Podle $ 61 odst. 3 správního řádu se ustanovení o odvolacím řízení pou- žijí přiměřeně i na řízení o rozkladu; pojmově je však v řízení o rozkladu vy- loučena aplikace $ 57 odst. 2 správního řádu. V tomto řízení je totiž orgán, který o něm rozhoduje, a správní orgán I. stupně, jehož rozhodnutí je pře- zkoumáváno, jedním správním orgánem; rozdílné je pouze to, kdo je v jeho rámci funkčně příslušný rozhodnout. Z tohoto důvodu nemůže běžet třice- tidenní lhůta pro předložení rozkladu k rozhodnutí, jak je tomu u odvolací- ho řízení, a lhůta pro vydání rozhodnutí o rozkladu podle $ 16 odst. 3 záko- na č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, počíná běžet ode dne doručení rozkladu podatelně ústředního orgánu státní správy. xx
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že obdržel žalobcův rozklad dne 30. 5. 2002 a vyřídil jej tak, že žalobci v plném rozsahu vyhověl. Vyjádřil nesouhlas s ar- gumentací týkající se nedodržení záko- nem stanovené patnáctidenní lhůty, jež podle žalobce uplynula nejpozději dne 14. 6. 2002, protože podle $ 20 odst. 4 zá- kona o poskytování informací se na počí- tání lhůt a na řízení podle $ 15 a $ 16 2“ vztahuje správní řád s výjimkou ustano- 928 .106/1999 Sb. Ve- stanovené * patnáctidenní lhůtě -($ 14:* odst. 3 citovaného zákona) nebyla infor- mace poskytnuta: a žádost nebyla .áni ji- © ným způsobem vyřízéna.
Proto žalobce: po uplynutí uvedené: Ihůty podal proti. . m fiktivnímu negativnímu rozhodnutí: dne 29. 5. 2002 rozklad; orgán rozhodující : M% vení o obnově řízení a o přezkoumávání rozhodnutí mimo odvolací řízení, nesta- noví-li tento zákon jinak. Z výkladu toho- to ustanovení lze podle žalovaného do- „vodit; že na řízéní o- rozkladu se vzťahuje. též $57:0dst.2 a $ 61. odst. 3 správního * . řádu. Vedoucímu ústředního orgánu stát- ní správy pak s odvoláním na-$ 16 odst. 3 : zákona: o poskytování informací běží, po- © čínaje dnem, kdy mu'byl rozklad předlo- žen, spatnáctidenní lhůta k rozhodnutí o rozkladu.
Logicky tedy lze dále dovo- dit, že rozhodnutí vedoucího ústřední- ho orgánu státní správy o podaném roz- kladu musí být učiněno nejpozději do 45 dní ode dne, kdy rozklad došel povin- nému subjektu. Z toho plyne pro danou věc závěr, že žalovaný vyřídil podaný rozklad v zákonné lhůtě, neboť rozklad byl doručen žalovanému dne 30. 5. 2002 a ten v rámci třicetidenní zákonné lhůty rozhodl podle tohoto ustanovení (roz- hodl správní orgán, který měl napadené rozhodnutí vydat) a vyhověl žalobci v pl- ném rozsahu s tím, že rozhodnutí bylo odesláno 19.
6. 2002. S ohledem na výše uvedené žalovaný tvrdí, že postupoval v souladu s platnými zákony a neporušil žádný právní předpis. Proto navrhl za- mítnutí žaloby. Ze správního spisu vyplynulo, že ža- lobce dopisem dne 26. 4. 2002 požádal žalovaného o poskytnutí informací. Na tuto žádost správní orgán I. stupně v zá- konné lhůtě patnácti dnů nijak nereago- val, a proto žalobce podal dne 29. 5. 2002 rozklad. Na rozkladu je podací ra- zítko žalovaného s datem 30. 5. 2002. Dne 18. 6. 2002 vydal žalovaný podle $ 57 odst. 1 správního řádu rozhodnutí, kterým vyhověl rozkladu a poskytl žalob- ci požadované informace s odůvodněním, že požadované informace nebyly poskyt- nuty výhradně z časových důvodů.
