Vrchní soudy byly dle $ 246 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném k 31. 12. 2002, věcně příslušné k přezkoumávání rozhodnutí ústředních orgánů státní správy. Český telekomunikační úřad není ústředním orgánem státní správy, a proto k řízení o žalobě proti jeho rozhodnutí nebyla založena věcná příslušnost vrchního soudu. K řízení tedy není příslušný ani Nejvyš- ší správní soud, jemuž byla věc k dokončení řízení postoupena. Řízení pro- to dokončí soud, který byl věcně a místně příslušný dle $ 246 odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném k 31. 12. 2002.
Podle ustanovení $ 132 s. ř s. je Nej- vyšší správní soud povinen dokončit ří- zení ve věcech správního soudnictví, v nichž byla dána před účinností soudní- ho řádu správního věcná příslušnost k řízení vrchním soudům nebo Nejvyšší- mu soudu. O takový případ zde ovšem nejde. Vrchní soudy byly podle ustanovení $ 246 odst. 2 o. s. ř, ve znění účinném k 31. 12. 2002, věcně příslušné k pře- zkoumávání rozhodnutí ústředních or- gánů státní správy. Tento pojem je přes- ně vymezen, a to zákonem č.2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústřed- ních orgánů státní správy České republi- ky, ve znění pozdějších předpisů.
Z to- hoto zákona vyplývá, že ústředním orgánem státní správy jsou ministerstva a dále některé jiné správní úřady tam vý- slovně uvedené. Český telekomunikační úřad mezi nimi však není. Pokud by zá- konodárce zamýšlel založit právní posta- vení Českého telekomunikačního úřadu jako ústředního orgánu státní správy, musel by jej v zákoně č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, takto označit, jako to ostatně učinil při zřízení některých správních úřadů, když při jejich zřízení takové úřady za ústřední orgány výslov- ně označil a současně novelizoval kom- petenční zákon.
Soud proto vyšel z toho, že ústředními orgány státní správy ve smyslu ustanovení $ 246 odst. 2 o.s. ř. jsou jen ty orgány státní správy, které jsou zákonem za takové prohlášeny. V řízení o žalobě byl věcně příslušný podle ustanovení $ 246 odst. 1 o. s. ř,ve znění účinném k 31. 12. 2002, krajský soud, místně příslušný pak soud, v jehož obvodu má sídlo správní orgán, jehož rozhodnutí se přezkoumává (ustanovení $ 246a odst. 1 o.s. ř, ve znění účinném k 31. 12. 2002). Podle ustanovení $ 9 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, vykonává v obvodu hlavního města Prahy působnost krajského soudu Městský soud v Praze.
Protože podle ustanovení $ 7 odst. 1 a odst. 2 s. ř. s. je k řízení o žalobě od 1. 1. 2003 věcně a místně příslušný Městský soud v Praze, Nejvyšší správní soud věc postoupil po- dle ustanovení $ 7 odst. 5 s. ř. s. tomuto soudu, který se bude dále zabývat mj. splněním zákonem stanovených podmí- nek řízení. (kal 72 Důchodové pojištění: posuzování zdravotního stavu k $ 103 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního Na rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, které při rozhodo- vání o dávce důchodového pojištění podmíněné zdravotním stavem obča- na plně vychází z posudku lékaře příslušné okresní správy sociálního za- bezpečení, nelze nahlížet jako na takové, jež by nemělo oporu ve spisu ve smyslu požadavku $ 103 odst. 1 písm. b) s.
ř. s. Vu (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23.9.2003, čj.5 Ads 33/2003-4D 72 Věc: Eva K. v P proti České správě soci- álního zabezpečení o plný invalid- ní důchod, o kasační stížnosti ža- lobkyně. Žalovaná rozhodnutím ze dne 13.5. 2002 zamítla žádost žalobkyně o plný in- validní důchod, a to pro nesplnění podmí- nek ustanovení $ 38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Své roz- hodnutí postavila na posudku lékaře Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 23. 4. 2002, který dospěl k ná- zoru, že žalobkyně není plně invalidní.
