Věc: Bc. Pavel B. proti Bezpečnostní informační službě o propuštění ze služebního poměru, o kasační stížnosti žalobce. Rozkazem ředitele žalované ve vě- cech personálních byl žalobce propuš- těn ze služebního poměru příslušníka Bezpečnostní informační služby. Žalob- covo odvolání proti tomuto rozkazu ža- lovaná zamítla dne 5. 2. 2001. Městský soud v Praze, k němuž se ža- lobce obrátil s žalobou proti správnímu rozhodnutí vydanému ve II. stupni, ža- lobci nevyhověl a žalobu zamítl rozsud- kem ze dne 7.5.2003.
V kasační stížnosti proti tomuto roz- sudku napadl žalobce (stěžovatel) způ- sob soudní interpretace a aplikace usta- novení zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 148/1998 Sb.“). Dle stěžovatelova ná- zoru vycházelo rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru z podkladů - slu- žebního hodnocení - které opatřila žalo- vaná Bezpečnostní informační služba (dá- le též „BIS“), ačkoli je měl opatřit Národní bezpečnostní úřad (dále též „NBÚ“).
Stěžo- vatel upozorňuje na $ 9 odst. 1 písm. a) zá- kona č. 148/1998 Sb., ve znění účinném k 21. 11. 2000, podle nějž zpravodajské služby zajišťují a provádějí bezpečnostní prověrky svých příslušníků a uchazečů o přijetí a dále vydávají a odnímají osvěd- čení těmto osobám. Stěžovatel tvrdí, že žalovaná nepochybně zpravodajskou službou je. Dále poukazuje na $ 36 odst. 5 citovaného zákona: „Vyskytnou-li se Do » Právní věla se vztahuje k právnímu stavu před novelizací provedenou zákonem č. 363/2000 Sb., který nabyl účinnosti dne 22.
11. 2000. 76 —=— -> >- =- -> — -= —.—..——í—í.—í.—í.í*—*—[ť—TťTŤTíT*T<*<"e-€-í(í(ť"ďť-ďčďšďť-ťTěťťčeí = 749 vydání osvědčení skutečnosti nasvědču- jící tomu, že osoba přestala splňovat ně- kterou z podmínek uvedených v J 18, je Národní bezpečnostní úřad oprávněn zajistit a provést opatření potřebná k ověření těchto skutečností.“ Připomí- ná, že zákonem č. 363/2000 Sb. bylo s účinností k 22. 11. 2000 vloženo do zá- kona č. 148/1998 Sb. ustanovení $ 10a odst. 1, které při provádění bezpečnost- ních prověrek navrhovaných osob a vy- dávání a odnímání osvědčení certifikátů podle $ 9 odst. 1 písm. a) přiznává zpra- vodajským službám postavení NBÚ.
Ne- souhlasí ani s právní konstrukcí vyslove- nou soudem o výkladu a následné aplikaci výše uvedeného ustanovení $ 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 148/1998 Sb. ja- ko legis specialis ve vztahu k $ 36 odst. 5 téhož zákona jako legis generalis. Díky tomuto vztahu speciality by zpravodaj- ským službám bylo dáno oprávnění vý- konávat činnosti uvedené v $ 36 odst. 5 citovaného zákona. Podle názoru soudu i žalovaného potom tedy zákonodárce vložením ustanovení $ 104 do zákona č. 148/1998 Sb. pouze lépe legislativně vyjádřil postavení zpravodajských slu- žeb v procesu ochrany utajovaných sku- tečností.
Stěžovatel konstatuje, že jde o tzv. mezeru v právu. Táže se, proč by te- dy zákonodárce v tomto konkrétním pří- padě považoval za nutné v $ 10a zákona svěřovat zpravodajským službám opráv- nění dané ustanovením $ 36 odst. 5, po- kud by toto oprávnění vyplývalo zpravo- dajským službám již z ustanovení $ 9 odst. 1 písm. a) zákona. Podle stěžovate- lova přesvědčení však novelizací zákona rozhodně nedošlo k pouhému lepšímu legislativnímu vyjádření, nýbrž k přene- sení pravomocí NBŮ na zpravodajské služby.
Stěžovatel si uvědomuje, že bylo poněkud nelogické, aby zpravodajské služby měly oprávnění vydávat a odní- mat osvědčení a neměly přitom opráv- nění prověřovat skutečnosti důležité pro výše uvedené úkony; zákonodárce jim však takovéto oprávnění nedal a ná- sledně svou chybu napravil tím, že zákon č. 148/1998 Sb. novelizoval. Stěžovatel má za to, že v dané situaci je třeba přihlí- žet i k článku 2 odst. 3 Ústavy České re- publiky a k článku 2 odst. 2 Listiny zá- kladních práv a svobod. Tato ustanovení vytvářejí jednu ze základních ústavních zásad, podle níž může stát a jeho orgány činit pouze to, co je jim zákonem výslov- ně povoleno, zatímco občan může vše, co mu není zákonem výslovně zakázáno.
Jestliže $ 9 písm. a) zákona č. 148/1998 Sb. dává zpravodajským službám pravomoc zajišťovat a provádět bezpečnostní pro- věrky svých příslušníků a uchazečů o přijetí a vydávat a odnímat těmto oso- bám osvědčení, potom je z pohledu výše uvedené ústavní zásady nutné vyložit to- to ustanovení doslovně, ba dokonce re- striktivně. Nelze tedy rozšířit pravomoc zpravodajských služeb i na činnosti uve- dené v $ 36 odst. 5 zákona, které jsou vý- slovně svěřeny pouze NBŮ. Jelikož se soud těmito argumenty vůbec nezabý- val, stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena soudu k dalšímu řízení.
Podle názoru žalované vymezoval zá- kon č. 148/1998 Sb. i před novelou pro- vedenou zákonem č. 363/2000 Sb. jasně pravomoc zpravodajských služeb, tedy i BIS, provádět bezpečnostní prověrky svých příslušníků a uchazečů o přijetí do služebního poměru a vydávat a odnímat osvědčení těmto osobám. Zákonodárce tak vyjádřil svůj záměr svěřit zpravodaj- ským službám z důvodu charakteru je- jich činnosti v celém rozsahu proces ochrany utajovaných skutečností ve vztahu k příslušníkům. To potvrzují i ostatní ustanovení, na která žalovaná poukazovala již ve vyjádření k žalobě, 77 749 a to $ 8 zákona, kde je taxativně vymeze- na činnost NBŮ bez jakékoli vazby na příslušníky zpravodajských služeb; dále ustanovení $ 44 odst. 2 a $ 69 odst. 5 zá- kona před novelou provedenou záko- nem č. 363/2000 Sb. Žalovaná tvrdí, že tato ustanovení v žádném případě neo- tevírají možnost postupu tak, jak ji stěžo- vatel vykládá, a to ani s použitím teorie práva.