Pokud povinný subjekt žádosti, byť i jen zčásti, nevyhoví, vydá o tom podle $ 15.odst. 1 zákona o poskytování infor- mací ve lhůtě pro vyřízení žádosti roz- hodnutí. Podle odst. 4 téhož ustanovení platí, že jestliže orgán | ve.lhůtě pro vyří- zení žádosti neposkytl informace či ne- vydal rozhodnutí podle odst. 1, má se za to, že vydal rozhodnutí, kterým poskyt nutí informace odepřel. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do pat- nácti dnů ode dne, kdy uplynula lhůta pro vyřízení žádosti. Podle $ 16 odst. 3 zákona o poskytování informací rozhod- ne odvolací orgán o odvolání do patnác- ti dnů od předložení odvolání povinným subjektem.
Jestliže v uvedené lhůtě o od- volání nerozhodl, má se za to, že vydal rozhodnutí, kterým odvolání zamítl a na- padené rozhodnutí potvrdil; za den do- ručení tohoto rozhodnutí se považuje den následující po uplynutí lhůty pro vy- řízení odvolání. Podle odst. 5 citovaného ustanovení lze proti rozhodnutí ústřed- ního orgánu státní správy o odmítnutí žádosti podat rozklad, o kterém rozho- duje vedoucí ústředního orgánu státní správy. Ustanovení $ 15 odstavců 1,3a4 zákona o poskytování informací platí pro rozklad obdobně.
V dané věci je stěžejní spornou otáz- kou, od kterého okamžiku počíná běžet lhůta pro vydání rozhodnutí o rozkladu ve smyslu $ 16 odst. 3 zákona o poskyto- vání informací, neboť žalobce dovozuje, že mu bylo dne 15. 6. 2002 fiktivně do- ručeno rozhodnutí žalovaného, jímž byl zamítnut jeho rozklad ze dne 29. 5. 2002, zatímco žalovaný se domnívá, že rozhod- nutí o rozkladu musí být učiněno do 45 dnů ode dne, kdy rozklad došel po- vinnému subjektu. Nejvyšší správní soud již v usnesení ze dne 21. 5. 2003, čj.
7 A 130/2001-39, vyslovil právní názor, že lhůta k rozhod- nutí o rozkladu podle $ 16 odst. 3 zákona - o poskytování informací počíná běžet -ode dne doručení: rozkladu podatelně ústředního. orgánu státní správy. . Tříčlenný senát: Nejvyššího správní- ho soudu,-který měl podle rozvrhu prá- ce Nejvyššího správního soudu o před- mětné věci jednat a rozhodnout, dospěl při svém rozhodování k právnímu názo- ru odlišnému. od právního názoru vyjá- dřeného Nejvyšším správním soudem ve shora citovaném usnesení, a proto usne- sením ze dne 23.
10. 2003 postoupil věc podle $ 17 odst. 1 s. ř. s. k rozhodnutí rozšířenému senátu. Rozšířený senát se ve sporné právní otázce ztotožnil s právním názorem vy- sloveným Nejvyšším správním soudem ve výše uvedeném rozhodnutí. Při přezkoumávání napadeného roz- hodnutí vycházel Nejvyšší správní soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgá- nu ($ 75 odst. 1 s. ř. s.), a rozhodnutí pře- zkoumal v mezích žalobních bodů ($ 75 odst. 2 s. ř. s.). Podle $ 61 odst. 1 správního řádu lze proti rozhodnutí ústředního orgánu stát- ní správy vydanému v I.
