Nejvyšší správní soud usnesení spravni Zelená sbírka

A 93/2002

ze dne 2003-11-11
ECLI:CZ:NSS:2003:A.93.2002.41

Posudkový závěr o zdravotním stavu, a tedy i o tom, zda nemoc má charakter nemoci z povolání, není rozhodnutím, jímž se zakláda- jí, mění, ruší nebo závazně určují práva ve smyslu $ 77 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ani ve smyslu $ 65 odst. 1 s. ř. s. Soud proto žalobu na přezkoumání takového závěru odmítne podle $ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s $ 68 písm. e) a $ 70 písm. a) a d) s. ř. s.

Posudkový závěr o zdravotním stavu, a tedy i o tom, zda nemoc má charakter nemoci z povolání, není rozhodnutím, jímž se zakláda- jí, mění, ruší nebo závazně určují práva ve smyslu $ 77 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ani ve smyslu $ 65 odst. 1 s. ř. s. Soud proto žalobu na přezkoumání takového závěru odmítne podle $ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s $ 68 písm. e) a $ 70 písm. a) a d) s. ř. s.

Žalobce namítl nedostatečné skut- kové zjištění ze strany zdravotnické- 362 ho zařízení, neboť zdravotnická do- kumentace neobsahuje rentgenový snímek ramene v bolestivé poloze; vytkl žalovanému nesprávné právní posouzení věci, neboť nařízení vlády č. 290/1995 Sb. nerozlišuje.v kapito- le II. položce č. 9 - která se na ne- moc, jíž žalobce trpí, vztahuje - stup- ně poškození, přičemž žalovaný odůvodnil své rozhodnutí právě sku- tečností, že žalobcovo onemocnění nedosahuje stupně poškození III., který považuje pro závěr, zda jde o nemoc z povolání, za určující. Žalovaný ve svém vyjádření k žalo- bě ze dne 6. 6. 2003 k vytýkanému nedostatečnému skutkovému zjiště- ní uvedl, že na výsledek celkového vyšetření by požadované rentgenové vyšetření „v bolestivé poloze“ nemě- lo vliv, neboť rentgenologicky byl ža- lobce vyšetřen v dostatečném rozsa- hu. Po právní stránce přednesl, že nařízení vlády č. 290/1995 Sb. ve své příloze „Seznam nemocí z povolání“ (kapitola II. položka č. 9) neuvádí ur- čitý rozsah artrotického poškození kloubů nutný pro přiznání nemoci z povolání, ale dle obecně uznáva- ných pravidel se posuzuje jako klinic- ky průkazný pro přiznání onemocně- ní spadajících do kapitoly II. položky č. 9 až III. stupeň artrotického poško- zení kloubů, který je potvrzen objek- tivními lékařskými vyšetřovacími metodami, neboť při tomto stupni dochází k výraznému omezení pra- covní schopnosti. Seznam nemocí z povolání uvádí vyjádření v nume- rických hodnotách pouze u těch po- ložek, jejichž jednoznačnost je pro- věřena dlouhodobým sledováním, ze kterého vyplývají jednoznačné hod- notící závěry. V ostatních případech byla k zajištění jednotnosti posudko- vých kritérií přijata koncepce zpra- cování standardů. Žalovaný poukazu- je na charakter posudkové činnosti, který neumožňuje uzákonit stupnici pro posuzování onemocnění a tu pak bez dalšího aplikovat. Žalovaný dále namítl, že rozhodnutím nebyl žalob- ce zkrácen na svých právech; pro le- gitimaci k žalobě nepostačí případné zkrácení právem chráněných zájmů. Ze správních spisů soud zjistil, že Fakultní nemocnice u sv. Anny v Br- ně (Klinika pracovního lékařství) vy- dala dne 21. 1. 2002 posudek, kterým vyslovila závěr, že žalobcovo onemoc- nění nemá charakter nemoci z povo- lání, a stanovila diagnózu. Tento po- sudek dne 19. 2. 2002 přezkoumala ředitelka zmíněné nemocnice (k ža- lobcově návrhu ze dne 23. 1. 2002), přičemž se ztotožnila se závěry Klini- ky pracovního lékařství. Dne 28. 2. 2002 byl proto návrh na přezkoumá- ní posudku kliniky postoupen jako odvolání Ministerstvu zdravotnictví. Ministerstvo zdravotnictví dne 24. 5.2002 potvrdilo napadený posu- dek a odvolání zamítlo. V odůvodně- ní rozhodnutí poukázalo na skuteč- nost, že k uznání nemoci z povolání je nezbytné prokázat, že byly splněny podmínky vzniku nemoci z povolání podle seznamu nemocí z povolání a Že onemocnění je současně uvede- no v tomto seznamu a dosahuje sta- noveného stupně. U žalobce tyto pod- mínky naplněny nebyly; onemocnění zejména nedosahuje stupně poškoze- ní požadovaného pro uznání nemoci z povolání. O věci soud uvážil: před tím, než přistoupí k posouzení merita věci, je soud povinen zjistit, zda jsou splněny podmínky řízení, zda jeho rozhodo- vání nebrání překážka re! iudicatae nebo překážka litispendence, zda se nejedná © návrh opožděný, předčas- ný či nepřípustný; zjistíli soud ně- kterou z těchto překážek posouzení věci samé a jde o překážku neodstra- nitelnou, žalobu podle $ 46 s. ř. s. od- mítne. Podle $ 65 odst. 1 s. ř. s. má žalob- ní legitimaci ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho 363 180 práva nebo povinnosti; tyto úkony označuje soudní řád správní jako „rozhodnutí“. Žaloba je nepřípustná podle $ 68 písm. e) s. ř. s., domáhá-li se žalobce přezkoumání rozhodnutí, které je podle tohoto nebo zvláštní- ho zákona z přezkumu vyloučeno. Ustanovení $ 70 písm. a) s. ř. s. vylu- čuje ze soudního přezkumu úkony správního orgánu, které nejsou roz- hodnutími, a podle písm. d) takové úkony, jejichž vydání závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osob nebo technického stavu věcí, pokud samy o sobě neznamenají právní překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatelské, po- případě jiné hospodářské činnosti, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. Nemocí z povolání je podle $ 190 odst. 3 zákoníku práce nemoc uvede- ná v právních předpisech o sociál- ním zabezpečení, jestliže vznikla za podmínek tam uvedených. Právním předpisem, který obsahuje seznam nemocí z povolání, je nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví se- znam nemocí z povolání. Posouzení, zda určitá choroba, kterou postižená osoba trpí, je nemocí z povolání, je svěřeno na základě $ 16 odst. 3 záko- na č. 582/1991 Sb., o organizaci a pro- vádění sociálního zabezpečení, vy- braným zdravotnickým zařízením (vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 342/1997 Sb., kterou se stanoví po- stup při uznávání nemocí z povolání a vydává seznam zdravotnických za- řízení, která tyto nemoci uznávají). Na postup při uznávání nemocí z povolání se užije $ 77 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Ve věci se jedná o posudkový závěr zdravotnického zařízení, potvrzený 364 Ministerstvem zdravotnictví, o zdra- votním stavu žalobcově; 7 concreto pak o závěr, že nemoc, kterou trpí, není nemocí z povolání. Jeho vydá- ním však nedošlo k zásahu do jeho subjektivních oprávnění nebo povin- ností ve smyslu $ 77 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění účinném v době vydání posud- kového závěru, a $ 65 odst. 1 s. ř. s. Cani ve smyslu $ 244 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném k 31. 12. 2002). Je totiž zcela na vůli žalobce, bu- deli se domáhat - a to případně i soudní cestou - svých práv vyplýva- jících z předpisů pracovněprávních, popřípadě náležejících mu podle předpisů o důchodovém pojištění. Rozhodnutím žalovaného tedy ne- mohl být žalobce ukrácen ve svých právech; jinou věcí je, že napadený posudkový závěr se nepochybně týká žalobcova zájmu - právem chráně- ným zájmům však soudní ochrana poskytována není. Navíc soudní řád správní vylučuje [$ 70 písm. d)] ze soudního přezkumu rozhodnutí, je- jichž vydání závisí výlučně na posou- zení zdravotního stavu, ledaže by zvláštní zákon výslovně zakotvil po- vinnost soudu i takové rozhodnutí přezkoumat. Taková úprava však pro oblast posuzování a uznávání nemo- cí z povolání přijata nebyla. Rozhod- nutí o tom, zda určitá choroba je ne- mocí z povolání, je nepochybně rozhodnutím, které závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu. Otázky odborné (medicínské) vysoce převa- žují nad otázkami právními. Poněvadž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žalobce se domá- há přezkoumání úkonu správního or- gánu, kterým nemohlo dojít ke zkrá- cení jeho veřejných subjektivních práv, ale ani práv garantovaných Lis- tinou základních práv a svobod (ostatně v žalobě nijak nespecifiko- vaných), odmítl podle $ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žalobu jako nepřípust- nou za současného užití $ 68 písm. e) a 670 písm. a) ad) s. ř. s. Soud pouze pro úplnost poukazuje na obdobné závěry, k nimž dospěl Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III ÚS 233/01, a s nimiž se zce- la ztotožňuje.* Com) 181 Azyl: k povinnosti tvrdit azylové důvody k $ 12 a $ 16 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb. Správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle $ 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené. V opačném případě žádost jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení $ 16 odst. 1 písm. g) téhož zákona za- mítne. Nedojde-li k zamítnutí žádosti ve lhůtě 30 dnů od zahájení správního řízení, vydá správní orgán negativní rozhodnutí dle $ 12 citovaného zákona; to však neznamená, že by správnímu orgánu za této situace vznikla povinnost domýšlet právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a činit posléze k těmto dů- vodům příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav vě- ci dle ustanovení $ 32 spr. ř. má správní orgán pouze v rozsahu dů- vodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.