Zákonem č. 363/2000 Sb. došlo k přenesení pravomocí z NBÚ na zpra- vodajské služby, nedošlo však k rozšíření pravomocí zpravodajských služeb, ale k transparentnímu vyjádření procesní- ho postavení zpravodajské služby při vý- konu jejích pravomocí podle $ 9 zákona před novelou, a tím k odstranění legisla- tivní nedokonalosti zákona. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s $ 109 odst. 2 a 3 s.ř. s., jsa vázán rozsahem a dů- vody, které stěžovatel uplatnil ve své ka- sační stížnosti; neshledal přitom vady podle $ 109 odst. 3 s.
ř. s., k nimž by mu- sel přihlédnout z úřední povinnosti. Ka- sační stížnosti jako důvodné vyhověl, zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Z odůvodnění: Stěžovatel uplatňuje v kasační stíž- nosti důvod uvedený v ustanovení $ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., jímž je nezákon- nost spočívající v nesprávném posouze- ní právní otázky soudem v předcházejí- cím řízení. Takové pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí Městského soudu v Praze neshledal.
Dle ustanovení $ 44 odst. 2 záko- na č. 148/1998 Sb., ve znění zákona č. 29/2000 Sb., zakládá Úřad bezpečnost- ní spis k navrhované osobě při zahájení 78 bezpečnostní prověrky II., II. nebo IV. stupně. Úřad uvedený spis rovněž ve- de, doplňuje, eviduje a vyřazuje. U bez- pečnostních spisů příslušníků zpravodaj- ských služeb v případech podle $ 9 odst. 1 písm. a) plní tyto povinnosti příslušná zpravodajská služba. Navrhovanou oso- bou se dle ustanovení $ 8 odst. 1 písm. h) rozumí fyzická osoba navrhovaná k urče- ní pro styk s utajovanými skutečnostmi.
Zákon č. 148/1998 Sb. dáváv $ 8 odst. 1 písm. h) Úřadu, rozuměno Národnímu bezpečnostnímu úřadu, oprávnění zajiš- ťovat a v rozsahu stanoveném tímto zá- konem provádět bezpečnostní prověrky fyzických osob navrhovaných k určení pro styk s utajovanými skutečnostmi. Následující ustanovení $ 9 odst. 1 uvá- dí, že zpravodajské služby zajišťují a pro- vádějí bezpečnostní prověrky svých pří- slušníků a uchazečů o přijetí a vydávají a odnímají osvědčení těmto osobám. K postavení Bezpečnostní informační služby se vyjadřuje ustanovení $ 1 odst. 1 zákona č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, jímž se zřizuje Bezpeč- nostní informační služba jako ozbrojená zpravodajská služba České republiky.
Vyskytnou-li se dle $ 36 odst. 5 zákona č. 148/1998 Sb. po vydání osvědčení sku- tečnosti nasvědčující tomu, že osoba pře- stala splňovat některou z podmínek uve- dených v $ 18 (způsobilost k právním úkonům, předepsaný věk, bezúhonnost, zdravotní způsobilost, osobnostní způso- bilost, bezpečnostní spolehlivost, je Úřad oprávněn zajistit a provést opatření potřebná k ověření těchto skutečností. Městský soud v Praze se v napade- ném rozhodnutí zabýval otázkou specia- lity výše uvedených ustanovení zákona x č. 148/1998 Sb., jmenovitě ustanovení $ 36 odst. 5 jako legis generalis k ustano- vení $ 9 odst.
1. Tuto právní konstrukci stě- žovatel napadá podanou kasační stížností. O stěžovatelovo tvrzení založené na teorii mezer v právu se nelze opřít. K po- jmovým znakům každého normového souboru, a tedy i právního řádu, patří je- ho logická uzavřenost; nejsou tak mysli- telné normy, které by si kontradiktorně odporovaly, ale také není prostor pro úsudek, že v právním řádu něco chybí. Právními mezerami nebo mezerami v právu se nazývají případy, ve kterých určitá konkrétní právní otázka právním řádem není upravena, ač by podle názo- ru toho, kdo o mezeře mluví, upravena být měla.
Takovýto úsudek je možný pouze v rovině de lege ferenda; de lege lata je nemyslitelný konkrétní případ, který by na základě předpokládaného normového souboru nemohl být roz- hodnut. V kontinentální právní teorii pa- nuje víceméně shoda v tom, jak takovéto případy řešit. F. Weyr (Teorie práva, 1936) dále má za to, že tradiční zákono- dárce zmocňuje soudce nebo správního úředníka, aby na jeho místě čili za něho domněle jím neupravenou otázku roz- hodl sám, a to tak, jak by ji byl asi vyšší normotvůrce rozhodl.
Jedná tak případ od případu, nikoli s povšechnou dero- gační funkcí. Ch. Perelman (Logigue et Analyse, 1960) o konfliktech norem a mezerách v zákonech říká, že existují „čz premiěre vue“, a tím naznačuje, že soudce může nalézt rozhodnutí, které považuje za správné, při bližším přihléd- nutí v již platném právu. Svoboda a nezá- vislost soudce jsou podstatnými prvky tvorby práva, avšak v rámci logického smyslu neexistuje žádná svoboda a nezá- vislost poznávajícího subjektu, nýbrž pa- nuje přísná vázanost na zde platných pravidlech.
Konečně z novější literatury V. Knapp (Teorie práva, 1995) uvádí, že platí zásada, že soudce (i jiný orgán k to- mu povolaný) je povinen o věci, k její- muž rozhodnutí je příslušný, rozhod- nout. Připomíná zásadu vyjádřenou v čl. 4 Code civil z r. 1804, který nedovo- luje soudci, aby odmítl rozhodnutí z dů- vodu „mlčení, nejasnosti či nedostateč- nosti zákona“; v opačném případě by šlo o odmítnutí spravedlnosti. Soudce tak musí rozhodnout, i když mu zákon neří- ká jak, a musí si pomoci interpretací, resp. analogií, a to někdy tak extenzivní, že už ve skutečnosti jde o dotvoření prá- va.