stupni podat u tohoto orgánu ve Ihůtě patnácti dnů ode dne oznámení rozhodnutí rozklad. O rozkladu podle odst. 2 citovaného ustanovení rozhoduje vedoucí ústřední- ho orgánu státní správy. Z citovaného ustanovení tak vyplývá, že rozhoduje-li ústřední orgán státní správy jako správní orgán L stupně o právech a povinnos- tech fyzických a právnických osob, byla pravomoc k rozhodnutí o řádném oprav- ném prostředku proti takovému rozhod- nutí, jímž je rozklad, vzhledem k neexi- 929 358 stenci instančně nadřízeného správního orgánu svěřena vedoucímu tohoto ústřed- ního orgánu státní správy, který napade- né rozhodnutí vydal.
Z toho také vyplývá podstatný rozdíl mezi odvoláním a roz- kladem spočívající v tom, že rozklad ne- má devolutivní účinky, tzn. že oprávnění rozhodnout o rozkladu nepřechází na správní orgán nejblíže vyššího stupně. V důsledku toho nelze v plném rozsahu aplikovat ustanovení o odvolacím řízení na řízení o rozkladu. Proto je stanovena jen přiměřenost používání ustanovení o odvolacím řízení na řízení o rozkladu ($ 61 odst. 3 správního řádu). Z toho je pak nutno dovodit, že je pojmově vylou- čena aplikace $ 57 odst. 2 správního řá- du, která by jinak podle $ 61 odst. 3 správního řádu a $ 16 zákona o poskyto- vání informací přicházela v úvahu.
V pří- padě řízení o rozkladu je orgán, který rozhoduje o rozkladu, a správní orgán I stupně, jehož rozhodnutí je přezkou- máváno, jedním správním orgánem, a je pouze rozdílné, kdo v jeho rámci jako funkčně příslušný rozhoduje. Proto ne- může běžet třicetidenní lhůta pro před- ložení rozkladu k rozhodnutí, jak je to- mu u odvolacího řízení, a lhůta pro vydání rozhodnutí 0 rozkladu podle $ 16 odst. 3 zákona o poskytování informací počíná běžet ode dne doručení rozkladu podatelně ústředního orgánu státní správy.
Pokud tedy žalobce doručil žalo- vanému rozklad dne 30. 5. 2002, vydal žalovaný ve smyslu ustanovení $ 16 odst. 3 a 5 zákona o poskytování infor- mací rozhodnutí dne 14. 6. 2002, tzn. na- stala právní fikce, že o podaném rozkla- du bylo vydáno rozhodnutí, jímž byl žalobcem podaný rozklad zamítnut a na- padené rozhodnutí bylo potvrzeno, a za 930 den doručení tohoto rozhodnutí se po- važuje den 15. 6. 2002. Vydalli žalovaný dne 18. 6. 2002 roz- hodnutí, jímž žalobcovu rozkladu vyho- věl, jedná se o nulitní rozhodnutí, proto- že vydat rozhodnutí podle $ 57 odst. 1 správního řádu je sice přípustné, ale musí se tak stát ve Ihůtě patnácti dnů od podání rozkladu, což se v daném případě nestalo.
Rozhodnutí, jehož vydání je konstruo- váno právní fikcí, je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. V takovém pří- padě je sice zřejmé, že podaný rozklad byl zamítnut, ale nelze již dovodit, jaké důvody vedly žalovaného k odepření po- skytnout informaci. Vzhledem k tomu, že existence napadeného rozhodnutí je vá- zána na zákonnou fikci jeho vydání, ne- může obsahovat odůvodnění, v němž správní orgán v souladu s ustanovením $ 47 odst. 3 správního řádu uvádí, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval.
V daném případě by tak musel soud nahrazovat činnost správního orgánu a dovozovat, na základě jakých skutkových a právních závěrů mohly být námitky uplatněné v rozkladu shledány neopodstatněnými, popř. jaké důvody mohly vést k negativ- nímu rozhodnutí, což je nepřípustné. Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud podle $ 78 odst. 1 s. ř. s. na- padené rozhodnutí pro vady řízení zru- šil a podle odst. 4 citovaného ustanovení vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. (ci)
Občanské sdružení V. ve V. proti Státnímu úřadu pro jadernou bezpečnost o po- skytnutí informace.
mocně rozhodnuto.
