Policie České republiky (v textu též „zákon č. 186/1992 Sb.“)» Příspěvek k obměně a doplnění základní stejnokrojové výbavy celníka je ve smyslu $ 55 odst. 1 písm. c) zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním DY MK) 2. poměru příslušníků Policie České republiky, naturální náležitostí účelově určenou pro potřeby výkonu služby. Ani v případě peněžní evidence čer- pání příspěvku podle služebního předpisu nelze dovodit nárok na výplatu zůstatku při skončení služebního poměru.
Policie České republiky (v textu též „zákon č. 186/1992 Sb.“)» Příspěvek k obměně a doplnění základní stejnokrojové výbavy celníka je ve smyslu $ 55 odst. 1 písm. c) zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním DY MK) 2. poměru příslušníků Policie České republiky, naturální náležitostí účelově určenou pro potřeby výkonu služby. Ani v případě peněžní evidence čer- pání příspěvku podle služebního předpisu nelze dovodit nárok na výplatu zůstatku při skončení služebního poměru.
: Při jednání byl proveden důkaz slu- žebním předpisem č. 244 ze dne 9. 4. , čj. 74-2802/97, upravujícím natu- rální náležitosti a pravidla nošení služeb- ního stejnokroje, včetně změny účinné od 1.9.2000. Služební předpis v původ- ním znění v čl. 17 písm. c) zařazuje mezi naturální náležitosti součástky k obmě- ně a doplnění základní stejnokrojové vý- bavy. (oděvní příspěvek), v čl. 18 písm. b) stanoví, že naturální náležitosti se posky- tují vydáním součástek k obměně a do- plnění základní stejnokrojové výbavy a odečtením odpovídající částky v koru- nách z osobního konta celníka, v čl. 21 odst. 1 určuje, že se oděvní příspěvek poskytuje bezhotovostní formou, a sta- noví jeho výši a způsob čerpání a v čl. 24 odst. 3 zakládá nárok na výplatu zůstat- ku osobního konta celníka včetně oděv- ního příspěvku v případě skončení slu- žebního poměru celníka. Služebním předpisem č. 16/2000 ze dne 2. 8. 2000, čj. 11865/00-74, byl služební předpis - č. 244/1998 změněn, a to právě v usta- novení čl. 24 odst. 3. Podle nové úpravy, účinné v době skončení služebního po- měru žalobkyně, se osobní konto celní- ka zruší v den skončení služebního po- měru bez náhrady. O. žalobních námitkách uvážil soud následovně: = Podle $ 12 odst. 3 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, se na služební poměr celníků užije zákon o služebním pomě- ru příslušníků Policie České republiky - tedy zákon č. 186/1992 Sb. Podle $ 55 odst. 1 písm. c) zákona č. 186/1992 Sb. má celník nárok na naturální náležitosti potřebné pro výkon služby. Odst. 2 téhož ustanovení obsahuje zmocnění pro ministerstvo [kterým se podle $ 12 odst. 3 písm. b) celního zákona rozumí Ministerstvo financí] k vydání obecně závazného právního předpisu stanoví- cího podmínky nároku na jednotlivé 219 131 druhy náležitostí, jejich výši, výplatní ter- míny a další podrobnosti. Tímto předpi- sem je vyhláška Ministerstva financí č. 259/1997 Sb., kterou se upravují ně- které podrobnosti služebního poměru celníků.“ Ustanovení $ 30 vyhlášky upravuje naturální náležitosti při vzniku a trvání služebního poměru a podle odst. 3 tohoto ustanovení celníkovi nále- ží součástky k obměně a doplnění zá- kladní stejnokrojové výbavy, jejichž hod- nota v kalendářním roce činí a) 35 % hodnoty základní stejnokrojové výbavy, pokud celník vykonává funkci ve stej- nokroji, b) 15 % hodnoty základní stej- nokrojové výbavy, pokud celník používá při výkonu funkce střídavě stejnokroj s osobními ochrannými pracovními pro- středky nebo výstrojními součástkami, které nejsou poskytovány v základní stejnokrojové výbavě a které celník pou- žívá déle než polovinu stanovené doby služby. Pro případ skončení služebního poměru vyhláška