A 90/2002 – Nejvyšší správní soud

5 A 90/2002- 66 - text

5 A 90/2002 - 73

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Jiřího Vyvadila v právní věci žalobce A. p. ž. p., zastoupeného JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem se sídlem v Praze 4, Za Zelenou liškou 967/B, proti žalovanému Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 6, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2002, č. j. 5295/02/32/O 162/02, ve věci umístění stavby,

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Žalobou doručenou Vrchnímu soudu v Praze dne 31. 7. 2002 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 29. 4. 2002, č. j. 5295/02/32/O

162/02, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru územního rozhodování ze dne 21. 12. 2001, č. j. MHMP/129742/01/OUR/J/Hol, o umístění stavby administrativní budovy s obchodními plochami v parteru a hromadnými garážemi v suterénu, včetně komunikací, zpevněných ploch a inženýrských sítí na pozemcích p. č. 1257/6, 1258, 1259/2, 1259/3, 1259/4 a částech pozemků p. č. 1257/3, 3206/4, 3217/1 v katastrálním území K. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný zejména konstatoval, že dotčené orgány státní správy, tj. odbor životního prostředí Magistrátu hl.

m. Prahy a odbor životního prostředí Úřadu městské části Praha 4, se k návrhu vyjádřily kladně. Rovněž městský hygienik hl. m. Prahy vydal k návrhu kladné stanovisko, z něhož vyplývá, že se vyjadřoval jak k návrhu, tak k hlukové studii Ing. J. B. a k výpočtům denního osvětlení ZŠ P. a Č. Stavební úřad podmínky hygienika zapracoval do podmínky č. 19 a 20 citovaného rozhodnutí. Žalovaný se neztotožnil s tvrzením žalobce, že souhlas odboru životního prostředí Magistrátu hl. m. Prahy bylo třeba vydat formou správního rozhodnutí, neboť podle ustanovení § 90 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“) vydává orgán ochrany přírody a krajiny souhlas formou rozhodnutí ve správním řízení jen tehdy, jestliže by daná stavba nebo činnost mohla snížit nebo změnit krajinný ráz.

Pokud tedy odborný orgán k tomuto názoru nedospěl, oznámil svůj souhlas toliko písemným sdělením a žalovanému nepřísluší přezkoumávat věcný obsah tohoto souhlasu. K otázce denního osvětlení ZŠ P. žalovaný uvedl, že tato škola se nachází přes ulici a není k navrhované stavbě protilehlá. Z výpočtů hygienika vyplývá, že nedojde ke snížení denního osvětlení v přízemních místnostech této školy a ze studie denního osvětlení č. 15/2002 zpracované Ing.

V. Š. je patrno, že dopad umisťované stavby na denní osvětlení místností v přízemí je zanedbatelný, neboť u těchto učeben je nedostatečné denní osvětlení způsobeno již existující budovou spořitelny. Pokud byla při ústním jednání žalobcem ve shodě se zástupcem školy doložena studie úpravy oken ZŠ, na nichž se tito zástupci dohodli, je tato dohoda podkladem pro podmínku č. 19 územního rozhodnutí a nikoliv dokladem zhoršení denního osvětlení.

Žalobce v podané žalobě namítal, že byl zkrácen v řízení před vydáním napadeného rozhodnutí na svých právech nezákonným postupem úřadů. Žalobce uvedl, že oproti stavebníkem opatřené studii Ing.

V. Š. je ve znaleckém posudku Ing. F. Š., CSc. ze dne 8. 2. 2002 opatřeném žalobcem konstatováno, že stavbou objektu Č. došlo obecně ke zhoršení osvětlení o 18 % a po případné realizaci budovy „B. a.“ dojde k dalšímu zhoršení osvětlení v učebnách sousedící ZŠ P. a navrhovaná opatření stav nezlepší. Podmínka č. 19 územního rozhodnutí je při stávajícím návrhu stavebníka nesplnitelná. Žalovaný nově pořízený posudek Ing. Š. ponechal zcela bez povšimnutí a nevyžádal si k němu ani stanovisko hygienika.

Tím porušil ustanovení § 3 odst. 4, § 32 odst. 1 a § 59 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „správní řád“). Žalobce byl zkrácen na svých procesních právech, jelikož stavební úřad neposkytl na jednání konaném dne 18. 12. 2001 k žádosti účastníků řízení dostatečnou lhůtu k seznámení se s odborným podkladem (studií úpravy oken ZŠ P.) a nedal tak možnost se k němu vyjádřit. Podle žalobce vyjádření hygienika ze dne 20. 8. 2002 (správně 2001) doplněné na ústním jednání 18.

12. 2001 nebylo vydáno v předepsané formě správního rozhodnutí ve smyslu zákona č. 258/2000 Sb., o veřejném zdraví, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“), a je nezákonné. V tom spatřuje žalobce dotčení na svých právech, neboť se nemohl seznamovat s kompletním a bezvadným rozhodnutím a brojit proti němu případně i opravnými prostředky. Městský hygienik na znalecký posudek Ing. Š. zareagoval pouze dopisem, v němž mylně a v rozporu se zákonem tvrdil, že může změnit stanovisko pouze tehdy, když v rámci projektu dojde ke změnám, které zásadně mění skutkovou podstatu či dochází ke změně stavby před dokončením.

S tím žalobce nesouhlasí, neboť i hygienik musí zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a opatřit si k tomu důkazy. Žalobce zpochybnil rovněž rozptylovou studii Ing. M. P. z února 2001, kterou opatřil stavebník. Tato byla v odvolacím řízení podrobena kritickým připomínkám, což však žalovaný zcela opomenul a nevyzval dotčené orgány k zaujetí stanoviska k těmto odvolacím bodům. Žalovaný se vůbec nesnažil zjistit skutečný stav věci a prověřit hodnověrnosti předmětné studie jako podkladu rozhodnutí.

Nepřezkoumal tedy rozhodnutí správního orgánu I. stupně v plném rozsahu. Žalovaný uvedl, že neshledal žádný rozpor mezi souborným stanoviskem odboru životního prostředí Magistrátu hl. m. Prahy (dále též „OŽP MHMP“) ze dne 29. 6. 2001, č. j. MHMP

055737/OZP/VI/2001, a stanoviskem Úřadu městské části Praha 4 z 3. 9. 2001, č. j. OŽP/99711/01/Jo, kde je problematika ochrany ovzduší ponechána bez připomínek, ačkoliv souhlas tohoto úřadu je podmíněn „splněním výše uvedených podmínek“. Jedná se tak o zmatečné a nepřezkoumatelné stanovisko nevyjadřující postoj dotčeného orgánu ke stavu kvality ovzduší. Přestože na tuto skutečnost žalobce upozornil, stavební úřad nesjednal nápravu. I v tomto ohledu proto žalobce spatřuje porušení svých práv. Žalobce rovněž namítal, že se v daném případě jedná o rozsáhlý stavební zásah do krajinného rázu a OŽP MHMP proto měl v rámci svého vyjádření uložit provedení řízení o souhlasu se zásahem do krajinného rázu podle ustanovení § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny.

Součástí podkladů však nebylo podkladové rozhodnutí ve smyslu citovaného ustanovení. Přitom dotčený orgán ochrany přírody buď v souborném stanovisku sdělí, že zamýšleným zásahem či stavbou nemůže dojít ke změně nebo snížení krajinného rázu a souhlasu se zásahem proto není zapotřebí, anebo řízení o souhlasu provede. V daném případě se nicméně žádný z orgánů ochrany přírody o zásahu do krajinného rázu vůbec nezmínil. V tom spatřuje žalobce porušení ustanovení § 12 odst. 2 a § 90 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny a § 126 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) a dále i porušení svých procesních práv, když nedostal možnost vyjádřit se ke stanovisku o nepotřebnosti souhlasu ani se nemohl účastnit správního řízení o souhlasu.