Rozhodnout však může jen podle práva; rozhodl-li takto podle práva, ne- mohlo se jednat o mezeru v právu. Ovšem daný předmět sporu upraven je, byť jej strany chápou rozdílně. Nejvyšší správní soud shledal, že soud I. stupně opřel svůj názor o logickou strukturu a smysl zákona č. 148/1998 Sb., před novelizací provedenou zákonem č. 363/2000 Sb. Tomuto postupu by ne- bylo možno upřít oprávněnost, pokud by se dokázal vypořádat s velmi silným argumentem, který vyplývá ze základní interpretační metody, a to gramatické, a v ní zahrnutého pravidla konzistent- nosti pojmů.
Jde o to, že pro určitou sku- tečnost je používán vždy jen jeden po- jem, a pokud je použito jiného pojmu, znamená to výskyt jiné skutečnosti. Slo- vům, výrazům a termínům použitým v textu zákona je třeba rozumět v tom smyslu, který mají v obecném základu spisovného jazyka, jestliže nejsou rele- vantní důvody pro to, aby jako základ interpretace byl přijat zvláštní právní vý- znam. Výklad argumentum e vatione legis podle známého nebo předpokláda- ného úmyslu zákonodárce slouží jako nástroj pomocný, který je třeba konfron- tovat s výkladem provedeným ostatními interpretačními metodami (srov.
V. Knapp: 79 749 Teorie práva. C. H. Beck, 1995, str. 414). Na základě shora uvedených osnov - ci- tovaných textů právních norem a metod výkladu - Nejvyšší správní soud zastává názor, že za doby účinnosti zákona č. 148/1998 Sb., před novelou provede- nou zákonem č. 363/2000 Sb., nebyla Bezpečnostní informační služba nadána oprávněním zajistit a provést opatření potřebná k ověření skutečností nasvěd- čujících tomu, že po vydání osvědčení přestala osoba splňovat některou z pod- mínek uvedených v $ 18 zákona.
K tomu byl oprávněn toliko „Úřad“, přičemž za takový bylo Ize považovat ve smyslu $ 1 a $ 7 zákona pouze Národní bezpečnost- ní úřad, který byl zřízen dnem 1. 8. 1998. Zákon jej pak v legislativní zkratce ozna- čil za „Úřad“, a ani ze systematiky hlavy třetí se nelze jiného výkladu dobrat. Zá- konem č. 154/1994 Sb. byla dnem 30. 7. 1994 zřízena Bezpečnostní informační služba jako ozbrojená zpravodajská služ- ba České republiky. Není rozhodné, co snad zákonodárce vyjádřit chtěl, nýbrž to, co skutečně vyjádřil; teprve ustanove- ní $ 10a, jenž byl vložen do zákona po novelizaci provedené zmiňovaným záko- nem č. 363/2000 Sb., dostává zpravodajské služby na roveň Národnímu bezpečnost- nímu úřadu při provádění bezpečnost- ních prověrek a při vydávání a odnímání osvědčení a certifikátů podle $ 9 odst. 1 písm. 4) zákona.
V rozhodném období tak nebylo umožněno postupovat podle $ 36 odst. 5 zákona jinému úřadu nežli Národnímu bezpečnostnímu úřadu. Pří- padné kompetenční zmatky, které tato úprava mezi shora uváděnými instituce- mi vyvolala, neopravňují soud k tomu, aby dovozoval pravomoci tam, kde nejsou zá- konem založeny. Vycházela-li tedy žalova- ná při propuštění stěžovatele ze služební- 80 ho poměru z oznámení o zániku platnosti osvědčení ke styku s utajovanými skuteč- nostmi a následně ze zrušení určení osoby ve smyslu $ 36 odst. 6 zákona č. 148/1998 Sb., pak takovéto zrušení určení osoby sice měl učinit statutární orgán, avšak autorem oznámení mohl být jedině Národní bez- pečnostní úřad.
O tom, že by právě tento úřad zjištění podle $ 36 odst. 6 prováděl, však spis nenese žádné stopy. Přitom ve služebním hodnocení ze dne 20. 10. 2000 se pod b. 2i) uvádí, že stěžovateli bylo oznámeno, že přestal splňovat pod- mínky uvedené v $ 18 písm. f) zákona č. 148/1998 Sb.; zanikla tak platnost osvěd- čení a došlo i k zániku určení. Podle b. 3 je pak stěžovatel na tomto základě hodno- cen jako nezpůsobilý vykonávat jakoukoli funkci ve služebním poměru příslušníka BIS. Ovšem samotné oznámení skutečnos- ti podle $ 36 odst. 5 zákona č. 148/1998 Sb. ve spise založeno není.
Jestliže je tedy ar- gumentace žalované a rovněž soudu I. stupně založena na tom, že propuštění ze služebního poměru, o které tu ve sku- tečnosti jde, se oprávněně opírá o zánik platnosti osvědčení konstatovaný samot- nou žalovanou, tedy BIS, pak takovýto zá- věr Nejvyšší správní soud shledává chyb- ným. V dalším řízení proto soud I. stupně vyjde ze závazného právního názoru ($ 110 odst. 3 s. ř. s.), že „Úřadem“ ve smyslu $ 36 zákona č. 148/1998 Sb., ve znění před novelou provedenou záko- nem č. 363/2000 Sb., je Národní bezpeč- nostní úřad.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podaná kasační stížnost je důvodná, a proto postupoval dle ustanovení $ 110 odst. 2 s. ř. s.: rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. v 750 750 Právo na informace: přípustnost nové žádosti v téže věci k zákonu č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím Pokud na základě žádosti o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, byla již žadateli po- skytnuta informace anebo bylo vydáno rozhodnutí o zamítnutí této žádos- ti (rozhodnutí faktické nebo fiktivní), nic nebrání žadateli, aby podal žá- dost novou, byť i obsahově shodnou.
Pokud má povinný subjekt za to, že dotyčná informace již byla poskytnuta, byť i po lhůtě k vyřízení původní žá- dosti, má novou žádost v zákonné lhůtě z tohoto důvodu zamítnout.
