České republiky do majetku krajů Samotnou skutečností, že rozhodnutí podle ustanovení $ 1 zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, podepsal v rozporu s dikcí odstavce 3 téhož ustanovení zastupující náměstek ministra, a nikoli sám ministr, nebyl ža- lobce (příslušný kraj) na svých právech zkrácen.
Především se zřetelem na uplatněný žalobní bod se soud zabýval otázkou, zda tím, že v rozporu s dikcí ustanovení $ 1 odst. 3 zákona č. 157/2000 Sb. bylo napa- dené rozhodnutí podepsáno 1. náměst- kem ministra kultury, byl žalobce zkrá- cen na svých právech. Soud především posuzoval, zda nejde o obdobný případ, kdy podle stávající judikatury vedoucí ústředního orgánu státní správy nemůže převést pravomoc rozhodovat o rozkla- du ($ 61 správního řádu) na jinou osobu, ani se nemůže dát při tomto rozhodová- ní zastupovat jinou osobou (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11.
3. 1997, sp. zn. 6 A 85/95, publiko- vaný v Právních rozhledech č. 7/1997). Jak vyplývá z tohoto rozhodnutí, Vrchní soud v Praze vycházel především z toho, že podání rozkladu, který je jinak posta- ven na úroveň odvolání, má suspenzivní Codkladný) účinek, postrádá však účinek devolutivní, protože v organizaci veřej- né správy již neexistuje nad ústředním orgánem instančně vyšší orgán, který by mohl rozhodnutí přezkoumat. Řízení o rozkladu je tedy specifickým řízením, které má prakticky všechny znaky řízení odvolacího s tím rozdílem, že jak řízení vL instanci, tak řízení o rozkladu probí- há před týmž ústředním orgánem stát- ní správy.
Aby byla i v těchto případech zajištěna možnost dvojího objektivního posuzování věci (jak je tomu v případě odvolání, kdy na základě odvolání věc posuzuje instančně vyšší orgán státní správy), ukládá kogentní ustanovení $ 61 odst. 2 správního řádu, že o rozkla- du rozhoduje vedoucí ústředního orgá- nu státní správy na základě jím ustanove- né komise. Vedoucí ústředního orgánu státní správy, který není vázán služební podřízeností, může rozhodnutí jím ří- zeného ústředního orgánu státní správy vydané v L instanci relativně nezávisle posoudit, což by v případě jeho podří- zeného nebylo možné, neboť podřízený by měl být vždy vázán rozhodnutími ústředního orgánu státní správy, jehož je zaměstnancem, a proto není schopen rozkladem napadené rozhodnutí znovu objektivně posoudit.
Jestliže tedy o rozkladu rozhodla (a rozhodnutí podepsala) jiná osoba než vedoucí ústředního orgánu státní sprá- vy, byl vzhledem k uvedenému příslušný účastník na svých právech zkrácen. Ji- nak je tomu v případě napadeného roz- hodnutí, kde bylo rozhodnuto v jediném stupni. Výše uvedené argumenty, týkají- cí se smyslu právní úpravy rozhodnutí o rozkladu, na daný případ nedopadají a nelze ani jinak dovodit, že by samot- nou skutečností, že rozhodnutí pode- psal 1. náměstek, který má oprávnění zastupovat ministra kultury, byl žalobce na svých právech zkrácen.
(oda)
Olomoucký kraj proti Ministerstvu kultury o podmínky hospodaření a nakládá- ní s majetkem, který přešel do vlastnictví žalobce.