Z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla u žalobky- ně schopnost soustavné výdělečné čin- nosti pouze o 40 %. Nadále pak žalob- kyni náleží toliko částečný invalidní důchod. Žalobkyně podala k Městskému sou- du v Praze opravný prostředek, v němž namítla, že není schopna bez cizí pomo- ci ani jízdy městskou hromadnou dopra- vou a trpí soustavnou bolestí. Městský soud v Praze nařídil provedení důkazu posudkem posudkové komise Minister- stva práce a sociálních věcí. Tato komise zasedala dne 5.
9. 2002 ve složení: po- sudkový lékař, tajemnice a další lékař - odborný ortoped (tzn. lékař se speciali- zací v oboru nemoci, která byla u žalob- kyně zjištěna jako rozhodující příčina dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, totiž těžké omezení hybnosti pra- vého kolena). Ohledně poklesu schop- nosti soustavné výdělečné činnosti u ža- lobkyně dospěla komise Ministerstva práce a sociálních věcí české republiky (dále jen „MPSV“) k obdobnému závěru jako lékař Pražské správy sociálního za- bezpečení; navíc vyslovila závěr, že stav hybnosti kolene by se dal zlepšit opera- tivně.
Městský soud v Praze rozhodnutí žalované potvrdil. 64 Proti tomuto rozsudku podala žalob- kyně včas odvolání k Vrchnímu soudu v Praze.Toto řízení však bylo s ohledem na novou právní úpravu ze zákona zasta- veno ($ 129 odst. 3 s. ř.s.) s tím, že účast- ník tohoto řízení mohl do 31.1.2003 po- dat proti rozhodnutí soudu o opravném prostředku kasační stížnost. Žalobkyně tak učinila podáním ze dne 23. 1.2003. Nesouhlasila s tím, že současný stav lze zlepšit operativně, a obnovit tak pra- covní schopnost.
Dále poukázala na dal- ší zdravotní poškození, zejm. levého ra- menního kloubu. Žalobkyně měla za to, že by měl být i přes shodné závěry obou komisí vyžádán znalecký posudek. Dále poukázala na rozhodnutí Ústavního sou- du ČR II. ÚS 92/95 i na to,že posudkové komise neposuzovaly její pracovní schop- nost s přihlédnutím k ustanovení $ 39 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb. Ža- lobkyně má za to, že je schopna soustav- né výdělečné činnosti jen za zcela mi- mořádných podmínek. Práce, které jsou v závěru posudku označeny jako vyho- vující, není schopna si obstarat, neboť je dlouhodobě evidována jako uchazeč o zaměstnání.
Od 6. 3. 2002 do 27. 2. 2003 byla nepřetržitě v pracovní ne- schopnosti. Spatřuje tak důvod pro po- dání kasační stížnosti dle $ 103 odst. 1 písm. b) s.ř. s. Nejvyšší správní soud kasační stíž- nost zamítl. Z odůvodnění: Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které mu předcházelo, a to v rozsahu vy- mezeném ustanovením $ 109 s. ř s. Po- dle druhého odstavce tohoto ustanove- ní je Nejvyšší správní soud vázán rozsahem kasační stížnosti; to neplatí, >>>—>— 0 n 72 — -O je-li na napadeném výroku závislý výrok, který napaden nebyl, nebo je-li rozhod- nutí správního orgánu nicotné.
Podle třetího odstavce je Nejvyšší správní soud dále vázán důvody kasační stížnos- ti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [$ 103 odst. 1 písm. ©) s.ř. s.] nebo bylo-li zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené roz- hodnutí nepřezkoumatelné [$ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicot- né. Podle čtvrtého odstavce nepřihlíží Nejvyšší správní soud ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí.
K posouzení zdravotního stavu obča- nů a dochované míry pracovní schop- nosti jsou pro účely přezkumného soud- ního řízení podle $ 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.,o organizaci a provádě- ní sociálního zabezpečení, v platném znění, povolány posudkové komise MPSV Pro toto řízení je nezbytné posou- zení zdravotního stavu občanů tak, aby byly vyloučeny pochybnosti o úplnosti podkladů, na jejichž základě bylo posou- zení prováděno, a aby nevznikly žádné pochybnosti ani o diagnóze onemocně- ní ani o okruhu zaměstnání, která zjiště- ným onemocněním vyhovují a která jsou občané schopni vykonávat.
