233 Státní sociální podpora: fikce dosaženého příjmu osoby samostatně výdělečně činné čl. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod $ 5 odst. 5 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění zákona č. 137/1996 Sb. a zákona č. 242/1997 Sb. k k Jestliže zákonodárce pro posouzení nároku na dávku státní sociální pod- pory upravil v $ 5 odst. 5 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, pro osoby samostatně výdělečně činné fikci dosaženého příjmu, neporušil tím čl. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Rozdílná úprava sledování příjmu takových osob a ostatních skupin žadatelů o dávku je odůvodněna charakterem jejich výdělečné činnosti a je založena na objektivních a ro- zumných důvodech.
K namítanému rozporu ustanovení $ 5 odst. 5 písm. a) zákona čl. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, s čl. 1 a 3 Listi- ny základních práv a svobod uvádí soud následující: Ústavní soud ČR v řadě svých roz- hodnutí (např. nálezy ve věcech vede- ných pod sp. zn. PL ÚS 16/93, Pl ÚS 36/93, Pl. ÚS 5/95, Pl. ÚS 33/96 a napo- sledy - přímo k otázce sociálního zabez- pečení - Pl. ÚS 15/02) vyložil obsah ústavního principu rovnosti. Ztotožnil se v nich s chápáním rovnosti, jak ji vy- jádřil Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu z 8.
10. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 22/92. Ústav- ní soud ČSFR v něm pojal rovnost jako kategorii relativní, jež vyžaduje odstra- nění neodůvodněných rozdílů. Zásadě rovnosti v právech je třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k urči- tým právům nesmí být projevem libovů- le; neplyne z ní však závěr, že by každé- mu muselo být přiznáno jakékoliv právo. Tento závěr vyplývá i z úpravy čl laž4 zařazených pod obecná ustanovení Listi- ny. ČL. 1 Listiny, jehož porušení je výslov- ně namítáno, nelze vykládat izolovaně od dalších obecných ustanovení čl 2 až4 Listiny, ale je naopak nutno pojmout je jako jediný celek.
Z těchto obecných ustanovení je zřejmé, že základní chrá- něné hodnoty vyjmenované v čl. 3 Listi- ny nekoncipoval ústavodárce jako abso- lutní. Z uvedeného vyplývá, že zákonná úprava, jež zvýhodňuje či znevýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob oproti ji- ným, nemůže být sama o sobě bez další- ho označena za porušení principu rov- nosti. Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové odlišné zacházení zakotví. Musí přitom dbát o to, aby zvý- hodňující či znevýhodňující přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech a aby i mezi tímto cílem a pro- středky k jeho dosažení existoval vztah přiměřenosti (viz např. rozsudky Evrop- ského soudu pro lidská práva ve věcech Abdulazíz, Cabales a Balkandali z roku 1985).
V daném případě má soud za to, že k neodůvodněným rozdílům v právní úpravě mezi skupinou osob samostatně výdělečně činných a ostatními skupina- mi účastníků řízení o dávku státní sociál- ní podpory nedošlo. Již v důvodové zprá- vě k zákonu č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, je uvedeno, že nová koncepce dávek státní sociální podpory předpokládá, že rodiny a občané si bu- dou zabezpečovat co nejširší okruh po- třeb vlastními silami, tj. především pra- covním příjmem a z něho odvozenými dávkami.
Stát svou podporou a pomocí bude zasahovat pouze tam, kde ze sub- jektivních nebo objektivních důvodů nestačí občan nebo rodina zabezpečit své potřeby vlastními silami na spole- čensky přijatelné úrovni, a tam, kde má 545 234 stát zájem člověka a rodinu stimulovat, podpořit nebo chránit. K $ 5 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpo- ře, pak důvodová zpráva výslovně uvádí, že u osob samostatně výdělečně činných je nutné stanovení rozhodného příjmu odchylným způsobem, a to pro častou značnou nepravidelnost příjmů těchto osob.
V souvislosti s výše uvedeným lze dovodit, že společensky žádoucí u osob samostatně výdělečně činných je pouze takové podnikání, z něhož plynou příj- my k zabezpečení občana a jeho rodiny. Pro případ nedosažení těchto příjmů je stanovena fikce uvedená v $ 5 odst. 5 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. U osob v zaměstnaneckém po- měru je požadavek odpovídajícího příj- mu řešen zakotvením ustanovení o mi- nimální mzdě. Vzhledem k charakteru samostatné výdělečné činnosti však ob- dobná úprava u osob samostatně výdě- lečně činných není možná.
Jen pro úplnost soud k věci uvádí, že k nerovnosti uvnitř skupiny osob samo- statně výdělečně činných nedochází, ne- boť výchozí podmínky jsou definovány jednotně. Uvedená právní úprava dle ná- zoru soudu neporušuje čl. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, neboť je zalo- žena na objektivních a rozumných důvo- dech objasněných stručně zákonodár- cem přímo v důvodové zprávě k zákonu. Nejvyšší správní soud proto neshledal podmínky pro předložení věci Ústavní- mu soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR a žalobu dle ustanovení $ 78 odst. 7 s.
ř. s. zamítl. (aš)
Josef P. v B. proti Ministerstvu práce a sociálních věcí o vrácení přeplatku sociál-