měrném výdělku (v textu též „zákon o mzdě“) Z $ 17 odst. 10 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní poho- tovost a o průměrném výdělku, vyplývá, že průměrný měsíční hrubý plat pro účely výsluhových náležitostí bývalých vojáků z povolání (6 143 odst. 3 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání) se zjišťuje stejným způsobem jako průměrný výdělek pro pracovněprávní účely.
Podle ustanovení $ 143 odst. 3 záko- na o vojácích z povolání je průměrný měsíční hrubý plat průměrný měsíční plat stanovený podle zvláštních práv- ních předpisů. V dané právní věci je tím- to předpisem zákon o mzdě. 1024 Dle $ 17 odst. 10 zákona o mzdě se jako mzda pro účely zjišťování průměr- ného výdělku posuzuje i odměna nebo jiný příjem poskytovaný zaměstnanci za práci v jeho zaměstnání konaném V jiném pracovním vztahu než v pracov- ním poměru. Dle $ 11 nařízení vlády č. 79/1994 Sb., o platových poměrech za- městnanců ozbrojených sil, bezpečnost ních sborů a služeb, orgánů celní správy, příslušníků Sboru požární ochrany a za- městnanců některých dalších organizací (dále též „služební platový řád“), může zaměstnavatel poskytnout zaměstnanci odměnu a) za úspěšné plnění mimořád- ných nebo zvlášť významných pracov- ních úkolů nebo za dosažení zlepšeného hospodářského výsledku příspěvkové organizace, b) k ocenění jeho pracov- ních zásluh při dovršení padesáti let věku a při prvním skončení služebního nebo pracovního poměru po přiznání invalidního důchodu nebo po nabytí ná- roku na starobní důchod.
Z výše uvede- ného vymezení mzdy dle zákona o mzdě je zřejmé, že odměna poskytnutá žalobci na základě $ 11 služebního platového řádu spadá pod legální vymezení mzdy ve smyslu tohoto zákona. V souzené věci Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že průměrný měsíční hrubý plat byl žalobci vypočten z příjmů žalobce dosažených v rozhod- ném období čtvrtého čtvrtletí roku 1999 na základě podkladu pro výpočet náleži- tostí po skončení služebního poměru ze dne 10. 4. 2000 a v souladu s Pokyny.
Na základě této částky byl vypočten výslu- hový příspěvek a odchodné. Dle $ 132 odst. 2 zákona o vojácích z povolání činí základní výše výsluhové- ho příspěvku za 15 let služby 5% prů- měrného měsíčního hrubého platu. Dle $ 140 odst. 1 zákona o vojácích z povo- lání má voják, kterému vznikl nárok na výsluhový příspěvek a který místo vy- plácení výsluhového příspěvku nezvolil nárok na výplatu odbytného, při zániku služebního poměru nárok na odchodné ve výši čtyřnásobku průměrného měsíč- ního hrubého platu, trvalli jeho služeb- ní poměr alespoň po dobu 15 let.
Z výše uvedeného je zřejmé, že výše výsluhové- ho příspěvku i odchodného se stanoví na základě průměrného měsíčního hru- bého platu. Při zjišťování průměrného měsíčního hrubého platu byl žalovaný povinen po- stupovat v souladu s $ 17 zákona o mzdě. Jak již bylo výše uvedeno, z ustanovení $ 17 odst. 10 zákona o mzdě je zřejmé, že odměna poskytnutá žalobci na základě $ 11 stužebního platového řádu spadá pod legální vymezení mzdy ve smyslu tohoto zákona. Pokud ustanovení $ 17 zákona o mzdě nehovoří o jakémkoliv krácení mzdy, případně části mzdy, a te- dy i odměny poskytnuté dle $ 11 služeb- ního platového řádu (s výjimkou odst. 8, který však na danou situaci nedopadá), nelze toto ustanovení zákona Pokyny modifikovat a tyto odměny pro účely zjištění průměrného měsíčního hrubé- ho platu v rozporu s tímto ustanovením krátit.