Z hlediska hmotněprávní úpravy se na věc vztahuje zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve spojení s vy- hláškou č. 284/1995 Sb., jejíž příloha č. 2 stanovuje procentní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnos- ti (v daném případě ve znění vyhlášky č. 40/2000 Sb.). Podmínky, za nichž lze plný invalidní důchod přiznat, jsou vyjá- dřeny v $ 39 odst.
1. Podle tohoto usta- novení je pojištěnec plně invalidní, jest- liže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu buď poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66 %, nebo je schopen pro zdravotní postižení soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných pod- mínek.Třetí odstavec tohoto ustanovení ponechává způsob posouzení a procent- ní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti a vymezení okruhu zdravotních postižení umožňujících sou- stavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek na prováděcím předpisu.
Způsob výpočtu procentní míry po- klesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti tak upravuje ustanovení $ 6 vy- hlášky č. 284/1995 Sb., v platném znění, a příloha č. 2 k této vyhlášce. Seznam zdravotních postižení umožňujících soustavnou výdělečnou činnost za zcela mimořádných podmínek je obsažen v$ 7av příloze 3 k citované vyhlášce. Mezi těmito postiženími jsou uváděna následující onemocnění: úplná nevido- most obou očí, praktická nevidomost obou očí, amputační ztráty obou dolních končetin, resp. obou horních končetin či jedné horní a jedné dolní končetiny, ochr- nutí dvou končetin, zdravotní postižení způsobující imobilitu, pro kterou je oso- ba trvale odkázána na vozík pro invalidy, dále střední mentální retardace, těžké formy duševních onemocnění a těžce slabý zrak spolu s těžkou nedoslýcha- vostí, případně úplnou nebo praktickou hluchotou.
Posuzování zdravotního stavu a pra- covní neschopnosti je upraveno v usta- novení $ 1 až 4 vyhlášky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním za- bezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení. Ustanovení $ 3 65 umí 72 cit. vyhlášky uvádí, že posudkovými lé- kaři a tajemníky posudkových komisí MPSV pověřuje ministerstvo své pracov- níky se souhlasem těchto pracovníků a dalšími členy posudkových komisí jsou odborní lékaři jednotlivých klinic- kých oborů.
Posudková komise minister- stva je schopna jednat a usnášet se, je-li přítomen posudkový lékař, který je předsedou této komise, tajemník a další lékař. Posudková komise se usnáší větší- nou hlasů a při rovnosti hlasů rozhoduje hlas jejího předsedy. Dále je uváděno, jak konkrétně posudková komise při posou- zení zdravotního stavu občanů jedná. Soud I. stupně postupoval v souladu se zákonem, jestliže vycházel z posudku vydaného posudkovou komisí MPSV, která zasedala v předepsaném složení, tedy i za přítomnosti dalšího lékaře z oboru nemoci, jež byla určena jako rozhodující příčina poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti.
Jestliže důvody pro podání kasační stížnosti by- ly spatřovány ve vadách řízení spočívají- cích v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při zjišťová- ní byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem tako- vým způsobem, že to mohlo ovlivnit zá- konnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, na- padené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit, přičemž za takovou vadu ří- zení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesro- zumitelnost [$ 103 odst. 1 písm.) s.ř.s.], pak soud konstatuje, že takovýto důvod pro podání kasační stížnosti zde není dán.
Správní orgán vycházel z posudku, jenž podal lékař příslušné okresní sprá- vy sociálního zabezpečení ($ 1,2 cit. vy- hlášky č. 170/1991 Sb.). Tento posudek 66 byl pro správní orgán - žalovanou Čes- kou správu sociálního zabezpečení - podkladem, z něhož při svém rozhodo- vání vycházel. Právo posuzovat zdravot- ní stav a pracovní schopnost občanů pak vyplývá z ustanovení $ 8 zákona č.582/1991 Sb.,o organizaci a provádě- ní sociálního zabezpečení, v platném znění. Na rozdíl od správního řízení, v němž ustanovení $ 8 odst. 1 zák. č.582/1991 Sb. zakládá faktickou i práv- ní disociaci řízení do dvou fází, v řízení přezkumném speciální ustanovení $ 4 odst. 2 cit. zákona podobný dopad ne- má.V něm postupuje soud podle soud- ního řádu správního a pro dokazování aplikuje pravidla obsažená v jeho části třetí hlavě I., hlavě II.