Procesní pochybení (§ 59 odst. 1 správního řádu) spatřoval žalobce v tom, že žalovaný ve svém rozhodnutí pomocí nezákonné úvahy jej výrazně zkracuje na jeho procesních právech a pomocí tohoto zjevně účelového postupu obhajuje neposkytnutí dodatečné lhůty žalobci při ústním jednání. Žalobce tvrdí, že jakmile se stal účastníkem řízení podle ustanovení § 70 odst. 2, 3 zákona o ochraně přírody a krajiny, plně se na něj vztahoval § 4 odst. 2 správního řádu. Ze skutečnosti, že má ve stanovách uvedeno jako hlavní poslání ochranu přírody a krajiny, žalovaný mylně dovodil, že žalobce je v územním řízení oprávněn hájit pouze zájmy ochrany přírody a krajiny.

Tím by jej ovšem postavil rozsahem procesních práv naroveň dotčenému orgánu státní správy. K takovému úsudku však zcela chybí zákonný podklad. Kromě toho žalobce tvrdí, že některé dotčené orgány (OŽP MHMP) se vyjadřovaly a dávaly souhlas pouze k některým pozemkům a k zásahům na nich, zejména je zcela opomenut nový dočasný vjezd do garáží OD P. Vymezení stavebního pozemku a šíře projednávaného předmětu se tedy v průběhu řízení měnily. Přitom žalobci není známo, že by stavebník měnil návrh a tato změna byla řádně oznámena účastníkům a projednána s nimi.

Jde o zásadní pochybení a ignorování faktu, že stavební úřad je u tohoto návrhového řízení vázán návrhem stavebníka. Textová část územního rozhodnutí navíc obsahově neodpovídá grafické situaci 1:1000 – potvrzené dokumentaci. Rozhodnutí je v tomto rozsahu zmatečné, neúplné a nesrozumitelné. Žalobce byl tímto procesním postupem a rozhodnutím znejistěn a zkrácen na svém právu účasti na rozhodování o celém podaném návrhu. Obě vydaná správní rozhodnutí byla na úřední desce vyvěšena nekompletní, tzn. s čitelnou pouze první stranou, a magnetem byl zakryt odkaz, ve které místnosti je možno do písemnosti nahlížet.

Tento způsob doručení žalobce považuje za nedostatečný a nezpůsobilý vyvolat nabytí právní moci. Zásadní vadou rozhodnutí je nepřezkoumání územního rozhodnutí v celé šíři, jak ukládá § 59 odst. 1 správního řádu. Žalovaný se ani nepokusil reagovat na všechny odvolací důvody a již z tohoto je zřejmé, že přezkum provedl zcela neúplně. Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhl napadené rozhodnutí žalovaného zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření odkázal na své dřívější vyjádření, které podal k žalobě v řízení vedeném pod sp. zn. 6 A 100/2002, neboť se podle něj jedná o totožnou žalobu směřující proti témuž rozhodnutí podanou však odlišným účastníkem správního řízení. Dále poukázal na to, že žaloba byla podána pozdě, tedy až po uplynutí dvouměsíční lhůty od doručení rozhodnutí žalovaného žalobci s tím, že tuto okolnost nemůže ověřit, protože již nemá k dispozici spisový materiál.

Protože Vrchní soud v Praze ve věci do 31. 12. 2002 nerozhodl, převzal dnem 1. 1. 2003, kdy nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.), v souladu s ustanovením § 132 s. ř. s. neskončenou věc, u níž byla dána věcná příslušnost vrchního soudu, Nejvyšší správní soud a dokončí v ní řízení.

Podle ust. § 130 odst. 1 s. ř. s. postupuje Nejvyšší správní soud v tomto řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. Účinky procesních úkonů v těchto řízeních učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení tohoto zákona.

Nejvyšší správní soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i řízení, které mu předcházelo a dopěl k závěru, že žaloba není důvodná. Při přezkoumávání rozhodnutí vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst.1 s. ř. s.).

Mezi namítanou protizákonností a důsledky případného vyhovění žalobě, a tedy zrušením napadeného správního rozhodnutí, musí existovat určitý vztah proporcionality. To především znamená, že Nejvyšší správní soud v každém případě rozhodovaném kasačním způsobem v širším slova smyslu hodnotí napadené rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí jemu v dané věci předcházející jako celek a k jeho zrušení by proto mohl přistoupit jen tehdy, pokud by shledal, že k porušení zákona došlo nikoliv v zanedbatelné míře, nýbrž v intenzitě, zpochybňující zákonnost posuzovaného správního řízení jako celku.

Je tak třeba vyslovení nezákonnosti správního rozhodnutí chápat i jako deklaraci toho, že míra pochybení správního orgánu překročila mez, již je vzhledem k celkové komplikovanosti řízení a s přihlédnutím k povaze rozhodované věci možno považovat za v konečném důsledku neohrožující právem chráněné zájmy účastníků, přičemž k překročení této meze může dojít jak jediným pochybením dostatečně závažného rázu, tak také větším počtem relativně samostatných pochybení, jež by snad byla vnímána jako marginální sama o sobě, ve svém úhrnu však dosahují zmíněné zásadní intenzity.

Pouze takový přístup totiž koresponduje se zásadou materiálně, a nikoliv pouze formálně, chápaného právního státu, s níž se Nejvyšší správní soud identifikuje.

Nejvyšší správní soud dále odkazuje na konstantní judikaturu správních soudů, podle které, je-li žalobcem občanské sdružení (viz zejména § 70 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny), jehož hlavním posláním je podle stanov ochrana krajiny a přírody, může úspěšně namítat nezákonnost rozhodnutí, avšak jen potud, tvrdí-li, že v řízení byla zkrácena jeho procesní práva. Nelze tedy akceptovat případné tvrzení občanského sdružení, že bylo zkráceno na právu na příznivé životní prostředí, jelikož takové právo mu jako právnické osobě z povahy věci náležet nemůže, neboť náleží jen fyzickým osobám jako biologickým organismům (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 A 98/98 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 A 137/2000).

Obdobně judikoval v usnesení ze dne 6. 1. 1998 sp. zn. I. ÚS 282/97 i Ústavní soud, němž uvedl, že práva vztahující se k životnímu prostředí přísluší pouze osobám fyzickým, jelikož se jedná o biologické organismy, které, na rozdíl od právnických osob, podléhají eventuálním negativním vlivům životního prostředí.

K žalobnímu bodu týkajícímu se tvrzenému zhoršení osvětlení v učebnách sousedící ZŠ P. je zapotřebí především uvést, že i v tomto typu správního řízení platí obecná procesní zásada, podle níž si každý účastník střeží svá práva. Jak vyplývá již z dřívější správní judikatury, není občanské sdružení, jehož hlavním posláním podle stanov je ochrana krajiny a přírody, před soudem oprávněno, aby si žalobou osvojilo námitky třetích osob uplatněné ve správním řízení a týkající se porušení práv těchto osob a to ani tehdy, jestliže taková osoba sama žalobu u soudu nepodala.

Občanské sdružení se může žalobou domáhat u soudu ochrany jen proti tvrzenému porušení vlastních, totiž procesních práv, na nichž bylo zkráceno. Kdyby soud připustil právo žalobce uplatnit žalobní námitky, k nimž je legitimována jiná osoba, přiznal by žalobci více práv než jaká mají všichni ostatní žalobci v žalobním řízení ve správním soudnictví a tím by narušil Ústavou garantovanou rovnost účastníků soudního řízení podle čl. 96 Ústavy (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2000, č. j.