Tyto své argumenty žalobce opírá zejména o právní závěry uvedené v některých rozhodnutích Ústavního soudu ČR. Ve světle všech těchto argumentů žalobce požaduje, aby bylo shora označené rozhodnutí žalovaného zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 13. 9. 2002 uvádí, že zcela setrvává na svých dosavadních právních závěrech a právní kvalifikaci uvedené v napadeném rozhodnutí, a proto navrhuje, aby soud žalobu zamítl.
Protože věc nebyla Vrchním soudem v Praze skončena do 31. 12. 2002, byla dle ustanovení § 132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“), postoupena Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního soudního řádu správního – tedy v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že právnímu předchůdci žalobce, společnosti G., a. s., bylo žalovaným vydáno v prosinci 1998, dubnu 1999 a prosinci 1999 povolení k dovozu regulovaných látek. ČIŽP byly v provozu společnosti G., a. s. (právní předchůdce žalobce), také provedeny ve dnech 20. 10. 1998, 16. 11. 1999 a 5. 9. 2000 kontroly, jejichž závěry se shodovaly v tom, že žalobcem nebyly dováženy žádné látky nad rámec povolení žalovaného. Dále bylo konstatováno, že poplatky za dovoz těchto látek nebyly placeny, neboť se jednalo o dovoz látek spadajících pod § 6 odst. 3 písm. b) ZOVZ.
Přípisem ze dne 29. 10. 2001 ovšem oznámil RNDr. B. jako zaměstnanec ČIŽP, že dovezené výrobky nelze podřazovat pod § 6 odst. 3 písm. b) ZOVZ, neboť byly dováženy výrobky a nikoliv látky, pročež se ČIŽP rozhodla tento poplatek vyměřit za léta 1998 – 2000 zpětně. Proti tomuto postupu protestoval žalobce, již pod obchodním jménem I., a. s., jenž byl nástupcem společnosti G., a. s., dopisem adresovaným ČIŽP ze dne 6. 11. 2001. ČIŽP přesto vyměřila podle ustanovení § 46 odst. 6 daňového řádu svým rozhodnutím ze dne 27. 11. 2001, č. j. 90/OO/10641/01/Bo, poplatek ve výši 677 940 Kč za dovoz regulovaných látek žalobcem v období od 13. 1. 1998 do 31. 12. 1998.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 6. 12. 2001 odvolání k žalovanému, odůvodněné obdobně jako následná žaloba. Toto odvolání bylo zamítnuto napadeným rozhodnutím žalovaného, vycházejícím zejména z toho, že prováděcí vyhláška č. 316/1997 Sb., která byla účinná pro roky 1998 a 1999, a vyhláška č. 109/2000 Sb., účinná v letech následujících, jsou prováděcími právními předpisy, jež stanoví pouze stropy pro výrobu
a dovoz regulovaných látek, nikoliv výrobků takovéto látky obsahující. Tyto dvě vyhlášky tedy nijak neřešily problematiku poplatků, na kterou bylo nutno aplikovat přímo a pouze ustanovení § 6 odst. 3 písm. b) ZOVZ, který osvobozuje pouze dovoz a výrobu látek určených k zajištění ochrany zdraví a života lidí, nikoliv dovoz a výrobu výrobků tyto látky obsahujících. Dále žalovaný uvedl, že sám fakt, že si pracovníci ČIŽP při předchozích kontrolách neuvědomili, že se v daném případě nejedná o dovoz látek, ale o dovoz výrobků tyto látky obsahujících, nemohl ovlivnit rozhodování odvolacího správního orgánu. Z těchto důvodů žalovaný jako odvolací orgán vydal zamítavé rozhodnutí.