dílu prvém ($ 77 s. ř. s.). Všechny důkazy, které soud v ří- zení provede, pak podléhají jeho hodno- tící činnosti, tedy jednotlivě i v jejich sou- hrnu, jak uvádí ustanovení $ 77 odst. 2 s.ř.s. To se týká i samotného posudku po- sudkové komise MPSV vydávaného pro účely přezkumného řízení v souladu se zmíněným ustanovením speciální proces- ní normy. Ustanovení $ 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. je nutno interpretovat a aplikovat v souhrnu procesních norem platných pro přezkumné řízení soudní a stejným způsobem je třeba hodnotit důkaz prováděný na základě tohoto ustanovení.
Je-li toto ustanovení pojímá- no v širším kontextu procesního práva, nemůže samo o sobě založit nerovnost účastníků řízení. Pokud jde o důkazní ří- zení, pak soud postupuje vždy individu- álně podle okolností konkrétního přípa- du a na základě své úvahy také hodnotí i případný požadavek na pořízení další- ho posudku posudkové komise nebo znaleckého posudku. Posudková komise jako orgán pří- slušný k podání kvalifikovaného posud- ku, který pak soud jako jeden z důkazů n 72 — -O hodnotí, žalobkyni i vyšetřila, a to od- borným ortopedem.
Vycházela z úplné zdravotní dokumentace; proti té nebyla vznesena námitka, pokud jde o její úpl- nost. Posudková komise se také vypořá- dala se všemi nemocemi, jimiž žalobky- ně trpí. Podrobně je popsala, a pokud hodnotila jako rozhodující příčinu dlou- hodobě nepříznivého zdravotního stavu těžké omezení hybnosti pravého kolena a nikoli levého ramena -, stalo se tak jed- nak na základě odborného posouzení, jednak toto hodnocení je pro žalobkyni příznivější, neboť samo postižení hyb- nosti levého ramena bylo možno hodno- tit pouze poloviční sazbou.
Další one- mocnění pak představovalo navýšení ve smyslu $ 6 odst. 4 vyhlášky č. 284/1995 Sb. Posudková komise stanovila okruh zaměstnání, která nemůže žalobkyně vzhledem ke svému zdravotnímu posti- žení vykonávat. Z toho nelze dovodit ab- solutní zákaz výkonu jakékoli práce ani další nemožnost vykonávat práce jen v ta- kovém rozsahu, které by odůvodňovaly přiznání plného invalidního důchodu. Při- tom zákonem stanovená kritéria se týkají dochované míry schopnosti soustavné vý- dělečné činnosti, jež je zjišťována ve smys- lu konkrétního zařazení podle přílohy č.2 cit. vyhlášky, ve znění účinném ke dni vydání napadaného rozhodnutí žalova- né.
Posudková komise se zabývala i usta- novením $ 39 odst. 1 písm. b) zák. č. 155/1995 Sb., když uvedla v protokolu o jednání, že nešlo o schopnost vykoná- vat pro zdravotní postižení soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimo- řádných podmínek. S ohledem na podrobné odůvodnění nálezu zbývá jednoznačně uzavřít, že ani v tomto ohledu pro charakter zdravot- ních postižení, jež jsou ve správním spi- se uvedeny, nelze zpochybnit závěr po- sudkové komise v tomto bodě. Jestliže posudková komise hovoří o možném zlepšení zdravotního stavu, není to roz- © hodující pro správné zjištění míry po- ; klesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti.
Posudková komise vyšla ze sou- časného,tedy nezlepšeného, stavu. Posu- dek pak soud I. stupně oprávněně hod- notil jako stěžejní důkaz, neboť mu nebyly předloženy v průběhu řízení žád- né jiné důkazy, na jejichž základě by mo- hl mít pochybnosti o úplnosti, přesvěd- čivosti a správnosti takto podaného posudku. Přitom žalobkyně možnost předložení takovýchto důkazů měla,ale nevyužila ji.V tomto směru nelze v říze- ní před soudem I. stupně ani shledat va- du, jež by mohla mít za následek nezá- konné rozhodnutí © věci samé.