98/98 - 109, a obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2000, sp. zn. II. ÚS 420/2000). V dané věci nemůže námitky týkající se údajného zhoršení osvětlení v učebnách ZŠ P. uplatnit žalobce, neboť se zcela zjevně netýkají jeho práv. Pokud žalobce dovozuje, že k porušení jeho procesních práv došlo ze strany stavebního úřadu neposkytnutím dostatečné lhůty k seznámení se se studií úpravy oken ZŠ P., jedná se o argumentaci nedůvodnou, neboť i pokud by skutečně v daném případě k uvedenému pochybení došlo, což Nejvyšší správní soud za daných okolností v žádném případě netvrdí, nijak by se to nemohlo promítnout do právní sféry žalobce.

Ani při velmi extenzivním způsobu výkladu totiž nelze dovodit, že by otázku osvětlenosti učeben v ZŠ P. bylo možno vnímat jako dotčení zájmů na ochraně přírody a krajiny vymezené v ustanovení § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, když k ochraně právě těchto zájmů má napomáhat i žalobce jako občanské sdružení s vymezeným okruhem působnosti.

Žalobce dále tvrdí, že vyjádření hygienika ze dne 20. 8. 2001 nebylo vydáno v předepsané formě správního rozhodnutí ve smyslu zákon o ochraně veřejného zdraví a že hygienik dostatečně nezareagoval na znalecký posudek Ing. Š.

K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že městský hygienik postupoval podle tehdy platného znění ustanovení § 77 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví, podle něhož je orgán ochrany veřejného zdraví podle zvláštních právních předpisů dotčeným správním úřadem při rozhodování ve věcech, které se dotýkají zájmů chráněných podle tohoto zákona a hodnocení a řízení zdravotních rizik. V tomto smyslu vyslovil souhlas s návrhem dokumentace pro územní řízení o navrhované stavbě podmíněný blíže specifikovanými podmínkami a tento souhlas potvrdil rovněž při ústním jednání dne 18.

12. 2001. Předmětný souhlas byl vydán v souladu s ustanovením § 126 odst. 1 stavebního zákona, neboť územní řízení se týkalo zájmů chráněných zvláštními předpisy. Nejvyšší správní soud však nesdílí názor žalobce, že vydání souhlasu hygienikem představovalo samostatné správní řízení a že by proti tomuto rozhodnutí měl mít právo podat opravné prostředky. Již ze smyslu a dikce ustanovení § 126 odst. 1 stavebního zákona je totiž patrno, že se jednalo o podkladové rozhodnutí, resp. stanovisko, přičemž platí, jak také vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 25.

5. 1999, sp. zn. IV. ÚS 158/99, že „posudky, stanoviska či vyjádření vykonavatelů veřejné správy, jejichž účelem je uplatnění hledisek ochrany zájmů, které tito vykonavatelé reprezentují, nejsou praxí ani teorií považovány za rozhodnutí. Teorie je řadí mezi tzv. jiné správní úkony, které nezakládají, nemění, neruší ani autoritativně nepotvrzují konkrétní právní vztahy. Stanovisko je jen jedním z podkladů pro rozhodnutí orgánu státní správy, a jakkoli může ovlivnit rozhodnutí správního orgánu, nemůže být s ohledem na tuto svoji povahu předmětem přezkoumání Ústavním soudem, neboť samo osobě nezasahuje do Ústavou České republiky chráněných práv či svobod účastníků správního řízení.

Výhrady a námitky týkající se nepřesně či neúplně zjištěného stavu věci mohou účastníci nepochybně uplatnit v rámci probíhajícího správního řízení,s případným využitím opravných prostředků, resp. žaloby ve správním soudnictví“. Navíc nelze přehlédnout, že meritorní námitky žalobce proti předmětnému stanovisku hygienika se vztahují výhradně k nezohlednění posudku Ing. Š., tedy k otázce osvětlenosti učeben ZŠ P., zvýšení hluku a dopravního řešení v této škole. Opět tedy žalobce namítá dotčení zájmů, které objektivně nemůže zastupovat, a fakticky se tak domáhá práv, která mohl uplatnit jiný účastník územního řízení.

V dalším žalobním bodě žalobce namítal, že studie znečištění ovzduší zpracovaná Ing. M. P. byla podrobena obsáhlé kritické oponentuře a tato byla žalovaným zcela opomenuta.

Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, žalovaný skutečně vycházel ze studie Ing. P. a rovněž z hlukové studie Ing. J. B., z nichž je patrno, že umístění a provoz navrhované stavby včetně vyvolané dopravy nezpůsobí překročení imisních limitů škodlivin v jejím okolí a nebude mít za následek ani zvýšenou úroveň hlučnosti. Správní orgán ve smyslu ustanovení § 32 odst. 2 správního řádu zmíněné podklady shledal dostatečnými. Pokud žalobce v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně citoval posudek k rozptylové studii, je nutno konstatovat, že toto stanovisko sice do určité míry představuje odbornou polemiku se studií Ing. P., nicméně v postupu žalovaného nelze shledat nezákonné pochybení, pokud při konkurenci citovaných odborných studií a stanoviska žalobce preferoval závěry odborné, když předložené podklady považoval za dostatečné a neshledal důvod hodnotit obsah odborných studií zpochybněný pouze názorem žalobce.

Pokud žalobce zpochybňuje stanoviska Magistrátu hl. m. Prahy, odboru životního prostředí ze dne 29. 6. 2001 a Úřadu městské části Praha 4, odboru životního prostředí a územního rozvoje ze dne 3. 9. 2001, je z obou stanovisek patrno, že se vyjadřují ke stavbě předmětného polyfunkčního domu souhlasně. Stavební úřad proto postupoval v souladu s ustanovením § 62 odst. 3 stavebního zákona, podle něhož zajistí vzájemný soulad předložených stanovisek dotčených orgánů státní správy vyžadovaných zvláštními předpisy a posoudí vyjádření účastníků řízení a jejich námitky.

Protože z obou stanovisek bylo zřejmé, že jsou souladná, neměl stavební úřad žádný racionální důvod pro jejich zásadní zpochybnění. Výhrady žalobce se tak jeví spíše formulačního rázu, když z dikce stanoviska Úřadu městské části Praha 4 dovozuje jeho zmatečnost a nejasnost, ačkoliv z jeho textu je zřejmé, že tento orgán se vyjádřil z hlediska ochrany ovzduší podle zákona „bez připomínek“ a následně z hlediska ochrany přírody, krajiny a městské zeleně podle jiného zákona citoval nutnost dodržování blíže specifikovaných technických norem, což závěrem shrnul tím, že při splnění uvedených podmínek nemá námitek k předložené projektové dokumentaci.

Námitky žalobce, podle nichž jsou zmíněná stanoviska stručná a toliko formální, lze označit za značně subjektivní a ani v tomto směru není možno v postupu stavebního úřadu, který z jejich závěrů vycházel, shledat nezákonnost.

K námitce, že se v daném případě jednalo o rozsáhlý stavební zásah do krajinného rázu a Magistrát hl. m. Prahy, odbor životního prostředí proto měl v rámci svého vyjádření uložit provedení řízení o souhlasu se zásahem do krajinného rázu podle ustanovení § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, Nejvyšší správní soud pro stručnost odkazuje na svoji judikaturu (rozsudek č. 318/2004 Sb. NSS), podle níž je souhlas orgánu ochrany přírody k umisťování a povolování staveb, jakož i k jiným činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz ve smyslu § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny ve správním řízení vydáván pouze tehdy, dospěje-li příslušný orgán k závěru, že daná stavba nebo činnost by mohla snížit nebo změnit krajinný ráz.