Námitce žalovaného, že odkaz na $ 17 zákona o mzdě nemůže být závaz- ný vzhledem k tomu, že zatímco $ 143 zákona o vojácích z povolání hovoří o průměrném měsíčním hrubém platu, ustanovení $ 17 zákona o mzdě určuje průměrný výdělek, a protože průměrný měsíční hrubý plat není kategorie totož- ná s průměrným výdělkem, zásady pro jeho zjišťování nemusí být totožné se zásadami pro zjišťování průměrného vý- dělku, nelze přisvědčit, neboť termino- logická nejednotnost pojmů „průměrný měsíční hrubý plat“ a „průměrný výdě- lek“ není překážkou pro aplikaci $ 17 zákona o mzdě.
Pojem „průměrný výdě- lek“ je termín obecný, zatímco termín „průměrný měsíční hrubý plat“ je po- jmem speciálním, v dané věci pro účely přiznání výsluhových náležitostí. Z $ 17 zákona o mzdě, zejména z $ 17 odst. 10 tohoto zákona, jednoznačně vyplývá, že průměrný měsíční hrubý plat se zjišťuje stejným způsobem jako průměrný výdě- lek pro pracovněprávní účely. Není tedy přípustné, aby správní orgán zjišťoval průměrný měsíční plat žalobce v roz- poru s $ 17 zákona o mzdě; rozhodnu- tí vydané na základě takového postupu správního orgánu je pro rozpor s právní- mi předpisy nezákonné.
: Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a napa- dené rozhodnutí žalovaného pro ne- zákonnost zrušil. Soud současně z vý- še uvedených důvodů zrušil v souladu s $ 78 odst. 3 s. ř. s. rozhodnutí Vojen- ského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 18. 4. 2000 a rozhodnutí Vojenské- ho úřadu sociálního zabezpečení ze dne 19. 4. 2000. (kal)
Ing. Václav K. v B. proti Ministerstvu obrany o odchodné a výsluhový příspě-
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadená rozhodnutí žalovaného Ministerstva obrany v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
Podle ustanovení § 143 odst. 3 zák. č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění účinném ke dni rozhodnutí správního orgánu prvního stupně průměrný měsíční hrubý plat je průměrný měsíční plat stanovený podle zvláštních právních předpisů. V dané právní věci je tímto předpisem zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku ve znění zákona č. 74/1994 Sb. (dále jen ,,zákon o mzdě“).
Dle § 17 odst. 10 zákona o mzdě se jako mzda se pro účely zjišťování průměrného výdělku posuzuje i odměna nebo jiný příjem poskytovaný zaměstnanci za práci v jeho zaměstnání konaném v jiném pracovním vztahu než v pracovním poměru. Dle § 11 nařízení vlády č. 79/1994 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ozbrojených sil, bezpečnostních sborů a služeb, orgánů celní správy, příslušníků Sboru požární ochrany a zaměstnanců některých dalších organizací, (dále též ,,služební platový řád“) zaměstnavatel může zaměstnanci poskytnout odměnu a) za úspěšné plnění mimořádných nebo zvlášť významných pracovních úkolů, nebo za dosažení zlepšeného hospodářského výsledku příspěvkové organizace, b) k ocenění jeho pracovních zásluh při dovršení padesáti let věku a při prvním skončení služebního nebo pracovního poměru po přiznání invalidního důchodu nebo po nabytí nároku na starobní důchod.
Z výše uvedeného vymezení mzdy dle zákona o mzdě je zřejmé, že odměna poskytnutá žalobci na základě § 11 služebního platového řádu spadá pod legální vymezení mzdy ve smyslu tohoto zákona.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z příslušného správního spisu zjistil, že průměrný měsíční hrubý plat byl žalobci vypočten z příjmů žalobce dosažených v rozhodném období čtvrtého čtvrtletí roku 1999 na základě podkladu pro výpočet náležitostí po skončení služebního poměru ze dne 10. 4. 2000 a v souladu s Pokyny. Na základě částky byl vypočten výluhový příspěvek a odchodné.