Neobstojí ani námitka týkající se toho, že komise posuzovala schopnost sou- stavné výdělečné činnosti podle základ- ního onemocnění a nehodnotila celko- vý komplex zdravotních potíží, neboť způsob stanovení míry poklesu schop- nosti soustavné výdělečné činnosti vy- mezuje právní předpis, totiž vyhláška č.284/1995 Sb.v $ 6 odst.3,podle něhož pro stanovení procentní míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnos- ti je nutné určit zdravotní postižení, kte- ré je příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.
Je-li těchto zdravot- ních postižení více, jednotlivé hodnoty poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti se nesčítají; v tomto případě se určí, které zdravotní postižení je rozho- dující příčinou dlouhodobě nepříznivé- ho zdravotního stavu, a procentní míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti se stanoví podle tohoto zdravot- ního postižení, a to se zřetelem k závaž- nosti ostatních zdravotních postižení. Posudková komise nemohla sčítat míru poklesu schopnosti soustavné vý- dělečné činnosti pro jednotlivé choro- 67 73 by.
Žalobkyně netvrdí, že by jiné než or- topedické onemocnění bylo závažnější, ani k tomu nepřikládá žádný důkaz. Z uvedených důvodů nelze na poda- ný posudek pohlížet jinak než jako na úplný, správný a přesvědčivý. Jestliže soud I. stupně vycházel z takto podané- ho posudku a rozhodnutí žalované po- tvrdil, nepochybil. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost neshledal důvod- nou, a to nejen pro uváděné ustanovení $ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., ale ani pro důvody, k nimž by soud měl přihlížet z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že pokud by důvod měl spočívat toliko v tvrzených vadách řízení ve smyslu $ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., pak pro takovéto tvrzení neshle- dává žádný podklad ve spise, neboť správní orgán vycházel z posouzení lé- kařem Pražské správy sociálního zabez- pečení, a jeho rozhodnutí tedy mělo oporu ve spisu. Nebylo také shledáno, že by zjištění správního orgánu bylo učině- no v důsledku porušení zákona v usta- novení o řízení před správním orgá- nem, resp. způsobem, který by mohl ovlivnit zákonnost.
Rovněž tak nelze na rozhodnutí žalované pohlížet jako na nepřezkoumatelné pro nesrozumitel- nost, neboť jak výrok, tak i důvody jsou zcela seznatelné; i forma vydaného roz- hodnutí je v souladu se zákonem. Proto se soud zaměřil ve smyslu $ 109 odst. 3 i na další možné důvody, pro něž by pří- padně mohlo být shledáno rozhodnutí soudu I. stupně zmatečným nebo nezá- konným, resp. nepřezkoumatelným; žádný z těchto důvodů rovněž neshle- dal, neboť soud I. stupně se velmi po- drobně zabýval důvody, pro které ža- lobkyni nevyhověl.
Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou podle $ 110 odst. 1 s.ř.s. (ovo)
MUDr. Pavel S. v Ú. proti Českému telekomunikačnímu úřadu o zru- šení rozhodnutí předsedy žalova- ného.
ané nízké kvalitě znaleckých posudků žalobce namítá, že tyto nedostatky nejsou opřeny o příslušná zákonná ustanovení, přičemž žalobce působil jako znalec více než deset let a za tuto dobu vypracoval přes 400 bezvadných znaleckých posudků a publikoval rovněž odborné práce. Ve prospěch doložení své odbornosti navrhl výslech svědků – I. F., JUDr. P. M. a Ing. J. H. a dále ustanovení soudního znalce pro posouzení předmětných posudků z hlediska „neplnění či porušování povinností“.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě především uvedl, že na základě opakovaných vnějších podnětů posoudil u žalobce trvání podmínek pro jmenování znalcem, přičemž ve vztahu k věcným závěrům jeho znaleckých posudků bylo vycházeno z posudků podaných dalšími odbornými orgány, a bylo zjištěno, že nemá potřebné znalosti platné právní úpravy v předmětu znalecké činnosti, dopouští se nesprávného znaleckého posouzení věci a v posudcích vyslovil závěry, které jsou zcela mimo rozsah jeho znaleckého oprávnění.