Nedospěje-li správní orgán k takovému závěru, pak žádné správní řízení vést nemůže. Jestliže tedy v dané věci příslušný orgán ochrany přírody shledal, že nešlo o stavbu, která by mohla snížit nebo změnit krajinný ráz, nebylo třeba žádného řízení v tomto směru a žalobce nemohl být neúčastí na takovém řízení zkrácen na svých procesních právech. Na této skutečnosti nic nemění ani to, že správní orgán I. stupně v podmínce č. 1 svého rozhodnutí ze dne 21. 12. 2001 uvedl, že „architektonické řešení objektu bude odpovídat významu stavby, viditelné z frekventovaných městských prostorů a průhledů a poloze v centru města.“ Z tohoto konstatování totiž nelze bez dalšího dovodit, jak zjevně činí žalobce, že stavební úřad tím nechtěně doznal „rozsáhlý stavební zásah v území s výraznými pohledovými aspekty“, neboť tímto způsobem interpretace by bylo zjevně možno za stavbu, která by mohla snížit nebo změnit krajinný ráz, označit prakticky stavbu jakoukoliv, což by však zjevně odporovalo logice a smyslu zmíněné zákonné úpravy.

Nedůvodný je podle Nejvyššího správní soudu také žalobní bod, v němž žalobce namítal procesní pochybení, kterých se měl dopustit žalovaný. K námitce týkající se povahy účastenství žalobce v územním řízení a z toho vyplývajících procesních práv se Nejvyšší správní soud již výše vyjádřil.

Pokud žalobce namítal opomenutí nového dočasného vjezdu do garáží OD P., konstatuje Nejvyšší správní soud, že již zkolaudované vjezdy do uvedených garáží a způsob jejich dopravního řešení nemohou být předmětem rozhodnutí o umístění navrhované stavby. K otázce vyvěšení napadeného rozhodnutí žalovaného na úřední desce Úřadu městské části Praha 4 „s čitelnou pouze první stranou“ Nejvyšší správní soud uvádí, že podle ustanovení § 48 odst. 2 vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona, jde-li o rozhodnutí většího rozsahu může se místo úplného znění vyvěsit pouze vyhláška obsahující základní údaje o území, kterého se rozhodnutí týká a jeho stručný obsah s poučením, kdy a kde lze do něho nahlédnout.

První strana rozhodnutí obsahovala všechny základní informace požadované citovaným ustanovením, přičemž je zjevné, že s textem odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo možno se podrobně seznámit formou nahlédnutí. Ani v tomto směru proto Nejvyšší správní soud neshledal v postupu žalovaného protiprávní pochybení. V této souvislosti je nutno uvést, že z obsahu žaloby je jednoznačně patrno, že žalobce se seznámil s celým obsahem napadeného rozhodnutí žalovaného, neboť polemizuje s obsahem jeho odůvodnění.

Není tedy možno důvodně tvrdit, že celý obsah napadeného rozhodnutí v důsledku pochybení správního orgánu neznal, resp. nemohl se s ním seznámit. Ze stejného důvodu Nejvyšší správní soud nemohl akceptovat námitku, že napadené rozhodnutí nebylo vyvěšeno na úřední desce žalovaného, tedy orgánu, který rozhodnutí vydal ve smyslu ustanovení § 48 odst. 1 citované vyhlášky, protože tato skutečnost nijak nezkrátila práva žalobce.

Závěrem žalobce namítal, že žalovaný nepřezkoumal územní rozhodnutí v celé šíři, čímž porušil § 59 odst. 1 správní řádu. V rozsahu tohoto důvodu, pro jeho nekonkrétnost a neurčitost, když stěžovatel namítal nezákonnost jen v obecné rovině, nemohl Nejvyšší správní soud napadený rozsudek přezkoumat.

Na základě všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. V souladu s ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. rozhodl Nejvyšší správní soud ve věci bez nařízení jednání. O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní podle ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., když žalobce ve věci neměl úspěch a žalovanému, který byl úspěšný, žádné náklady s tímto řízením nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 12. srpna 2005

JUDr. Eliška Cihlářová předsedkyně senátu

9. Podle žalobců nelze také přejít skutečnost, že rozhodnutí referátu vnitřních věcí Okresního úřadu Blansko obsahuje nepravdivý údaj, významný pro posouzení občanství H. S., pro který bylo na JUDr. M., vedoucí referátu vnitřních věci, podáno trestní oznámení pro zneužití pravomoci veřejného činitele. V této souvislosti je odkazováno na § 62 písm. e) správního řádu.

10. Pokud jde o věcné rozhodnutí ministra vnitra, žalobci namítají, že se Ministerstvo vnitra vůbec neseznámilo s důvody, které vedly v roce 1946 Okresní národní výbor v Blansku, resp. příslušnou komisi k rozhodnutí o zachování československého občanství H. S. Poukazováno je na skutečnost, že nikdo ze zúčastněných nežije, nežijí ani svědci, Ministerstvo vnitra nepředložilo jediný doklad, na základě kterého tato komise a okresní národní výbor rozhodoval. V tehdejší době bylo dle žalobců nemyslitelné,aby Okresní národní výbor v Boskovicích rozhodl o zachování československého občanství někomu, kdo by stoprocentně nesplňoval představu svých spoluobčanů o svém chování a postojích v době nesvobody. H. S. podle žalobců celým svým životem potvrzoval příslušnost k českému národu, a to nejen jako dobrovolník v roce 1919, kdy se dobrovolně přihlásil do československé armády bojující na Slovensku proti maďarské armádě, ale v celém veřejném životě a nakonec ještě v létě 1939 se ostentativně přihlásil za člena Národního souručenství, jehož členem mohl být pouze Čech. Závěrem žalobci poukazují na to, že tvrzení o členství H. S. v různých organizacích není ničím doloženo, uvedení jména v seznamech není dokladem, pokud není doprovázeno podpisem a nebo není doloženo vlastnoručně doloženou přihláškou. Připomínají, že v případě jmenovaného se jednalo o těžce nemocného člověka, od kterého bylo těžko možno očekávat, že se zúčastní odboje jako člen partyzánských oddílů. Z dokladů je však jasné, že podporoval osoby, resp. jejich rodiny, které byly režimem pronásledovány a před smrtí zachránil kněze odsouzeného na smrt. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby a k jednotlivým žalobním námitkám uvedl následující: „K námitce žalobců týkající se neplatnosti ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., uvádíme, že dle § 178 odst. 2 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky, pozbyly ústavní zákony upravující věci státního občanství dnem