Na základě podání žalobce ze dne 6. 3. 2003 bylo Nejvyšším správním soudem vydáno usnesení ze dne 22. 5. 2003, č. j. 6 A 76/2002-53, jímž bylo přiznáno procesní nástupnictví na straně žalobce společnosti I. P., s. r. o., jež nastoupila do příslušných práv a povinností po společnosti I., a. s., která zanikla ke dni 31. 12. 2002. Nadále je tedy jednáno s touto nástupnickou právnickou osobou jako e žalobcem.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného Ministerstva životního prostředí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že podstata souzené věci spočívá v interpretaci ustanovení § 6 odst. 3 písm. b) ZOVZ v tom smyslu, zda předmětnému poplatku nepodléhají toliko látky či také výrobky dovážené žalobcem. Podle tohoto zákonného ustanovení totiž poplatku nepodléhají „vyrobené nebo dovezené látky určené k zajištění ochrany zdraví a života lidí, stanovené podle § 5 odst. 8 písm. b) jako základní potřeba“. Vzhledem k tomu, že podřaditelnost látek zpoplatněných prvostupňovým rozhodnutím ČIŽP pod citované ustanovení není mezi účastníky řízení spornou [o čemž svědčí zejména rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 1. 1998, č.j. 520/1257-B/97 (98), kterým se povoluje dovoz předmětných výrobků v roce 1998, protože se jedná o „zajištění základní potřeby pro ochranu zdraví a života lidí“], je třeba se v dalším zaměřit výhradně na otázku, zda se osvobození od poplatkové povinnosti vztahuje nejen na čisté dovážené látky, ale také na látky obsažené ve výrobcích, či nikoliv.
Žalovaný vychází z výkladu čistě jazykového a dovozuje, že není-li slovo „výrobek“ v ustanovení § 6 odst. 3 písm. b) ZOVZ přímo obsaženo, nelze na dovážené výrobky vztahovat ani výjimku z poplatkové povinnosti. Vyjádření žalobce ve prospěch výkladu opačného, tedy zahrnujícího také výrobky obsahující regulované látky, je možno shrnout do dvou nezávislých argumentačních pozic vedoucích různým postupem k témuž závěru. Podle prvého argumentu slovo „látky“ znamená „látky vyskytující se samostatně nebo ve směsi“, a to s ohledem na § 2 písm. a) ZOVZ, který definuje látky jako „chemické sloučeniny uvedené v příloze tohoto zákona, včetně jejich izomerů, vyskytující se samostatně nebo ve směsi s koncentrací vyšší než 1% hmotnosti směsi“.
Podle druhého argumentu je nutno slovo „látky“ v posuzovaném ustanovení vnímat jako jakousi legislativní zkratku znamenající „látky a výrobky tyto látky obsahující“, jako je tomu např. v zákoně č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v zákoně č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a dalších. K tomu Nejvyšší správní soud především uvádí, že v souzené věci je z okolností případu zřejmé, že v dovážených výrobcích byly obsaženy látky definované v ustanovení
§ 2 písm. a) ZOVZ, a to ve směsi s koncentrací vyšší než 1% hmotnosti směsi. Tento závěr vyplývá již z citovaného rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 1. 1998, kterým byl povolen dovoz výrobků, obsahující regulované látky. Podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu je proto i látku obsaženou v této směsi - na základě systematického výkladu přihlížejícímu k vnitřnímu uspořádání ZOVZ a tedy i k definičnímu ustanovení § 2 písm. a) ZOVZ - chápat také jako látku ve smyslu § 6 odst. 3 písm. b) ZOVZ a dovoz látky v této směsi obsažené musí být proto nutně také od poplatku osvobozen.