K oprávnění žalovaného odvolat z funkce znalce žalovaný odkazuje na zákon č. 36/1967 Sb., na ustanovení § 3 vyhlášky č. 37/1967 Sb. a na čl. 1 Směrnice Ministerstva spravedlnosti ČSR ze dne 15. 2. 1973, č. j. 10/73-kontr. Při jmenování a odvolání znalce údajně dlouhodobá praxe vycházela z toho, že se jedná o specifický akt, kdy na jmenování znalcem není právní nárok a odvolání z funkce nemá povahu správního rozhodnutí. Jedná se tak o „opatření sui generis vyplývající ze zákona o znalcích a tlumočnících, které nepodléhá právním předpisům o správním řízení.“ Proto žalovaný navrhuje podanou žalobu zamítnout.
Protože věc nebyla Vrchním soudem v Praze skončena do 31. 12. 2002, byla dle ustanovení § 132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“), postoupena Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního soudního řádu správního – tedy v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že Okresní úřad Kutná Hora – referát životního prostředí postoupil přípisem ze dne 31. 10. 2001, č. j. ŽP/974/4571/01/Ko, stížnost Č. s. o. p. S. na žalobce ministerstvu spravedlnosti ČR. Obsahem této stížnosti je namítaná podjatost a neprofesionalita žalobce, které se měl dopustit při zpracování posudku č. j. 126/01 z července 2001. Stížnost je odůvodněna srovnáním zmíněného posudku s posudky jinými, zpracovanými ve stejném období pro stejnou lokalitu. Obdobný podnět podala dne 21. 10. 1997 ministerstvu spravedlnosti Česká inspekce životního prostředí – oblastní inspektorát Praha, a to z důvodu posudku č. j. 97/002, a ve vztahu ke stejnému posudku - také Agentura ochrany přírody a krajiny ČR podáním ze dne 22. 5. 1998
Ministr spravedlnosti napadeným rozhodnutím odvolal žalobce z funkce znalce, přičemž toto rozhodnutí odůvodnil tím, že na základě opakovaných vnějších podnětů bylo posouzeno trvání podmínek pro jmenování žalobce znalcem. Posudky zpracované žalobcem byly zhodnoceny z hlediska splnění povinností znalce v rozsahu zákona č. 36/1997 Sb. a ustanovení § 4 odst. 1, § 8 a § 11 vyhlášky č. 37/1967 Sb. Ve vztahu k věcným závěrům posudků bylo vycházeno z vyjádření k jejich obsahu, provedených dalšími odbornými orgány. Na tomto základě dospěl ministr spravedlnosti k závěru, že znalecké posudky č. 126/01 a č. 97/002 prokazují, že se žalobce opakovaně dopouští chyb ve znalecké činnosti, které svým charakterem nepříznivě ovlivňují věcné závěry jím podaných znaleckých posudků. Prokázal neznalost platné právní úpravy v předmětu znalecké činnosti s následným nesprávným znaleckým posouzením věci a v posudcích vyslovil závěry, které jsou zcela mimo rozsah jeho znaleckého oprávnění.
Součástí správního spisu je rovněž závěrečná zpráva Veřejného ochránce práv o výsledku šetření ve věci podnětu žalobce (sp. zn. 4779/2002/VOP/DM ze dne 17. 3. 2003), v jejímž závěru je především uvedeno, že rozhodnutí ministra o odvolání znalce není rozhodnutím ve správním řízení a že v tomto rozhodnutí neshledal porušení právních předpisů, principů demokratického právního státu ani porušení principů dobré správy.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí ministra spravedlnosti v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
Nejvyšší správní soud – na základě shora provedené rekapitulace - shledal, že při rozhodování souzené věci je nutno zodpovědět tři klíčové otázky. Především je nezbytné posoudit samotnou pravomoc ministra spravedlnosti odvolat znalce, neboť žalobce namítá, že do vydání prováděcí vyhlášky ministr touto pravomocí nedisponuje. Za druhé je zapotřebí se vypořádat s právní povahou napadeného rozhodnutí ministra spravedlnosti a konečně za třetí je nutno se zabývat otázkou procesního postupu při vydání napadeného rozhodnutí. Zatímco totiž žalobce toto rozhodnutí považuje za rozhodnutí, které by mělo být vydáno ve správním řízení, žalovaný je označuje za „opatření sui generis vyplývající ze zákona o znalcích a tlumočnících, které nepodléhá právním předpisům o správním řízení“ a které nemá povahu správního rozhodnutí. K obdobnému názoru se zjevně kloní Veřejný ochránce práv (viz výše).