9. 6. 1948 povahy ústavních zákonů. Jde-li o zmiňovaný zákon č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství, pak podle jeho ustanovení § 10 pozbyly počátečním dnem účinnosti tohoto zákona, tj. dnem 1. 10. 1949, platnosti všeobecné předpisy o nabývání a pozbývání státního občanství. Při posuzování otázky, zda fyzická osoba je či byla státním občanem České (Československé) republiky se postupuje v souladu s § 1 odst. 2 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů, podle předpisů platných v době, kdy mělo dojít k nabytí nebo pozbytí státního občanství této osoby. Řízení o zachování československého státního občanství podle § 2 zmiňovaného ústavního dekretu bylo na základě žádosti H. S. - R. zahájeno a Ministerstvo vnitra jej, byť se zpožděním několika desetiletí, dokončilo. I v této souvislosti lze odkázat na nález Ústavního soudu ČR č. IV 114/96, který Ministerstvu vnitra přikázal dekretální řízení dokončit. K domněnce žalobců, že i v případě ministra lze použít ustanovení správního řízení o podjatosti, uvádíme, že se nejedná o pracovníka správního úřadu, tj. osoby v pracovním či obdobném poměru, jehož by bylo možné z projednávání věci vyloučit. Je třeba také poukázat na skutečnost, že činit závěry na základě novinového článku je podle našeho názoru z právního hlediska neakceptovatelné. Citují-li žalobci ustanovení § 3 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., poukazujeme na skutečnost, že žádost o vrácení československého státního občanství H. S. – R. nikdy nepodal a takové řízení tedy nebylo zahájeno. Jejich argumentace tímto ustanovením tak postrádá jakékoli logiky. K námitce žalobců, že se v minulosti referát vnitřních věci Okresního úřadu Blansko jako „orgán Ministerstva vnitra“ vyjádřil v tom smyslu, že není oprávněn pokračovat v řízení dle dekretu č. 33/1945 Sb. a nemůže se vyjádřit ke splnění podmínek dle restitučních zákonů, uvádíme, že v postupu Okresního úřadu Blansko nespatřujeme žádné pochybení. Okresní úřad je skutečně podle platné právní úpravy, § 20 odst. 2 a § 24 zákona č. 40/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, oprávněn pouze ke zjišťování státního občanství, nikoli k dokončení řízení podle ústavního dekretu prezidenta republiky. Okresní úřad nesdělil, že k dokončení řízení podle dekretu není oprávněno Ministerstvo vnitra. K posouzení, zda jsou splněny podmínky podle restitučních zákonů, jsou oprávněny výlučně orgány rozhodující v restitučním řízení. Označování okresního úřadu jako „orgánu Ministerstva vnitra“ je zavádějící a zkreslené. Považujeme za nezbytné zdůraznit, že Městský soud v Praze a Krajský soud v Hradci Králové nerozhodovaly „v záležitosti československého státního občanství“, jak tvrdí žalobci. Ministerstvo vnitra tak nemohlo zpochybnit výroky soudů. K námitce žalobců týkající se účastníků řízení podotýkáme, že Pozemkový úřad Okresního úřadu Blansko se obrátil na referát vnitřních věcí Okresního úřadu Blansko pouze ve věci zjišťování státního občanství České republiky a nemůže být účastníkem řízení o zachování československého státního občanství, v němž Ministerstvo vnitra pokračovalo na základě podnětu úřadu zjišťujícího státní občanství. Práva Města Blanska a Muzea Blanska mohou být dotčena rozhodnutím o státním občanství H. S. - R. ke dni jeho úmrtí, a to z titulu jejich postavení jako osob povinných v restitučním řízení. Namítají-li žalobci, že se Ministerstvo vnitra nezabývalo skutečností, že na JUDr. M. bylo podáno trestní oznámení, poukazujeme v první řadě na to, že až pravomocné rozhodnutí o spáchání trestného činu by mohlo mít za následek vznášení námitek vad napadených rozhodnutí v rámci mimořádných opravných prostředků. Na rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení není řízení o zjištění zachování československého státního občanství zemřelého H. S. - R. závislé. K námitce žalobců, že se Ministerstvo vnitra neseznámilo s důvody, které vedly Okresní národní výbor v Boskovicích k vydání prozatímního osvědčení typu B, žalovaný uvádí, že v archivním spise není založeno osvědčení typu B a žádné důkazy, které byly podkladem pro jeho vydání. Archivován je pouze seznam osob, kterým bylo osvědčení typu B bývalým Okresním národním výborem Boskovice vydáno. Ověřenou kopii osvědčení typu B předložil právní zástupce až v průběhu řízení o restituci majetku. Lze pouze zopakovat, že prozatímní osvědčení typu B vydané žadateli po jeho smrti, je aktem deklaratorním, osvědčujícím existující právní stav s účinky ex tunc. Nejedná se tedy o rozhodnutí, na jehož základě nabyl žadatel práv v dobré víře, povahy konstitutivní s účinky ex nunc. V této souvislosti odkazujeme na nález Nejvyššího správního soudu č. 1680, ročník XXVIII (1947, sešit 6 Bohuslavovy sbírky nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních). Charakter prozatímního osvědčení ostatně nepopírá ani Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí č. j. 28 Ca 266/96 ze dne 1. 9. 1997. Pochybnosti týkající se vydání a samotné existence prozatímního osvědčení nebyly důvodem zamítavého rozhodnutí. Taktéž výsledek řízení o vydání osvědčení o národní spolehlivosti nebyl žadateli přičítán k tíži, jak tvrdí žalobci. Jde-li o nález Ústavního soudu č. IV ÚS 114/1996, vycházelo Ministerstvo vnitra z předpokladu, že Ústavní soud v odůvodnění nálezu vyslovil právní názor o potřebnosti dokončení správních řízení. Žalovaný se domnívá, že případ H. S. - R. je totožný s případem, jehož se týká uvedený nález. I v tomto případě nebylo dokončeno řízení o zjištění zachování československého občanství z důvodu úmrtí původního žadatele.“ Na toto vyjádření žalovaného reagovali žalobci písemným podáním ze dne