upravuje pouze nevy- žadování vrácení vydaných výstrojních součástek při úmrtí ($ 31). Naturální ná- ležitosti (tedy i příspěvek k obměně a doplnění základní stejnokrojové výba- vy) podle $ 32 vyhlášky se poskytují za dobu, po kterou celníkovi náleží služeb- ní příjem nebo jeho doplatek. Žalobkyně namítá, že žalovaný nemo- hl postupovat podle služebního předpi- su účinného v době skončení jejího slu- žebního poměru, neboť jeho úprava je v rozporu se zákonem a vylučuje její zá- konný nárok na výplatu zůstatku oděv- ního příplatku. Služební předpis - svou povahou předpis interní - by jistě ne- mohl omezit právo vyplývající ze záko- na. O takový případ se ovšem nejedná. Zákon o služebním poměru zakládá v ustanovení $ 55 odst. 1 písm. c) nárok na naturální náležitosti potřebné pro vý- kon služby. Jedná se tedy o nárok na ná- ležitosti naturální, jimiž se obecně rozu- mí hodnoty nepeněžní; nárok je přitom přímo zákonem spojen s potřebností pro výkon služby. Prováděcí předpis pak zcela v mezích zákona váže naturální ná- ležitosti na vznik a trvání služebního po- měru a příspěvek k obměně a doplnění základní stejnokrojové výbavy spojuje s nárokem na součástky k obměně a do- plnění základní stejnokrojové výbavy. Způsob realizace a výdej součástek k ob- měně a doplnění základní stejnokrojové výbavy stanovený služebním předpisem a evidence nároku a hodnoty vydaných součástek formou korunového konta na tom nic nemění. Fakticky byl také oděv- ní příspěvek poskytován vydáváním oděvních součástek ze strany žalované- ho a osobní konto celníka sloužilo pou- ze k přehledu o čerpání oděvních sou- částek. Zákon tedy zakládá nárok na naturální plnění účelově určené k řád- nému výkonu služby a nelze z něho do- vodit žádný nárok na výplatu hodnoty nevyčerpaných naturálních náležitostí, pokud služební poměr skončil, neboť poté již není naplněno jeho účelové ur- čení. Neobstojí ani argumentace, že po- dle předchozího služebního předpisu byla výplata zůstatku možná, ani tvrzení, že i po novele služebního předpisu je nadále možná výplata zůstatku příspěv- ku na údržbu základní stejnokrojové výbavy. Zákon č. 186/1992 Sb. spojuje nárok na všechny naturální náležitosti s potřebností pro výkon služby, provádě- cí vyhláška pak v mezích zmocnění k úpravě podrobností vymezuje tento » Vyhláška č. 259/1997 Sb., kterou se upravují některé podrobnosti služebního poměru celníků, by- la s účinností od 1. 1. 2005 zrušena zákonem č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. 220 nárok jako nárok na prostředky na údrž- bu základní stejnokrojové výbavy ($ 30 odst. 5) a nárok rovněž spojuje s dobou, po kterou celníkovi náleží služební pří- jem nebo jeho náhrada ($ 32). Pokud slu- žební předpis umožňuje výplatu poměr- né části finanční stejnokrojové normy (oděvního příspěvku na údržbu stejnok- roje), činí tak nad rámec zákona. Oporu může mít tento postup pouze v tom, že nečerpání tohoto příspěvku ve skuteč- nosti znamenalo, že tyto náklady celník fakticky vynaložil ze svých prostředků. Hodnocení zákonnosti výplaty tohoto příspěvku (prostředků na údržbu) je však nad rámec dané věci. (oš)
Hana S. v P proti Ministerstvu financí - Generálnímu ředitelství cel o výplatu zůstatku osobního konta celníka.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Dle ust. § 2 odst. 1 písm. b) zákona o ochranných známkách je ze zápisu do rejstříku vyloučeno označení, které nemá způsobilost rozlišit výrobky nebo služby.
Dle písm. e) cit. ustanovení je ze zápisu do rejstříku vyloučeno označení tvořené výlučně tvarem výrobku, který vyplývá z jeho povahy, nebo je nezbytný pro dosažení technického výsledku anebo dává tomuto výrobku podstatnou užitnou hodnotu.