Dle § 132 odst. 2 zák. č. 221/1999 Sb. o vojácích z povolání, základní výše výsluhového příspěvku činí za 15 let služby 5 % průměrného měsíčního hrubého platu. Dle § 140 odst. 1 zák. č. 221/1999 Sb. voják, kterému vznikl nárok na výsluhový příspěvek a který místo vyplácení výsluhového příspěvku nezvolil nárok na výplatu odbytného, má při zániku služebního poměru nárok na odchodné ve výši čtyřnásobku průměrného měsíčního hrubého platu, trval-li jeho služební poměr alespoň po dobu 15 let. Z výše uvedeného je zřejmé, že výše výsluhového příspěvku i odchodného se stanoví na základě průměrného měsíčního hrubého platu.
Při zjišťování průměrného měsíčního hrubého platu byl žalovaný povinen postupovat v souladu s ust. § 17 zákona o mzdě. Jak již bylo výše uvedeno, z ustanovení § 17 odst. 10 zákona o mzdě je zřejmé, že odměna poskytnutá žalobci na základě § 11 služebního platového řádu spadá pod legální vymezení mzdy ve smyslu tohoto zákona. Pokud ustanovení § 17 zákona o mzdě nehovoří o jakémkoliv krácení mzdy, případně části mzdy, a tedy i odměny poskytnuté dle § 11 služebního platového řádu, (s výjimkou odst. 8, který však na danou situaci nedopadá), nelze toto ustanovení zákona Pokyny modifikovat a tyto odměny pro účely zjištění průměrného měsíčního hrubého v rozporu s tímto ustanoveném krátit.
Námitce žalovaného, že odkaz na ust. § 17 zákona o mzdě, nemůže být závazný vzhledem k tomu, že zatímco § 143 zák. č. 221/1999 Sb. hovoří o průměrném měsíčním hrubém platu, ustanovení § 17 zákona o mzdě určuje průměrný výdělek, a protože průměrný měsíční hrubý plat není kategorie totožná s průměrným výdělkem, zásady pro jeho zjišťování nemusí být totožné se zásadami pro zjišťování průměrného výdělku, nelze přisvědčit, neboť terminologická nejednotnost pojmů průměrný měsíční hrubý plat a průměrný výdělek není překážkou pro aplikaci § 17 zákona o mzdě.
Pojem ,,průměrný výdělek“ je termín obecný, zatímco termín ,,průměrný měsíční hrubý plat“ je pojmem speciálním, v dané věci pro účely přiznání výsluhových náležitostí. Z ust. zákona §17 zákona o mzdě, zejména z § 17 odst. 10 tohoto zákona jednoznačně vyplývá, že průměrný měsíční hrubý plat se zjišťuje stejným způsobem jako průměrný výdělek pro pracovněprávní účely. Není tedy přípustné, aby správní orgán zjišťoval průměrný měsíční plat žalobce v rozporu § ust. § 17 zákona o mzdě, rozhodnutí vydané na základě takového postupu správního orgánu je pro rozpor s právními předpisy nezákonné.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že žaloba je důvodná a napadené rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost zrušil. Soud současně z výše uvedených důvodů zrušil v souladu s ust. § 78 odst. 3 s. ř. s. rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 18. 4. 2000, č. j. 540304/3261/202, a rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 19. 4. 2000, č. j. 540304/3261/202. Soud přitom ve věci rozhodoval bez jednání, když se žalobce ani žalovaný k výzvě nevyjádřili k záměru soudu rozhodnout věc bez jednání dle § 51 odst. 1 s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce měl v tomto řízení úspěch, má tedy právo na náhradu nákladů řízení. Těmi je v dané věci zaplacený soudní poplatek ve výši 1000 Kč. Žalobce náhradu jiných nákladů řízení nepožadoval, a ze spisu nebylo zjištěno, že by mu jiné náklady řízení vznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 19. května 2004
JUDr. Marie Součková předsedkyně senátu