23. 12. 2002, v němž s tímto vyjádřením polemizují a setrvávají na svých žalobních námitkách. K tvrzení žalovaného, že H. S. nikdy nepodal žádost o vrácení československého státního občanství a řízení tedy nebylo zahájeno, žalobci uvádějí, že v jejich podáních bylo vždy uvedeno, že jmenovaný požádal o zachování československého státního občanství podle § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb. Ze správního spisu předloženého žalovanými, vyplynuly tyto pro posouzení věci rozhodující skutečnosti: Dne 5. 10. 1945 došla tehdejšímu Okresnímu národnímu výboru v Boskovicích žádost H. S. – R., velkostatkáře v R. nad S. „za vydání osvědčení o národní spolehlivosti podle § 1 odst. 4 ústavního dekretu presidenta republiky ze dne 2. 8. 1945 č. 33 Sb., případně in eventum o zjištění podle § 2 odst. 1 téhož dekretu, že se mu československé státní občanství zachovává a o vydání osvědčení o prozatímním zachování téhož občanství“. V této velmi obsáhlé žádosti mj. uvedl, že při sčítání v roce 1920 přihlásil národnost českou, při sčítání lidu v roce 1930 vyplnil česky sčítací arch a uvedl v něm národnost stejně jako v roce 1920. Dále následuje tento text: „Nyní však vrátil mi tehdejší můj český ředitel Alois Veselka tento sčítací arch k expedici mnou mu předaný a upozornil mě na to, že při tomto sčítání vyšly přísné úřední vyhlášky o tom, že rubrika národnosti při tomto statistickém aktu úředním nesmí být vyplněna dle volného rozhodnutí té které osoby, nýbrž výhradně jen podle objektivních znaků původu po rodičích, mateřského jazyka a návštěvy škol, a že jinak bude vyplnění této rubriky, které by bylo v odporu s těmito nezměnitelnými objektivními znaky, trestáno jako nesprávné předstírání nepravdivých skutečností a tedy, jako podvod. Skutečně byly tehdy takové vyhlášky vydány… poněvadž však zněly všeobecně, dal jsem se jimi zastrašiti, abych nepřišel do konfliktu s trestním zákonem, a se zřetelem k svému původu, mateřské řeči a školám, do nichž byl jsem dán, jsem v česky vyplněném sčítacím archu škrtl národnost českou a vepsal místo ní česky národnost po rodičích německou. Z českého vyplnění dotyčného sčítacího archu je však zřejmé k jaké národnosti ve skutečnosti jsem se hlásil, resp. které příslušníkem býti jsem se cítil“. Spis obsahuje svědectví řady osob o chování H. S. za okupace. K otázce vyplnění sčítacího archu se vyjádřil sčítací komisař M. Č. v prohlášení ze dne 10. 10. 1947, v němž uvedl, že sám vyplňoval popisný arch pro zámek č. p. 1 v Rájci nad Svitavou, ježto mu H. S. vůbec neodvedl vyplněný a jím potvrzený sčítací arch. Při vyplňování popisného archu ohledně H. S. a jeho rodiny jednal jen s tehdejším komorníkem V. M., který mu data potřebná k soupisu osobně diktoval. H. S. dne 2. 3. 1946 zemřel a po jeho smrti vydal dne 20. 3. 1946 Okresní národní výbor v Boskovicích osvědčení, podle něhož „H. S. – R. podal dne 5. 10. 1945 řádně odůvodněnou žádost o zachování československého státního občanství podle § 2 ústavního dekretu presidenta republiky ze dne 2. 8. 1945 č. 33 Sb. a jest ho až do vyřízení této žádosti považovati za československého státního občana“. Okresní úřad Blansko dne 11. 10. 2001 zahájil řízení ve věci zjištění státního občanství a vydání osvědčení o státním občanství H. S., nar. xx 10. 1893 a zemřelému dne xx 3. 1946. Řízení bylo zahájeno na základě žádosti Okresního pozemkového úřadu Blansko. Usnesením Okresního úřadu Blansko ze dne 1. 11. 2001, č. j. RVV/1336/2001/Gv. bylo shora uvedené zahájené řízení přerušeno s odůvodněním, že tento správní orgán není oprávněn pokračovat v řízení dle dekretu č. 33/1945 Sb., a proto řízení přerušuje podle § 29 odst. 1 správního řádu z důvodů zodpovězení předběžné otázky Ministerstvem vnitra, které je oprávněno a současně i povinno dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 114/96 v započatém dekretálním řízení pokračovat. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 17. 1. 2002, č. j. VS – 953/51/2 – 1998 nebylo vyhověno žádosti H. S. – R. o zachování československého státního občanství podle § 2 odst. 2 ústavního dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb. V odůvodnění svého rozhodnutí správní orgán I. stupně vyšel z toho, že o žádosti jmenovaného o zjištění zda mu bylo zachováno československé státní občanství podle § 2 odst. 2 zmíněného dekretu nebylo do jeho smrti rozhodnuto. V další části obsáhlého odůvodnění správní orgán cituje některá rozhodnutí bývalého Nejvyššího správního soudu vztahující se k výkladu ustanovení dekretu č. 33/1947 Sb., vyčerpávajícím způsobem popisuje obsah archivních materiálů vztahujících se k věci a po zhodnocení všech předložených podkladů dospívá k závěru, že v řízení nebylo prokázáno splnění podmínek stanovených pro vydání osvědčení o zachování československého státního občanství. Správní orgán I. stupně dospěl k tomuto závěru zejména z toho důvodu, že zemřelý H. S. byl členem německých organizací úzce spojených s NSDAP a tímto tak nesplňuje základní podmínky zachování věrnosti Československé republice a neprovinění se proti českému a slovenskému národu. Dále nebylo v průběhu celého správního řízení prokázáno ani splnění alespoň jedné ze dvou alternativních podmínek, tj. že se zároveň buď aktivně účastnil boje za osvobození republiky, nebo trpěl pod nacistickým nebo fašistickým terorem. Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci rozklad, v němž uvedli řadu námitek, které se pak objevují i ve správní žalobě. Jde zejména o námitku, že bylo podáno trestní oznámení na JUDr. I. M., vedoucí referátu vnitřních věcí Okresního úřadu Blansko, takže Ministerstvo vnitra bylo povinno vyčkat výsledku šetření, námitku, že pokud po vydání osvědčení H. S. podle § 2 dekretu nebylo o zachování československého státního občanství rozhodnuto v zákonných lhůtách vyplývajících ze správního řádu, pak trvá osobní stav daný uvedeným osvědčením na věčné časy, nebo alespoň až do rozhodnutí Ústavního soudu, námitku, že nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 114/1996 nemá obecnou platnost, ale lze ho použít pouze podpůrně per analogiam a námitku, že v záležitosti československého státního občanství rozhodovaly již dva soudy, a to Městský soud v Praze a Krajský soud v Hradci Králové, přičemž Městský soud v Praze se postavil na stanovisko, že na osobu, které bylo vydáno platné osvědčení ve smyslu § 2 odst. 2 věta třetí dekretu č. 33/1945 Sb. je zapotřebí i z hlediska restitučních předpisů hledět jako na osobu, která československé státní občanství nepozbyla; žalobci dále dovozují, že došlo k nevratným krokům v rozhodování v této záležitosti, když kompetence byla přiznána řádným soudům, takže Ministerstvo vnitra nemůže v této záležitosti rozhodovat (mimo to jde o res iudicata a dalšímu rozhodování brání i zásada ne bis in idem). O rozkladu rozhodl ministr vnitra napadeným rozhodnutím tak, že jej zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. K námitkám žalobců uvedl následující: Při posuzování otázky, zda osoba je, či byla státním občanem České (Československé) republiky se postupuje v souladu s § 1 odst. 2 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky podle předpisů platných v době, kdy mělo dojít k nabytí nebo pozbytí státního občanství této osoby. Z předložených dokladů je nepochybné, že řízení podle § 2 odst. 2 dekretu nebylo pravomocně dokončeno. Ministerstvo vnitra v tomto řízení pouze pokračovalo na základě podnětu k řešení předběžné otázky v této věci, podaného Okresním úřadem Blansko, a to v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 114/96. Vycházelo přitom z předpokladu, že Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu vyslovil právní názor o potřebnosti dokončení správních řízení. Samotné uplynutí času nemohlo mít za následek ukončení řízení, když všechny procesní předpisy (vládní nařízení č. 20/1955 Sb., vládní nařízení č. 91/1960 Sb. a zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení), vydávané následně po správním řádu č. 8/1928 Sb. platném v době podání žádosti o vydání prozatímního osvědčení typu B žadateli, vycházely ve svých přechodných ustanoveních z kontinuity již dříve zahájených řízení. Trestní oznámení o podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele na vedoucí referátu vnitřních věci Okresního úřadu Blansko je podle žalovaného záležitostí orgánu činných v trestním řízení, na jejichž rozhodnutí v této věci není řízení o zjištění zachování československého státního občanství zemřelého H. S. odvislé. Ze spisu vyplývá, že H. S. bylo Okresním národním výborem v Boskovicích vydáno prozatímní osvědčení typu B. Toto osvědčení vydané žadateli po jeho smrti, je aktem deklaratorním, tj. osvědčujícím existující právní stav s účinky ex tunc, nejedná se tedy o rozhodnutí, kterým nabyl žadatel práv v dobré víře, povahy konstitutivní s účinky ex nunc, kterým by žadateli právo přiznalo, jak ostatně judikoval i bývalý Nejvyšší správní soud nálezem č. 1680 ročník XXVIII (1947 sešit 6 Bohuslavovy sbírky nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních). Že se jedná o opatření prozatímní povahy nepopírá ani Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí č. j. 28 Ca 266/96 ze dne 1. 9. 1997. Takové osvědčení zakládá vyvratitelnou domněnku o tom, že osoba, jíž bylo osvědčení vydáno, je považována za československého státního občana, a to pouze do konečného vyřízení žádosti o zjištění zachování československého státního občanství dle § 2 odst. 2 dekretu. Nezakládá se jím tedy osobní stav „pro věčné časy“. V případě žádosti o vydání osvědčení o národní spolehlivosti podle § 1 odst. 4 dekretu, byla tato žádost výměrem Okresního národního výboru v Boskovicích ze dne 23. 3. 1946 zamítnuta. Řízení o odvolání neproběhlo, neboť pozůstalá manželka žadatele prohlásila dne 18. 8. 1952, že netrvá na projednání odvolání. Řízení podle § 1 odst. 4 dekretu bylo tedy pravomocně ukončeno v roce 1952 a Ministerstvu vnitra dnes nepřísluší přezkum tohoto pravomocně ukončeného řízení. Pokud je namítáno, že dalšímu rozhodování ve věci brání skutečnost, že v restituční kauze již rozhodly nezávislé soudy, uvádí žalovaný, že Městský soud v Praze a Krajský soud v Hradci Králové rozhodovaly o tom, zda jsou splněny zákonné podmínky pro restituci majetku žadatele, nikoliv o tom, zda H. S. byl ke dni svého úmrtí československým státním občanem. Závěrem žalovaný poukázal na to, že při projednání věci bylo vycházeno ze všech podkladů pro rozhodnutí, které byly k dispozici, přičemž bylo zkoumáno, zda jsou naplněny podmínky pro ponechání československého státního občanství zemřelému H. S. Velmi pečlivě byla posuzována otázka výkladu citovaného ustanovení dekretu, a to „trpění pod nacistickým nebo fašistickým terorem“, nebo, že se „osoby činně zúčastnily boje za osvobození Československa“. Ministerstvo vnitra přitom vycházelo z nálezů Nejvyššího správního soudu, které jsou citovány v rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Po opětovném zhodnocení všech skutečností, které byly podkladem pro vydání rozhodnutí v prvním stupni, byl učiněn závěr, že v řízení nebylo prokázáno splnění podmínek stanovených pro vydání osvědčení o zachování československého státního občanství podle § 2 odst. 2 dekretu. V daném případě jde o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle § 132 zákona č. 150/2002 Sb., o soudním řádu správním (dále jen „s. ř. s.“) z Vrchního soudu v Praze. Nejvyšší správní soud ve věcech neskončených vrchními soudy dokončí řízení zahájená před těmito soudy. Podle § 130 s. ř. s. se neskončená řízení podle části páté občanského soudního řádu dokončí podle ustanovení části třetí, hlavy druhé s. ř. s., přičemž účinky procesních úkonů v těchto řízeních učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení tohoto zákona. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného včetně řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Vzhledem k tomu, že účastníci neprojevili svůj nesouhlas s projednáním věci bez nařízení jednání, soud rozhodl o věci samé bez jednání (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Především nutno uvést, že žalobci v žalobě uvádějí řadu námitek, které uvedli již v průběhu správního řízení, a s nimiž se žalovaný náležitým způsobem vypořádal v napadeném rozhodnutí. S tímto odůvodněním žalovaného se soud ztotožňuje a k jednotlivým žalobním bodům dále uvádí:

1. Podle § 10 odst. 1 zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství, ve znění pozdějších předpisů, počátečním dnem účinnosti tohoto zákona (tj. dnem 1. 10. 1949) pozbyly platnosti všeobecné předpisy o nabývání a pozbývání státního občanství. Dále je pak pod body 1. – 7. uvedeno, které předpisy se zejména zrušují. Mezi takto výslovně uvedenými předpisy není pak dekret presidenta republiky č. 33/1945 Sb. výslovně zmíněn. Tento dekret kromě stanovení předpokladů za nichž došlo k pozbytí československého státního občanství, upravoval speciální institut zachování československého státního občanství u osob, u nichž došlo k pozbytí československého státního občanství; dále pak dekret upravoval i institut vrácení občanství. Podle názoru soudu nelze proto vyjít z toho, že zákonem č. 194/1949 Sb. došlo ke zrušení dekretu v celém jeho rozsahu. Pokud uvedeným zákonem pozbyly platnosti všeobecné předpisy o nabývání a pozbývání občanství, lze připustit, že dekret pozbyl platnosti v části týkající se pozbývání československého státního občanství, podle názoru soudu však zůstaly v platnosti ustanovení vztahující se k zachování československého státního občanství. I kdyby však došlo ke zrušení dekretu v celém jeho rozsahu, nutno vyjít z obecné zásady, že řízení zahájené před účinností zákona č. 194/1949 Sb. se dokončí podle dosavadních předpisů, v daném případě podle dekretu. Při rozhodování o věci musí správní orgán postupovat podle procesního předpisu platného v době, kdy je o věci jednáno, hmotněprávní nároky se však posuzují podle předpisu platného v době jeho vzniku. Žalovaný pak v této souvislosti správně poukázal i na § 1 odst. 2 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, podle něhož při posuzování, zda je fyzická osoba státním občanem České republiky, popřípadě do dne 31. 12 1992 byla státním občanem České a Slovenské Federativní republiky, se postupuje podle přepisů platných v době, kdy mělo dojít k nabytí nebo pozbytí státního občanství této osoby.

2. Podle § 9 správního řadu pracovník správního orgánu je vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Jakmile se pracovník správního dozví o skutečnostech nasvědčujících jeho vyloučení (§ 9), oznámí to neprodleně svému nejblíže nadřízenému vedoucímu (§ 11 odst. 1 správního řádu). O tom, zda je pracovník správního orgánu z řízení vyloučen, rozhoduje orgán, jemuž byly důvody vyloučení oznámeny (§ 12 odst. 1 správního řádu). Především nutno souhlasit se žalovaným, že ministr vnitra není pracovníkem správního orgánu, takže použití ustanovení správního řadu o jeho vyloučení z projednávání a rozhodování věci nepřipadá v úvahu. Organizace správy přitom neumožňuje naplnit ustanovení o vyloučení vedoucích ústředních orgánů státní správy při řízeních o rozkladu i z toho důvodu, že není specializovaný nadřízený orgán, který by o vyloučení vedoucího ústředního orgánu státní správy rozhodoval a není nikdo, kdo by případně mohl místo vyloučeného vedoucího ústředního orgánu státní správy rozhodovat. Obecně lze pak říci, že nelze dovozovat něčí podjatost z obsahu novinového článku v místním tisku, (který navíc byl soudu předložen v neúplném znění) popisujícího předvolební projev dotyčné osoby.

3. Dovolávají-li se žalobci ustanovení § 3 dekretu, nutno uvést, že H. S. nepožádal o vrácení československého státního občanství podle uvedeného ustanovení, takže výtky žalobců, že podle uvedeného ustanovení nebylo postupováno, jsou zcela bezpředmětné.