Věc: Bc. Pavel B. proti Bezpečnostní informační službě o propuštění ze služebního poměru, o kasační stížnosti žalobce. Rozkazem ředitele žalované ve vě- cech personálních byl žalobce propuš- těn ze služebního poměru příslušníka Bezpečnostní informační služby. Žalob- covo odvolání proti tomuto rozkazu ža- lovaná zamítla dne 5. 2. 2001. Městský soud v Praze, k němuž se ža- lobce obrátil s žalobou proti správnímu rozhodnutí vydanému ve II. stupni, ža- lobci nevyhověl a žalobu zamítl rozsud- kem ze dne 7.5.2003.
V kasační stížnosti proti tomuto roz- sudku napadl žalobce (stěžovatel) způ- sob soudní interpretace a aplikace usta- novení zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 148/1998 Sb.“). Dle stěžovatelova ná- zoru vycházelo rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru z podkladů - slu- žebního hodnocení - které opatřila žalo- vaná Bezpečnostní informační služba (dá- le též „BIS“), ačkoli je měl opatřit Národní bezpečnostní úřad (dále též „NBÚ“).
Stěžo- vatel upozorňuje na $ 9 odst. 1 písm. a) zá- kona č. 148/1998 Sb., ve znění účinném k 21. 11. 2000, podle nějž zpravodajské služby zajišťují a provádějí bezpečnostní prověrky svých příslušníků a uchazečů o přijetí a dále vydávají a odnímají osvěd- čení těmto osobám. Stěžovatel tvrdí, že žalovaná nepochybně zpravodajskou službou je. Dále poukazuje na $ 36 odst. 5 citovaného zákona: „Vyskytnou-li se Do » Právní věla se vztahuje k právnímu stavu před novelizací provedenou zákonem č. 363/2000 Sb., který nabyl účinnosti dne 22.
11. 2000. 76 —=— -> >- =- -> — -= —.—..——í—í.—í.—í.í*—*—[ť—TťTŤTíT*T<*<"e-€-í(í(ť"ďť-ďčďšďť-ťTěťťčeí = 749 vydání osvědčení skutečnosti nasvědču- jící tomu, že osoba přestala splňovat ně- kterou z podmínek uvedených v J 18, je Národní bezpečnostní úřad oprávněn zajistit a provést opatření potřebná k ověření těchto skutečností.“ Připomí- ná, že zákonem č. 363/2000 Sb. bylo s účinností k 22. 11. 2000 vloženo do zá- kona č. 148/1998 Sb. ustanovení $ 10a odst. 1, které při provádění bezpečnost- ních prověrek navrhovaných osob a vy- dávání a odnímání osvědčení certifikátů podle $ 9 odst. 1 písm. a) přiznává zpra- vodajským službám postavení NBÚ.
Ne- souhlasí ani s právní konstrukcí vyslove- nou soudem o výkladu a následné aplikaci výše uvedeného ustanovení $ 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 148/1998 Sb. ja- ko legis specialis ve vztahu k $ 36 odst. 5 téhož zákona jako legis generalis. Díky tomuto vztahu speciality by zpravodaj- ským službám bylo dáno oprávnění vý- konávat činnosti uvedené v $ 36 odst. 5 citovaného zákona. Podle názoru soudu i žalovaného potom tedy zákonodárce vložením ustanovení $ 104 do zákona č. 148/1998 Sb. pouze lépe legislativně vyjádřil postavení zpravodajských slu- žeb v procesu ochrany utajovaných sku- tečností.
Stěžovatel konstatuje, že jde o tzv. mezeru v právu. Táže se, proč by te- dy zákonodárce v tomto konkrétním pří- padě považoval za nutné v $ 10a zákona svěřovat zpravodajským službám opráv- nění dané ustanovením $ 36 odst. 5, po- kud by toto oprávnění vyplývalo zpravo- dajským službám již z ustanovení $ 9 odst. 1 písm. a) zákona. Podle stěžovate- lova přesvědčení však novelizací zákona rozhodně nedošlo k pouhému lepšímu legislativnímu vyjádření, nýbrž k přene- sení pravomocí NBŮ na zpravodajské služby.
Stěžovatel si uvědomuje, že bylo poněkud nelogické, aby zpravodajské služby měly oprávnění vydávat a odní- mat osvědčení a neměly přitom opráv- nění prověřovat skutečnosti důležité pro výše uvedené úkony; zákonodárce jim však takovéto oprávnění nedal a ná- sledně svou chybu napravil tím, že zákon č. 148/1998 Sb. novelizoval. Stěžovatel má za to, že v dané situaci je třeba přihlí- žet i k článku 2 odst. 3 Ústavy České re- publiky a k článku 2 odst. 2 Listiny zá- kladních práv a svobod. Tato ustanovení vytvářejí jednu ze základních ústavních zásad, podle níž může stát a jeho orgány činit pouze to, co je jim zákonem výslov- ně povoleno, zatímco občan může vše, co mu není zákonem výslovně zakázáno.
Jestliže $ 9 písm. a) zákona č. 148/1998 Sb. dává zpravodajským službám pravomoc zajišťovat a provádět bezpečnostní pro- věrky svých příslušníků a uchazečů o přijetí a vydávat a odnímat těmto oso- bám osvědčení, potom je z pohledu výše uvedené ústavní zásady nutné vyložit to- to ustanovení doslovně, ba dokonce re- striktivně. Nelze tedy rozšířit pravomoc zpravodajských služeb i na činnosti uve- dené v $ 36 odst. 5 zákona, které jsou vý- slovně svěřeny pouze NBŮ. Jelikož se soud těmito argumenty vůbec nezabý- val, stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena soudu k dalšímu řízení.
Podle názoru žalované vymezoval zá- kon č. 148/1998 Sb. i před novelou pro- vedenou zákonem č. 363/2000 Sb. jasně pravomoc zpravodajských služeb, tedy i BIS, provádět bezpečnostní prověrky svých příslušníků a uchazečů o přijetí do služebního poměru a vydávat a odnímat osvědčení těmto osobám. Zákonodárce tak vyjádřil svůj záměr svěřit zpravodaj- ským službám z důvodu charakteru je- jich činnosti v celém rozsahu proces ochrany utajovaných skutečností ve vztahu k příslušníkům. To potvrzují i ostatní ustanovení, na která žalovaná poukazovala již ve vyjádření k žalobě, 77 749 a to $ 8 zákona, kde je taxativně vymeze- na činnost NBŮ bez jakékoli vazby na příslušníky zpravodajských služeb; dále ustanovení $ 44 odst. 2 a $ 69 odst. 5 zá- kona před novelou provedenou záko- nem č. 363/2000 Sb. Žalovaná tvrdí, že tato ustanovení v žádném případě neo- tevírají možnost postupu tak, jak ji stěžo- vatel vykládá, a to ani s použitím teorie práva.