K první nastolené otázce Nejvyšší správní soud uvádí, že právo ministra spravedlnosti odvolat znalce (a tlumočníka) je založeno ustanovením § 20 zákona č. 36/1967 Sb., podle něhož ten orgán, který znalce jmenoval, jej odvolá a zařídí jeho vyškrtnutí ze seznamu pro některý z taxativně zákonem vymezených důvodů. Mezi tyto důvody patří, že (a) se dodatečně ukáže, že nebyly splněny podmínky pro jeho jmenování, anebo jestliže tyto podmínky odpadly, (b) po jmenování nastaly skutečnosti, pro které znalec nemůže svou činnost vykonávat, (c) znalec přes výstrahu neplní nebo porušuje své povinnosti, (d) organizace, u které je znalec zaměstnán, prokáže, že mu znalecká činnost brání v řádném výkonu povinností vyplývajících z pracovního poměru, (e) znalec požádá o své odvolání.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že právo ministra spravedlnosti odvolat znalce a vyškrtnout jej ze seznamu je založeno zákonem a neztotožňuje se tedy s názorem žalobce v tom směru, že teprve po vydání prováděcí vyhlášky o procesním postupu při odvolání znalce (k němuž zatím nedošlo) bude možno znalce odvolat. Tento názor není správný již i z toho důvodu, že vyhláška představuje sekundární pramen práva, který je možno vydat pouze na základě zákona, v jeho mezích a podle výslovného zákonného zmocnění (čl.
79 odst. 3 Ústavy ČR). Prováděcí vyhláška má tedy svůj nezastupitelný význam v tom, že blíže konkretizuje příslušný zákon, avšak nemůže zakládat nová práva a povinnosti, v tomto zákoně dosud obecněji nevymezená. V daném případě, kdy zákon č. 36/1967 Sb. neobsahuje žádnou procesní úpravu odvolávání znalce - byť jeho ustanovení § 26 v tomto směru zmocňuje Ministerstvo spravedlnosti k úpravě „řízení při jmenování a odvolání znalce (tlumočníka)“ - proto východiskem pro rozhodování nemůže být procesní úprava zakotvená pouze ve formě prováděcí vyhlášky, a to ani když by takováto vyhláška zmiňovanou procesní úpravu skutečně obsahovala (což vyhláška č. 37/1967 Sb. zjevně nečiní).
Takováto vyhláška by totiž byla neaplikovatelná, neboť by nebyla vydána na základě zákona a v jeho mezích ve shora uvedeném smyslu.
Ke druhé položené otázce, tedy k právní povaze napadeného rozhodnutí, Nejvyšší správní soud pro stručnost odkazuje na judikaturu Vrchního soudu v Praze (rozsudek ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 7 A 160/99), podle níž rozhodnutí ministra spravedlnosti o odvolání znalce představuje autoritativní rozhodnutí orgánu státní správy, které má vliv na již existující subjektivní práva a povinnosti dané osoby. Takovýto akt proto podléhá soudnímu přezkumu, a to bez ohledu na to, že toto rozhodnutí není nijak formálně označeno a není vydáno na základě stanoveného procesu (obdobný názor viz usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 22.
1. 2002, sp. zn. I. ÚS 567/01). Nejvyšší správní soud se s tímto právním názorem ztotožňuje. To znamená, že napadené rozhodnutí o odvolání znalce je nutno považovat za správní rozhodnutí, kterým se zasahuje do práv a povinností žalobce. Nejedná se přitom pouze o práva chráněná zákonem, nýbrž i o základní právo, zakotvené v čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z tohoto hlediska není rozhodující, že znalecká činnost není podnikáním ani nezávislým povoláním (viz rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14.