4. Městský soud v Praze a Krajský soud v Hradci Králové v označených rozsudcích nerozhodovaly v záležitosti československého státního občanství H. S., ale v rámci řízení o určení vlastnického práva žalobců k označeným nemovitostem pouze posuzovaly otázku zachování československého státního občanství H. S. Městský soud v Praze ve věci sp. zn. 28 Ca 266/96 sice dospěl k názoru, že na osobu, které bylo vydáno platné osvědčení ve smyslu § 2 odst. 2, věta třetí, dekretu je zapotřebí i z hlediska restitučních předpisů hledět jako na osobu, která československé státní občanství nepozbyla a splňuje tedy podmínku § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. vztahující se k občanství oprávněné osoby, vzápětí však dodal, že to samozřejmě platí pouze v případě, nebylo-li a nebude-li, byť dodatečně, rozhodnuto o žádosti o zjištění, že se státní občanství zachovává, takže je proto třeba, aby v tomto směru učinil pozemkový úřad dotaz u Ministerstva vnitra. Zde je namístě poukázat na rozsudek Krajského soudu v Brně, vydaný následně v téže věci, v níž rozhodoval původně Městský soud v Praze, který ve svém rozsudku č. j. 29 Ca 101/99 - 31 ze dne 29. 3. 2001 vyšel z toho, že H. S. pozbyl československého státního občanství na základě dekretu, toto občanství mu nebylo pravomocným rozhodnutím zachováno (přitom zaujal názor, že vydání osvědčení typu B nemohlo mít samo o sobě žádný vliv na existenci státního občanství žadatele) a nic nenasvědčuje ani možnosti, že si požádal o vrácení státního občanství ve smyslu § 3 dekretu s tím, že by jeho žádosti bylo vyhověno. Uvedený rozsudek, z pohledu žalobců nepochybně závažný, žalobci vůbec nezmiňují, přestože jim je znám. Lze tedy uzavřít, že ve věci zachování československého státního občanství H. S. soudy nerozhodovaly a rozhodovat ani nemohly, neboť kompetentním orgánem k rozhodnutí v této věci je Ministerstvo vnitra.

5. Bylo-li vydáno osvědčení typu B, jednalo se o rozhodnutí mezitímní povahy, jehož účelem bylo dočasně upravit právní postavení žadatele až do rozhodnutí o žádosti o zachování československého státního občanství. Názor žalobců, že takovéto rozhodnutí o osobním stavu platí „pro věčné časy“ a že vydání osvědčení typu B vylučuje, aby konečné rozhodnutí o žádosti o zachování československého státního občanství vyznělo negativně, nemůže obstát. Vydání osvědčení typu B lze přirovnat k nařízení předběžného opatření po zahájení řízení v občanském soudním řízení ve smyslu § 102 odst. 1 o. s. ř., přičemž snad není pochyb o tom, že vydání předběžného opatření nebrání tomu, aby rozhodnutím soudu ve věci samé byla žaloba zamítnuta.

6. Nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV ÚS 114/96 se sice netýkal H. S., ale jiné osoby, jinak se však jedná o skutkově zcela shodné případy. V obou případech bylo žádáno o vydání rozhodnutí o zachování státního občanství podle § 2 dekretu, došlo k vydání osvědčení podle § 2 odst. 2 dekretu a v obou případech nebylo o žádosti žadatele do jeho smrti rozhodnuto. Lze proto ze závěrů učiněných Ústavním soudem v uvedené věci vyjít

i v této věci. Nejvyšší správní soud se s Ústavním soudem ztotožňuje mj. v tom, že je na Ministerstvu vnitra, aby dokončilo řízení o žádosti o zachování československého státního občanství podle § 2 dekretu a o takto dosud nevyřízené žádosti rozhodlo.

7. V rozsuzované věci byla posuzována žádost H.S. o zachování československého státního občanství nikoliv žádost o vydání osvědčení o národní spolehlivosti, námitky žalobců, týkající se osvědčení o národní spolehlivosti, jsou proto bezpředmětné a na posouzení rozsuzované věci nemají žádný vliv.

8. Okresní pozemkový úřad Blansko nebyl účastníkem řízení o zachování státního občanství H. S. Pouze se obrátil na Okresní úřad Blansko ve věci zjištění státního občanství H. S., přičemž na základě podnětu uvedeného úřadu Ministerstvo vnitra pokračovalo v řízení o zachování občanství. Účastníky tohoto řízení byli ve smyslu § 14 správního řádu pouze žalobci. Ministerstvo vnitra proto nemuselo svoje rozhodnutí ve věci pozemkovému úřadu doručovat, jak se žalobci mylně domnívají a ministr vnitra mohl o rozkladu žalobců rozhodnout, aniž by rozhodnutí Ministerstva vnitra bylo pozemkovému úřadu doručeno.

Soud nepovažoval za nutné zabývat se námitkou žalobců, že rozhodnutí Ministerstva vnitra bylo nesprávně zasláno Městu Blansko a Muzeu Blansko, když tyto subjekty v žádném případě nebyly účastníky řízení, protože otázka správnosti zaslání rozhodnutí jiným subjektům než účastníkům řízení nemá vliv na posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí.

9. Podání trestního oznámení na pracovnici Okresního úřadu Blansko nemůže mít žádný dopad na postup Ministerstva vnitra v řízení o zachování státního občanství H. S. Vzhledem k tomu, že H. S. ve své žádosti o zachování československého státního občanství sám připustil, že při sčítání obyvatelstva v roce 1930 při vyplňování sčítacího archu se přihlásil k národnosti německé (pokud je argumentováno prohlášením tehdejšího sčítacího komisaře M. Č., tak ten pouze uvedl, že na základě údajů komorníka H. S. pouze sám vyplnil popisný arch pro zámek č. p. 1 v R. S., nikoliv sčítací arch týkající se H. S.), není zřejmé, proč konstatování tohoto údaje pracovnicí správního orgánu je považováno za nepravdivý údaj zakládající skutkovou podstatu trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele. Odkaz žalobců na § 62 písm. e) správního řádu týkající se důvodu obnovy řízení, je pak zcela nepřípadný.

10. Podklady, které mělo Ministerstvo vnitra k dispozici pro své rozhodnutí, neobsahují nic, z čeho by bylo možno dovodit, co vedlo tehdejší Okresní národní výbor v Boskovicích k vydání prozatímního osvědčení typu B, takže Ministerstvo vnitra se nemohlo seznámit s důvody, které k vydání uvedeného rozhodnutí vedly, jak žalobci namítají. Dnes tedy nelze posoudit, na základě čeho bylo H. S. vydáno prozatímní osvědčení, nepochybné však je, že jmenovaný ve své žádosti o zachování československého státního občanství neuvedl nic, z čeho by bylo možné dovodit, že se buď činně zúčastnil boje za osvobození Československa, nebo trpěl pod nacistickým nebo fašistickým terorem.

Podle názoru soudu žalovaný po zhodnocení všech skutečností, které byly podkladem pro vydání rozhodnutí ve věci zachování československého státního občanství H. S., dospěl ke správnému závěru, že nebylo prokázáno splnění podmínek pro zachování občanství podle § 2 odst. 1 dekretu. Podle soudu lze pouze podotknout, že i kdyby bylo možno vyjít z toho, že H. S. zůstal věrný Československé republice a nikdy se neprovinil proti národu českému a slovenskému, nebyla v daném případě splněna jedna ze dvou dalších podmínek, tj. činně se zúčastnit boje za osvobození Československa, nebo trpět pod nacistickým nebo fašistickým terorem, když za splnění posledně uvedené podmínky nelze považovat tvrzené zavedení vnucené správy na velkostatek H.

S. v roce 1942. Protože soud neshledal důvody, které by svědčily o nezákonnosti postupu žalovaného ve smyslu námitek žalobců, a ani, že by rozhodnutí trpělo vadami, které by vyvolaly nicotnost napadeného rozhodnutí, rozhodl o zamítnutí žaloby ve smyslu § 78 odst. 7 s. ř. s.

Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl proti žalobcům právo na náhradu nákladů řízení ve smyslu § 60 odst. 1 s. ř. s., protože však podle obsahu spisu tuto náhradu nepožadoval, bylo rozhodnuto, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2003

JUDr. Bohuslav Hnízdil předseda senátu

Plný text rozhodnutí