Zákonem č. 363/2000 Sb. došlo k přenesení pravomocí z NBÚ na zpra- vodajské služby, nedošlo však k rozšíření pravomocí zpravodajských služeb, ale k transparentnímu vyjádření procesní- ho postavení zpravodajské služby při vý- konu jejích pravomocí podle $ 9 zákona před novelou, a tím k odstranění legisla- tivní nedokonalosti zákona. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s $ 109 odst. 2 a 3 s.ř. s., jsa vázán rozsahem a dů- vody, které stěžovatel uplatnil ve své ka- sační stížnosti; neshledal přitom vady podle $ 109 odst. 3 s.
ř. s., k nimž by mu- sel přihlédnout z úřední povinnosti. Ka- sační stížnosti jako důvodné vyhověl, zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Z odůvodnění: Stěžovatel uplatňuje v kasační stíž- nosti důvod uvedený v ustanovení $ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., jímž je nezákon- nost spočívající v nesprávném posouze- ní právní otázky soudem v předcházejí- cím řízení. Takové pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí Městského soudu v Praze neshledal.
Dle ustanovení $ 44 odst. 2 záko- na č. 148/1998 Sb., ve znění zákona č. 29/2000 Sb., zakládá Úřad bezpečnost- ní spis k navrhované osobě při zahájení 78 bezpečnostní prověrky II., II. nebo IV. stupně. Úřad uvedený spis rovněž ve- de, doplňuje, eviduje a vyřazuje. U bez- pečnostních spisů příslušníků zpravodaj- ských služeb v případech podle $ 9 odst. 1 písm. a) plní tyto povinnosti příslušná zpravodajská služba. Navrhovanou oso- bou se dle ustanovení $ 8 odst. 1 písm. h) rozumí fyzická osoba navrhovaná k urče- ní pro styk s utajovanými skutečnostmi.
Zákon č. 148/1998 Sb. dáváv $ 8 odst. 1 písm. h) Úřadu, rozuměno Národnímu bezpečnostnímu úřadu, oprávnění zajiš- ťovat a v rozsahu stanoveném tímto zá- konem provádět bezpečnostní prověrky fyzických osob navrhovaných k určení pro styk s utajovanými skutečnostmi. Následující ustanovení $ 9 odst. 1 uvá- dí, že zpravodajské služby zajišťují a pro- vádějí bezpečnostní prověrky svých pří- slušníků a uchazečů o přijetí a vydávají a odnímají osvědčení těmto osobám. K postavení Bezpečnostní informační služby se vyjadřuje ustanovení $ 1 odst. 1 zákona č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, jímž se zřizuje Bezpeč- nostní informační služba jako ozbrojená zpravodajská služba České republiky.
Vyskytnou-li se dle $ 36 odst. 5 zákona č. 148/1998 Sb. po vydání osvědčení sku- tečnosti nasvědčující tomu, že osoba pře- stala splňovat některou z podmínek uve- dených v $ 18 (způsobilost k právním úkonům, předepsaný věk, bezúhonnost, zdravotní způsobilost, osobnostní způso- bilost, bezpečnostní spolehlivost, je Úřad oprávněn zajistit a provést opatření potřebná k ověření těchto skutečností. Městský soud v Praze se v napade- ném rozhodnutí zabýval otázkou specia- lity výše uvedených ustanovení zákona x č. 148/1998 Sb., jmenovitě ustanovení $ 36 odst. 5 jako legis generalis k ustano- vení $ 9 odst.
1. Tuto právní konstrukci stě- žovatel napadá podanou kasační stížností. O stěžovatelovo tvrzení založené na teorii mezer v právu se nelze opřít. K po- jmovým znakům každého normového souboru, a tedy i právního řádu, patří je- ho logická uzavřenost; nejsou tak mysli- telné normy, které by si kontradiktorně odporovaly, ale také není prostor pro úsudek, že v právním řádu něco chybí. Právními mezerami nebo mezerami v právu se nazývají případy, ve kterých určitá konkrétní právní otázka právním řádem není upravena, ač by podle názo- ru toho, kdo o mezeře mluví, upravena být měla.
Takovýto úsudek je možný pouze v rovině de lege ferenda; de lege lata je nemyslitelný konkrétní případ, který by na základě předpokládaného normového souboru nemohl být roz- hodnut. V kontinentální právní teorii pa- nuje víceméně shoda v tom, jak takovéto případy řešit. F. Weyr (Teorie práva, 1936) dále má za to, že tradiční zákono- dárce zmocňuje soudce nebo správního úředníka, aby na jeho místě čili za něho domněle jím neupravenou otázku roz- hodl sám, a to tak, jak by ji byl asi vyšší normotvůrce rozhodl.
Jedná tak případ od případu, nikoli s povšechnou dero- gační funkcí. Ch. Perelman (Logigue et Analyse, 1960) o konfliktech norem a mezerách v zákonech říká, že existují „čz premiěre vue“, a tím naznačuje, že soudce může nalézt rozhodnutí, které považuje za správné, při bližším přihléd- nutí v již platném právu. Svoboda a nezá- vislost soudce jsou podstatnými prvky tvorby práva, avšak v rámci logického smyslu neexistuje žádná svoboda a nezá- vislost poznávajícího subjektu, nýbrž pa- nuje přísná vázanost na zde platných pravidlech.
Konečně z novější literatury V. Knapp (Teorie práva, 1995) uvádí, že platí zásada, že soudce (i jiný orgán k to- mu povolaný) je povinen o věci, k její- muž rozhodnutí je příslušný, rozhod- nout. Připomíná zásadu vyjádřenou v čl. 4 Code civil z r. 1804, který nedovo- luje soudci, aby odmítl rozhodnutí z dů- vodu „mlčení, nejasnosti či nedostateč- nosti zákona“; v opačném případě by šlo o odmítnutí spravedlnosti. Soudce tak musí rozhodnout, i když mu zákon neří- ká jak, a musí si pomoci interpretací, resp. analogií, a to někdy tak extenzivní, že už ve skutečnosti jde o dotvoření prá- va.