To je dáno zejména tím, že látka obsažená ve směsi neztrácí své chemické, nýbrž pouze fyzikální charakteristiky, jinými slovy neztrácí zahrnutím do směsi svoji chemickou identitu, neboť může být z této směsi fyzikálně oddělena. Je-li tedy látka dovážena jako součást takovéto směsi, zůstává nadále samostatným zpoplatňovaným objektem, a proto i objektem způsobilým k osvobození podle § 6 odst. 3 písm. b) ZOVZ. Ke stejnému závěru ostatně dospívá i interpretace přihlížející k vnější systematice zákona, tedy k části prvé přílohy vyhlášky č. 109/2000 Sb., kterou se stanoví množství látek poškozujících nebo ohrožujících ozonovou vrstvu Země, které jsou určeny pro zajištění základní potřeby v letech 2000 až 2002, obdobně jako interpretace přihlížející k § 1 dříve platné vyhlášky č. 316/1997 Sb. Nejvyšší správní soud proto dospívá k závěru, že výrobky, které byly ČIŽP zpoplatněny, tedy léčiva obsahující regulované látky, jsou směsmi, tedy výrobky smíšenými z několika složek.
Pokud proto splňovaly látky obsažené ve výrobcích, za jejichž dovoz byl ČIŽP požadován poplatek, ostatní podmínky § 6 odst. 3 písm. b) ZOVZ (což není mezi žalobcem a žalovaným sporné), musely být tyto látky podřazeny pod toto ustanovení, neboť pouhým smísením s dalšími látkami a vytvořením směsi jako „výrobku“ neztratily tyto látky ve světle § 2 písm. a) ZOVZ povahu „látek“ ve smyslu § 6 odst. 3 písm. b) ZOVZ.
Ve světle tohoto rozboru je nutno chápat také druhý žalobcův argument. Za látku je totiž potřeba považovat i látku obsaženou ve výrobku, nikoliv ovšem proto, že zákonodárce slovem „látky“ mínil „látky nebo výrobky tyto látky obsahující“, ale proto, že začleněním do výrobku nepřestává být látka látkou ve smyslu § 2 písm. a) ZOVZ, ať už je ve výrobku obsažena v čisté podobě či ve směsi. Rozdíl v těchto dvou výkladech tkví v tom, že objektem poplatku, či osvobození od něj, není výrobek sám, ale pouze látka v tomto výrobku obsažená.
Fakt, že zákonodárce velmi často používá právě spojení „látky a výrobky tyto látky obsahující“ je nutno vysvětlit zřejmě i tím, že toto spojení je používáno typicky v normách, které mají povahu příkazu fyzickým a právnickým osobám. Takový příkaz je přitom vždy nutno formulovat tak, aby si jeho adresáti byli jisti jeho rozsahem, aby byl co možná nejjednoznačnější, aby tedy byly minimalizovány pochybnosti adresátů o tom, že pod rozsah dané normy spadají nejen látky v čisté podobě, ale i látky obsažené v různých výrobcích.
Jedná se o legislativní techniku, která jistým zjednodušením právního jazyka a explicitním zahrnutím možných výkladově problematických oblastí pod rozsah právních norem, vylučuje pochybnosti povinných subjektů o rozsahu jejich povinností a snaží se tím zvýšit dodržování těchto norem.
Pokud má ovšem posuzovaná norma povahu příkazu směřovaného veřejné moci, není takové zjednodušení nutné, neboť lze předpokládat, že orgány veřejné moci dokáží správně dovodit své povinnosti, byť by byly v takovém příkazu obsaženy pouze implicitně. Navíc i v případě pochybností o rozsahu těchto povinností orgánů veřejné moci je možné tyto nejasnosti vždy odstranit pomocí obecných ústavních zásad, jež musejí tyto orgány dodržovat. Přitom jednou z těchto zásad je i zásada, že negativní důsledky nejasností v právní úpravě nelze přičítat k tíži jednotlivcům, pokud jsou jim touto právní úpravou ukládány povinnosti.