10. 1994, sp. zn. 10 Ca 348/94) a že se znalci ve vztahu k ministerstvu nenacházejí v zaměstnaneckém poměru. Výkon činnosti znalce totiž s výkonem práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle citovaného článku natolik souvisí, že odvolání z této funkce bezprostředně zasahuje do uvedených práv. Kromě toho není možno přehlížet ani skutečnost, že odvolání z funkce znalce již z povahy věci zpravidla představuje i zpochybnění odbornosti dotčené osoby, což se může následně přímo i nepřímo projevit v jejím dalším profesním životě.
Při hledání odpovědi na třetí otázku (procesní postup při vydávání napadeného rozhodnutí) je nutno přisvědčit žalobci v tom směru, že procesní úprava odvolávání znalce v zákoně č. 36/1967 Sb. skutečně obsažena není. Ze skutečnosti, že rozhodnutí o odvolání znalce zasahuje do jeho práv a povinností, však nevyplývá toliko příslušnost správních soudů k ochraně tohoto veřejného subjektivního práva (§ 2 s. ř. s.), nýbrž je nutno konzistentně dovodit rovněž aplikaci správního řádu (viz jeho § 1), byť s vědomím značné specifičnosti rozhodování v těchto případech. Pokud totiž zvláštní právní předpis procesní pravidla, podle nichž musí správní orgán postupovat při vydání rozhodnutí nebo náležitosti rozhodnutí neupravuje, je třeba subsidiárně použít procesní předpis, kterým je správní řád (viz např. rozsudek Vrchního soudu Praha ze dne 27. 12. 2001, sp. zn. 7 A 84/99).
Při tomto konstatování byl Nejvyšší správní soud veden rovněž úvahou, podle níž je nutno v konkrétní věci vždy hledat proporcionalitu mezi povahou správních rozhodnutí a intenzitou jejich dopadů do právní sféry dotčených subjektů na straně jedné a mezi procesními zárukami ochrany jejich práv na straně druhé. V této konkrétní věci je proto zřejmé, že zatímco na jmenování znalce neexistuje právní nárok a skutečnost, že konkrétní osoba nebyla na základě výběru jmenována znalcem, by mohla právní sféru této osoby zasáhnout pouze ve výjimečných případech (např. tehdy, pokud by se jednalo o zjevnou diskriminaci); při odvolání znalce již k zásadnímu zásahu do – již existujících - práv příslušného subjektu zpravidla dochází (pokud samozřejmě k odvolání nedošlo např. na jeho vlastní žádost). Proto také míra procesní ochrany v těchto případech musí být podstatně vyšší.
V souzené věci je však již ze shora popsané rekapitulace patrné, že žalovaný při rozhodování o odvolání žalobce z funkce znalce podle správního řádu nepostupoval, což především prakticky viděno znamená, že nerespektoval jeho základní procesní práva, jakými jsou právo vyjádřit se k podkladu rozhodnutí, uplatnit svoje návrhy, nahlížet do spisu atd.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a zároveň že došlo k podstatným porušením ustanovení o řízení před správním orgánem, což mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§ 76 odst. 1 písm. a), c) s. ř. s.] Proto soud podle citovaného ustanovení s. ř. s. napadené rozhodnutí zrušil bez nařízení jednání a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V tomto řízení je ministr spravedlnosti vázán právním názorem soudu ohledně procesního postupu při případném vydávání nového rozhodnutí.
Nad rámec předchozí argumentace Nejvyšší správní soud uvádí, že neshledal důvod k postupu podle čl. 95 Ústavy ČR, tzn. k přerušení řízení a k předložení návrhu Ústavnímu soudu ČR na zrušení zákona č. 36/1967 Sb. jako celku nebo na zrušení některých jeho ustanovení. Z principu priority ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů před jejich derogací totiž vyplývá, že pokud je možno zákon vyložit v souladu s ústavními kautelami – jak v této věci Nejvyšší správní soud činí -, není dán důvod k úvahám o jeho protiústavnosti.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., když soud postupoval podle ustanovení § 11 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a podle advokátního tarifu (§ 13 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a zjistil následující náklady řízení: 1000 Kč na soudním poplatku, 3500 Kč sazba odměny právního zástupce a 2 x 75 Kč paušální náhrada. K uhrazení celkové částky 4650 Kč k rukám zástupce žalobce JUDr. Ing. Stanislava Kuzmy byla stanovena přiměřená lhůta. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 4. 2. 2004
JUDr. Miluše Došková předsedkyně senátu