Rozhodnout však může jen podle práva; rozhodl-li takto podle práva, ne- mohlo se jednat o mezeru v právu. Ovšem daný předmět sporu upraven je, byť jej strany chápou rozdílně. Nejvyšší správní soud shledal, že soud I. stupně opřel svůj názor o logickou strukturu a smysl zákona č. 148/1998 Sb., před novelizací provedenou zákonem č. 363/2000 Sb. Tomuto postupu by ne- bylo možno upřít oprávněnost, pokud by se dokázal vypořádat s velmi silným argumentem, který vyplývá ze základní interpretační metody, a to gramatické, a v ní zahrnutého pravidla konzistent- nosti pojmů.
Jde o to, že pro určitou sku- tečnost je používán vždy jen jeden po- jem, a pokud je použito jiného pojmu, znamená to výskyt jiné skutečnosti. Slo- vům, výrazům a termínům použitým v textu zákona je třeba rozumět v tom smyslu, který mají v obecném základu spisovného jazyka, jestliže nejsou rele- vantní důvody pro to, aby jako základ interpretace byl přijat zvláštní právní vý- znam. Výklad argumentum e vatione legis podle známého nebo předpokláda- ného úmyslu zákonodárce slouží jako nástroj pomocný, který je třeba konfron- tovat s výkladem provedeným ostatními interpretačními metodami (srov.
V. Knapp: 79 749 Teorie práva. C. H. Beck, 1995, str. 414). Na základě shora uvedených osnov - ci- tovaných textů právních norem a metod výkladu - Nejvyšší správní soud zastává názor, že za doby účinnosti zákona č. 148/1998 Sb., před novelou provede- nou zákonem č. 363/2000 Sb., nebyla Bezpečnostní informační služba nadána oprávněním zajistit a provést opatření potřebná k ověření skutečností nasvěd- čujících tomu, že po vydání osvědčení přestala osoba splňovat některou z pod- mínek uvedených v $ 18 zákona.
K tomu byl oprávněn toliko „Úřad“, přičemž za takový bylo Ize považovat ve smyslu $ 1 a $ 7 zákona pouze Národní bezpečnost- ní úřad, který byl zřízen dnem 1. 8. 1998. Zákon jej pak v legislativní zkratce ozna- čil za „Úřad“, a ani ze systematiky hlavy třetí se nelze jiného výkladu dobrat. Zá- konem č. 154/1994 Sb. byla dnem 30. 7. 1994 zřízena Bezpečnostní informační služba jako ozbrojená zpravodajská služ- ba České republiky. Není rozhodné, co snad zákonodárce vyjádřit chtěl, nýbrž to, co skutečně vyjádřil; teprve ustanove- ní $ 10a, jenž byl vložen do zákona po novelizaci provedené zmiňovaným záko- nem č. 363/2000 Sb., dostává zpravodajské služby na roveň Národnímu bezpečnost- nímu úřadu při provádění bezpečnost- ních prověrek a při vydávání a odnímání osvědčení a certifikátů podle $ 9 odst. 1 písm. 4) zákona.
V rozhodném období tak nebylo umožněno postupovat podle $ 36 odst. 5 zákona jinému úřadu nežli Národnímu bezpečnostnímu úřadu. Pří- padné kompetenční zmatky, které tato úprava mezi shora uváděnými instituce- mi vyvolala, neopravňují soud k tomu, aby dovozoval pravomoci tam, kde nejsou zá- konem založeny. Vycházela-li tedy žalova- ná při propuštění stěžovatele ze služební- 80 ho poměru z oznámení o zániku platnosti osvědčení ke styku s utajovanými skuteč- nostmi a následně ze zrušení určení osoby ve smyslu $ 36 odst. 6 zákona č. 148/1998 Sb., pak takovéto zrušení určení osoby sice měl učinit statutární orgán, avšak autorem oznámení mohl být jedině Národní bez- pečnostní úřad.
O tom, že by právě tento úřad zjištění podle $ 36 odst. 6 prováděl, však spis nenese žádné stopy. Přitom ve služebním hodnocení ze dne 20. 10. 2000 se pod b. 2i) uvádí, že stěžovateli bylo oznámeno, že přestal splňovat pod- mínky uvedené v $ 18 písm. f) zákona č. 148/1998 Sb.; zanikla tak platnost osvěd- čení a došlo i k zániku určení. Podle b. 3 je pak stěžovatel na tomto základě hodno- cen jako nezpůsobilý vykonávat jakoukoli funkci ve služebním poměru příslušníka BIS. Ovšem samotné oznámení skutečnos- ti podle $ 36 odst. 5 zákona č. 148/1998 Sb. ve spise založeno není.
Jestliže je tedy ar- gumentace žalované a rovněž soudu I. stupně založena na tom, že propuštění ze služebního poměru, o které tu ve sku- tečnosti jde, se oprávněně opírá o zánik platnosti osvědčení konstatovaný samot- nou žalovanou, tedy BIS, pak takovýto zá- věr Nejvyšší správní soud shledává chyb- ným. V dalším řízení proto soud I. stupně vyjde ze závazného právního názoru ($ 110 odst. 3 s. ř. s.), že „Úřadem“ ve smyslu $ 36 zákona č. 148/1998 Sb., ve znění před novelou provedenou záko- nem č. 363/2000 Sb., je Národní bezpeč- nostní úřad.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podaná kasační stížnost je důvodná, a proto postupoval dle ustanovení $ 110 odst. 2 s. ř. s.: rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. v 750 750 Právo na informace: přípustnost nové žádosti v téže věci k zákonu č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím Pokud na základě žádosti o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, byla již žadateli po- skytnuta informace anebo bylo vydáno rozhodnutí o zamítnutí této žádos- ti (rozhodnutí faktické nebo fiktivní), nic nebrání žadateli, aby podal žá- dost novou, byť i obsahově shodnou.
Pokud má povinný subjekt za to, že dotyčná informace již byla poskytnuta, byť i po lhůtě k vyřízení původní žá- dosti, má novou žádost v zákonné lhůtě z tohoto důvodu zamítnout.
Soud se - i se zřetelem k námitkám žalovaného ve vyjádření k žalobě - v pr- vé řadě zabýval otázkou, zda za situace, kdy žalobci byly poskytnuty požadované informace již na základě žádosti ze dne 7. 8. 2001 (jak tvrdí žalovaný), mohl ža- lobce podat obsahově shodnou žádost 81 — NN o 750 opětovně a zda tato opakovaná žádost měla za následek fiktivní zamítavé roz- hodnutí po uplynutí lhůty k vyřízení žá- dosti. K této otázce je třeba v prvé řadě připomenout, že zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.“) je kon- struován tak, že správní rozhodnutí je vydáváno pouze v případě zamítnutí žá- dosti, tedy není-li žádosti o poskytnutí informace vyhověno.