Tato zásada obsažená v nálezu Ústavního soudu ČR II. ÚS 487/2000 ze dne 11. 4. 2001, je vlastně konkretizací čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že „každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“. Tato zásada společně se zásadou obsaženou v čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vede Nejvyšší správní soud v posuzovaném případu k závěru, že pokud vznikly o výkladu § 6 odst. 3 písm. b) ZOVZ pochybnosti, měl být ČIŽP a následně i žalovaným použit výklad, který je pro žalobce příznivější. Namísto toho se orgány obou stupňů rozhodly vybrat ze dvou možných výkladů výklad pro žalobce méně příznivý, výklad, který mu stanovil poplatkovou povinnost, čímž byl rozsah jeho povinností rozšířen nikoli zákonem, ale právě pouze výkladem zákona, aniž by byla v napadeném rozhodnutí volba tohoto výkladu, který se odlišuje od výkladu používaného ČIŽP při kontrolách z let 1998 – 2000, těmito orgány uspokojivě zdůvodněna.
Žalovaný tedy rozšířil okruh povinností žalobce tím, že ze dvou teoreticky možných výkladů vybral arbitrárně výklad pro žalobce méně příznivý, přičemž síla tohoto pochybení je dále zvýrazněna tím, že Nejvyšší správní soud se v rozboru uvedeném výše na základě systematické a jazykové interpretace daného ustanovení přiklonil k výkladu opačnému. Jinými slovy řečeno: oba správní orgány v souzené věci postupovaly toliko za použití gramatické metody výkladu ustanovení § 6 odst. 2 písm. b) ZOVZ, přičemž však tento izolovaný způsob výkladu – jak bylo ukázáno výše - neobstojí v konfrontaci s dalšími metodami výkladu, především s výkladem teleologickým, systematickým a logickým, přičemž právní závěr žalovaného odporuje v konečném důsledku i gramatickému znění jiných zákonných ustanovení, především ustanovení § 6 odst. 1 ZOVZ.
Jestliže totiž podle tohoto ustanovení jsou výrobci a dovozci látek a výrobků povinni platit poplatek za „látky nebo látky obsažené v dovezeném výrobku“ (tedy jedná se o obecné stanovení této povinnosti), nelze z gramatického znění odst. 2 písm. b) cit. zákona, představujícího výjimku z této obecné poplatkové povinnosti, „vyjímat“ toliko výrobce nebo dovozce izolovaných látek, když přirozeně větším rizikem z hlediska účelu zákona je existence škodlivých látek v čisté podobě než v podobě výrobku, v němž jsou obsaženy třeba jen ve velmi malé míře (arg.
a maiori ad minus).
ČIŽP a následně žalovaný tak uložili žalobci povinnost nad rámec stanovený zákonem, a proto Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti takovému nezákonnému a protiústavnímu stanovení povinností, v souladu se žalobním návrhem zrušit.
Vzhledem k tomu, že bylo žalobci vyhověno z důvodů obsažených v posouzení věci samé, Nejvyšší správní soud se již dále nezabýval žalobcovými námitkami procesní povahy směřujícími proti tvrzené vadě nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a proti namítané překážce res iudicata, neboť by to bylo zjevně nadbytečné.
Ze všech uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud zrušil napadené rozhodnutí Ministerstva životního prostředí pro nezákonnost (§ 78 odst. 1 s. ř. s.), přičemž tak učinil se souhlasem účastníků řízení bez nařízení jednání (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Výše uvedeným právním názorem je žalovaný správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., když soud postupoval podle ustanovení § 11 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a podle advokátního tarifu
(§ 13 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a zjistil následující náklady řízení: 1 000 Kč na soudním poplatku, 3 500 Kč sazba odměny právního zástupce a 2 x 75 Kč paušální náhrada. K uhrazení celkové částky 4 650 Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Jaroslava Míkovce byla stanovena přiměřená lhůta. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 25. 11. 2003
JUDr. Miluše Došková předsedkyně senátu