Žalobce v prvé řadě namítá, že není správný závěr žalovaného o nedostatku rozlišovací způsobilosti přihlašované prostorové ochranné známky, neboť tato způsobilost musí být posuzována pohledem spotřebitele, tedy obchodníka, nikoliv však konečného spotřebitele. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí zcela ve shodě se žalovaným, že dle současného známkoprávního pojetí pojmu spotřebitel je nutno tuto osobu vnímat nikoliv zúženým výkladem, jak činí žalobce, ale naopak tak, aby zahrnovala co nejširší okruh dotčených osob, neboť nelze odhlížet od smyslu ochranné známky jako takové, která nepochybně představuje jeden z nejúčinnějších prostředků, jak dostat do povědomí co největšího okruhu veřejnosti výrobky či služby daného podnikatele. Ke stejnému právnímu závěru došla již prvorepubliková judikatura (např. Boh. A 10.915/33-II.: „Při posuzování podobnosti známek jest přihlížeti k možnosti omylu průměrného konsumenta - při obyčejné pozornosti - o původu zboží označeného ochrannými známkami vykazujícími určité charakteristické znaky“, popř. Boh. A 12.403/36, vykládající podobnost známek ve vztahu k obyčejné pozornosti průměrného konsumenta a dovozující, že při této míře pozornosti utkví v paměti pouze všeobecné znaky známek, jejich celkový dojem, vytvářející tzv. pamětní obraz), přičemž Nejvyšší správní soud nepovažuje za důvodné se od tohoto konstantního výkladu jakkoliv odlišovat.
Žalobce dále v žalobě poukazuje na okolnost, že na trh dlouhodobě dodává ploché láhve podobné té, kterou přihlašuje; současně však namítá, že mu není zřejmá úvaha žalovaného, že spotřebitelé jsou na trhu zvyklí na nápoje prodávané v lahvích, které mají stejné či podobné znaky jako přihlášené označení. Jak je tedy patrné, obsahují tyto dva žalobní body rozpor; jinak řečeno, žalobce si v žalobě sám vyvrátil jedno ze svých tvrzení. Z výše uvedeného Nejvyšší správní soud dovozuje, že je mezi žalobcem a žalovaným nesporné, že na trhu existují jiné ploché láhve, které jsou podobné té, kterou přihlásil žalobce k řízení o zapsání ochranné známky. Vzhledem k okolnosti, že základní funkcí ochranné známky je rozlišovací způsobilost, tedy taková vlastnost, která činí předmět, jenž je chráněn, jedinečně identifikovatelným mezi výrobky či službami, pro které je tento přihlašován, bylo na žalobci, aby prokázal, že jeho plochá láhev takové vlastnosti má. On měl v průběhu správního řízení přinést důkazy, kterými by prokázal odlišnost svého výrobku od ostatních. Nebylo tedy povinností žalovaného, jak se žalobce mylně domnívá, dokazovat opak.
V případě, že žalobce neunesl své důkazní břemeno spočívající v prokázání, že jeho plochá láhev bude běžným spotřebitelem odlišena od ostatních, je zcela správným právní závěr správního orgánu o vyloučení ploché láhve v podobě, jakou ji navrhoval žalobce, ze zápisu do rejstříku.
Důvodnou není ani další námitka žalobce poukazující na fakt, že Úřad na základě průzkumu hodnotil výrobek pouze pro třídu 21, avšak přihlášku zamítl i pro třídy 32 a 33, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že tomu tak nebylo vzhledem k okolnosti, že žalobce byl upozorněn, že jeho přihlašované označení všeobecně postrádá rozlišovací způsobilost, a to způsobem, který ze zákona vylučuje takové označení ze zápisu do rejstříku, neboť se jedná o tzv. absolutní překážky zápisné způsobilosti. V předmětné věci bylo tedy irelevantní bližší označení předmětu dle mezinárodního třídění výrobků a služeb.
Žalobce v poslední řadě namítá, že nelze hovořit o předvídatelnosti rozhodování žalovaného a tedy ani o právní jistotě, neboť Úřadem byly zapsány jiné prostorové ochranné známky a jemu byla tato ochrana odmítnuta. Nejvyšší správní soud však shledává tuto námitku nepatřičnou, neboť je v ní argumentováno jiným správním řízením, které probíhalo s jiným subjektem, za jiných podmínek a zejména s jiným předmětem, kterému byla následně udělena ochrana.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal žalobu jako nedůvodnou, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1, větu první, s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, žalovaný nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. července 2005
JUDr. Radan Malík
předseda senátu