Pokud se týká prvé žádosti ze dne 7.8.2001, byla (jak vyplývá ze správního spisu) doručena žalovanému dne 10. 8. 2001. Žádost za žalobce podepsal pan Fi- lip P. Přípisem ze dne 29. 8. 2001 byl pan Filip P. (na adresu žalobce) vyrozuměn o tom, že podle ustanovení $ 14 odst. 5 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb. byla lhů- ta pro poskytnutí informace prodlouže- na o deset kalendářních dní (vzhledem k rozsahu požadované informace). Dne 14. 9. 2001 byl žalobci (panu Filipu P.) doručen přípis datovaný dnem 12.
srpna 2001 (zřejmě správně 12. září 2001), jehož přílohou je „Stanovisko k žádosti o infor- maci o. p. s. Č.“. Závěrem tohoto průvod- ního přípisu je uvedeno, že vzhledem k rozsahu otázek a s nimi spojených odpo- vědí žalovaný navrhuje případnou osobní konzultaci či schůzku k seznámení se s jednotlivými konkrétními projekty pří- mo na Ministerstvu průmyslu a obchodu. Dne 26. 9. 2001 bylo žalovanému do- ručeno žalobcovo podání ze dne 23. 9. 2001, označené jako „rozklad proti roz- hodnutí o neposkytnutí informace“.
Ža- lobce v něm dovozuje, že stanovisko do- ručené dne 14. 9. 2001 nebylo odpovědí podle zákona č. 106/1999 Sb., jelikož ne- obsahovalo odpověď na žádnou z polože- ných otázek; nebylo však ani zamítnutím žádosti. Proto žalobce opětovně žádá o zodpovězení otázek uvedených v žádos- 82 ti ze dne 7. 8. 2001 v obsahu i formě, která bude odpovídat zákonným ustanovením. Přípisem žalovaného ze dne 16. 10. 2001 bylo žalobci sděleno, že zřejmě do- šlo k nedorozumění a informace mu bu- de samozřejmě poskytnuta.
Vzhledem k jejímu rozsahu však bude nutná osobní účast při studiu příslušných projektů. Je třeba počítat i s úhradou nákladů podle $- 17 zákona č. 106/1999 Sb. (sazebník připojen). Podle interního sdělení žalovaného ze dne 5. 11. 2001 se jednání se zástup- cem o. p. s. Č. panem P. uskuteční dne 7.11.2001. V dalším interním sdělení ža- lovaného je uvedeno, že žalobci bylo předáno písemné stanovisko a rovněž bylo podáno obšírné osobní vysvětlení zástupci žalobce panu Filipu P., včetně zodpovězení jeho doplňujících otázek.
Dne 18. 12. 2001 bylo žalovanému doručeno podání žalobce ze dne 17. 12. 2001, obsahově shodné s žádostí ze dne 7.8.2001. Přípisem ze dne 4. 1. 2002 (ad- resovaným panu Filipu P. pod adresou žalobce) poukázal žalovaný na obsaho- vou shodu obou žádostí s tím, že minis- terstvo jako povinný subjekt reagovalo na žádost ze dne 7. 8.2001 s předchozím souhlasem žadatele (žalobce) poskytnu- tím dostupných materiálů za současné- ho osobního jednání dne 7. 11. a 26. 11. 2001. Žalovaný odpověděl na žadatelovy otázky, poskytl mu informace o konkrét- ních smluvních principech zajišťujících realizaci projektů rozvojové pomoci a umožnil mu nahlédnout do dokladů a do komplexního materiálu hodnocení poskytované rozvojové pomoci v gesci MPO pro rok 2000 a období 1996 - 2000.
Při osobním jednání dne 26. 11. 2001 došlo ke shodě v tom, že žalovaný v zásadě zodpověděl žalobcovy otázky, k 750 a žalobce (resp. pan Filip P.) přijal stano- visko, že záležitost Ize považovat za uza- vřenou. Proto byl žalobce v závěru toho- to přípisu ze dne 4. 1. 2002 vyzván, aby v souladu s ustanovením $ 14 odst. 3 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. upřesnil tuto opakovanou a obsahově totožnou žádost o vyjádření, v jakém rozsahu požaduje již poskytnutou informaci do- plnit. V podání ze dne 11.
1. 2002, doruče- ném žalovanému dne 16. 1. 2002, žalob- ce uvedl, že proti rozhodnutí Minister- stva průmyslu a obchodu podává rozklad (v zákonné lhůtě totiž nebyla po- skytnuta požadovaná informace ani ne- bylo vydáno žádné faktické rozhodnutí). V přípisu ze dne 31. 1. 2002, doruče- ném žalobci dne 5. 2. 2002, žalovaný pře- devším poukázal na to, že jde o dvě ob- sahově shodné žádosti a že již na žádost ze dne 7. 8. 2001 reagovalo ministerstvo poskytnutím dostupných materiálů a vy- světlení, a to při osobních jednáních s žadatelem ve dnech 7.
11.a 26. 11. 2001. Na žádost ze 17. 12. 2002 reagoval žalo- vaný dopisem ze dne 4. 1. 2002, kde byl zrekapitulován obsah předchozích jed- nání a žadatel byl vyzván k upřesnění a doplnění nové žádosti. Místo toho byl podán prostřednictvím žalobcova zá- stupce rozklad proti rozhodnutí minis- terstva. V přípisu ze dne 26. 2. 2002 pak žalo- vaný poukázal na dvě jednání s panem Filipem P., jakož i na to, že žadatel byl do- pisem ze dne 4. 1. 2002 v souladu s usta- novením $ 14 odst. 3 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. vyzván k upřesnění, kte- ré odpovědi požaduje doplnit, což však dosud neučinil.
Dále tento přípis obsa- huje uvedení informací, které žadatel obdržel při ústních jednáních. Jak vyplývá ze soudní praxe, ale i z právní teorie (viz např. Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část), u po- zitivních správních aktů (rozhodnutí) je možné ve věci znovu rozhodnout, aniž by působila překážka věci rozhodnuté, obvykle jen v případě možnosti výhrady nového rozhodnutí při změně vnějších okolností (rozhodnutí s klauzulí rebus sic stantibus) explicitně vyjádřené v zá- koně. Jiná situace je však u negativních správních rozhodnutí (obvykle v přípa- dech zamítnutí určité žádosti).
