledal nezákonnost rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví, jímž byla na základě podaného rozkladu vymazána ochranná známka „M.“ č. x, jejímž majitelem byl žalobce, z rejstříku ochranných známek.
Nejvyšší správní soud proto ze všech shora uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Žalobce, který neměl ve věci úspěch, nemá podle § 60 odst. 1 právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť jejich náhradu nepožadoval, ani mu náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly (§ 60 odst. 1 a 7 s. ř. s.).
Poučení : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 24. května 2006
JUDr. Marie Součková předsedkyně senátu