Jaroslav V. v B. proti Ministerstvu zdravotnictví o zrušení lékařského

Nejvyšší správní soud se započal věcí zabývat počínaje dnem 1. 1. 2003,

kdy v důsledku úpravy obsažené v zákoně č. 150/2002 Sb., soudní řád správní

(dále jen „s. ř. s.“), převzal k dokončení věci vrchních soudů, které nebyly do 31. 12. 2002 skončeny (§ 132 s. ř. s.), přičemž postupuje podle části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s., tedy za užití pravidel pro řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§ 130 s. ř. s.). Soud poučil účastníky řízení o této procesní situaci, udělil potřebná procesní poučení

a vyžádal vyjádření k možnosti rozhodnout případně o věci samé bez nařízení jednání

(§ 51 s. ř. s.). Žalobce na nařízení jednání trval.

Před tím, než soud přistoupí k posouzení merita věci, je povinen zjistit, zda jsou splněny podmínky řízení, rozhodnutí nebrání překážky jakými jsou res iudicata

a litispendence, zda se nejedná o návrh opožděný, předčasný či nepřípustný; zjistí-li soud některou z těchto překážek posouzení věci samé a jde o překážku neodstranitelnou, žalobu podle § 46 s. ř. s. odmítne.

Podle § 65 odst. 1 s. ř. s. má žalobní legitimaci ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva,

nebo povinnosti; tyto úkony s. ř. s. označuje jako „rozhodnutí“. Žaloba je nepřípustná podle

§ 68 písm. e) s. ř. s., domáhá-li se žalobce přezkoumání rozhodnutí, které je podle tohoto

nebo zvláštního zákona z přezkumu vyloučeno. Ust. § 70 písm. a) s. ř. s. vylučuje ze soudního přezkumu úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími a podle písm. d) takové úkony, jejichž vydání závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osob nebo technického stavu věcí, pokud sama o sobě neznamenají právní překážku výkonu povolání, zaměstnání

nebo podnikatelské, popřípadě jiné hospodářské činnosti, nestanoví-li zvláštní zákon jinak.

Nemocí z povolání je podle § 190 odst. 3 zákoníku práce nemoc uvedená v právních předpisech o sociálním zabezpečení, jestliže vznikla za podmínek tam uvedených. Právním předpisem, který obsahuje seznam nemocí z povolání, je nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání. Posouzení, zda určitá choroba, kterou postižená osoba trpí, je nemocí z povolání, je svěřeno na základě § 16 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb.,

o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, vybraným zdravotnickým zařízením (vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 342/1997 Sb., kterou se stanoví postup při uznávání nemocí z povolání a vydává seznam zdravotnických zařízení, která tyto nemoci uznávají).

Na postup při uznávání nemocí z povolání se užije § 77 zákona č. 20/1966 Sb., o péči, o zdraví lidu.

V daném případě se jedná o posudkový závěr zdravotnického zařízení, potvrzený Ministerstvem zdravotnictví, o zdravotním stavu žalobcově; in concreto pak o závěr,

že nemoc, kterou trpí, není nemocí z povolání. Jeho vydáním však nedošlo k zásahu do jeho subjektivních oprávnění nebo povinností ve smyslu § 77 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči, o zdraví lidu, ve znění platném v době vydání posudkového závěru, a § 65 odst. 1 s. ř. s.

(ani ve smyslu § 244 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2002).

Je totiž zcela na vůli žalobce, bude-li se domáhat, a to případně i soudní cestou, svých práv vyplývajících z předpisů pracovněprávních, popřípadě náležejících mu podle předpisů

o důchodovém pojištění. Rozhodnutím žalovaného tedy nemohl být žalobce ukrácen ve svých právech; jinou věcí je, že napadený posudkový závěr se nepochybně týká žalobcova zájmu – právem chráněným zájmům však soudní ochrana poskytována není. Navíc s. ř. s. vylučuje

(§ 70 písm. d/) ze soudního přezkumu rozhodnutí, jejichž vydání závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu, ledaže by zvláštní zákon výslovně zakotvil povinnost soudu i takové rozhodnutí přezkoumat. Taková úprava však pro oblast posuzování a uznávání nemocí

z povolání přijata nebyla. Rozhodnutí o tom, zda určitá choroba je nemocí z povolání,

je nepochybně rozhodnutím, které závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu. Otázky odborné (medicínské) vysoce převažují nad otázkami právními.

Poněvadž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žalobce se domáhá přezkoumání úkonu správního orgánu, kterým nemohlo dojít ke zkrácení jeho subjektivních práv veřejných, ani práv garantovaných Listinou základních práv a svobod (ostatně v žalobě nijak nespecifikovaných), odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žalobu jako nepřípustnou,

za současného užití § 68 písm. e) a § 70 písm. a) a d) s. ř. s. Soud pouze pro úplnost poukazuje na obdobné závěry, k nimž dospěl Ústavní soud ve svém usnesení

ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 233/01 a s nimiž se zcela ztotožňuje.

O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 11. listopadu 2003

JUDr. Bohuslav Hnízdil

předseda senátu