Ve větši- ně těchto negativních správních aktů je klauzule rebus sic stantibus obsažena implicitně (je ovšem otázkou, zda jde o tuto klauzuli, nebo o nedostatek mate- riální právní moci pojmově vyplývající z povahy věci). V předmětném případě bez ohledu na to, zda i v řízení zahájeném podáním žádosti ze dne 7. 8. 2001 bylo vydáno fik- tivní negativní rozhodnutí o zamítnutí žádosti a následně fiktivní rozhodnutí o rozkladu či nikoli (pokud bylo žádosti vyhověno ve lhůtě), nic nebránilo žalob- ci, aby podal novou, byť i obsahově shod- nou žádost, pokud měl za to, že jeho původní žádosti nebylo vyhověno.
Pře- kážkou nemohlo být ani to, že žalobce nevyužil práva podat proti případnému fiktivnímu rozhodnutí žalobu, neboť na- př. předpokládal, že i po lhůtě k vyřízení bude požadovaná informace podána (např. se zřetelem na probíhající jedná- ní). Pokud žalovaný měl za to, že dotyčné informace již byly podány (byť i po lhůtě k vyřízení původní žádosti), měl novou obsahově shodnou žádost v zákonné lhůtě z tohoto důvodu zamítnout (s nále- žitým odůvodněním, že ke splnění všech - v nové žádosti uvedených - požadavků již došlo).
To se však nestalo. Zákon č. 106/1999 Sb. ani neobsahuje ustano- vení, že novou (shodnou) žádost je mož- 83 750 no podat až po určité lhůtě (jak je tomu v případě některých jiných předpisů). Jestliže byla žádost ze dne 17. 12. 2001 doručena žalovanému (povinné- mu subjektu) dne 18. 12. 2001, připadl poslední den lhůty k vyřízení žádosti [v trvání 23 dnů - $ 14 odst. 3 písm. c) ve spojení s $ 20 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb.] na 10. 1. 2002. Protože v této Ihůtě žalo- vaný nereagoval na žádost ze dne 17.
12. 2001 poskytnutím informace ani nevy- dal odmítavé (faktické) rozhodnutí ($ 15 odst. 1 cit. zákona), má se za to, že uplynutím této lhůty (tedy dnem 11. 1. 2002) vydal rozhodnutí, kterým infor- mace odepřel. Na běh této lhůty nemůže mít vliv sdělení žalovaného ze dne 4. 1. 2002 dovolávající se ustanovení $ 14 odst. 3 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., a to již proto, že lhůta sedmi dnů pro vý- zvu k upřesnění žádosti uplynula. Ostat- ně ani rozhodnutí o odmítnutí žádosti vydáno nebylo. Obdobně po podání rozkladu ze dne 11.
1. 2002, doručeného dne 16. 1. 2002 (po uplynutí Ihůty podle $ 16 odst. 3 cit. zákona dnem 31. 1. 2002), nastala dnem 1. 2. 2002 fikce rozhodnutí o zamítnutí rozkladu a o potvrzení správního roz- hodnutí vydaného v I. stupni řízení. Rozhodnutí, jehož vydání je nastole- no právní fikcí, je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Jednou z ne- zbytných náležitostí správního rozhod- 84 nutí je jeho řádné odůvodnění ($ 47 odst. 1 správního řádu). Vzhledem k to- mu, že nejen rozhodnutí o rozkladu, ale navíc i rozhodnutí žalovaného o odepře- ní informací bylo vydáno na základě právní fikce, ač ve skutečnosti tato roz- hodnutí vydána nebyla, logicky postrá- dají náležitá odůvodnění.
Nejde tedy o případ, kdy by napadené rozhodnutí bylo zrušováno pro nezákonnost, nýbrž pro vady řízení, jež spočívají v nepře- zkoumatelnosti pro nedostatek důvodů rozhodnutí. Tento základní požadavek stanovený procesními předpisy nelze pominout ani tam, kde zákon spojuje s nečinností správního orgánu fikci ne- gativního rozhodnutí. V tomto případě nelze nejen dovodit, z jakých úvah a zá- věrů vycházel ministr při rozhodnutí o rozkladu, ale navíc ani to, o co opírá své rozhodnutí správní orgán v I.
stupni řízení. Soud nemůže sám konstruovat důvody, které vedly příslušný správní or- gán k odepření informací. Mimo jiné by tak zasahoval do zákonné pravomoci ve- řejné správy a jejích orgánů. To nepo- chybně nebylo ani úmyslem zákonodár- ce, seznatelným ze samotného zákona č. 106/1999 Sb. i v kontextu celého práv- ního řádu České republiky. Za této situace bylo zrušeno nejen na- padené rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu, ale i rozhodnutí žalovaného vydané v I. stupni správního řízení, a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu říze- ní($ 78 odst. 1,3a4s.ř.s.).
751 Důchodové pojištění: podmínky vzniku nároku na plný invalidní důchod Řízení před soudem: vada řízení k $ 38 písm. a), $ 40 odst. 1 a 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákonů č. 134/1997 Sb. a č. 289/1997 Sb. k $ 103 odst. 1 písm. b) a $ 109 odst. 3 soudního řádu správního I. Pokud plně invalidní pojištěnec (starší 28 roků) nezískal ke dni vzniku plné invalidity potřebnou dobu pojištění pěti roků, zjišťovanou z posled- ních deseti roků před vznikem invalidity, a nezískal ji ani následně po při- čtení další doby pojištění získané po vzniku plné invalidity, nárok na plný invalidní důchod mu nevznikl [$ 38 písm. a), $ 40 odst. 1 a 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění|.
II. Není vadou řízení před soudem mající za následek nezákonné roz- hodnutí o věci samé, a tím i prolomení zásady vázanosti soudu důvody ka- sační stížnosti ve smyslu $ 109 odst. 3 s. ř. s., pokud účastník řízení postiže- ný praktickou hluchotou při jednání soudu požádá o hlasitou mluvu a výslovně prohlásí, že je schopen se takto dorozumět; to platí zejména ve věci, kdy listinné důkazy umožňovaly krajskému soudu o věci rozhodnout a stěžovatel jejich obsah nezpochybňoval.
Obecně prospěšná společnost Č. proti Ministerstvu průmyslu a obchodu o po-